Tvorba - Texty

II. Odlet a první potíže
Draci přistáli ve velké jeskyni. Vlezli se tam bez problémů všichni a ještě by se jich tam vešlo víc. Dva zelení velikáni se tam uvelebili ve svých peleších a čekali.
Nová jižní letka se pomalu a jistě začala seznamovat.
Jabel se necítil moc dobře. Mikel k němu přispěchala a opřela se o něj.
“Jabe, co myslíš, že s námi bude dál?”
“Nevím. Nikdy jsem nebyl součástí letky a nevím, co bude.”
“Myslím, že bychom se neměli bát,” pronesl někdo za jejich zády. Jabel i jeho sestra se otočili. Za nimi stál Belsevan. “Chvíli nám možná potrvá, než si začneme věřit a určitě nás to bude stát i plno modřin a kousanců, přesto nakonec budeme v pořádku. Stařešina by nás nevybral, kdyby tomu tak nemělo být,” pokračoval Belsevan.
V tu chvíli se ozvalo hrozné zavrčení dvou draků. Jabe a Mikel se otočili po zvuku hlasů.
“A je to tady,” řekl Belsevan.
Uprostřed místnosti na sebe Fernero a Varius nepříjemně a hlavně útočně přeměřovali. Varius očividně Fernera vyzval na souboj. Fernero do toho nechtěl, a tak ho Varius kousl do ocasu, když se k němu Fernero otočil zády.
Teď zde stáli dva draci s krvelačností v očích. Ostatní je začali obestupovat a sledovat. Jabel i Mikel se také přidali, stejně jako Belsevan.
“Ty že jsi šlechtic? Jsi jen krysí výkal. Smrdíš tak i chutnáš, Fernero,” popichoval Varius Fernera.
Fernero mu na to nic neřekl a přikrčil se. Stáhl křídla těsně k tělu a zaujal polohu, ze které by mohl kdykoli vystartovat a zaútočit stejně jako horská zmije.
Varius ale nebyl jako ostatní draci, se kterými tento šlechtic zatím bojoval. Nenechal se vyprovokovat a jen dál pokračoval v nadávkách. “Že jsi drak? Ne. Ty jsi jen Krysodrak.“
Mornat pochvalně zavýskl. “Tak tohle byla podpásovka.”
Krysodrak je ta nejhorší urážka pro draka s bojovými schopnosti. Znamená, že dotyčný nikdy nebojoval, protože je moc velký srab, aby to dokázal.
Fernerovi potemněly oči a začal se třepat vzteky. Draci okolo nich s napětím čekali, co bude dál. Fernero vystartoval a jako had zaútočil přímo po krku druhého draka.
Ten jeho útok čekal a jedinou ranou čelem ho poslal do říše snů. Nebo si to aspoň myslel. Otočil se k němu zády a vítězoslavně zařval. To ale neměl dělat. Fernero se postavil a značně omámeně po něm skočil.
Ostatní draci to s pobavením sledovali. Ti dva se začali válet na zemi a kousat se.
“A dost!” zařval Belsevan a udělal něco jako ohnivý štít mezi oběma draky. Varius na to nedbal a strčil do ohně čumák. Pak zaskučel a stáhl se s popálenou nozdrou.
“Co se nám do toho pleteš?” zakřičel na něj Varius.
Fernero se mezitím rozdýchával. Pomalu se dostával k sobě. Jeho oči už netoužily po krvi a když byl dostatečně klidný, jen se uraženě otočil a sedl si k východu z jeskyně.
Belsevan, druhý nejmohutnější a největší drak z nové Letky, se vztyčil nad Variuse. “Na to nemáme čas, chlapečku. Jestli chceš bojovat, můžeme, ale šetřit tě nebudu. Teď není čas se tady mlátit a snažit se navzájem zabít.“
Varius se přichystal ke skoku. Něco ho ale zastavilo - pohled na Mikel, která v očich říkala: “Ne!” Varius nesouhlasně zavrčel a nic dalšího nezkoušel.
