Novoroční
„Marjánko, počkej,“ ozýval se opakovaně mužský hlas, ale dívka spěchala po namrzlém sněhu, klouzalo to, nemohla jít tedy tak rychle, jak by chtěla.
„No tak,“ chytil ji za vlněnou pelerínu, kterou měla na sobě. Zprudka se k němu otočila a vyhrkla:
„Nech mě, já to slyšela, a nechci. Slyšíš? Nechci!“ Vytrhla se mu a spěchala v mírně prošlapaném sněhu dál, mezi chalupami byla jen málokde uklizená cestička, a za nimi už jen několikero stop, ve kterých se dalo jít jen s obtížemi. Šla tvrdošíjně dál, rukama si přidržovala tlustý vlněný šál, který měla přes hlavu, protože slunce se již sklánělo k obzoru a začínalo zase více mrznout. Stopy vedly do lesa, kam chodívali vesničané na dřevo. Marie došla na kraj lesa a pohlédla zpět k nedaleké vísce. Z komínů se kouřilo, přesto vypadala malebně v zapadajícím slunci. Pak ale pohodila hlavou a vykročila do nitra lesa. Značně prokřehlá došla ke skalní stěně v mírném kopci, který se nad vesnicí zvedal. Slunce již nebylo vidět a tak se začalo docela rychle stmívat. Ještě malý kousek popošla, nemohla hned najít vstup do skály, který byl po straně čelní stěny, jíž byl zcela překryt. Vstoupila do tmavého prostoru a zavolala:
„To jsem já!“ Chvíli bylo ticho, pak se ale ozvalo zasyčení a po chvíli praskot větviček, jak se oheň začal rozhořívat. Vzniklo tím světlo a Marie mohla vidět v prostorné jeskyni z druhé strany ohně podivného tvora. Stál na zadních tlapách, v předních měl další dřevo, které přihazoval do ohně. Na tlamě měl náznak úsměvu a pak hlubokým, hrdelním hlasem pozdravil:
„Vítám Tě, jsem rád, žes přišla, ale nečekal jsem tě takhle pozdě. Stalo se něco?“ Hodil dřevo do ohně, čímž ho na chvíli ztlumil, Marie mezitím oběhla oheň a vrhla se mu do náruče. Držel ji a cítil, jak se třese. Ani nemusela říkat, že stalo, jeho výraz už neměl s úsměvem co dělat. Jemně ji posadil k ohni a postavil na kameny, které byly okolo ohně, kotlík s vodou.
„Uvařím ti čaj a povíš mi to,“ spíš jí oznámil a přinesl ještě jakousi houni, kterou jí hodil přes záda. V jeskyni bylo docela teplo, jednak tu nefičel vítr, jednak od ohně, ale dívka byla celá prokřehlá z cesty sem. Usadil se vedle ní a povzbudivě do ní drcnul čumákem. Otočila k němu hlavu, díky již rozhořelému ohni mohla vidět jeho jemně šupinatou hlavu s rohy ustupujícími dozadu, kde se téměř dotýkaly trnů, které měl od krku až po konec ocasu, kde tvořily jakousi vidlici. Na hřbetu a končetinách měl šupiny větší a tvrdší, na břiše a hrudi splývaly do plátů tvrdých jak z oceli. Hrozivost draka podtrhovala jeho barva – byl celý černý, ale Marie se ho nebála.
„Proč mě chce otec dát tomu hokynáři, když já nechci?“ vzlykla konečně. „Slyšela jsem, jak se o tom bavili u oběda. Pozval ho, pak si dali slivovici a plácli si.“ Hlavu si opřela o dračí hruď. Pod bradou, dalo-li se tak říci spodní části tlamy, ho zalechtaly její vlasy, ze kterých už sundala šál, byly dlouhé a černé, zrovna tak jako dračí šupiny. Tlapou ji po vlasech pohladil, před očima se jí mihly jeho strašlivé drápy, ale Marii jeho hrozivost spíš uklidňovala.
„Nelíbí se ti? Je zlý? Nebo ti jen vadí, že tě postavili před hotovou věc?“ zeptal se. Marie ho chytla za tlapu a přitáhla si ji k sobě.
