Strážkyně
Kouzelné vězení
Jeskynní chodbou se ozval nevídaný řev, který všem přítomným otřásl kostmi. Jeden z vojáků, kteří měli doprovázet generála, a jeho malou zajatkyni si odplivl, aby zahnal zlo. „Ovládejte se, chlape!“ Okřikl ho generál. Generál byl vysoký, plavovlasý muž, zahalený v kožešině, která zakrývala jeho lesklé brnění. Jeho tvrdá tvář a zlé oči každého děsili. A výjimkou nebyl ani onen voják, který se poníženě omluvil. „Pokračujeme.“ Prohlásil generál a cukl pouty mladé dívenky v potrhaných šatech. Ta bolestně zavrčela, ale už ze zkušenosti věděla, že odporovat nemá cenu. Kulhavým krokem se vydala za generálem, a při tom odhalila tetování na svém útlém rameni.
Tetování. Ta proklatá věc, která ji do všech těch potížích dostala. Na rameni totiž měla vytetovaný magický symbol- jakousi kapku vody, ve které byl plamínek ohně a kolem toho všeho byl ovinutý jeden jediný, elegantní drak. Byla to tak detailně a krásně vypracovaná kresba, až mnohé přiváděla v úžas. Ale dívce způsobila jenom trápení.
Konečně ji generál doslova dotáhl ke vchodu do jedné z mnoha jeskyň v tomhle jeskynním komplexu. Ale z téhle jeskyně vyzařovala příšerná aura, sálalo z ní zlo. Generál si nevšímal poděšeného výrazu dívky i stráží a vešel dovnitř. Přivítal ho tam hrozný řev, který v sobě měl tolik emocí- zlost, prosbu o pomoc, nenávist i naději. Když vešla i dívka, s otevřenými ústy se musela zastavit.
V té obrovské, korály pokryté jeskyni byl drak. Mohutný, hrdý, elegantní a respekt vzbuzující drak. Byl obrovský. Měl tmavou, červenohnědou barvu se saténovým leskem. Jeho trny byli rudé a složená křídla byla jako saténová, červená látka. Ale nejkrásnější byli jeho oči. Ty oči, na ty nikdy nezapomene. Zářili i v takové tmě, jako panovala v té jeskyni, jejich barva snad ani nejde vyjádřit. Byli, jako by v nich zapadalo slunce, jako by v nich vyrůstaly mladé kmeny dubů, měli tak krásné schéma barev... Ale přesto je hyzdil odraz hlubokého smutku a ještě hlubšího vzteku.
Z nozder draka vyšlehl obláček kouře. Dívka, která pořád nemohla uhnout pohledem od dračích očí s sebou na rozdíl od ostatních ani neškubla. Zato vojáci a dokonce i generál měli ve tváři vyplašený výraz. Drak byl zdánlivě naprosto volný, vypadalo to, jakoby po vás mohl kdykoliv vyskočit. Jenže nemohl, protože když s sebou trochu hnul, odkryl na svém těle zářivou, žlutou runu, která ho držela na místě.
Když vešli všichni, nepozorovaně se k nim přiblížil vysoký, starý a v kápi zahalený muž s podivnou, kovovou holí. „Konečně jste dorazili. Ty budeš určitě Arcana, nebo se snad mýlím?“ Jeho skřípavý hlas se hlasitě rozléhal po jeskyni. Generál, poněkud uražen starcovou neslušností se hrdě napřímil a odpověděl za svoji vězenkyni: „Ano, je to ona. Přivedl jsem vám ji, jak jste chtěl, pane...?“ Dívka pořád nemohla odtrhnout oči od nádherného draka. „Já se jmenuji Zeälot a jsem druid a pán zdejších jeskyň. Vy jste, pokud mám správné informace, generál Light. A pokud vím, tato dívka jistě umí mluvit, nebo snad ne?“ Generál Light se napřímil ještě víc a položil ruku na jílec svého robustního meče. Arcana konečně odtrhla svoje oči od draka, který nepřetržitě vrčel na malé, vzteklé stvoření kolem sebe- teda, pardon, lidi. Arcana se pokusila napřímit, ale od mučení, kterému ji podrobil generál Light měla zubožené kotníky, takže na ně nemohla přenést svoji plnou váhu. „To umím, ty zavšivený ničemo.“ I přes utrpení, kterým si prošla, pořád měla kuráž. Druid se jenom pousmál, jakoby mu vůbec nevadilo, že ho právě urazila podřadná otrokyně. Zato generál prudce trhl jejími pouty, čímž Arcaně způsobil pořádné bolesti. Z pod jejích pout na zápěstích vyteklo několik málo pramínků krve.
