Alice
ALICE
Dveře jednacího sálu se otevřely a vstoupil král Jan. Došel energicky k velkému trůnu, který stál v čele dlouhého stolu. Ledabylým gestem dal najevo svým rytířům, aby si sedli ještě dřív, než se usadil sám.
„Tak co jste zjistil, Kazimíre?“ položil lokty na vyřezávaná opěradla a podíval se na jediného šlechtice, který zůstal stát.
„Vesnice vyhladil jediný drak, pane,“ řekl Kazimír vážně.
Panovník nevěřícně zavrtěl hlavou. „To není možné! Draci se takhle nechovají. Občas strhnou nějaký dobytek, když se cítí být ohroženi, tak můžou něco zapálit, ale útok v takovém rozsahu? To ne Lorde!“
„To není vše, můj pane,“ pokračoval šlechtic s vážnou tváří. „On zanechal vzkaz vyrytý na zdi pobořené svatyně: Přišel čas, Kapso!“
Král doširoka otevřel oči. „Jak jsi to řekl?“ zeptal se tiše. Mezi ostatními rytíři to zašumělo.
„Můj pane,“ promluvil jeden z mladších šlechticů oděný do obřadní zbroje, „Lord Kazimír se mýlí! Tohle je práce nepřítele, ne nějakého tupého zvířete. Musíme poslat armádu, aby pročesala okolí!“ Ozvalo se několik souhlasných výkřiků.
Král náhle vypadal, jako by ho jednání přestalo zajímat. Zakryl si dlaní obličej a tiše, skoro pro sebe řekl: „A..ano, máte pravdu. Vezměte si to na starost, pane Arnošte.“
Mladík v blýskavém brnění zasalutoval.
„Končím radu, musím promyslet další postup,“ řekl král a vstal. Pevným krokem vyrazil ke dveřím, ale ve tváři byl pobledlý. „Pojď, prosím, se mnou,“ řekl skoro prosebně, když míjel Kazimíra.
Před královskými komnatami potkali služebnou.
„Hej děvče, přines víno z černého sudu a dva poháry,“ rozkázal král. Vešli do jednoduše zařízené komnaty. Král se otočil na svého společníka. „Teď pravdu Kazimíre! Co si o tom skutečně myslíš?“
„Můj pane,“ začal pomalu lord, „Celé je to podivné. Hlavně nikdo nechápe význam toho nápisu.“
Král zamyšleně pohlédl z okna. „Janek Kapsa – tak mi posměšně říkala ostatní pážata, když jsem kdysi nastoupil do služby.“
„Můj králi, ale...“ zakoktal nechápavě lord.
„Nech si toho krále! Byl jsi vždycky můj přítel a rádce, a já už si nechci na nic hrát. Alespoň před tebou ne!“
Vstoupila služebná a postavila na stůl podnos s nápojem. Panovník za ní zavřel dveře a zastrčil závoru. Pak naplnil oba poháry a jeden podal Kazimírovi. Vodu, určenou na zředění velmi silného jižního vína, si nalil do dlaně a opláchl si s ní obličej. Zhluboka se napil. Kazimír nechápavě sledoval neobvyklé počínání svého panovníka.
„Nejsem král, jsem hlupák, na kterého dopadla pěst osudu!“ řekl těžce Jan a opřel se o stůl. „Je to tak. Jako syn zchudlého zemana jsem uzavřel smlouvu s ďáblem,“ uchechtl se, „umožnil mi stát se králem pod podmínkou, že mu za dvacet let předám vládu. A tahle lhůta právě uplynula!“ Král se smutně podíval na svého přítele. „Není to drak, co nás ohrožuje, je to démon mého svědomí.“
Kazimír mu položil ruku na rameno. „Honzo, ty jsi dobrý král a skvělý politik. Nemůžeš předat vládu někomu, kdo na své požadavky, třebas oprávněné, upozorňuje vražděním.“
„To máš sice pravdu,“ opáčil král, „ale tenhle typ smlouvy se nedá porušit. Sakra, já doufal, že už na ni zapomněl!“
„Mohl bych ji vidět?“ zeptal se lord.
Král otevřel tajnou zásuvku v truhlici a položil na stůl ušmudlaný útržek pergamenu. Kazimír si ho vzal a chvíli studoval jeho obsah.
„Akamor Lapersterm? To jméno znám. Je to čaroděj,“ řekl po chvíli. Král přikývl.
Kazimír naklonil hlavu. „Tady se ale nepíše nic o království nebo vládě. Máš mu odevzdat to nejcennější, co máš.“
„Tohle neřeš, příteli! Tenkrát jsme se bavili jednoznačně o království. Chápej, jde mu o peníze a moc,“ pokrčil rameny král. „Ale pokud by mu stačil můj život, rád se ho vzdám, abych ochránil vás, mé poddané.“
Kazimír zavrtěl hlavou. „Jenže smlouva je sepsaná takhle a, jak jsi sám podotknul, musí se dodržet. Když mu obětuješ svůj život, vyjde to nastejno.“ Lord se díval upřeně svému králi do očí. „Myslel jsem na něco jiného.“
Jan se narovnal, jak mu začalo pomalu docházet, kam jeho rytíř míří. Pak se chytil oběma rukama za čelo a zašeptal: „Alice!“
---
Princezna seděla na malé, dřevěné lavičce, nad kterou se klenulo jasmínové loubí. Pohrávala si s volánkem svých růžových šatů ušitých podle poslední Frské módy a zasněně poslouchala serenádu, kterou pro ni složil rytíř Valentýn – potulný bard a její oddaný ctitel. Občas přičichla ke kytici krvavě červených růží.
Valentýn drnkal na loutnu a zpíval tím svým vysokým hláskem píseň opěvující jeho milovanou bytost. Klečel na jednom koleni, nedbaje na to, že si zašpiní bělostné punčochy, a pštrosí brk, který zdobil jeho klobouk, mu neustále padal do obličeje.
Alice se zachichotala. Valentýn se jí líbil, ale nechápala, jak může někdo s jeho jemnou povahou a vzezřením vůbec přežít v tomto drsném světě. Tušila, že velkou zásluhu na tom má Valentýnův sluha Zbyšek, poněkud zavalitý, dobrácky vyhlížející ňouma s prasečími očky.
Valentýn zapěl závěrečný verš. Alice odložila kytici a vesele zatleskala.
„Výborně rytíři! Ta se vám opravdu povedla. Byla nádherná!“
Bard vstal a elegantně se uklonil. „Měl jsem z čeho čerpat inspiraci, má lásko.“
Alice se trošku začervenala a pohrozila mu prstem. „Ale Valentýne, tohle bylo dost troufalé!“ Pak stočila svůj pohled ke květinám. „A co se růží týče, jsou krásné, ale nedá se říct, že máte právě vkus na výběr barvy.“
V ten moment se z dálky ozval dusot kopyt. Netrvalo dlouho a k trojici se přihnali dva strážní na koních. Jeden z nich seskočil, pokynul Valentýnovi a postavil se před princeznu. „Výsosti, chce s tebou mluvit tvůj královský otec. Neprodleně!“
---
Kočár kodrcal po hrbolaté cestě. Alice seděla v kabince a tupě sledovala stěnu před sebou. Její život nabral tak rychlý obrat, že to zatím nějak nedokázala vstřebat. Ještě včera si užívala her a radovánek sedmnáctileté královské dcery, a teď ji vezou kalným ránem jako kus masa drakovi, kterého včera objevili vojáci ve staré Kopanské sluji. Nechápala to. Otec se jí při rozloučení ani nepodíval do očí. Valentýn plakal. Sloužícím to bylo viditelně fuk.
Vůz zastavil, ozvalo se dupání a někdo otevřel dveře. Vyhlédla ven. Okolo byl temný les. Mezi stromy se proplétaly cáry mlhy.
„Vystupte, dál už musíte sama,“ řekl kočí netrpělivě a podal jí ruku. Nebylo to však galantní gesto. Ten muž je jí tak snažil popohnat ven z vozu.
„To mě ani nedoprovodíte?“ zeptala se nejistě.
„Ne, jsem odpovědný za koně.“
Alice tedy pomalu vystoupila z kočáru a rozhlédla se. Nohy jí zdřevěněly, když uviděla obrovský a temný portál sluje, jen kousek od místa, kde zastavili. Kočí na nic nečekal a skočil na kozlík. Ozvalo se prásknutí biče, vůz objel princeznu - tak, tak, že jí nepřejel nohy a s rachocením zmizel v mlze.
Princezna polkla a vydala se pomalu do jeskyně. Uvnitř byla naprostá tma. Ať napínala zrak sebevíc, neviděla zhola nic. Náhle se v podzemní prostoře udělalo světlo a před ní seděl obrovský drak. Zalapala po dechu před jeho gigantickými rozměry a třemi odpornými hlavami, které ji sledovaly bez jediného pohybu. Teď by měl někdo přijet a zachránit mě, napadlo ji, třeba Valentýn. Představa toho něžného mládence oděného v brnění jí ale moc nadějí nepřidala. Pomalu na ni šly mrákoty. Najednou to udělalo „plopp“ a drak zmizel. Na jeho místě stál masivní dubový stůl s křeslem, za jehož vyřezávaným opěradlem stál vysoký muž v černém. Když uviděl princeznu, zatvářil se poněkud překvapeně. „A ty jsi kdo?“ zeptal se po chvilce mlčení.
„Alice z Dobotic, dcera krále Jana I.,“ odříkala princezna nejistě.
Muž zavrtěl hlavou a najednou se zasmál: „Ach ták, odpusť, zaskočila jsi mě. Čekal jsem spíš tvého otce.“ Pak se lehce uklonil. „Jmenuji se Akamor, a můžeš mi tykat.“
„Kde je ten drak?“ ohlížela se Alice vystrašeně.
„Jen iluze,“ mávl Akamor nevšímavě rukou. „Předpokládám, že ti tvůj otec neřekl nic o naší dohodě?“
„O jaké dohodě?“ zeptala se Alice a stiskla fald na své sukni.
„Měli jsme s tvým tatínkem malou smlouvičku, kterou, mimochodem, do puntíku splnil,“ pousmál se čaroděj kysele. „Jen trochu jinak, než jsem si představoval.“ Zamnul si bradu a pak se zkoumavě zadíval na princeznu. „Ale … proč to vlastně nezkusit takhle?“ Plácl se do dlaní, udělal krok blíž k Alici a chytil ji důvěrně kolem ramen. „ Princezno, vidím, že jsi inteligentní a krásná mladá dáma. Měl bych pro tebe návrh. Když se nedohodneme, pustím tě domů.“
Alice nechápavě zavrtěla hlavou, ale než stačila něco namítnout, Akamor pokračoval: „ A když se dohodneme, tak tě nejen pustím domů, ale k tomu získáš obrovskou moc!“
„Ano, prosím,“ polkla na sucho princezna.
Čaroděj se usmál. „Vrátíš se prostě na hrad a ještě dnes se staneš královnou. To je vše.“
„Já to nechápu! Jak by se to mohlo stát, když je můj otec v plné síle a bude panovat ještě po mnoho let? A kdyby nebyl; já nedokážu vládnout. Nemám na to dost zkušeností!“ skoro vyděšeně vyjekla Alice.