„Je to docela hezký muž, je hodný a dobrosrdečný. Ale mě se vůbec nezeptal, a zničehonic mi otec řekl, že svatba bude příští neděli. Zrovna dneska, na Nový rok. Včera ještě říkal, že je rád, že to všechno zvládáme a přál mi štěstí do nového roku. Letošní, vlastně ten loňský rok byl hrozný, vzal mi maminku,“ otočila k němu hlavu a v očích měla slzy. Když viděla jeho výraz, rychle dodala:
„Ale dal mi tebe. Tak nebyl tak hrozný,“ zkusila se trochu usmát. Drak se jen díval do ohně, a pak řekl:
„Ztráta nejbližšího člověka bolí, moc bolí. Nenahradíš ji někým jiným, vždycky to už bude někdo jiný. Ale může to být další blízký, z kterého se stane ten nejbližší.“ Dívka mu stiskla tlapu, kterou pořád svírala ve svých rukou. Přitáhla si ji blíž a přitiskla ji ke své tváři.
„Chci zůstat s tebou. Je mi tak hezky tady u tebe. Zpátky nepůjdu,“ dodala vzdorovitě. Slyšet bylo jen praskot dřeva od ohně.
„Neřeklas mi všechno, znám tě dobře, a tak vím, že otce bys samotného nenechala, i když se na něho zlobíš.“ Drak to řekl velmi tichým hlasem, ale dívka se stejně přikrčila, jakoby ji přistihl při něčem nepřístojném.
„To proto, že tomu nerozumím. Hned po svatbě mě má odvézt. Jede pro zboží do Ameriky, a mám jet s ním, jako na svatební cestu. Ale otec na něho mrkal, viděla jsem to, tak si myslím, že chce, aby mě tam nechal. Asi si myslí, že tam budu mít lepší život, ale já nechci odjet, nechci se vdávat, rozumíš?“ dostávala se do afektu, otočila se ke svému společníku, přitiskla se k němu tváří, a po ocelových plátech začaly stékat slané krůpěje. Drak ji hladil po vlasech a pak se k ní sklonil. Nasál její vůni, vůni čistoty a nevinnosti. Věděl. Věděl, že jen ona ho tu může vidět. Věděl, jaký to bude rok. Věděl, co přijde.
„Rozumím tomu. Tvůj otec tě má radši než sám sebe, dal by za tebe život. Ví, že tě pak už nikdy neuvidí, ale doufá, že když se tě vzdá, tam budeš žít. Prostě žít.“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou:
„Ale vždyť tu žijeme docela dobře, svým kominickým řemeslem nás uživí, nemáme se tak zle. Já se o něho i celou chalupu už umím postarat, kravku a králíky taky máme. Tak proč, proč zrovna tenhle rok to má být všechno jinak?“ Drak ji k sobě také více přitiskl.
„Dnes tu zůstaneš, ale zítra ráno se vrátíš k otci a uděláš všechno, co ti řekne. Když to nejde bez svatby, tak se i vdáš,“ řekl pevně. Marie se od něj odtáhla a snažila se mu podívat do očí.
„A co ty? Když odjedu, nikdy tě už neuvidím! Sám jsi říkal, že tuhle jeskyni nikdy neopustíš.“ Znovu se k němu přitiskla.
„Nebudeš mě už potřebovat. V den, kdy tvoje maminka opustila tenhle svět, poslala mě za tebou. Věděla, že chodíš do téhle jeskyně a že máš ráda tvory, které ostatní moc nemusí, jako jsou netopýři, hadi, no a drak má tu výhodu, že s tebou může mluvit. Věděla, že se mě nebudeš bát, a naše rozhovory ti daly sílu překonat bolest. Já ale…“ drak se odmlčel. Dívka se mu vysmekla, postavila se a nevěřícně se na něho dívala.
„Vždyť…vždyť jsi skutečný, žádný duch. Jsi tak, tak krásný. Já tě chci mít dál, chci být s tebou, jsi tak uklidňující, tak láskyplný. Já budu s tebou tady v jeskyni, nebudu nikam chodit, když to budeš chtít, jen mě tu nech s tebou, tolik jsem si na tebe zvykla, nechci být bez tebe,“ skočila mu znovu do náruče. Drak ji mírně sevřel, pohladil, ale pak ji od sebe odstrčil.
