Bylinkářka
Byla jsem tenkrát... jak to jen říct... divočejší. Že to nejde? Ale jde, věřte mi... Žila jsem sama, v lese a moji jediní přátelé byli vítr a déšť. Živila jsem se tím, co jsem vypěstovala, co jsem našla a co mi poskytl les. Byla jsem k němu ohleduplná a tak byl na mě hodný. Nicméně nejen samotný les... ale to už si poslechněte...
"Letos je teplá zima...," usmála se, když procházela zimním lesem. Bylo mokro, do vlasů se jí snášel sníh, ale i přesto se jí košíček plnil houbami. Měla radost, protože nemusí vypotřebovat všechny své zásoby a bude mít dnes čerstvou večeři. Zarazila se však, když zahlédla souvislý zelený porost. Trochu přimhouřila oči.
"Ale, není to Urtica dioica?" došla k porostu a sehnula se, "copak dělá tahle živá kopřiva v prosinci? A ještě v takovém množství?" narovnala se a rozhlédla se po porostu. Zamračila se. To jistě není správně. Přece jen mrzne. Všimla si sotva patrného odlesku. Zaostřila a překvapeně zamrkala. V kopřivách bylo malinkaté tělíčko. Okřídlený ještěr, přesně stejné barvy jako kopřivy. Čtyři malé hnědé rohy na hlavě byly jediné jinak barevné. To co ji upoutalo, byl odlesk světla na šupinách malinkatého dráčka. Natáhla k němu ruku. Bolestně sykla, protože najednou odnikud vystartoval podobný malý dráček a zakousl se jí do ruky. Byl skořicově zbarvený a neměl žádné rohy. Automaticky rukou zaklepala, ale dráček se nepouštěl. Hmátla po něm druhou rukou, ale zjistila, že jeho šupiny pokrývá sliz.
"Slez Auri, tahle nebude škodit. Pamatuju si ji, ta dodržuje Harmonii," ozval se drobný, přesto hluboký hlas. Červenohnědý dráček se pustil, ale zůstal viset ve vzduchu, roztáhl totiž drobná křídla. Bellis se chytla za ruku a stočila pohled po hlase. Na nedalekém pařeze seděl další takový tvoreček, tentokrát žlutohnědý s bílým břichem.
"Chtěla jsem jen pomoci...," kývla hlavou k zelenému. Trochu nevěřila, že se vážně baví s titěrnými okřídlenými ještěry.
"Pro tu už je pozdě...," pokýval hlavou dráček vážně.
"A ta...?"
"Ty rostliny? Loučí se svou spřízněnou duší... bude trvat celou věčnost, než se zrodí nová..."
"Eh... co se to vlastně děje?"
"To vy... lidé... vaše chyba to je..." ozvala se podstatně vyšším hlasem Auri, zatímco dosedla vedle žlutohnědého.
"Co lidé zase provedli?"
"Pustoší kraj. A teď dokonce i nás," zavrčela červenohnědá.
"Je to pravda, nevím jak se o nás mohli dozvědět, když jsme tak opatrní, ale Urtica na to doplatila... vypátrali jí, zatímco spala. Tak moc odporné chování...," přikývl hlavou žlutohnědý. Bellis jen zamračeně přemýšlela a mnula si bolavou ruku.
"Za to se omlouvám, Auri bývá poněkud prudká... natáhni ji sem ke mě..." pobídl ženu dráček. Ta po chvilkovém zaváhání udělala, k čemu ji vybídl. Rycnul křídlem do dračice. Ta natáhla čumák a dotkla se opatrně její ruky. Bylinkářka musela potlačit reflex s rukou cuknout, když se o ní otřel sliz. Překvapeně zamrkala.
"Už mě to nebolí..."
"Co jsme způsobili, můžeme zase odčinit... to je princip...," zavrněl žlutohnědý.
"Děkuji," poděkovala dračici, která krčila čumák a očividně z toho nebyla nijak nadšená.
"Co jste vlastně zač?" zeptala se jich.
"Já jsem Auricularia auricula-judae," hrdě se vypnula skořicová dračice. Bellis si ji se zájmem prohlídla.
"Není to houba?"
"Jsme spřízněné duše, je zřejmé, že nás budete spojovat..."