Čaroděj se shovívavě usmál. „Mé dítě, otce se zbavíš tak, jak se zbavil on tebe a s panováním ti rád pomůžu.“
Princezna se zamračila. „Tak o tohle ti jde!? Nikdy nepůjdu proti tatínkovi a nikdy nepřistoupím na tvou odpornou hru. Nepřijímám tvůj návrh! Pusť mě domů!“
Lapersterm se zatvářil dotčeně a zvedl obě ruce ve smířlivém gestu. „Ale jistě, jistě! Nemusíš se hned rozčilovat. Nechceš? Nech ležet! Vidím, že tvůj charakter je ryzí a láska k otci pevná. Prohrál jsem. Jen o jedno tě prosím: vypij se mnou pohár vína, jako malou satisfakci za prožitý strach.“ Čaroděj lehce natočil opěradlo křesla. Princezna usedla a nedůvěřivě ho sledovala. Jakoby odnikud vytáhl karafu rudého vína a velký, cínový pohár. Naplnil ho až po okraj a postavil před Alici. Číše byla vyzdobena nejrůznějšími rytinami hadů a okřídlených ještěrů. Princezně připadala odporná a štítila se ji jen dotknout, natož jí přiložit ke rtům.
„Nepřistoupím na tvůj návrh a nebudu s tebou pít,“ řekla rozhodně a vyskočila z křesla. Lapersterm ji sledoval přimhouřenýma očima, jak chvatně opouští sluj.
„Kdyby si náhodou změnila názor, tak přijď sem. Já jsem připraven kdykoliv se dohodnout,“ zavolal za odcházející princeznou. Potom vzal pohár ze stolu. Jako na tajný povel zpoza skály vyšli dva sluhové.
„Odjíždíme! Vezměte jen křeslo. Ty ostatní krámy tady nechte.“ Poručil krátce, aniž by se na ně podíval. „A raději si na něj nesedejte. Doma by vás pak nemuseli poznat.“ S pousmáním se napil. „Sakra, to je docela dobré víno,“ řekl si pro sebe. „Škoda, že neochutnala. Měla na dlouho poslední příležitost.“
---
Slunce už stoupalo po obloze a Alice klopýtala lesem. Ztratila se ve změti cest a cestiček. Měla strašlivou žízeň. Muselo být snad už poledne, když narazila na lesní tůni s černou vodou. Poklekla a naklonila se nad nehybnou hladinu, aby se napila. Místo svého obličeje však uviděla ve vodním zrcadle dlouhý čumák s velkými nozdrami a dvě vytřeštěné oči. V šoku nad svou podobou vyskočila zpět na nohy a vykřikla hrůzou. Připomínalo to však spíš zvířecí zařvání. Zatočila se jí hlava a omdlela.
Když se probudila, bylo už pozdě odpoledne. To byl ale divný sen, říkala si. Rozhlédla se. Všude okolo se povalovaly kusy jejího oblečení. S hrůzou se podívala na své tělo. Měla čtyři nohy a na každé z nich byly tři masivní drápy. Dlouhý ocas zakončený kožnatou špičkou ve tvaru kopí. Po stranách těla měla přiložená křídla s velkými perutěmi a celá byla porostlá šupinami v barvě čerstvě nalámaného vápence.
---
Strážný div nevykopl dveře. „Pane purkrabí, před bránou je drak!“
Purkrabí Hlavata vyskočil z postele a hodil na sebe plášť s kožešinovým límcem. Na nic dalšího se neptal a s kletbami běžel do vrátnice. Všichni vojáci z noční služby stáli na plošině nad první bránou a sledovali podivné počínání nebezpečného zvířete. Drak seděl na zadních nohách uprostřed padacího mostu. Vrčel, skučel a předními tlapami dělal roztodivné pohyby.
„…a pak jsem se proměnila. Tam v lese,“ ukázala Alice pařátem odhadovaný směr k lesní tůni. „Vylezte a zavolejte mého otce. Slyšíte?“ zavolala nervózně na vojáky ukryté za cimbuřím. Náhle se nad branou začalo něco dít. Mihlo se tam světlo pochodně a ze střílny se vyklonila nějaká postava. Alice radostně zamávala. „Strýčku purkrabí, to jsem já, Alice!“
Hlavatu měla ráda. Dokázal nádherně vypravovat, a když byla malá, tak ji vozíval na ramenou po nádvoří.
„Kruci, chlapi, co máte v hlavách? Hnůj?“ rozkřičel se Hlavata na celé kolo.
Copak starý Hlavata, ten má hned ve všem jasno, libovala si Alice.
„Máte snad kuše? Tak proč už to není přišpendlený k mostu?! A přineste lovecká kopí!“
Alice zalapala po dechu. „To ne!“
Ozvalo se klapnutí, jak se pažba prvního těžkého samostřílu opřela o hranu zdi.
„Ne, ne, ne! To je omyl!“ křičela princezna. Ale nikdo jí nerozuměl.
První šipka jí minula tak těsně, že se jí skoro otřela o hlavu. Alici nezbylo, než se rychle otočit a pelášit cestou od hradu, co jí nohy stačily. Šipky ji pronásledovaly jako rozzuřené vosy.
„Auu!“ zakvílela, když se jí jedna zabodla do křídla, ale utíkala dál.
Zastavila se až hluboko v lese. Byla udýchaná a rozklepaná jako ratlík. Z křídla jí trčel opeřený konec šípu. Chvíli se pokoušela chytit ho tlapou, ale byl mimo její dosah. Nakonec hodně natáhla krk, uchopila šipku předními zuby a trhla. Ukázalo se, že hrot prošel tuhými perutěmi a kůži pod křídlem neporušil víc, než komáří štípnutí.
---
Probudil ji hlad. Našla stráň s malinami, ale byly pro ni tak maličké, že je nedokázala utrhnout. Za lesem rostl jabloňový sad. Jablka byla kyselá a tvrdá. Dvě schroupala a udělalo se ji strašně zle. Zavzpomínala na velkou snídani, kterou jí každé ráno nosívala služebná rovnou do postele. Proč vlastně vždycky snědla jen půl rohlíku?
Stádo oveček se pokojně popásalo na husté trávě. Lesní zvěř před dračicí, neznalou ani nejzákladnějších pravidel lovu, vždy bleskurychle zmizela. Ovce však jejich instinkt neměly. Alice jednu chytila a s maximálním sebezapřením jí roztrhla hrdlo. Zavřela při tom oči. Když pak uviděla rozpárané zvíře, zbrocené krví jak sebou cuká ve smrtelné křeči, nedokázala ho pozřít a utekla zpátky do lesa.
Vlekla se po lesní pěšině se svěšenou hlavou. Neměla nejmenší tušení, co si počne. Najednou to vedle ní zařinčelo a do cesty jí vběhl muž v plné zbroji. Hledí otlučené helmy bez chocholu měl stažené. Byl ozbrojen kopím s dlouhým břitem a kryl se za velký štít pokrytým čerstvou kůží. Alice se zarazila. Rytíř udělal výpad a dlouhá čepel jí prosvištěla před čumákem.
„Nech mě být!“ zakňučela plačtivě a začala před útočníkem couvat. Obrněnce zaskočilo její chování, ale rychle se zorientoval a začal útočit o to zuřivěji. Alice se třásla strachy. Ani jí nenapadlo postavit se svému protivníkovi, i když proti ní vypadal jako trpaslík.
Rytíř ji, za stálého dorážení, obešel a nechal ji ustupovat do malého údolíčka. Alice měla dost práce, aby dokázala uhýbat špičce kopí a neměla čas sledovat okolí. Náhle jí něco podrazilo zadní nohy. Podklouzla a praštila sebou o zem. Z vrchu na ni padla těžká síť a začala se rychle zatahovat. Odněkud ze zálohy vyběhl další muž oděný do kožené zbroje s kápí přes hlavu a začal do okrajů sítě zatloukat dřevěné kůly. Rytíř odhodil štít i zbraň a přiběhl svému společníkovi na pomoc.
Rohy, které teď princezně rostly ze skrání a týla hlavy, se zachytily o provazy. Vzrůstající tah jí vtlačil čumák do hrabanky. Než se vzpamatovala, byla síť přibitá k zemi tak pevně, že se mohla sotva nadechnout.
„Pane, myslíš, že je to skutečně ten drak, který zahubil princeznu?“ zeptal se udýchaně pomocník. Alice viděla, jak rytíř nadzvedl hledí a srdce se jí skoro zastavilo překvapením. Byl to Valentýn! Vzpomněla si na všechny ty příběhy, kde láska dokázala zlomit i tu nejstrašnější kletbu a pocítila novou naději. Začala se zmítat v síti a volat na svého milovaného.
„Tupče!“ ušklíbl se Valentýn pohrdavě. „Zbyšku, tebe omlouvá jedině to, že jsi vesnickej buran. Copak tenhle ukňouranej zmrd by dokázal vyvraždit tři vesnice?!“
Zbyšek si sundal kapuci a tvářil se rozpačitě. „Co teda uděláme, když to není von?“
„Nu co? Hlavu odneseme králi. Třeba z toho nějaká odměna kápne,“ zauvažoval nahlas Valentýn. Pak se otočil ke skučící Alici. „Drž tlamu, ty zrůdo!“ zařval a kopl ji do čenichu okovanou botou.
Alice zmlkla. Nechápala to. Vždycky jí připadal jako milý a nesmělý mladík, kdežto teď se choval jako řezník na jatkách! Byla to jen přetvářka? Pomalu jí začínalo docházet, že od tohoto člověka se vysvobození nedočká.
„Ještě bysme mu mohli uříznout bimbase. Přitlučeme ho k ostatním nad výčep v tom pajzlu pod hradem a bude důvod, proč se ožrat! Co říkáš pane?“ navrhnul Zbyšek.
Valentýn zakroutil hlavou. „Stejně to bylo nějaký jednoduchý.“ Zvedl kopí a obešel zpacifikovaného draka.
Alice pocítila, jak se jí studená čepel dlouhé zbraně vsouvá mezi zadní nohy a surově je páčí od sebe.
„Trofej nebude, Zbyšku. Je to samice,“ prohlásil někde za ní Valentýn.
Zbyšek se úlisně usmál. „Takže než ji zapíchnem, drobátko ji opíchnem!“ zarecitoval a oba se tomu oplzlému vtipu zasmáli.
„Já myslel, že jsi jen prase, ale ty seš spíš zoofil!“ řekl na oko znechuceně Valentýn, „ovšem verše máš o poznání lepší než já. I ta královská husa z nich byla úplně paf!“
Alici zaplavilo hrozné zklamání, ale to ještě neměl být konec. Vyděšeně sledovala, jak Valentýn vytáhl z křoví velikou obouruční širočinu. Začala sebou divoce házet. Valentýn se rozkročil nad jejím tělem, potěžkal sekeru a spokojeně řekl: „Ukončíme to. Zbyšku, přitáhni ji, ať se tak nemrská. Chci, aby ta hlava měla čistý řez.“
Nato se síť stáhla tak pevně, že se už Alice nemohla ani pohnout. Byla vystrašená a rozčarovaná. Proč jí jenom všichni ubližují? Valentýn, purkrabí i její vlastní otec! Vždyť nikomu nic neprovedla. Když si představila, jaký ji čeká osud, chtělo se jí plakat. Ani slza jí však neukápla, ať se snažila sebevíc.
Valentýn zkusmo přiložil čepel zbraně k jejímu krku a pak se mocně rozmáchnul. Alice zahlédla jeho spokojený škleb. Najednou zvedl oči a úsměv mu ztuhnul ve tváři. Cukl sebou a zařval: „Zbyšku, za tebou!“
Nato se ozvala dutá rána a heknutí. Zbyškovo tělo jim proletělo nad hlavou a narazilo do kmenu statného smrku. Zlomené v nepřirozeném úhlu se sesulo k zemi. Valentýn si však nevšímal svého mrtvého sluhy. Zahodil sekeru a vrhnul se ke štítu, který ležel kus od něj. Sklonil se a chytil ho za kožené řemeny. Hledí mu tím spadlo přes obličej. Štít však už nestihnul zvednout. Ozvalo se hlasité „chááááá“ a Valentýna zasáhnul široký paprsek plamenů. Šel od něj takový žár, že Alice musela přivřít oči. Když teplo po chvilce polevilo, opět vzhlédla. Valentýn tam stál a třásl se. Některé části jeho brnění svítily třešňově červenou barvou. Ze všech spár i hledí mu stoupal bílý dým a vzduch plnil pach spáleného masa. Bard zachroptěl a svezl se k zemi jako hromádka šrotu.
