Tvorba - Texty

Zvědavost může vést k opravdu nečekaným událostem, právě ona je příčinou toho, že trávím den kroužením vysoko nad krajinou, místo abych se vyhříval na skále na břehu jezírka ve společnosti ostatních. Naštěstí pro mě je opravdu nádherný den, proudy teplého vzduchu mě udržují ve vzduchu skoro bez námahy, hlad jsem zahnal brzy ráno, takže zbývá jen čekat a sledovat dva člověky, kteří se odvážili vydat přes Nízké hory. To samo o sobě bylo pozoruhodné, člověci se tu neobjevili už hodně dlouho. Zajímavá je i skutečnost, že je hlídka v horách nechala projít. Nebyl jsem jediný, kdo byl zvědavý na člověky, takže se šest mladých draků smluvilo, že jim „ukážou zuby“. Vybrali si k tomu perfektní místo, rozhlehlé prostranství mezi skalami, kudy vedla jediná schůdná cesta dál na pláně. Byl to působivý pohled, jak se šest draků v dokonalé souhře řítí přímo na člověky a prudce přistává sotva dvě délky od nich. Neméně působivá byla i přehlídka řvaní, syčení, výhrůžných postojů a gest, ale na člověky to až na počáteční úlek neudělalo valný dojem. Starší z nich něco řekl, oba seskočili ze čtvernožců, na kterých jeli a pevně je přidrželi za řemeny upevněné kolem hlav. Pak prostě počkali, až draci odletí, což netrvalo moc dlouho, protože syčet nebo řvát na někoho, kdo si z toho nic nedělá není žádná zábava. Co jsou zač? Proč se nás nebojí? Co tady chtějí? Tyhle otázky se mi okamžitě vynořily v mysli a já věděl, že nebudu mít pokoj, dokud nezískám odpovědi. A napadl mě jediný způsob, jak tyto odpovědi získat, totiž vydat se v noci k jejich tábořišti a pokusit se vyslechnout jejich hovor. Tehdy se mi velice hodila má trpělivost a umění se plížit, což jsou dovednosti, ve kterých jinak draci většinou nijak nevynikají. Ale já často lovil ze země, stopovat kořist, vyčkat na správný okamžik a pak udeřit bylo vzrušující. Přiblížit se k táboru člověků nebylo nijak obtížné, jejich čich ani sluch nestojí za nic a oslněni ohněm mě těžko mohli spatřit. Jediné, na co jsem musel dávat pozor byla jejich jezdecká zvířata, ale vánek foukal od nich ke mně, takže jsem zůstal neodhalen. Seděli zády ke mně, zabraní do tichého hovoru. Chvíli mi trvalo rozeznat co říkají, výslovnost mnoha slov byla odlišná, některá jsem vůbec neznal, ale po chvíli naslouchání mi rozhovor začal dávat smysl. Vypadalo to, že mladší z nich se pokouší vymámit z toho druhého nějaké informace...

