Jahody
1.
Běž. Jen běž! Nemyslet. Dýchat. Být volný. Být svobodný. Opět cítit tu lehkou nasládlou vůni jahod…
Otevřel oči. Další protivné ráno. Podíval se letmo ven na oblohu. Už opravdu nemůže ani minutu dál ležet. Zvedl se a šel se umýt. Letmým pohledem se ujistil, že v dosahu není nic k snědku, stejně nemá chuť. Šel pomalu, dalo by se říct, že ještě dospával. Probral ho skoro náraz do kolegy.
„Čau Jiku, zase ospalý? Ty snad spíš jen o víkendech.“
„Nazdar Hale“ zabručel Jiku. Bude to jako každý den, kolega Hal si bude dělat srandu ze všeho, co uvidí. Což prostě musí každému po chvíli lézt pekelně na nervy. Zapadli do kanceláře, tedy místnosti o dvou velkých stolech, nějaké té výpočetní techniky. Jiku popadl hrnek a šel si natočit kafe.
„Hele Jiku, je potřeba dneska pohnout s tím programem. Už nás zase bombardují dotazy, jestli si to mají naprogramovat sami, či co.“
„No jo, vždyť to přece běží. Jen to holt nespolupracuje s tou databází. To je přece detail, můžou to zadat ručně.“ zhluboka se napil kafe.
„Nedělej si srandu, však je znáš. Budou zas nadávat, že jim to akorát přinese víc práce. Což je tedy pochopitelný.“
„Jenže ta databáze je udělaná blbě a s tímhle programem komunikovat nebude.“
„Mě to nevysvětluj. Raději to ještě zkus spárovat, protože jinak tě čeká celkem nepříjemný pohovor se šéfem.“
„Ať si to udělá sám, chytrák“ zavrčel Jiku. Myslel si, že vytváření programů pro zápis tvorů nebezpečných či tvorů poživatelných je naprostá blbost. Jako jo, je fajn vědět, kde žije chiméra nebo ti smradlaví satyrové, či takové včely nebo sršni, tyto malé žluto-pruhované bestie způsobí téměř denně nějakou dopravní a často i vážnou nehodu. Ale představa, že budou úředníci pro lokaci nebezpečných tvorů jezdit do terénu a zapisovat každou malou potvoru, tomu žádnou velkou logiku nedávalo. Tedy jo, databáze ok, ale proč musí propojit řízení dopravy, informační panely s touhle databází, když stejně nikdy není možné ba ani myslitelné, aby byla databáze naprosto kompletní či aktualizovaná. To by musel za každou mouchou stát jeden státní úředník mapující její let a výskyt. Prostě blbost. Zahleděl se do počítače a den se líně šinul.
Druhý den šel opravdu na kobereček za šéfem. Program je funkční i splňuje veškeré parametry, ale problém s neaktualizovanou databází nevyřešil. Šéf s tím ani hlavu nelámal, protože to aby program předvídal pohyb tvorů, nebylo v objednávce programu, snad jen to byla nějaká úžasná vize, takže úředníci dostali, co si objednali, ale co z nich většina ani nechtěla. Pro Jika to nekončilo, dostal za úkol pracovat dál na vylepšení, které samozřejmě náležitě šéf vysvětlí a ocení.
„Tak jak? Seřval Tě?“ tázal se Hal.
„Ne. Ale ten pitomý program se bude muset nějak vymyslet. Prý jako vylepšení.“
„To se dalo čekat. Ale na to je dost času, ne? Mise splněna.“ Hal se vesele zasmál. Pak se protáhl a strčil do Jikyho.
„Nemrač se. Co budeš o dovolené dělat?“
„Nech toho. Musím se konečně vyspat. Já snad prospím celý měsíc.“ Jiku se mírně nahrbil a přivřel oči. Cítil se fakt unavený. Těšil se na oběd, stejně jako včera spořádá celé pečené kuře. A pak zajde na pivko, nebo jen tak posedět a poslouchat nějakou pružnou a především hlasitou hudbu.