Zelení draci to vše sledovali s pobavením. Každý moment, kdy Letka nebude jednotná, může znamenat katastrofu. Přesto věděli, že nemá cenu to těmto mladým vysvětlovat. Brzy to pochopí sami.
Jabel se rozhlížel okolo a něco mu nesedělo. Bylo jich tam méně. Nikde neviděl Merin. “Kde je ta dračice? Merin, pokud vím,” zeptal se jednoho ze zelených.
“Šla se rozloučit. Zeptala se, jestli zde musí být a my jí řekli, že ne. Kdykoli máte možnost opustit tuto místnost a odejít. Jen večer zde buďte připraveni. Poletíte do svého nového domova.”
Jabel se zamyslel. Neměl s kým se loučit. Proto se schoulil do klubíčka a odpočíval.

Draci se pomalu začali osmělovat a začali se bavit mezi sebou. Nebyly to nějaké důležité rozhovory. Nikdo se nechtěl s nikým moc seznamovat až na jednoho draka - Bluepeace. Neustále se každého na něco ptal a snažil se získat si jejich pozornost. Jabel se snažil schovat, aby si ho nevšiml, ale nakonec si vybral zrovna jeho.
Bluepeace si k němu přisedl a řekl: “Ahoj. Ještě se neznáme. Já jsem Bluepeace, ale přátele mi říkají Blue.”
Když Jabel nějak nereagoval a předstíral nezájem, Blue do něj opatrně štouchl čumákem. “Ale no tak. Aspoň bysme se mohli představit, ne? Za to nic nedáme.”
Jabel se nakonec osmělil. “Jabel. Drak nižší třídy.”
Blue se zachechtal. “Tak to jsme dva. Taky jsem se nenarodil v jednom z těch nudných rodů. Brachu, my si užijeme legrace. I když ty si jich po večerech určitě užíváš dostatek,” mrkl na něj a pak na Mikel.
Jabel to chvíli nepochopil, ale pak se zarazil. “Ne. Ona není moje družka.”
“Ne? Ale bavili jste se jako hodně dobří známí.”
“Ona je má sestra.”
Blue se podiveně zašklebil. “Sestra? Zvláštní. Myslel jsem, že obvykle zabíjíme své mladší sourozence dřív, než oni zabijí nás.”
Jabel se na něj zle podíval. “Možné to je, ale Mikel neublížím. A ona mě taky ne. Jsme sourozenci a podporujeme se.”
“Takže jste sourozenci?” ozval se Neferian a přisedl k nim.
Jabel souhlasně přikývl.
“To je dost zajímavé, že?” otočil se Blue na Neferiana.
Neferian se zamyslel. “Tak neobvyklé to není. Jen se to už dlouho nestalo. Moje matka má také sestru.”
“Vážně?” vyptával se Blue.
Neferian se pustil do vyprávění. Jabel mu ale nevěnoval pozornost a snažil se vytratit. Podařilo se mu to ne na dlouho.
Blue náhle v cuku letu stál vedle něj a následoval ho. “Budeme přátelé. Něco mi to říká,” pronesl tmavě modrý drak.
Jabel mu nechtěl jeho tvrzení vyvracet. Povětšinou to tak bylo. Členové letky se stali přáteli a nebyli jen kolegové na poryvech větru. Přesto se teď zrovna nechtěl kamarádit. A když se snažil utéct Bluovi, vrazil do Ellene. Podíval se na ni s obavami, že ho zase srazí pohledem, ale k jeho překvapení to neudělala. Jen řekla: “Promiň.” a odešla za Mefistem.
Blue se ho pořád držel a ho to začínalo štvát. Když začal uvažovat, že ho napadne, ozvali se zelení draci: “Čas hostiny na vaši počest, Letko!”
