Draci míří ke hvězdám 5
V. Všichni míří do Hnízda
Pětice draků. Belsevan, Bluepeace, Jabel, Mikel a Wolfie se blížili k hoře. Belsevan je neomylně vedl. Nespěchali. Blue byl stále ještě vyčerpaný a obě dvě dračice také neoplývaly energií.
Blue se začal pomalu loudat. Belsevan byl nevrlý. Vždyť už byli na cestě o den déle, než měli. Letka už určitě dorazila do Hnízda a oni byli stále na cestě. Věděl, že jim naproti určitě pošlou některého z draků. Přesněji, někdo se pokusí zjistit, jestli mají nadále čekat nebo je odepsat.
“Sakra,” zaklel. “Měli jsme tam být. Hej, Jabele,” křikl Belsevan. “Poletíš napřed a řekneš jim, že jsme v pořádku. Nechci, aby nám poslali nějaký doprovod. Moje hrdost velitele by byla zmenšena a já bych se nemohl podívat Mefistovi do očí, jasný?!”
Jabel přikývl a dost neochotně se vydal vpřed.
Mikel se za bratrem smutně dívala a doufala, že už brzy budou na místě.
---
Jabel letěl vpřed a přemítal nad tím, co zažili. Kdysi by to nazval dobrodružstvím hodným příběhu, ale teď to bral jako tvrdou realitu.
Nevěděl, kam ani letí a dostal se do velice nepěkného proudu. Rozhodl se, že to stočí k řece a vyrazil tím směrem. Tam přistál, neboť v řece postřehl pohyb a nechtěl na sebe upozorňovat. Pomalu se přiblížil křovím. Už jenom kousek.
Došlápl do prázdna. Za křovím totiž nebyla pevná zem, ale malý sráz. Hlupák si ho ze vzduchu nevšiml a teď padal po hlavě dolů. Dole se rozplácl o hladinu a nalokal se studené vody. Vyprskal trochu vody a jisker. Pak se nadechl a rozhlížel okolo sebe a necelých pět metrů vedle něj se ve vodě vznášela překvapená Merin.
Pár úderů srdce Jabela pozorovala, než se rozesmála. Poznala až po chvíli, s kým má tu čest. “Neudělal sis nic?” pronesla a v jejím hlase nebylo ani stopy po únavě, kterou cítila. Tahle mrazivě studená voda jí dodávala energii, již tak postrádala.
Jabel se zostuzeně škrábal na břeh. Z nějakého důvodu se před ní cítil velice trapně. Na břehu se oklepal a sledoval ji, jak plave podél břehu a dívá se na něj. “Ne, neudělal. Jen jsem se lekl. To se ale může stát každému.”
Vypadal komicky, protože na hlavě měl chuchvalec řas, který vypadal jako lidské vlasy a jeho pokus o obhájení s jeho celkovou pózou a vizáží byl i na Merin dost.
Potlačila smích, aby nezhoršila situaci. “Měla jsem o vás obavy,” přiznala tiše a sklopila oči. Možná, že ani neocení, co si myslela. Jen doufala, že... Ani nevěděla, v co vlastně doufala. Možná v to, že by tahle slova mohla být ten pomyslný první krok z dobrovolné izolace. Navíc, Jabel nehřál tolik. Alespoň, co mohla posoudit z jejich kratičkého kontaktu.
Jabel cítil, jak rudne. Nevěděl proč, ale tahle dračice to s ním myslela dobře a on to špatně pochopil. “Já...” uvažoval. “ Promiň, já jen, že jsem myslel, že se mi budeš smát.”
Nevěděl ani, co povídá. Nikdy neuměl mluvit s opačným pohlavím. Dračice o něm okem nezavadily a draci ho zase šikanovali. Proto se stáhl do ústraní a raději jen opatroval svou sestru. Možná to byl jeden z důvodů, proč ji měl tak rád a nechtěl se jí vzdát. Jediná ho potřebovala.
“Hezky plaveš,” pronesl náhle a málem sám sebe nafackoval za takovou troufalost. “Promiň. Nechtěl jsem, aby to zle vyznělo.” Málem začal koktat. Nechtěl zkazit možnost poprvé si popovídat z dračicí. Merin ho totiž místo ignorace ze zaujetím poslouchala a to ho mátlo.