Arcana vzdorovitě pohodila hlavou. Její matné, slepené vlasy, které dříve měli nepochybně krásnou, brunátnou barvu, se rozletěli a následně jí zase zplihly na ramena. Druid ho krátkým pohledem zarazil. Potom si od něj převzal Arcanina pouta. Ona čekala, že ji potrestá krutěji než kdy předtím generál, ale Zeälot jí jenom pokynul, aby šla vedle něj. Proč je ke mně tak vstřícný? Pomyslela si Arcana, ale potom nedůvěřivě srovnala krok s druidem. Trochu pajdala, ale to jí anim moc nevadilo. Uslyšela, jak ji Generál i stráže následují.
„Tak. Jmenuješ se tedy Arcana, že?“ Kývla. Pokukovala po drakovi, který je všechny provázel zlostným pohledem. „A tví rodiče byli?“ Zaskřípala zuby. „Nyph a Arisi.“ Pokýval hlavou. „Ale já myslím tvé pravé rodiče.“ Cože? „To byli moji praví rodiče.“ Podíval se na ni jako na nechápavé dítě. „Ne, nebyli. Tví praví rodiče nebyli dvořané. Jinak bys neměla to tetování. Kdo byli tví praví rodiče, Arcano? Ty to víš, jenom se musíš soustředit.“ Proč s tím pořád někdo otravuje?
Na nic si nevzpomínala. Vůbec na nic. Její rodiče byli obyčejní dvořané, kteří sloužili lordu Backretovi. Měla dva bratry, starší o několik let. Nikdy neměla nejmenší podezření, že by to nebyli její rodiče. Dokonce byla podobná své matce. Ale to si tihle zabednění, krysožraví trolové nejspíš neuvědomovali.
„Ne. Moji rodiče byli Nyph a Arisi, prostí dvořané, kteří sloužili lordu Backretovi. Nic víc, nic míň.“ Druidovi asi začala docházet trpělivost, protože se zamračil a prsty, kterými svíral svou podivnou, železnou hůl mu zbělely. „Tak podívej, holčičko. Vidíš tuhle obludu?“ Ukázal na draka, připoutaného magií. Drak zaburácel a z nozder mu vyšel kouř. „Kdyby nebylo mně, tak tyhle bestie loví lidi a podpalují celé vesnice. Jsou to příšerná stvoření, které by se měli vyhladit z povrchu zemského. Mohlo by se nám to podařit, ale bráníš nám v tom ty.“ Cože, já? Proč? Jakoby jí četl myšlenky, hned začal znovu mluvit. „Víš proč? Protože ty jsi jejich ochránkyně. Protože ty udržuješ při životě jeho a ještě tlupu dalších potvor. Jenom ty. Ale zabít tě nemůžeme. Víš proč, holčičko? Protože máš to tetování. To tetování, které tě chrání. Ale mohlo by se to vyřešit. Víš jak?“ V úžasu z té hrůzy jenom němě zavrtěla hlavou. „Kdybychom našli tvé pravé rodiče. Nebo alespoň tvou matku. Ta by dokázala to tetování odstranit. Pak bychom vás nechali jít.“
Drak, který to všechno poslouchal, užasle hleděl na tu malou, zbídačenou holku. Když se k němu natočila, uviděl to tetování a rázem v něm vytryskl ohňostroj radostných a nadějných pocitů. Tenhle člověk ho zachrání, pomůže mu z téhle pasti! Už zase bude moc cítit nápor vzduchu na svá křídla, už zase bude moct svobodně žít!
„Ale já nevím, kdo jsou mí praví rodiče.“ Arcana se podívala na draka. Věřila tomu druidovi. Byl hrozivý. Potom ale spíše vycítila, než uviděla rychlý pohyb a následně se zhroutila na zem.
A potom jenom záblesky. Nesou ji k drakovi… Čepel meče… Zlatavá tekutina, která z ní odkapává… Bolest, když ji řežou tím samým mečem do zápěstí… Pára, která stoupá z meče… Ohlušující řev draka… Její vlastní výkřiky… A potom-nic.