Ze štěrbin a malých jeskyní se začali hrnout malí dráčci. Nesli s sebou každý nějaký kus masa. Bylo toho málo, ale ve chvíli hlavním vchodem začali už větší dráčci přinášet kusy masa, bylin, které drakům obohacují minerály v těle a pomáhají s trávením, ale hlavně uhelné kameny - pochoutku, kterou si mohli dovolit jíst jen ti nejmocnější. Uhelné kameny byly pro draky stejná pochoutka jako pro lidi cukrkandl.
Všichni draci se nenechali pobízet a pustili se do správné žranice. Jabel se tehdy dostal do malého křížku s Merin. Chtěli stejný kus masa, ale nakonec, když chvíli na sebe vrčeli, využila příležitost Wolfie a šikovným tahem si kus volské kýty uškudlila pro sebe. Jabel a Merin se na sebe usmáli a každý dále hledal sousto, které by mu chutnalo.
Největší žrout byla Ivory a Zibra. Obě dračice se ládovaly velkými kusy masa, i když už ani velikáni jako Ravier a Belsevan nemohli.
Po nějaké hodince veškeré jídlo zmizelo a draci si nacpaní skoro k prasknutí lehli, aby chvíli podřimovali. Toho využili Mefisto a Ivory. Někam se ztratili, ale nikoho teď nezajímalo, kam a jestli šli spolu.
Wolfie dostala škytavku. Její hlasité škytání Jabela rušilo a některé ostatní také. Ravier se zvedl a unaveně odkráčel někam ven. Nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Jen se zdálo, že už dlouho nespal.
Night Breeze využil šanci a přiblížil se k Wolfie. Všichni ho sledovali. Pak ale nadskočil jak malé dráče. Belsevan ho totiž zezadu jemně uchopil drápy za ocas a když se chtěl vrhnout na Wolfie, aby ji vylekal, stáhl ho zpátky. Night Breeze se jak široký, tak dlouhý natáhl přímo před ní.
Wolfie se lekla, ale spíše se bavila, než aby se zlobila. Hlavně ji přešla škytavka.
“Vyřešeno,” šibalsky pronesl Belsevan a omluvně se zadíval na Nighta.
Night se na něj málem vrhl, ale pohled Wolfie ho srazil na zem. “Nighte, známe se krátce a tohle bys neměl dělat. I když jsem menší než ty.” Night nebyl také nějaký velký drak. Dokonce byl nejmenší z dračích samců. Jen Wolfie a Mikel byli menší než on.
“Tak se o sebe umím postarat.” A jako varováni vypustila obláček kouře z nozder. Pak se rozesmála a natáhla se na zem.
Mezitím se Merin zase vytratila k rohu jeskyně. Jabel se na ni zadíval, ale protože mu nevěnovala pozornost, nechal toho.

Po několika krásných hodinách, kdy nabírali síly, se přiblížil čas odletu. Teď byl ten čas, aby se svobodně rozhodli, kdo povede formaci a v jaké vlastně poletí. Jabel se této chvíle bál. Byli tu hned čtyři kandidáti, kteří chtěli letět vpředu. Zibra, Fernero, Belsevan a Mefisto. Po chvíli dohadování se rozhodlo, že to bude Mefisto. Fernero to zvláště špatně nesl, ale většina odsouhlasila Mefista. Ellena byla jediná, která nehlasovala a na rovinu řekla, že si poletí, jak chce a nebude se ptát na dovolení.
I když ji Mefisto přemlouval a předkládal jí argumenty, proč by se měla podřídit, neudělala to. Řekla jen: “Vždycky věř svým instinktům.”
Konečné rozestavění bylo následovné. Rozhodli se letět ve čtyřhranného diamantu.
Mefisto byl v čele, okolo něj se rozestavěli klasicky podle příruček dračího kodexu. Pětisetmetrová vzdálenost. Vzdálenost taková, že mohli reagovat na své změny chování a případné nebezpečí. Nemělo by jim nic hrozit, ale zastavovat se na zemi bylo někdy nebezpečné. Mefisto nechtěl riskovat střet s pozemními tvory, jako jsou ghúlové, zemní draci nebo červi.