„To já pojedu na chatu, musím něco provést se zahradou. Mám pocit, že si tam nějaká babuše jaguše začala stavět chaloupku.“
„Sladkou? Nebo tu s nohou?“ optal se ze zdvořilosti Jiku.
„Páchne tam skořice, takže počítám s tou sladkou. To je fakt mizérie, všechno bude zas ulepené. Míra hnal minulý víkend ze zahrady chalupu na kuří nožce. Dostal z toho skoro infarkt, prý ten pohled jak před plameny ta křivá nožka s chalupou a vřískající babkou poskakuje, naklání a skoro zakopne o kořen, je fantastický. Prostě se skoro uchechtal“ Hal se začal tou vidinou bavit. Měl dobrou představivost. Po chvilce se už tak smál, že Jiku se mohl nenápadně ztratit ke svému počítači a přežít zbytek pátečního a posledního dne před čtyřtýdenní dovolenou.
2.
Celý víkend prakticky prospal a prožral. Nakoupil si z odměny za splněný projekt pečená kuřata, pizzu, basu piva, něco sladkého a další pochutiny. Dobrý pocit rychle vymizel. Těšil se, až ten problém s programem bude mít za sebou, jenže se ukázalo, že nemá konec, jen se vždy přejmenuje. V pondělí ráno se vzbudil v obvyklý čas do práce, sice s úlevou, že nikam nemusí, ale na druhou stranu zas netušil, co bude dělat. Nudil se. Spát už nepotřeboval. Většina známých je v práci, pokud mají dovolenou jako on, tak si kempí někde na tom svém kusu pozemku a chataří. Uvažoval, že se vydá někam ven. Jen tak, bez cíle, třeba se něco vyskytne.
Vyrazil hned ráno, směrem k východu. Slunce napovídalo, že bude dost vedro, takže Jika napadlo, zda by se nemohl na několik dní rozvalit někde u vody. Trasu trochu prohnul, když zjistil, že je u vody narváno, hlavně malými tvory, tuhle myšlenku opustil. Pak už šel přímo za čumákem. Neměl cíl, chtěl zjistit, nakolik ho to bude znervózňovat. Ale bylo to naopak, cítil se uvolněný, nesvázaný. Po několika kilometrech došel k ohromně rozlehlé louce. Jiku zůstal překvapeně stát. Vůbec si nevzpomínal, že by o této louce kdy věděl. Rozhlížel se. Louka byla plná květu, droboučkého hmyzu, slabý větřík houpal trávou jako vlnkami na vodní hladině. Cítil horký, suchý a květy provoněný vzduch. Zatřepal hlavou. Asi jsem se zbláznil. Jednou za uherský rok vyrazím do lesa a pak tu zírám jak tele. Zavrčel. Kouzelný okamžik léta byl pryč. Zadíval se přes louku a přemýšlel, jestli se otočí a půjde zpět, nebo vyrazí lesem dál. Sednul si do stínu. Nohy ho už celkem bolely, vlastně celé tělo. Zašklebil se, tohle mohl čekat. Není typ na takové procházky. Uprostřed podobně mírně depresivních myšlenek ho vytrhl slabý zvuk nesoucí se přes louku. Postavil se a znovu pohledem přejel přes trávu. A spatřil ji. Měla červenou barvu, ohnivý odstín, ale šupiny byly matné, takže barva byla krásně jemná, netradiční. Stála tam a dívala se někam pod přední tlapy. Světlá hříva ji spadala na ramena a do očí. V tom se dračice odrazila a vyskočila asi metr nad zem. S mohutným žuchnutím se svalila na trávu a začala se v přemetech řítit přes louku směrem k Jikovi. Několik desítek metrů od Jikyho se ho dračice všimla a zastavila se. Rychle se postavila na nohy a snažila se upravit již zcela rozcuchanou hřívu. Srovnala křídla k boku těla a nenuceně se vydala na cestu.