"Spřízněná duše s houbou?"
"Jistě," kývla hlavou netrpělivě.
"Jak?" zamrkala žena. Červenohnědá si odfrkla a seskočila z pařezu, roztáhla křidélka a přeletěla na strom. Otřela se o něj a zamávala ocasem. Ze stromu začala pukat houba.
"To je úžasné...," rozzářily se oči bylinkářce. Auri se pyšně dmula a přikývla.
"Já jsem Flam, moje spříznění je s Flammulinou velutipes, koukám, že už jsi na ni narazila...," nakukoval dráček do jejího košíčku. Rozpačitě se usmála.
"No..."
"Není to nic trestného... proto podporujeme naše spřízněnce, aby rostli... a aby je našli jen ti, co si to zaslouží... v tomhle se trochu lišíme od našich příbuzných Herbal. My se snažíme lidi udržet v bezpečné vzdálenosti od nás a zároveň jim udržet jejich vstřícnost, zatímco Herb se snaží, aby se dostali tam, kde si myslí, že jsou potřeba, bez ohledu na to, jak blízko si lidi připustí..."
"A pak to končí takhle... ta jejich neopatrnost...," přisadila si dračice a stočila pohled k Urtice.
"Takže bylinky, co sbírám, mají také spřízněné duše?"
"Samozřejmě, to jsem teď řekl. To i Amanita muscaria má svou namyšlenou spřízněnou duši... S tou se ale potkat nechceš... je doopravdy nesnesitelná...," pousmál se drak.
"Ah... muchomůrka červená, správně?" usmála se Bellis. Dráčci kývli.
"Raději bychom se měli postarat, aby už Urticu takhle nikdo nenašel. Nemusel by to být zastánce Harmonie, vlastně jsme měli štěstí...," protáhl si Flam křídla.
"Harmonie? Myslíš harmonie s přírodou?" zeptala se zvědavě žena.
"Ano, přesně tak. Využíváš jen potřebné zdroje a neškodíš. Kdyby takhle žili všichni lidé...," povzdychl si dráček.
"To by byl ráj...," dodala s úsměvem bylinkářka. Žlutohnědý kývl a s dračicí se vydali skrýt kus země porostlý kopřivami.
"Tak zase někdy...," zamávala jim Bellis a vydala se zpět do své chaloupky. Rozhodně to bylo zajímavé setkání.
***
Uplynulo mnoho dní a Bellis si začínala myslet, že to byl jen přelud nebo denní sen. Jednoho dne jí ale něco cinklo o okno. Překvapeně zvedla hlavu. Přešla k němu a otevřela ho, do místnosti se vrávoravě vpotácel šedý dráček. Zamrkala a vzala ho do dlaní.
"Tebe ještě neznám..." usmála se na něj.
"Jsem Pleo, ale to není důležité... důležitější je... potřebujeme tvoji pomoc!" vychrlil na ni a zapřel se malými drápky o její dlaně.
"S čím? Kde? Jak?" pokrčila rameny bylinkářka.
"Lidé... oni, oni našli naše hnízdiště!" zvednul hlavu dráček a poplašeně zamával křídly.
"A co s tím zrovna já můžu udělat?"
"Jsi taky člověk... zmůžeš víc než nás pár. Většina spí, budí se až na jaře..."
"Dobře, můžu to zkusit, ale nic nezaručuju. Kolik těch lidí je? A kdo to je?" položila Plea na stůl a začala se chystat.
"Nevíme kolik jich je. Tlupa. A jsou to ničitelé... nic je nezastaví, nevíme proč to dělají. Proč ničí náš svět," sledoval ji bílýma očkama.
"Dobře, veď mě...," přehodila si přes rameno brašnu. Nemusela to říkat dvakrát, dráček okamžitě vystartoval do vzduchu a prolétl dveřmi, které otevřela. Vedl ji lesem,do pro ni neznámých míst. Měla pocit, že okolí chaloupky zná dobře, zjevně se ale mýlila. Brzy se dostali na doslech té tragédii. Řev malých dráčků, nešťastné výkřiky bolesti.