“Nevidím důvod, proč by to mělo vyznít zle. Vlastně... Jsi první, kdo mi něco podobného řekl,” odpověděla a nevěděla, kam s očima. Tohle byl po drahné době nejdelší rozhovor, který s někým vedla. Náhle zatoužila, aby si mohli takhle povídat, jak dlouho by chtěli, ale... Vzpomněla si na svůj úkol prohledat řeku proti proudu, stejně jako na Mefista a jeho netrpělivost. Na to, jak jeho emoce rozehřívaly celou jeskyni.
“Já... Nechci, aby sis myslel, že... tě vyháním, ale měl bys jít za Mefistem,” zakoktala se ze strachu, že se naštve a že všechna naděje, že tu nebude tak sama, zmizí. “Čeká na vás. Zbytek je v pořádku, viď?” dodala a nedokázala potlačit naléhavost. Odraz bouře zůstával v její mysli. Stačilo zavřít oči a znovu si vzpomněla na tu hrůzu. A to viděla to peklo jen z dálky.
Jabel stál jako opařený. Na svůj úkol dočista zapomněl. “Já...” snažil se vyjádřit, ale nakonec jen zklamaně přikývl. V tuhle chvíli nenáviděl Mefista i Besevana. Chtěl tu zůstat a bavit se dál.
Otočil se a roztáhl křídla. Nemohl se, ale odlepit od země. Neotočil se ani, ale zeptal se. “Můžeme se někde někdy sejít a promluvit si?” čekal s napětím, jak dračice rozhodne.
“Chtěla bych vidět, jak plaveš ty,” odpověděla a usmála se. A do té doby načerpám dost síly, abych mezi vámi vydržela déle, slíbila si v duchu, i když si nebyla jistá, zda ten slib sobě samé dodrží.
“Já neumím plavat. Spíš se jen plácám,“ zasmál se pobaveně sám sobě.
“Naučím tě to, když budeš chtít.”
“Možná.” Roztáhl křídla a připravil se k odletu. “Jednou.” Odrazil se. Ve vzduchu se pokusil o parádní salto, ale podařilo se mu jen z půlky. Přesto byl sám sebou potěšen. Když nad ní přelétal, usmál se na ni a než odletěl, zavolal: “Nebo spíš určitě.”
“Budu se s tebou učit, jak snášet teplo,” pronesla za vzdalujícím se Jabelem, ale vítr k němu její slova nedonesl. A možná to tak bylo lepší, řekla si v duchu. Vylezla na mělčinu a zhluboka začala chlemtat ledovou vodu. Nejen z venku, i zevnitř šlo posilovat její chlad. Za cenu těžkého žaludku, přesto to udělala.
Pro koho to děláš? Jen pro sebe?
---
Mefisto, Fernero a Zibra. Ti tři byli nakonec zvoleni za velitele hnízda. Teď se ale rozhodovalo, kdo z nich bude velký šéf. Všichni tři byli totiž více než nadanými vůdci.
Zibra se projevila hned, jak dorazili do hnízda. Když totiž letka uviděla Celenu s azurovým drakem, Mefisto hned zahájil útok. Zibra ho ale zastavila, aby se lépe podíval. Mefisto málem udělal velkou chybu. Jak se později dozvěděli, azurový drak se jmenoval Valkas a patřil k první obrané letce z Jižního hnízda. Podle zvyků letky pak podal Valkas hlášení, že kromě zmizení všech ostatních členů se vlastně nic důležitého nestalo. Všichni se tehdy na něj dívali jako na nějakého idiota, ale mu to očividně nevadilo.
“Celá letka zmizí a on si o ně ani nedělá starosti? Co to sakra je!” rozčilovala se Ellena a vztekle dupla na medvědí lebku, co se válela na podlaze.
“Nech toho, Ellen. Vím, že je to divné, ale je ledový drak. Ti jsou takoví chladní od přírody. Povětšinou nedokážou spolupracovat s letkou. Jsou ale výteční noční hlídači,” odvětila Zibra a prohledávala zapadlý kout jeskyně.
Zibra si Ellenu vybrala na tuto pochůzku schválně. Všichni draci se rozdělili a vyrazili prohledávat hnízdo. Zapamatovat si každý kámen.
“Ellen, povím ti to na rovinu. Chci se stát hlavou Hnízda a byla bych ráda, kdybys stála za mnou.” Zibra věděla od začátku, do čeho jde. Její dar vidění reality ji ubezpečil, že Ellena je ta správná dračice, na kterou se bude moci kdykoli spolehnout, když přijde na věc. Jen jí ponechá její svobodu.