„Pěkný aerobik. Trénuješ často?“ zasmál se Jiku. Dračice se mírně zamračila nad jasným sarkasmem.
„No jo, aby ses neozval, ty cvaldo.“ Podívala se mu do očí.
„Cvaldo? To nejsi moc roztomilá. A já jsem tak akorátní.“ bránil se Jiku. Zadíval se do očí. Byly zelené, měly opravdu netradiční odstín. Vlastně celá dračice byla unikátní. Červená, se světle slámovou hřívou, zelené oči, velká blanitá křídla, stejně světle slámová ocasní pera. Výrazné černé drápy. Byla to jejich přirozená barva, ale Jiku po dlouhé době snad viděl dračici, co neměla nalakované drápy do odstínu šupin či hřívy. Zahlédl, jak se dračice nadechla k odpovědi, pak si to ale rozmyslela. Obešla ho a pokračovala dál do lesa.
„Počkej, nechceš prohodit pár slov?“ Jiku se zařadil vedle ní. „Kam jdeš?“
„Ty jsi nějak zvědavý. Tebe jsem tu ještě neviděla, takže spíše se ptám já, kam máš namířeno?“
„Mám volno, takže jsem se vydal na svoji oblíbenou procházku.“ zakýval hlavou Jiku.
„Aha. Zajímavé. Bydlíš ve městě?“ dračice šla už hodně pomaličku. Zřejmě o jeho přítomnost nestála, ale zatím to najevo nedávala.
„Bydlím. Vlastně tam i pracuji, takže mi to celkem vyhovuje.“ Jiku se na ní zadíval. Stáli na malé mechem zarostlé mýtince.
„Já ve městě v životě nebyla. Přijde mi to dost hlučné a přeplněné místo.“ dračice znovu projevila snahu o úpravu hřívy.
„A kde bydlíš?“ optal se Jiku. Natáhl tlapu a jemně sundal uvízlé stébla.
„V horách. Mezi nimi. Je tam zima i v tomhle létě, proto se chodím zahřát a protáhnout sem. Většinou sem moc draků z města nezavítá.“ podívala se na Jika.
„Ty bydlíš v horách? Takovou dálku sem? Kolik je to dní, než sem dojdeš?“ Jiku byl ohromen.
„Chodit? Ne já se lítám, to je pak pár hodin.“ zasmála se dračice.
„Aha, jsi profesionálka. Pěkné. Čím se živíš?“ Jiku se posadil. Zadíval se na cestu vedoucí zpět. Měl by se pomalu vydat zpátky, pokud nechce jít po tmě.
„Lovem. Vegetariánství je pěkná blbost. Zvláště v horách…“ dračice se zašklebila.
„Myslel jsem práci. Co děláš v zaměstnání.“
„Jaká profesionálka?“ pojednou zareagovala dračice a mírně naklonila hlavu na stranu. Vypadala zamyšleně.
„No to že lítáš. To bych se rád jednou naučil, ale zatím ve městě to není třeba, takže je bezpečnější se do toho nemíchat.“ upřesnil Jiku.
„Slyšela jsem, že draci ve městech nelítají. Jak pak můžete lovit?“ upřeně se na něj zadívala. Bylo patrné, že ji představa nelétavců není jasná. Jiku si odfrkl.
„Tomu se právě věnují profesionálové. Také rychlá pomoc. Jinak ostatní nelítají, to je ve městě dost komplikované. Navíc i tak je dost nehod.“
„Nedokážu si to představit. To bych domů šla tři dny.“ dračice se dál zamyšleně dívala na Jika.
