Takové vločky...
TAKOVÉ VLOČKY JSEM JEŠTĚ NEVIDĚLA
Na první pohled úplně obyčejný, ospalý zimní den. Po obloze se rozprostírají mrzutě šedé mraky, těžké a plné sněhu. Je šero, vlídné a uspávající. Mráz kreslí hravé vzory po oknech a běloba přikryla celé město. Kdykoli na závěje dopadne mdlé světlo reflektorů aut, zatřpytí se jako diamanty. Ledová slupka se utvořila na veškerých kalužích, dokonce i na nevelkém rybníce v parku. Z parapetů a okrajů střech visí špičaté rampouchy a větve spících stromů také pokryl průzračný led. Zimní město je tak jiné. Možná krásné.
Jdu. Pomalu, nikam nespěchám, setmí se až za dlouho. Jako by na tom záleželo. Tvrdý, drsný sníh mi křupe pod nohama. Chlad se vznáší ve vzduchu jako neskutečný přítel, mihotavě se usmívá spolu se sivými stíny na závějích. A já, ruce zastrčené hluboko v kapsách kabátu, sluchátka v uších a čepici naraženou pořádně do čela, se na něj také usmívám. Zatímco slunce zívá.
Za špinavým sklem vysoké pouliční lampy to zapraská a po chvíli světýlko uvnitř ožije. Postupně se takto rozsvítí všechny lampy. Je to jako když padá domino – kostka za kostkou, světlo za světlem. Čas dost pokročil. Je podvečer a brzy padne tma. Mraky nabraly zlověstnou, tmavě šedou barvu. Jsou plné sněhu, nadýmají se, div, že ještě nepraskly...
Kdesi za vrcholkem kopce, za koncem města, bych už měla spatřit tenkou nudli dýmu, který stoupá k nebi z komína malého domku u cesty. Ale nebe už je tak tmavé, že svislá linka kouře docela zanikla. Když ji nevidím, není to ono. Nepřipadám si, jako bych šla domů, protože nevidím náznak domova, vyhřátého a bezpečného.
Tu a tam kolem mě prosviští auto, od pneumatik stříká odporná břečka do všech stran. Všichni spěchají v těch svých nablyštěných plechovkách, místo toho, aby se hezky prošli jako já. Každé ráno, každé odpoledne. Zpoza obzoru se vyloupne další, tentokrát žluté. Těch tolik není. Světla tápají po silnici, už se pod nimi netřpytí závěje, teď pouze oslepují. Zastavím se a skryju tvář před tou jasnou září, nestojím o bolavé oči.
Větévky ztuhlých spících stromů se zachvějí a mně zavlají vlasy, jak se vůz rychle mihne a ten pohyb mě donutí otočit hlavu. Něco tu nehraje... automobil už se dávno ztratil za zatáčkou pod kopcem, ale jako slavnostní průvod se okolo táhnou linie rozmazaných světel. Červená, oranžová, bílá, jako když ve tmě kreslíte obrázky hořícím klackem. Jako pruhy neonových nápisů, vlny zářících barev zamrzlé v čase. Je to kouzelné. Myslím, že doslova.
Stále v němém úžasu se vydám dál, z malého stavení choulícího se u silnice už vidím skoro celou střechu. S dalšími vozidly přibývá barevných čar, které se jako voda rozverně vlní. Nad cestou se vytvořila jakási pavučina, tolik jich je! A ten zvuk mě nutí od nich vzhlédnout...
Přestože z jinak bohatě zelených stromů zbyly pouze podzimem ohlodané kostry, šumí jejich nehybné zástupy, jako by se jimi proháněl teplý letní vánek. Já však na tváři cítím pouze bezcitný mráz, který mi pilně barví líčka do ruda.
Vyšly hvězdy... nechápu to, ještě před malou chvílí bylo nebe neprostupně zahaleno mraky. Je to vážně podívaná. Neviděné naducané mraky propouští oči ke hvězdám, do toho šumí dávno opadané listí a nad silnicí a mou nicotnou maličkostí se mihotá rozpitá zář reflektorů. Stálo by za to si doma hned sednout k papíru a všechno to zvěčnit... proč mám ale jen pocit, že jakmile se odvrátím, tenhle obraz zapomenu? Proč mám pocit, že se jako součást snu zdám sama sobě? Sním snad za bílého dne?