“Myslíš to vážně? Dračice, co se stane vůdcem? Nikdy jsem o takové neslyšela.”
Po tom, co se Ellena takto vyjádřila, se musela Zibra usmát. “Dračice jsou to, co dělá draky draky. Chlapi myslí jen na válčení a jak si užít. Ale my dračice dáváme život a uvažujeme o životě. Žádný z dobrých vůdců nikdy nebyl sám. Vždy za ním stála nějaká dračice, která určovala jeho kroky. Můj partner je Jirea. Drak, který nemá na to, aby to někam dotáhl. Je silný, ale nechce být vůdce, i když se na to hodí. A tak zaujmu jeho místo.”
“Dobře. Pokud mi dovolíš létat svobodně nebem, budu na tvojí straně.”
Zibra se po Elleniných slovech usmála. “Ano, drahá. Ukážu ti, že jen já povedu Hnízdo k lepším zítřkům.”
---
Ravier se procházel horou. Neměl jasný cíl, který by hledal. Ztratil se, hned jak přistáli. A nešel sám. Jirea šel s ním. Ravier z něho byl vyvedený z míry. I když se s ním snažil pustit do řeči, Jirea odpovídal jednoslovně. Tak toho raději nechal a netlačil na něj dál.
“Raviere, podpoříš Zibru?”
Ravier se zastavil uprostřed kroku. Tohle ho zaskočilo. “Zibru? Proč Zibru?”
“Protože se stane vůdcem a potřebuje okolo sebe draky, kteří sehrají důležitou úlohu v Hnízdu. A ty jím jsi.”
Ravier se zadíval zkoumavě na Jireu. Ten byl menší a nevýrazný. Kdybyste měli říct, jaký je, řekli byste vzduch. Nevidíte ho, ale víte, že tu je.
“Jireo, nevím, jestli mohu pomoci. Přesto si také myslím, že bude lepší vůdce než Fernero nebo Mefisto. Ti dva totiž budou bojovat o moc.”
Jirea přikývl a pokračovali dál.
Přišli do jedné opravdu odlehlé jeskyně a zastavili se u vchodu.
“Co to sakra?!” pronesl Ravier a Jirea jen významně otevřel oči. Stáli na prahu velkého sálu, kde se po zemi válely kosti draků.
Ravier se podíval na Jireu a ten přikývl.
“Přivedu ostatní,” pronesl Jirea a vydal se zpět cestou, kterou přišli. Ravier věděl, že tyhle kosti nejsou členů minulé letky. Ale zajímalo ho, proč je nikdo neuklidil. Budou muset Valkase pořádně vyzpovídat.
---
Valkas seděl před hlavním vchodem a bavil se s Mefistem a Fernerem. Ti dva stáli každý na jedné straně a Valkas musel tepat pohledem z jednoho na druhého.
“Takže znovu, Valkasi. Nikoho jsi už několik měsíců neviděl, že?” ptal se Mefisto.
Valkas přikývl.
“A ani jsi o nich neslyšel,” pokračoval Mefisto
Valkas znova přikývl.
Takhle ho zpovídali už hodinu. Fernero sice spíše poslouchal, ale nakonec také nadhodil otázku, která Valkase velice rozrušila.
“Valkasi, viděli jste lidi před tím, než zmizeli?”
Valkas se na Fernera zle zadíval a vyplivl kus ledového kvádru místo sliny.
“Ano. Pět dní před tím, než zmizeli, jsem na ně náhodou narazil. Bylo jich asi dvacet, a tak jsem se rozhodl je potrápit. Neunikl ani jeden.” Zchramstl a vydal velice neslušný zvuk, jako když žvýkáš něco odporného. “Nechutnali dobře.”
Fernero si povzdechl. Valkas očividně nic nechápal.
“Valkasi, nenapadlo tě, že to, proč zmizeli, jsi zapříčinil ty?”
Valkas se zarazil a zakroutil hlavou. “Lidé sem v poslední době lezli často. Ale ve chvíli, kdy ostatní zmizeli, se i po lidech slezla zem.”
Fernero se zadíval na Mefista a věděl, že i on chápe. Ať se stalo cokoli, tak ti lidé byli příčinou.
Oba dva draci, Fernero i Mefisto, tušili, že se brzy rozhodne, kdo povede Hnízdo. A také věděli, že pokud vůdce nebude jasný, nebudou se moci bránit případnému střetu s lidmi. Lidé, ač byli slabí na těle, byli velice silní na duchu a vynalézaví. Ochočili gryfy a jiné tvory, aby bojovali s draky. Draci už ani nevěděli, proč s nimi vedou válku. Věděli jen, že ten kdo zaútočil první, byl člověk.
