Zlo se zlem oplácí
Stalo se to nedaleko. Vlastně ve vedlejším městě, ale tehdy tam město ještě nestálo, ani zde ne, ani támhle za těmi kopci. Tady všude byl les a, jak už to v příbězích bývá, byl starý, plný známých i neznámých zvířat a tvorů, prapodivných rostlin a lesních duchů. Vlastně to ani nebyl les, ale jedna velká Bytost s mnoha pažemi a posli a žila částečně na zemi a částečně pod ní a taky trochu v oblacích. A někdy se pohla zem a vyvalila hlína a z ní vyšel velký bílý drak, ale nevzlétl, protože on patřil příliš pevně k té Bytosti a jeho nohy i křídla obrůstaly kořeny, které ho většinu času držely pod zemí. Sotva se drak prodral v hlíny, začal zuřivě křičet a zmítat sebou a jeho zuřivost se proměnila v bolest, pak už jen tesklivě zpíval, nakonec už ani slzy neměl, utichl a les ho stáhl zpátky pod zem.
Drak byl dlouhé roky součástí Bytosti, ale nebyl jí od počátku. Jeho příběh je krátký a smutný a nikdy ještě nebyl vypravován, protože se na něj zapomnělo.Totiž těch několik roků pro draka bylo generacemi pro ty, jenž vypráví příběhy. Zemřeli ti, kdo draka znali, zemřeli i ti, kdo příběh vyprávěli a tak se zapomnělo. Tak jej musím vyprávět já, nejstarší duch toho lesa, který ale jediný není součástí Bytosti, protože tu byl dřív než les, dřív než zem, duch, který žil v prostoru, ve kterém byl stvořen svět a při stvoření v něm zůstal uvězněn.
Znám Bytost od jejího počátku až do konce, stejně jako znám města, která tu teď stojí. A Bytost - les byla zlá. Dlouho daleko široko nežili lidé, ale lidí přibývá a přestávají se bát a jich se bojí bytosti, které tu žily dřív než oni, protože lidé jsou vrazi. Drak před nimi utíkal, vždy o kousek dál až nakonec už téměř nikde nemohl v klidu žít. Potom zbylo jen jediné místo a tím byl les. Drak se do něj uchýlil, ale les byl zlý. Větve ho švihaly přes oči, ptáci klovali do slabin, zvěř kousala a škrábala a tvorové všelijak trápili. Bytost ho nenechala zemřít, ale ani odejít. V drakovi se usídlil strach, který se změnil v bolest a ta v zlobu a sílu a drak začal ubližovat lesu, rval jeho stromy a zabíjel vše živé. A tehdy se temnota lesa ukázala ve své pravé podobě. Bytost spoutala draka svými kořeny a do srdce mu vetkla zášť. A čím více drak bojoval s Bytostí, tím více s ní srůstal, stával se součástí lesa, až ho les stáhl mezi své kořeny pod zem.
Tak ubíhaly roky a z draka zášť a zloba téměř vyprchaly a jednou za pár let se mu podařilo dostat se nad zem a spatřit nebe a hvězdy, než ho Bytost zase přemohla a stáhla zpátky. Nikdo drakovi neřekl, jak by se mohl osvobodit, nikdo mu nedal naději a celé věky s ním nikdo nemluvil. Každým rokem pro něj bylo obtížnější dostat se na okamžik ze sevření Bytosti. Snad ho mohla zachránit bytost s čistou duší, snad někdo, kdo by ho miloval, ale nikdo takový se do lesa nedostal, protože ačkoli se lidé k lesu dostávali blíž a blíž, Bytost zůstávala pořád stejně zlá.
