Oslovení
Neprozradím vám kdo jsem, alespoň ne hned. Nejdříve si musíte něco uvědomit - vy lidé jste zvláštní. I přes to ohromující množství, které vás je, jste každý jiný. Ale v jednom je většina z vás stejná. Vyvyšujete se nad ostatní tvory a přisvojujete si právo rozhodovat o životě a smrti nižších živočichů, jak často ostatní bytosti nazýváte. Nelze objektivně určit, zda jste lepší nebo horší. Protože každý druh, dokonce i jednotlivý tvor, je něčím výjimečný, neopakovatelný a nelze, jen na základě toho, že s ním nedokážete navázat kontakt, prohlásit žádného z nich za méněcenného. I když u některých z vás jsem si právě tím jistá. Mnozí z vás mne chtějí spatřit, a zase podle toho jací jsou, každý z jiného důvodu. Pro peníze, pro slávu-to ti horší. Jiní by se mne rádi pokusili polapit nebo dokonce zabít – sen těch nejhorších. Nikdy se jim nesplní. Vycítím jejich úmysly i ty nejskrytější myšlenky a stejně jako se je oni snaží před ostatními zamaskovat i já se skryji. Takoví mne nikdy ani nespatří.
Jsou tu však i jiní. Ani ne tak vzhledem, spíše duší. Někteří ne zcela, tápou, nejsou si jisti. Těm mohu pomoci. Dokáži ovlivnit jejich sny ve spánku a třeba i jejich prostřednictvím uvědomění si sebe sama. Před těmi nemám tajemství, vím, že mne nezradí, ani toho nezneužijí. Jejich cílem není sláva, moc, ani blahobyt. Uvnitř jsme téměř stejní, přes tak rozdílnou vnější podobu.
Jak jsem veliká? Čím je dána velikost? Mocí? Silou? Nebo cíli a úmysly, bez ohledu na to, že pro nezasvěcené může jít o bezvýznamného tvora s tak odlišným stylem života. Chtějí mne zkoumat, „z d o k u m e n t o v a t“ – to nepřipustím. Miluji chladnou vodu, její vlnky na povrchu i proudy v hlubinách. Tříšť rozstřikující se o kameny pobřeží i o mou hruď na mělčině. Voda, dala život všemu, někteří ho umí jenom brát. Právě pro ten pocit nadřazenosti. Ten já neznám, ačkoliv bych ho mohla, a právem, cítit. Tušíte jaké dilema jsem byla nucena vyřešit, když jsem musela pár z těch zlých lidí zahubit, abych ochránila své děti? Nelze je uhlídat, nemají ty zkušenosti jako my, staří. Často neprohlédnou černé myšlenky a nechají se spatřit nevhodnými lidmi, či dokonce zachytit fotoaparátem nebo kamerou. I když třeba nekvalitně a na dálku, vždy to přinese problémy. Hluk, znečištění vody i jiné s tím spojené nebezpečí. To většinou brzy pomine. Rozumní místní záležitost zpochybní a vše se vrátí do starých kolejí. Jen tenkrát ty rychlé čluny, jeden zvlášť úspěšný se již chystal harpunovat mé mládě. Nebylo vyhnutí. Dlouho trvalo, než se na nález těl zapomenulo a byl zase klid. Jen nádherná hluboká voda a stejně krásné lesy okolo.
A starousedlíci. Ti úžasní, skromní a přitom hrdí lidé. Jiní mi říkají všelijak. Ti hloupí nestvůra, vzdělaní fosílie. Vědci se jako obvykle dlouho učeně hádají a nikdy se všichni neshodnou, ale většina z nich mne nazývá plesiosaurus. Obecně se vžil výraz příšera, přídavek není důležitý. Vy byste asi použili termín „vodní drak.“ To nezní špatně, možná jím skutečně jsem, ale místní, místní mne oslovují moc hezky. Skoro mazlivě, řekla bych dokonce s láskou, jako přítelkyni. Dělejte to taky tak.
Říkejte mi „Nessie.“
Jsou tu však i jiní. Ani ne tak vzhledem, spíše duší. Někteří ne zcela, tápou, nejsou si jisti. Těm mohu pomoci. Dokáži ovlivnit jejich sny ve spánku a třeba i jejich prostřednictvím uvědomění si sebe sama. Před těmi nemám tajemství, vím, že mne nezradí, ani toho nezneužijí. Jejich cílem není sláva, moc, ani blahobyt. Uvnitř jsme téměř stejní, přes tak rozdílnou vnější podobu.
Jak jsem veliká? Čím je dána velikost? Mocí? Silou? Nebo cíli a úmysly, bez ohledu na to, že pro nezasvěcené může jít o bezvýznamného tvora s tak odlišným stylem života. Chtějí mne zkoumat, „z d o k u m e n t o v a t“ – to nepřipustím. Miluji chladnou vodu, její vlnky na povrchu i proudy v hlubinách. Tříšť rozstřikující se o kameny pobřeží i o mou hruď na mělčině. Voda, dala život všemu, někteří ho umí jenom brát. Právě pro ten pocit nadřazenosti. Ten já neznám, ačkoliv bych ho mohla, a právem, cítit. Tušíte jaké dilema jsem byla nucena vyřešit, když jsem musela pár z těch zlých lidí zahubit, abych ochránila své děti? Nelze je uhlídat, nemají ty zkušenosti jako my, staří. Často neprohlédnou černé myšlenky a nechají se spatřit nevhodnými lidmi, či dokonce zachytit fotoaparátem nebo kamerou. I když třeba nekvalitně a na dálku, vždy to přinese problémy. Hluk, znečištění vody i jiné s tím spojené nebezpečí. To většinou brzy pomine. Rozumní místní záležitost zpochybní a vše se vrátí do starých kolejí. Jen tenkrát ty rychlé čluny, jeden zvlášť úspěšný se již chystal harpunovat mé mládě. Nebylo vyhnutí. Dlouho trvalo, než se na nález těl zapomenulo a byl zase klid. Jen nádherná hluboká voda a stejně krásné lesy okolo.
A starousedlíci. Ti úžasní, skromní a přitom hrdí lidé. Jiní mi říkají všelijak. Ti hloupí nestvůra, vzdělaní fosílie. Vědci se jako obvykle dlouho učeně hádají a nikdy se všichni neshodnou, ale většina z nich mne nazývá plesiosaurus. Obecně se vžil výraz příšera, přídavek není důležitý. Vy byste asi použili termín „vodní drak.“ To nezní špatně, možná jím skutečně jsem, ale místní, místní mne oslovují moc hezky. Skoro mazlivě, řekla bych dokonce s láskou, jako přítelkyni. Dělejte to taky tak.
Říkejte mi „Nessie.“