Z deníku dračice 2
Stalo se to před čtrnácti dny. Procházela jsem se mezi skalami a vdechovala vlahou vůni podzimu. Kameny po létě ještě pěkně hřály, ale sluníčko už bylo zubaté a jeho paprsky tolik nepálily.
Uviděla jsem ho, jak stojí ve stínu jedné ze skal. Na první pohled mi bylo jasné, že je to cizinec, protože podobného draka jsem zde ještě nepotkala.
Byl krásný!
Jeho mohutné tělo jako by bylo svázáno z provazců pružných svalů. Od čela až po špičku ocasu mu záda pokrývala sněhobílá hříva. Na hlavě vytvářela střapatý drdol a podél těla vysela v dlouhých pramenech, s nimiž si pohrával lehký větřík. Boky, břicho a nohy mu jako pancíř pokrývaly světle modré šupiny, po kterých při každém jeho pohybu přeběhl duhový lesk. Z temena hlavy mu vyrůstal pár temně modrých rohů. Kolem spánků se mu stáčely kupředu a končily pod očima.
Oči.
To nebyly oči, ale dvě díry v ledu, z nichž doslova prýštila temnota oceánu skrytého pod ním. Když je na mě upřel, úplně se mi zatočila hlava. Přešlápl a vydechl. Z nozder se mu vyvalil oblak páry, který se však nerozplynul v povětří, ale klesl k zemi. Tam se rozlil palec nad hrabankou, jako miniatura ranní mlhy nad močálem.
„Kdo jsi?“ vzdychla jsem.
Odpověděl, ale nerozuměla jsem mu. Jeho řeč připomínala skučení větru nad sněhovou plání. Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych z něj spustila zrak. Lehce se uklonil a vykročil ke mně. Měl lehký pružný krok, jako by našlapoval v prachovém sněhu. Pomalu mě obešel. Cítila jsem přitom na sobě jeho pohled. Lehce se dotknul mého boku. Zachvěla jsem se vzrušením a na pozdrav jsem k němu přičichla. On se mi otřel o čumák hlavou tak, aby mě neohrozil svými rohy.
Vyměňovali jsme si navzájem doteky a postupně si, touto prastarou řečí beze slov, vysvětlovali, po čem toužíme.
Objal mě.
Schoulila jsem se v jeho náručí. Bylo to omamně chladivé jako sevření samotného boha zimy. Když mi olíznul čumák, jen jsem slastně zavrněla a plně se mu oddala…
---
Na tyhle severský sněhuláky si dám příště moc dobrý pozor! Jak jsem jen mohla být tak blbá?! On měl ten kožich na sobě hlavně proto, aby se nepřehříval. Zatím co z venku byla jeho teplota přijatelná, v žilách měl snad tekutý led.
Co v žilách - to by ještě ušlo!
Ta omrzlina, tam vzadu, mě pořád ještě bolí.
KONEC
Uviděla jsem ho, jak stojí ve stínu jedné ze skal. Na první pohled mi bylo jasné, že je to cizinec, protože podobného draka jsem zde ještě nepotkala.
Byl krásný!
Jeho mohutné tělo jako by bylo svázáno z provazců pružných svalů. Od čela až po špičku ocasu mu záda pokrývala sněhobílá hříva. Na hlavě vytvářela střapatý drdol a podél těla vysela v dlouhých pramenech, s nimiž si pohrával lehký větřík. Boky, břicho a nohy mu jako pancíř pokrývaly světle modré šupiny, po kterých při každém jeho pohybu přeběhl duhový lesk. Z temena hlavy mu vyrůstal pár temně modrých rohů. Kolem spánků se mu stáčely kupředu a končily pod očima.
Oči.
To nebyly oči, ale dvě díry v ledu, z nichž doslova prýštila temnota oceánu skrytého pod ním. Když je na mě upřel, úplně se mi zatočila hlava. Přešlápl a vydechl. Z nozder se mu vyvalil oblak páry, který se však nerozplynul v povětří, ale klesl k zemi. Tam se rozlil palec nad hrabankou, jako miniatura ranní mlhy nad močálem.
„Kdo jsi?“ vzdychla jsem.
Odpověděl, ale nerozuměla jsem mu. Jeho řeč připomínala skučení větru nad sněhovou plání. Zavrtěla jsem hlavou, aniž bych z něj spustila zrak. Lehce se uklonil a vykročil ke mně. Měl lehký pružný krok, jako by našlapoval v prachovém sněhu. Pomalu mě obešel. Cítila jsem přitom na sobě jeho pohled. Lehce se dotknul mého boku. Zachvěla jsem se vzrušením a na pozdrav jsem k němu přičichla. On se mi otřel o čumák hlavou tak, aby mě neohrozil svými rohy.
Vyměňovali jsme si navzájem doteky a postupně si, touto prastarou řečí beze slov, vysvětlovali, po čem toužíme.
Objal mě.
Schoulila jsem se v jeho náručí. Bylo to omamně chladivé jako sevření samotného boha zimy. Když mi olíznul čumák, jen jsem slastně zavrněla a plně se mu oddala…
---
Na tyhle severský sněhuláky si dám příště moc dobrý pozor! Jak jsem jen mohla být tak blbá?! On měl ten kožich na sobě hlavně proto, aby se nepřehříval. Zatím co z venku byla jeho teplota přijatelná, v žilách měl snad tekutý led.
Co v žilách - to by ještě ušlo!
Ta omrzlina, tam vzadu, mě pořád ještě bolí.
KONEC