Svědek
Město je v plamenech. Zlatá záře barvící nebe požírá vše, co stojí v cestě. Řev a nářky. Chaos. Panika. Nikdo neví, co se stalo. Nikdo nezůstal tak dlouho, aby něco zahlédl, nebo nepřežil dostatečně dlouho na to, aby někomu řekl, co viděl. Praskot dřeva, zoufalé výkřiky žen bránící své děti. Hlasy mužů křičící na ústup. Vědra s vodou osiřela daleko za nimi. Nebe nad městem halil hustý štiplavý dým. Prchající lidé omdlévali, podpíráni svými nejbližšími. Opuštěné dítě řvoucí z plna hrdla na matku, která nebyla nikde na dohled. Jezdci na koních čeřili vrstvu popela ležící na ulicích. Střechy domů se bortily jedna za druhou. Nezbylo nic co zachraňovat, jen vlastní život. Provazce lidí utíkaly špinavými ulicemi k městské bráně. Stráže ji již dávno opustili.
Nebylo nikoho, kdo by nic netušící obyvatele varoval. Žádná předtucha nevkročila do snu, žádný zvon nezazněl.
Malá holčička v umáčené studené noční košilce usedavě plakala, míjena davy křičících lidí. Nikdo o ni ani okem nezavadil. Ozvalo se hlasité zapraštění, a nářky přehlušil nepřirozený démonický řev. Ozýval se znovu a znovu, jakoby chtěl plamenům přidat na jejich ničivé síle. Další zapraštění. Další vlna zoufalých výkřiků. Dušervoucí rámus se blížil. Cosi ohromného bortilo pod svýma nohama trosky vyhořelých domů. Obrovská černá křídla rozbíjela věže. V mračnech dýmu se rýsovala obrovská silueta zkázy města. Oči jí žhnuly snad ještě víc než okolní horoucí peklo.
Ostny kroucené a smrtící jako nabroušená kosa, dmuly se do výše z hřbetu toho tvora. Co nezvládly rozdrtit mohutné nohy, dokonal silný černý ocas s plátem podobným čepeli, kterým v záchvatu zuřivosti máchal z jedné strany na druhou. Rána, tříštění. Svist, druhá rána, další tříštění, předčasně utnutý výkřik příliš pomalého přeživšího. Ztuhlá a polámaná těla se válela všude kolem. Zvedl se prach, jak na hromadu popela popadalo zdivo dalšího domu. Svou vahou pohřbilo pár nešťastníků.
Děvče se nesnažilo nikam schovat, jen stále křičelo a hledělo té hrůze do tváře. Prach se usadil. Spatřilo hlavu toho tvora. Širokou, protáhlou hlavu měl korunovanou šesticí rohů ostrých jako hrot meče. Na levé straně jeho hlavy, nabodnutá na jednom z nich, visela podivná hadrová panenka. Měla do široka otevřené oči, z rošklebených úst jí vytékala krev. Jakýsi muž v dlouhém vyšívaném plášti, visel nabodnutý jako manifest strašlivé síly a vzteku svého vraha. Zrůda obrátila své oči k dívence. Plály jako dvě nadpřirozená světla. Mezi vyceněnými zuby jí v souvislých pramenech vytékala z úst jakási hustá černá tekutina. Z démonických očí tekly černé slzy. Holčička přestala křičet, ačkoliv se jí po sazemi učerněných tvářích stále kutálely slzy jako hrachy. Grimasa jejího zoufalství jí stále křivila dětskou tvářičku. Obrovská černá hora svalů, ostnů a zubů se ve svém pochodu zkázy zastavila na místě. Tvor ztěžka vydechl, až dívence horký páchnoucí proud vzduchu rozcuchal vlasy. Tlamu mělo to stvoření celé umazané rudou krví. Držel hlavu jen asi metr nad zemí.