„Kam jedeme? A proč s sebou bereš mě? Jsem obchodník, proboha, ne žádný dobrodruh.“
„A přesto jsi dnes nezpanikařil.“
„O tom mi ani nemluv, málem jsem se podělal.“
„Bylo to celkem působivé, že?“
„Působivé? Byla to ta zatraceně nejděsivější věc, co se mi kdy stala. A ty si řekneš působivé?“
„Neboj se, nic nám nehrozilo.“
„Počkej, jak to víš?“
„Draci neútočí bezdůvodně, byla to jen taková ukázka síly, nebo snad žertík.“
„Ve vesnici jsi tvrdil něco jiného. Vlastně pravý opak toho, co teď říkáš mě.“
„Nevěř příběhům, chlapče. A už vůbec ne těm, které vyprávějí zmrzačení tuláci.“
„A to je další věc, kterou bych si rád nechal objasnit. Tvůj převlek i vystupování byly opravdu přesvědčivé, ale nechápu, proč to děláš.“
„Abych mohl vyprávět příběhy. Tedy vlastně jen jeden.“
„Který, jak jsi sám poznamenal, není pravdivý.“
„Něco je pravda, část se odehrála trochu jinak, zbytek jsem si vymyslel.“
„Chci se konečně dozvědět, o co tady jde.“
„Dozvíš se všechno. Kam a proč jedeme, proč všude vyprávím příběh posledního drakobijce i proč si Garius vybral tebe.“
„Kdy?“
„Pozítří. Zítra nás čeká dlouhá cesta, měli bychom jít spát.“
„Tak mi alespoň řekni, co všechno pro Garia děláš.“
„Mám lepší nápad, zkus o tom trochu přemýšlet a řekni mi to sám. Nespěchej, zítra večer si rád vyslechnu, na co jsi přišel.“
„Co to má být, nějaký test ?“
„Můžeš to tak brát. Dobrou noc.“
„To si vážně myslíš, že teď usnu?“
„Po dni v sedle? Jen zavři oči.“

Zajímavý rozhovor, ale položil víc otázek, než zodpověděl. Chvíli potom, co domluvili, jsem se odplížil a v dostatečné od jejich tábora se vznesl. Létat v noci je nebezpečné, ale bylo jasno a měsíc se blížil úplňku, navíc jsem neletěl daleko. Potřeboval jsem se jen dostat dál od jejich tábora a nerušeně se vyspat. K tomu mi úplně stačila mělká jeskyně, vlastně spíš jen skalní převis. Klidně bych se mohl vyspat přímo na zemi, i v noci je docela teplo a nepršelo, ale zvyk je zvyk. Vzbudil jsem se za rozbřesku a hned vyrazil k blízké říčce. Zahnal jsem žízeň a začal prohledávat hlubší tůně. Netrvalo dlouho a vyhodil jsem na břeh prvního lososa. Byl to pořádný kus, dlouhý jako moje předloktí. No skoro. Druhý byl o něco menší, ale pro dnešek mi to stačí. Pak jsem vystoupal hodně vysoko, abych nebyl ze země příliš nápadný. Stálo mě to dost sil, naštěstí slunce brzy rozpálilo skály a tak tu teď líně plachtím, sleduju jak se hluboko pode mnou plahočí člověci a přemýšlím. Ne jen o nich, je zřejmé, že mě opět čeká noční výlet do jejich tábora, ale hlavně o sobě a ostatních dracích. Jsem snad jediný, koho zajímá, co se tu děje? Že mí vrstevníci rychle ztratili zájem mě nepřekvapuje, ale co starší draci? Určitě už musí vědět, že na pláních jsou vetřelci, ale zatím se nikdo z nich neukázal. Ani Společník Stínu, drak který kdysi naši zem ochránil před člověky. Říká se, že pochopil jak přemýšlejí a porazil je jejich vlastní zbraní. Žije nedaleko, ale jeho příběhy téměř nikoho nezajímají, tak je skoro nevypráví. Slyšel jsem od něj jen jediný, byl z dob, kdy on sám byl mladý a vyprávěl o jeho prvním setkáním s člověkem. Když se dnes v noci nedozvím nic důležitého, mohl bych ho zkusit navštívit, třeba bude vědět, co člověci hledají. Konečně se slunce sklonilo k západu a člověci se utábořili na břehu potoka. Místo si vybrali dobře, je tam čistá voda, tráva pro jejich zvířata a nedaleký lesík chrání před vytrvalým větrem vanoucím po pláních. Přistál jsem na opačné straně a skrz les zamířil k táboru. Nespěchám, ještě je dost světla, nerad bych, aby mě spatřili. Pochybuju, že by mi ublížili, ale určitě bych se nic nedozvěděl. Cítím kouř, jsem už blízko, za chvíli bude dost tma a budu se moci připlížit na doslech. Náhle zachytím vůni pečeného masa a můj žaludek mi dá jasně najevo, že dvě ryby ráno na celodenní plachtění nestačí. Polykám sliny a pomaličku se sunu k okraji lesa. Oheň rozdělali asi tři délky od stromů, jejich zvířata se pasou na opačné straně, blíž u potoka. Než se najedli, úplně se setmělo a já potichu zalehl hned na hranici lesa.

