Dvě stě let tmy
Dvě století tmy
Bílé zdi kamenných domů se zbarvily do černa a do města Airite přišla noc. Lidé se pomalu ukládali ke spánku, aby si alespoň trochu odpočali. Ve městě před dvěma dny vyrostla barikáda. Všichni už mněli dost tyranské vlády zlatého draka jménem Andrakor, který byl jejich králem.
Město všechno utichlo, Ikov byl zrovna na hlídce. Barikáda byla velmi deprimujícím místem, už teď bylo jasné, že tato bitva je předem prohraná. Andrakor je velmi mocný, od té doby co jim vládne, se ke městu ze strachu nepřiblížil jediný nepřítel. Ikov nevěděl, co všechno drak dokáže, ale byl si jistý tím, že ho zítra čeká smrt. Už bylo pozdě se rozhodnout a vycouvat, může je zachránit jedině zázrak.
Ikov Stiskl kopí v ruce a podíval se na nebe. Souhvězdí volavky mu dnes přišlo jasnější než obvykle. Najednou se něco hnulo. Ikov sebou prudce trhl a rozhlédl se kolem sebe. Nikdo tam nebyl, všichni tvrdě spali. Najednou se před ním objevila oslnivě bílá záře a ta se zformovala do tvaru člověka. Najednou před ním stála nějaká postava. Ikovovi rychle bušilo srdce a bylo k nezastavení, nic podobného nikdy neviděl. Nevěděl, co má dělat, chtěl vyhlásit poplach, ale strach zapříčinil to, že se nedokázal ani pohnout. Záhadná postava byla žena, měla dlouhé rovné platinové vlasy, tajemné stříbrné oči a byla oděna do sněhobílého pláště. Najednou promluvila:
„Zdravím, Jsem Luggia“ představila se.
„Cože? A co ode mě potřebuješ?“ zeptal se Ikov překvapeně.
„Váš král udělal něco moc špatného a neodpustitelného, proto ho musíte zničit.“ Povzdechla si stříbrná osoba a upřela na něj vážný pohled.
Bylo jasné, že král je zlý a musí ho zničit, proč ho tu tedy otravuje právě v tuhle dobu, když má hlídat? A proto se zeptal: „To vím, ale co chceš ode mě?“
Luggia pokračovala: „Chci jeho smrt. Dám vám ochranu a budu stát při vás, ať už se v boji stane cokoliv, ale pokud svého krále nezabijete do západu slunce, vzdejte se.“
To se Ikovovi moc nezdálo: „Kdo jsi? A proč bych ti měl věřit?“ Postava zmizela dřív, než to dořekl.
Ikov byl zmatený. Neměl tušení, kdo to mohl být, jméno Luggia nikdy neslyšel a pak se probudil, byl to jen sen.
Někdy kolem páté hodiny ranní nad barikádou proletěli první šípy. Byla ještě tma a král už poslal vojska, aby s odpůrci udělali krátký proces. Ulice města začali plnit první mrtvoly. Královská garda udeřila tvrdě. Měla lepší zbraně a také mnoho zkušeností s bojem, ale z nějakého důvodu jejich útoky až příliš často míjeli svůj cíl. Některým bojovníkům se dokonce zdálo, že meč nepřítele sice prošel jejich tělem, ale nezanechal po sobě jedinou stopu. I přes to však měla královská garda již v poledne navrch a krve stále přibývalo.
Když se blížil večer, boj stále neměl jednoznačného vítěze. Boj se obrátil a začalo to vypadat, že vyhrávají revolucionáři. A tak i pokračoval. Ikovovi vrtal hlavou včerejší sen. Řekl o něm příteli, který mu na to řekl, že sen je jen obraz jeho podvědomí, že je to vědecky dokázané a nemá si s tím rozhodně lámat hlavu, protože to není skutečné.