Dívenka popotáhla, ale zůstala stát, bez hnutí. Hlava rohatého tvora se k ní přibližovala. Stále silněji cítila jeho páchnoucí dech. Z úst mu stále odkapávala jeho vlastní černá krev, zanechávajíc za každým jeho pohybem mokrou cestičku. Tlumené duté vrčení naplňovalo celou její vystrašenou mysl. Roztáhl svá obrovská blanitá křídla a roh, ve kterém dítě stálo, zcela pohltil stín. Tvor byl zraněný. Pravé křídlo měl potrhané a zadní nohu táhl za sebou. Dívčino vyzáblé podrápané tělíčko se ocitlo jen pár stop od mohutné čelisti ozbrojené špičatými zuby. Tvor zaškubal nozdrami, jak nasával vzduch. Povolil však křečovité držení svých mimických svalů, a hleděl dítěti zpříma do očí. Dva naprosto zoufalé pohledy plné strachu a bolesti se na krátký okamžik spojily.
Dítě ani nedutalo. Čas jakoby se zastavil. Černá hlava se od ní s vysokým, tesklivým zavrčením odvrátila. Tvor se odbelhal okolo ní, dál do ulic města. Už si jí nevšímal. Za nějakou chvíli viděla jen černý šupinatý ocas plazit se po chodníku, nechávajíc souvislou stopu v prachu. Levé křídlo složené, pravé trčící nepřirozeně do strany, nechávalo druhou cestičku hned vedle.
Na konci ulice se však jako odnikud vynořila podivná zářivá postava. Pomalu, rozvážnou chůzí šla černému tvoru v ústrety. Postava měla na sobě zdobnou lehkou zbroj ze zlatého kovu. Její kůže zářila jako slunce a dlouhé vlasy za ní vlály jako kouř. Tvor se zastavil. Z rány na krku mu tříštila černá krev. Zářící postava vytáhla dlouhý meč osázený zelenými kameny. Vztyčila paži držící zbraň vysoko nad svou hlavu.
V ten okamžik jakoby zmizela a téměř v tu samou chvíli se zase objevila na jiném místě. Vznášela se nad hřbetem tvora, těsně nad hroty jeho ostnů. Meč obrátila čepelí dolů, a ještě než se obrovitá hlava stačila těžkopádně otočit, zanořila jej až po jílec tvorovi do žlábku mezi svaly na křídle a hřbetě. Strašlivé čelisti se doširoka rozevřely, aby daly průchod uši rvoucímu výkřiku bolesti. Z očí mu vytryskly nové černé slzy. Chtěl útočící postavu srazit křídlem, ale v tu ránu opět zmizela a objevila se u jeho krku, v momentě kdy měl hlavu stále otočenou dozadu. Ránu na jeho hrdle prohloubila dalším silným bodnutím. Meč byl zbrocený černou krví.
Zářivá bytost stále mizela a objevovala se a zasazovala tomu tvoru další a další rány. Když opět zmizela ze svého původního místa, tvor otevřel tlamu a z ní vyšlehl mocný záblesk plamenů. Vytvořil jich kolem sebe celý kruh, a postava se vynořila v bezpečné vzdálenosti od něj. Ale od tvora také. Chtěl roztáhnout křídla a máchnout s nimi, ale nemohl letěl. Pravé křídlo měl téměř amputované. Postava nezahálela, a dokonala, co bylo nevyhnutelné: mečem uťala poslední svaly, které křídlo držely u těla. Stále ho poutala dlouhá blána, ale let byl pro něj zcela nemožný. Zářivá bytost znovu zmizela. Tvor sebral síly a otočil se kolem své osy. Máchl přitom ocasem, přibližně ve výšce, kde se postava vždy znovu zjevovala. Podařilo se. Ačkoliv se stihla zaštítit jakýmsi světelným paprskem, silou byla sražena na nejbližší zeď, která ještě stála. Mimoděk tak rozbořil další část městské zástavby, a zářivá postava kolem sebe vykouzlila další světelný štít, který odrážel padající kamení.