„Jako dráče jsi přeci lítal, ne? Nebo se i výchova ve městě liší?“
„Lítal, nelítal. To je přeci něco jiného, poletovat si jako lehoučký a řekněme i gumový dráče pár metrů nad zemí. Teďka je to horší. Hned se něco poláme či potrhá.“ Jiku už dál nevydržel pohled dračice a popošel zpod stromů na sluníčko. Blížil se zpátky na louku. Dračice ho chvíli sledovala a pak se vydala za ním. Na louce se zastavili. Dračice se zadívala na modrou oblohu s občasným obláčkem, chvílemi bezmyšlenkovitě upravovala hřívu. Jiku cítil smutek. Vlastně měla pravdu. Vždycky si přál létat s větrem o závod, cítit naprostou volnost, svobodu a snad i adrenalin z nebezpečí, které létání přinášelo. Jako dráče samozřejmě poletovali, ale neměli žádnou výdrž. Pak škola, ano tam je létat neučili, bylo to nebezpečné jak pro učitele, navíc uhlídat třicet malých dráčat ve vzduchu je nemožné. To raději proseděli i slunné dny v učebnách. No a pak nebyl čas. Po škole hned práce, která ho tak bavila, nechtěl o ni přijít tím, že se zraní. Navíc město poskytovalo naprosto vše k životu. Podíval se toužebně na oblohu. Protáhl zkusmo křídla.
„Jauvaj.“ dračice se podrbala na krku, kam jí Jiku křídlem praštil. Vypadala přesto docela klidně.
„Jaj, promiň, to já opravdu nechtěl.“
„Ještě aby jo. Ty už ani netušíš, kam zasahuješ, co?“ zašklebila se na něj. Provokativně protáhla křídla nejprve nahoru a pak je zlehka spustila k zemi. Z pravé stany Jikyho jemně přikryla křídlem. Vzápětí je zas zvedla do výše a složila zpět k bokům. Jiku ji zkusil napodobit. Měl pocit, jak když mu v nich křupe, snad to není slyšet, napadlo ho. Protáhl je do výše a zkusit je dát k zemi. Nabral ale vzduch, odpor vzduchu v blanách ho instinktivně donutil je sklopit, vzduch nechat uniknout. Složil je k bokům. Na dračici se ani nepodíval. Měl vztek, že se nechal unést. Nikdy nelétal a nikdy létat nebude potřebovat.
„Ty jsi tedy oříšek.“ zavrněla dračice. Jiku se dál díval někam mezi přední tlapy.
„Ne, jsem Jiku.“
„Ok, jasně. Já jsem Fabia.“ Jiku cítil, jak dračice začala dál protahovat křídla. Podíval se na ni. Tohle ho může mrzet. Nadechl se.
„Nauč mě lítat. Prosím.“ zadíval se na ni. Fabia naklonila hlavu na stranu.
„To nebude problém. Každý drak to má v genech, létání je přirozenost. Ale nečekej, že dneska poletíš domů.“ Jiku se zasmál.
„Ne to opravdu nečekám. Ale třeba výhledově za pár měsíců…“
„No jo, za pár měsíců. Ty jsi fakt mimo.“ Fabia se usmála. „Neber to jako urážku.“
„Neboj, zvládám i těžší případy snahy mě urazit či ponížit. Už jsem ti říkal, že pracuju?“ Zkusil nadhodit lehký tón. Fabia ho pomalu obcházela. Očima sledovala jeho křídla. To bylo pochopitelné, zřejmě se snažila vyhodnotit, jak moc zanedbané křídla má. Ještě že v rámci módy chodil s Halem do posilovny, aby měly křídla pěkně vymodelovaná. Zahlédl ale, že dračice si ho stihla prohlédnout i mimo křídel. Zřejmě prošel, protože se zastavila napravo od něj.
„Tak dobrá, nějaké svaly máš, to je dobré. U některých si fakt nejsem jistá, k čemu ti budou, ale nevadí, třeba je v tom městě využiješ.“ zasmála se. „Takže první krok – narovnej křídla, protáhni je, nesmíš do nich chytit křeč, jasné?“ zároveň pohyb naznačila na svých křídlech. Jiku protáhl křídla, co to šlo.
„Dobrá, teď si udělej místo. Tak a teď s nimi prostě mávej. Snaž se je mít napnutá, musíš cítit odpor vzduchu.“ Jiku začal máchat křídly. Cítit odpor vzduchu, i jak ho to lehce nadzvedává. To je nějaké primitivní, ne?