"Rychle, prosím, rychle," máchl křídly šedý dráček a najednou neuvěřitelně zrychlil. Bellis se rozběhla, přidržujíc svou brašnu. Jak jsem se do tohohle jenom zapletla? Běželo jí hlavou, když dobíhala dráčka. Zarazila se a poklesla jí brada. Před ní byl rozložitý strom, napůl ohořelý a všude kolem, nejspíš bývala zarostlá loučka, ale teď tam byla jen rozrytá zem. Asi pět chlapů s velkými pytli chytalo a sbíralo dráčky, zatímco se je asi tucet dráčků snažilo zastavit. Jak s tímhle mám něco udělat? Sama? Zamračila se. Mezi dráčky rozeznala Auri, jen žlutohnědá šmouha, co bez přestání útočila na lidi. Jednoho to přestalo bavit. Vytáhl mačetu, chvíli dračici pozoroval a pak se prudce rozmáchl. Ozval se výkřik a čas se zpomalil. Bellis zavřela pusu a rychle ji i přikryla dlaní. Vzduchem proletělo dračí tělíčko, ale nepatřilo dračici.
"Repe!" Auri máchla křídly a zachytila ho. Bylinkářka se zamračila a přejela celou situaci pohledem. Sáhla do brašny a zkontrolovala, co s sebou má. Pousmála se. Zacouvala dále do lesa a rozeběhla se, aby přišla zpoza stromu. Nenápadně k sobě přivolala dráčky. Domluvili se a ona jim předala malé předměty z brašny. Prudce naletěli na lidi, i když byli rychle zahnáni, sraženi stranou.
"To si nedáte pokoj?" uchechtl se jeden.
"A proč by měli?" zaburácel mýtinou mohutný hlas, že sebou i dráčci škubli. Muži se zmateně začali rozhlížet, odkud se to bere.
"Kdo jsi? Co chceš?"
"Co JÁ chci? Co VY tady chcete? Co si to vůbec DOVOLUJETE?" hřměl hlas dál.
"Nedělej si z nás srandu!" zvedli mačety a pátrali pohledem v lese.
"Okamžitě pusťte ty draky," ozval se nevzrušeně hlas.
"Nebo co...?" ušklíbl se jeden, i když se mu značně klepala kolena. Lesem zazněl naštvaný řev. Stromy se zavlnily a mýtinu zahalila mlha. Rozsvítily se v ní dva zářící body. Hluboké zavrčení jen podtrhlo strach lidí.
"Nebudu se opakovat...," zazněl hlas a vyděšení klepající se muži rozpoznali v mlze obrovskou siluetu. Pozvedli váhavě mačety, ale když obrovský drak otevřel pusu a v ní zažhnul oheň, zahodili pytle, mačety a dali se na útěk lesem. Mlha se rozpustila a zmatení dráčci se na sebe trochu nechápavě koukali.
"Kam zmizel ten drak? Co tady vlastně dělal Ohnivý?" ptali se sebe navzájem.
"Žádný tady nebyl," usmál se zadýchaný Flam.
"Takže něco takového skutečně existuje?" zeptala se Bellis, ztěžka se opírající o zbytky stromu.
"Co se to tady děje?"
"Kuehu, tohle je Bellis, žije v lese a dodržuje Harmonii," představil bylinkářku Flam medově žlutému dráčku s tmavšími tlapami a špičkou ocasu.
"Repe..." tichounce vzlykala nedaleko od nich dračice.
"Můžu...?" přepotácela se k ní žena. Auri pokrčila křídly a pustila ji k dráčkovi. Bellis se k němu sklonila a zkoumala, jakou paseku napáchala mačeta. Nevyznala se v dračí anatomii, ale tak trochu doufala, že je podobná té zvířecí. Nakonec vyndala mast a ránu přetřela.
"Tak?" podívala se na ni prosebně dračice.
"Nevím," odpověděla bylinkářka, "vypadá to vážně, pomůžu mu od bolesti, ale to je vše, co s tím svedu."
"Aspoň něco," posmutněla Auri.
"Vem ho dovnitř," pokynul jí Flam. Červenohnědá tedy opatrně zvedla zraněného a přeletěla s ním do polozničeného stromu. Žena přešla k pytlům a opatrně z nich vyndavala spící dráčky.
"Co budete dělat teď?" podívala se na žlutohnědého dráčka. Ten ji sledoval tím svým moudrým pohledem.