„Tak do toho, pochlub se na co jsi přišel.“
„Začnu tím, co je zjevné. Jsem si celkem jistý, že opravdu pracuješ pro Garia. Nejspíš jsi v jeho organizaci hodně vysoko, ale rozhodně nejsi obchodník, bankéř, nebo účetní. Máš glejt s jeho osobní pečetí a podpisem, zmocňující tě k použití jakýchkoliv jeho prostředků, včetně Obchodní stráže. Co se toho týče, myslím, že jsi byl voják nebo žoldnéř, máš pár jizev a starých ran, umíš zacházet se zbraní i nosit zbroj, ale určitě to není tvoje hlavní práce.“
„Jsi všímavý, těším se, co jsi z toho vyvodil.“
„Hned se k tomu dostanu. Tady už to není tak zjevné, ale vzhledem k tomu, že ses po vesnicích pohyboval převážně v převleku si myslím, že sbíráš informace. A možná i nějaké šíříš, ale já od tebe slyšel jen jediný příběh, takže tady si nejsem jist. Když to shrnu, myslím, že jsi Gariův osobní agent, někdo, kdo dostává příkazy přímo od něj a dodává mu informace.“
„Jaké informace?“
„Nejspíš jaké jsou všeobecné nálady v pohraničních osadách. A asi taky o kupcích, s kterými cestuješ jako stráž. Jak jsou spolehliví, zda jsou ochotní riskovat, nebo jsou opatrní a tak.“
„Jsi hodně blízko.“
„To nebylo tak těžké. Ale stále si nejsem jistý, proč jsme tady. Kdybych si měl tipnout, řekl bych, že ses té výpravy proti drakům opravdu zúčastnil. A docela bych věřil i tomu, že jsi jediný, kdo ji přežil. Pak ale nechápu, proč se tam vracíme.“
„Musím uznat, že jsi mě opravdu překvapil. Trefil ses prakticky ve všem. Jedeme na místo, kde před čtvrtstoletím zahynulo osmačtyřicet mužů. A tři draci.“
„Ale tvrdil jsi, že celou výpravu vyhladil jeden jediný... Aha, příběh.“
„Příběh. Řeknu ti, jak to bylo doopravdy. Začalo to asi před dvěma sty lety...“
„Zadrž, jak můžeš vědět, co se tehdy dělo? Z dob starého království se nedochovaly prakticky žádné záznamy.“
„Pravda. Zítra uvidíš. Teď mi prostě věř.“
„No dobře, pokračuj.“
„Draci byli postupně vytlačováni z území království, až jeden z nich ustanovil hranici a její dodržování nemilosrdně prosadil. Lidem se to pochopitelně nelíbilo, ale poté, co ztratili dvě výpravy a celé pohraniční město, hranici neformálně uznali. Dokonce došlo k několika vraždám vysokých úředníků a šlechticů financujících a podporujících výpravy.“
„Počkej, to chceš říct, že nějaký člověk pracoval pro draky?“
„Možná jich bylo víc a měli i vlastní zájmy, ale drakům to rozhodně bylo ku prospěchu. Staré království se nicméně asi za šedesát let rozpadlo a vypuklo skoro třicet let větších či menších válek. Sjednotit jednotlivé státečky a znovu osídlit opuštěné oblasti trvalo tři generace. Na existenci hranice se zapomnělo, draci se znovu objevili na naší straně pohoří. Byli postupně vybiti, být lovcem draků se stalo vysoce výnosnou, i když extrémně nebezpečnou profesí. Studoval jsem záznamy a v každém boji někdo zahynul. Někteří byli úspěšnější, ale i oni měli ztráty. Potom hornická a klenotnická gilda vypsaly nejvyšší odměnu na dračí hlavy v historii. Objevili totiž ve svých archivech záznamy z doby před ustavením hranice. Průzkumné výpravy tu našly zlato, stříbro, měď, jaspis, křišťál, rubíny, safíry i diamanty. Jeden z nejúspěšnějších lovců dal dohromady neobvykle velkou skupinu, skoro padesát zkušených lovců. A taky mě.“
„Říkal jsi, že je to pětadvacet let, nevěřím, že jsi byl ve čtrnácti nebo patnácti zkušený lovec draků.“
„V šestnácti. A máš pravdu, nebyl jsem ani zkušený, ani lovec. Staral jsem se o koně, zbroj a zbraně. Vzal mě jen proto, že v tolika lidech měla být výprava relativně bezpečná a já měl brzy převzít rodinný podnik.“