„Slyšíš se, co říkáš? Jak myslíš, že bychom tu mohli žít? Čím se chceš živit? A co tvůj otec? Chceš, aby si myslel, žes někde přišla o život? Zabilo by ho to,“ přestal, když viděl, jak se jí oči zalily slzami. Hned ale pokračoval:
„Já také cítím bolest. Neměl bych, ještě se mi to nestalo, ale přilnul jsem k tobě víc, než si umíš představit. Takhle to ale v životě chodí, tedy u vás lidí – vyhýbat se bolesti za každou cenu by znamenalo nemít také žádnou radost. Kdo jde jen zlatou střední cestou, nemá žádné výkyvy na žádnou stranu, tedy ctí zákony a jedná přesně podle desatera přikázání, ten je vážen, žije snad klidný život, který mu připadá delší, než ve skutečnosti je. Na konci života si nevzpomene na nic špatného, ale ani na nic opravdu krásného. Kdo žije svůj život naplno, občas poruší ať už v myšlenkách nebo skutečně zákon či přikázání, žije život jako na houpačce, zažívá velikou radost, ale i velikou bolest, miluje naplno a plnou lásku také sklízí. Stejně tak velkou bolest. Jemu připadá život krátký, i kdyby žil sebedéle a na konci života vzpomíná na ty krásné okamžiky, které prožil a které se mu nesmazatelně vryly do paměti a které mu nikdy nikdo nemůže vzít. Na to špatné většinou zapomene.“ Marie se na něho zamyšleně dívala, ale neřekla ani slovo. Drak po chvíli pokračoval:
„Jsi mi drahá, a přál bych si, abys žila životem, na jehož konci najdeš ty krásné chvíle, mezi ně snad zařadíš i ty se mnou. Jsou věci, které vědět nemůžeš, ale zkus mi věřit. Jednou se budeš smět vrátit, i když už asi nebudeš chtít. Jsi mladá, krásná, pracovitá, nesobecká a milující vše živé – to je tvá vstupenka do života, jaký si zasloužíš. Musíš se ale naučit překonávat bolest, které si užiješ také vrchovatě. My dva se zítra uvidíme naposledy, příští neděli se rozloučíš s otcem…a takových loučení bude stejně jako setkání. Zvládneš to, když bude zle, vzpomeň si vždy na mne, v duchu se ptej a uslyšíš odpověď. Věř tedy, že všechna tvá rozhodnutí budou správná.“ Marie k němu přistoupila, pohladila ho po tlamě, po krku a objala ho. Chvíli tak zůstala, jakoby z něho čerpala sílu. Pak si lehla na drakem připravené houně u ohně, on si lehl k ní a bděl nad jejím spánkem po celou noc.
Byl Nový rok 1938.
„No tak,“ chytil ji za vlněnou pelerínu, kterou měla na sobě. Zprudka se k němu otočila a vyhrkla:
„Nech mě, já to slyšela, a nechci. Slyšíš? Nechci!“ Vytrhla se mu a spěchala v mírně prošlapaném sněhu dál, mezi chalupami byla jen málokde uklizená cestička, a za nimi už jen několikero stop, ve kterých se dalo jít jen s obtížemi. Šla tvrdošíjně dál, rukama si přidržovala tlustý vlněný šál, který měla přes hlavu, protože slunce se již sklánělo k obzoru a začínalo zase více mrznout. Stopy vedly do lesa, kam chodívali vesničané na dřevo. Marie došla na kraj lesa a pohlédla zpět k nedaleké vísce. Z komínů se kouřilo, přesto vypadala malebně v zapadajícím slunci. Pak ale pohodila hlavou a vykročila do nitra lesa. Značně prokřehlá došla ke skalní stěně v mírném kopci, který se nad vesnicí zvedal. Slunce již nebylo vidět a tak se začalo docela rychle stmívat. Ještě malý kousek popošla, nemohla hned najít vstup do skály, který byl po straně čelní stěny, jíž byl zcela překryt. Vstoupila do tmavého prostoru a zavolala:
„To jsem já!“ Chvíli bylo ticho, pak se ale ozvalo zasyčení a po chvíli praskot větviček, jak se oheň začal rozhořívat. Vzniklo tím světlo a Marie mohla vidět v prostorné jeskyni z druhé strany ohně podivného tvora. Stál na zadních tlapách, v předních měl další dřevo, které přihazoval do ohně. Na tlamě měl náznak úsměvu a pak hlubokým, hrdelním hlasem pozdravil:
„Vítám Tě, jsem rád, žes přišla, ale nečekal jsem tě takhle pozdě. Stalo se něco?“ Hodil dřevo do ohně, čímž ho na chvíli ztlumil, Marie mezitím oběhla oheň a vrhla se mu do náruče. Držel ji a cítil, jak se třese. Ani nemusela říkat, že stalo, jeho výraz už neměl s úsměvem co dělat. Jemně ji posadil k ohni a postavil na kameny, které byly okolo ohně, kotlík s vodou.