"Přestěhujeme se. Chceme přece být na Vánoce v klidu," usmál se. Hned na to ale zvážněl, "myslíš, že se vrátí?"
"Určitě, a když ne oni, přijdou jiní," řekla Bellis a překvapeně se podívala na žlutého dráčka, který se jí zadrápl do kolene.
"Tos byla ty, co? Jak jsi to udělala čarodějko?" přimhouřil oči. Bylinkářka zamrkala.
"Co jsem udělala? Myslíš tu iluzi?"
"Iluze! Ano, jak jsi to dokázala?"
"Tímhle," otevřela brašnu.
"Šiškou, křesadlem a sušenými houbami?" zamrkal dráček, když nakoukl do brašny.
"Tohle je zesilovač hlasu, pomohl tady s hloubkou hlasu...," vyndala z brašny malý střapatý předmět, "teplem mi pomohli vytvořit mlhu a drakův oheň a oči, zatímco tohle... jsou lysohlávky...," ukázala na zbytek, "chtěla jsem je vyděsit, ale že vytvořím něco, co se bude podobat skutečnému draku, to jsem nečekala..." pokrčila rameny.
"Dobrá, jsi zvláštní. Správně zvláštní na člověčici," pokynul hlavou Kueh.
"S čím jsi vlastně spřízněn ty?" zeptala se ještě Bellis zvědavě, když si ho prohlížela.
"Kuehneromyces mutabilis, Opěnka měnlivá, říkají mi Kueh," pokynul jí a odletěl. Usmála se.
"Oblíbil si tě, asi jako všichni tady, řekl bych. Kueh není nikdy takhle vstřícný," usmál se žlutohnědý.
"Na podzim jsem o vás ještě nevěděla a najednou takový zmatek...," potřásla nevěřícně hlavou Bellis.
"Omlouváme se za problémy, co jsme ti způsobili. Myslím si, že to ale budeme moci splatit. Teď se ale hlavně musíme přestěhovat," pokýval hlavou dráček.
"Mohu nějak pomoci?" zeptala se bylinkářka.
"Tebe to neodradilo? Ještě stále chceš pomáhat?" zeptal se překvapeně Flam.
"Už jsem v tom zapletená, takže tím nic nezkazím," usmála se.
"Kueh měl pravdu. Vážně jsi na člověka zvláštní. Tak pojď," pokynul jí a vyletěl do vzduchu.
***
"Kolik je ti vlastně let?" zeptala se Bellis. Hleděla na hvězdy, na hrudi jí seděl Flam.
"Není slušné ptát se na věk...," uchechtl se.
"Tak kolik?" zasmála se.
"Něco okolo pár tisíc..."
"Páni, to jsi toho prožil hodně..."
"To ano...," kývl hlavou na souhlas. Dráčkové se úspěšně přestěhovali a bylinkářka našla každému spícímu dráčkovi bezpečný úkryt, který ještě pro jistotu chodí kontrolovat. Občas ji nějaký ten dráček či dračice navštíví. Těch chvílí si vážila, už jen pro to, že byli ochotní se s ní podělit o svou moudrost, vyprávět jí o jejich životech a často ji i rozesmát. A rozhodně už se nikdy nestalo, že by neměla co jíst.
"Dnes jsem se byl domluvit s několika draky, podobně starými jako já a uděláme preventivní opatření, aby se tahle situace už neopakovala," řekl zničehonic a vážně se na ni podíval. Přidržela ho a posadila se. Sklouzl jí do klína a tam si lehl.
"Jaké?" naklonila hlavu na stranu.
"Jedna část je tvá přislíbená pomoc..."
"To je samozřejmost."
"A druhá část je provedení jednoho náročného a složitého kouzla... ne neptej se, povím ti to..." dodal, když viděl na co se chce zeptat. A tak jí začal vysvětlovat, co chtějí provést, aby ochránili své bezpečí.
A tak od té doby nemůže dráčka zahlédnout jen tak někdo. Jen ti, co mají otevřenou mysl a nejdou do lesa s úmyslem ničit či škodit. Jen ti čiští, hodní, přátelští... jen ti, můžou zahlédnout dráčka, jak je sleduje zpovzdálí. A protože jsou dráčci spřízněné duše, částečně se kouzlo dotklo i jejich spřízněnců... takže od té doby, co bylo kouzlo provedeno, houby nacházejí hlavně milovníci lesa a všichni ti, co věří...