---
Jabel se blížil k hoře. Naproti mu letěl drak. Jabel si ho málem nevšiml, jak byl zabrán v myšlenkách na událost s Merin. Byl šťastný, že kromě Blua je ještě někdo, komu není lhostejný. Už se dokonce těšil na, to jak bude plavat.
Varius přiletěl k němu a srovnal let. “Jsou všichni v pořádku?” zeptal se s obavou v hlase. Jabel poznal, že na ostatních mu nezáleželo. Strachoval se jen o tu jednu. Nebylo mu to příjemné, ale odpověděl po pravdě.
“Měli jsme potíže a zdrželi se. A jsme všichni. Podáme o tom hlášení,” nakonec se osmělil, protože měl dobrou náladu. “Mikel tu brzy bude. A je v pořádku.”
Varius jen uleveně zavrčel a letěl vedle něj. “Chci tvou sestru za družku. A budu o ni s tebou kdykoli bojovat. Jakýmkoliv způsobem. Druh boje si vybereš sám.”
Jabel byl v šoku z tak otevřené výzvy. A navíc dostal volbu rozhodnout o tom, co to bude. To se k Variovi, věčnému rváči nehodilo. Jabel se zamyslel. Varius to očividně myslel s jeho sestrou vážně.
“Uvidíme, Varie. Uvidíme.”
Pak už pokračovali v klidu a bez stresu. Cestou narazili na Celenu, ale ta je jen pozdravila a letěla dál. Varius Jabelovi vysvětlit, že mapuje proudy.
---
Když Jabel přistál, seběhli se k němu Mefisto, Ivory a Night. Ti zrovna byli nahoře u hlavního vchodu. Fernero odešel do hlubin doupěte a Valkas se vrátil do ledové jeskyně. Ostatní draci dělali svou práci.
“Tak co? Je vše v pořádku?” staral se Mefisto s obavou v hlase. Prohlédl ho a když se ujistil, že mu nic není, oddechl si.
“Co se stalo?”
Jabel se nadechl a začal: “Vletěli jsme do bouře a zjistili temnou věc. V bouři žije stvůra. Nějaký obrovský tvor z jezera, který pomocí bouře a dobrých proudů k sobě láká draky. Je to démon z dávných časů. Jak se vypráví.”
“Démon?” Dívali se na něj zmateně.
“Ano. Někdo, kdo je náš nepřítel a loví nás. Musíme si na něj dávat pozor.”
“A co ostatní?!” vykřikl s hrůzou Mefisto
“Jsou v pořádku. Mikel a Bluepeace se málem utopili, ale já nejsem ten, kdo by vám měl podat hlášení. Jen jsem byl poslán napřed, abyste se uvolnili. Všichni jsme v pořádku.”
Mefisto se oddechl. Tohle chtěl slyšet. Teď mohl zase v poklidu plánovat, jak se stát hlavním drakem. Ivory se o něj opřela a svůdně mu dala pusu.
Všichni přítomní odvrátili pobaveně pohledy, když se na ní zmateně podíval.
“Za to, jak jsi nás dobře vedl,” pronesla a odkráčela do jeskyně. Mefisto se červenal a vyrazil za ní.
Jabel se podíval po ostatních. “Tak co teď?”
Night se rozchechtal. “No, ty dva necháme si užít a raději půjdeme prozkoumat okolí. Měli bychom se připravit na jakoukoli možnost.”
Varius přikývl, vznesl se do vzduchu a letěl směrem, odkud měl přiletět Belsevan a jeho skupina. Night se vydal dolů z kopce a prozpěvoval si nějakou trochu oplzlejší písničku o dračicích.
Jabel se posadil a rozmýšlel. Však máme ještě chvíli čas. Natáhl se na sluníčku a usnul.
---
Belsevan se blížil s družinou k hoře. Nespěchali, ale také nelenili. Nebyli ani moc ostražití. A to byla chyba. Přeletěli nad dubovým lesíkem a pomalu se chystali na přistání. Jenže lesík nebyl tak opuštěný, jak se zdálo. Po chvíli, co zmizeli z dohledu z korun stromů, vyletěl gryf a na něm seděl voják. Člověk. Vyrazil směrem na západ. Neohlížel se na žádnou stranu a popoháněl gryfa k čím dál většímu tempu. Musel podat hlášení svému králi. Draci jsou zpátky!