Slunce zapadlo a pár přeživších z královské gardy zahájilo ústup. Bylo to jasné vítězství, krále teď už neměl kdo bránit. Najednou se však ozvala strašlivá rána a na nebi se objevil obrovský zlatý drak, prolétl nad městem a zařval. Najednou asi stovka lidí padla mrtvých k zemi. Zařval znovu a padlo dalších dvě stě lidí. Muselo to být nějaké odporné kouzlo. Drak se rozletěl nad městem a vychrlil mohutný kužel rudého ohně. Domy, které nebyly z kamene, začali hořet. Spousta hořících lidí pobíhalo ulicemi města, všude se rozléhal hlasitý křik. Lidé se dali na útěk. Nechtěli bojovat až do konce, nechtěli zažít to utrpení, co jejich méně šťastní bojovníci, ale bylo to marné.
Všichni prchali k branám, města, ty však byly zavřené. Z města se stala obrovská hořící past. Jejich osudem bylo, zde zemřít, protože před ohnivou zkázou nebylo úniku. Najednou se ve vzduchu objevil jasný záblesk a krátce na to nad městem levitovala zvláštní stříbrná postava s planoucím mečem, tak jasným a zářivým, že ho možná tvořilo jen pouhé světlo.
Andrakor se rozhodl ji zničit a zasáhl ji magickým bleskem. Postava blesku uhnula tak rychle, že to lidské oko ani nezaznamenalo. Andrakora to překvapilo a tak na ni jen nevlídně zavrčel: „Co tady chceš?“
Postava k nemu přilétl blíž a představila se: „Jsem Luggia, bohyně světla a už dlouho sleduju, jak střádáš energii, jak se snažíš být stále silnější.“
Prolétla kolem draka a za letu pokračovala: „Někdo by si mohl myslet, že se snažíš svou silou vyrovnat nám bohům a proto tě musím zničit.“ Dořekla to a zaútočila na něj svou zářící zbraní. Luggia i drak byli natolik rychlí, že lidé ze země mohli vidět jen světelné záblesky nad městem. Luggia se snažila, trefit draka svou zbraní, on proti ní zas zkoušel různá kouzla a oheň, ale bylo to marné. Bohyně světla byla z nevysvětlitelného důvodu proti kouzlům dokonale imunní. A tak Amrakor jen přispíval k ničení pod nimi.
Boj trval několik minut, než Luggia trefila drakovo křídlo a ten se zřítil dolů, drak si křídlo rychle začal regenerovat a chystal se znovu vzlétnout, přičemž zařval: „Nemáš proti mně šanci, jsem silnější než ty!“. Bylo však pozdě, Luggia své tělo proměnila v obrovskou světelnou kouli a obrovskou rychlostí, jako padající hvězda dopadla na draka. Uvolnila se přitom tak ohromná energie, že vyvolala tlakovou vlnu, a zahltila město bílou září. Nikdo neví, co se přesně stalo, ale král byl mrtvý. Mnoho budov bylo strženo a země byla schovaná pod statisíci mrtvých těl. Městem se stále rozléhal zoufalý řev těch, kteří ještě umírali v bolestech.
Luggia vzlétla nad město a pravila smutným hlasem:“Chtěla jsem vás zachránit, ale nezasloužili jste si to.“, její hlas se rozléhal městem i přes to, že mluvila celkem potichu. Pokračovala: „Za to, že jste na mně zapomněli a přestali ve mně věřit, bych vás měla zabít, ale neudělám to. Chci, aby se i další generace dozvěděli, jakou zkázu vyvolá nerespektování nás, bohů. Za trest teď vaše město uvrhnu na dvě stě let do tmy.“ Dořekla to a za doprovodu dalšího záblesku jasného světla zmizela.
Ohořelá mrtvola Ikova, ležela v kaluži krve mezi dalšími. Předchozí noci se Luggia ve snu zjevila všem, ale nikdo ji nevzal vážně, všichni již dávno zapomněli, na to jak byla jejich předky uctívána a co vše pro ně udělala. Ve zničeném městě zbylo z téměř milionu lidí jen pár tisíců živých a dalšího rána slunce už nevyšlo.