"Letos je teplá zima...," usmála se, když procházela zimním lesem. Bylo mokro, do vlasů se jí snášel sníh, ale i přesto se jí košíček plnil houbami. Měla radost, protože nemusí vypotřebovat všechny své zásoby a bude mít dnes čerstvou večeři. Zarazila se však, když zahlédla souvislý zelený porost. Trochu přimhouřila oči.
"Ale, není to Urtica dioica?" došla k porostu a sehnula se, "copak dělá tahle živá kopřiva v prosinci? A ještě v takovém množství?" narovnala se a rozhlédla se po porostu. Zamračila se. To jistě není správně. Přece jen mrzne. Všimla si sotva patrného odlesku. Zaostřila a překvapeně zamrkala. V kopřivách bylo malinkaté tělíčko. Okřídlený ještěr, přesně stejné barvy jako kopřivy. Čtyři malé hnědé rohy na hlavě byly jediné jinak barevné. To co ji upoutalo, byl odlesk světla na šupinách malinkatého dráčka. Natáhla k němu ruku. Bolestně sykla, protože najednou odnikud vystartoval podobný malý dráček a zakousl se jí do ruky. Byl skořicově zbarvený a neměl žádné rohy. Automaticky rukou zaklepala, ale dráček se nepouštěl. Hmátla po něm druhou rukou, ale zjistila, že jeho šupiny pokrývá sliz.
"Slez Auri, tahle nebude škodit. Pamatuju si ji, ta dodržuje Harmonii," ozval se drobný, přesto hluboký hlas. Červenohnědý dráček se pustil, ale zůstal viset ve vzduchu, roztáhl totiž drobná křídla. Bellis se chytla za ruku a stočila pohled po hlase. Na nedalekém pařeze seděl další takový tvoreček, tentokrát žlutohnědý s bílým břichem.
"Chtěla jsem jen pomoci...," kývla hlavou k zelenému. Trochu nevěřila, že se vážně baví s titěrnými okřídlenými ještěry.
"Pro tu už je pozdě...," pokýval hlavou dráček vážně.
"A ta...?"
"Ty rostliny? Loučí se svou spřízněnou duší... bude trvat celou věčnost, než se zrodí nová..."
"Eh... co se to vlastně děje?"
"To vy... lidé... vaše chyba to je..." ozvala se podstatně vyšším hlasem Auri, zatímco dosedla vedle žlutohnědého.
"Co lidé zase provedli?"
"Pustoší kraj. A teď dokonce i nás," zavrčela červenohnědá.
"Je to pravda, nevím jak se o nás mohli dozvědět, když jsme tak opatrní, ale Urtica na to doplatila... vypátrali jí, zatímco spala. Tak moc odporné chování...," přikývl hlavou žlutohnědý. Bellis jen zamračeně přemýšlela a mnula si bolavou ruku.
"Za to se omlouvám, Auri bývá poněkud prudká... natáhni ji sem ke mě..." pobídl ženu dráček. Ta po chvilkovém zaváhání udělala, k čemu ji vybídl. Rycnul křídlem do dračice. Ta natáhla čumák a dotkla se opatrně její ruky. Bylinkářka musela potlačit reflex s rukou cuknout, když se o ní otřel sliz. Překvapeně zamrkala.
"Už mě to nebolí..."
"Co jsme způsobili, můžeme zase odčinit... to je princip...," zavrněl žlutohnědý.
"Děkuji," poděkovala dračici, která krčila čumák a očividně z toho nebyla nijak nadšená.
"Co jste vlastně zač?" zeptala se jich.
"Já jsem Auricularia auricula-judae," hrdě se vypnula skořicová dračice. Bellis si ji se zájmem prohlídla.
"Není to houba?"
"Jsme spřízněné duše, je zřejmé, že nás budete spojovat..."
"Spřízněná duše s houbou?"
"Jistě," kývla hlavou netrpělivě.
"Jak?" zamrkala žena. Červenohnědá si odfrkla a seskočila z pařezu, roztáhla křidélka a přeletěla na strom. Otřela se o něj a zamávala ocasem. Ze stromu začala pukat houba.
