Tvorba - Texty

Jasně bílý drak běžel, pomáhajíc si křídly, jak nejrychleji uměl.Už je na dohled… Rychle… Rychle… Roztáhl křídla, odrazil se od země. Zaletěl dovnitř do jeskyní.
„Je to prav…“ hlas se mu zadrhl v hrdle. Naskytl se mu pohled na nashromážděná vejce. Velká různobarevná. Jejich budoucí pokolení. Skořápky rozpraskané, vršky omrzlé. Některá prostě prázdná, jindy malý nedovyvinutý tvoreček, promodralý s jemnou vrstvou ledu.
„Zmrzli. Všichni. Do jednoho,“ ozval se tiše Rudý, který si stoupl vedle něj. Vypadal strhaně, unaveně. Vždyť poslední měsíc zahřívali vejce, dělali naprosto vše pro to, aby přežila… Ale marně…
„Ale to… vždyť…“ stále nemohl situaci pobrat Bílý.
„Ghyre, je to pravda. Musíme se s tím smířit. Tahle zima zabíjí i nás,“ řekl znovu tiše, smutně rudý drak.
„A co se s tím hodlá dělat? Jak můžeme bojovat proti přírodě? Proti zimě? Mrazu?“ vzpamatoval se konečně.
„Sletí se Rada,“ konstatoval jen Rudý a odešel. Ghyr ještě chvíli hleděl nevěřícně na tu katastrofu. Proč? Proč by jim matka příroda udělala něco takového? Pak potřásl hlavou a šel raději pryč. Ve velké krásné krystalové jeskyni se sešli velicí a majestátní draci. Nikdo z nich nemluvil, jako jindy, všichni se tvářili ustaraně, nebo vypadali trochu vyčerpaně. Bez dlouhého zdržování si vyžádal klid svolávající. Jasně modrý drak s šedým žíháním.
„Zdravím vás! Nebudeme zdržovat začátek. Děkuji, že jste přišli, i když kdo by se teď nedostavil. Všichni přece vědí, o co běží,“ rozhlédl se po jeskyni, kde mrzne, i když je chráněná a vždy tu bylo poměrně příjemně pro všechny. Ozval se souhlasný šum.
„Teplota ale neúprosně i nadále klesá a i horké pláně černých a rudých se pokryly sněhem. Není již úniku,“ na chvíli se odmlčel, aby se nadechl k hlasitějšímu projevu, „všichni zde už vědí o nedávné katastrofě, který proběhla v líhništi.“ Přítomní začali kývat hlavami a ještě více se zachmuřili. Ztráta vajec celého pokolení byla tragická rána.
„A nyní přišla další smutná událost. Těžké mrazy začínají dopadat i na nás, živé jedince. Ano je to tak,“ kývl hlavou. Tam, kde byste čekali šepot a šum, bylo najednou ticho. Smutek ve vzduchu byl na dosah tlapy. Chvíli trval, než se pokračovalo.
„Je tedy nasnadě jedno slovo. Slovo, které musíme dnes vyřešit. A tím je vyhynutí. Vyhynutí celého našeho druhu,“ řekl a jeho hlas o něco ztvrdl. Nikdo to nechce slyšet, ale někdo to vyřešit musí. Dřív, než bude moc pozdě. Ale pouze to prodloužilo mlčení, nyní se ale všechny pohledy upírali na něj. Na draka od něhož všichni očekávali moudrou radu, rozhodnutí, záchranu, spásu. Nicméně ten se po nich podíval, sklonil hlavu.
„Já sám nevím, co teď. Na celé Zemi není kam utéci. Nenapadá mě, jak se adaptovat na tak prudkou změnu tak rychle.“
„V jedné věci se mýlíš…“ ozval se drobounký hlásek, ale v krystalové jeskyni moc dobře slyšitelný. K Tyrkysovému přeskákal malý tvoreček, trochu neurčitého tvaru. Pohledy se upřeli na něj a konečně se ozval šum.
„Jak ses sem dostal?!“ zaburácel dračí hlas.
„To snad důležité není ne?“ uchechtl se, „důležité je, že vy máte problém a já mám řešení.“
„Vážně?“ V momentální situaci byli draci ochotní poslouchat. Jindy by nedostal šanci.
„No ano. Je ještě jedna cesta. Cesta za teplem…“ ukázal na podlahu, „dolů.“
„Jak dolů?“
„Odkud se bere magma v sopkách, ke kterým jste se stáhli?“ uchechtl se znovu.
„Ze středu. Z jádra. Nemysli si, že to jsme nezvážili. Ale není se jak dostat blíž k jádru a také tam není jak přežít…“
„Ale je. Znám jedno takové místo. S prameny, pro vás zbytek. S úrodnou půdou, kam můžete stáhnout zvěř. Dostatečně blízko jádra, abyste všichni neumrzli…“
„Proč bys nám ale o tom dobrovolně dával vědět?“
„No… řekněme, že jsem prostě drakumil…“ uchechtl se tvoreček a usmál se tak mrazivě, že za normálních okolností už by byl na cáry. Tohle ale byla krize, ne obyčejná situace. A také z toho důvodu se Tyrkysový rozhodl to zvážit.
„Dobrá, vyšleme s tebou dva lovce, aby se na to místo podívali. Jak dlouho vám zabere cesta tam a zpátky?“
„Pokud použijí svá křídla a mají výdrž, tak čtyři dny,“ pokýval spokojeně hlavou.