Nakonec drak už neustále zůstával pod zemí, ta se jen občas zachvěla, ale hlína se už neotevřela, aby ho pustila ven. Drakovo srdce se obalilo kamenem, protože zášť z jeho nitra už dávno vyprchala a on nechtěl, aby se i jeho srdce stalo součástí zlé bytosti. Přes kámen se sice nedostane zlo, ale ani dobro a teplo naděje. Jen jedinkrát zabloudil dobrý duch do těchto míst a ucítil v zemi bít dračí srdce a prolil mnoho slz. Z těch slz se vytvořily pramínky, které si našly cestu pod zem a sůl těch slz pálila kořeny, jenž poutaly draka. Ale Bytost byla zlá a mocná, vrhla se na toho dobrého ducha a on zmizel. Nemám ani sílu vyprávět, co se s ním stalo.
Lidé. Už samo slovo, které je pojmenovává, vystihuje jejich podstatu. Dostanou se všude a zničí vše, co se jim postaví do cesty, ať je to dobré či zlé. Zničili i les. Prostě přišli a zaťali do Bytosti své sekery a pily. Nic původního na tomto světě se neumí donekonečna bránit lidem a tak nakonec podlehl i les. Dřevo použili na domy, ale špatně se v nich žilo. Byly temné a vlhké. Půdu chtěli zúrodnit, ale byla plná kamene a nic užitečného na ní nerostlo a tak místo lesa byla nějaký čas pustina.
Pustina se časem proměnila v město. Co se stalo s drakem nikdo neví. Jen já pořád cítím pod zemí bít jeho srdce, i když čím dál slaběji. Není zdaleka první obětí tohoto světa, ale možná jeden z posledních kousků dobra, co ještě přežívají. Nevím, proč zůstává pod zemí, když les je pryč. Možná jednoho dne, až posbírá sílu a dorostou ty dobré stromy, co nad ním vysadili v tom malinkém parku, možná se pak vrátí a bude šťastný. Snad ale tuší, že by byl sám, že nic už nezbylo z jeho starého světa a snad už je celé jeho srdce z kamene, aby necítil bolest a smutek ze ztráty volnosti, ze ztráty sebe.
Byl jsem duch toho lesa a teď jsem duchem tohoto města. Jsem duchem, který tu byl před světem a bude tu možná i po něm. A pořád věřím, že jednou budu vyprávět příběhy se šťastnými konci, že nebudu jediný, kdo ještě vypráví příběhy a jediný, kdo je poslouchá. A pro tuto víru jsem se usídlil ve stromech, jež rostou nad drakem a každý den poslouchám tlukot jeho srdce a víc a víc se mi zdá, že souzní s hlasy ptáků a zvoní jako smích. Zdá se mi, že do nás proniká.
Drak byl dlouhé roky součástí Bytosti, ale nebyl jí od počátku. Jeho příběh je krátký a smutný a nikdy ještě nebyl vypravován, protože se na něj zapomnělo.Totiž těch několik roků pro draka bylo generacemi pro ty, jenž vypráví příběhy. Zemřeli ti, kdo draka znali, zemřeli i ti, kdo příběh vyprávěli a tak se zapomnělo. Tak jej musím vyprávět já, nejstarší duch toho lesa, který ale jediný není součástí Bytosti, protože tu byl dřív než les, dřív než zem, duch, který žil v prostoru, ve kterém byl stvořen svět a při stvoření v něm zůstal uvězněn.
Znám Bytost od jejího počátku až do konce, stejně jako znám města, která tu teď stojí. A Bytost - les byla zlá. Dlouho daleko široko nežili lidé, ale lidí přibývá a přestávají se bát a jich se bojí bytosti, které tu žily dřív než oni, protože lidé jsou vrazi. Drak před nimi utíkal, vždy o kousek dál až nakonec už téměř nikde nemohl v klidu žít. Potom zbylo jen jediné místo a tím byl les. Drak se do něj uchýlil, ale les byl zlý. Větve ho švihaly přes oči, ptáci klovali do slabin, zvěř kousala a škrábala a tvorové všelijak trápili. Bytost ho nenechala zemřít, ale ani odejít. V drakovi se usídlil strach, který se změnil v bolest a ta v zlobu a sílu a drak začal ubližovat lesu, rval jeho stromy a zabíjel vše živé. A tehdy se temnota lesa ukázala ve své pravé podobě. Bytost spoutala draka svými kořeny a do srdce mu vetkla zášť. A čím více drak bojoval s Bytostí, tím více s ní srůstal, stával se součástí lesa, až ho les stáhl mezi své kořeny pod zem.