Tvor slábl, přestal se hýbat. Když ustal déšť kamenů a rozlámaných prken, bytost se zvedla a v klidu šla po svých k tomu tvoru. Už znovu nezmizela. Tvor s velikou únavou a pokorou složil křídla a lehl si na zem. Hlavu položil na bok před sebe, až se tělo mrtvého muže visící na jeho rozích svezlo a žuchlo na zem. Ztěžka oddechoval. Krvácel.
Když však zářící postava přišla dostatečně blízko, posbíral poslední síly a trhnul hlavou směrem k ní. Nestačila zareagovat. Ostrý roh jí projel tělem. Avšak ve stejný okamžik zarazila svůj meč tvoru do hlavy. Pustila rukama jílec zbraně a pokusila se vyprostit ze své smrtelné křeče. Marně. Její záře začínala blednout, až zhasla docela. Podruhé se pokusila uvolnit, když oběma rukama popadla roh, a zvedla se. Spadla na zem, vedle mrtvoly muže ve vyšívaném rouchu.
Stalo se to v momentě, kdy maličká dívenka docupitala až na místo činu. Tvor stále ztěžka oddechoval. Zavřel oči. Holčička si klekla pár stop od těla zářící bytosti. Už nezářila. Uviděla ženu s černými vlasy, oděnou ve zlaté zbroji, která byla v místě její rány prohnutá a děravá. Otočila se k ní a pohlédla na ní svýma smaragdově zelenýma očima. Dítě se nepohnulo. Žena poté obrátila panenky vzhůru, a vydechla naposledy. Stejně jako tvor, kterého zabila. Vše najednou utichlo.
Nikdo nekřičel, nic nerachotilo. Zvedl se vítr, který rozfoukal popel, prach a saze. Začalo svítat. Nesmělé sluneční paprsky osvětlovaly dílo zkázy. Dílo jedné lidské pošetilosti. Dílo člověka, který ležel mrtvý, mezi těly černého draka a mladé ženy.
Na obzor se dralo slunce. Opuchlé oči malé dívenky se dívaly tím směrem. Sama se vydala pryč z města. Bosýma nožkama nechávala stopy v prachu. Už o ní nikdo nikdy neslyšel.
Když o mnoho dní později královská stráž prohledávala trosky města, nenašla nic, co by příčinu požáru vysvětlilo. Nikde nebylo tělo draka, ani jeho vražedkyně. Na místě jejich zápasu se nenašlo nic než popel, saze a kaluže zaschlé krve.
Nikdy se nepřišlo na to, co srovnalo město Aurora se zemí. Nepřežil žádný svědek.
Nebylo nikoho, kdo by nic netušící obyvatele varoval. Žádná předtucha nevkročila do snu, žádný zvon nezazněl.
Malá holčička v umáčené studené noční košilce usedavě plakala, míjena davy křičících lidí. Nikdo o ni ani okem nezavadil. Ozvalo se hlasité zapraštění, a nářky přehlušil nepřirozený démonický řev. Ozýval se znovu a znovu, jakoby chtěl plamenům přidat na jejich ničivé síle. Další zapraštění. Další vlna zoufalých výkřiků. Dušervoucí rámus se blížil. Cosi ohromného bortilo pod svýma nohama trosky vyhořelých domů. Obrovská černá křídla rozbíjela věže. V mračnech dýmu se rýsovala obrovská silueta zkázy města. Oči jí žhnuly snad ještě víc než okolní horoucí peklo.
Ostny kroucené a smrtící jako nabroušená kosa, dmuly se do výše z hřbetu toho tvora. Co nezvládly rozdrtit mohutné nohy, dokonal silný černý ocas s plátem podobným čepeli, kterým v záchvatu zuřivosti máchal z jedné strany na druhou. Rána, tříštění. Svist, druhá rána, další tříštění, předčasně utnutý výkřik příliš pomalého přeživšího. Ztuhlá a polámaná těla se válela všude kolem. Zvedl se prach, jak na hromadu popela popadalo zdivo dalšího domu. Svou vahou pohřbilo pár nešťastníků.