Bílé zdi kamenných domů se zbarvily do černa a do města Airite přišla noc. Lidé se pomalu ukládali ke spánku, aby si alespoň trochu odpočali. Ve městě před dvěma dny vyrostla barikáda. Všichni už mněli dost tyranské vlády zlatého draka jménem Andrakor, který byl jejich králem.
Město všechno utichlo, Ikov byl zrovna na hlídce. Barikáda byla velmi deprimujícím místem, už teď bylo jasné, že tato bitva je předem prohraná. Andrakor je velmi mocný, od té doby co jim vládne, se ke městu ze strachu nepřiblížil jediný nepřítel. Ikov nevěděl, co všechno drak dokáže, ale byl si jistý tím, že ho zítra čeká smrt. Už bylo pozdě se rozhodnout a vycouvat, může je zachránit jedině zázrak.
Ikov Stiskl kopí v ruce a podíval se na nebe. Souhvězdí volavky mu dnes přišlo jasnější než obvykle. Najednou se něco hnulo. Ikov sebou prudce trhl a rozhlédl se kolem sebe. Nikdo tam nebyl, všichni tvrdě spali. Najednou se před ním objevila oslnivě bílá záře a ta se zformovala do tvaru člověka. Najednou před ním stála nějaká postava. Ikovovi rychle bušilo srdce a bylo k nezastavení, nic podobného nikdy neviděl. Nevěděl, co má dělat, chtěl vyhlásit poplach, ale strach zapříčinil to, že se nedokázal ani pohnout. Záhadná postava byla žena, měla dlouhé rovné platinové vlasy, tajemné stříbrné oči a byla oděna do sněhobílého pláště. Najednou promluvila:
„Zdravím, Jsem Luggia“ představila se.
„Cože? A co ode mě potřebuješ?“ zeptal se Ikov překvapeně.
„Váš král udělal něco moc špatného a neodpustitelného, proto ho musíte zničit.“ Povzdechla si stříbrná osoba a upřela na něj vážný pohled.
Bylo jasné, že král je zlý a musí ho zničit, proč ho tu tedy otravuje právě v tuhle dobu, když má hlídat? A proto se zeptal: „To vím, ale co chceš ode mě?“
Luggia pokračovala: „Chci jeho smrt. Dám vám ochranu a budu stát při vás, ať už se v boji stane cokoliv, ale pokud svého krále nezabijete do západu slunce, vzdejte se.“
To se Ikovovi moc nezdálo: „Kdo jsi? A proč bych ti měl věřit?“ Postava zmizela dřív, než to dořekl.
Ikov byl zmatený. Neměl tušení, kdo to mohl být, jméno Luggia nikdy neslyšel a pak se probudil, byl to jen sen.
Někdy kolem páté hodiny ranní nad barikádou proletěli první šípy. Byla ještě tma a král už poslal vojska, aby s odpůrci udělali krátký proces. Ulice města začali plnit první mrtvoly. Královská garda udeřila tvrdě. Měla lepší zbraně a také mnoho zkušeností s bojem, ale z nějakého důvodu jejich útoky až příliš často míjeli svůj cíl. Některým bojovníkům se dokonce zdálo, že meč nepřítele sice prošel jejich tělem, ale nezanechal po sobě jedinou stopu. I přes to však měla královská garda již v poledne navrch a krve stále přibývalo.
Když se blížil večer, boj stále neměl jednoznačného vítěze. Boj se obrátil a začalo to vypadat, že vyhrávají revolucionáři. A tak i pokračoval. Ikovovi vrtal hlavou včerejší sen. Řekl o něm příteli, který mu na to řekl, že sen je jen obraz jeho podvědomí, že je to vědecky dokázané a nemá si s tím rozhodně lámat hlavu, protože to není skutečné.
