Zrození draka
Šlapal jsem z posledních sil. Ještě v práci jsem doufal, že to rozhýbu, ale nevyšlo to. Hlava mě bolela a před očima se mi dělaly mžitky. U domu jsem málem spadl z kola; naštěstí už je ta hrzná cesta za mnou!
„Vypadáš strašně!“ ohodnotila můj stav má žena, když jsem se dopotácel do kuchyně.
„Asi mám virózu. Popadlo mě to chvilku po obědě,“ zasípal jsem.
Děti se ve vedlejším pokoji hádaly o nějakou hračku. Děsně u toho křičely. Obyčejně jsem si toho nevšímal, ale dnes mi to málem utrhlo uši.
„Jdi si radši lehnout. Donesu ti tam čaj,“ pohladila mě má žena po rameni. „A zavolej do práce, že si zítra bereš volno. Tohle hned tak nepřejde.“
---
Ani nevím, jak jsem usnul, ale probudil jsem se před setměním. Propocený polštář mě studil do ucha a tričko se dalo ždímat. Klouby mě bolely a ve svalech jsem cítil tah. Vyměnil jsem si mokré oblečení a otočil polštář. Manželka zatím ve vedlejším pokoji četla dětem nějakou pohádku, aby je uspala. Chvíli jsem poslouchal otočený čelem ke zdi. Najednou za mnou zavrzala postel.
„Už spí. Jak je tobě?“ ozval se ze tmy hlas mé ženy.
„Nic moc, ale když jsi tu, je to mnohem lepší.“
Zasmála se a začala mě rukou škrábat na zádech. Pohyb jejích prstu se ale stále zpomaloval a za chvíli jsem uslyšel její pravidelné oddechování.
Čas se vlekl. Potácel jsem se mezi bděním a horečnatými sny. Chvílemi se mi zdálo, jakoby mi otékaly prsty, až byly tlusté jako rohlíky. To bude noc!
---
Probudil mě podivný tlak na břiše. Ležel jsem na zádech a mžoural do tmy, abych zjistil, co se to děje. Náš podkrovní pokoj osvětlovala jen mdlá záře noci bez měsíce.
Nade mnou se něco pohnulo.
„Páťo? To jsi ty?“ zeptal jsem se potichu.
„Ne-e,“ ozval se ze tmy melodický hlas.
Uvědomil jsem si, že chrupkání mé ženy se ozývá z opačného konce naší postele. Takže ona to být opravdu nemohla.
Zašátral jsem rukou do temnoty. Někdo ji však uchopil a silou, které jsem nedokázal vzdorovat, mi ji přitlačil na polštář za mojí hlavou. Postřehl jem pohyb ladného, ženského těla.
„Kdo jsi?“
„Já? Nevím? Musíš mě pojmenovat,“ zněla tichá odpověď. Slova se táhla jako med.
Kolem mě cosi zašustilo.
„Co to je? Ty máš snad křídla!?“ vysoukal jsem ze sebe.
„A-hmm.“
Sevření mé ruky povolilo. Pomalu a opatrně jsem jí opět sunul černým sametem noci. Mé prsty narazily na její kůži. Musela to být žena, nebo něco, co bylo ženě velmi podobné. Kůži měla porostlou drobnými šupinami, ale hebkou. Skoro jako hadí. Ta bytost mi seděla na podbřišku a svírala mě stehny, jako svěrákem.
Na sucho jsem polknul. „Co tady chceš?“
„Nevím. Přivolal jsi mě. Co by sis přál, abych chtěla?“
Ta odpověď vůbec nedávala smysl, ale já nad ní neuvažoval. Teď už oběma rukama jsem se dotýkal jejího těla v oblasti břicha a pomalu je sunul nahoru. Mírně se naklonila dopředu a prohnula se jako luk. Přímo před obličejem mi zablýskl pár zelených očí.
„Vypadáš skoro jako drak. To, co se dotýká mé hony. To je ocas?“
Neodpověděla. Jen se usmála a ukázala dvě řady bělostných zubů, ostrých jako jehly. Pevněji mě sevřela stehny a já najednou pocítil nesmírnou touhu se s ní pomilovat.
Musela to poznat, protože se naklonila ještě blíž a dotkla se mě svými pevnými ňadry. Podívala se mi zblízka do očí a pročísla mi zpocené vlasy za uchem svými drápy.