Tak ubíhaly roky a z draka zášť a zloba téměř vyprchaly a jednou za pár let se mu podařilo dostat se nad zem a spatřit nebe a hvězdy, než ho Bytost zase přemohla a stáhla zpátky. Nikdo drakovi neřekl, jak by se mohl osvobodit, nikdo mu nedal naději a celé věky s ním nikdo nemluvil. Každým rokem pro něj bylo obtížnější dostat se na okamžik ze sevření Bytosti. Snad ho mohla zachránit bytost s čistou duší, snad někdo, kdo by ho miloval, ale nikdo takový se do lesa nedostal, protože ačkoli se lidé k lesu dostávali blíž a blíž, Bytost zůstávala pořád stejně zlá.
Nakonec drak už neustále zůstával pod zemí, ta se jen občas zachvěla, ale hlína se už neotevřela, aby ho pustila ven. Drakovo srdce se obalilo kamenem, protože zášť z jeho nitra už dávno vyprchala a on nechtěl, aby se i jeho srdce stalo součástí zlé bytosti. Přes kámen se sice nedostane zlo, ale ani dobro a teplo naděje. Jen jedinkrát zabloudil dobrý duch do těchto míst a ucítil v zemi bít dračí srdce a prolil mnoho slz. Z těch slz se vytvořily pramínky, které si našly cestu pod zem a sůl těch slz pálila kořeny, jenž poutaly draka. Ale Bytost byla zlá a mocná, vrhla se na toho dobrého ducha a on zmizel. Nemám ani sílu vyprávět, co se s ním stalo.
Lidé. Už samo slovo, které je pojmenovává, vystihuje jejich podstatu. Dostanou se všude a zničí vše, co se jim postaví do cesty, ať je to dobré či zlé. Zničili i les. Prostě přišli a zaťali do Bytosti své sekery a pily. Nic původního na tomto světě se neumí donekonečna bránit lidem a tak nakonec podlehl i les. Dřevo použili na domy, ale špatně se v nich žilo. Byly temné a vlhké. Půdu chtěli zúrodnit, ale byla plná kamene a nic užitečného na ní nerostlo a tak místo lesa byla nějaký čas pustina.
Pustina se časem proměnila v město. Co se stalo s drakem nikdo neví. Jen já pořád cítím pod zemí bít jeho srdce, i když čím dál slaběji. Není zdaleka první obětí tohoto světa, ale možná jeden z posledních kousků dobra, co ještě přežívají. Nevím, proč zůstává pod zemí, když les je pryč. Možná jednoho dne, až posbírá sílu a dorostou ty dobré stromy, co nad ním vysadili v tom malinkém parku, možná se pak vrátí a bude šťastný. Snad ale tuší, že by byl sám, že nic už nezbylo z jeho starého světa a snad už je celé jeho srdce z kamene, aby necítil bolest a smutek ze ztráty volnosti, ze ztráty sebe.
Byl jsem duch toho lesa a teď jsem duchem tohoto města. Jsem duchem, který tu byl před světem a bude tu možná i po něm. A pořád věřím, že jednou budu vyprávět příběhy se šťastnými konci, že nebudu jediný, kdo ještě vypráví příběhy a jediný, kdo je poslouchá. A pro tuto víru jsem se usídlil ve stromech, jež rostou nad drakem a každý den poslouchám tlukot jeho srdce a víc a víc se mi zdá, že souzní s hlasy ptáků a zvoní jako smích. Zdá se mi, že do nás proniká.