Alice vytřeštěně hleděla na to, co zbylo z jejího někdejšího obdivovatele. Vedle ní se ozvaly tiché kroky a zafunění. Snažila se otočit znehybněnou hlavu a podívat se, co to je, ale marně. Tu celé její zorné pole vyplnilo veliké, modré oko se svislou zřítelnicí. Chvíli ji bez hnutí pozorovalo, a pak se ozval hluboký nelidský hlas: „ Nazdar.“ Ani jazyk nebyl lidský, ale Alice mu přesto perfektně rozuměla, jako by ho slýchala odjakživa.
Oko se zvedlo někam mimo její dohled a sevření sítě povolilo. Alice vymotala svou rohatou hlavu a ohlédla se. Za ní stál drak. Byl dobře o polovinu větší než ona. Jeho tmavě zelené šupiny se na slunci matně leskly a perutě jeho křídel měly ocelově modrou barvu.
„Já…já nevím co říct,“ zakoktala Alice a snažila se vyprostit zadní nohu ze sítě. „Děkuji ti, přišel jsi v posledním okamžiku!“
Drak ji majestátně obešel a přitom si ji bezostyšně prohlížel. Alici ten pohled nebyl zrovna příjemný.
„Víš, nezlob se. Jsem z toho ještě trochu zmatená!“ Alice si přední tlapou oddělala jednu smyčku, která se jí zahákla za kloub levého křídla. Drak se zastavil před ní a elegantně se nahrbil.
„Krásná!“ řekl a přivřel jedno oko.
Alici se konečně podařilo úplně se vymotat ze sítě.
„Je to taková zamotaná historie…totiž. Cože?“ vyvalila oči na cizího draka. Ten se malinko uklonil a řekl: „Borekangoslur.“
Princezna chvíli uvažovala, co má na mysli.
„Ach ták! To je tvoje jméno! Těší mě, já jsem Alice. Nerada bych, aby došlo k nějakému nedorozumění. Já nejsem drak. Stala jsem se obětí zlého kouzla, takže…“
Borekangoslur se sklonil nad slabě sténajícím Valentýnem. Obratným pohybem rozevřel kyrys, jako by rozlousknul škebli.
„Žrádlo?“ zeptal se Alice a přisunul zuhelnatělé tělo blíž k princezně. Ta ještě víc vytřeštila pohled na umírajícího rytíře. Byla docela ráda, že je vyhladovělá, protože by se nejspíš poblinkala.
„Ne díky. Nemám hlad.“
Drak zavrtěl hlavou a začal z těla odlamovat končetiny. Alice se odvrátila, ale před plaskáním a křupáním kostí, drcených mohutnými čelistmi, uniknout nedokázala.
Trvalo snad půl hodiny, než Borekangoslur dojedl, protože se s jídlem mazlil takřka gurmánsky. Vyplivl zdeformovanou železnou rukavici, otřel si tlamu o trávu a řekl: „Letíme!“
Alice, která po celou dobu seděla sklesle ve zbytcích sítě, jen tiše zaprotestovala: „Já ale neumím létat.“
Drak zvedl čumák k nebi a zavrtěl hlavou.
„Jdem!“ zavelel pak a vykročil.
Alice svěsila hlavu a vyrazila za ním. Neptala se, kam jdou, ani co budou dělat, až tam budou. Chytila se Borekangoslurovy vůle stejně, jako by se trosečník v rozbouřeném moři chytil plovoucího sudu. Ťapala za ním poslušně jako ovečka. Před očima se jí komíhal jeho ocas.
Před setměním došli k řece. Drak vlezl do zpěněné vody a velice zručně nalovil snad tucet ryb. Alice se konečně najedla. Ze syrových ryb měla sice nejdřív ostych, ale uznala, že alespoň při zabíjení nevydávají žádný zvuk, jako ta ovce ráno na pastvě.
Putovali mnoho dní. Nocovali společně tak, že Borekangoslur ukázal, kde si má dračice lehnout a pak se položil za ní. Mnohokrát přes ni ve spánku přehodil svou tlapu. To potom Alice strachy ani nedýchala v očekávání, co bude dál. Drak se však po nějaké době zase převalil, a to bylo vše.
Borekangoslur toho po cestě moc nenamluvil. Alice většinou také mlčela, ale někdy jí bylo přece jen smutno a pokusila se začít hovor. Ten však vždy končil tak, že drak jen přikyvoval, nebo kroutil hlavou. Tedy, pokud vůbec poslouchal. Jeho vlastní slovník byl neuvěřitelně prostý. Pojď, stůj, lehni, žer…víc Alice nikdy neslyšela.
Problémy řešila Alice i se stravováním. Syrové maso, které jí servíroval drak, jí příliš nechutnalo. Kolikrát ho zkoušela upravit pomocí plamenného dechu. Ale ať dělala cokoliv, nešlo jí to. Vždy jí z tlamy vycházely ty nejroztodivnější zvuky, ale jinak ani jiskřička. Drak to vždycky jen nezúčastněně sledoval zpovzdálí, a občas tím svým zvláštním způsobem zavrtěl hlavou.
Byli na cestě už snad měsíc. Možná víc. Alice už se pomalu smiřovala s tím, že draci jsou věčně migrující tvorové bez domova. Borekangoslur jí vyvedl z lesa na pobřeží velikého jezera. Za ním se na obzoru zdvihalo vysoké pohoří. Drak se zastavil předníma nohama ve vlnách, zdvihl hlavu a spokojeně nasál vzduch vonící vodou.
„Hnízdiště,“ řekl a pohodil hlavou směrem k horám.
Obešli jezero. Podél vodopádů, které burácely přes nesčetné skalní terasy, vyšplhali na planinu porostlou dalším lesem. Řeka, která jim ukazovala cestu, se postupně změnila v horskou bystřinu. Její koryto se pomalu prohlubovalo, až se stalo hlubokým žlebem. Stoupali tudy stále výš a výš. Jednoho dne prošli průsmykem a otevřela se před nimi obrovská náhorní rovina plná skalisek. Bylo tu učiněné skalní město. Jako obrovští ptáci se tu povětřím proháněli draci.
Alice po očku obhlížela okolí. Byli všude! Rohaté hlavy se nakláněly přes okraje skal a vykukovaly ze skalních oken. Draci postupně opouštěli své úkryty a přicházeli blíž k oběma poutníkům. Bylo jich stále víc, až je úplně obstoupili.
Borekangoslur se zastavil a lehce se uklonil. Alice nejistě přešlapovala za ním a byla v ní malá dušička. Draci okolo se ztišili.
„Zdravím,“ řekl Borekangoslur a celá společnost se jako na povel uklonila.
Alice si všimla, že mezi samci, vybarvenými velmi podobně jako její drak, jsou o poznání menší šedé samičky. Zvláštní bylo, že na rozdíl od svých protějšků, byly dračice všelijak doškrábané a často měly i těžší zhojená zranění.
Pod nohama starých se hemžila spousta dráčat.
Borekangoslur kousek odstoupil a otočil se bokem k Alici. Všichni shromáždění draci na ni upřeli svoje pohledy. Borekangoslur rozepjal křídla, vzepjal se na zadních a strašným hlasem zařval: „Má samice!“
„Tvá samice!“ odpověděli mu všichni sborem a začali se rozcházet.
Alice se zmateně rozhlížela. Co to má znamenat? To mám jako po svatbě? Takhle jsem si svůj obřad věru nepředstavovala, pomyslela si smutně.
Od skupiny draků se oddělila jedna samice a pomalým krokem zamířila k Alici. Nebyl na ni zrovna pěkný pohled. Na pravém pařátu jí chyběl prst a jizva, která jí hyzdila hlavu, jí zároveň připravila o levé oko. V těsném závěsu jí doprovázela další dračice s pokrouceným křídlem.
„Vysmrď!“ zasyčela zjizvená a upřela na Alici své zdravé oko.
„Co prosím?“ knikla Alice potichu.
Místo odpovědi se na ni obě dračice vrhly. Chromá jí vrazila do boku a zjizvená po ní sekla pařátem. Alice ucítila, jak jí po čele stéká krev z poraněného obočí. Neměla však čas si toho všímat. Rány na ní dopadaly ze všech stran. Ke dvěma útočnicím se přidala třetí. Snesla se z nedaleké skalní věže a praštila Alici ocasem do zad. Ta zaúpěla bolestí a pokusila se vycouvat z hloučku rozlícených saní.
Její průvodce stál na nevelké skalce kousek odtud a napjatě sledoval její souboj. Neměl však nejmenší tendenci se do něj vložit. Alice se dostala až k němu a opřela se zády o kámen, na kterém stál.
„Pomoz mi! Jsem přece tvoje, tak bys mě měl bránit,“ zaprosila.
Drak zavrtěl hlavou. „Nemůžu.“
Alice se na něj krátce podívala, ale pak rychle pokračovala v obraně proti dorážejícím útočnicím.
„Jak nemůžeš? Vždyť tvoje jméno znamená ve staroarštině „syn krále“. Ostatní draci ti prokazují úctu. Tak poruč, ať mě nechají! Copak nebudeš bránit svou… ženu?“
Borekangoslur pokýval hlavou. „Bránit proti drakům. Dračice; tvoje starost. Musíš hájit místo.“
Alici zatrnulo, když si uvědomila, jak asi ty ostatní dračice přišly ke svým zraněním.
„A co když to místo uhájit nedokážu?“ zeptala se zoufale.
„Zapudí tě, nebo zabijí,“ zněla lakonická odpověď.
Alice neměla s výběrem moc dlouhou práci. Odrazila se zadními běhy od skalní stěny a prorazila sevření útočnic. Běžela cestou, kterou byla před chvílí přivedena, pryč ze skalního města. Dračice jí se strašným ječením pronásledovaly a přidávaly se k nim další. Než ten děsivý závod skončil, uběhla skalnatým terénem skoro tři kilometry. Zastavila se ve skalní rozsedlině a těžce oddechovala. Zdáli se ozýval vítězný ryk, který pomalu utichal.
Po čumáku jí stékala krev, na zadní noze měla ošklivý kousanec a celé tělo ji bolelo. Měla hlad. Napadlo ji, že je zase v zoufalé situaci. Tohle místo bude určitě od draků velmi důkladně vyjedeno. Bez perfektních loveckých dovedností tu nejspíš pojde hlady. Kdyby zůstala v lesích kolem hradu jejího otce, určitě by se jí vedlo o něco lépe!
Podívala se na slunce, které stálo hodně vysoko, a na sucho polkla. Touto dobou si obvykle dávala svačinu. Co by dala za takovou dobrotu, jakou byl například mléčný vývar z kakaových bobů!
Utržené rány jako by přestaly bolet. Myšlenky jí najednou začaly divoce vířit v hlavě. Otec, les, sluj… čaroděj!
„Já husa hloupá,“ zasmála se Alice a plácla se přední tlapou do čela. Najdu Akamora a pak si můžete trhnout tlapou, smradlavý draci! Pro mě za mě třeba všema čtyřma.
Princezna vstala s novými silami, které jí do žil vlila naděje, a vykročila vpřed.
„Nebude to problém,“ mumlala si pro sebe. „Zlikviduju otce. Stejně za moji situaci může on! Aby si uchránil svůj zadek, tak mi nechal narůst mordu. Domluvím se s čarodějem. Udělám cokoliv. Klidně si nasadím papírovou čepici a budu mu aportovat klacíky, když si to bude přát. Co na tom záleží? Hlavně už žádný hlad a žádné dračice! Doma budu jíst ta nejlepší jídla a nechám si uvařit vanu kakaa. Ovšem nejdřív se musím dostat z těchhle prokletých skal.“
Alice rázovala podél zurčícího potůčku, kolem něhož se brzy zvedly svahy rokle. Sestupovala stále níž až k místu, které bylo tak úzké, že tudy prostě nemohla projít.
