Z deníku dračice 5
Mám ráda lidi. Nemyslím k jídlu! Na můj vkus jsou poněkud kostnatí a jejich maso je nasládlé, což mi moc nechutná. Leda se předem naloží do kyselého nálevu, nebo se musí hodně pokapat citrónem. Pomůžou i jablka ... ale o tom vlastně mluvit nechci.
Mám ráda lidi pro jejich povahu. Jsou takoví hraví a vynalézaví. Pořád se někam drápou a o něco se snaží. Jako mravenečci pobíhají z místa na místo a přenášejí nejrůznější odpadky.
Nebo ty jejich hry! Když se například rozdělí do dvou družstev, rozeberou si náčiní a pak se s ním mlátí navzájem hlava nehlava ve snaze udělat u toho co možná největší kravál. Provozují to s takovým zápalem a nadšením, že to někteří prostě neunesou a umřou u toho. Ale ostatním to asi nevadí, protože za pár měsíců si to rozdají znova a na jiném místě.
Jsou prostě úžasní!
Jen jejich vynálezy v lásce nemám. Jsou zákeřné a dokážou jednoho zmást. To se mi stala jednou taková nepříjemnost. Tedy ono to zpočátku vypadalo docela slibně. Letěla jsem si klidně nad krajinu, sluníčko krásně hřálo a já si užívala nádherného dne. Najednou jsem si všimla, že se pode mnou něco stříbrně zatřpytilo. Protože jsem docela zvědavá, tak jsem sletěla níž, abych se na to podívala zblízka. Najednou koukám, v úpatí kopce se černá vchod do sluje. Byl obrovský a krásně pravidelný. Přišla jsem blíž a nakoukla dovnitř. Šlo odtud teplo a nezaměnitelná vůně ohně. Přímo draka jsem tam sice necítila, ale kdo jiný by tam mohl být? Vstrčila jsem hlavu dovnitř a zavolala: „Je tu někdo? Hu-u.“
Někde hluboko ve skále se mi v odpověď ozvalo hučení. Bylo to hluboké a tajemné.
Nechtěla jsem mu hned lézt do soukromí, proto jsem ho vyzvala: „Já jsem tvoje sousedka. Vylez ven a ukaž se mi.“
Zaslechla jsem hlasité zařičení a hukot zesílil. Ze sluje začal vanout slabý průvan.
To ale musí být samec, pomyslela jsem si, a pěkně nadržený! Žene se ven jako vichřice. Zavrtěla jsem ocasem, postavila se doprostřed vchodu a čekala, co bude. Hukot a syčení stále sílilo. Když už to bylo skoro ohlušující, ve tmě přede mnou se něco mihlo.
Ani jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout, vrazil do mě jako beranidlo a já ztratila vědomí. Probrala jsem se celá rozlámaná v trávě kousek od vchodu. Měla jsem naražený čumák a v hlavě mi hučelo. Ve slunečních paprscích se leskly ty věci, kterých jsem si všimla ze vzduchu. Byla to dvě dlouhá vyleštěná železa na dřevěných trámech a vedla z té podivné sluje, až kdo ví kam.
Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně ani nevím, jestli vůbec k něčemu došlo.
KONEC
Mám ráda lidi pro jejich povahu. Jsou takoví hraví a vynalézaví. Pořád se někam drápou a o něco se snaží. Jako mravenečci pobíhají z místa na místo a přenášejí nejrůznější odpadky.
Nebo ty jejich hry! Když se například rozdělí do dvou družstev, rozeberou si náčiní a pak se s ním mlátí navzájem hlava nehlava ve snaze udělat u toho co možná největší kravál. Provozují to s takovým zápalem a nadšením, že to někteří prostě neunesou a umřou u toho. Ale ostatním to asi nevadí, protože za pár měsíců si to rozdají znova a na jiném místě.
Jsou prostě úžasní!
Jen jejich vynálezy v lásce nemám. Jsou zákeřné a dokážou jednoho zmást. To se mi stala jednou taková nepříjemnost. Tedy ono to zpočátku vypadalo docela slibně. Letěla jsem si klidně nad krajinu, sluníčko krásně hřálo a já si užívala nádherného dne. Najednou jsem si všimla, že se pode mnou něco stříbrně zatřpytilo. Protože jsem docela zvědavá, tak jsem sletěla níž, abych se na to podívala zblízka. Najednou koukám, v úpatí kopce se černá vchod do sluje. Byl obrovský a krásně pravidelný. Přišla jsem blíž a nakoukla dovnitř. Šlo odtud teplo a nezaměnitelná vůně ohně. Přímo draka jsem tam sice necítila, ale kdo jiný by tam mohl být? Vstrčila jsem hlavu dovnitř a zavolala: „Je tu někdo? Hu-u.“
Někde hluboko ve skále se mi v odpověď ozvalo hučení. Bylo to hluboké a tajemné.
Nechtěla jsem mu hned lézt do soukromí, proto jsem ho vyzvala: „Já jsem tvoje sousedka. Vylez ven a ukaž se mi.“
Zaslechla jsem hlasité zařičení a hukot zesílil. Ze sluje začal vanout slabý průvan.
To ale musí být samec, pomyslela jsem si, a pěkně nadržený! Žene se ven jako vichřice. Zavrtěla jsem ocasem, postavila se doprostřed vchodu a čekala, co bude. Hukot a syčení stále sílilo. Když už to bylo skoro ohlušující, ve tmě přede mnou se něco mihlo.
Ani jsem si ho nestihla pořádně prohlédnout, vrazil do mě jako beranidlo a já ztratila vědomí. Probrala jsem se celá rozlámaná v trávě kousek od vchodu. Měla jsem naražený čumák a v hlavě mi hučelo. Ve slunečních paprscích se leskly ty věci, kterých jsem si všimla ze vzduchu. Byla to dvě dlouhá vyleštěná železa na dřevěných trámech a vedla z té podivné sluje, až kdo ví kam.
Když tak nad tím přemýšlím, tak vlastně ani nevím, jestli vůbec k něčemu došlo.
KONEC