„Dobrá. Doufej, že za tu dobu teplota neklesne moc a tvá pomoc tak nevyjde vniveč,“ řekl Tyrkysový a s tím také ukončil slet. „Jak ti je?“ přešel Ghyr k zelené dračici.
„Zima,“ ušklíbla se dračice a více se schoulila na rozžhavený kámen.
„To jo… jedla jsi?“ zeptal se a pousmál se.
„Ne,“ odvětila jen a kývla k mladším drakům. Bílý drak kývl. Chápe, že zbytky ulovené zvěře nechala mladším drakům, kteří ho potřebují více. Čím starší drak, tím déle vydrží nejíst a také dokáže lépe hibernovat. Což sice Moina ještě tolik neumí, ale ještě skoro dráčata by bez jídla nepřežila. Lehl si k ní a ještě ji překryl křídlem.
„Vydrž, už zítra by se měli vrátit,“ špitl jí do ouška a ona jen kývla, schoulila se k němu a tak dále společně čekali. Už u lávových jezer, na kamenech, které žhavili svými plameny, aby neumrzl jejich vnitřní oheň. Ale i tak jich ubývalo po desítkách. Každý den. Starší začali mít obavy, že se do podzemí nestihnout stáhnout. Brzy totiž nikdo nezbyde. „Vrací se! Vrací!“ chraplavým hlasem zakřičela stráž. A skutečně, na obzoru se vyloupl temně modrý drak. Jeden. Netrpělivě očekávali zprávy lovce. Všechny zajímalo, co se stalo. Stačil by pokyn a všichni by vyrazili na cestu. Byli připraveni. Zbytek. Ten zbytek, co přežil. Všechno bylo na jednom místě, jen se zvednout a jít. Drak doletěl do jeskyně a rovnou si to zamířil na horký kámen. Setřásl ze sebe kousky ledu a ze zad mu seskočil tvoreček.
„Kde je Amu?“ zajímal se Tyrkysový. Modrý si odkašlal, zahřál si více kámen.
„Zranil se. Byl prudce podchlazený. Nezvládl by let zpátky. Nechal jsem ho dole. Na místě, kam můžeme jít,“ řekl a usmál se. Chvíli trvalo, než to všem okolo došlo. Spokojené mručení byla na podchlazené draky ještě dobrá reakce. Nebyl to zrovna jásot, ale ve všech se probudila nová energie. Naděje.
„Jak se ti máme odvděčit?“ sklonil Tyrkysový hlavu k tvorečkovi.
„Nemusíte. Nebo takhle – přežijte. Když už jsem se namáhal,“ usmál se a rozhlídl se po nich.
„Až uznám za vhodné, někoho tam dolů za vámi pošlu…“ dodal ještě a usmál se tak, že se ho draci raději už na nic jiného neptali. I když je nejspíše zachránil, nikomu se nezdál. A právem. Ale to je zase jiná. Byl vydán povel a všichni se museli zvednout. Každý se najedl, aby měl sílu a vydalo se na cestu. Na úmornou, ale nadějeplnou cestu. Cesta probíhala dobře. Šli za modrým lovcem. Cestou o nikoho nepřišli, ale Jack Frost je připravil o více než půlku celé populace. Vzal si je k sobě na věčnou pouť. Zamrzlé majestátní sochy. Dorazili do míst, hluboko pod zem. Některé úseky letěli, aby byli rychlejší a dále od zamrzlé kůry. Čím se dostávali hlouběji, tím lépe se jim putovalo. Bylo tepleji a jejich ohně se vzpamatovávali. Konečně. Nálada se zlepšovala, takže když sletěli poslední úsek cesty, ozval se skutečný jásot. Před nimi se rozléhal obrovský prostor, ale skutečně obrovský. Tak, že tam v klidu mohli létat a na druhý konec nebylo ani vidět. Tady na ně čekal oranžový drak Amu.
„Našel jsem zelené pastviny, skály i prameny. Ideální místo. Celou dobu, co tu jsem, je tady příjemná teplota. Přežijeme,“ usmál se. Jen ta zpráva všechny potěšila. Nosiči šli odnést zvěř na pastviny. Draci přežili. Našli si prozatímní domov. Tyrkysový spokojeně pokýval hlavou. Tohle by mohlo fungovat. Pokud bude něco potřebovat, vyhovíme mu. Pomyslel si na adresu tvorečka a vydal se za ostatními do jeskyně. Nikdo z draků ale netušil, jak byl vlastně vychytralý. Vchod za nimi se nenávratně zavřel, když splašil jedno s posledních stád velké zvěře, tak aby jediný vchod, ale i východ zaplnila lavina kamení, ledu a sněhu. A rozhodně pro ně nikoho nehodlal posílat. Teď, když si své jediné nepřátele, rivaly odklidil z cesty. Určitě by se adaptovali a co by dělal pak? I nadále se krčil v díře? Ne to nechtěl riskovat. On už si nějak poradí proti kruté zimě. I kdyby se měl schovávat ve vnitřnostech mrtvé zvěře. On přežije. A přežil. Ale ostatně, to všichni víme. Možná se nakonec taky musel stáhnout do podzemí, kdo ví… A tak draci žijí nadále v podzemí, ve svém malém světě, spokojení a čekající na zprávu o tom, že Jack Frost se stáhl z povrchu Země. Nebo je alespoň mírnější k bytostem, které na zemi žijí. Protože to on, v ten den, kdy obešel Zemi, vyhnal draky do podzemí. A v zemi Jacka Frosta nepřežijí ani majestátní draci s ohněm v těle.