Asi špatný potok, řekla si a vrátila se o několik mil zpět.
Povědomou bystřinu našla o několik kroků dál od míst, kde se pokusila sestoupit poprvé. Ušla podél ní asi pět mil, ale na žleb nenarazila. Voda se rozlila do širokého údolí, které slepě ukončilo propadání. Alice jen tupě zírala na skalní stěnu, pod níž se s hukotem voda ztrácela v hlubinách jeskyně.
Třetí pokus byl konečně úspěšný. Princezna téměř seběhla kaňonem na planinu pod horami. Přesto, než se tam dostala, byla již hluboká noc. Ustlala si na malém palouku. Usínala s hlasitým kručením břicha, ale i s příjemným očekáváním.
Ráno bylo deštivé a po lese se táhla mlha. Alice pokračovala dál podél řeky, která se začala zpomalovat a rozlévat do táhlých meandrů. Občas narazila na slepá ramena a mokřady.
Znejistěla.
Tady někde přeci měly být vodopády! Místo zurčivých kaskád však kolem poledního dorazila k páchnoucímu močálu. Pochmurná krajina porostlá neduživou travou a pokřivenými stromy se táhla kam jen dohlédla.
Chvíli proklínala celý svět, který se proti ní spiknul, ale nakonec jí stejně nezbylo, než se vrátit zpět do hor.
Bloudila tady už čtvrtý den. Narazila na bezpočet pramenů a říček, které se rozbíhaly na všechny strany. Žádná ji však nezavedla tam, kam chtěla. Trpěla hladem a strašným osaměním. Občas zahlédla v povětří nějakého draka, ale ten jí nevěnoval tu nejmenší pozornost.
Vlekla se po hraně srázu, pod nímž mezi velkými balvany tekla bystřina. Už nemohla dál. Zastavila se. Chtělo se jí plakat, ale místo toho jen smutně zavyla.
Lidmi pronásledovaná, draky zapuzená. Hladová a vysílená, ztracená v pustých horách. Ubohá dračice Alice! Ty jsi ale divná princezna! Šatičky z šedých šupinek, korunku z růžků, místo líčidla vlastní krev.
„Já takhle žít nechci!“ zaúpěla Alice a podívala se přes okraj vysokého srázu. Vzpomněla si na sudbu, která byla vyřčena nad její kolébkou. Bude prý velkou královnou, kterou lidé ještě neměli.
Alice se tomu smutně pousmála. Sudička musela být namol! Bude ze mě mršina v potoce, pomyslela si a přepadla přes ostrý okraj srázu.
Padala. Cítila, jak ji země neodvratně přitahuje k sobě a vítr jí fičí kolem uší. Zavřela před tou prudkou vichřicí oči. Náhle jí něco uchopilo a podrželo ve vzduchu. Měla dojem, jako by se opírala rukama o nějaké polštáře. Otevřela oči. Neměla ruce, jen čtyři nohy, které jí bezvládně visely pod tělem.
Tvrdě, ale bezpečně dosedla mezi balvany v potoce. Otočila hlavu a s úžasem sledovala, jak se jí k bokům skládají dvě obrovská křídla. Jako by se ani neřídila její vůlí.
„Já nesnáším tohle zatracený tělo!“ zařvala z plných plic. „Je snad nezničitelný!? Ale tohle ne! Já se nevzdám!“
Vyběhla z potoka a začala se sveřepě sápat zpátky na skálu rozhodnutá tentokrát křídla za žádnou cenu neroztáhnout.
Za půl hodiny opět stála nad propastí a dívala se dolů. Aniž by si to však připustila, situace se změnila. Bylo tady cosi zvláštního, jakási nová touha, která se jí pevně usadila v mysli. Alice pootočila hlavu a roztáhla křídla. S úžasem si prohlížela jejich impozantní rozměry. Perutě, svrchu tmavě šedé, vypadaly zevnitř jako okvětní plátky vlčích máků. Přemýšlela, proč se na ně nikdy před tím nepodívala.
Někde za blízkou skálou zarachotilo kamení. Alice vzhlédla. Stezkou přímo k ní šel drak. Poznala ho hned. Kráčel zvolna a v tlamě nesl jakousi velikou větev.
Pomalu složila a urovnala křídla. Borekangoslur došel až k ní a obřadně jí položil k nohám svůj náklad. Potom se posadil a dlouze se jí podíval do očí. Alice si pozorně prohlédla jeho dar. Nebyla to větev, ale keř dřišťálu vytržený i s kořeny. Část byla uschlá a porostlá mechem.
Drak natočil hlavu a řekl: „Lidský zvyk.“
Alice neříkala nic a snažila se ten rébus rozluštit. Znova se podívala na dřišťál, který touto dobou už začínal odkvétat. Navíc většina drobných žlutých kvítků nejspíš opadala cestou. V hlavě jí najednou začalo klíčit neuvěřitelné tušení.
„Borekangoslure, je normální, aby se draci bavili se zapuzenými dračicemi?“
Drak zavrtěl hlavou.
„A je normální, aby jim nosily kytky?“
Borekangoslur chvíli stál a pak opět „odpověděl“ zamítavě.
„Proč to tedy děláš ty?“zeptala se s bušícím srdcem.
„Já tě potřebuju,“ odpověděl tiše drak.
Alice se sklonila a drbla čenichem do keře, který páchnul po hnilobě.
„Je moc hezká. Děkuji!“
Drak přišel blíž a naklonil se, jako by jí chtěl políbit. Zavřela oči a nechala ho, aby jí olízal zaschlou krev z čumáku a nadočnicových oblouků.
„Ty jsi vlastně takový dračí romantik, že?“ řekla Alice, když přestal a přisedl si k jejímu boku. Zavrtěl hlavou, ale čumák měl při tom zvednutý jako pes při otřepávání vody. Nebylo to znamení nesouhlasu. Alice cestou sem vypozorovala, že tohle gesto spíš odpovídá lidskému pokrčení ramen.
„Bor… Borku, kolika vlastně vládneš drakům?“ podívala se na něj Alice po očku.
Drak na ni otočil hlavu.
„Všem.“
„Ale to je velice zajímavé,“ poškrábala se Alice na bradě.
Borekangoslur jí obtočil ocas kolem boků.
„Chmm. Potřebuju tě,“ pousmála se dračice, „Lidi říkají: miluju tě.“
Těžké mraky se těsně nad obzorem roztrhaly a dvojici ozářilo krvavě rudé sluce klonící se k západu. Alice pomalu položila hlavu na mohutný ramenní sval svého druha.
„Myslím, že když tě naučím několika lidským zvyklostem, mohlo by nám to spolu i klapat.“
---
Velká rada zasedala už čtyři hodiny. Správce protektorátu Holštejnsko byl zavalitý, nicméně energický muž. V jeho hlase zněla naléhavost.
„…proto navrhuji zvětšit kontingent o deset tisíc mužů, posílit hrady Vicenburk a Machburk a vystavět opěrné pevnosti v Klatských horách.
Zdálo se, že Imperátora jeho slova vůbec nezajímají. Seděl na svém černém trůnu a vypadal jako by spal. Jeden z členů rady nervózně zaskřípal židlí.
„Myslím, že přeháníte, barone Milci.“
Baron se nafoukl.
„Ani v nejmenším. Hrozí vzpoura! Lidé v protektorátu odmítají přijmout iluze vytvořené jeho excelencí Akamorem.“
Rádce se však nenechal odbít.
„To co žádáte je nesmírně nákladné. Nebyla ba jiná cesta? Řekněme politická? Co vlastně chtějí?“
Protektor Milc se pousmál. „Chtějí to, co všichni: svobodu a svého vladaře. Jenže král Jan padl v bitvě u Ostré Lhoty i s celým výkvětem svého rytířstva a žádného potomka nezanechal. Takže není koho podstrčit.“
„Mýlíte se!“
Všichni členové rady ztichli a podívali se na Akamora.
„Janova dcera Alice žije, a já věřím, že s námi bude ráda spolupracovat. Osobně ji vyhledám a přivedu sem.“
Protektor se mírně uklonil. „Se vší úctou pane, tvá osoba je velmi vzácná. Neměl bych snad raději já…“
Imperátor přivřel oči a narovnal se na trůnu. Milc okamžitě zmlknul.
„Kdysi jsem princezně učinil jistý návrh. Bude nejjednodušší, když jí ho osobně připomenu. Víte, milý barone, má největší moc nespočívá v kouzlech a iluzích, ale v dokonalé znalosti lidské povahy. Stačí vědět, po čem baží a budou skákat, jak já budu pískat!“
---
Akamor letěl nad pohořím v podobě černého mraku. Z výšky zahlédl dračici, která se vyhřívala v paprscích letního sluce. I z té výšky bezpečně poznal své dílo. Snesl se k zemi a zhmotnil se na okraji horské louky. Upravil si černou tógu s širokými rukávy, zaujal vznešený postoj a vyrazil směrem k odpočívající dračici. Když přišel blíž, dračice zvedla hlavu a zpříma se na něj podívala. Čaroděj poněkud znejistěl. Její hruď, krk i přední tlapy nesly známky nesčetných střetů. Přes čumák a spodní čelist se jí táhla dlouhá zhojená jizva a jeden roh měla ulomený. Její podoba se tím poněkud změnila, ale nebylo pochyb; byla to Alice!
Akamor se zastavil pár kroků před ní, usmál se a pronesl: „Zdravím tě, princezno. Přicházím ti nabídnout tvou lidskou podobu, tvé království a tvou čest!“
Dračice ho sledovala ostřížím zrakem, ale nezdálo se, že by na ni jeho slova jakkoliv zapůsobila.
„To víš,“ pokračoval klidně čaroděj, „čekal jsem, že přijdeš sama. Chápu však, že pokud jsi tady, není snadné odtud odejít. Přišel jsem tedy za tebou já. Své slovo držím. Jsi překvapená?“
Princezna nehla ani brvou.
Louka voněla tymiánem a dobromyslí, slunce hřálo a kolem bzučely včely. Mezi předníma nohama se dračici zvedla maličká hlavička. Malý dráček, který dosud spal v mámině náručí, vstal a šel se zblízka podívat na to divné vysoké stvoření. Posadil se před čarodějem na zadní nohy a natáhl k němu čumák.
Akamor se zaraženě podíval na mládě. „Připouštím, že mě trochu překvapuje, jak ses dokázala adaptovat.“ Pak se na dráčka usmál a odhodil lem širokého rukávu, aby ho mohl pohladit po hlavě.
Dračice vyskočila jako blesk. Zadníma nohama udeřila do země tak prudce, že vytržené drny vyletěly několik sáhů vysoko. V mžiku překonala vzdálenost, která ji dělila od čaroděje a jediným cvaknutím zubů mu ukousla hlavu. Převalila si ji v tlamě a rozlouskla jako vlašský ořech. Pak starostlivě obhlédla své mládě.
Z nedalekého křoví vyběhla další čtyři dráčata a s veselým povykem se hnala k bezhlavému tělu.
„Stát!“ rozkázala rázně Alice. Dráčata na ni vrhla tázavé pohledy, ale zastavila se. Dračice očichala Akamorovu mrtvolu a věcně řekla: „Studený! Máma ohřeje.“
---
Po čarodějově smrti se všechny jeho sofistikované iluze zhroutily. Lidé, dosud poutaní jejich kouzlem, jakoby se probudili z předlouhého omámení a začali se chovat svobodně. V celém Akamorově impériu nastal totální chaos, který se lavinovitě rozšířil do zbytku světa.
Vláda lidí skončila.
Nastal čas draků!