„Uvařím ti čaj a povíš mi to,“ spíš jí oznámil a přinesl ještě jakousi houni, kterou jí hodil přes záda. V jeskyni bylo docela teplo, jednak tu nefičel vítr, jednak od ohně, ale dívka byla celá prokřehlá z cesty sem. Usadil se vedle ní a povzbudivě do ní drcnul čumákem. Otočila k němu hlavu, díky již rozhořelému ohni mohla vidět jeho jemně šupinatou hlavu s rohy ustupujícími dozadu, kde se téměř dotýkaly trnů, které měl od krku až po konec ocasu, kde tvořily jakousi vidlici. Na hřbetu a končetinách měl šupiny větší a tvrdší, na břiše a hrudi splývaly do plátů tvrdých jak z oceli. Hrozivost draka podtrhovala jeho barva – byl celý černý, ale Marie se ho nebála.
„Proč mě chce otec dát tomu hokynáři, když já nechci?“ vzlykla konečně. „Slyšela jsem, jak se o tom bavili u oběda. Pozval ho, pak si dali slivovici a plácli si.“ Hlavu si opřela o dračí hruď. Pod bradou, dalo-li se tak říci spodní části tlamy, ho zalechtaly její vlasy, ze kterých už sundala šál, byly dlouhé a černé, zrovna tak jako dračí šupiny. Tlapou ji po vlasech pohladil, před očima se jí mihly jeho strašlivé drápy, ale Marii jeho hrozivost spíš uklidňovala.
„Nelíbí se ti? Je zlý? Nebo ti jen vadí, že tě postavili před hotovou věc?“ zeptal se. Marie ho chytla za tlapu a přitáhla si ji k sobě.
„Je to docela hezký muž, je hodný a dobrosrdečný. Ale mě se vůbec nezeptal, a zničehonic mi otec řekl, že svatba bude příští neděli. Zrovna dneska, na Nový rok. Včera ještě říkal, že je rád, že to všechno zvládáme a přál mi štěstí do nového roku. Letošní, vlastně ten loňský rok byl hrozný, vzal mi maminku,“ otočila k němu hlavu a v očích měla slzy. Když viděla jeho výraz, rychle dodala:
„Ale dal mi tebe. Tak nebyl tak hrozný,“ zkusila se trochu usmát. Drak se jen díval do ohně, a pak řekl:
„Ztráta nejbližšího člověka bolí, moc bolí. Nenahradíš ji někým jiným, vždycky to už bude někdo jiný. Ale může to být další blízký, z kterého se stane ten nejbližší.“ Dívka mu stiskla tlapu, kterou pořád svírala ve svých rukou. Přitáhla si ji blíž a přitiskla ji ke své tváři.
„Chci zůstat s tebou. Je mi tak hezky tady u tebe. Zpátky nepůjdu,“ dodala vzdorovitě. Slyšet bylo jen praskot dřeva od ohně.
„Neřeklas mi všechno, znám tě dobře, a tak vím, že otce bys samotného nenechala, i když se na něho zlobíš.“ Drak to řekl velmi tichým hlasem, ale dívka se stejně přikrčila, jakoby ji přistihl při něčem nepřístojném.
„To proto, že tomu nerozumím. Hned po svatbě mě má odvézt. Jede pro zboží do Ameriky, a mám jet s ním, jako na svatební cestu. Ale otec na něho mrkal, viděla jsem to, tak si myslím, že chce, aby mě tam nechal. Asi si myslí, že tam budu mít lepší život, ale já nechci odjet, nechci se vdávat, rozumíš?“ dostávala se do afektu, otočila se ke svému společníku, přitiskla se k němu tváří, a po ocelových plátech začaly stékat slané krůpěje. Drak ji hladil po vlasech a pak se k ní sklonil. Nasál její vůni, vůni čistoty a nevinnosti. Věděl. Věděl, že jen ona ho tu může vidět. Věděl, jaký to bude rok. Věděl, co přijde.
„Rozumím tomu. Tvůj otec tě má radši než sám sebe, dal by za tebe život. Ví, že tě pak už nikdy neuvidí, ale doufá, že když se tě vzdá, tam budeš žít. Prostě žít.“ Zavrtěla nesouhlasně hlavou:
„Ale vždyť tu žijeme docela dobře, svým kominickým řemeslem nás uživí, nemáme se tak zle. Já se o něho i celou chalupu už umím postarat, kravku a králíky taky máme. Tak proč, proč zrovna tenhle rok to má být všechno jinak?“ Drak ji k sobě také více přitiskl.