Jeskynní chodbou se ozval nevídaný řev, který všem přítomným otřásl kostmi. Jeden z vojáků, kteří měli doprovázet generála, a jeho malou zajatkyni si odplivl, aby zahnal zlo. „Ovládejte se, chlape!“ Okřikl ho generál. Generál byl vysoký, plavovlasý muž, zahalený v kožešině, která zakrývala jeho lesklé brnění. Jeho tvrdá tvář a zlé oči každého děsili. A výjimkou nebyl ani onen voják, který se poníženě omluvil. „Pokračujeme.“ Prohlásil generál a cukl pouty mladé dívenky v potrhaných šatech. Ta bolestně zavrčela, ale už ze zkušenosti věděla, že odporovat nemá cenu. Kulhavým krokem se vydala za generálem, a při tom odhalila tetování na svém útlém rameni.
Tetování. Ta proklatá věc, která ji do všech těch potížích dostala. Na rameni totiž měla vytetovaný magický symbol- jakousi kapku vody, ve které byl plamínek ohně a kolem toho všeho byl ovinutý jeden jediný, elegantní drak. Byla to tak detailně a krásně vypracovaná kresba, až mnohé přiváděla v úžas. Ale dívce způsobila jenom trápení.
Konečně ji generál doslova dotáhl ke vchodu do jedné z mnoha jeskyň v tomhle jeskynním komplexu. Ale z téhle jeskyně vyzařovala příšerná aura, sálalo z ní zlo. Generál si nevšímal poděšeného výrazu dívky i stráží a vešel dovnitř. Přivítal ho tam hrozný řev, který v sobě měl tolik emocí- zlost, prosbu o pomoc, nenávist i naději. Když vešla i dívka, s otevřenými ústy se musela zastavit.
V té obrovské, korály pokryté jeskyni byl drak. Mohutný, hrdý, elegantní a respekt vzbuzující drak. Byl obrovský. Měl tmavou, červenohnědou barvu se saténovým leskem. Jeho trny byli rudé a složená křídla byla jako saténová, červená látka. Ale nejkrásnější byli jeho oči. Ty oči, na ty nikdy nezapomene. Zářili i v takové tmě, jako panovala v té jeskyni, jejich barva snad ani nejde vyjádřit. Byli, jako by v nich zapadalo slunce, jako by v nich vyrůstaly mladé kmeny dubů, měli tak krásné schéma barev... Ale přesto je hyzdil odraz hlubokého smutku a ještě hlubšího vzteku.
Z nozder draka vyšlehl obláček kouře. Dívka, která pořád nemohla uhnout pohledem od dračích očí s sebou na rozdíl od ostatních ani neškubla. Zato vojáci a dokonce i generál měli ve tváři vyplašený výraz. Drak byl zdánlivě naprosto volný, vypadalo to, jakoby po vás mohl kdykoliv vyskočit. Jenže nemohl, protože když s sebou trochu hnul, odkryl na svém těle zářivou, žlutou runu, která ho držela na místě.
Když vešli všichni, nepozorovaně se k nim přiblížil vysoký, starý a v kápi zahalený muž s podivnou, kovovou holí. „Konečně jste dorazili. Ty budeš určitě Arcana, nebo se snad mýlím?“ Jeho skřípavý hlas se hlasitě rozléhal po jeskyni. Generál, poněkud uražen starcovou neslušností se hrdě napřímil a odpověděl za svoji vězenkyni: „Ano, je to ona. Přivedl jsem vám ji, jak jste chtěl, pane...?“ Dívka pořád nemohla odtrhnout oči od nádherného draka. „Já se jmenuji Zeälot a jsem druid a pán zdejších jeskyň. Vy jste, pokud mám správné informace, generál Light. A pokud vím, tato dívka jistě umí mluvit, nebo snad ne?“ Generál Light se napřímil ještě víc a položil ruku na jílec svého robustního meče. Arcana konečně odtrhla svoje oči od draka, který nepřetržitě vrčel na malé, vzteklé stvoření kolem sebe- teda, pardon, lidi. Arcana se pokusila napřímit, ale od mučení, kterému ji podrobil generál Light měla zubožené kotníky, takže na ně nemohla přenést svoji plnou váhu. „To umím, ty zavšivený ničemo.“ I přes utrpení, kterým si prošla, pořád měla kuráž. Druid se jenom pousmál, jakoby mu vůbec nevadilo, že ho právě urazila podřadná otrokyně. Zato generál prudce trhl jejími pouty, čímž Arcaně způsobil pořádné bolesti. Z pod jejích pout na zápěstích vyteklo několik málo pramínků krve.