KONEC
Dveře jednacího sálu se otevřely a vstoupil král Jan. Došel energicky k velkému trůnu, který stál v čele dlouhého stolu. Ledabylým gestem dal najevo svým rytířům, aby si sedli ještě dřív, než se usadil sám.
„Tak co jste zjistil, Kazimíre?“ položil lokty na vyřezávaná opěradla a podíval se na jediného šlechtice, který zůstal stát.
„Vesnice vyhladil jediný drak, pane,“ řekl Kazimír vážně.
Panovník nevěřícně zavrtěl hlavou. „To není možné! Draci se takhle nechovají. Občas strhnou nějaký dobytek, když se cítí být ohroženi, tak můžou něco zapálit, ale útok v takovém rozsahu? To ne Lorde!“
„To není vše, můj pane,“ pokračoval šlechtic s vážnou tváří. „On zanechal vzkaz vyrytý na zdi pobořené svatyně: Přišel čas, Kapso!“
Král doširoka otevřel oči. „Jak jsi to řekl?“ zeptal se tiše. Mezi ostatními rytíři to zašumělo.
„Můj pane,“ promluvil jeden z mladších šlechticů oděný do obřadní zbroje, „Lord Kazimír se mýlí! Tohle je práce nepřítele, ne nějakého tupého zvířete. Musíme poslat armádu, aby pročesala okolí!“ Ozvalo se několik souhlasných výkřiků.
Král náhle vypadal, jako by ho jednání přestalo zajímat. Zakryl si dlaní obličej a tiše, skoro pro sebe řekl: „A..ano, máte pravdu. Vezměte si to na starost, pane Arnošte.“
Mladík v blýskavém brnění zasalutoval.
„Končím radu, musím promyslet další postup,“ řekl král a vstal. Pevným krokem vyrazil ke dveřím, ale ve tváři byl pobledlý. „Pojď, prosím, se mnou,“ řekl skoro prosebně, když míjel Kazimíra.
Před královskými komnatami potkali služebnou.
„Hej děvče, přines víno z černého sudu a dva poháry,“ rozkázal král. Vešli do jednoduše zařízené komnaty. Král se otočil na svého společníka. „Teď pravdu Kazimíre! Co si o tom skutečně myslíš?“
„Můj pane,“ začal pomalu lord, „Celé je to podivné. Hlavně nikdo nechápe význam toho nápisu.“
Král zamyšleně pohlédl z okna. „Janek Kapsa – tak mi posměšně říkala ostatní pážata, když jsem kdysi nastoupil do služby.“
„Můj králi, ale...“ zakoktal nechápavě lord.
„Nech si toho krále! Byl jsi vždycky můj přítel a rádce, a já už si nechci na nic hrát. Alespoň před tebou ne!“
Vstoupila služebná a postavila na stůl podnos s nápojem. Panovník za ní zavřel dveře a zastrčil závoru. Pak naplnil oba poháry a jeden podal Kazimírovi. Vodu, určenou na zředění velmi silného jižního vína, si nalil do dlaně a opláchl si s ní obličej. Zhluboka se napil. Kazimír nechápavě sledoval neobvyklé počínání svého panovníka.
„Nejsem král, jsem hlupák, na kterého dopadla pěst osudu!“ řekl těžce Jan a opřel se o stůl. „Je to tak. Jako syn zchudlého zemana jsem uzavřel smlouvu s ďáblem,“ uchechtl se, „umožnil mi stát se králem pod podmínkou, že mu za dvacet let předám vládu. A tahle lhůta právě uplynula!“ Král se smutně podíval na svého přítele. „Není to drak, co nás ohrožuje, je to démon mého svědomí.“
Kazimír mu položil ruku na rameno. „Honzo, ty jsi dobrý král a skvělý politik. Nemůžeš předat vládu někomu, kdo na své požadavky, třebas oprávněné, upozorňuje vražděním.“
„To máš sice pravdu,“ opáčil král, „ale tenhle typ smlouvy se nedá porušit. Sakra, já doufal, že už na ni zapomněl!“
„Mohl bych ji vidět?“ zeptal se lord.
Král otevřel tajnou zásuvku v truhlici a položil na stůl ušmudlaný útržek pergamenu. Kazimír si ho vzal a chvíli studoval jeho obsah.
„Akamor Lapersterm? To jméno znám. Je to čaroděj,“ řekl po chvíli. Král přikývl.
Kazimír naklonil hlavu. „Tady se ale nepíše nic o království nebo vládě. Máš mu odevzdat to nejcennější, co máš.“
„Tohle neřeš, příteli! Tenkrát jsme se bavili jednoznačně o království. Chápej, jde mu o peníze a moc,“ pokrčil rameny král. „Ale pokud by mu stačil můj život, rád se ho vzdám, abych ochránil vás, mé poddané.“
Kazimír zavrtěl hlavou. „Jenže smlouva je sepsaná takhle a, jak jsi sám podotknul, musí se dodržet. Když mu obětuješ svůj život, vyjde to nastejno.“ Lord se díval upřeně svému králi do očí. „Myslel jsem na něco jiného.“
Jan se narovnal, jak mu začalo pomalu docházet, kam jeho rytíř míří. Pak se chytil oběma rukama za čelo a zašeptal: „Alice!“
---
Princezna seděla na malé, dřevěné lavičce, nad kterou se klenulo jasmínové loubí. Pohrávala si s volánkem svých růžových šatů ušitých podle poslední Frské módy a zasněně poslouchala serenádu, kterou pro ni složil rytíř Valentýn – potulný bard a její oddaný ctitel. Občas přičichla ke kytici krvavě červených růží.
Valentýn drnkal na loutnu a zpíval tím svým vysokým hláskem píseň opěvující jeho milovanou bytost. Klečel na jednom koleni, nedbaje na to, že si zašpiní bělostné punčochy, a pštrosí brk, který zdobil jeho klobouk, mu neustále padal do obličeje.
Alice se zachichotala. Valentýn se jí líbil, ale nechápala, jak může někdo s jeho jemnou povahou a vzezřením vůbec přežít v tomto drsném světě. Tušila, že velkou zásluhu na tom má Valentýnův sluha Zbyšek, poněkud zavalitý, dobrácky vyhlížející ňouma s prasečími očky.
Valentýn zapěl závěrečný verš. Alice odložila kytici a vesele zatleskala.
„Výborně rytíři! Ta se vám opravdu povedla. Byla nádherná!“
Bard vstal a elegantně se uklonil. „Měl jsem z čeho čerpat inspiraci, má lásko.“
Alice se trošku začervenala a pohrozila mu prstem. „Ale Valentýne, tohle bylo dost troufalé!“ Pak stočila svůj pohled ke květinám. „A co se růží týče, jsou krásné, ale nedá se říct, že máte právě vkus na výběr barvy.“
V ten moment se z dálky ozval dusot kopyt. Netrvalo dlouho a k trojici se přihnali dva strážní na koních. Jeden z nich seskočil, pokynul Valentýnovi a postavil se před princeznu. „Výsosti, chce s tebou mluvit tvůj královský otec. Neprodleně!“
---
Kočár kodrcal po hrbolaté cestě. Alice seděla v kabince a tupě sledovala stěnu před sebou. Její život nabral tak rychlý obrat, že to zatím nějak nedokázala vstřebat. Ještě včera si užívala her a radovánek sedmnáctileté královské dcery, a teď ji vezou kalným ránem jako kus masa drakovi, kterého včera objevili vojáci ve staré Kopanské sluji. Nechápala to. Otec se jí při rozloučení ani nepodíval do očí. Valentýn plakal. Sloužícím to bylo viditelně fuk.
Vůz zastavil, ozvalo se dupání a někdo otevřel dveře. Vyhlédla ven. Okolo byl temný les. Mezi stromy se proplétaly cáry mlhy.
„Vystupte, dál už musíte sama,“ řekl kočí netrpělivě a podal jí ruku. Nebylo to však galantní gesto. Ten muž je jí tak snažil popohnat ven z vozu.
„To mě ani nedoprovodíte?“ zeptala se nejistě.
„Ne, jsem odpovědný za koně.“
Alice tedy pomalu vystoupila z kočáru a rozhlédla se. Nohy jí zdřevěněly, když uviděla obrovský a temný portál sluje, jen kousek od místa, kde zastavili. Kočí na nic nečekal a skočil na kozlík. Ozvalo se prásknutí biče, vůz objel princeznu - tak, tak, že jí nepřejel nohy a s rachocením zmizel v mlze.
Princezna polkla a vydala se pomalu do jeskyně. Uvnitř byla naprostá tma. Ať napínala zrak sebevíc, neviděla zhola nic. Náhle se v podzemní prostoře udělalo světlo a před ní seděl obrovský drak. Zalapala po dechu před jeho gigantickými rozměry a třemi odpornými hlavami, které ji sledovaly bez jediného pohybu. Teď by měl někdo přijet a zachránit mě, napadlo ji, třeba Valentýn. Představa toho něžného mládence oděného v brnění jí ale moc nadějí nepřidala. Pomalu na ni šly mrákoty. Najednou to udělalo „plopp“ a drak zmizel. Na jeho místě stál masivní dubový stůl s křeslem, za jehož vyřezávaným opěradlem stál vysoký muž v černém. Když uviděl princeznu, zatvářil se poněkud překvapeně. „A ty jsi kdo?“ zeptal se po chvilce mlčení.
„Alice z Dobotic, dcera krále Jana I.,“ odříkala princezna nejistě.
Muž zavrtěl hlavou a najednou se zasmál: „Ach ták, odpusť, zaskočila jsi mě. Čekal jsem spíš tvého otce.“ Pak se lehce uklonil. „Jmenuji se Akamor, a můžeš mi tykat.“
„Kde je ten drak?“ ohlížela se Alice vystrašeně.
„Jen iluze,“ mávl Akamor nevšímavě rukou. „Předpokládám, že ti tvůj otec neřekl nic o naší dohodě?“
„O jaké dohodě?“ zeptala se Alice a stiskla fald na své sukni.
„Měli jsme s tvým tatínkem malou smlouvičku, kterou, mimochodem, do puntíku splnil,“ pousmál se čaroděj kysele. „Jen trochu jinak, než jsem si představoval.“ Zamnul si bradu a pak se zkoumavě zadíval na princeznu. „Ale … proč to vlastně nezkusit takhle?“ Plácl se do dlaní, udělal krok blíž k Alici a chytil ji důvěrně kolem ramen. „ Princezno, vidím, že jsi inteligentní a krásná mladá dáma. Měl bych pro tebe návrh. Když se nedohodneme, pustím tě domů.“
Alice nechápavě zavrtěla hlavou, ale než stačila něco namítnout, Akamor pokračoval: „ A když se dohodneme, tak tě nejen pustím domů, ale k tomu získáš obrovskou moc!“
„Ano, prosím,“ polkla na sucho princezna.
Čaroděj se usmál. „Vrátíš se prostě na hrad a ještě dnes se staneš královnou. To je vše.“
„Já to nechápu! Jak by se to mohlo stát, když je můj otec v plné síle a bude panovat ještě po mnoho let? A kdyby nebyl; já nedokážu vládnout. Nemám na to dost zkušeností!“ skoro vyděšeně vyjekla Alice.