Děvče se nesnažilo nikam schovat, jen stále křičelo a hledělo té hrůze do tváře. Prach se usadil. Spatřilo hlavu toho tvora. Širokou, protáhlou hlavu měl korunovanou šesticí rohů ostrých jako hrot meče. Na levé straně jeho hlavy, nabodnutá na jednom z nich, visela podivná hadrová panenka. Měla do široka otevřené oči, z rošklebených úst jí vytékala krev. Jakýsi muž v dlouhém vyšívaném plášti, visel nabodnutý jako manifest strašlivé síly a vzteku svého vraha. Zrůda obrátila své oči k dívence. Plály jako dvě nadpřirozená světla. Mezi vyceněnými zuby jí v souvislých pramenech vytékala z úst jakási hustá černá tekutina. Z démonických očí tekly černé slzy. Holčička přestala křičet, ačkoliv se jí po sazemi učerněných tvářích stále kutálely slzy jako hrachy. Grimasa jejího zoufalství jí stále křivila dětskou tvářičku. Obrovská černá hora svalů, ostnů a zubů se ve svém pochodu zkázy zastavila na místě. Tvor ztěžka vydechl, až dívence horký páchnoucí proud vzduchu rozcuchal vlasy. Tlamu mělo to stvoření celé umazané rudou krví. Držel hlavu jen asi metr nad zemí.
Dívenka popotáhla, ale zůstala stát, bez hnutí. Hlava rohatého tvora se k ní přibližovala. Stále silněji cítila jeho páchnoucí dech. Z úst mu stále odkapávala jeho vlastní černá krev, zanechávajíc za každým jeho pohybem mokrou cestičku. Tlumené duté vrčení naplňovalo celou její vystrašenou mysl. Roztáhl svá obrovská blanitá křídla a roh, ve kterém dítě stálo, zcela pohltil stín. Tvor byl zraněný. Pravé křídlo měl potrhané a zadní nohu táhl za sebou. Dívčino vyzáblé podrápané tělíčko se ocitlo jen pár stop od mohutné čelisti ozbrojené špičatými zuby. Tvor zaškubal nozdrami, jak nasával vzduch. Povolil však křečovité držení svých mimických svalů, a hleděl dítěti zpříma do očí. Dva naprosto zoufalé pohledy plné strachu a bolesti se na krátký okamžik spojily.
Dítě ani nedutalo. Čas jakoby se zastavil. Černá hlava se od ní s vysokým, tesklivým zavrčením odvrátila. Tvor se odbelhal okolo ní, dál do ulic města. Už si jí nevšímal. Za nějakou chvíli viděla jen černý šupinatý ocas plazit se po chodníku, nechávajíc souvislou stopu v prachu. Levé křídlo složené, pravé trčící nepřirozeně do strany, nechávalo druhou cestičku hned vedle.
Na konci ulice se však jako odnikud vynořila podivná zářivá postava. Pomalu, rozvážnou chůzí šla černému tvoru v ústrety. Postava měla na sobě zdobnou lehkou zbroj ze zlatého kovu. Její kůže zářila jako slunce a dlouhé vlasy za ní vlály jako kouř. Tvor se zastavil. Z rány na krku mu tříštila černá krev. Zářící postava vytáhla dlouhý meč osázený zelenými kameny. Vztyčila paži držící zbraň vysoko nad svou hlavu.
V ten okamžik jakoby zmizela a téměř v tu samou chvíli se zase objevila na jiném místě. Vznášela se nad hřbetem tvora, těsně nad hroty jeho ostnů. Meč obrátila čepelí dolů, a ještě než se obrovitá hlava stačila těžkopádně otočit, zanořila jej až po jílec tvorovi do žlábku mezi svaly na křídle a hřbetě. Strašlivé čelisti se doširoka rozevřely, aby daly průchod uši rvoucímu výkřiku bolesti. Z očí mu vytryskly nové černé slzy. Chtěl útočící postavu srazit křídlem, ale v tu ránu opět zmizela a objevila se u jeho krku, v momentě kdy měl hlavu stále otočenou dozadu. Ránu na jeho hrdle prohloubila dalším silným bodnutím. Meč byl zbrocený černou krví.
