Z deníku dračice 6
Sousedi
Jsem tu sama. Tím samozřejmě nemyslím, že bych byla sama na světě. To ne! Chci tím říct, že vedu osamělý život. My draci jsme samotáři. Širo širé neobydlené pustiny, dlouhé hodiny naprostého klidu a vnitřního rozjímání.
Prostě, nuda k zešílení. Jak ráda bych si například pozvala nějakou návštěvu, nebo se zastavila na kus řeči u někoho jiného! Ale ten protivný a nekompromisní vnitřní hlas mého druhu mi to vždycky zakáže. Suchar jeden! Připouští vlastně jen jedinou výjimku – partnera. Jenže na ty mám, z nějakého nepochopitelného důvodu, smůlu. A přitom bych se tak ráda k někomu přivinula. Tak ráda bych opatrovala něco malého a oválného.
Ach jo!
Ale zpátky k tomu osamění. Okolí mé sluje zase není tak opuštěné. Žijí tu například jeleni, laně, divočáci ... prostě zvířata. Ovšem uznejte, to není společnost. Už jste někdy viděli králíka, jak se vybavuje s mrkví? Stejně tak já nebudu debatovat třeba s muflonem. I když, jednou jsem to v zoufalství zkusila. Nedopadlo to moc dobře.
Ptám se ho: „Jak se vede?“
On na to: „Béé!“
„Máš docela inteligentní výraz.“
„Béé!“
„Umíš říct taky něco jinýho?“
„Béé!“
Občas sem zabloudí také nějací lidé, jenže ti většinou prchají, jak mě spatří. Škoda, zdají se mi být chytřejší než mufloni.
Ovšem nedávno to už vypadalo, že budu mít docela zajímavé sousedy. Do vedlejšího údolí se nastěhovaly takové dvě kočky, chakati si říkali. Prohodila jsem s nimi pár slov a zdály se být docela fajn. Ale od té chvíle, co jsme se potkaly naposled, se mnou přestaly mluvit.
Bylo nádherně. Já se slunila na své oblíbené skále a najednou koukám, čičiny jdou přímo pode mnou. Roztáhla jsem křídla a slétala k nim.
„Ahoj, jak se vede?“
„Bezva, máme pro tebe překvapení,“ povídá jedna z nich.
„Jaký?“ Překvapení mám ráda.
„Budeme mít miminko!“
„Nádhera!“ zajásala jsem. „A co si myslíte, že to bude? Holčička, nebo chlapeček?“
KONEC
Jsem tu sama. Tím samozřejmě nemyslím, že bych byla sama na světě. To ne! Chci tím říct, že vedu osamělý život. My draci jsme samotáři. Širo širé neobydlené pustiny, dlouhé hodiny naprostého klidu a vnitřního rozjímání.
Prostě, nuda k zešílení. Jak ráda bych si například pozvala nějakou návštěvu, nebo se zastavila na kus řeči u někoho jiného! Ale ten protivný a nekompromisní vnitřní hlas mého druhu mi to vždycky zakáže. Suchar jeden! Připouští vlastně jen jedinou výjimku – partnera. Jenže na ty mám, z nějakého nepochopitelného důvodu, smůlu. A přitom bych se tak ráda k někomu přivinula. Tak ráda bych opatrovala něco malého a oválného.
Ach jo!
Ale zpátky k tomu osamění. Okolí mé sluje zase není tak opuštěné. Žijí tu například jeleni, laně, divočáci ... prostě zvířata. Ovšem uznejte, to není společnost. Už jste někdy viděli králíka, jak se vybavuje s mrkví? Stejně tak já nebudu debatovat třeba s muflonem. I když, jednou jsem to v zoufalství zkusila. Nedopadlo to moc dobře.
Ptám se ho: „Jak se vede?“
On na to: „Béé!“
„Máš docela inteligentní výraz.“
„Béé!“
„Umíš říct taky něco jinýho?“
„Béé!“
Občas sem zabloudí také nějací lidé, jenže ti většinou prchají, jak mě spatří. Škoda, zdají se mi být chytřejší než mufloni.
Ovšem nedávno to už vypadalo, že budu mít docela zajímavé sousedy. Do vedlejšího údolí se nastěhovaly takové dvě kočky, chakati si říkali. Prohodila jsem s nimi pár slov a zdály se být docela fajn. Ale od té chvíle, co jsme se potkaly naposled, se mnou přestaly mluvit.
Bylo nádherně. Já se slunila na své oblíbené skále a najednou koukám, čičiny jdou přímo pode mnou. Roztáhla jsem křídla a slétala k nim.
„Ahoj, jak se vede?“
„Bezva, máme pro tebe překvapení,“ povídá jedna z nich.
„Jaký?“ Překvapení mám ráda.
„Budeme mít miminko!“
„Nádhera!“ zajásala jsem. „A co si myslíte, že to bude? Holčička, nebo chlapeček?“
KONEC