Čaroděj se shovívavě usmál. „Mé dítě, otce se zbavíš tak, jak se zbavil on tebe a s panováním ti rád pomůžu.“
Princezna se zamračila. „Tak o tohle ti jde!? Nikdy nepůjdu proti tatínkovi a nikdy nepřistoupím na tvou odpornou hru. Nepřijímám tvůj návrh! Pusť mě domů!“
Lapersterm se zatvářil dotčeně a zvedl obě ruce ve smířlivém gestu. „Ale jistě, jistě! Nemusíš se hned rozčilovat. Nechceš? Nech ležet! Vidím, že tvůj charakter je ryzí a láska k otci pevná. Prohrál jsem. Jen o jedno tě prosím: vypij se mnou pohár vína, jako malou satisfakci za prožitý strach.“ Čaroděj lehce natočil opěradlo křesla. Princezna usedla a nedůvěřivě ho sledovala. Jakoby odnikud vytáhl karafu rudého vína a velký, cínový pohár. Naplnil ho až po okraj a postavil před Alici. Číše byla vyzdobena nejrůznějšími rytinami hadů a okřídlených ještěrů. Princezně připadala odporná a štítila se ji jen dotknout, natož jí přiložit ke rtům.
„Nepřistoupím na tvůj návrh a nebudu s tebou pít,“ řekla rozhodně a vyskočila z křesla. Lapersterm ji sledoval přimhouřenýma očima, jak chvatně opouští sluj.
„Kdyby si náhodou změnila názor, tak přijď sem. Já jsem připraven kdykoliv se dohodnout,“ zavolal za odcházející princeznou. Potom vzal pohár ze stolu. Jako na tajný povel zpoza skály vyšli dva sluhové.
„Odjíždíme! Vezměte jen křeslo. Ty ostatní krámy tady nechte.“ Poručil krátce, aniž by se na ně podíval. „A raději si na něj nesedejte. Doma by vás pak nemuseli poznat.“ S pousmáním se napil. „Sakra, to je docela dobré víno,“ řekl si pro sebe. „Škoda, že neochutnala. Měla na dlouho poslední příležitost.“
---
Slunce už stoupalo po obloze a Alice klopýtala lesem. Ztratila se ve změti cest a cestiček. Měla strašlivou žízeň. Muselo být snad už poledne, když narazila na lesní tůni s černou vodou. Poklekla a naklonila se nad nehybnou hladinu, aby se napila. Místo svého obličeje však uviděla ve vodním zrcadle dlouhý čumák s velkými nozdrami a dvě vytřeštěné oči. V šoku nad svou podobou vyskočila zpět na nohy a vykřikla hrůzou. Připomínalo to však spíš zvířecí zařvání. Zatočila se jí hlava a omdlela.
Když se probudila, bylo už pozdě odpoledne. To byl ale divný sen, říkala si. Rozhlédla se. Všude okolo se povalovaly kusy jejího oblečení. S hrůzou se podívala na své tělo. Měla čtyři nohy a na každé z nich byly tři masivní drápy. Dlouhý ocas zakončený kožnatou špičkou ve tvaru kopí. Po stranách těla měla přiložená křídla s velkými perutěmi a celá byla porostlá šupinami v barvě čerstvě nalámaného vápence.
---
Strážný div nevykopl dveře. „Pane purkrabí, před bránou je drak!“
Purkrabí Hlavata vyskočil z postele a hodil na sebe plášť s kožešinovým límcem. Na nic dalšího se neptal a s kletbami běžel do vrátnice. Všichni vojáci z noční služby stáli na plošině nad první bránou a sledovali podivné počínání nebezpečného zvířete. Drak seděl na zadních nohách uprostřed padacího mostu. Vrčel, skučel a předními tlapami dělal roztodivné pohyby.
„…a pak jsem se proměnila. Tam v lese,“ ukázala Alice pařátem odhadovaný směr k lesní tůni. „Vylezte a zavolejte mého otce. Slyšíte?“ zavolala nervózně na vojáky ukryté za cimbuřím. Náhle se nad branou začalo něco dít. Mihlo se tam světlo pochodně a ze střílny se vyklonila nějaká postava. Alice radostně zamávala. „Strýčku purkrabí, to jsem já, Alice!“
Hlavatu měla ráda. Dokázal nádherně vypravovat, a když byla malá, tak ji vozíval na ramenou po nádvoří.
„Kruci, chlapi, co máte v hlavách? Hnůj?“ rozkřičel se Hlavata na celé kolo.
Copak starý Hlavata, ten má hned ve všem jasno, libovala si Alice.
„Máte snad kuše? Tak proč už to není přišpendlený k mostu?! A přineste lovecká kopí!“
Alice zalapala po dechu. „To ne!“
Ozvalo se klapnutí, jak se pažba prvního těžkého samostřílu opřela o hranu zdi.
„Ne, ne, ne! To je omyl!“ křičela princezna. Ale nikdo jí nerozuměl.
První šipka jí minula tak těsně, že se jí skoro otřela o hlavu. Alici nezbylo, než se rychle otočit a pelášit cestou od hradu, co jí nohy stačily. Šipky ji pronásledovaly jako rozzuřené vosy.
„Auu!“ zakvílela, když se jí jedna zabodla do křídla, ale utíkala dál.
Zastavila se až hluboko v lese. Byla udýchaná a rozklepaná jako ratlík. Z křídla jí trčel opeřený konec šípu. Chvíli se pokoušela chytit ho tlapou, ale byl mimo její dosah. Nakonec hodně natáhla krk, uchopila šipku předními zuby a trhla. Ukázalo se, že hrot prošel tuhými perutěmi a kůži pod křídlem neporušil víc, než komáří štípnutí.
---
Probudil ji hlad. Našla stráň s malinami, ale byly pro ni tak maličké, že je nedokázala utrhnout. Za lesem rostl jabloňový sad. Jablka byla kyselá a tvrdá. Dvě schroupala a udělalo se ji strašně zle. Zavzpomínala na velkou snídani, kterou jí každé ráno nosívala služebná rovnou do postele. Proč vlastně vždycky snědla jen půl rohlíku?
Stádo oveček se pokojně popásalo na husté trávě. Lesní zvěř před dračicí, neznalou ani nejzákladnějších pravidel lovu, vždy bleskurychle zmizela. Ovce však jejich instinkt neměly. Alice jednu chytila a s maximálním sebezapřením jí roztrhla hrdlo. Zavřela při tom oči. Když pak uviděla rozpárané zvíře, zbrocené krví jak sebou cuká ve smrtelné křeči, nedokázala ho pozřít a utekla zpátky do lesa.
Vlekla se po lesní pěšině se svěšenou hlavou. Neměla nejmenší tušení, co si počne. Najednou to vedle ní zařinčelo a do cesty jí vběhl muž v plné zbroji. Hledí otlučené helmy bez chocholu měl stažené. Byl ozbrojen kopím s dlouhým břitem a kryl se za velký štít pokrytým čerstvou kůží. Alice se zarazila. Rytíř udělal výpad a dlouhá čepel jí prosvištěla před čumákem.
„Nech mě být!“ zakňučela plačtivě a začala před útočníkem couvat. Obrněnce zaskočilo její chování, ale rychle se zorientoval a začal útočit o to zuřivěji. Alice se třásla strachy. Ani jí nenapadlo postavit se svému protivníkovi, i když proti ní vypadal jako trpaslík.
Rytíř ji, za stálého dorážení, obešel a nechal ji ustupovat do malého údolíčka. Alice měla dost práce, aby dokázala uhýbat špičce kopí a neměla čas sledovat okolí. Náhle jí něco podrazilo zadní nohy. Podklouzla a praštila sebou o zem. Z vrchu na ni padla těžká síť a začala se rychle zatahovat. Odněkud ze zálohy vyběhl další muž oděný do kožené zbroje s kápí přes hlavu a začal do okrajů sítě zatloukat dřevěné kůly. Rytíř odhodil štít i zbraň a přiběhl svému společníkovi na pomoc.
Rohy, které teď princezně rostly ze skrání a týla hlavy, se zachytily o provazy. Vzrůstající tah jí vtlačil čumák do hrabanky. Než se vzpamatovala, byla síť přibitá k zemi tak pevně, že se mohla sotva nadechnout.
„Pane, myslíš, že je to skutečně ten drak, který zahubil princeznu?“ zeptal se udýchaně pomocník. Alice viděla, jak rytíř nadzvedl hledí a srdce se jí skoro zastavilo překvapením. Byl to Valentýn! Vzpomněla si na všechny ty příběhy, kde láska dokázala zlomit i tu nejstrašnější kletbu a pocítila novou naději. Začala se zmítat v síti a volat na svého milovaného.
„Tupče!“ ušklíbl se Valentýn pohrdavě. „Zbyšku, tebe omlouvá jedině to, že jsi vesnickej buran. Copak tenhle ukňouranej zmrd by dokázal vyvraždit tři vesnice?!“
Zbyšek si sundal kapuci a tvářil se rozpačitě. „Co teda uděláme, když to není von?“
„Nu co? Hlavu odneseme králi. Třeba z toho nějaká odměna kápne,“ zauvažoval nahlas Valentýn. Pak se otočil ke skučící Alici. „Drž tlamu, ty zrůdo!“ zařval a kopl ji do čenichu okovanou botou.
Alice zmlkla. Nechápala to. Vždycky jí připadal jako milý a nesmělý mladík, kdežto teď se choval jako řezník na jatkách! Byla to jen přetvářka? Pomalu jí začínalo docházet, že od tohoto člověka se vysvobození nedočká.
„Ještě bysme mu mohli uříznout bimbase. Přitlučeme ho k ostatním nad výčep v tom pajzlu pod hradem a bude důvod, proč se ožrat! Co říkáš pane?“ navrhnul Zbyšek.
Valentýn zakroutil hlavou. „Stejně to bylo nějaký jednoduchý.“ Zvedl kopí a obešel zpacifikovaného draka.
Alice pocítila, jak se jí studená čepel dlouhé zbraně vsouvá mezi zadní nohy a surově je páčí od sebe.
„Trofej nebude, Zbyšku. Je to samice,“ prohlásil někde za ní Valentýn.
Zbyšek se úlisně usmál. „Takže než ji zapíchnem, drobátko ji opíchnem!“ zarecitoval a oba se tomu oplzlému vtipu zasmáli.
„Já myslel, že jsi jen prase, ale ty seš spíš zoofil!“ řekl na oko znechuceně Valentýn, „ovšem verše máš o poznání lepší než já. I ta královská husa z nich byla úplně paf!“
Alici zaplavilo hrozné zklamání, ale to ještě neměl být konec. Vyděšeně sledovala, jak Valentýn vytáhl z křoví velikou obouruční širočinu. Začala sebou divoce házet. Valentýn se rozkročil nad jejím tělem, potěžkal sekeru a spokojeně řekl: „Ukončíme to. Zbyšku, přitáhni ji, ať se tak nemrská. Chci, aby ta hlava měla čistý řez.“
Nato se síť stáhla tak pevně, že se už Alice nemohla ani pohnout. Byla vystrašená a rozčarovaná. Proč jí jenom všichni ubližují? Valentýn, purkrabí i její vlastní otec! Vždyť nikomu nic neprovedla. Když si představila, jaký ji čeká osud, chtělo se jí plakat. Ani slza jí však neukápla, ať se snažila sebevíc.
Valentýn zkusmo přiložil čepel zbraně k jejímu krku a pak se mocně rozmáchnul. Alice zahlédla jeho spokojený škleb. Najednou zvedl oči a úsměv mu ztuhnul ve tváři. Cukl sebou a zařval: „Zbyšku, za tebou!“
Nato se ozvala dutá rána a heknutí. Zbyškovo tělo jim proletělo nad hlavou a narazilo do kmenu statného smrku. Zlomené v nepřirozeném úhlu se sesulo k zemi. Valentýn si však nevšímal svého mrtvého sluhy. Zahodil sekeru a vrhnul se ke štítu, který ležel kus od něj. Sklonil se a chytil ho za kožené řemeny. Hledí mu tím spadlo přes obličej. Štít však už nestihnul zvednout. Ozvalo se hlasité „chááááá“ a Valentýna zasáhnul široký paprsek plamenů. Šel od něj takový žár, že Alice musela přivřít oči. Když teplo po chvilce polevilo, opět vzhlédla. Valentýn tam stál a třásl se. Některé části jeho brnění svítily třešňově červenou barvou. Ze všech spár i hledí mu stoupal bílý dým a vzduch plnil pach spáleného masa. Bard zachroptěl a svezl se k zemi jako hromádka šrotu.
