Draci míří ke hvězdám 14
Ravier doběhl k oběma drakům. Jabel byl na tom velice špatně, a i když se ho Varius propojením jejich životů snažil udržet naživu, brzy měl odejít.
„Sakra... Tohle už nedovolím. Ivory?!“ Otočil se na dračici, která taky zkolabovala. „AAA, já se z toho zblázním! Bohové, proč já?“ Popadl Ivory a položil jim k těm dvěma. Pak vyletěl před jeskyni. Tam se porozhlédl. Sem si jistý, že jsem je tu viděl. Spatřil rostliny podobné kopřivám s modrými květy. Zaradoval se. Vyrval je i se zeminou a spěchal zpátky do Hnízda.
„Tak sněz to, ty jeden tupče,“ vnutil Variovi ty květiny. Pak přešel k Jabelovi. „A co s tebou... Chjo.“ Násilím mu otevřel tlamu. Buď ho zabiju, nebo zachráním. Jiná možnost není. Nacpal mu plnou tlamu tou květinou a nedovolil mu i reflexivně vyplivnout. Málem ho udusil, ale Jabel nakonec polkl. Účinek se dostavil hned. Pěna zmizela, drak dokázal dýchat sám.
Pak se ještě postaral o Ivory, která nakonec dělala nejvíce problémů. Reflexivně ho kousla do pracky. Ravier si povzdechl. Víc toho dělat nemohl. Nevím, kde jste kdo, ale hodila by se trochu pomoc.
---
Mikel, při všech předcích na hvězdách, kde jsi?
Nikdy neletěla tak rychle. Hrůza ji poháněla, aby ze zuboženého těla dostala i ty zbytky sil, které jí zůstávaly. Pročesávala pohledem okolí, ale neúspěšně. Zoufalství nad celou situací, do které je dostala, jí svíralo srdce až k nesnesení. Zařvala a vložila do toho veškeré emoce, jež cítila. Bez ohledu na to, kdo by ji mohl slyšet.
Dosedla na zem, protože už nemohla dál.
Mikel se připravila, skočila a minula. Zaslechla totiž volání, které se neslo lesem.
„Co to u jedovatý houby je?“ Vyrazila po zvuku. I ostatní draci, co lovili, se začali slétat k zdroji hluku.
Merin vzhlédla, když se u ní ostatní objevili.
„On... On...“ sklapla čelistmi naprázdno, neschopná pokračovat. Před očima se jí znovu objevil Valkas a jeho smrtící touha chránit. „Pospěš,“ sklopila těžce hlavu a doufala, že Mikel pochopila. Všechno na ni v tu chvíli dolehlo s ještě hrozivější tíhou. Představa, že by ho ztratila, byla nesnesitelná.
Mikel pochopila.
„Jabel... JABEL!“
Okolní draci, Jirea a Ellena, nechápali, o co se jedná. Nakonec i jim dvěma došlo, že se stalo něco zlého. Jirea odletěl směrem, kde měla být Zibra, a zbylé tři dračice vyrazily tou největší rychlostí, co to šlo, k Hnízdu.
---
Ravier si oddechoval. Jabel byl ve stabilizovaném stavu. Ivory také a Varius se zrovna protahoval.
„Přišel jsi akorát... Ale kde jsou ostatní?“ vyptával se Varius velikána.
Ten, než stačil odpovědět, byl přerušen větrnou bouří, kterou dračice nesly na svých křídlech. Merin, Mikel a vzápětí i Ellena dorazily na místo. Merin při dopadu klopýtla a vysílením se nedokázala postavit.
Mikel přiběhla k bratrovi.
„Ne... Já nevím, jestli to bude stačit,“ vřískla se zoufalstvím v hlase.
Ravier se usmál.
„Není to tak zlé. Použil jsem byliny, které zastavily krvácení. Měl by být schopen přežít, když bude chtít.“
Ravier byl také unavený. Jenže strach z toho, co ho ještě čeká, byl ohromný. Musel nahlásit Zibře, že pod jeho vedením zemřeli dva draci. Zklamal a byl ochotný přijmout jakýkoli trest.
Merin se pokusila postavit na nohy. Povedlo se jí to, ale až po několika roztřesených pokusech. Opatrně se vydala ke stěně Hnízda, co nejdál od ostatních draků. Napůl, aby nepřekážela, napůl protože měla z Mikel strach. Věděla, že to byla její vina, že tam Jabel leží v tomhle stavu. Jak skvělá by byla příležitost teď všechno v hněvu říct! Vyklopit, co Merin skrývá, byť nepotvrzené, a pomstít se tak Merin, že tohle dopustila.