Slunce zapadlo a pár přeživších z královské gardy zahájilo ústup. Bylo to jasné vítězství, krále teď už neměl kdo bránit. Najednou se však ozvala strašlivá rána a na nebi se objevil obrovský zlatý drak, prolétl nad městem a zařval. Najednou asi stovka lidí padla mrtvých k zemi. Zařval znovu a padlo dalších dvě stě lidí. Muselo to být nějaké odporné kouzlo. Drak se rozletěl nad městem a vychrlil mohutný kužel rudého ohně. Domy, které nebyly z kamene, začali hořet. Spousta hořících lidí pobíhalo ulicemi města, všude se rozléhal hlasitý křik. Lidé se dali na útěk. Nechtěli bojovat až do konce, nechtěli zažít to utrpení, co jejich méně šťastní bojovníci, ale bylo to marné.
Všichni prchali k branám, města, ty však byly zavřené. Z města se stala obrovská hořící past. Jejich osudem bylo, zde zemřít, protože před ohnivou zkázou nebylo úniku. Najednou se ve vzduchu objevil jasný záblesk a krátce na to nad městem levitovala zvláštní stříbrná postava s planoucím mečem, tak jasným a zářivým, že ho možná tvořilo jen pouhé světlo.
Andrakor se rozhodl ji zničit a zasáhl ji magickým bleskem. Postava blesku uhnula tak rychle, že to lidské oko ani nezaznamenalo. Andrakora to překvapilo a tak na ni jen nevlídně zavrčel: „Co tady chceš?“
Postava k nemu přilétl blíž a představila se: „Jsem Luggia, bohyně světla a už dlouho sleduju, jak střádáš energii, jak se snažíš být stále silnější.“
Prolétla kolem draka a za letu pokračovala: „Někdo by si mohl myslet, že se snažíš svou silou vyrovnat nám bohům a proto tě musím zničit.“ Dořekla to a zaútočila na něj svou zářící zbraní. Luggia i drak byli natolik rychlí, že lidé ze země mohli vidět jen světelné záblesky nad městem. Luggia se snažila, trefit draka svou zbraní, on proti ní zas zkoušel různá kouzla a oheň, ale bylo to marné. Bohyně světla byla z nevysvětlitelného důvodu proti kouzlům dokonale imunní. A tak Amrakor jen přispíval k ničení pod nimi.
Boj trval několik minut, než Luggia trefila drakovo křídlo a ten se zřítil dolů, drak si křídlo rychle začal regenerovat a chystal se znovu vzlétnout, přičemž zařval: „Nemáš proti mně šanci, jsem silnější než ty!“. Bylo však pozdě, Luggia své tělo proměnila v obrovskou světelnou kouli a obrovskou rychlostí, jako padající hvězda dopadla na draka. Uvolnila se přitom tak ohromná energie, že vyvolala tlakovou vlnu, a zahltila město bílou září. Nikdo neví, co se přesně stalo, ale král byl mrtvý. Mnoho budov bylo strženo a země byla schovaná pod statisíci mrtvých těl. Městem se stále rozléhal zoufalý řev těch, kteří ještě umírali v bolestech.
Luggia vzlétla nad město a pravila smutným hlasem:“Chtěla jsem vás zachránit, ale nezasloužili jste si to.“, její hlas se rozléhal městem i přes to, že mluvila celkem potichu. Pokračovala: „Za to, že jste na mně zapomněli a přestali ve mně věřit, bych vás měla zabít, ale neudělám to. Chci, aby se i další generace dozvěděli, jakou zkázu vyvolá nerespektování nás, bohů. Za trest teď vaše město uvrhnu na dvě stě let do tmy.“ Dořekla to a za doprovodu dalšího záblesku jasného světla zmizela.
Ohořelá mrtvola Ikova, ležela v kaluži krve mezi dalšími. Předchozí noci se Luggia ve snu zjevila všem, ale nikdo ji nevzal vážně, všichni již dávno zapomněli, na to jak byla jejich předky uctívána a co vše pro ně udělala. Ve zničeném městě zbylo z téměř milionu lidí jen pár tisíců živých a dalšího rána slunce už nevyšlo.