Alice vytřeštěně hleděla na to, co zbylo z jejího někdejšího obdivovatele. Vedle ní se ozvaly tiché kroky a zafunění. Snažila se otočit znehybněnou hlavu a podívat se, co to je, ale marně. Tu celé její zorné pole vyplnilo veliké, modré oko se svislou zřítelnicí. Chvíli ji bez hnutí pozorovalo, a pak se ozval hluboký nelidský hlas: „ Nazdar.“ Ani jazyk nebyl lidský, ale Alice mu přesto perfektně rozuměla, jako by ho slýchala odjakživa.
Oko se zvedlo někam mimo její dohled a sevření sítě povolilo. Alice vymotala svou rohatou hlavu a ohlédla se. Za ní stál drak. Byl dobře o polovinu větší než ona. Jeho tmavě zelené šupiny se na slunci matně leskly a perutě jeho křídel měly ocelově modrou barvu.
„Já…já nevím co říct,“ zakoktala Alice a snažila se vyprostit zadní nohu ze sítě. „Děkuji ti, přišel jsi v posledním okamžiku!“
Drak ji majestátně obešel a přitom si ji bezostyšně prohlížel. Alici ten pohled nebyl zrovna příjemný.
„Víš, nezlob se. Jsem z toho ještě trochu zmatená!“ Alice si přední tlapou oddělala jednu smyčku, která se jí zahákla za kloub levého křídla. Drak se zastavil před ní a elegantně se nahrbil.
„Krásná!“ řekl a přivřel jedno oko.
Alici se konečně podařilo úplně se vymotat ze sítě.
„Je to taková zamotaná historie…totiž. Cože?“ vyvalila oči na cizího draka. Ten se malinko uklonil a řekl: „Borekangoslur.“
Princezna chvíli uvažovala, co má na mysli.
„Ach ták! To je tvoje jméno! Těší mě, já jsem Alice. Nerada bych, aby došlo k nějakému nedorozumění. Já nejsem drak. Stala jsem se obětí zlého kouzla, takže…“
Borekangoslur se sklonil nad slabě sténajícím Valentýnem. Obratným pohybem rozevřel kyrys, jako by rozlousknul škebli.
„Žrádlo?“ zeptal se Alice a přisunul zuhelnatělé tělo blíž k princezně. Ta ještě víc vytřeštila pohled na umírajícího rytíře. Byla docela ráda, že je vyhladovělá, protože by se nejspíš poblinkala.
„Ne díky. Nemám hlad.“
Drak zavrtěl hlavou a začal z těla odlamovat končetiny. Alice se odvrátila, ale před plaskáním a křupáním kostí, drcených mohutnými čelistmi, uniknout nedokázala.
Trvalo snad půl hodiny, než Borekangoslur dojedl, protože se s jídlem mazlil takřka gurmánsky. Vyplivl zdeformovanou železnou rukavici, otřel si tlamu o trávu a řekl: „Letíme!“
Alice, která po celou dobu seděla sklesle ve zbytcích sítě, jen tiše zaprotestovala: „Já ale neumím létat.“
Drak zvedl čumák k nebi a zavrtěl hlavou.
„Jdem!“ zavelel pak a vykročil.
Alice svěsila hlavu a vyrazila za ním. Neptala se, kam jdou, ani co budou dělat, až tam budou. Chytila se Borekangoslurovy vůle stejně, jako by se trosečník v rozbouřeném moři chytil plovoucího sudu. Ťapala za ním poslušně jako ovečka. Před očima se jí komíhal jeho ocas.
Před setměním došli k řece. Drak vlezl do zpěněné vody a velice zručně nalovil snad tucet ryb. Alice se konečně najedla. Ze syrových ryb měla sice nejdřív ostych, ale uznala, že alespoň při zabíjení nevydávají žádný zvuk, jako ta ovce ráno na pastvě.
Putovali mnoho dní. Nocovali společně tak, že Borekangoslur ukázal, kde si má dračice lehnout a pak se položil za ní. Mnohokrát přes ni ve spánku přehodil svou tlapu. To potom Alice strachy ani nedýchala v očekávání, co bude dál. Drak se však po nějaké době zase převalil, a to bylo vše.
Borekangoslur toho po cestě moc nenamluvil. Alice většinou také mlčela, ale někdy jí bylo přece jen smutno a pokusila se začít hovor. Ten však vždy končil tak, že drak jen přikyvoval, nebo kroutil hlavou. Tedy, pokud vůbec poslouchal. Jeho vlastní slovník byl neuvěřitelně prostý. Pojď, stůj, lehni, žer…víc Alice nikdy neslyšela.
Problémy řešila Alice i se stravováním. Syrové maso, které jí servíroval drak, jí příliš nechutnalo. Kolikrát ho zkoušela upravit pomocí plamenného dechu. Ale ať dělala cokoliv, nešlo jí to. Vždy jí z tlamy vycházely ty nejroztodivnější zvuky, ale jinak ani jiskřička. Drak to vždycky jen nezúčastněně sledoval zpovzdálí, a občas tím svým zvláštním způsobem zavrtěl hlavou.
Byli na cestě už snad měsíc. Možná víc. Alice už se pomalu smiřovala s tím, že draci jsou věčně migrující tvorové bez domova. Borekangoslur jí vyvedl z lesa na pobřeží velikého jezera. Za ním se na obzoru zdvihalo vysoké pohoří. Drak se zastavil předníma nohama ve vlnách, zdvihl hlavu a spokojeně nasál vzduch vonící vodou.
„Hnízdiště,“ řekl a pohodil hlavou směrem k horám.
Obešli jezero. Podél vodopádů, které burácely přes nesčetné skalní terasy, vyšplhali na planinu porostlou dalším lesem. Řeka, která jim ukazovala cestu, se postupně změnila v horskou bystřinu. Její koryto se pomalu prohlubovalo, až se stalo hlubokým žlebem. Stoupali tudy stále výš a výš. Jednoho dne prošli průsmykem a otevřela se před nimi obrovská náhorní rovina plná skalisek. Bylo tu učiněné skalní město. Jako obrovští ptáci se tu povětřím proháněli draci.
Alice po očku obhlížela okolí. Byli všude! Rohaté hlavy se nakláněly přes okraje skal a vykukovaly ze skalních oken. Draci postupně opouštěli své úkryty a přicházeli blíž k oběma poutníkům. Bylo jich stále víc, až je úplně obstoupili.
Borekangoslur se zastavil a lehce se uklonil. Alice nejistě přešlapovala za ním a byla v ní malá dušička. Draci okolo se ztišili.
„Zdravím,“ řekl Borekangoslur a celá společnost se jako na povel uklonila.
Alice si všimla, že mezi samci, vybarvenými velmi podobně jako její drak, jsou o poznání menší šedé samičky. Zvláštní bylo, že na rozdíl od svých protějšků, byly dračice všelijak doškrábané a často měly i těžší zhojená zranění.
Pod nohama starých se hemžila spousta dráčat.
Borekangoslur kousek odstoupil a otočil se bokem k Alici. Všichni shromáždění draci na ni upřeli svoje pohledy. Borekangoslur rozepjal křídla, vzepjal se na zadních a strašným hlasem zařval: „Má samice!“
„Tvá samice!“ odpověděli mu všichni sborem a začali se rozcházet.
Alice se zmateně rozhlížela. Co to má znamenat? To mám jako po svatbě? Takhle jsem si svůj obřad věru nepředstavovala, pomyslela si smutně.
Od skupiny draků se oddělila jedna samice a pomalým krokem zamířila k Alici. Nebyl na ni zrovna pěkný pohled. Na pravém pařátu jí chyběl prst a jizva, která jí hyzdila hlavu, jí zároveň připravila o levé oko. V těsném závěsu jí doprovázela další dračice s pokrouceným křídlem.
„Vysmrď!“ zasyčela zjizvená a upřela na Alici své zdravé oko.
„Co prosím?“ knikla Alice potichu.
Místo odpovědi se na ni obě dračice vrhly. Chromá jí vrazila do boku a zjizvená po ní sekla pařátem. Alice ucítila, jak jí po čele stéká krev z poraněného obočí. Neměla však čas si toho všímat. Rány na ní dopadaly ze všech stran. Ke dvěma útočnicím se přidala třetí. Snesla se z nedaleké skalní věže a praštila Alici ocasem do zad. Ta zaúpěla bolestí a pokusila se vycouvat z hloučku rozlícených saní.
Její průvodce stál na nevelké skalce kousek odtud a napjatě sledoval její souboj. Neměl však nejmenší tendenci se do něj vložit. Alice se dostala až k němu a opřela se zády o kámen, na kterém stál.
„Pomoz mi! Jsem přece tvoje, tak bys mě měl bránit,“ zaprosila.
Drak zavrtěl hlavou. „Nemůžu.“
Alice se na něj krátce podívala, ale pak rychle pokračovala v obraně proti dorážejícím útočnicím.
„Jak nemůžeš? Vždyť tvoje jméno znamená ve staroarštině „syn krále“. Ostatní draci ti prokazují úctu. Tak poruč, ať mě nechají! Copak nebudeš bránit svou… ženu?“
Borekangoslur pokýval hlavou. „Bránit proti drakům. Dračice; tvoje starost. Musíš hájit místo.“
Alici zatrnulo, když si uvědomila, jak asi ty ostatní dračice přišly ke svým zraněním.
„A co když to místo uhájit nedokážu?“ zeptala se zoufale.
„Zapudí tě, nebo zabijí,“ zněla lakonická odpověď.
Alice neměla s výběrem moc dlouhou práci. Odrazila se zadními běhy od skalní stěny a prorazila sevření útočnic. Běžela cestou, kterou byla před chvílí přivedena, pryč ze skalního města. Dračice jí se strašným ječením pronásledovaly a přidávaly se k nim další. Než ten děsivý závod skončil, uběhla skalnatým terénem skoro tři kilometry. Zastavila se ve skalní rozsedlině a těžce oddechovala. Zdáli se ozýval vítězný ryk, který pomalu utichal.
Po čumáku jí stékala krev, na zadní noze měla ošklivý kousanec a celé tělo ji bolelo. Měla hlad. Napadlo ji, že je zase v zoufalé situaci. Tohle místo bude určitě od draků velmi důkladně vyjedeno. Bez perfektních loveckých dovedností tu nejspíš pojde hlady. Kdyby zůstala v lesích kolem hradu jejího otce, určitě by se jí vedlo o něco lépe!
Podívala se na slunce, které stálo hodně vysoko, a na sucho polkla. Touto dobou si obvykle dávala svačinu. Co by dala za takovou dobrotu, jakou byl například mléčný vývar z kakaových bobů!
Utržené rány jako by přestaly bolet. Myšlenky jí najednou začaly divoce vířit v hlavě. Otec, les, sluj… čaroděj!
„Já husa hloupá,“ zasmála se Alice a plácla se přední tlapou do čela. Najdu Akamora a pak si můžete trhnout tlapou, smradlavý draci! Pro mě za mě třeba všema čtyřma.
Princezna vstala s novými silami, které jí do žil vlila naděje, a vykročila vpřed.
„Nebude to problém,“ mumlala si pro sebe. „Zlikviduju otce. Stejně za moji situaci může on! Aby si uchránil svůj zadek, tak mi nechal narůst mordu. Domluvím se s čarodějem. Udělám cokoliv. Klidně si nasadím papírovou čepici a budu mu aportovat klacíky, když si to bude přát. Co na tom záleží? Hlavně už žádný hlad a žádné dračice! Doma budu jíst ta nejlepší jídla a nechám si uvařit vanu kakaa. Ovšem nejdřív se musím dostat z těchhle prokletých skal.“
Alice rázovala podél zurčícího potůčku, kolem něhož se brzy zvedly svahy rokle. Sestupovala stále níž až k místu, které bylo tak úzké, že tudy prostě nemohla projít.