Pětice draků. Belsevan, Bluepeace, Jabel, Mikel a Wolfie se blížili k hoře. Belsevan je neomylně vedl. Nespěchali. Blue byl stále ještě vyčerpaný a obě dvě dračice také neoplývaly energií.
Blue se začal pomalu loudat. Belsevan byl nevrlý. Vždyť už byli na cestě o den déle, než měli. Letka už určitě dorazila do Hnízda a oni byli stále na cestě. Věděl, že jim naproti určitě pošlou některého z draků. Přesněji, někdo se pokusí zjistit, jestli mají nadále čekat nebo je odepsat.
“Sakra,” zaklel. “Měli jsme tam být. Hej, Jabele,” křikl Belsevan. “Poletíš napřed a řekneš jim, že jsme v pořádku. Nechci, aby nám poslali nějaký doprovod. Moje hrdost velitele by byla zmenšena a já bych se nemohl podívat Mefistovi do očí, jasný?!”
Jabel přikývl a dost neochotně se vydal vpřed.
Mikel se za bratrem smutně dívala a doufala, že už brzy budou na místě.
---
Jabel letěl vpřed a přemítal nad tím, co zažili. Kdysi by to nazval dobrodružstvím hodným příběhu, ale teď to bral jako tvrdou realitu.
Nevěděl, kam ani letí a dostal se do velice nepěkného proudu. Rozhodl se, že to stočí k řece a vyrazil tím směrem. Tam přistál, neboť v řece postřehl pohyb a nechtěl na sebe upozorňovat. Pomalu se přiblížil křovím. Už jenom kousek.
Došlápl do prázdna. Za křovím totiž nebyla pevná zem, ale malý sráz. Hlupák si ho ze vzduchu nevšiml a teď padal po hlavě dolů. Dole se rozplácl o hladinu a nalokal se studené vody. Vyprskal trochu vody a jisker. Pak se nadechl a rozhlížel okolo sebe a necelých pět metrů vedle něj se ve vodě vznášela překvapená Merin.
Pár úderů srdce Jabela pozorovala, než se rozesmála. Poznala až po chvíli, s kým má tu čest. “Neudělal sis nic?” pronesla a v jejím hlase nebylo ani stopy po únavě, kterou cítila. Tahle mrazivě studená voda jí dodávala energii, již tak postrádala.
Jabel se zostuzeně škrábal na břeh. Z nějakého důvodu se před ní cítil velice trapně. Na břehu se oklepal a sledoval ji, jak plave podél břehu a dívá se na něj. “Ne, neudělal. Jen jsem se lekl. To se ale může stát každému.”
Vypadal komicky, protože na hlavě měl chuchvalec řas, který vypadal jako lidské vlasy a jeho pokus o obhájení s jeho celkovou pózou a vizáží byl i na Merin dost.
Potlačila smích, aby nezhoršila situaci. “Měla jsem o vás obavy,” přiznala tiše a sklopila oči. Možná, že ani neocení, co si myslela. Jen doufala, že... Ani nevěděla, v co vlastně doufala. Možná v to, že by tahle slova mohla být ten pomyslný první krok z dobrovolné izolace. Navíc, Jabel nehřál tolik. Alespoň, co mohla posoudit z jejich kratičkého kontaktu.
Jabel cítil, jak rudne. Nevěděl proč, ale tahle dračice to s ním myslela dobře a on to špatně pochopil. “Já...” uvažoval. “ Promiň, já jen, že jsem myslel, že se mi budeš smát.”
Nevěděl ani, co povídá. Nikdy neuměl mluvit s opačným pohlavím. Dračice o něm okem nezavadily a draci ho zase šikanovali. Proto se stáhl do ústraní a raději jen opatroval svou sestru. Možná to byl jeden z důvodů, proč ji měl tak rád a nechtěl se jí vzdát. Jediná ho potřebovala.
“Hezky plaveš,” pronesl náhle a málem sám sebe nafackoval za takovou troufalost. “Promiň. Nechtěl jsem, aby to zle vyznělo.” Málem začal koktat. Nechtěl zkazit možnost poprvé si popovídat z dračicí. Merin ho totiž místo ignorace ze zaujetím poslouchala a to ho mátlo.