Pořadí bylo takové - Mefisto vpředu, pod ním letěl Varius, napravo Celena, nalevo Ivory, nad ním Fernero. Zbylí draci se v přesné formaci rozestoupili tak, aby pokryli případná místa útoku. Celou konečnou formaci nakonec uzavíral Bersevan.
Čekala je cesta dlouhá tři dny letu bez zastavení. I když měli plánované přestávky, nemohli se nikde zdržet dlouho. Vyrazili přesně ve chvíli, kdy se začalo stmívat. Ve okamžiku, kdy už byla naprostá tma, opustili Velké hory. Museli vyrazit za noci pro případ, že by nepřítel sledoval horu. Nemohli si dovolit mu ukázat cestu k Hnízdu. Letěli neslyšně a nehovořili. Jen letěli.
Zdálo se, že vše bude v pořádku. Jen Belsevan se celou dobu ošíval a nasával vzduch. Nikdo mu ale nevěnoval pozornost. Tak letěli celou noc bez zastávky. Krajinu pod sebou ani nerozeznávali. Ne proto, že by ji neviděli, ale roviny, které se táhly před Velkými horami, byly stále stejné. Pusté. Jen sem tam nějaký malý lesík.
Sem tam se jim poštěstilo zahlédnout nějakého živého tvora. Jednou byli dokonce pozorování kamennými obry. Zvláštní to jsou tvorové. Jsou živí, a přece věcmi.
Jabel letěl kousek za Ivory. V předepsané vzdálenosti. Přesto mu strach zaplavoval srdce. A nejenom jemu. Jen málo draků se samo vydalo takhle daleko. Povětšinou raději žili v horách a do plání létávali jen lovit velké jeleny a jiné zvířata vhodné za pokrm.
Přišla jejich první přestávka. Ellena si přistála na jiném místě, než se domluvili a Mefisto se pořádně naštval. Ivory ho uklidňovala a Jabelovi konečně došlo, že tvoří pár. Neprojevovali to, jak Zibra a Jirea, ale byli pár.
“Mefe, klid,” konejšila ho Ivory.
“Já bych ji nejraději zakousl!” Mefisto hřál zlostí, tak že na jednom místě vzplála tráva.
Merin se raději od nich vzdálila. Jabel si všiml, že se vždy z nějakého důvodu vyhýbá ostatním. Zvláště některým jako Mefisto a Mornat.
“Mefisto. Jsi vůdce a nebudeš se jí podřizovat. A navíc se nezdá, že by nás potřebovala. Myslím, že to tak můžeš nechat být. Jsi teď vůdce a musíš vést nás, kteří ti věří,” pronesla Ivory svou řeč.
Mezi ostatními to ale nesklidilo takové ovace, jak si asi přála.
“Nech toho Ivory. Nemám čas. Musím ještě zkontrolovat ostatní, abych se ujistil, že jde vše, jak má,” vyrazil směrem k drakům.
Všichni čekali na povel k odletu. Popravdě nemuseli zastavovat, ale Mefisto na tom trval. Prohlédl si všechny členy letky a posuzoval, jak moc je cesta znavila. Po chvíli spokojeně zavrčel a vydal rozkaz k odletu. Zatím se nic zvláštního nestalo.
Tentokrát letěli přes den. Se svítáním se dostali do oblastí, kde začínaly velké lesní porosty, prvotní prales této oblasti. I pláně, co nechali za sebou, byly kdysi lesem. Ale pak přišla velká dračí válka a les padl popelem. Velký požár se jim tehdy podařilo zastavit až zde. Byla to smutná kaňka v dračí historii. Nikdo na ni nerad vzpomínal. Až na pár vyšinutých jedinců.
Mefisto vedl ledku vpřed. Tady si nemohli dovolit zastavit. Lesy by jim sice posloužily jako dobré místo k úkrytu, přesto nikdo nevěděl, co v nich všechno žije a navíc pro tolik draků zde nebylo místa.