"To je úžasné...," rozzářily se oči bylinkářce. Auri se pyšně dmula a přikývla.
"Já jsem Flam, moje spříznění je s Flammulinou velutipes, koukám, že už jsi na ni narazila...," nakukoval dráček do jejího košíčku. Rozpačitě se usmála.
"No..."
"Není to nic trestného... proto podporujeme naše spřízněnce, aby rostli... a aby je našli jen ti, co si to zaslouží... v tomhle se trochu lišíme od našich příbuzných Herbal. My se snažíme lidi udržet v bezpečné vzdálenosti od nás a zároveň jim udržet jejich vstřícnost, zatímco Herb se snaží, aby se dostali tam, kde si myslí, že jsou potřeba, bez ohledu na to, jak blízko si lidi připustí..."
"A pak to končí takhle... ta jejich neopatrnost...," přisadila si dračice a stočila pohled k Urtice.
"Takže bylinky, co sbírám, mají také spřízněné duše?"
"Samozřejmě, to jsem teď řekl. To i Amanita muscaria má svou namyšlenou spřízněnou duši... S tou se ale potkat nechceš... je doopravdy nesnesitelná...," pousmál se drak.
"Ah... muchomůrka červená, správně?" usmála se Bellis. Dráčci kývli.
"Raději bychom se měli postarat, aby už Urticu takhle nikdo nenašel. Nemusel by to být zastánce Harmonie, vlastně jsme měli štěstí...," protáhl si Flam křídla.
"Harmonie? Myslíš harmonie s přírodou?" zeptala se zvědavě žena.
"Ano, přesně tak. Využíváš jen potřebné zdroje a neškodíš. Kdyby takhle žili všichni lidé...," povzdychl si dráček.
"To by byl ráj...," dodala s úsměvem bylinkářka. Žlutohnědý kývl a s dračicí se vydali skrýt kus země porostlý kopřivami.
"Tak zase někdy...," zamávala jim Bellis a vydala se zpět do své chaloupky. Rozhodně to bylo zajímavé setkání.
***
Uplynulo mnoho dní a Bellis si začínala myslet, že to byl jen přelud nebo denní sen. Jednoho dne jí ale něco cinklo o okno. Překvapeně zvedla hlavu. Přešla k němu a otevřela ho, do místnosti se vrávoravě vpotácel šedý dráček. Zamrkala a vzala ho do dlaní.
"Tebe ještě neznám..." usmála se na něj.
"Jsem Pleo, ale to není důležité... důležitější je... potřebujeme tvoji pomoc!" vychrlil na ni a zapřel se malými drápky o její dlaně.
"S čím? Kde? Jak?" pokrčila rameny bylinkářka.
"Lidé... oni, oni našli naše hnízdiště!" zvednul hlavu dráček a poplašeně zamával křídly.
"A co s tím zrovna já můžu udělat?"
"Jsi taky člověk... zmůžeš víc než nás pár. Většina spí, budí se až na jaře..."
"Dobře, můžu to zkusit, ale nic nezaručuju. Kolik těch lidí je? A kdo to je?" položila Plea na stůl a začala se chystat.
"Nevíme kolik jich je. Tlupa. A jsou to ničitelé... nic je nezastaví, nevíme proč to dělají. Proč ničí náš svět," sledoval ji bílýma očkama.
"Dobře, veď mě...," přehodila si přes rameno brašnu. Nemusela to říkat dvakrát, dráček okamžitě vystartoval do vzduchu a prolétl dveřmi, které otevřela. Vedl ji lesem,do pro ni neznámých míst. Měla pocit, že okolí chaloupky zná dobře, zjevně se ale mýlila. Brzy se dostali na doslech té tragédii. Řev malých dráčků, nešťastné výkřiky bolesti.