“Nevidím důvod, proč by to mělo vyznít zle. Vlastně... Jsi první, kdo mi něco podobného řekl,” odpověděla a nevěděla, kam s očima. Tohle byl po drahné době nejdelší rozhovor, který s někým vedla. Náhle zatoužila, aby si mohli takhle povídat, jak dlouho by chtěli, ale... Vzpomněla si na svůj úkol prohledat řeku proti proudu, stejně jako na Mefista a jeho netrpělivost. Na to, jak jeho emoce rozehřívaly celou jeskyni.
“Já... Nechci, aby sis myslel, že... tě vyháním, ale měl bys jít za Mefistem,” zakoktala se ze strachu, že se naštve a že všechna naděje, že tu nebude tak sama, zmizí. “Čeká na vás. Zbytek je v pořádku, viď?” dodala a nedokázala potlačit naléhavost. Odraz bouře zůstával v její mysli. Stačilo zavřít oči a znovu si vzpomněla na tu hrůzu. A to viděla to peklo jen z dálky.
Jabel stál jako opařený. Na svůj úkol dočista zapomněl. “Já...” snažil se vyjádřit, ale nakonec jen zklamaně přikývl. V tuhle chvíli nenáviděl Mefista i Besevana. Chtěl tu zůstat a bavit se dál.
Otočil se a roztáhl křídla. Nemohl se, ale odlepit od země. Neotočil se ani, ale zeptal se. “Můžeme se někde někdy sejít a promluvit si?” čekal s napětím, jak dračice rozhodne.
“Chtěla bych vidět, jak plaveš ty,” odpověděla a usmála se. A do té doby načerpám dost síly, abych mezi vámi vydržela déle, slíbila si v duchu, i když si nebyla jistá, zda ten slib sobě samé dodrží.
“Já neumím plavat. Spíš se jen plácám,“ zasmál se pobaveně sám sobě.
“Naučím tě to, když budeš chtít.”
“Možná.” Roztáhl křídla a připravil se k odletu. “Jednou.” Odrazil se. Ve vzduchu se pokusil o parádní salto, ale podařilo se mu jen z půlky. Přesto byl sám sebou potěšen. Když nad ní přelétal, usmál se na ni a než odletěl, zavolal: “Nebo spíš určitě.”
“Budu se s tebou učit, jak snášet teplo,” pronesla za vzdalujícím se Jabelem, ale vítr k němu její slova nedonesl. A možná to tak bylo lepší, řekla si v duchu. Vylezla na mělčinu a zhluboka začala chlemtat ledovou vodu. Nejen z venku, i zevnitř šlo posilovat její chlad. Za cenu těžkého žaludku, přesto to udělala.
Pro koho to děláš? Jen pro sebe?
---
Mefisto, Fernero a Zibra. Ti tři byli nakonec zvoleni za velitele hnízda. Teď se ale rozhodovalo, kdo z nich bude velký šéf. Všichni tři byli totiž více než nadanými vůdci.
Zibra se projevila hned, jak dorazili do hnízda. Když totiž letka uviděla Celenu s azurovým drakem, Mefisto hned zahájil útok. Zibra ho ale zastavila, aby se lépe podíval. Mefisto málem udělal velkou chybu. Jak se později dozvěděli, azurový drak se jmenoval Valkas a patřil k první obrané letce z Jižního hnízda. Podle zvyků letky pak podal Valkas hlášení, že kromě zmizení všech ostatních členů se vlastně nic důležitého nestalo. Všichni se tehdy na něj dívali jako na nějakého idiota, ale mu to očividně nevadilo.
“Celá letka zmizí a on si o ně ani nedělá starosti? Co to sakra je!” rozčilovala se Ellena a vztekle dupla na medvědí lebku, co se válela na podlaze.
“Nech toho, Ellen. Vím, že je to divné, ale je ledový drak. Ti jsou takoví chladní od přírody. Povětšinou nedokážou spolupracovat s letkou. Jsou ale výteční noční hlídači,” odvětila Zibra a prohledávala zapadlý kout jeskyně.
Zibra si Ellenu vybrala na tuto pochůzku schválně. Všichni draci se rozdělili a vyrazili prohledávat hnízdo. Zapamatovat si každý kámen.
“Ellen, povím ti to na rovinu. Chci se stát hlavou Hnízda a byla bych ráda, kdybys stála za mnou.” Zibra věděla od začátku, do čeho jde. Její dar vidění reality ji ubezpečil, že Ellena je ta správná dračice, na kterou se bude moci kdykoli spolehnout, když přijde na věc. Jen jí ponechá její svobodu.
“Myslíš to vážně? Dračice, co se stane vůdcem? Nikdy jsem o takové neslyšela.”