Klesla ke stěně a věděla, že se odtamtud už nehne. Nohy se jí spíš podlomily, než aby ten pohyb udělala vědomě. Zavřela oči a víceméně jen poslouchala ševelení okolního dění. Nebude to nic platné, ale když si chvíli odpočine, třeba bude schopná fungovat tak, jak Zibra žádá.
Mikel se snažila ze všech sil. Podařilo se jí to na poslední chvíli. Byliny, které Ravier použil, opravdu pomohly. Bez nich by byl Jabel už nějakou dobu mrtvý. Pak se postavila k Ivory a začala léčit i tam. Nechápala, co se to děje. Proč se všichni zraňují? Podívala se na Merin. Tohle mi budeš muset vysvětlit, mrcho. Beztak za to můžeš ty.
Varius si stoupl k Merin.
„Jak jsem slíbil, nenechal jsem ho umřít. Děkovat mi nemusíš,“ pronesl chladně. „Jednou mi to nějak vrátíš. I kdybys nechtěla.“
„Jsem si toho plně vědoma,“ odpověděla Merin tiše, sotva slyšitelně. Budu mít ale dost času vyprosit pro vás požehnání, než se na mě vrhne tvoje... družka?
Kolem Varia se prohnala žlutá šmouha. Narazila do Merin a přimáčkla ji ke zdi. Mikeliny temně rudé oči sledovaly krk nebohé Merin.
„Co jsi mu udělala, mrcho?“
Varius byl zaražený stejně jako zbylí členové Letky. I Ivory, která se probudila, a byl to teprve šok. Rozplakala se a breptala něco o tom, že další mrtví už ne.
Varius se vrhl na Mikel a odtáhl ji od ledové dračice, která se následně sesunula na zem. Merin se instinktivně pokusila chránit před dalším útokem, ale nepovedlo se jí to. Snaha vyšla na prázdno. Chvěla se a její led se třepotal jako plamen svíčky.
„Nech ji být. Ona za to nemůže,“ podíval se Varius Mikel do očí.
„Ale... Ale ona je mrcha, co mu ublížila. Ona je...“ Chtěla vykřiknout březí, ale když viděla její pohled, nemohla to říct. Byl to odevzdaný pohled zvířete, které čeká na poslední ránu. Mikel místo toho začala vzlykat.
Do místnosti vešla Zibra doprovázená Mefistem a Jireou. Mefisto ihned vyrazil zděšeně za Ivory. Objal ji a začal konejšit. Zibra se rozhlédla a málem sama omdlela.
„Chci vědět, co se tu stalo. A začnu tebou.“ Postavila se před Merin a výhružně začala.
„Pověz nám všechno!“
„On... On...“ vykoktala Merin tiše a nedořekla. „Sama moc dobře víš. Řekla jsem pravdu.“ Merin se začaly koulet slzy po tvářích. Přestože měla perfektní příležitost Valkase prozradit, říct, co udělal, nedokázala to. Pocit, že pro něj budou výčitky svědomí nejlepším trestem, se jí uhnízdil v mysli a v srdci.
„Udělal to Valkas?! Řekni to!“ zařvala Zibra na Merin skoro nepříčetně. Potřebovala vědět pravdu. Jedině tak se bude moci rozhodnout. Věděla ji, ale nemohla si dovolit zakročit, aniž by to měla potvrzené.
Merin se rozvzlykala a sotva viditelně přikývla. Srdce se jí rozpadlo na kousky, protože i když si zasloužil spravedlivý trest, bylo to jako zrada. Roztřásla se, protože právě nejspíš potopila jediného draka, který je tu mohl chránit. Před Fernerem, před tím, co přijde, až odhalí její březost.
Proč...? Proč...? Proč to nedopadlo jinak? Proč...? Opakovala si v duchu to jediné slovo stále dokola a náhle litovala vlastní existence, toho, že byla ve snůšce nejsilnější. Možná... Možná ji měl Mefistův žár raději zabít, protože pak by se nestalo tohle.
Zibra vzdychla.
„A teď ty. Co se stalo?“
Otočila se na Raviera. Ten jen sklopil oči a hlásil: „Narazili jsme na nepřítele. Podařilo se nám uprchnout, ale ztratili jsme Nighta a Wolfie. Je mi to líto, velitelko. Nemohli jsme nic dělat. Byli to reptoři. Opravdu tam jsou a loví draky. Příjmu jakýkoli trest, velitelko,“ poklonil se jí.
Zibra v hlavě řešila hned několik dilemat zároveň a Mefisto jí nepomohl. Naopak.