„Tak už víš, kdo jsem?“
„Drakona!“ To slovo se mi objevilo v hlavě naprosto spontánně a samo se vydralo mimi ústy. Chytil jsem jí za pevný zadek. „Jsi můj sen, můj přelud. Má bohyně! Čekal jsem na tebe celý život, jen jsem o tom nevěděl.“
Zuby se opět zaleskly při tom neopakovatelném úsměvu.
„A už víš, co chci?“
„Splníš mi přání!“
„Hmm. A co si přeješ?“
---
Slunce svítilo skrz mezery v roletách střešních oken. Líně jsem otevřel jedno oko. Místo vedle mě bylo prázdné, ležela tam jen zmuchlaná pokrývka. Protáhl jsem se a zahleděl se na své přední nohy, porostlé kolem tlap dlouhými, černými chlupy. Vzpomněl jsem si na noční návštěvu a své přání. Musel jsem se sám pro sebe pousmát.
No, to bude paráda!
Vykulil jsem se z postele a po čtyřech, jak mi velela má nová anatomie, jsem slezl po schodech do přízemí. Bezděky jsem pohlédl na kované zábradlí lemující schodiště. Proč jsem se s ním tak mořil, když ho teď vlastně už nebudu potřebovat?
Zabočil jsem do koupelny. Ve dveřích jsem se zastavil a zálibně zůstal hledět na svou ženu. Levou přední tlapou se opírala o umyvadlo, aby udržela balanc před zrcadlem. V pravé šikovně svírala hřeben a snažila se rozčesat hustou, zrzavou hřívu, která jí pokrývala temeno hlavy a zátylek dlouhého krku.
„Dobrý ráno! Tak co, jak je?“ zeptala se.
Po chvilce se přestala česat a podívala se na mě.
„Proč se na mě tak díváš?“ neubránila se rozpačitému úsměvu.
„Koukám, jak ti to dnes moc sluší,“ pochválil jsem její elegantní plazí tělo porostlé zelenými šupinami.
V tom se ozvalo pištění a dupot. Kolem proběhly dvě dráčata a třetí za nimi poslalo malou, ohnivou kouli. Plamen naštěstí neměl dost paliva a rozplynul se ve vzduchu. Zůstal jen obláček štiplavého dýmu.
„Sakra děcka! Žádnej oheň v baráku! Jinak si mě nepřejte!“ okřikl jsem je.
„Jakej oheň??“ zamrkala na mě má dračice. Spustila se předními na zem a došla ke mně. Položila mi tlapu na čumák a zeptala se: „Je ti dobře? As máš ještě horečku.“
„Nikdy mi nebylo líp,“ široce jsem se na ni usmál a objal jí.
Chudák malá! Když jsme spolu ještě chodili, tak jsem jednou půjčil film Dračí srdce. Zdál se jí tak morbidní, že jsem ho musel v polovině vypnout. Kdyby tušila, jak ji vidím, asi by mě poslala rovnou do blázince!
„Hele, víš co?“ navrhla, „Jdi si ještě lehnout. Donesu ti paralen.“
Zase jsem zalezl do postele. Ocas jsem nechal viset přes pelest a křídla jsem mírně roztáhl tak, abych si mohl lehnout na záda. Přední tlapy jsem založil za hlavu. Blaženě jsem se usmíval. V práci mě na to připravovali. Jednoho rána se probudíš a budeš mít pocit, že si někdo jinej, říkali. Co bych si to nepřiznal; jeblo mi! Ale měl jsem vlastně kliku. Být drak nemusí být tak špatné! Mohl jsem se považovat třeba za věžní hodiny, nebo švába. Co ale s tím? Jak si tuhle novou existenci užít? A je to trvalé, nebo to časem pomine? Ať je to jak chce, stojím teď na stezce, která nepovede tak racionální krajinou, jako doposud, ale o to bude zajímavější! Měl bych se o ten pocit s někým podělit.
Rozhlédl jsem se po pokoji a uviděl poloprázdný poznámkový blok. Podal jsem si ho, z nočního stolku vytáhl tužku a napsal jsem první větu povídky Rodinná idylka.
Jsem Oalfsonn, malý, černý drak s bílým břichem. Můj rod kdysi dávno vystoupil z chladných jeskyní kdesi na severu.
Budu ti tu vypravovat tak, jek vypravuji už v Dračím světě, jen ingredience použiju trošku ostřejší. Nebude to až tak z mé hlavy. Nejsem autor, jen posluchač. Když píšu, tak z jedné strany za mnou stojí Drakona, strážkyně mého dračího já, a z druhé Permon, můj průvodce podsvětím. Vypravují mi své příběhy a já je teď předám tobě.