Letěli velice dlouho a pomalu. Mikel je dost zpomalovala. Nebyla dobrý letec. Dokázala letět velice rychle, ale tohle bylo poprvé, kdy letěla tak velkou vzdálenost. Mefisto si to uvědomoval, ale strach z lesa byl silnější. Raději bude riskovat na břehu jezera než uprostřed lesa, kde nemohli postřehnout blížící se nebezpečí. Navíc i on si už uvědomil, co se k nim blíží. Velký orkán. A ne jen tak ledajaký. Hal-Paka - nenadálý uragán, který přijde náhle a smete, co může, ohromný mrak který zakryje oblohu. Po dvacet čtyři hodin nepůjde létat. Ne, že by to nešlo, ale draci, kteří do něj vletěli, se nikdy nevrátili. Přitom nebyl ten vichr tak ohromný.
Tajemství, které se v něm skrývalo, nikdy nemělo být odhaleno. Kolovaly o něm mnohé legendy. Mefisto se ho bál. Poznal, že Belsevan o tom uragánu věděl ještě dřív. I ostatní draci si začali uvědomovat, že je něco špatně.
Belsevan opustil své stanoviště a přiletěl k němu. Mefisto mu to teď nevyčítal. Něco mu říkalo, že bude mít nějakou dobrou radu.
“Musíme se rozdělit,“ konstatoval Belsevan.
“Já tu zůstanu s Mikel a Wolfie. Ty poletíš dál a odvedeš je do bezpečí. Nemůžeme riskovat životy všech. Pokud to bude možné, vyrazíme za vámi ještě před tím, než se přižene.”
Mefisto neochotně přikývl. Raději by ho přečkal někde s celou letkou. Ale nemohl si dovoli riskovat životy všech. “Dobře. Zůstaneš s nimi a já poletím s ostatními.”
“Neboj,” odpověděl Belsevan. “Přeberu za ně odpovědnost. A ještě jedna věc. Jestli se někdo odtrhne, nezastavuj a leť dál. Postarám se i o ně.”
Oba dva se podívali na Jabela. Věděli, že bude chtít zůstat se svou sestrou. Tak se také stalo. Ve chvíli, kdy Belsevan zavelel, aby Wolfie a Mikel přistály, i Jabel se snesl níž. A s ním Bluepeace.
Mefisto zatím pokračoval dál se zbytkem letky.

“Co se sakra stalo?” dožadoval se Jabel odpovědi, když dosedli na břeh velkého jezera. Táhlo se hodně daleko a bylo to spíš takové malé moře uprostřed pevniny. I voda měla trochu slanou chuť.
“Neboj, brachu. Odpočíváme. Dostal jsem na starost se postarat o Mikel a Wolfie. Věděl jsem, že tu zůstaneš, ale co ty, Blue? Proč jsi neletěl dál?”
Bluepeace se zazubil. “Jabel je kamarád, tak ho tu nenechám samotného, ne? A navíc si chci zaplavat.” Načež skočil do vody a zmizel pod hladinou.
Jabel i Belsevan sledovali místo, kde zmizel a prostě ho nechápali. Jabela ale hřálo u srdce, co řekl. Je to můj kamarád.
Nezůstali tam moc dlouho. Do hodiny vyrazili dál. Belsevan ale věděl, že je pozdě. Sotva vyletěli, přišlo to. Silný vítr, který je tlačil zpátky.
“Tohle nezvládneme,” volal zoufale Jabel.
Nápor na jejich těla byl větší a větší. Pak si Belsevan i Bluepeace všimli jednoho zvláštního proudu. Byl dokonalý a pomáhal jim zdolávat orkán. Bluepeace i Belsevan na něj naletěli a díky němu se dostali do místa, kde byl menší nápor na jejich křídla. Dokonce se zdálo, že je vítr pohání dál.