Po tom, co se Ellena takto vyjádřila, se musela Zibra usmát. “Dračice jsou to, co dělá draky draky. Chlapi myslí jen na válčení a jak si užít. Ale my dračice dáváme život a uvažujeme o životě. Žádný z dobrých vůdců nikdy nebyl sám. Vždy za ním stála nějaká dračice, která určovala jeho kroky. Můj partner je Jirea. Drak, který nemá na to, aby to někam dotáhl. Je silný, ale nechce být vůdce, i když se na to hodí. A tak zaujmu jeho místo.”
“Dobře. Pokud mi dovolíš létat svobodně nebem, budu na tvojí straně.”
Zibra se po Elleniných slovech usmála. “Ano, drahá. Ukážu ti, že jen já povedu Hnízdo k lepším zítřkům.”
---
Ravier se procházel horou. Neměl jasný cíl, který by hledal. Ztratil se, hned jak přistáli. A nešel sám. Jirea šel s ním. Ravier z něho byl vyvedený z míry. I když se s ním snažil pustit do řeči, Jirea odpovídal jednoslovně. Tak toho raději nechal a netlačil na něj dál.
“Raviere, podpoříš Zibru?”
Ravier se zastavil uprostřed kroku. Tohle ho zaskočilo. “Zibru? Proč Zibru?”
“Protože se stane vůdcem a potřebuje okolo sebe draky, kteří sehrají důležitou úlohu v Hnízdu. A ty jím jsi.”
Ravier se zadíval zkoumavě na Jireu. Ten byl menší a nevýrazný. Kdybyste měli říct, jaký je, řekli byste vzduch. Nevidíte ho, ale víte, že tu je.
“Jireo, nevím, jestli mohu pomoci. Přesto si také myslím, že bude lepší vůdce než Fernero nebo Mefisto. Ti dva totiž budou bojovat o moc.”
Jirea přikývl a pokračovali dál.
Přišli do jedné opravdu odlehlé jeskyně a zastavili se u vchodu.
“Co to sakra?!” pronesl Ravier a Jirea jen významně otevřel oči. Stáli na prahu velkého sálu, kde se po zemi válely kosti draků.
Ravier se podíval na Jireu a ten přikývl.
“Přivedu ostatní,” pronesl Jirea a vydal se zpět cestou, kterou přišli. Ravier věděl, že tyhle kosti nejsou členů minulé letky. Ale zajímalo ho, proč je nikdo neuklidil. Budou muset Valkase pořádně vyzpovídat.
---
Valkas seděl před hlavním vchodem a bavil se s Mefistem a Fernerem. Ti dva stáli každý na jedné straně a Valkas musel tepat pohledem z jednoho na druhého.
“Takže znovu, Valkasi. Nikoho jsi už několik měsíců neviděl, že?” ptal se Mefisto.
Valkas přikývl.
“A ani jsi o nich neslyšel,” pokračoval Mefisto
Valkas znova přikývl.
Takhle ho zpovídali už hodinu. Fernero sice spíše poslouchal, ale nakonec také nadhodil otázku, která Valkase velice rozrušila.
“Valkasi, viděli jste lidi před tím, než zmizeli?”
Valkas se na Fernera zle zadíval a vyplivl kus ledového kvádru místo sliny.
“Ano. Pět dní před tím, než zmizeli, jsem na ně náhodou narazil. Bylo jich asi dvacet, a tak jsem se rozhodl je potrápit. Neunikl ani jeden.” Zchramstl a vydal velice neslušný zvuk, jako když žvýkáš něco odporného. “Nechutnali dobře.”
Fernero si povzdechl. Valkas očividně nic nechápal.
“Valkasi, nenapadlo tě, že to, proč zmizeli, jsi zapříčinil ty?”
Valkas se zarazil a zakroutil hlavou. “Lidé sem v poslední době lezli často. Ale ve chvíli, kdy ostatní zmizeli, se i po lidech slezla zem.”
Fernero se zadíval na Mefista a věděl, že i on chápe. Ať se stalo cokoli, tak ti lidé byli příčinou.
Oba dva draci, Fernero i Mefisto, tušili, že se brzy rozhodne, kdo povede Hnízdo. A také věděli, že pokud vůdce nebude jasný, nebudou se moci bránit případnému střetu s lidmi. Lidé, ač byli slabí na těle, byli velice silní na duchu a vynalézaví. Ochočili gryfy a jiné tvory, aby bojovali s draky. Draci už ani nevěděli, proč s nimi vedou válku. Věděli jen, že ten kdo zaútočil první, byl člověk.