„Drakobijci otec & syn.“
„Jo, zní to divně, ale tehdy to nebylo tak neobvyklé, jak už jsem říkal, byla to výnosná práce. Plán byl jednoduchý, překročit hory, projezdit pláně křížem krážem a zabít každého draka, na kterého narazíme. Odhad byl, že za osm až deset mrtvých draků ztratíme asi patnáct mužů a zbytek si rozdělí tak tučnou odměnu, že nikdo z nich nebude muset na práci do smrti ani sáhnout.“
„Což se evidentně nepovedlo.“
„Měli jsme smůlu, první jsme narazili na párek draků na břehu řeky. Bylo to dopoledne, slunce už pěkně pálilo a oni se vyhřívali na písku. Podařilo se nám dostat se k nim docela blízko a úplně je překvapit. Zítra uvidíš proč. Střelci z kuší jednomu z nich prostříleli křídla tak, že nemohl uletět, druhý zůstal s ním a bojoval. Měli jsme velkou početní převahu, takže se lovci mohli po chvíli boje stáhnout a nechat se vystřídat. Vypadalo to skoro snadně, po dvaceti minutách boje byli oba draci už mnohokrát raněni a u konci se silami, my měli jen čtyři raněné, z toho jen jednoho vážně.“
„Jen čtyři raněné? Není to trochu cynické?
„Jak jsem říkal, vypadalo to, že dokážeme zabít dva draky beze ztrát na životech, což by byl mistrovský výkon. Ale terén, který nám umožnil se k nim nepozorovaně přiblížit, se obrátil proti nám. Přiletěli další dva draci a přímo ze vzduchu nás zezadu napadli. Víc nevím.“
„Co se ti stalo ?“
„Trefil mě kůň.“
„Kopnul tě, nebo tě srazil když utíkal?“
„Řekl jsem to špatně, když mezi nás draci vpadli, létali vzduchem lidé i koně. Mě srazil mrtvý kůň k zemi, omdlel jsem. Probral jsem se až k večeru, stále uvězněný pod mrtvolou koně. Bylo to hrozné, všude se válela těla, některá úplně na kusy. Pak na mě padl stín. Když jsem se otočil, litoval jsem, že jsem naživu. Stál tam drak, přímo nade mnou, celý od krve, posekaný a pobodaný. Zavřel jsem oči a čekal. Nic se nestalo. Jen tam tak stál, tlapu připravenou k úderu a zíral na mě. Nevím jak dlouho to trvalo, ale přál jsem si být mrtev. Zasloužil jsem si to. Pohlédl jsem mu do očí a spatřil, co jsou zač.“
„Co jsi uviděl?“
„Nenávist. Smutek. Bolest. Lásku. Vztek. Žal. Zoufalství. Křivdu. Vše co dělá lidi lidmi, mají oni také. Nejsou to jen zvířata. To, co jsme spáchali, byla hromadná vražda. Oni se jen bránili. Chtěl jsem prosit o odpuštění, utéct, nebo umřít, jen abych nemusel dál snášet jeho pohled, ale nemohl jsem. Dodnes ho vidím před sebou, zraněného, napůl šíleného žalem, bolestí a vztekem, přesto nedokázal zabít bezbranného. Podruhé jsem se probral až ráno, kdy na mě čekalo další překvapení. Ale to ti řekneme až na místě, zítra.“
„Řekneme?“
„Ano, já a Společník Stínu.“
„Kdo je to?“
„Zítra. Teď jdeme spát, vstáváme brzy.“

Mladší z nich něco nespokojeně zamumlal, ale já už neposlouchal. Plížil jsem se hlouběji do lesa, ale nedával jsem moc pozor, na to se mi v hlavě honilo moc myšlenek. Ten starší člověk zná Společníka Stínu. Proto je hlídky pustily přes hory, proto nezpanikařil při náletu. Událost, o které mluvili je starší než já a nikdo mi o ní skoro nic neřekl, jen že tam zahynuli tři draci. Jak do toho zapadá Společník Stínu? Proč nechali odejít někoho, kdo se účastnil takového krvavého zločinu? Kde seženu odpovědi? Mám je sledovat a pokusit se tajně odposlechnout jejich hovor s nejváženějším žijícím drakem? Navíc za denního světla? Nemyslím, že bych to dokázal. Takže zítra vstanu za rozbřesku a poletím navštívit Společníka Stínu, doufám, že mě vyslechne.