Zářivá bytost stále mizela a objevovala se a zasazovala tomu tvoru další a další rány. Když opět zmizela ze svého původního místa, tvor otevřel tlamu a z ní vyšlehl mocný záblesk plamenů. Vytvořil jich kolem sebe celý kruh, a postava se vynořila v bezpečné vzdálenosti od něj. Ale od tvora také. Chtěl roztáhnout křídla a máchnout s nimi, ale nemohl letěl. Pravé křídlo měl téměř amputované. Postava nezahálela, a dokonala, co bylo nevyhnutelné: mečem uťala poslední svaly, které křídlo držely u těla. Stále ho poutala dlouhá blána, ale let byl pro něj zcela nemožný. Zářivá bytost znovu zmizela. Tvor sebral síly a otočil se kolem své osy. Máchl přitom ocasem, přibližně ve výšce, kde se postava vždy znovu zjevovala. Podařilo se. Ačkoliv se stihla zaštítit jakýmsi světelným paprskem, silou byla sražena na nejbližší zeď, která ještě stála. Mimoděk tak rozbořil další část městské zástavby, a zářivá postava kolem sebe vykouzlila další světelný štít, který odrážel padající kamení.
Tvor slábl, přestal se hýbat. Když ustal déšť kamenů a rozlámaných prken, bytost se zvedla a v klidu šla po svých k tomu tvoru. Už znovu nezmizela. Tvor s velikou únavou a pokorou složil křídla a lehl si na zem. Hlavu položil na bok před sebe, až se tělo mrtvého muže visící na jeho rozích svezlo a žuchlo na zem. Ztěžka oddechoval. Krvácel.
Když však zářící postava přišla dostatečně blízko, posbíral poslední síly a trhnul hlavou směrem k ní. Nestačila zareagovat. Ostrý roh jí projel tělem. Avšak ve stejný okamžik zarazila svůj meč tvoru do hlavy. Pustila rukama jílec zbraně a pokusila se vyprostit ze své smrtelné křeče. Marně. Její záře začínala blednout, až zhasla docela. Podruhé se pokusila uvolnit, když oběma rukama popadla roh, a zvedla se. Spadla na zem, vedle mrtvoly muže ve vyšívaném rouchu.
Stalo se to v momentě, kdy maličká dívenka docupitala až na místo činu. Tvor stále ztěžka oddechoval. Zavřel oči. Holčička si klekla pár stop od těla zářící bytosti. Už nezářila. Uviděla ženu s černými vlasy, oděnou ve zlaté zbroji, která byla v místě její rány prohnutá a děravá. Otočila se k ní a pohlédla na ní svýma smaragdově zelenýma očima. Dítě se nepohnulo. Žena poté obrátila panenky vzhůru, a vydechla naposledy. Stejně jako tvor, kterého zabila. Vše najednou utichlo.
Nikdo nekřičel, nic nerachotilo. Zvedl se vítr, který rozfoukal popel, prach a saze. Začalo svítat. Nesmělé sluneční paprsky osvětlovaly dílo zkázy. Dílo jedné lidské pošetilosti. Dílo člověka, který ležel mrtvý, mezi těly černého draka a mladé ženy.
Na obzor se dralo slunce. Opuchlé oči malé dívenky se dívaly tím směrem. Sama se vydala pryč z města. Bosýma nožkama nechávala stopy v prachu. Už o ní nikdo nikdy neslyšel.
Když o mnoho dní později královská stráž prohledávala trosky města, nenašla nic, co by příčinu požáru vysvětlilo. Nikde nebylo tělo draka, ani jeho vražedkyně. Na místě jejich zápasu se nenašlo nic než popel, saze a kaluže zaschlé krve.
Nikdy se nepřišlo na to, co srovnalo město Aurora se zemí. Nepřežil žádný svědek.