Arcana vzdorovitě pohodila hlavou. Její matné, slepené vlasy, které dříve měli nepochybně krásnou, brunátnou barvu, se rozletěli a následně jí zase zplihly na ramena. Druid ho krátkým pohledem zarazil. Potom si od něj převzal Arcanina pouta. Ona čekala, že ji potrestá krutěji než kdy předtím generál, ale Zeälot jí jenom pokynul, aby šla vedle něj. Proč je ke mně tak vstřícný? Pomyslela si Arcana, ale potom nedůvěřivě srovnala krok s druidem. Trochu pajdala, ale to jí anim moc nevadilo. Uslyšela, jak ji Generál i stráže následují.
„Tak. Jmenuješ se tedy Arcana, že?“ Kývla. Pokukovala po drakovi, který je všechny provázel zlostným pohledem. „A tví rodiče byli?“ Zaskřípala zuby. „Nyph a Arisi.“ Pokýval hlavou. „Ale já myslím tvé pravé rodiče.“ Cože? „To byli moji praví rodiče.“ Podíval se na ni jako na nechápavé dítě. „Ne, nebyli. Tví praví rodiče nebyli dvořané. Jinak bys neměla to tetování. Kdo byli tví praví rodiče, Arcano? Ty to víš, jenom se musíš soustředit.“ Proč s tím pořád někdo otravuje?
Na nic si nevzpomínala. Vůbec na nic. Její rodiče byli obyčejní dvořané, kteří sloužili lordu Backretovi. Měla dva bratry, starší o několik let. Nikdy neměla nejmenší podezření, že by to nebyli její rodiče. Dokonce byla podobná své matce. Ale to si tihle zabednění, krysožraví trolové nejspíš neuvědomovali.
„Ne. Moji rodiče byli Nyph a Arisi, prostí dvořané, kteří sloužili lordu Backretovi. Nic víc, nic míň.“ Druidovi asi začala docházet trpělivost, protože se zamračil a prsty, kterými svíral svou podivnou, železnou hůl mu zbělely. „Tak podívej, holčičko. Vidíš tuhle obludu?“ Ukázal na draka, připoutaného magií. Drak zaburácel a z nozder mu vyšel kouř. „Kdyby nebylo mně, tak tyhle bestie loví lidi a podpalují celé vesnice. Jsou to příšerná stvoření, které by se měli vyhladit z povrchu zemského. Mohlo by se nám to podařit, ale bráníš nám v tom ty.“ Cože, já? Proč? Jakoby jí četl myšlenky, hned začal znovu mluvit. „Víš proč? Protože ty jsi jejich ochránkyně. Protože ty udržuješ při životě jeho a ještě tlupu dalších potvor. Jenom ty. Ale zabít tě nemůžeme. Víš proč, holčičko? Protože máš to tetování. To tetování, které tě chrání. Ale mohlo by se to vyřešit. Víš jak?“ V úžasu z té hrůzy jenom němě zavrtěla hlavou. „Kdybychom našli tvé pravé rodiče. Nebo alespoň tvou matku. Ta by dokázala to tetování odstranit. Pak bychom vás nechali jít.“
Drak, který to všechno poslouchal, užasle hleděl na tu malou, zbídačenou holku. Když se k němu natočila, uviděl to tetování a rázem v něm vytryskl ohňostroj radostných a nadějných pocitů. Tenhle člověk ho zachrání, pomůže mu z téhle pasti! Už zase bude moc cítit nápor vzduchu na svá křídla, už zase bude moct svobodně žít!
„Ale já nevím, kdo jsou mí praví rodiče.“ Arcana se podívala na draka. Věřila tomu druidovi. Byl hrozivý. Potom ale spíše vycítila, než uviděla rychlý pohyb a následně se zhroutila na zem.
A potom jenom záblesky. Nesou ji k drakovi… Čepel meče… Zlatavá tekutina, která z ní odkapává… Bolest, když ji řežou tím samým mečem do zápěstí… Pára, která stoupá z meče… Ohlušující řev draka… Její vlastní výkřiky… A potom-nic.