"Rychle, prosím, rychle," máchl křídly šedý dráček a najednou neuvěřitelně zrychlil. Bellis se rozběhla, přidržujíc svou brašnu. Jak jsem se do tohohle jenom zapletla? Běželo jí hlavou, když dobíhala dráčka. Zarazila se a poklesla jí brada. Před ní byl rozložitý strom, napůl ohořelý a všude kolem, nejspíš bývala zarostlá loučka, ale teď tam byla jen rozrytá zem. Asi pět chlapů s velkými pytli chytalo a sbíralo dráčky, zatímco se je asi tucet dráčků snažilo zastavit. Jak s tímhle mám něco udělat? Sama? Zamračila se. Mezi dráčky rozeznala Auri, jen žlutohnědá šmouha, co bez přestání útočila na lidi. Jednoho to přestalo bavit. Vytáhl mačetu, chvíli dračici pozoroval a pak se prudce rozmáchl. Ozval se výkřik a čas se zpomalil. Bellis zavřela pusu a rychle ji i přikryla dlaní. Vzduchem proletělo dračí tělíčko, ale nepatřilo dračici.
"Repe!" Auri máchla křídly a zachytila ho. Bylinkářka se zamračila a přejela celou situaci pohledem. Sáhla do brašny a zkontrolovala, co s sebou má. Pousmála se. Zacouvala dále do lesa a rozeběhla se, aby přišla zpoza stromu. Nenápadně k sobě přivolala dráčky. Domluvili se a ona jim předala malé předměty z brašny. Prudce naletěli na lidi, i když byli rychle zahnáni, sraženi stranou.
"To si nedáte pokoj?" uchechtl se jeden.
"A proč by měli?" zaburácel mýtinou mohutný hlas, že sebou i dráčci škubli. Muži se zmateně začali rozhlížet, odkud se to bere.
"Kdo jsi? Co chceš?"
"Co JÁ chci? Co VY tady chcete? Co si to vůbec DOVOLUJETE?" hřměl hlas dál.
"Nedělej si z nás srandu!" zvedli mačety a pátrali pohledem v lese.
"Okamžitě pusťte ty draky," ozval se nevzrušeně hlas.
"Nebo co...?" ušklíbl se jeden, i když se mu značně klepala kolena. Lesem zazněl naštvaný řev. Stromy se zavlnily a mýtinu zahalila mlha. Rozsvítily se v ní dva zářící body. Hluboké zavrčení jen podtrhlo strach lidí.
"Nebudu se opakovat...," zazněl hlas a vyděšení klepající se muži rozpoznali v mlze obrovskou siluetu. Pozvedli váhavě mačety, ale když obrovský drak otevřel pusu a v ní zažhnul oheň, zahodili pytle, mačety a dali se na útěk lesem. Mlha se rozpustila a zmatení dráčci se na sebe trochu nechápavě koukali.
"Kam zmizel ten drak? Co tady vlastně dělal Ohnivý?" ptali se sebe navzájem.
"Žádný tady nebyl," usmál se zadýchaný Flam.
"Takže něco takového skutečně existuje?" zeptala se Bellis, ztěžka se opírající o zbytky stromu.
"Co se to tady děje?"
"Kuehu, tohle je Bellis, žije v lese a dodržuje Harmonii," představil bylinkářku Flam medově žlutému dráčku s tmavšími tlapami a špičkou ocasu.
"Repe..." tichounce vzlykala nedaleko od nich dračice.
"Můžu...?" přepotácela se k ní žena. Auri pokrčila křídly a pustila ji k dráčkovi. Bellis se k němu sklonila a zkoumala, jakou paseku napáchala mačeta. Nevyznala se v dračí anatomii, ale tak trochu doufala, že je podobná té zvířecí. Nakonec vyndala mast a ránu přetřela.
"Tak?" podívala se na ni prosebně dračice.
"Nevím," odpověděla bylinkářka, "vypadá to vážně, pomůžu mu od bolesti, ale to je vše, co s tím svedu."
"Aspoň něco," posmutněla Auri.
"Vem ho dovnitř," pokynul jí Flam. Červenohnědá tedy opatrně zvedla zraněného a přeletěla s ním do polozničeného stromu. Žena přešla k pytlům a opatrně z nich vyndavala spící dráčky.
"Co budete dělat teď?" podívala se na žlutohnědého dráčka. Ten ji sledoval tím svým moudrým pohledem.
"Přestěhujeme se. Chceme přece být na Vánoce v klidu," usmál se. Hned na to ale zvážněl, "myslíš, že se vrátí?"