Jsem až na samém vrcholku kopce a shlížím dolů na město, na lampy, na teplo sálající zpoza oken domů, na sníh, který se... počkat! Sníh! Zmateně zvrátím hlavu k potemnělé obloze. Hvězdy stále šibalsky poblikávají, malé puchýřky světla probleskují skrze skoro průhledná oblaka... a jemné sněhové konfety se tiše snášejí. Jsou jako rej světlušek nebo stříbrný ohňostroj, když se jako třpytivá koule rozprskává po nočním nebi. Každá vločka pomalu slétá dolů, chvěje se, tu a tam vybočí ze svého směru.
Natáhnu ruku a pár těch malinkých bílých poslů zimy chytím do pletené rukavice. Baví mě pozorovat, jak se pomalu, ale jistě rozpouštějí. Jen jedna ne. Je mnohem větší něž ostatní, stále sněhobílá, neztratila se v podobě průzračné krůpějky. Sleduje mě svýma bystrýma modrýma očima. Dochází mi, že asi nedržím ledasjakou vločku. Možná vůbec nedržím vločku...
Obyčejné sněhové vločky totiž po chvílí nezvednou titěrnou plazí hlavičku, opatřenou dvěma páry rohů a nezazívají. Také nevstanou na čtyřech ještěřích nožkách s drápy a párkrát a rozpustile nemrsknou tenoučkým ocasem. A do třetice všeho velmi podivného, neroztáhnou dvě membránová křídla a nevznesou se vám přímo před nos.
Ten malý sněhový dráček mi hbitě obkrouží hlavu, já se za ním nemotorně točím a jsem fascinovaná pohledem na něj. Drak se ve vzduchu také zatočí, jako by mě napodoboval a já se s úsměvem rozhlédnu.
Jsou jich desítky. Možná stovky, neřku-li tisíce. Všude kolem. Draci, víly, dokonce prťavý gryf! Přisli uprostřed večera, kdy nebe bliká přes průsvitné mraky, kdy hučí podzimní listoví a světlo zapomíná čas... spolu se sněhovými vločkami...
Zdálo se mi to, nebo na mě ten malý dračí kulišák mrknul, než se ztratil...?
Na první pohled úplně obyčejný, ospalý zimní den. Po obloze se rozprostírají mrzutě šedé mraky, těžké a plné sněhu. Je šero, vlídné a uspávající. Mráz kreslí hravé vzory po oknech a běloba přikryla celé město. Kdykoli na závěje dopadne mdlé světlo reflektorů aut, zatřpytí se jako diamanty. Ledová slupka se utvořila na veškerých kalužích, dokonce i na nevelkém rybníce v parku. Z parapetů a okrajů střech visí špičaté rampouchy a větve spících stromů také pokryl průzračný led. Zimní město je tak jiné. Možná krásné.
Jdu. Pomalu, nikam nespěchám, setmí se až za dlouho. Jako by na tom záleželo. Tvrdý, drsný sníh mi křupe pod nohama. Chlad se vznáší ve vzduchu jako neskutečný přítel, mihotavě se usmívá spolu se sivými stíny na závějích. A já, ruce zastrčené hluboko v kapsách kabátu, sluchátka v uších a čepici naraženou pořádně do čela, se na něj také usmívám. Zatímco slunce zívá.
Za špinavým sklem vysoké pouliční lampy to zapraská a po chvíli světýlko uvnitř ožije. Postupně se takto rozsvítí všechny lampy. Je to jako když padá domino – kostka za kostkou, světlo za světlem. Čas dost pokročil. Je podvečer a brzy padne tma. Mraky nabraly zlověstnou, tmavě šedou barvu. Jsou plné sněhu, nadýmají se, div, že ještě nepraskly...
Kdesi za vrcholkem kopce, za koncem města, bych už měla spatřit tenkou nudli dýmu, který stoupá k nebi z komína malého domku u cesty. Ale nebe už je tak tmavé, že svislá linka kouře docela zanikla. Když ji nevidím, není to ono. Nepřipadám si, jako bych šla domů, protože nevidím náznak domova, vyhřátého a bezpečného.