Vzbudil jsem se, sotva slunce vykouklo nad obzor a bez jídla vyrazil na cestu. Žaludek hlasitě protestoval, ale trochu nepohodlí za odpovědi klidně vyměním. Tentokrát žádné poklidné plachtění, zabírám křídly plnou silou, v pravidelném rytmu, svaly pálí, v hrdle hvízdá studený ranní vzduch. Není to daleko, opakuji si už posté, jen vydrž. Po chvíli jsem se dostal do onoho polovičního transu, kdy tělo pracuje a mysl bloumá po okolí. Hlavou mi víří útržky obou rozhovorů, skládají se do obrazů, jen aby se vzápětí znovu rozbily na malé střípky. Nevím toho dost na to, aby celá ta věc dávala smysl. Známé obrysy skal mě vytrhly ze zamyšlení, jsem na místě. Tamhle je, na malém plácku u potoka, zrovna se chystá posnídat pěkného jelena. Žaludek mi připomíná, že snídaně je opravdu výborný nápad, let sem mě opravdu hodně vyčerpal. Nejdřív odpovědi, pak jídlo. Musím s ním jednat uctivě, což nebude žádný problém, připadám si vedle něj jako trpaslík, jsem sotva poloviční, navíc spíš štíhlý, kdežto on je statný a svalnatý, věk mu vůbec neubral na síle. Vím, že je mu přes dvě stovky let, nejstarší drak, jakého znám. Přistávám opodál, sledován pozorným pohledem, zkoumavým, odhadujícím. Než ze sebe vysoukám dostatečně zdvořilý pozdrav, netrpělivým mávnutím tlapy mě pozve k sobě.

„Zdravím tě, co tě přivádí?“
„Já... Chtěl bych se zeptat.... Narazil jsem na...“
„Vypadáš hrozně, jak dlouho jsi nejedl?“
„Dva dny, ale to je dobrý, jen jsem chtěl vědět...“
„Najez se, já počkám.“
Jeho hlas nepřipouští námitky, ne že bych nějaké měl, jsem daleko hladovější, než jsem si uvědomoval. Trpělivě čeká, než zhltnu jeho snídani, hladově trhám maso a lámu kosti. Ještě pár doušků křišťálové vody z potoka a je mi fajn.
„Teď, když už nevypadáš, že padneš hlady, bys mi snad mohl říct, co tě přivádí.“
„Dva člověci na pláních.“
„Lidé.“
„Cože?“
„Jeden člověk. Dva lidé.“
„Aha, dobře. Dva lidé na pláních, o kterých určitě víš. Ale slyšel jsem od nich příběh o události, která se stala někde poblíž před pětadvaceti lety. A přitom padlo tvoje jméno. Doufal jsem, že bys mi mohl vysvětlit, co se tenkrát stalo.“
„Kdo ještě ví o těch lidech.“
„Prakticky všichni, ale nikoho to moc nezajímá.“
„Krom tebe. Co o nich víš?“
„Moc málo na to, aby to dávalo nějaký smysl. Ale prý se dnes mají setkat s tebou.“
„To je pravda. Nechce se mi to vyprávět dvakrát, takže co kdybys letěl se mnou? Do poledne si můžeš zdřímnout, já si zatím najdu něco k jídlu.“
Sleduji jak odlétá a oči se mi zavírají. Pár hodin spánku mi po rychlém letu a vydatném jídle určitě prospěje. Jen jsem zavřel oči, někdo mě budí.