---
Jabel se blížil k hoře. Naproti mu letěl drak. Jabel si ho málem nevšiml, jak byl zabrán v myšlenkách na událost s Merin. Byl šťastný, že kromě Blua je ještě někdo, komu není lhostejný. Už se dokonce těšil na, to jak bude plavat.
Varius přiletěl k němu a srovnal let. “Jsou všichni v pořádku?” zeptal se s obavou v hlase. Jabel poznal, že na ostatních mu nezáleželo. Strachoval se jen o tu jednu. Nebylo mu to příjemné, ale odpověděl po pravdě.
“Měli jsme potíže a zdrželi se. A jsme všichni. Podáme o tom hlášení,” nakonec se osmělil, protože měl dobrou náladu. “Mikel tu brzy bude. A je v pořádku.”
Varius jen uleveně zavrčel a letěl vedle něj. “Chci tvou sestru za družku. A budu o ni s tebou kdykoli bojovat. Jakýmkoliv způsobem. Druh boje si vybereš sám.”
Jabel byl v šoku z tak otevřené výzvy. A navíc dostal volbu rozhodnout o tom, co to bude. To se k Variovi, věčnému rváči nehodilo. Jabel se zamyslel. Varius to očividně myslel s jeho sestrou vážně.
“Uvidíme, Varie. Uvidíme.”
Pak už pokračovali v klidu a bez stresu. Cestou narazili na Celenu, ale ta je jen pozdravila a letěla dál. Varius Jabelovi vysvětlit, že mapuje proudy.
---
Když Jabel přistál, seběhli se k němu Mefisto, Ivory a Night. Ti zrovna byli nahoře u hlavního vchodu. Fernero odešel do hlubin doupěte a Valkas se vrátil do ledové jeskyně. Ostatní draci dělali svou práci.
“Tak co? Je vše v pořádku?” staral se Mefisto s obavou v hlase. Prohlédl ho a když se ujistil, že mu nic není, oddechl si.
“Co se stalo?”
Jabel se nadechl a začal: “Vletěli jsme do bouře a zjistili temnou věc. V bouři žije stvůra. Nějaký obrovský tvor z jezera, který pomocí bouře a dobrých proudů k sobě láká draky. Je to démon z dávných časů. Jak se vypráví.”
“Démon?” Dívali se na něj zmateně.
“Ano. Někdo, kdo je náš nepřítel a loví nás. Musíme si na něj dávat pozor.”
“A co ostatní?!” vykřikl s hrůzou Mefisto
“Jsou v pořádku. Mikel a Bluepeace se málem utopili, ale já nejsem ten, kdo by vám měl podat hlášení. Jen jsem byl poslán napřed, abyste se uvolnili. Všichni jsme v pořádku.”
Mefisto se oddechl. Tohle chtěl slyšet. Teď mohl zase v poklidu plánovat, jak se stát hlavním drakem. Ivory se o něj opřela a svůdně mu dala pusu.
Všichni přítomní odvrátili pobaveně pohledy, když se na ní zmateně podíval.
“Za to, jak jsi nás dobře vedl,” pronesla a odkráčela do jeskyně. Mefisto se červenal a vyrazil za ní.
Jabel se podíval po ostatních. “Tak co teď?”
Night se rozchechtal. “No, ty dva necháme si užít a raději půjdeme prozkoumat okolí. Měli bychom se připravit na jakoukoli možnost.”
Varius přikývl, vznesl se do vzduchu a letěl směrem, odkud měl přiletět Belsevan a jeho skupina. Night se vydal dolů z kopce a prozpěvoval si nějakou trochu oplzlejší písničku o dračicích.
Jabel se posadil a rozmýšlel. Však máme ještě chvíli čas. Natáhl se na sluníčku a usnul.
---
Belsevan se blížil s družinou k hoře. Nespěchali, ale také nelenili. Nebyli ani moc ostražití. A to byla chyba. Přeletěli nad dubovým lesíkem a pomalu se chystali na přistání. Jenže lesík nebyl tak opuštěný, jak se zdálo. Po chvíli, co zmizeli z dohledu z korun stromů, vyletěl gryf a na něm seděl voják. Člověk. Vyrazil směrem na západ. Neohlížel se na žádnou stranu a popoháněl gryfa k čím dál většímu tempu. Musel podat hlášení svému králi. Draci jsou zpátky!