„Dnes tu zůstaneš, ale zítra ráno se vrátíš k otci a uděláš všechno, co ti řekne. Když to nejde bez svatby, tak se i vdáš,“ řekl pevně. Marie se od něj odtáhla a snažila se mu podívat do očí.
„A co ty? Když odjedu, nikdy tě už neuvidím! Sám jsi říkal, že tuhle jeskyni nikdy neopustíš.“ Znovu se k němu přitiskla.
„Nebudeš mě už potřebovat. V den, kdy tvoje maminka opustila tenhle svět, poslala mě za tebou. Věděla, že chodíš do téhle jeskyně a že máš ráda tvory, které ostatní moc nemusí, jako jsou netopýři, hadi, no a drak má tu výhodu, že s tebou může mluvit. Věděla, že se mě nebudeš bát, a naše rozhovory ti daly sílu překonat bolest. Já ale…“ drak se odmlčel. Dívka se mu vysmekla, postavila se a nevěřícně se na něho dívala.
„Vždyť…vždyť jsi skutečný, žádný duch. Jsi tak, tak krásný. Já tě chci mít dál, chci být s tebou, jsi tak uklidňující, tak láskyplný. Já budu s tebou tady v jeskyni, nebudu nikam chodit, když to budeš chtít, jen mě tu nech s tebou, tolik jsem si na tebe zvykla, nechci být bez tebe,“ skočila mu znovu do náruče. Drak ji mírně sevřel, pohladil, ale pak ji od sebe odstrčil.
„Slyšíš se, co říkáš? Jak myslíš, že bychom tu mohli žít? Čím se chceš živit? A co tvůj otec? Chceš, aby si myslel, žes někde přišla o život? Zabilo by ho to,“ přestal, když viděl, jak se jí oči zalily slzami. Hned ale pokračoval:
„Já také cítím bolest. Neměl bych, ještě se mi to nestalo, ale přilnul jsem k tobě víc, než si umíš představit. Takhle to ale v životě chodí, tedy u vás lidí – vyhýbat se bolesti za každou cenu by znamenalo nemít také žádnou radost. Kdo jde jen zlatou střední cestou, nemá žádné výkyvy na žádnou stranu, tedy ctí zákony a jedná přesně podle desatera přikázání, ten je vážen, žije snad klidný život, který mu připadá delší, než ve skutečnosti je. Na konci života si nevzpomene na nic špatného, ale ani na nic opravdu krásného. Kdo žije svůj život naplno, občas poruší ať už v myšlenkách nebo skutečně zákon či přikázání, žije život jako na houpačce, zažívá velikou radost, ale i velikou bolest, miluje naplno a plnou lásku také sklízí. Stejně tak velkou bolest. Jemu připadá život krátký, i kdyby žil sebedéle a na konci života vzpomíná na ty krásné okamžiky, které prožil a které se mu nesmazatelně vryly do paměti a které mu nikdy nikdo nemůže vzít. Na to špatné většinou zapomene.“ Marie se na něho zamyšleně dívala, ale neřekla ani slovo. Drak po chvíli pokračoval:
„Jsi mi drahá, a přál bych si, abys žila životem, na jehož konci najdeš ty krásné chvíle, mezi ně snad zařadíš i ty se mnou. Jsou věci, které vědět nemůžeš, ale zkus mi věřit. Jednou se budeš smět vrátit, i když už asi nebudeš chtít. Jsi mladá, krásná, pracovitá, nesobecká a milující vše živé – to je tvá vstupenka do života, jaký si zasloužíš. Musíš se ale naučit překonávat bolest, které si užiješ také vrchovatě. My dva se zítra uvidíme naposledy, příští neděli se rozloučíš s otcem…a takových loučení bude stejně jako setkání. Zvládneš to, když bude zle, vzpomeň si vždy na mne, v duchu se ptej a uslyšíš odpověď. Věř tedy, že všechna tvá rozhodnutí budou správná.“ Marie k němu přistoupila, pohladila ho po tlamě, po krku a objala ho. Chvíli tak zůstala, jakoby z něho čerpala sílu. Pak si lehla na drakem připravené houně u ohně, on si lehl k ní a bděl nad jejím spánkem po celou noc.
Byl Nový rok 1938.