Poslouchej ….
„Vypadáš strašně!“ ohodnotila můj stav má žena, když jsem se dopotácel do kuchyně.
„Asi mám virózu. Popadlo mě to chvilku po obědě,“ zasípal jsem.
Děti se ve vedlejším pokoji hádaly o nějakou hračku. Děsně u toho křičely. Obyčejně jsem si toho nevšímal, ale dnes mi to málem utrhlo uši.
„Jdi si radši lehnout. Donesu ti tam čaj,“ pohladila mě má žena po rameni. „A zavolej do práce, že si zítra bereš volno. Tohle hned tak nepřejde.“
---
Ani nevím, jak jsem usnul, ale probudil jsem se před setměním. Propocený polštář mě studil do ucha a tričko se dalo ždímat. Klouby mě bolely a ve svalech jsem cítil tah. Vyměnil jsem si mokré oblečení a otočil polštář. Manželka zatím ve vedlejším pokoji četla dětem nějakou pohádku, aby je uspala. Chvíli jsem poslouchal otočený čelem ke zdi. Najednou za mnou zavrzala postel.
„Už spí. Jak je tobě?“ ozval se ze tmy hlas mé ženy.
„Nic moc, ale když jsi tu, je to mnohem lepší.“
Zasmála se a začala mě rukou škrábat na zádech. Pohyb jejích prstu se ale stále zpomaloval a za chvíli jsem uslyšel její pravidelné oddechování.
Čas se vlekl. Potácel jsem se mezi bděním a horečnatými sny. Chvílemi se mi zdálo, jakoby mi otékaly prsty, až byly tlusté jako rohlíky. To bude noc!
---
Probudil mě podivný tlak na břiše. Ležel jsem na zádech a mžoural do tmy, abych zjistil, co se to děje. Náš podkrovní pokoj osvětlovala jen mdlá záře noci bez měsíce.
Nade mnou se něco pohnulo.
„Páťo? To jsi ty?“ zeptal jsem se potichu.
„Ne-e,“ ozval se ze tmy melodický hlas.
Uvědomil jsem si, že chrupkání mé ženy se ozývá z opačného konce naší postele. Takže ona to být opravdu nemohla.
Zašátral jsem rukou do temnoty. Někdo ji však uchopil a silou, které jsem nedokázal vzdorovat, mi ji přitlačil na polštář za mojí hlavou. Postřehl jem pohyb ladného, ženského těla.
„Kdo jsi?“
„Já? Nevím? Musíš mě pojmenovat,“ zněla tichá odpověď. Slova se táhla jako med.
Kolem mě cosi zašustilo.
„Co to je? Ty máš snad křídla!?“ vysoukal jsem ze sebe.
„A-hmm.“
Sevření mé ruky povolilo. Pomalu a opatrně jsem jí opět sunul černým sametem noci. Mé prsty narazily na její kůži. Musela to být žena, nebo něco, co bylo ženě velmi podobné. Kůži měla porostlou drobnými šupinami, ale hebkou. Skoro jako hadí. Ta bytost mi seděla na podbřišku a svírala mě stehny, jako svěrákem.
Na sucho jsem polknul. „Co tady chceš?“
„Nevím. Přivolal jsi mě. Co by sis přál, abych chtěla?“
Ta odpověď vůbec nedávala smysl, ale já nad ní neuvažoval. Teď už oběma rukama jsem se dotýkal jejího těla v oblasti břicha a pomalu je sunul nahoru. Mírně se naklonila dopředu a prohnula se jako luk. Přímo před obličejem mi zablýskl pár zelených očí.
„Vypadáš skoro jako drak. To, co se dotýká mé hony. To je ocas?“
Neodpověděla. Jen se usmála a ukázala dvě řady bělostných zubů, ostrých jako jehly. Pevněji mě sevřela stehny a já najednou pocítil nesmírnou touhu se s ní pomilovat.
Musela to poznat, protože se naklonila ještě blíž a dotkla se mě svými pevnými ňadry. Podívala se mi zblízka do očí a pročísla mi zpocené vlasy za uchem svými drápy.
„Tak už víš, kdo jsem?“
„Drakona!“ To slovo se mi objevilo v hlavě naprosto spontánně a samo se vydralo mimi ústy. Chytil jsem jí za pevný zadek. „Jsi můj sen, můj přelud. Má bohyně! Čekal jsem na tebe celý život, jen jsem o tom nevěděl.“
Zuby se opět zaleskly při tom neopakovatelném úsměvu.