Náhle se dostali do středu orkánu. A to, co uviděli, je bude strašit do posledních dnů jejich života. Z hlubin se k obloze napínala obrovská chapadla, která se po nich ihned začala sápat, když se dostali dost blízko, aby je dostala. A veliká tlama nějakého zvláštního a děsivého tvora se snažila svým ohlušujícím řevem mladé draky srazit z oblohy.
Jabel zazmatkoval, ale Belsevan je mistrně vyvedl z největšího nebezpečí. Kroužili těsně mimo dosah chapadel a snažili se vymyslet co dál.
Belsevan si zlostně zařval. Teď věděl, proč se v teto bouři draci strácely. Tahle bestie je lovila. Nějakou zvláštní náhodou, nebo to možná byla její schopnost. Uchytila se v oku bouře a lovila draky, kteří se po zrádném proudu vydali, aby si ulehčili cestu.
“Ke mně. Držte se u mě!” velel a snažil se nepropadat panice.
Mysli, mysli.
Zadíval se na obludu dole a snažil se spočítat jejich šance. Neviděl naději. Jediné co mohli zkusit, bylo vletět do vichru a doufat, že je to nevyhodí zpátky a do dosahu chapadel.
Monstrum zatím zlostně syčelo.
Belsevan byl aspoň rád, že draci, které měl na starost, nebyli hloupí a nebáli se. Neměli jinou šanci. Museli to zkusit, i když malé dračice měly jen malé šance, že se od tam dokáží dostat. Rozhodl se zariskovat.
“Hej. Kousněte mě do ocasu, Mikel, Wolfie.“
Obě dračice tak učinily. Mikel se zachytila Belsevova ocasu a Wolfie pak jejího.
“Na tři vletíme do tý malý bouřky, jasný? Je to jen malý větřík proti tomu, co jsme měli v horách.”
Dračice se očividně uklidnily, ale Balsavan ne. Věděl, že lhal a tohle bude ten největší risk jeho života.
“Raz. Dva.”
Připravil se k rychlému průletu a dva dračí samci ho napodobili. Jabel byl strachy bez sebe, ale kvůli své sestře to nedal znát. Zdálo se, že Blua dokonce možnost proletět se tou smrští baví.
“Tří!”
Rozletěli se proti větrné zdi. A narazili tvrdě. Belsevan neměl tak mohutné tělo, aby ho to nerozházelo. Sykl bolestí, když se mu ostré zuby Mikel ještě více zaryly do ocasu. I ona očividně trpěla, protože Wolfie jí udělala to samé.
Bojoval proti větru a pomalu začínal prohrávat. Pak si ale všiml Jabela a Bluepeaceho. Nějakým zázrakem se Bluemu podařilo najít proud, který směřoval opačným směrem. Jabel letěl hned za ním a ti dva malí draci, i když nebyli nijak mohutní, otevřeli Belsevanovi cestu, kterou potřeboval. Z posledních sil máchl křídly a zapadl do proudu, který je vyvede pryč. Přesto ten náhlý poryv, který při přechodu zadul, nebohé dvě dračice smetl. Tři dračí samci zpomaleně viděli, jak se obě dvě srazily a začaly padat dolů.
Jabel se vrhl dolů. Mířil k Mikel, ale nemohl ji dohnat. Bluepeace se okolo něj prohnal a zařval: “Chyť tu druhou.”
Jabel nerad poslechl a zaměřil se na Wolfie, která se kymácela ve větru. Belsevan i když chtěl také vyrazit na pomoc, nemohl už reagovat včas.
Jabelovi se k Wolfie podařilo dostat s námahou. Byla při vědomí, ale nemohla získat přes vítr rovnováhu. Kopla ho do tváře a protrhla mu líc, když ji chytal. Nedbal na bolest a strčil do ní. Tím ji dostal ze zrádného místa a ona mohla získat rovnováhu. Pak se podíval pod sebe. Nebylo tam nic jiného než rozbouřená hladina. Sevřel se mu chřtán a vydral se z něj bolestný beznadějný skřek.
