Tvorba - Texty

Setrvával jsem v této pustině, protože jsem neměl kam jít. Nuže, ani teď nemám kam jít. Ale už se nebojím. Nejsem ztracený. Nejsem blázen. Zbláznil se mi jen život.
***
Byla mi zima. Nevěděl jsem, co si počít. Byl jsem sám, přestože jsem zdaleka nebyl jediný tvor široko daleko. Ale zkuste si povídat s mravencem nebo žížalou.
Vnímal jsem všechnu tu energii a život kolem sebe. O to víc na mě doléhala osamělost. Nikdy jsem si nemyslel, že přijmout samotu je tak těžké.
Seděl jsem tam, snažil se zahřát a zastavit příval smutku. Ze všech sil jsem se snažil nevnímat, co jsem právě ztratil. Nevím, jak dlouho mi trvalo se pohnout. Nevím, kolik uběhlo dní a zřejmě o tom nikdy nepřestanu přemýšlet. Ale důležité bylo, že jsem se vydal na cestu. Na cestu, po které kdybych nešel, nemohl bych vám psát.
Šel jsem lesem, sám, ve tmě. Přes slzy jsem neviděl a nedíval jsem se kam jdu. Ztěžka jsem vlekl nohy a křídla táhl po zemi. K čemu mi jsou?
Mnoho let jsem putoval světem ve snaze najít domov. Nenašel. Putoval jsem dál a dál, upnutý k jedinému cíli, který mi dodával trpělivost a sílu. Ale ne naději.
Kráčel jsem, se skloněnou hlavou. Neviděl jsem ho. Byl malý, zranitelný, nedůležitý. Do té chvíle než na mne promluvil a já se mu podíval do očí. A pak jsem to uviděl.
Byl poutník, stejně jako já. Nevybral si být poutníkem, přesto nesl svůj osud hrdě a statečně. V jeho očích tančila jiskra. Plamínek, ukrytý kdesi hluboko uvnitř, daleko za jeho zorničkami.
Nyní si už nepamatuji, co vlastně tenkrát řekl. Přidal se ke mě na mé pouti, bez pohrdání, předsudků nebo odsouzení. Nechápal jsem to a nikdy nepochopím. Myslel jsem si, že všichni lidé jsou stejní. Podle této definice by nemohl být člověk. Jenže byl. Ale neřekl nic proti mně, přesto jsem ho podezříval z nečistých úmyslů. Tenkrát.
Trpělivě šel celý den bok po boku, vedle mě. Navečer, když se začalo smrákat, jsem navrhl rozdělat oheň. Vzduch voněl a oheň praskal. Ulehl jsem pod strom a zrak stočil ke hvězdám. Nevšiml jsem si proto, že si sedl naproti mně s překříženýma nohama. Na rozdíl ode mne se díval na pozemní věci, do ohně, přímo do středu plamenů. Odrážely se mu v očích a mě to připomnělo jeho jiskřičky.
,,Kdo jsi?“ Nemohl jsem si tu otázku odpustit.
,,Poutník, stejně jako ty. Jeden z mnoha desítek, stovek, možná tisíců. Kdo ví, kolik nás je.“
Nad tím jsem nikdy nepřemýšlel. Kolik nás je rozesetých po světě jako korálky? Nevím.
,,Jsi první poutník, kterého jsem potkal. Kam vede tvá cesta?“
,,Nevím to, stejně jako ty nevíš nic o té své,“ pronesl tiše. Nemohl jsem odhadnout, jak je starý. Ve tváři měl vyšlehané vrásky těžkých let.
,,Má moje cesta nějaký směr?“
,,Samozřejmě. Má takový směr, jaký jí dáš.“ Vlastně měl pravdu. Měl jsem cíl, jen jsem nevěděl kam jdu a co budu dělat až tam někam dojdu.