Asi špatný potok, řekla si a vrátila se o několik mil zpět.
Povědomou bystřinu našla o několik kroků dál od míst, kde se pokusila sestoupit poprvé. Ušla podél ní asi pět mil, ale na žleb nenarazila. Voda se rozlila do širokého údolí, které slepě ukončilo propadání. Alice jen tupě zírala na skalní stěnu, pod níž se s hukotem voda ztrácela v hlubinách jeskyně.
Třetí pokus byl konečně úspěšný. Princezna téměř seběhla kaňonem na planinu pod horami. Přesto, než se tam dostala, byla již hluboká noc. Ustlala si na malém palouku. Usínala s hlasitým kručením břicha, ale i s příjemným očekáváním.
Ráno bylo deštivé a po lese se táhla mlha. Alice pokračovala dál podél řeky, která se začala zpomalovat a rozlévat do táhlých meandrů. Občas narazila na slepá ramena a mokřady.
Znejistěla.
Tady někde přeci měly být vodopády! Místo zurčivých kaskád však kolem poledního dorazila k páchnoucímu močálu. Pochmurná krajina porostlá neduživou travou a pokřivenými stromy se táhla kam jen dohlédla.
Chvíli proklínala celý svět, který se proti ní spiknul, ale nakonec jí stejně nezbylo, než se vrátit zpět do hor.
Bloudila tady už čtvrtý den. Narazila na bezpočet pramenů a říček, které se rozbíhaly na všechny strany. Žádná ji však nezavedla tam, kam chtěla. Trpěla hladem a strašným osaměním. Občas zahlédla v povětří nějakého draka, ale ten jí nevěnoval tu nejmenší pozornost.
Vlekla se po hraně srázu, pod nímž mezi velkými balvany tekla bystřina. Už nemohla dál. Zastavila se. Chtělo se jí plakat, ale místo toho jen smutně zavyla.
Lidmi pronásledovaná, draky zapuzená. Hladová a vysílená, ztracená v pustých horách. Ubohá dračice Alice! Ty jsi ale divná princezna! Šatičky z šedých šupinek, korunku z růžků, místo líčidla vlastní krev.
„Já takhle žít nechci!“ zaúpěla Alice a podívala se přes okraj vysokého srázu. Vzpomněla si na sudbu, která byla vyřčena nad její kolébkou. Bude prý velkou královnou, kterou lidé ještě neměli.
Alice se tomu smutně pousmála. Sudička musela být namol! Bude ze mě mršina v potoce, pomyslela si a přepadla přes ostrý okraj srázu.
Padala. Cítila, jak ji země neodvratně přitahuje k sobě a vítr jí fičí kolem uší. Zavřela před tou prudkou vichřicí oči. Náhle jí něco uchopilo a podrželo ve vzduchu. Měla dojem, jako by se opírala rukama o nějaké polštáře. Otevřela oči. Neměla ruce, jen čtyři nohy, které jí bezvládně visely pod tělem.
Tvrdě, ale bezpečně dosedla mezi balvany v potoce. Otočila hlavu a s úžasem sledovala, jak se jí k bokům skládají dvě obrovská křídla. Jako by se ani neřídila její vůlí.
„Já nesnáším tohle zatracený tělo!“ zařvala z plných plic. „Je snad nezničitelný!? Ale tohle ne! Já se nevzdám!“
Vyběhla z potoka a začala se sveřepě sápat zpátky na skálu rozhodnutá tentokrát křídla za žádnou cenu neroztáhnout.
Za půl hodiny opět stála nad propastí a dívala se dolů. Aniž by si to však připustila, situace se změnila. Bylo tady cosi zvláštního, jakási nová touha, která se jí pevně usadila v mysli. Alice pootočila hlavu a roztáhla křídla. S úžasem si prohlížela jejich impozantní rozměry. Perutě, svrchu tmavě šedé, vypadaly zevnitř jako okvětní plátky vlčích máků. Přemýšlela, proč se na ně nikdy před tím nepodívala.
Někde za blízkou skálou zarachotilo kamení. Alice vzhlédla. Stezkou přímo k ní šel drak. Poznala ho hned. Kráčel zvolna a v tlamě nesl jakousi velikou větev.
Pomalu složila a urovnala křídla. Borekangoslur došel až k ní a obřadně jí položil k nohám svůj náklad. Potom se posadil a dlouze se jí podíval do očí. Alice si pozorně prohlédla jeho dar. Nebyla to větev, ale keř dřišťálu vytržený i s kořeny. Část byla uschlá a porostlá mechem.
Drak natočil hlavu a řekl: „Lidský zvyk.“
Alice neříkala nic a snažila se ten rébus rozluštit. Znova se podívala na dřišťál, který touto dobou už začínal odkvétat. Navíc většina drobných žlutých kvítků nejspíš opadala cestou. V hlavě jí najednou začalo klíčit neuvěřitelné tušení.
„Borekangoslure, je normální, aby se draci bavili se zapuzenými dračicemi?“
Drak zavrtěl hlavou.
„A je normální, aby jim nosily kytky?“
Borekangoslur chvíli stál a pak opět „odpověděl“ zamítavě.
„Proč to tedy děláš ty?“zeptala se s bušícím srdcem.
„Já tě potřebuju,“ odpověděl tiše drak.
Alice se sklonila a drbla čenichem do keře, který páchnul po hnilobě.
„Je moc hezká. Děkuji!“
Drak přišel blíž a naklonil se, jako by jí chtěl políbit. Zavřela oči a nechala ho, aby jí olízal zaschlou krev z čumáku a nadočnicových oblouků.
„Ty jsi vlastně takový dračí romantik, že?“ řekla Alice, když přestal a přisedl si k jejímu boku. Zavrtěl hlavou, ale čumák měl při tom zvednutý jako pes při otřepávání vody. Nebylo to znamení nesouhlasu. Alice cestou sem vypozorovala, že tohle gesto spíš odpovídá lidskému pokrčení ramen.
„Bor… Borku, kolika vlastně vládneš drakům?“ podívala se na něj Alice po očku.
Drak na ni otočil hlavu.
„Všem.“
„Ale to je velice zajímavé,“ poškrábala se Alice na bradě.
Borekangoslur jí obtočil ocas kolem boků.
„Chmm. Potřebuju tě,“ pousmála se dračice, „Lidi říkají: miluju tě.“
Těžké mraky se těsně nad obzorem roztrhaly a dvojici ozářilo krvavě rudé sluce klonící se k západu. Alice pomalu položila hlavu na mohutný ramenní sval svého druha.
„Myslím, že když tě naučím několika lidským zvyklostem, mohlo by nám to spolu i klapat.“
---
Velká rada zasedala už čtyři hodiny. Správce protektorátu Holštejnsko byl zavalitý, nicméně energický muž. V jeho hlase zněla naléhavost.
„…proto navrhuji zvětšit kontingent o deset tisíc mužů, posílit hrady Vicenburk a Machburk a vystavět opěrné pevnosti v Klatských horách.
Zdálo se, že Imperátora jeho slova vůbec nezajímají. Seděl na svém černém trůnu a vypadal jako by spal. Jeden z členů rady nervózně zaskřípal židlí.
„Myslím, že přeháníte, barone Milci.“
Baron se nafoukl.
„Ani v nejmenším. Hrozí vzpoura! Lidé v protektorátu odmítají přijmout iluze vytvořené jeho excelencí Akamorem.“
Rádce se však nenechal odbít.
„To co žádáte je nesmírně nákladné. Nebyla ba jiná cesta? Řekněme politická? Co vlastně chtějí?“
Protektor Milc se pousmál. „Chtějí to, co všichni: svobodu a svého vladaře. Jenže král Jan padl v bitvě u Ostré Lhoty i s celým výkvětem svého rytířstva a žádného potomka nezanechal. Takže není koho podstrčit.“
„Mýlíte se!“
Všichni členové rady ztichli a podívali se na Akamora.
„Janova dcera Alice žije, a já věřím, že s námi bude ráda spolupracovat. Osobně ji vyhledám a přivedu sem.“
Protektor se mírně uklonil. „Se vší úctou pane, tvá osoba je velmi vzácná. Neměl bych snad raději já…“
Imperátor přivřel oči a narovnal se na trůnu. Milc okamžitě zmlknul.
„Kdysi jsem princezně učinil jistý návrh. Bude nejjednodušší, když jí ho osobně připomenu. Víte, milý barone, má největší moc nespočívá v kouzlech a iluzích, ale v dokonalé znalosti lidské povahy. Stačí vědět, po čem baží a budou skákat, jak já budu pískat!“
---
Akamor letěl nad pohořím v podobě černého mraku. Z výšky zahlédl dračici, která se vyhřívala v paprscích letního sluce. I z té výšky bezpečně poznal své dílo. Snesl se k zemi a zhmotnil se na okraji horské louky. Upravil si černou tógu s širokými rukávy, zaujal vznešený postoj a vyrazil směrem k odpočívající dračici. Když přišel blíž, dračice zvedla hlavu a zpříma se na něj podívala. Čaroděj poněkud znejistěl. Její hruď, krk i přední tlapy nesly známky nesčetných střetů. Přes čumák a spodní čelist se jí táhla dlouhá zhojená jizva a jeden roh měla ulomený. Její podoba se tím poněkud změnila, ale nebylo pochyb; byla to Alice!
Akamor se zastavil pár kroků před ní, usmál se a pronesl: „Zdravím tě, princezno. Přicházím ti nabídnout tvou lidskou podobu, tvé království a tvou čest!“
Dračice ho sledovala ostřížím zrakem, ale nezdálo se, že by na ni jeho slova jakkoliv zapůsobila.
„To víš,“ pokračoval klidně čaroděj, „čekal jsem, že přijdeš sama. Chápu však, že pokud jsi tady, není snadné odtud odejít. Přišel jsem tedy za tebou já. Své slovo držím. Jsi překvapená?“
Princezna nehla ani brvou.
Louka voněla tymiánem a dobromyslí, slunce hřálo a kolem bzučely včely. Mezi předníma nohama se dračici zvedla maličká hlavička. Malý dráček, který dosud spal v mámině náručí, vstal a šel se zblízka podívat na to divné vysoké stvoření. Posadil se před čarodějem na zadní nohy a natáhl k němu čumák.
Akamor se zaraženě podíval na mládě. „Připouštím, že mě trochu překvapuje, jak ses dokázala adaptovat.“ Pak se na dráčka usmál a odhodil lem širokého rukávu, aby ho mohl pohladit po hlavě.
Dračice vyskočila jako blesk. Zadníma nohama udeřila do země tak prudce, že vytržené drny vyletěly několik sáhů vysoko. V mžiku překonala vzdálenost, která ji dělila od čaroděje a jediným cvaknutím zubů mu ukousla hlavu. Převalila si ji v tlamě a rozlouskla jako vlašský ořech. Pak starostlivě obhlédla své mládě.
Z nedalekého křoví vyběhla další čtyři dráčata a s veselým povykem se hnala k bezhlavému tělu.
„Stát!“ rozkázala rázně Alice. Dráčata na ni vrhla tázavé pohledy, ale zastavila se. Dračice očichala Akamorovu mrtvolu a věcně řekla: „Studený! Máma ohřeje.“
---
Po čarodějově smrti se všechny jeho sofistikované iluze zhroutily. Lidé, dosud poutaní jejich kouzlem, jakoby se probudili z předlouhého omámení a začali se chovat svobodně. V celém Akamorově impériu nastal totální chaos, který se lavinovitě rozšířil do zbytku světa.
Vláda lidí skončila.
Nastal čas draků!
KONEC