"Určitě, a když ne oni, přijdou jiní," řekla Bellis a překvapeně se podívala na žlutého dráčka, který se jí zadrápl do kolene.
"Tos byla ty, co? Jak jsi to udělala čarodějko?" přimhouřil oči. Bylinkářka zamrkala.
"Co jsem udělala? Myslíš tu iluzi?"
"Iluze! Ano, jak jsi to dokázala?"
"Tímhle," otevřela brašnu.
"Šiškou, křesadlem a sušenými houbami?" zamrkal dráček, když nakoukl do brašny.
"Tohle je zesilovač hlasu, pomohl tady s hloubkou hlasu...," vyndala z brašny malý střapatý předmět, "teplem mi pomohli vytvořit mlhu a drakův oheň a oči, zatímco tohle... jsou lysohlávky...," ukázala na zbytek, "chtěla jsem je vyděsit, ale že vytvořím něco, co se bude podobat skutečnému draku, to jsem nečekala..." pokrčila rameny.
"Dobrá, jsi zvláštní. Správně zvláštní na člověčici," pokynul hlavou Kueh.
"S čím jsi vlastně spřízněn ty?" zeptala se ještě Bellis zvědavě, když si ho prohlížela.
"Kuehneromyces mutabilis, Opěnka měnlivá, říkají mi Kueh," pokynul jí a odletěl. Usmála se.
"Oblíbil si tě, asi jako všichni tady, řekl bych. Kueh není nikdy takhle vstřícný," usmál se žlutohnědý.
"Na podzim jsem o vás ještě nevěděla a najednou takový zmatek...," potřásla nevěřícně hlavou Bellis.
"Omlouváme se za problémy, co jsme ti způsobili. Myslím si, že to ale budeme moci splatit. Teď se ale hlavně musíme přestěhovat," pokýval hlavou dráček.
"Mohu nějak pomoci?" zeptala se bylinkářka.
"Tebe to neodradilo? Ještě stále chceš pomáhat?" zeptal se překvapeně Flam.
"Už jsem v tom zapletená, takže tím nic nezkazím," usmála se.
"Kueh měl pravdu. Vážně jsi na člověka zvláštní. Tak pojď," pokynul jí a vyletěl do vzduchu.
***
"Kolik je ti vlastně let?" zeptala se Bellis. Hleděla na hvězdy, na hrudi jí seděl Flam.
"Není slušné ptát se na věk...," uchechtl se.
"Tak kolik?" zasmála se.
"Něco okolo pár tisíc..."
"Páni, to jsi toho prožil hodně..."
"To ano...," kývl hlavou na souhlas. Dráčkové se úspěšně přestěhovali a bylinkářka našla každému spícímu dráčkovi bezpečný úkryt, který ještě pro jistotu chodí kontrolovat. Občas ji nějaký ten dráček či dračice navštíví. Těch chvílí si vážila, už jen pro to, že byli ochotní se s ní podělit o svou moudrost, vyprávět jí o jejich životech a často ji i rozesmát. A rozhodně už se nikdy nestalo, že by neměla co jíst.
"Dnes jsem se byl domluvit s několika draky, podobně starými jako já a uděláme preventivní opatření, aby se tahle situace už neopakovala," řekl zničehonic a vážně se na ni podíval. Přidržela ho a posadila se. Sklouzl jí do klína a tam si lehl.
"Jaké?" naklonila hlavu na stranu.
"Jedna část je tvá přislíbená pomoc..."
"To je samozřejmost."
"A druhá část je provedení jednoho náročného a složitého kouzla... ne neptej se, povím ti to..." dodal, když viděl na co se chce zeptat. A tak jí začal vysvětlovat, co chtějí provést, aby ochránili své bezpečí.
A tak od té doby nemůže dráčka zahlédnout jen tak někdo. Jen ti, co mají otevřenou mysl a nejdou do lesa s úmyslem ničit či škodit. Jen ti čiští, hodní, přátelští... jen ti, můžou zahlédnout dráčka, jak je sleduje zpovzdálí. A protože jsou dráčci spřízněné duše, částečně se kouzlo dotklo i jejich spřízněnců... takže od té doby, co bylo kouzlo provedeno, houby nacházejí hlavně milovníci lesa a všichni ti, co věří...