,,Jaký směr má ta tvoje?“
,,Nevím kam až dojdu, ale vím, že se nikdy nezastavím, nemohu nikde zůstat. Nechci čekat na smrt, ale jednoho dne mě dožene. Jsem starý, musím ti předat svou cestu, jdi dál za nás oba.“
Tak mne uchvacovala jeho slova. Jako by přesně chápal, jak se cítím, o čem přemýšlím. Ale mám svou cestu a on zas má tu svoji.
,,Nemůžeš mi předat svou cestu, to přeci nejde.“
,,Jenže já ji chci dát právě tobě.“
,,Ale proč?“ Stále jsem to nechápal. Proč já?
,,Protože nejsi člověk.“ Teprve teď odtrhl oči od ohně a podíval se na mě. Poprvé za celý večer. Už jsem chtěl namítat, ale on mluvil dál.
,,Nejsi člověk, rozumíš? Znáš Pravdu. A mnoho dalšího. Protože nemáš lidské slabosti. Protože se neopíráš slepě o příkazy druhých. Protože jsi poutník.“
,,A jakou cestu mi chceš předat?“ zeptal jsem se rozechvělým hlasem. Cítil jsem důležitost toho momentu, kdy se to dozvím.
,,Jsi jako ostatní. Nejsi slepý, ale nevidíš. Nejsi hluchý, ale neslyšíš. Ale jsi moudrý, cítíš.“ Odmlčel se. Vyčkával jsem. Odpověď na mou otázku teprve přijde, věděl jsem to.
,,Musíš se dívat, slyšet, cítit, učit. A být šťastný. Mít radost, že vyšlo slunce. Mít radost, že cesta nekončí. Co by byl náš úděl, kdyby nebylo cest? Kam bychom potom šli? Nemáme domov, ale někam patříme. A za to musíme být vděční. Jdi mou cestou dál místo své. Předávám ti svou moudrost, předej ji každému, koho potkáš. Nevadí, jestli je to člověk, nebo zvíře. Všichni jsme poutníci. Všichni jsme stejní.“
Měl jsem mnoho otázek, ani jednu jsem nedokázal vyslovit, neboť ji v mysli okamžitě vytěsnila další. Ale mluvil dál.
,,Jsi poutník. Je ti souzeno jít. Jít tam, kam tě cesty zavedou a být za to vděčný.“ Odkašlal si. ,,Nuže, už je pozdě, měl bys spát. Já také. Zítra už musíme pokračovat dál. Tam někam, po neznámé stezce.“ Vrásky ve tváři se poskládaly do vyrovnaného a šťastného úsměvu.
,,Ale…“
,,Ne,“ přerušil mě. ,,Zítra. Teď není vhodná doba na otázky.“ Pomalu se zvedl a začal dusit oheň.
Chtěl jsem mu odporovat, ale jen jsem prostě přikývl. Dlouho jsem se ještě díval vzhůru a přemýšlel o tom, co mi řekl. A pak jsem usnul. Poprvé za dlouhá léta klidným a nerušeným spánkem bezstarostných bytostí.
Probudilo mě šimrání slunečních paprsků. Pomalu jsem pootevřel víčka. Vše jsem si chtěl vychutnat z nového úhlu pohledu.
Teprve když jsem tam chvilku ležel, začal jsem si vzpomínat, na co všechno jsem se chtěl zeptat. Rozhlédl jsem se, abych našel oběť mých otázek.
Avšak, ani nyní nebyla vhodná doba na otázky. Neměl jsem se koho zeptat. Byl pryč.
Zanechal mi pouze vzkaz napsaný uhlíkem na kousku sloupnuté březové kůry.
Přečetl jsem si ho znovu. A znovu. Pochopil jsem.
Pomalu jsem roztáhl křídla. A vzlétnul. Ze spárů mi vyklouzl kousek kůry a dopadl na zem. Ale nevadilo mi to, ten vzkaz nikdy nezapomenu.
Nabral jsem vítr pod křídla a po několika letech se mi po tváři rozlil úsměv.