„Spravedlivý trest, Zibro. To by mělo přijít. Valkas napadl dračici.“ Mefisto se podíval na Merin a Jabela. Došlo mu, že ti dva spolu mají nějaký intimní vztah, ale dokud to neovlivňovalo chod Hnízda, nevadilo mu to. Teď by si na to rád posvítil.
„Také se musí vydat trestná bojová výprava do reptořího hnízdiště.“
Zibra na jeho volání reagovala přikývnutím. Dostala na starost rozhodnutí, které mohlo rozhodnout o osudu Hnízda. Rozhodla se.
„Mefisto, sežeň draky, kteří umí bojovat, a vyražte se podívat po Wolfie a Nightovi. Jsou také draci Letky a je možné, že někde ještě bojují. Raviere, za nic jsi nemohl. Byli jste nepřipravení a lituji toho. Jenže výčitky nic nespraví. Povedeš je zpátky a ukážeš jim to tam.“
Otočila se na Varia: „Ty tu se mnou zůstaneš. Jireo,“ obrátila se na svého druha. „Sežeň Mornata. Také zde zůstane. A Mikel také. Pojďte, půjdeme za Valkasem. Musíme to vyřešit hned, dokud je železo horké.“
Všichni přikývli a zařídili se podle toho. Mefisto se ještě přiběhl k Zibře.
„Máš to tam na starost, Mefisto. Jsi jediný, kdo je může vést do bitvy.“ Zibra vzdychla. „Neriskujte. Jestli je nenajdete, rychle kliďte se odtamtud. Neměla jsem jim to dovolit. Ale myslela jsem, že čím dřív si projdou tímhle, tím to bude lepší. Zklamala jsem jako velitelka.“
„Ty ne, Zibro. Já je tam chtěl poslat a přesvědčil tě. Padá to na mou hlavu. Pamatuj si to. A Valkas... Víš, co bych udělal já... Ale mezi námi je rozdíl. Věřím, že uděláš jen to, co Hnízdu prospěje.“ Pokývl jí a vydal se sehnat záchranný tým.
Zibra se postavila nad Merin.
„Chceš jít také?“ Zeptala se opatrně a láskyplně. Nechtěla jí ublížit, ale musela se zeptat.
Merin se pokusila postavit. Ještě něco ve mně musí zůstávat. Ještě špetka síly, kterou bych mohla použít. To, co cítím, není vyčerpání. Je to jen... Je to jen... Podívala se směrem k Jabelovi v bezvědomí. Zatímco sledovala jeho zdvíhající se hrudník, postavila se na všechny čtyři a pomalu se vydala za Zibrou.
---
Valkas je už čekal. Cestou je dohnal Jirea s Mornatem. Mornat se zdál zmatený, ale nenamítal. Vešli do jeho ledového království, stanuli mu tváří v tvář. Merin zůstala pozadu. Jirea se k ní posadil a povzbudivě na ni mrkl.
„Teď se dívej, ledová, ať vidíš, co to znamená být vůdce.“
„Vysvětlíš to, Valkasi? To, proč jsi zaútočil na člena mé Letky? Pověz, ledový obře.“
Valkas mlčel.
„Nechceš nic říct? Ani když tě slušně žádám? To jsi opravdu takový blázen, nebo ho ze sebe jen děláš.“
„Už bylo rozhodnuto,“ pronesl. „Ve chvíli, kdy ti dva opustili tuto jeskyni.“
Zibra mlčela. Potom spustila: „Máš úplnou pravdu. Ale chci vědět víc. Proč, Valkasi? I když tuším odpověď, musíš ji říct sám.“
„Chtěl jsem ji ochránit.“
„Tím, že ji zabiješ?“
„Ano.“
„Lituješ teď svého činu? Lituješ, že jsi to udělal? Nebo lituješ, že se ti to nepodařilo?“
Merin se přitiskla k ledové podlaze ve snaze z ní načerpat energii. Šlo to však příliš pomalu. Těžce oddechovala. Pozorovala Valkase, jak se tyčil na okraji svého jezírka, stále ještě probořeného, a nevěděla co cítit. V hrudi jako by měla místo srdce díru. Snažila se v jeho očích najít lítost. Tu pravou lítost, která by jí dokázala, že ona sama nebude litovat, pokud se za něj postaví.
Valkas se zadíval na Merin. Já toho lituji. Holka jedna nešťastná. Nechci ti ublížit. Jenže co mám dělat, když neposloucháš. Musím při tobě stát. Ale na to je pozdě. Promiň.
„Chtěl jsem je zabít, Zibro. Nic víc nepotřebuješ vědět. Lítost nic nezmění. Takový je zákon. Jako člen Letky..“
„Ty nejsi člen této Letky, Valkasi. Stařešina tě nevybral pod má křídla... A proto o tvém osudu rozhodnu já. Zibra, dcera nikoho. Proto važ svá slova vážně a pověz. Lituješ toho?“
Valkas byl z jejích slov zmatený, ale přikývl.
„Lituji toho. Udělal jsem chybu, kterou nikdy nenapravím. Rozhodni o mně, jak chceš, Zibro, dcero nikoho.“
Merin zavřela oči.
„Výčitky svědomí. To by měl být ten nejlepší trest. Ponech mu právo zůstat tady, protože trestat se bude sám i bez tvého přičinění,“ pronesla jasněji, než doufala. Tiskla se k ledu jako ke své jediné záchraně. Možná, když se pokusí po jeho vzoru přetvořit si svou vlastní jeskyni, pak... Hořce se ušklíbla. Jak dlouho bude trvat, než zaplatí za tahle slova?
Zibra se přísně podívala na Jireu, který jen přikývl.
„Nepleť se jim do toho, Merin... To je rozhodnutí Vůdce.“
Merin se místo odpovědi zvedla a otočila se k Valkasovi zády. Pár úderů srdce tak setrvala, než odešla z jeskyně. Nedokázala vyslechnout rozhodnutí. Ano, bylo to rozhodnutí Vůdce, ale... Stále podvědomě věřila, že se všechno spraví a ona u Valkase najde to, co potřebuje. Huso! Moc dobře víš, že to tak nikdy nebude. Že se za tebe nikdy nepostaví tak, jak je nutné.
Ploužila se chodbami, než se dostala zpátky k Jabelovi. Najednou už nezáleželo na tom, jestli a kde se zotaví. Klesla ke svému druhovi, propletla jejich ocasy a upadla do čehosi, co se nejvíc podobalo bezvědomí.
Zibra rozkázala: „Mornate, Varie, už vás zde nepotřebuji. Potřebuju s ním mluvit sama. Jireo, postarej se, aby nás nikdo nerušil.“
Dva bojechtiví draci, kteří se těšili, jak Valkase popraví, stáhli mrzutě ocasy a odešli. Jirea se také vzdálil.
„Valkasi, Merin je nejspíše březí.“
Valkas se na ni málem vrhnul, ale její pohled v očích ho varoval, že nebude litovat, když to udělá. Zibra by ho zabila. Byl větší než ona a stejně z ní měl strach.
„A mám pro tebe nabídku. Ty my tu odpřisáhneš, že tu snůšku ochráníš, dokud neřeknu jinak, a já nechám vše být. Pokud ne, nechám ty dva, aby sem napochodovali a z téhle jeskyně udělali malé peklo. I s tebou samozřejmě jako hlavním bodem programu.“
„Žádej cokoli, ale tohle ne... Prosím,“ žadonil zoufale.
„To je mé rozhodnutí, Valkasi. Postaráš se o potomky svého nepřítele. Plamene. Nic víc, nic míň. Chápeš to? To je ten největší trest, který si zasloužíš. Nechci tě zabít. Můžeš se nám hodit a navíc lituješ. Máš naději, že dokážeš, za co stojíš. Přísahej!“
Autorita a její přirozená aura zaplnily jeskyni.
Valkas rezignoval.
„Přísahám na svá křídla, Zibro, že je ochráním.“ Podíval se ji a do očí a dodal: “Spolu s jejich matkou. Tak přísahám.“
Zibra se olízla. „To bychom měli. Teď jen musím zjistit, jestli je opravdu březí, i když to je jisté. Vsadím na to klidně křídla,“ usmála se a vyrazila.
Cestou se k ní přidal Jirea. „Přivedu ti ji, dobře?“ řekl.
„Dneska ne, miláčku. Odletěla už trestná výprava?“ Jirea přikývl. „Dobře. Postarej se o to, aby ostatní draci moc nepídili, co se stalo Jabelovi. Byl to prostě regulérní souboj, který se nepovedl. Nechci, aby na ty dva teď ostatní tlačili. Zvláště, když je to ještě horké. Teď musíme jen počkat, co bude dál. Snad Wolfie a Night žijí. Neřeknu to nahlas, ale klidně bych se vsadila, že to tak je.“
„A proč se nevsadit?“ pronesl Neferien, který se za nimi náhle objevil. Zibra i Jirea se polekaně otočili. Nechápali, jak se za ně přikradl tak tiše.
„Nevím... Nechci se sázet,“ pronesla podezřívavě Zibra.
„Já taky ne,“ zazubil se Neferien. „Protože kdybychom si oba vsadili na stejný výsledek, byla by to nuda.“ Zasmál se, proběhl okolo nich a zamířil někam ven.
Zibra se s Jireou na sebe podívali a začali se smát. Máš pravdu. Vsadit si na stejný výsledek není sranda.
„Sakra... Tohle už nedovolím. Ivory?!“ Otočil se na dračici, která taky zkolabovala. „AAA, já se z toho zblázním! Bohové, proč já?“ Popadl Ivory a položil jim k těm dvěma. Pak vyletěl před jeskyni. Tam se porozhlédl. Sem si jistý, že jsem je tu viděl. Spatřil rostliny podobné kopřivám s modrými květy. Zaradoval se. Vyrval je i se zeminou a spěchal zpátky do Hnízda.
„Tak sněz to, ty jeden tupče,“ vnutil Variovi ty květiny. Pak přešel k Jabelovi. „A co s tebou... Chjo.“ Násilím mu otevřel tlamu. Buď ho zabiju, nebo zachráním. Jiná možnost není. Nacpal mu plnou tlamu tou květinou a nedovolil mu i reflexivně vyplivnout. Málem ho udusil, ale Jabel nakonec polkl. Účinek se dostavil hned. Pěna zmizela, drak dokázal dýchat sám.
Pak se ještě postaral o Ivory, která nakonec dělala nejvíce problémů. Reflexivně ho kousla do pracky. Ravier si povzdechl. Víc toho dělat nemohl. Nevím, kde jste kdo, ale hodila by se trochu pomoc.
---
Mikel, při všech předcích na hvězdách, kde jsi?
Nikdy neletěla tak rychle. Hrůza ji poháněla, aby ze zuboženého těla dostala i ty zbytky sil, které jí zůstávaly. Pročesávala pohledem okolí, ale neúspěšně. Zoufalství nad celou situací, do které je dostala, jí svíralo srdce až k nesnesení. Zařvala a vložila do toho veškeré emoce, jež cítila. Bez ohledu na to, kdo by ji mohl slyšet.
Dosedla na zem, protože už nemohla dál.
Mikel se připravila, skočila a minula. Zaslechla totiž volání, které se neslo lesem.
„Co to u jedovatý houby je?“ Vyrazila po zvuku. I ostatní draci, co lovili, se začali slétat k zdroji hluku.
Merin vzhlédla, když se u ní ostatní objevili.
„On... On...“ sklapla čelistmi naprázdno, neschopná pokračovat. Před očima se jí znovu objevil Valkas a jeho smrtící touha chránit. „Pospěš,“ sklopila těžce hlavu a doufala, že Mikel pochopila. Všechno na ni v tu chvíli dolehlo s ještě hrozivější tíhou. Představa, že by ho ztratila, byla nesnesitelná.
Mikel pochopila.
„Jabel... JABEL!“
Okolní draci, Jirea a Ellena, nechápali, o co se jedná. Nakonec i jim dvěma došlo, že se stalo něco zlého. Jirea odletěl směrem, kde měla být Zibra, a zbylé tři dračice vyrazily tou největší rychlostí, co to šlo, k Hnízdu.
---
Ravier si oddechoval. Jabel byl ve stabilizovaném stavu. Ivory také a Varius se zrovna protahoval.
„Přišel jsi akorát... Ale kde jsou ostatní?“ vyptával se Varius velikána.
Ten, než stačil odpovědět, byl přerušen větrnou bouří, kterou dračice nesly na svých křídlech. Merin, Mikel a vzápětí i Ellena dorazily na místo. Merin při dopadu klopýtla a vysílením se nedokázala postavit.
Mikel přiběhla k bratrovi.
„Ne... Já nevím, jestli to bude stačit,“ vřískla se zoufalstvím v hlase.
Ravier se usmál.
„Není to tak zlé. Použil jsem byliny, které zastavily krvácení. Měl by být schopen přežít, když bude chtít.“
Ravier byl také unavený. Jenže strach z toho, co ho ještě čeká, byl ohromný. Musel nahlásit Zibře, že pod jeho vedením zemřeli dva draci. Zklamal a byl ochotný přijmout jakýkoli trest.
Merin se pokusila postavit na nohy. Povedlo se jí to, ale až po několika roztřesených pokusech. Opatrně se vydala ke stěně Hnízda, co nejdál od ostatních draků. Napůl, aby nepřekážela, napůl protože měla z Mikel strach. Věděla, že to byla její vina, že tam Jabel leží v tomhle stavu. Jak skvělá by byla příležitost teď všechno v hněvu říct! Vyklopit, co Merin skrývá, byť nepotvrzené, a pomstít se tak Merin, že tohle dopustila.
Klesla ke stěně a věděla, že se odtamtud už nehne. Nohy se jí spíš podlomily, než aby ten pohyb udělala vědomě. Zavřela oči a víceméně jen poslouchala ševelení okolního dění. Nebude to nic platné, ale když si chvíli odpočine, třeba bude schopná fungovat tak, jak Zibra žádá.
Mikel se snažila ze všech sil. Podařilo se jí to na poslední chvíli. Byliny, které Ravier použil, opravdu pomohly. Bez nich by byl Jabel už nějakou dobu mrtvý. Pak se postavila k Ivory a začala léčit i tam. Nechápala, co se to děje. Proč se všichni zraňují? Podívala se na Merin. Tohle mi budeš muset vysvětlit, mrcho. Beztak za to můžeš ty.
Varius si stoupl k Merin.
„Jak jsem slíbil, nenechal jsem ho umřít. Děkovat mi nemusíš,“ pronesl chladně. „Jednou mi to nějak vrátíš. I kdybys nechtěla.“
„Jsem si toho plně vědoma,“ odpověděla Merin tiše, sotva slyšitelně. Budu mít ale dost času vyprosit pro vás požehnání, než se na mě vrhne tvoje... družka?
Kolem Varia se prohnala žlutá šmouha. Narazila do Merin a přimáčkla ji ke zdi. Mikeliny temně rudé oči sledovaly krk nebohé Merin.
„Co jsi mu udělala, mrcho?“
Varius byl zaražený stejně jako zbylí členové Letky. I Ivory, která se probudila, a byl to teprve šok. Rozplakala se a breptala něco o tom, že další mrtví už ne.
Varius se vrhl na Mikel a odtáhl ji od ledové dračice, která se následně sesunula na zem. Merin se instinktivně pokusila chránit před dalším útokem, ale nepovedlo se jí to. Snaha vyšla na prázdno. Chvěla se a její led se třepotal jako plamen svíčky.
„Nech ji být. Ona za to nemůže,“ podíval se Varius Mikel do očí.
„Ale... Ale ona je mrcha, co mu ublížila. Ona je...“ Chtěla vykřiknout březí, ale když viděla její pohled, nemohla to říct. Byl to odevzdaný pohled zvířete, které čeká na poslední ránu. Mikel místo toho začala vzlykat.
Do místnosti vešla Zibra doprovázená Mefistem a Jireou. Mefisto ihned vyrazil zděšeně za Ivory. Objal ji a začal konejšit. Zibra se rozhlédla a málem sama omdlela.
„Chci vědět, co se tu stalo. A začnu tebou.“ Postavila se před Merin a výhružně začala.
„Pověz nám všechno!“
„On... On...“ vykoktala Merin tiše a nedořekla. „Sama moc dobře víš. Řekla jsem pravdu.“ Merin se začaly koulet slzy po tvářích. Přestože měla perfektní příležitost Valkase prozradit, říct, co udělal, nedokázala to. Pocit, že pro něj budou výčitky svědomí nejlepším trestem, se jí uhnízdil v mysli a v srdci.
„Udělal to Valkas?! Řekni to!“ zařvala Zibra na Merin skoro nepříčetně. Potřebovala vědět pravdu. Jedině tak se bude moci rozhodnout. Věděla ji, ale nemohla si dovolit zakročit, aniž by to měla potvrzené.
Merin se rozvzlykala a sotva viditelně přikývla. Srdce se jí rozpadlo na kousky, protože i když si zasloužil spravedlivý trest, bylo to jako zrada. Roztřásla se, protože právě nejspíš potopila jediného draka, který je tu mohl chránit. Před Fernerem, před tím, co přijde, až odhalí její březost.
Proč...? Proč...? Proč to nedopadlo jinak? Proč...? Opakovala si v duchu to jediné slovo stále dokola a náhle litovala vlastní existence, toho, že byla ve snůšce nejsilnější. Možná... Možná ji měl Mefistův žár raději zabít, protože pak by se nestalo tohle.
Zibra vzdychla.
„A teď ty. Co se stalo?“
Otočila se na Raviera. Ten jen sklopil oči a hlásil: „Narazili jsme na nepřítele. Podařilo se nám uprchnout, ale ztratili jsme Nighta a Wolfie. Je mi to líto, velitelko. Nemohli jsme nic dělat. Byli to reptoři. Opravdu tam jsou a loví draky. Příjmu jakýkoli trest, velitelko,“ poklonil se jí.
Zibra v hlavě řešila hned několik dilemat zároveň a Mefisto jí nepomohl. Naopak.
„Spravedlivý trest, Zibro. To by mělo přijít. Valkas napadl dračici.“ Mefisto se podíval na Merin a Jabela. Došlo mu, že ti dva spolu mají nějaký intimní vztah, ale dokud to neovlivňovalo chod Hnízda, nevadilo mu to. Teď by si na to rád posvítil.
„Také se musí vydat trestná bojová výprava do reptořího hnízdiště.“
Zibra na jeho volání reagovala přikývnutím. Dostala na starost rozhodnutí, které mohlo rozhodnout o osudu Hnízda. Rozhodla se.
„Mefisto, sežeň draky, kteří umí bojovat, a vyražte se podívat po Wolfie a Nightovi. Jsou také draci Letky a je možné, že někde ještě bojují. Raviere, za nic jsi nemohl. Byli jste nepřipravení a lituji toho. Jenže výčitky nic nespraví. Povedeš je zpátky a ukážeš jim to tam.“
Otočila se na Varia: „Ty tu se mnou zůstaneš. Jireo,“ obrátila se na svého druha. „Sežeň Mornata. Také zde zůstane. A Mikel také. Pojďte, půjdeme za Valkasem. Musíme to vyřešit hned, dokud je železo horké.“
Všichni přikývli a zařídili se podle toho. Mefisto se ještě přiběhl k Zibře.
„Máš to tam na starost, Mefisto. Jsi jediný, kdo je může vést do bitvy.“ Zibra vzdychla. „Neriskujte. Jestli je nenajdete, rychle kliďte se odtamtud. Neměla jsem jim to dovolit. Ale myslela jsem, že čím dřív si projdou tímhle, tím to bude lepší. Zklamala jsem jako velitelka.“
„Ty ne, Zibro. Já je tam chtěl poslat a přesvědčil tě. Padá to na mou hlavu. Pamatuj si to. A Valkas... Víš, co bych udělal já... Ale mezi námi je rozdíl. Věřím, že uděláš jen to, co Hnízdu prospěje.“ Pokývl jí a vydal se sehnat záchranný tým.
Zibra se postavila nad Merin.
„Chceš jít také?“ Zeptala se opatrně a láskyplně. Nechtěla jí ublížit, ale musela se zeptat.
Merin se pokusila postavit. Ještě něco ve mně musí zůstávat. Ještě špetka síly, kterou bych mohla použít. To, co cítím, není vyčerpání. Je to jen... Je to jen... Podívala se směrem k Jabelovi v bezvědomí. Zatímco sledovala jeho zdvíhající se hrudník, postavila se na všechny čtyři a pomalu se vydala za Zibrou.
---
Valkas je už čekal. Cestou je dohnal Jirea s Mornatem. Mornat se zdál zmatený, ale nenamítal. Vešli do jeho ledového království, stanuli mu tváří v tvář. Merin zůstala pozadu. Jirea se k ní posadil a povzbudivě na ni mrkl.
„Teď se dívej, ledová, ať vidíš, co to znamená být vůdce.“
„Vysvětlíš to, Valkasi? To, proč jsi zaútočil na člena mé Letky? Pověz, ledový obře.“
Valkas mlčel.
„Nechceš nic říct? Ani když tě slušně žádám? To jsi opravdu takový blázen, nebo ho ze sebe jen děláš.“
„Už bylo rozhodnuto,“ pronesl. „Ve chvíli, kdy ti dva opustili tuto jeskyni.“
Zibra mlčela. Potom spustila: „Máš úplnou pravdu. Ale chci vědět víc. Proč, Valkasi? I když tuším odpověď, musíš ji říct sám.“
„Chtěl jsem ji ochránit.“
„Tím, že ji zabiješ?“
„Ano.“
„Lituješ teď svého činu? Lituješ, že jsi to udělal? Nebo lituješ, že se ti to nepodařilo?“
Merin se přitiskla k ledové podlaze ve snaze z ní načerpat energii. Šlo to však příliš pomalu. Těžce oddechovala. Pozorovala Valkase, jak se tyčil na okraji svého jezírka, stále ještě probořeného, a nevěděla co cítit. V hrudi jako by měla místo srdce díru. Snažila se v jeho očích najít lítost. Tu pravou lítost, která by jí dokázala, že ona sama nebude litovat, pokud se za něj postaví.
Valkas se zadíval na Merin. Já toho lituji. Holka jedna nešťastná. Nechci ti ublížit. Jenže co mám dělat, když neposloucháš. Musím při tobě stát. Ale na to je pozdě. Promiň.
„Chtěl jsem je zabít, Zibro. Nic víc nepotřebuješ vědět. Lítost nic nezmění. Takový je zákon. Jako člen Letky..“
„Ty nejsi člen této Letky, Valkasi. Stařešina tě nevybral pod má křídla... A proto o tvém osudu rozhodnu já. Zibra, dcera nikoho. Proto važ svá slova vážně a pověz. Lituješ toho?“
Valkas byl z jejích slov zmatený, ale přikývl.
„Lituji toho. Udělal jsem chybu, kterou nikdy nenapravím. Rozhodni o mně, jak chceš, Zibro, dcero nikoho.“
Merin zavřela oči.
„Výčitky svědomí. To by měl být ten nejlepší trest. Ponech mu právo zůstat tady, protože trestat se bude sám i bez tvého přičinění,“ pronesla jasněji, než doufala. Tiskla se k ledu jako ke své jediné záchraně. Možná, když se pokusí po jeho vzoru přetvořit si svou vlastní jeskyni, pak... Hořce se ušklíbla. Jak dlouho bude trvat, než zaplatí za tahle slova?
Zibra se přísně podívala na Jireu, který jen přikývl.
„Nepleť se jim do toho, Merin... To je rozhodnutí Vůdce.“
Merin se místo odpovědi zvedla a otočila se k Valkasovi zády. Pár úderů srdce tak setrvala, než odešla z jeskyně. Nedokázala vyslechnout rozhodnutí. Ano, bylo to rozhodnutí Vůdce, ale... Stále podvědomě věřila, že se všechno spraví a ona u Valkase najde to, co potřebuje. Huso! Moc dobře víš, že to tak nikdy nebude. Že se za tebe nikdy nepostaví tak, jak je nutné.
Ploužila se chodbami, než se dostala zpátky k Jabelovi. Najednou už nezáleželo na tom, jestli a kde se zotaví. Klesla ke svému druhovi, propletla jejich ocasy a upadla do čehosi, co se nejvíc podobalo bezvědomí.
Zibra rozkázala: „Mornate, Varie, už vás zde nepotřebuji. Potřebuju s ním mluvit sama. Jireo, postarej se, aby nás nikdo nerušil.“
Dva bojechtiví draci, kteří se těšili, jak Valkase popraví, stáhli mrzutě ocasy a odešli. Jirea se také vzdálil.
„Valkasi, Merin je nejspíše březí.“
Valkas se na ni málem vrhnul, ale její pohled v očích ho varoval, že nebude litovat, když to udělá. Zibra by ho zabila. Byl větší než ona a stejně z ní měl strach.
„A mám pro tebe nabídku. Ty my tu odpřisáhneš, že tu snůšku ochráníš, dokud neřeknu jinak, a já nechám vše být. Pokud ne, nechám ty dva, aby sem napochodovali a z téhle jeskyně udělali malé peklo. I s tebou samozřejmě jako hlavním bodem programu.“
„Žádej cokoli, ale tohle ne... Prosím,“ žadonil zoufale.
„To je mé rozhodnutí, Valkasi. Postaráš se o potomky svého nepřítele. Plamene. Nic víc, nic míň. Chápeš to? To je ten největší trest, který si zasloužíš. Nechci tě zabít. Můžeš se nám hodit a navíc lituješ. Máš naději, že dokážeš, za co stojíš. Přísahej!“
Autorita a její přirozená aura zaplnily jeskyni.
Valkas rezignoval.
„Přísahám na svá křídla, Zibro, že je ochráním.“ Podíval se ji a do očí a dodal: “Spolu s jejich matkou. Tak přísahám.“
Zibra se olízla. „To bychom měli. Teď jen musím zjistit, jestli je opravdu březí, i když to je jisté. Vsadím na to klidně křídla,“ usmála se a vyrazila.
Cestou se k ní přidal Jirea. „Přivedu ti ji, dobře?“ řekl.
„Dneska ne, miláčku. Odletěla už trestná výprava?“ Jirea přikývl. „Dobře. Postarej se o to, aby ostatní draci moc nepídili, co se stalo Jabelovi. Byl to prostě regulérní souboj, který se nepovedl. Nechci, aby na ty dva teď ostatní tlačili. Zvláště, když je to ještě horké. Teď musíme jen počkat, co bude dál. Snad Wolfie a Night žijí. Neřeknu to nahlas, ale klidně bych se vsadila, že to tak je.“
„A proč se nevsadit?“ pronesl Neferien, který se za nimi náhle objevil. Zibra i Jirea se polekaně otočili. Nechápali, jak se za ně přikradl tak tiše.
„Nevím... Nechci se sázet,“ pronesla podezřívavě Zibra.
„Já taky ne,“ zazubil se Neferien. „Protože kdybychom si oba vsadili na stejný výsledek, byla by to nuda.“ Zasmál se, proběhl okolo nich a zamířil někam ven.
Zibra se s Jireou na sebe podívali a začali se smát. Máš pravdu. Vsadit si na stejný výsledek není sranda.