„A už víš, co chci?“
„Splníš mi přání!“
„Hmm. A co si přeješ?“
---
Slunce svítilo skrz mezery v roletách střešních oken. Líně jsem otevřel jedno oko. Místo vedle mě bylo prázdné, ležela tam jen zmuchlaná pokrývka. Protáhl jsem se a zahleděl se na své přední nohy, porostlé kolem tlap dlouhými, černými chlupy. Vzpomněl jsem si na noční návštěvu a své přání. Musel jsem se sám pro sebe pousmát.
No, to bude paráda!
Vykulil jsem se z postele a po čtyřech, jak mi velela má nová anatomie, jsem slezl po schodech do přízemí. Bezděky jsem pohlédl na kované zábradlí lemující schodiště. Proč jsem se s ním tak mořil, když ho teď vlastně už nebudu potřebovat?
Zabočil jsem do koupelny. Ve dveřích jsem se zastavil a zálibně zůstal hledět na svou ženu. Levou přední tlapou se opírala o umyvadlo, aby udržela balanc před zrcadlem. V pravé šikovně svírala hřeben a snažila se rozčesat hustou, zrzavou hřívu, která jí pokrývala temeno hlavy a zátylek dlouhého krku.
„Dobrý ráno! Tak co, jak je?“ zeptala se.
Po chvilce se přestala česat a podívala se na mě.
„Proč se na mě tak díváš?“ neubránila se rozpačitému úsměvu.
„Koukám, jak ti to dnes moc sluší,“ pochválil jsem její elegantní plazí tělo porostlé zelenými šupinami.
V tom se ozvalo pištění a dupot. Kolem proběhly dvě dráčata a třetí za nimi poslalo malou, ohnivou kouli. Plamen naštěstí neměl dost paliva a rozplynul se ve vzduchu. Zůstal jen obláček štiplavého dýmu.
„Sakra děcka! Žádnej oheň v baráku! Jinak si mě nepřejte!“ okřikl jsem je.
„Jakej oheň??“ zamrkala na mě má dračice. Spustila se předními na zem a došla ke mně. Položila mi tlapu na čumák a zeptala se: „Je ti dobře? As máš ještě horečku.“
„Nikdy mi nebylo líp,“ široce jsem se na ni usmál a objal jí.
Chudák malá! Když jsme spolu ještě chodili, tak jsem jednou půjčil film Dračí srdce. Zdál se jí tak morbidní, že jsem ho musel v polovině vypnout. Kdyby tušila, jak ji vidím, asi by mě poslala rovnou do blázince!
„Hele, víš co?“ navrhla, „Jdi si ještě lehnout. Donesu ti paralen.“
Zase jsem zalezl do postele. Ocas jsem nechal viset přes pelest a křídla jsem mírně roztáhl tak, abych si mohl lehnout na záda. Přední tlapy jsem založil za hlavu. Blaženě jsem se usmíval. V práci mě na to připravovali. Jednoho rána se probudíš a budeš mít pocit, že si někdo jinej, říkali. Co bych si to nepřiznal; jeblo mi! Ale měl jsem vlastně kliku. Být drak nemusí být tak špatné! Mohl jsem se považovat třeba za věžní hodiny, nebo švába. Co ale s tím? Jak si tuhle novou existenci užít? A je to trvalé, nebo to časem pomine? Ať je to jak chce, stojím teď na stezce, která nepovede tak racionální krajinou, jako doposud, ale o to bude zajímavější! Měl bych se o ten pocit s někým podělit.
Rozhlédl jsem se po pokoji a uviděl poloprázdný poznámkový blok. Podal jsem si ho, z nočního stolku vytáhl tužku a napsal jsem první větu povídky Rodinná idylka.
Jsem Oalfsonn, malý, černý drak s bílým břichem. Můj rod kdysi dávno vystoupil z chladných jeskyní kdesi na severu.
Budu ti tu vypravovat tak, jek vypravuji už v Dračím světě, jen ingredience použiju trošku ostřejší. Nebude to až tak z mé hlavy. Nejsem autor, jen posluchač. Když píšu, tak z jedné strany za mnou stojí Drakona, strážkyně mého dračího já, a z druhé Permon, můj průvodce podsvětím. Vypravují mi své příběhy a já je teď předám tobě.
Poslouchej ….