„Pomalu zrychluj, no ták, rychleji.“ Dračice stála v klidu dostatečně daleko, aby nedostala opět křídlem facku, sledovala ho. Jiku se snažil zrychlit, ale v tom mu křídla sklopil a složil k tělu.
„Copak? Unavený?“
„Ne, ale nechci uletět, jsem docela dost blízko stromům.“
„Ah.“ dračice se zadívala na dvacet metrů vzdálené větve stromů. Pak na Jikyho.
„Jestli si myslíš, že je to tak jednoduché… tak to s tebou bude opravdu dost práce. Tohle tě nikdy od země neodlepí, věř mi. Tak znovu“ sama zamávala křídly. Z květů na louce se zvedl jemňoučký pyl.
Po několika hodinách tréninku křídel byl Jiku unavený a mírně vystresovaný. Už vlastně vůbec nechápal, jak se dá létat. Zkoušel máchat rychle, pomalu, ze sedu, ze stoje na zadních tlapách. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl nějak se vznést. Fabia mluvila klidně, byla opravdu velmi trpělivá. Očima sledovala jeho práci, občas mu tlapou narovnala křídla do nějaké zvláštní polohy. Jak se začalo stmívat, vypadala Fabia docela spokojeně. Tedy Jiku v to alespoň doufal.
„Fajn, tak zítra ráno tady, pokud budeš chtít.“ mrkla na něj.
„Jasně že jo. Tohle už nevzdám. Nikdy se nevzdávám.“ Zadíval se na dračici. „Tak nashledanou.“
„Měj se Jiku.“ Fabia se usmála a pomalu odcházela směrem k mechové mýtince pod stromy.
Jiku se otočil a rychle odcházel zpátky domů. Musí sebou pohnout, vrátit se do tmy nestihne, ale strach neměl. Tedy trochu jo, měl chuť utéct a nikdy se sem nevrátit. Celé hodiny tréninku se mu na křídlech přeci jen podepsaly, bolela ho, ale jinak, než z posilovny. Tohle je divné. Podle dračice už alespoň zvládal udržet dostatečný objem vzduchu v křídlech, ale i tak si nebyl jistý, jak se drak jeho hmotnosti dostane do vzduchu. Vzpomněl si na první slova dračice, když ho ocenila jako cvaldu. No jasně, teď už to celkem i chápal.
Ráno Jiku vyrazil ještě za tmy. Řítil se po dosud prázdných ulicích směrem k uzenářství, kde si nakoupil několik pečených kuřat. Včera si ani nepovšimnul, že nic celý den nejedl, ale na to se má Jiku dost rád, aby to dneska opakoval. Ranec s pěti kuřaty by mu mohl stačit na snídani, oběd a večeři a dvě malé svačinky. Spokojeně klusal k lesu. Na louku dorazil přesně, když svítalo. Dračici nikde neviděl, zřejmě přiletí až později, má to z domova o dost dál než on. Jiku rozbalil ranec s kuřaty a už se mu sbíhaly sliny.
„Super, tušila jsem, že jsi velmi chytrý drak a že tě napadne správný poplatek za lekce létání.“ dračice se protáhla kolem něho a popadla jedno kuře. S výrazem naprostého potěšení ho hlasitě chřoupala.
„Doufal jsem, že máš kuřata ráda. Nic jiného se tak brzy nedá sehnat.“ také se zakousl do kuřete. Snažil se vypadat nezúčastněně, ale rychlost, s jakou Fabia kuře polykala, byla nevídaná. Dračice se mrštně natáhla po druhém.
„V životě jsem to nejedla. Asi bych ani nepoznala to zvíře. Ale chutná opravdu dobře.“ Jiku se zasmál.
„Dobře, jen se nepřecpi, slíbilas mi ten trénink.“
„Neboj, tvoje břicho nezaplním, takže budeš moc trénovat jako divý.“ Fabia se oblízla. „Pro začátek začni tím co včera. