Draci míří ke hvězdám 13
Merin zašla za roh a vypustila led do plic. Skrz sevřené čelisti jí unikl bolestný sten. Cítila, že tohle nedokáže dělat donekonečna. V mysli se jí objevila předtucha, vlastní všem divokým tvorům. Jestli nepřestane, zaplatí za to nejvyšší daň a Jabela to zlomí. Existovalo jediné řešení, jak všechno vyřešit – a přežít. Jabel se nesmí krotit. Nesmí tlumit svůj plamen, vždyť v jeho přítomnosti vydržela i bez potlačení jich samých.
Ohlédla se, jestli za ní nejde. Nedokázala by se mu v tomhle stavu postavit. Přidala do kroku a zamířila za Zibrou zjistit, kam ji vlastně přiřadila. Modlila se, aby s ní nebyl Valkas. Poznal by, co dělá, aby mohla být s Jabelem.
V hlavních prostorech Hnízda zpomalila. Bude muset k řece, do chladu dočerpat síly. Těžce oddechovala a snažila se zklidnit vlastní bušící srdce.
---
Zibra odpočívala po příjemných chvílích, které strávila s Jireou. Ten teď odběhl jim sehnat něco k snědku. Hmm, budu muset přesně určit Křídlo na obstarávání potravy. Nedovolím jim si lovit, jak chtějí. Nějaké ty zásoby se budou hodit.
Zibra zívla a protáhla se. Ucítila Merin a Jabela? Zarazila se. Co to má znamenat?
Do její jeskyně vešla podivně roztřesená Merin. Jabela ale neviděla, i když ho cítila. Zkoumavě si ji prohlížela a začínalo jí docházet, co to znamená. Začínala se zlobit.
Když se před ni Merin postavila, vystartovala na ni a překvapila ji. Zibra ji povalila na zem a autoritativně si nad ni stoupla.
„Co jsi to sakra udělala?!“
Merin se přikrčila v podřízené pozici. Neodpovídala, jen přemýšlela, jak mohla ta ohnivá dračice poznat, co Merin udělala. Zibra musela hodně zuřit, protože skrz šupiny cítila rostoucí žár. Víc instinktivně než vědomě se znovu stáhla. Tohle řešení bylo najednou to nejsnadnější, co mohla udělat, aby její hněv zvládla. Nedokázala však potlačit zasténání. Do očí jí vyhrkly slzy, které se nezměnily v led.
„Přestaň!“ nařídila Zibra a zvýšila svůj žár. Nepatřila sice k nejohnivějším drakům, ale věděla, co musí udělat. Na oslabenou Merin to stačilo. „Jestli to nepustíš, zabije tě to,“ řekla přísně. „Ale nechci ti ublížit. Uleví se ti, když to necháš plynout. A o mě se neboj. Zvládnu to,“ pronesla přívětivěji.
„Prosím, neříkej mu to. Prosím,“ zašeptala Merin zoufale a tušila, že Zibra všechno ví. Jako by ta dračice viděla na dno Merininy duše. Pomalu pouštěla led zpátky a třásla se po celém těle. Poplašeně se ohlédla, zda ji její nepřiznaný druh vidí. Cítila jeho přítomnost až do morku kostí, jen nedokázala určit, jak daleko je. A kde vlastně.
„Proč mu to neřekneš? Určitě by to chtěl vědět. Sakra. Zdála ses mi rozumná. Proč zrovna Jabel? A nevěřím, že je tak slabý, abys tohle musela dělat.“
Zibra ji obešla, podívala se z jeskyně. Kývla na Jireu, aby tam nikoho nepouštěl, a obrátila se zase k Merin.
„Pověz mi víc. Spala jsi s ním v jedné jeskyni. To vím. Cítím ho z tebe a mám podezření, že to zašlo dál že?“ Podvědomě čekala kladnou odpověď.
„Proč zrovna Jirea?“ odpověděla Merin otázkou. „Bylo to... Zdálo se to jako dobrý nápad, jako nejlepší řešení v ten okamžik. Vím, že bych ho vydržela, ale...“ Nedořekla.
Zibra si povzdechla.
„Holka hloupá. Ještě jsi před tím nebyla s nikým, co? A on taky ne. Poznám ten typ, který čeká na tu pravou a do ničeho se jinak nehrne.“ Popošla kousek dál do své jeskyně a zadívala se na krápníky na stropě. Vypadala, že přemýšlí. „Nechci vám v tom bránit, Merin, ale jestli to ovlivní vaše schopnosti, budu to muset zatrhnout. Proto bys mu měla říct, co cítíš, a on se podle toho zařídit. Jinak vás to možná zabije. Potřebuju tu mít každého. Stařešina nás vybral, protože se na to hodíme, ne jenom z rozmaru.“ Otočila se na ni. „Tipuji, že protože to bylo poprvé, tak to nevydržel, že?“
Merin zavrtěla hlavou a schoulila se do klubíčka. Sevřela si instinktivně břicho, protože tušila, na co Zibra naráží.
„To bude problém. Nechci ti bránit někde naklást. Jen si myslím, že jste to uspěchali. Zvlášť pro vaše podstaty. Holka nešťastná. Nemohli jste si to nechat až na slunovrat? Teď to jen vyvolá zlou krev. Jestli opravdu nakladeš, bude to problém. Musíme to případně utajit. Nejlépe přede všemi. I jím, pokud mu to opravdu nechceš říct. Ještě je brzo na to, aby se nám tu proháněla mláďata, Merin. Na to jsi měla myslet. Pokud se sama rozhodneš vejce zničit, máš moji podporu. Je to kruté, ale také nejlepší volba pro Letku.“ Postřehla Merinin pohled a dodala: „Bránit ti nebudu, ať se rozhodneš jakkoli.“
„Musím... Musím k řece, do chladu. Já...“ Merin vstala a začala před Zibrou couvat. Měla pravdu. Jedna její část s ní souhlasila, že by to měla vyřešit s Jabelem. Ta druhá namítala, že pokud to udělá, že pokud mu řekne, co cítí a co je třeba udělat, ublíží mu. Nutkání skrýt se před vším u Jabela bylo silné, ale zároveň to nechtěla.
„Vezmu si noční hlídku, ano? Do... do té doby se pokusím nabrat dost sil. Nebudu... Letku zpomalovat.“
„Žádná řeka, Merin. Hezky půjdeš za Valkasem do jeho jeskyně a prospíš se tam. Když se na něco bude ptát, pošli ho za mnou a já mu to vysvětlím. Přes noc jsi letěla na nějakou pochůzku, kterou jsem ti zadala, dobře?“
Zibra měla autoritu v očích. Do doby, než se ukáže, jestli vážně snese vejce, se pokusí vše ututlat. Jestli se to doví Fernero, určitě by to použil proti ní. A Mefisto? Ten by udělal, co je správné, a toho se děsila.
Ne, Valkase ne. On... Merin se nemohla Zibře vzpírat. Nitro jí hořelo hrůzou z ostatních, pokud by se to vážně naplnilo a ona snesla. Nepřežila by nejen snůška, ale i ona. Ohrozila Letku a oni by na to měli právo.
„Kdy... Kdy mám za tebou znovu přijít?“
„Večer. Znám způsob, jak zjistit, jestli sneseš nebo ne. Musím se jen připravit.“ Pokynula jí, že může odejít. „A jestli přivedeš s sebou Jabela, je jen na tobě. Nechci mu to říct, ale vím, že by to měl vědět, Merin. Rozhodnutí tedy nechám na tobě.“
---
Merin od Zibry doslova utekla. Nechtěla poslechnout. Nechtěla jít za Valkasem, aby měl další příležitost jí vyčítat její pošetilost, jenže jiná možnost neexistovala. Moc dobře si to uvědomovala.
Náhle ji něco napadlo. Bylo to šílené, ale možná by to bylo řešení, jak nemuset zůstávat ve Valkasově přítomnosti déle, než je nezbytně nutné. Zatoužila, aby jí Valkas nespílal, jen ji... konejšil jako dračí matka své mladé. Ale to nebylo v povaze samců.
Prohledávala Hnízdo, dokud ji nenašla.
„Mikel?“ zašeptala tiše a váhavě. Přikrčila se před menší dračicí v návalu dalšího strachu.
Mikel byla nesvá. Sledovala zpovzdálí Varia, který se o něčem barvitě bavil s Belsevanem. Když ji Merin překvapila zezadu a ještě to, jak vypadala, málem vykřikla.
„Stalo se mu něco?!“
Merin zavrtěla hlavou. „Nevím, jestli to je v tvé moci, ale... Potřebuji tvou pomoc. Můžeme si promluvit někde... v soukromí?“
Mikel se zadívala na Varia, a protože vypadal, že se jen tak nepřestane bavit, přikývla.
„Proletíme se?“
Merin přikývla. Zadoufala, že let ještě zvládne. Cítila se slabá.
„Ne,“ odpověděla po chvíli. Svíralo se to v ní a nejen strachem. „Nebyl... by to dobrý nápad. Možná... bude stačit zajít jen za roh.“
Mikel se zamračila. Merin vypadala unaveněji než před tím. Přikývla a zašla s ní za roh.
„Tak co se děje. Už jsi s ním mluvila o Variovi?“ S jistou nadějí se zeptala, i když tušila, že na to je brzo.
Merin místo odpovědi natáhla k Mikel tlapu v němé výzvě a dovolila, aby se jí v očích zrcadlila veškerá bolest, kterou cítila. „Asi... jsem...“ nedopověděla. „Nevím... jaké škody napáchalo, co jsem kvůli Jabelovi udělala. Nejspíš s tím nic nezmůžeš, ale musela jsem to zkusit.“
Mikel se jí dotkla a projela jí zlá předtucha. „Nesmíš to nadále dělat. Zničilo by ti to plíce. I když si ledová, přestala bys to ovládat a zmrazila sebe sama.“
Mikel měla obavy a přitom se i trochu radovala. Bylo to zvrácené, ale šance, že Merin zmizí a bratr bude zase jen její, ji lákala mnohem víc, než si chtěla přiznat.
„Merin. Ty jsi březí? Naznačuješ, že jsi březí?!“ zeptala se s obavou v hlase. Teprve teď jí došlo, co říkala na začátku.
„Já... nevím. Zibra řekla, že to zjistí přesněji. Ale... Necháš si to jen pro sebe? Jabelovi... to řeknu sama a ostatní... Nesmí to vědět. Možná, že zničím snůšku dřív než oni, ale... Ještě nevím. Prosím, neříkej to. Prosím.“
Mikel přikývla a temně se v mysli zasmála.
„Neřeknu nic. Ostatním snad ne. Možná mi to uklouzne, ale víš jak. Jsem sama a nemám nikoho, kdo by mě hlídal.” Ledabyle se otočila a zavětřila směrem, kde bylo slyšet hovor dvou draků.
Merin pochopila, co jí tím dračice chtěla říct. Zavřela oči a dlouze, beznadějně si povzdechla. Zajde za Jabelem nejlépe hned, aby se po ní nesháněl, až bude na „pochůzce“. Našla ho po chvíli hledání. Zastavila se kus od něj a pozorovala milovaného s láskou v očích.
Jabel se vracel od Zibry. Vyptávala se ho na divné otázky. „Jak se cítíš? Jak jsi spal? Nejsi nějak unavený?“ Byl z toho zmatený a těšil se, až něco zakousne.
Pocítil její vůni. Vycházela z místa za ním. Vášnivě nasál vzduch. Otočil se na ni a usmál se. Stála tam dračice jeho srdce. Jediná, která si mohla říct o modré z nebe a on by jí ho přinesl. Rozhlédl se, a když se k ní vydal, instinktivně potlačil plamen. A byl zaskočen jejím chladem. Něco se změnilo a nevěděl co. Zastavil se kousek od ní a čekal.
Přiblížila se k němu a otřela se o jeho tvář.
„Nepotlačuj se, prosím,“ zašeptala a dál se k němu lísala, aby zahnala beznaděj v srdci. „Prosím, hoř se. Já... Potřebuji, abys hořel, protože...“ Skrz sevřené zuby jí unikl vzlyk. Dolehlo na ni všechno z předchozích hodin.
Nemohl se na ni dívat, jak je zubožená, a poslechl ji. Chtěl hned ucuknout plamenem, ale zjistil, že ve skutečnosti vypadala, jako by se jí ulevilo.
„Jsi v pořádku? Něco se stalo. Já...“ Objal ji a čekal, co bude dál.
Místo, aby přikývla, zavrtí hlavou. „Nechtěla jsem ti to říkat, ale...“ Musel to vědět. Uvědomila si, kolik nedůvěry by to mezi ně zaselo, pokud by mu lhala. Navíc... Poznal by to. Zjistil by si pravdu sám, pokud by skutečně chtěl.
„Mluvila jsem s Mikel. Pokud bych se potlačovala dál, přestala bych to ovládat a zmrzla bych. A navíc...“ zaváhala. Bojácně se roztřásla. Věděla, že to Jabel cítí, ale nedokázala to ovládnout. „Asi jsem... březí.“ Unikl jí další tichý vzlyk.
Jabel to tušil. Instinkt mu to říkal už dřív. Tehdy u řeky se neovládl a tohle bylo jediné možné řešení. Přesto ze sebe jen vykoktal: „Ale... jak?“ Idiote, vždyť to víš. „Promiň mi, miláčku.“ Nevěděl, proč ji tak teď nazval, ale hodlal převzít veškerou zodpovědnost.
„Je to moje chyba. Kdybych tě u té řeky nechal být, nemusela bys teď trpět a... a nebyla bys v tak špatné situaci. Je mi to tak líto.“ Položil svou hlavu na její krk a vzlykl. „Zkazil jsem ti život.“
„Nelituji jediné chvíle s tebou. Jen mám strach, aby to snůška přežila. Zibra to chce všechno utajit, ale nevím, jak dlouho se jí to podaří. Já... pokud nebudu mít na výběr, budu muset vejce zničit,“ zašeptala tiše a konejšivě se o Jabela otírala. Koho vlastně utěšuje? Jeho nebo sebe?
„Podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoli. Nebudu tě do ničeho nutit. Budu stát při tobě v dobrém i zlém. Pro bolest i rozkoš. Jako druh, kterým ještě nejsem, ale víc, než jakým kdy kdokoliv ti bude. Merin, já přísahám na svá křídla, že tě neopustím. Půjdu s tebou do pekel i na dno moří. Žádná hora nebude tak vysoká jako má láska k tobě. Jsi moje a nikdo nemá právo se tě dotknout, pokud k tomu nedám svolení. I kdyby Stařešina prahl po tvém těle a duši, roztrhám ho. Proto se neboj a dělej, co uznáš za vhodné. Vyrvi mi maso a sněz.“
S každým dalším slovem jí tekly slzy po tváři víc a víc. Na zem zvonivě dopadaly ledové krůpěje. Nadechla se, aby složila na svá křídla podobnou přísahu. Dokázala jen sotva slyšitelně zašeptat: „Já tě budu jíst.“ Její duše mu už dávno patřila. Ta slova se jí podivně zasekávala v hrdle. Uchvátila jeho rty a vložila do polibku celou svou duši.
„Pokusím se je ochránit,“ zašeptala, když se od Jabela odtrhla. „Ale... Když nebudu mít na výběr...“ Roztřeseně nedopověděla. Děsila ji myšlenka, že by měla svá vejce zničit. Pohled do Jabelových očí jí však dodával tolik odvahy, že to udělá, pokud ji zaženou do kouta.
„Musím do Valkasovy jeskyně. Zibra mě tam poslala, abych se tam zotavila, a řekla, že oficiálně budu na pochůzce. Já... Přísahal na svá křídla, že mě udělá šťastnou. Mám strach, že to udělá za každou cenu.“
Pouze pronesl: „Půjdu s tebou.“ Nečekal, jestli začne odporovat a přísně se na ni podíval. „Nebudeme utíkat. Nesnesu pomyšlení, že tě bude konejšit místo mě.“ Jabel věděl, že Valkas o Merin nesmýšlí zrovna tímto směrem co on, ale i tak žárlil. A hodlal to tomu staršímu draku klidně dokázat svými zuby a drápy.
Neodporovala mu. Možná to tak bylo nejlepší, že se mu postaví oba dva, aby všichni tři věděli, na čem vlastně jsou. Napůl zadoufala, že jí na krku nejsou vidět stopy po Fernerových zubech, ale pokud si Zibra ničeho nevšimla, pak bude možná všechno v pořádku.
Vedla Jabela do Valkasova hnízda a s každým dalším krokem se k němu tiskla těsněji a těsněji ve snaze nabrat víc odvahy. Nebála se o sebe, ale o Jabela. Valkas byl... silný. Na jejího milého snad až příliš.
Cestou je vidělo mnoho draků. Neferien, Bluepeace. Všichni. Nic neskrývali a šli za jediným drakem, ze kterého měl momentálně Jabel strach. Věděl, že nevyhraje, ale musel to zkusit.
---
Valkas odpočíval po náročné noci. Myslel si, že Merin bude nápomocná, jenže někam zmizela. Od Zibry se sice doslechl, že ji poslala na noční přelet jinam, nevěřil tomu. Tušil něco horšího a jeho obavy se vyplnily ve chvíli, kdy ti dva mladí draci vešli do jeho ložnice.
Ach, jak jsi jen mohla, Merin. Maličká. Nic než žár tě nečeká. Rozpustíš se.
„Ty jsi Jabel, že? Nech ji být!“ Postavil se a přichystal k útoku. Čekal, že se ten menší drak otočí a začne upalovat. Dříve tak působil. Ten se ale postavil před Merin a výhružně zavrčel.
„Nenechám ti ji, Valkasi. Stane se mou družkou a ty s tím nic neuděláš, staříku.“
Valkas se dopálil a chystal se k útoku.
Merin se mu postavila do rány. Vložila do toho celou svou sílu a prudce do Jabela vrazila, aby ho vychýlila z Valkasova dosahu. Neskutečně riskovala. Proti rozzuřenému samci neměla moc šancí a ledová stěna by Valkase nezastavila. Valkas se mohl rozhodnout, že šťastnější bude mrtvá. Uvědomovala si to, a zatímco čekala na náraz, proti její vůli na zem dopadly ledové slzy.
Nechci nic, jen štěstí po Jabelově boku. Snad to není tak moc. Dokud mi zůstávají síly, neopustím tě. Jabele, jsi můj dech, rytmus mého srdce, má existence.
Valkas se těsně před její tváří zastavil. Těžce dýchal a ovíval ji svým dechem.
„Merin, víš, co to znamená? Jednou se rozpustíš, nebo on zhasne. Není tu žádná naděje, že byste mohli být šťastní. A pomysli na dráčata, která by někdy mohla přijít.“ Zarazil se a podíval se na Jabela. „Nedovolil sis ji ještě obšťastnit, že ne, ohniváku?“
„Nech mě, abych se sama rozhodla, co chci,“ zavrčela Merin a podívala se na Jabela prosebným pohledem, aby nic neříkal. Ne o dráčatech, která v ní mohla růst.
„Šťastnější bych byla, kdybych se nemusela bát, co za mými zády uděláš, kdybych měla tvou podporu, ne výčitky, kdybych... Co na tom záleží?“ odfrkla si a došla k Jabelovi. Opatrně mu pomohla vstát, zatímco dál mluvila k Valkasovi: „Nevěříš mi. Nikdy mě nebudeš poslouchat a chránit před těmi, před kterými skutečně potřebuji.“
Ztichla. Nedokázala se na ledového samce ani podívat. Srdce ji bolelo zklamáním, ale měla to čekat. Ledoví draci... Patřila mezi ně, a přesto jim nerozuměla. Asi byla na ně příliš... ohnivá.
Jabel vystartoval. Jediný podnět v Valkasově hlavě mu dal tolik energie, že Merin povalil na stranu. Pak inkasoval ránu velkou tlapou. Ucítil, jak mu praskla některá žebra. Valkas se opravdu rozhodl Merin zabít. Instinkt mu říkal, že to je jediná šance, jak ji ochránit před utrpením.
Jabel těžce popadal dech. Valkas se rozhodl ohniváče dorazit dřív, než se postaví. Chystal se mu dupnout na hlavu a tak mu ji rozdrtit. Postavil se na zadní a hodlal skoncovat s jeho životem. A další bude Merin.
Trvalo zlomek sekundy, než se rozhodla. Led ani plamen proti monstru jeho velikosti nebudou stačit. Napnula všechny síly, které jí zůstávaly, a rozeběhla se proti Valkasovi. Přikrčila se a využila ledu na podlaze. Svezla se po něm, čímž si dodala trochu na rychlosti. Smekla sebou a pokusila se mířit Valkasovi na nohy, aby proti němu obrátila jeho velikost a hmotnost a převážila ho. I za cenu toho, že dopadne na ni.
Valkas to nečekal a opravdu se převalil. K jejímu štěstí nepadl na ni, ale jen o ni zakopl. Rozvalil se na ledovou podlahu. Jeho jezírko prasklo a on se probořil do studené vody. Jabel do ní sklouzl také, ale hned se v bolestech drápal nahoru. Naštěstí byl na kraji.
Valkas si před nějakou dobu říkal, že musí znova zmrazit celé jezero. Jenže kvůli novým drakům na to neměl čas. Teď to zachránilo oběma menším drakům kůži. Merin se sice také propadla do vody, ale oproti Valkasovi měla dobrou pozici a mohla se vydrápat nahoru bez potíží.
Jabel vyplivl krev. Jak padl do vody, podařilo se mu prokousnout si jazyk. Začal se třást zimou a hrudník ho příšerně bolel. Minimálně to jsou tři žebra, pomyslel si a hned dál zrakem hledal Merin. Když ji uviděl, napřímil se a přes veškerou bolest jí naznačil, aby se dali do běhu.
Valkas mezi tím pod vodou čekal. Nehodlal vyplavat. Místo toho čekal. Jděte už. Já vám nechci už ublížit. Merin... Jděte prosím, zoufal. Ledová voda mu dovolila si uvědomit jednu věc. Nikdy neměl právo rozhodovat o Merinině životě. Teď ponese následky. Jako ledový drak zklamal. Hlavně sám sebe.
Merin Jabela poslechla a nevěděla, co ji bolí víc – zda Jabelova zranění, nebo zklamání nad Valkasem. A přitom by stačilo tak málo a byla by... Ano, nejspíš by byla šťastná, kdyby Valkas poslouchal. Byla naivní, když v něj věřila tak moc.
Zastavili se až téměř v hlavní síni.
„MIKEL!“ zařvala z plných plic a v hlase jí vibrovalo zoufalství. Snažila se Jabela podepřít, ale on teď potřeboval oheň. A utišit bolest. Snad byli v bezpečí, aby mohla použít svůj dar.
Hřej, prosím, hřej, šeptala v duchu, zatímco plnou silou svého daru brala Jabelovu bolest do svého těla.
Byl napůl v mrákotách. I když bolest odcházela, nedokázal naplno vnímat, co se děje. Poslední, co si pamatoval, než ztratil vědomí, byla Merin, která se ho snažila udržet vzhůru.
---
Varius seděl naproti, když ti dva draci vběhli. Chvíli si myslel, že se mu to zdá, ale Jabel opravdu zkolaboval.
„Sakra práce.“ Doletěl bleskově k nim. „Co se mu stalo?“ zadíval se na podlitinu na Jabelově pravém boku. Byl celý studený a začínal chraptět. „Něco ho potrhalo vevnitř,“ konstatoval.
Varius se k němu nahnul a poslouchal jeho dech. „Myslím, že odchází.“
„MIKEL! Nestůj tady a přiveď svou ženu! Kde je?“ Když se Varius nehýbal, vztekle zařvala, až se jí hlas rozléhal Hnízdem. „Nenechávej mě tu,“ šeptala zoufale k Jabelovi. „Vydrž, ona přijde.“ Tady už její dar nestačil. A nejhorší byly výčitky svědomí, že to ona je vina, jak skončil.
„Mikel nepřijde. Není v hnízdě. Letěla na lov.“ V jeho hlase nebyla znát jediná lítost nad Jabelem. Žádné emoce.
„Nemůžu ji najít. Není tu nikdo kromě nás, Valkase a Jirei.“
„Za Valkasem nejdu,“ zasyčela vražedně. Kdyby měla dost síly, roztrhala by Valkase na kusy. „Pomoz mi! Prosím! Když už ne pro mě, tak pro Mikel. Copak ti na ní nezáleží? Copak si myslíš, že když ho necháš zemřít, že ti poděkuje?“
Varius se zašklebil. „Kdo myslíš, že ji bude utěšovat? Stojí nám jen v cestě. I kdybych si urval křídla, požehnání mi nedá. Bude lepší, když odejde.“ I Merin mohla cítit chlad, který vycházel z jeho srdce. A to to byl ohnivý drak.
„Chtěla jsem ho přemluvit, aby vám to požehnání dal, kdyby... se nestalo tohle. Ale sobec jako ty si žádné nezaslouží,“ měřila si Varia zhnuseně.
Varius si povzdechl. „Kdo mu to udělal?“
Jabel se zachvěl a z tlamy se mu vyhrnula krev a pěna. Začínal se dusit.
„Víš co? Mám návrh. Já ho pohlídám a ty si Mikel najdeš sama.“
Merin na nic nečekala a vyběhla z Hnízda. Roztáhla křídla a těžce se dostala do vzduchu. Každá minuta teď byla drahá. Vydala se do lesů, kde většinou lovili.
„MIKEL!“
Varius se k němu sklonil.
„Ty teda vypadáš. Napadl jsi snad Valkase, nebo co? To je jedno. Abys věděl, nedělám to pro sebe, ale pro tebe.“ Zašeptal mu do ucha: „Já s tebou chci o ni bojovat, tak si nemysli, že tě tu nechám umřít.“
Zapátral ve své mysli po svém daru a začal mu předávat svou životní sílu. A bral si jeho utrpení. Zachvěl se a padl vedle něj. Sakra, ať je ta tvoje ledová rychlá, blázne. Dva nás dlouho naživu neudržím.
Svalil se vedle něj v agonii.
Do jeskyně dorazili dva draci. Sami byli potrhaní a zmožení. Vrátili se jen dva.
Ohlédla se, jestli za ní nejde. Nedokázala by se mu v tomhle stavu postavit. Přidala do kroku a zamířila za Zibrou zjistit, kam ji vlastně přiřadila. Modlila se, aby s ní nebyl Valkas. Poznal by, co dělá, aby mohla být s Jabelem.
V hlavních prostorech Hnízda zpomalila. Bude muset k řece, do chladu dočerpat síly. Těžce oddechovala a snažila se zklidnit vlastní bušící srdce.
---
Zibra odpočívala po příjemných chvílích, které strávila s Jireou. Ten teď odběhl jim sehnat něco k snědku. Hmm, budu muset přesně určit Křídlo na obstarávání potravy. Nedovolím jim si lovit, jak chtějí. Nějaké ty zásoby se budou hodit.
Zibra zívla a protáhla se. Ucítila Merin a Jabela? Zarazila se. Co to má znamenat?
Do její jeskyně vešla podivně roztřesená Merin. Jabela ale neviděla, i když ho cítila. Zkoumavě si ji prohlížela a začínalo jí docházet, co to znamená. Začínala se zlobit.
Když se před ni Merin postavila, vystartovala na ni a překvapila ji. Zibra ji povalila na zem a autoritativně si nad ni stoupla.
„Co jsi to sakra udělala?!“
Merin se přikrčila v podřízené pozici. Neodpovídala, jen přemýšlela, jak mohla ta ohnivá dračice poznat, co Merin udělala. Zibra musela hodně zuřit, protože skrz šupiny cítila rostoucí žár. Víc instinktivně než vědomě se znovu stáhla. Tohle řešení bylo najednou to nejsnadnější, co mohla udělat, aby její hněv zvládla. Nedokázala však potlačit zasténání. Do očí jí vyhrkly slzy, které se nezměnily v led.
„Přestaň!“ nařídila Zibra a zvýšila svůj žár. Nepatřila sice k nejohnivějším drakům, ale věděla, co musí udělat. Na oslabenou Merin to stačilo. „Jestli to nepustíš, zabije tě to,“ řekla přísně. „Ale nechci ti ublížit. Uleví se ti, když to necháš plynout. A o mě se neboj. Zvládnu to,“ pronesla přívětivěji.
„Prosím, neříkej mu to. Prosím,“ zašeptala Merin zoufale a tušila, že Zibra všechno ví. Jako by ta dračice viděla na dno Merininy duše. Pomalu pouštěla led zpátky a třásla se po celém těle. Poplašeně se ohlédla, zda ji její nepřiznaný druh vidí. Cítila jeho přítomnost až do morku kostí, jen nedokázala určit, jak daleko je. A kde vlastně.
„Proč mu to neřekneš? Určitě by to chtěl vědět. Sakra. Zdála ses mi rozumná. Proč zrovna Jabel? A nevěřím, že je tak slabý, abys tohle musela dělat.“
Zibra ji obešla, podívala se z jeskyně. Kývla na Jireu, aby tam nikoho nepouštěl, a obrátila se zase k Merin.
„Pověz mi víc. Spala jsi s ním v jedné jeskyni. To vím. Cítím ho z tebe a mám podezření, že to zašlo dál že?“ Podvědomě čekala kladnou odpověď.
„Proč zrovna Jirea?“ odpověděla Merin otázkou. „Bylo to... Zdálo se to jako dobrý nápad, jako nejlepší řešení v ten okamžik. Vím, že bych ho vydržela, ale...“ Nedořekla.
Zibra si povzdechla.
„Holka hloupá. Ještě jsi před tím nebyla s nikým, co? A on taky ne. Poznám ten typ, který čeká na tu pravou a do ničeho se jinak nehrne.“ Popošla kousek dál do své jeskyně a zadívala se na krápníky na stropě. Vypadala, že přemýšlí. „Nechci vám v tom bránit, Merin, ale jestli to ovlivní vaše schopnosti, budu to muset zatrhnout. Proto bys mu měla říct, co cítíš, a on se podle toho zařídit. Jinak vás to možná zabije. Potřebuju tu mít každého. Stařešina nás vybral, protože se na to hodíme, ne jenom z rozmaru.“ Otočila se na ni. „Tipuji, že protože to bylo poprvé, tak to nevydržel, že?“
Merin zavrtěla hlavou a schoulila se do klubíčka. Sevřela si instinktivně břicho, protože tušila, na co Zibra naráží.
„To bude problém. Nechci ti bránit někde naklást. Jen si myslím, že jste to uspěchali. Zvlášť pro vaše podstaty. Holka nešťastná. Nemohli jste si to nechat až na slunovrat? Teď to jen vyvolá zlou krev. Jestli opravdu nakladeš, bude to problém. Musíme to případně utajit. Nejlépe přede všemi. I jím, pokud mu to opravdu nechceš říct. Ještě je brzo na to, aby se nám tu proháněla mláďata, Merin. Na to jsi měla myslet. Pokud se sama rozhodneš vejce zničit, máš moji podporu. Je to kruté, ale také nejlepší volba pro Letku.“ Postřehla Merinin pohled a dodala: „Bránit ti nebudu, ať se rozhodneš jakkoli.“
„Musím... Musím k řece, do chladu. Já...“ Merin vstala a začala před Zibrou couvat. Měla pravdu. Jedna její část s ní souhlasila, že by to měla vyřešit s Jabelem. Ta druhá namítala, že pokud to udělá, že pokud mu řekne, co cítí a co je třeba udělat, ublíží mu. Nutkání skrýt se před vším u Jabela bylo silné, ale zároveň to nechtěla.
„Vezmu si noční hlídku, ano? Do... do té doby se pokusím nabrat dost sil. Nebudu... Letku zpomalovat.“
„Žádná řeka, Merin. Hezky půjdeš za Valkasem do jeho jeskyně a prospíš se tam. Když se na něco bude ptát, pošli ho za mnou a já mu to vysvětlím. Přes noc jsi letěla na nějakou pochůzku, kterou jsem ti zadala, dobře?“
Zibra měla autoritu v očích. Do doby, než se ukáže, jestli vážně snese vejce, se pokusí vše ututlat. Jestli se to doví Fernero, určitě by to použil proti ní. A Mefisto? Ten by udělal, co je správné, a toho se děsila.
Ne, Valkase ne. On... Merin se nemohla Zibře vzpírat. Nitro jí hořelo hrůzou z ostatních, pokud by se to vážně naplnilo a ona snesla. Nepřežila by nejen snůška, ale i ona. Ohrozila Letku a oni by na to měli právo.
„Kdy... Kdy mám za tebou znovu přijít?“
„Večer. Znám způsob, jak zjistit, jestli sneseš nebo ne. Musím se jen připravit.“ Pokynula jí, že může odejít. „A jestli přivedeš s sebou Jabela, je jen na tobě. Nechci mu to říct, ale vím, že by to měl vědět, Merin. Rozhodnutí tedy nechám na tobě.“
---
Merin od Zibry doslova utekla. Nechtěla poslechnout. Nechtěla jít za Valkasem, aby měl další příležitost jí vyčítat její pošetilost, jenže jiná možnost neexistovala. Moc dobře si to uvědomovala.
Náhle ji něco napadlo. Bylo to šílené, ale možná by to bylo řešení, jak nemuset zůstávat ve Valkasově přítomnosti déle, než je nezbytně nutné. Zatoužila, aby jí Valkas nespílal, jen ji... konejšil jako dračí matka své mladé. Ale to nebylo v povaze samců.
Prohledávala Hnízdo, dokud ji nenašla.
„Mikel?“ zašeptala tiše a váhavě. Přikrčila se před menší dračicí v návalu dalšího strachu.
Mikel byla nesvá. Sledovala zpovzdálí Varia, který se o něčem barvitě bavil s Belsevanem. Když ji Merin překvapila zezadu a ještě to, jak vypadala, málem vykřikla.
„Stalo se mu něco?!“
Merin zavrtěla hlavou. „Nevím, jestli to je v tvé moci, ale... Potřebuji tvou pomoc. Můžeme si promluvit někde... v soukromí?“
Mikel se zadívala na Varia, a protože vypadal, že se jen tak nepřestane bavit, přikývla.
„Proletíme se?“
Merin přikývla. Zadoufala, že let ještě zvládne. Cítila se slabá.
„Ne,“ odpověděla po chvíli. Svíralo se to v ní a nejen strachem. „Nebyl... by to dobrý nápad. Možná... bude stačit zajít jen za roh.“
Mikel se zamračila. Merin vypadala unaveněji než před tím. Přikývla a zašla s ní za roh.
„Tak co se děje. Už jsi s ním mluvila o Variovi?“ S jistou nadějí se zeptala, i když tušila, že na to je brzo.
Merin místo odpovědi natáhla k Mikel tlapu v němé výzvě a dovolila, aby se jí v očích zrcadlila veškerá bolest, kterou cítila. „Asi... jsem...“ nedopověděla. „Nevím... jaké škody napáchalo, co jsem kvůli Jabelovi udělala. Nejspíš s tím nic nezmůžeš, ale musela jsem to zkusit.“
Mikel se jí dotkla a projela jí zlá předtucha. „Nesmíš to nadále dělat. Zničilo by ti to plíce. I když si ledová, přestala bys to ovládat a zmrazila sebe sama.“
Mikel měla obavy a přitom se i trochu radovala. Bylo to zvrácené, ale šance, že Merin zmizí a bratr bude zase jen její, ji lákala mnohem víc, než si chtěla přiznat.
„Merin. Ty jsi březí? Naznačuješ, že jsi březí?!“ zeptala se s obavou v hlase. Teprve teď jí došlo, co říkala na začátku.
„Já... nevím. Zibra řekla, že to zjistí přesněji. Ale... Necháš si to jen pro sebe? Jabelovi... to řeknu sama a ostatní... Nesmí to vědět. Možná, že zničím snůšku dřív než oni, ale... Ještě nevím. Prosím, neříkej to. Prosím.“
Mikel přikývla a temně se v mysli zasmála.
„Neřeknu nic. Ostatním snad ne. Možná mi to uklouzne, ale víš jak. Jsem sama a nemám nikoho, kdo by mě hlídal.” Ledabyle se otočila a zavětřila směrem, kde bylo slyšet hovor dvou draků.
Merin pochopila, co jí tím dračice chtěla říct. Zavřela oči a dlouze, beznadějně si povzdechla. Zajde za Jabelem nejlépe hned, aby se po ní nesháněl, až bude na „pochůzce“. Našla ho po chvíli hledání. Zastavila se kus od něj a pozorovala milovaného s láskou v očích.
Jabel se vracel od Zibry. Vyptávala se ho na divné otázky. „Jak se cítíš? Jak jsi spal? Nejsi nějak unavený?“ Byl z toho zmatený a těšil se, až něco zakousne.
Pocítil její vůni. Vycházela z místa za ním. Vášnivě nasál vzduch. Otočil se na ni a usmál se. Stála tam dračice jeho srdce. Jediná, která si mohla říct o modré z nebe a on by jí ho přinesl. Rozhlédl se, a když se k ní vydal, instinktivně potlačil plamen. A byl zaskočen jejím chladem. Něco se změnilo a nevěděl co. Zastavil se kousek od ní a čekal.
Přiblížila se k němu a otřela se o jeho tvář.
„Nepotlačuj se, prosím,“ zašeptala a dál se k němu lísala, aby zahnala beznaděj v srdci. „Prosím, hoř se. Já... Potřebuji, abys hořel, protože...“ Skrz sevřené zuby jí unikl vzlyk. Dolehlo na ni všechno z předchozích hodin.
Nemohl se na ni dívat, jak je zubožená, a poslechl ji. Chtěl hned ucuknout plamenem, ale zjistil, že ve skutečnosti vypadala, jako by se jí ulevilo.
„Jsi v pořádku? Něco se stalo. Já...“ Objal ji a čekal, co bude dál.
Místo, aby přikývla, zavrtí hlavou. „Nechtěla jsem ti to říkat, ale...“ Musel to vědět. Uvědomila si, kolik nedůvěry by to mezi ně zaselo, pokud by mu lhala. Navíc... Poznal by to. Zjistil by si pravdu sám, pokud by skutečně chtěl.
„Mluvila jsem s Mikel. Pokud bych se potlačovala dál, přestala bych to ovládat a zmrzla bych. A navíc...“ zaváhala. Bojácně se roztřásla. Věděla, že to Jabel cítí, ale nedokázala to ovládnout. „Asi jsem... březí.“ Unikl jí další tichý vzlyk.
Jabel to tušil. Instinkt mu to říkal už dřív. Tehdy u řeky se neovládl a tohle bylo jediné možné řešení. Přesto ze sebe jen vykoktal: „Ale... jak?“ Idiote, vždyť to víš. „Promiň mi, miláčku.“ Nevěděl, proč ji tak teď nazval, ale hodlal převzít veškerou zodpovědnost.
„Je to moje chyba. Kdybych tě u té řeky nechal být, nemusela bys teď trpět a... a nebyla bys v tak špatné situaci. Je mi to tak líto.“ Položil svou hlavu na její krk a vzlykl. „Zkazil jsem ti život.“
„Nelituji jediné chvíle s tebou. Jen mám strach, aby to snůška přežila. Zibra to chce všechno utajit, ale nevím, jak dlouho se jí to podaří. Já... pokud nebudu mít na výběr, budu muset vejce zničit,“ zašeptala tiše a konejšivě se o Jabela otírala. Koho vlastně utěšuje? Jeho nebo sebe?
„Podpořím tě, ať se rozhodneš jakkoli. Nebudu tě do ničeho nutit. Budu stát při tobě v dobrém i zlém. Pro bolest i rozkoš. Jako druh, kterým ještě nejsem, ale víc, než jakým kdy kdokoliv ti bude. Merin, já přísahám na svá křídla, že tě neopustím. Půjdu s tebou do pekel i na dno moří. Žádná hora nebude tak vysoká jako má láska k tobě. Jsi moje a nikdo nemá právo se tě dotknout, pokud k tomu nedám svolení. I kdyby Stařešina prahl po tvém těle a duši, roztrhám ho. Proto se neboj a dělej, co uznáš za vhodné. Vyrvi mi maso a sněz.“
S každým dalším slovem jí tekly slzy po tváři víc a víc. Na zem zvonivě dopadaly ledové krůpěje. Nadechla se, aby složila na svá křídla podobnou přísahu. Dokázala jen sotva slyšitelně zašeptat: „Já tě budu jíst.“ Její duše mu už dávno patřila. Ta slova se jí podivně zasekávala v hrdle. Uchvátila jeho rty a vložila do polibku celou svou duši.
„Pokusím se je ochránit,“ zašeptala, když se od Jabela odtrhla. „Ale... Když nebudu mít na výběr...“ Roztřeseně nedopověděla. Děsila ji myšlenka, že by měla svá vejce zničit. Pohled do Jabelových očí jí však dodával tolik odvahy, že to udělá, pokud ji zaženou do kouta.
„Musím do Valkasovy jeskyně. Zibra mě tam poslala, abych se tam zotavila, a řekla, že oficiálně budu na pochůzce. Já... Přísahal na svá křídla, že mě udělá šťastnou. Mám strach, že to udělá za každou cenu.“
Pouze pronesl: „Půjdu s tebou.“ Nečekal, jestli začne odporovat a přísně se na ni podíval. „Nebudeme utíkat. Nesnesu pomyšlení, že tě bude konejšit místo mě.“ Jabel věděl, že Valkas o Merin nesmýšlí zrovna tímto směrem co on, ale i tak žárlil. A hodlal to tomu staršímu draku klidně dokázat svými zuby a drápy.
Neodporovala mu. Možná to tak bylo nejlepší, že se mu postaví oba dva, aby všichni tři věděli, na čem vlastně jsou. Napůl zadoufala, že jí na krku nejsou vidět stopy po Fernerových zubech, ale pokud si Zibra ničeho nevšimla, pak bude možná všechno v pořádku.
Vedla Jabela do Valkasova hnízda a s každým dalším krokem se k němu tiskla těsněji a těsněji ve snaze nabrat víc odvahy. Nebála se o sebe, ale o Jabela. Valkas byl... silný. Na jejího milého snad až příliš.
Cestou je vidělo mnoho draků. Neferien, Bluepeace. Všichni. Nic neskrývali a šli za jediným drakem, ze kterého měl momentálně Jabel strach. Věděl, že nevyhraje, ale musel to zkusit.
---
Valkas odpočíval po náročné noci. Myslel si, že Merin bude nápomocná, jenže někam zmizela. Od Zibry se sice doslechl, že ji poslala na noční přelet jinam, nevěřil tomu. Tušil něco horšího a jeho obavy se vyplnily ve chvíli, kdy ti dva mladí draci vešli do jeho ložnice.
Ach, jak jsi jen mohla, Merin. Maličká. Nic než žár tě nečeká. Rozpustíš se.
„Ty jsi Jabel, že? Nech ji být!“ Postavil se a přichystal k útoku. Čekal, že se ten menší drak otočí a začne upalovat. Dříve tak působil. Ten se ale postavil před Merin a výhružně zavrčel.
„Nenechám ti ji, Valkasi. Stane se mou družkou a ty s tím nic neuděláš, staříku.“
Valkas se dopálil a chystal se k útoku.
Merin se mu postavila do rány. Vložila do toho celou svou sílu a prudce do Jabela vrazila, aby ho vychýlila z Valkasova dosahu. Neskutečně riskovala. Proti rozzuřenému samci neměla moc šancí a ledová stěna by Valkase nezastavila. Valkas se mohl rozhodnout, že šťastnější bude mrtvá. Uvědomovala si to, a zatímco čekala na náraz, proti její vůli na zem dopadly ledové slzy.
Nechci nic, jen štěstí po Jabelově boku. Snad to není tak moc. Dokud mi zůstávají síly, neopustím tě. Jabele, jsi můj dech, rytmus mého srdce, má existence.
Valkas se těsně před její tváří zastavil. Těžce dýchal a ovíval ji svým dechem.
„Merin, víš, co to znamená? Jednou se rozpustíš, nebo on zhasne. Není tu žádná naděje, že byste mohli být šťastní. A pomysli na dráčata, která by někdy mohla přijít.“ Zarazil se a podíval se na Jabela. „Nedovolil sis ji ještě obšťastnit, že ne, ohniváku?“
„Nech mě, abych se sama rozhodla, co chci,“ zavrčela Merin a podívala se na Jabela prosebným pohledem, aby nic neříkal. Ne o dráčatech, která v ní mohla růst.
„Šťastnější bych byla, kdybych se nemusela bát, co za mými zády uděláš, kdybych měla tvou podporu, ne výčitky, kdybych... Co na tom záleží?“ odfrkla si a došla k Jabelovi. Opatrně mu pomohla vstát, zatímco dál mluvila k Valkasovi: „Nevěříš mi. Nikdy mě nebudeš poslouchat a chránit před těmi, před kterými skutečně potřebuji.“
Ztichla. Nedokázala se na ledového samce ani podívat. Srdce ji bolelo zklamáním, ale měla to čekat. Ledoví draci... Patřila mezi ně, a přesto jim nerozuměla. Asi byla na ně příliš... ohnivá.
Jabel vystartoval. Jediný podnět v Valkasově hlavě mu dal tolik energie, že Merin povalil na stranu. Pak inkasoval ránu velkou tlapou. Ucítil, jak mu praskla některá žebra. Valkas se opravdu rozhodl Merin zabít. Instinkt mu říkal, že to je jediná šance, jak ji ochránit před utrpením.
Jabel těžce popadal dech. Valkas se rozhodl ohniváče dorazit dřív, než se postaví. Chystal se mu dupnout na hlavu a tak mu ji rozdrtit. Postavil se na zadní a hodlal skoncovat s jeho životem. A další bude Merin.
Trvalo zlomek sekundy, než se rozhodla. Led ani plamen proti monstru jeho velikosti nebudou stačit. Napnula všechny síly, které jí zůstávaly, a rozeběhla se proti Valkasovi. Přikrčila se a využila ledu na podlaze. Svezla se po něm, čímž si dodala trochu na rychlosti. Smekla sebou a pokusila se mířit Valkasovi na nohy, aby proti němu obrátila jeho velikost a hmotnost a převážila ho. I za cenu toho, že dopadne na ni.
Valkas to nečekal a opravdu se převalil. K jejímu štěstí nepadl na ni, ale jen o ni zakopl. Rozvalil se na ledovou podlahu. Jeho jezírko prasklo a on se probořil do studené vody. Jabel do ní sklouzl také, ale hned se v bolestech drápal nahoru. Naštěstí byl na kraji.
Valkas si před nějakou dobu říkal, že musí znova zmrazit celé jezero. Jenže kvůli novým drakům na to neměl čas. Teď to zachránilo oběma menším drakům kůži. Merin se sice také propadla do vody, ale oproti Valkasovi měla dobrou pozici a mohla se vydrápat nahoru bez potíží.
Jabel vyplivl krev. Jak padl do vody, podařilo se mu prokousnout si jazyk. Začal se třást zimou a hrudník ho příšerně bolel. Minimálně to jsou tři žebra, pomyslel si a hned dál zrakem hledal Merin. Když ji uviděl, napřímil se a přes veškerou bolest jí naznačil, aby se dali do běhu.
Valkas mezi tím pod vodou čekal. Nehodlal vyplavat. Místo toho čekal. Jděte už. Já vám nechci už ublížit. Merin... Jděte prosím, zoufal. Ledová voda mu dovolila si uvědomit jednu věc. Nikdy neměl právo rozhodovat o Merinině životě. Teď ponese následky. Jako ledový drak zklamal. Hlavně sám sebe.
Merin Jabela poslechla a nevěděla, co ji bolí víc – zda Jabelova zranění, nebo zklamání nad Valkasem. A přitom by stačilo tak málo a byla by... Ano, nejspíš by byla šťastná, kdyby Valkas poslouchal. Byla naivní, když v něj věřila tak moc.
Zastavili se až téměř v hlavní síni.
„MIKEL!“ zařvala z plných plic a v hlase jí vibrovalo zoufalství. Snažila se Jabela podepřít, ale on teď potřeboval oheň. A utišit bolest. Snad byli v bezpečí, aby mohla použít svůj dar.
Hřej, prosím, hřej, šeptala v duchu, zatímco plnou silou svého daru brala Jabelovu bolest do svého těla.
Byl napůl v mrákotách. I když bolest odcházela, nedokázal naplno vnímat, co se děje. Poslední, co si pamatoval, než ztratil vědomí, byla Merin, která se ho snažila udržet vzhůru.
---
Varius seděl naproti, když ti dva draci vběhli. Chvíli si myslel, že se mu to zdá, ale Jabel opravdu zkolaboval.
„Sakra práce.“ Doletěl bleskově k nim. „Co se mu stalo?“ zadíval se na podlitinu na Jabelově pravém boku. Byl celý studený a začínal chraptět. „Něco ho potrhalo vevnitř,“ konstatoval.
Varius se k němu nahnul a poslouchal jeho dech. „Myslím, že odchází.“
„MIKEL! Nestůj tady a přiveď svou ženu! Kde je?“ Když se Varius nehýbal, vztekle zařvala, až se jí hlas rozléhal Hnízdem. „Nenechávej mě tu,“ šeptala zoufale k Jabelovi. „Vydrž, ona přijde.“ Tady už její dar nestačil. A nejhorší byly výčitky svědomí, že to ona je vina, jak skončil.
„Mikel nepřijde. Není v hnízdě. Letěla na lov.“ V jeho hlase nebyla znát jediná lítost nad Jabelem. Žádné emoce.
„Nemůžu ji najít. Není tu nikdo kromě nás, Valkase a Jirei.“
„Za Valkasem nejdu,“ zasyčela vražedně. Kdyby měla dost síly, roztrhala by Valkase na kusy. „Pomoz mi! Prosím! Když už ne pro mě, tak pro Mikel. Copak ti na ní nezáleží? Copak si myslíš, že když ho necháš zemřít, že ti poděkuje?“
Varius se zašklebil. „Kdo myslíš, že ji bude utěšovat? Stojí nám jen v cestě. I kdybych si urval křídla, požehnání mi nedá. Bude lepší, když odejde.“ I Merin mohla cítit chlad, který vycházel z jeho srdce. A to to byl ohnivý drak.
„Chtěla jsem ho přemluvit, aby vám to požehnání dal, kdyby... se nestalo tohle. Ale sobec jako ty si žádné nezaslouží,“ měřila si Varia zhnuseně.
Varius si povzdechl. „Kdo mu to udělal?“
Jabel se zachvěl a z tlamy se mu vyhrnula krev a pěna. Začínal se dusit.
„Víš co? Mám návrh. Já ho pohlídám a ty si Mikel najdeš sama.“
Merin na nic nečekala a vyběhla z Hnízda. Roztáhla křídla a těžce se dostala do vzduchu. Každá minuta teď byla drahá. Vydala se do lesů, kde většinou lovili.
„MIKEL!“
Varius se k němu sklonil.
„Ty teda vypadáš. Napadl jsi snad Valkase, nebo co? To je jedno. Abys věděl, nedělám to pro sebe, ale pro tebe.“ Zašeptal mu do ucha: „Já s tebou chci o ni bojovat, tak si nemysli, že tě tu nechám umřít.“
Zapátral ve své mysli po svém daru a začal mu předávat svou životní sílu. A bral si jeho utrpení. Zachvěl se a padl vedle něj. Sakra, ať je ta tvoje ledová rychlá, blázne. Dva nás dlouho naživu neudržím.
Svalil se vedle něj v agonii.
Do jeskyně dorazili dva draci. Sami byli potrhaní a zmožení. Vrátili se jen dva.