Bluepeace rychle mířil k hladině. Věděl, že ji i přes svou rychlost nechytí nad vodou, a tak se připravil na náraz. Jak teď byl rád za svůj dar plavání. Při dopadu na hladinu se nahnul tak, že vklouzl lehce pod hladinu bez jakéhokoli odporu vody.
Pod hladinou se rychle zorientoval. Uviděl něco strašného. Jedno z těch velkých chapadel už Mikel chytilo a táhlo směrem, kde se musela nacházet hlava toho netvora.
Nezazmatkoval. Počkal tři sekundy a bleskurychle vyrazil. Vyhnul se dvěma chapadlům a když se dostal až k Mikel, zakousl se do chapadla. Bylo gumovité a tvrdé. Nedokázal se dobře zakousnout. Neměl čas uvažovat, a tak udělal řešení, kterému se vždycky vyhýbal.
Otevřel chřtán a ze svých útrob vypustil oheň. Byl pod vodou ale i tak se mu podařilo vodu okolo uvařit natolik, že chapadlo trochu povolilo. Začal se topit. Když otevřel své ohnivé plíce, dostala se mu tam voda. Přesto ještě jednou celý proces zopakoval. A chapadlo povolilo. Popadl Mikel zezadu za krk, jak matky nosí dráčata a škubl s ní. Vyškubl ji ze smrtícího sevření.
Nějakým zázrakem se mu podařilo se od chapadla odrazit. Plaval, co mohl, pryč. Bylo mu jedno, kam ale od té věci hlavně.
Po několika dalších sekundách už to nevydržel a musel vyrazit nahoru k hladině. Děkoval matce přírodě, že mu nadělila tak velké plíce. Vynořil hlavu nad hladinu a nadechl se. Při tom pustil Mikel ze zubů a objal ji tlapami. K plavání mu stačil ocas. Bylo to namáhavější, ale dokázal to. Zkontroloval, jestli dýchá a k jeho úlevě ano. Slabě, ale ano. Přece jen byla drak. Toho jen tak někdo neskolí.
Usmál se. “Tak, holka, tohle bude ještě zajímavý,” popadl ji a začal plavat k nejbližšímu břehu, co viděl.
Jabel, Wolfie a Belsevan dorazili ke břehu. Bouře zde nebyla vůbec silná. Zdálo se, že je zaměřená směrem k hnízdům. Teď už věděli proč. Byli první, kdo přežil setkání s tou obludou. Nebo si to mysleli aspoň.
“Mikel! Bluepeace!” začal volat Jabel na všechny strany a hledat.
Belsevan odpočíval. Bylo toho na něj moc. A navíc nevěřil, že ty dva ještě uvidí. Cítil se mizerně. Díky němu zemřeli dva členové letky a to ještě nedorazili na místo.
Wolfie jen v záhybu jezera potichu vzlykala. Věřila, že je to její chyba.
“No tak. Nevzdávejme to,” prosil je Jabel. Pak se rozletěl nazdařbůh pročesávat pevninu.
“Tak, holka, nějak jsme to dali,” oddechoval Bluepeace na břehu jezera. Nevěděl, kde je, ale věděl, že dál nemůže.
Mikel se už probudila a začala mu pomáhat. Bluepeace ucítil, jak se mu ulevuje. Alespoň svaly ho přestávaly bolet. Pochopil, že tahle dračice má také dar a teď mu jím pomáhá.
“Díky,” špitl a usnul.

Jabel uslyšel Mikel, jak ho volá. Vyrazil tím směrem a našel je na kraji zátoky. Chvíli si myslel to nejhorší, ale Bluepeace jen spal. I když byli oba unavení, tak ho popadli zuby jemně za křídla a táhli ho směrem, kde byla zbylá skupina.
Mefisto a hlavní voj se zatím blížili k hoře. Už byli velice blízko. Viděli ji a nevěděli, jaké překvapení tam na ně čeká. Hora totiž nebyla tak opuštěná, jak se prvně zdálo.