„Vstávej, je čas letět.“
Chvilku mi trvá, něž se vyhrabu na nohy a dopotácím se na břeh, ale studená voda mě rychle probrala. Cítím se vlastně docela dobře, jídlo, spánek, voda. A odpovědi, už brzy. Letíme vysoko, volným tempem, pod námi se vine široká stuha řeky, klikatí se nízkou kotlinou, kde se rozlévá do nevelkého, skalami obklopeného jezírka. To je to místo, vím to dřív, než začneme klesat. Ne, není to žádná předtucha, prozradila mi to silueta draka, sedícího na skále nad kotlinou. Nedal najevo, že nás uviděl, dál hledí na písčitý břeh pod sebou, beze slova, bez pohybu. Přistáváme jen kousek od vody, Společník Stínu se beze slova usadil, nezbývá než čekat.

Netrval dlouho a chřestění štěrku prozradilo, že člověci, chci říct lidé, konečně dorazili. Svá zvířata nechali někde opodál, v naší přítomnosti by se určitě plašila. Poprvé mám možnost si je oba důkladně prohlédnout, večer u ohně jsem viděl jen siluety. Vyšší z nich kráčí bez zaváhání přímo k nám, okolí věnuje jen malou pozornost, ale jeho pohled se nadlouho zastaví na drakovi na skále nad námi. Trochu napadá na levou nohu, jako by se mu koleno neohýbalo zrovna snadno. Jeho společník naproti tomu kráčí trochu váhavě, stále se otáčí a rozhlíží kolem. Došli skoro k nám, kde se zastavili a starší z nich pronesl:
„Buď zdráv, Společníku Stínu.“
„Buď zdráv, Garie.“
Mladík tázavě pohlédl na Garia, ale neřekl nic.
„Je to tak, jsem Garius, tohle je Společník Stínu, jeho přítele neznám. Scházíme se tu každých pět let, vždy v den masakru. Odpovíme ti na všechny otázky, ale dovol mi nejprve dokončit můj příběh. Když jsem se to ráno po bitvě probral, seděl u mě tady Společník Stínu. Neublížil mi, chtěl jen, abych předal lidem varování, aby se neopovažovali překročit hranici. Ukázalo se, že mám ošklivě zlomenou nohu, takže jsem tu strávil dva měsíce. Dozvěděl jsem se o jeho prvním setkání s lidmi, o ustavení hranice i o krátké válce s lidmi, která se nikdy nedostala do kronik. Já mu zas převyprávěl, co se dělo od rozpadu starého království, jak lidé zapomněli na existenci hranice a draky považují jen za trochu chytřejší zvířata. Nevěřil jsem, že bude stačit varování, na to byly vypsané odměny příliš lákavé. Většina zkušených lovců sice padla, ale za pár let se objeví další. Pak jsem ale objevil něco, co mi umožnilo zrušit všechny vypsané odměny, přepsat kroniky a zařídit, že se k hranici nikdo ani nepřiblíží.“
„A co to mělo být?“, přerušil ho mladík.
„Jestli ti nevadí, že se trochu namočíš, tak se podívej sám.“
Po chvíli přehrabování štěrku na mělčině se zarazil a upřeně hleděl na něco v ruce. Pak nám přišel ukázat, co našel. Na dlani mu ležel mrňavý kamínek nepravidelného tvaru. Hezky se leskl.
„Zlato,“ hlesl překvapeně.