Tu a tam kolem mě prosviští auto, od pneumatik stříká odporná břečka do všech stran. Všichni spěchají v těch svých nablyštěných plechovkách, místo toho, aby se hezky prošli jako já. Každé ráno, každé odpoledne. Zpoza obzoru se vyloupne další, tentokrát žluté. Těch tolik není. Světla tápají po silnici, už se pod nimi netřpytí závěje, teď pouze oslepují. Zastavím se a skryju tvář před tou jasnou září, nestojím o bolavé oči.
Větévky ztuhlých spících stromů se zachvějí a mně zavlají vlasy, jak se vůz rychle mihne a ten pohyb mě donutí otočit hlavu. Něco tu nehraje... automobil už se dávno ztratil za zatáčkou pod kopcem, ale jako slavnostní průvod se okolo táhnou linie rozmazaných světel. Červená, oranžová, bílá, jako když ve tmě kreslíte obrázky hořícím klackem. Jako pruhy neonových nápisů, vlny zářících barev zamrzlé v čase. Je to kouzelné. Myslím, že doslova.
Stále v němém úžasu se vydám dál, z malého stavení choulícího se u silnice už vidím skoro celou střechu. S dalšími vozidly přibývá barevných čar, které se jako voda rozverně vlní. Nad cestou se vytvořila jakási pavučina, tolik jich je! A ten zvuk mě nutí od nich vzhlédnout...
Přestože z jinak bohatě zelených stromů zbyly pouze podzimem ohlodané kostry, šumí jejich nehybné zástupy, jako by se jimi proháněl teplý letní vánek. Já však na tváři cítím pouze bezcitný mráz, který mi pilně barví líčka do ruda.
Vyšly hvězdy... nechápu to, ještě před malou chvílí bylo nebe neprostupně zahaleno mraky. Je to vážně podívaná. Neviděné naducané mraky propouští oči ke hvězdám, do toho šumí dávno opadané listí a nad silnicí a mou nicotnou maličkostí se mihotá rozpitá zář reflektorů. Stálo by za to si doma hned sednout k papíru a všechno to zvěčnit... proč mám ale jen pocit, že jakmile se odvrátím, tenhle obraz zapomenu? Proč mám pocit, že se jako součást snu zdám sama sobě? Sním snad za bílého dne?
Jsem až na samém vrcholku kopce a shlížím dolů na město, na lampy, na teplo sálající zpoza oken domů, na sníh, který se... počkat! Sníh! Zmateně zvrátím hlavu k potemnělé obloze. Hvězdy stále šibalsky poblikávají, malé puchýřky světla probleskují skrze skoro průhledná oblaka... a jemné sněhové konfety se tiše snášejí. Jsou jako rej světlušek nebo stříbrný ohňostroj, když se jako třpytivá koule rozprskává po nočním nebi. Každá vločka pomalu slétá dolů, chvěje se, tu a tam vybočí ze svého směru.
Natáhnu ruku a pár těch malinkých bílých poslů zimy chytím do pletené rukavice. Baví mě pozorovat, jak se pomalu, ale jistě rozpouštějí. Jen jedna ne. Je mnohem větší něž ostatní, stále sněhobílá, neztratila se v podobě průzračné krůpějky. Sleduje mě svýma bystrýma modrýma očima. Dochází mi, že asi nedržím ledasjakou vločku. Možná vůbec nedržím vločku...
Obyčejné sněhové vločky totiž po chvílí nezvednou titěrnou plazí hlavičku, opatřenou dvěma páry rohů a nezazívají. Také nevstanou na čtyřech ještěřích nožkách s drápy a párkrát a rozpustile nemrsknou tenoučkým ocasem. A do třetice všeho velmi podivného, neroztáhnou dvě membránová křídla a nevznesou se vám přímo před nos.
Ten malý sněhový dráček mi hbitě obkrouží hlavu, já se za ním nemotorně točím a jsem fascinovaná pohledem na něj. Drak se ve vzduchu také zatočí, jako by mě napodoboval a já se s úsměvem rozhlédnu.
Jsou jich desítky. Možná stovky, neřku-li tisíce. Všude kolem. Draci, víly, dokonce prťavý gryf! Přisli uprostřed večera, kdy nebe bliká přes průsvitné mraky, kdy hučí podzimní listoví a světlo zapomíná čas... spolu se sněhovými vločkami...
Zdálo se mi to, nebo na mě ten malý dračí kulišák mrknul, než se ztratil...?