„Ano, je ho tu spousta. Za den jsem nasbíral tolik, že jsem musel část vyhodit, abych to vůbec unesl. Nebudu vás nudit podrobnostmi, ale ovládl jsem obchod v pohraničních oblastech, koupil rozhodující podíl v hornické a klenotnické gildě a založil Obchodní stráž, což je vlastně dobře placená soukromá armáda. A to je konec lovců draků, jsem poslední a nebudou další. Nikdo nemá důvod financovat další výpravy, díky tomu se nikomu nevyplatí riskovat.“
„Dobře vymyšlené. Drakům se vyplatilo nechat tě naživu.“
„Nedělám to jen pro draky. Další výprava by vedla k válce, která by nedopadla dobře. Pro nás.“
„Proč?“
Než stihl Garius odpovědět, zvedl se Společník Stínu a do skály dobrých dvanáct délek před ním udeřil sloup ohně. Trvalo to snad deset úderů srdce, než ohlušující hukot ohně utichl. Rudý kruh na skále mizel jen pomalu, za tichého praskání rozžhaveného kamene. Starý drak se zatím pohodlně usadil a pak s pohledem upřeným na mladíka pronesl:
„Už jsem to kdysi udělal a pokud budu muset, spálím další město. Je hlavně ve vašem zájmu, aby hranici nikdo nepřekročil.“
Mladík jen němě přikývl. Chápu jak se cítí, mně ta ukázka taky ohromila. Většina z nás dokáže jen mluvit beze slov, někteří dokáží urychlit hojení ran, vycítit přítomnost živých bytostí, nebo nahlédnout na vzdálená místa, ale to, co právě předvedl Společník Stínu, patří do prastarých legend.
„Chtěl bych vědět, proč jsem tady,“ obrátil se mladík na Garia.
„Není to zřejmé?“
„Nechci se dohadovat, co takhle pro změnu přímou odpověď?“
„Dobře. Potřebuju někoho, kdo mi pomůže, kdo rozumí obchodu a koho můžu zasvětit do všech podrobností. Musel jsi vidět na vlastní oči, co je tu v sázce. Má to ale i příjemnou stránku, budu potřebovat i následovníka, někoho kdo po mě převezme obchod. Ne hned, ale za pár let bude celé moje obchodní impérium v tvých rukách. Máš zájem?“
Mladík neodpověděl, místo toho se s další otázkou obrátil na Společníka Stínu:
„Mohl bych se zeptat, jak jsi přišel ke svému jménu?“
„Není to tajemství, ale nejméně sto let se mě na to nikdo nezeptal. Není to vlastně jméno, je to něco mezi přezdívkou a čestným titulem. Stín říkali člověku, který mi kdysi zachránil život, i když o tom nevěděl. Dluh jsem splatil, vyléčil jsem mu smrtelnou ránu a nechtě nás tak spojil. Později udělal věci, kterým jsem díky našemu poutu porozuměl a jen díky němu jsme my draci přežili. Získal si úctu všech draků, ale také nenávist mnoha vlivných lidí. Nakonec ho zabili.“
Dál nepokračoval, bylo vidět, že jím vzpomínka hluboce pohnula. Třetí mladíkova otázka směřovala kupodivu na mě.
„A jaká je tvoje role v tomhle příběhu? Co sem přivedlo tebe?“
„Zvědavost,“ odpovídám bez rozmýšlení.
„Ty jsi ten, co nad námi dva dny kroužil?“
„Ano, a dvě noci poslouchal vaše rozhovory,“ dodávám trochu samolibě. Mladík se tváří překvapeně, ale Garius neposlouchá. Pohled upírá na posledního přítomného, na draka na skále. Po chvíli vstane a vyrazí přímo k němu, zastaví se až těsně pod skálou. Chvíli k němu tiše hovoří, je příliš daleko, neslyším co říká. Drak ho sleduje pohledem, vyslechne jeho slova, ale neodpovídá. Garius se po chvíli otočí a pomalu se vrací. Jeho příchod nikdo nekomentoval, všem je zřejmé co se stalo, už popáté.

Garius se svým společníkem se vydali zpět ke koním, připravit tábor na noc. Čeká nás ještě spousta otázek a odpovědí, ale jedna otázka se dere do popředí. Týká se mě, nevěřím, že jsem tu náhodou. Když ji položím Společníkovi Stínů, odpověděl toto:
„Možná tě sem přivedla náhoda, ale je na tobě, zda se z toho něco naučíš. Nebyl jsem o mnoho starší než ty, když jsem potkal Stína. Změnilo mne to na celý život. Většina draků žije v přítomnosti, ale některým je souzeno starat se o budoucnost. Budeš jedním z nich?“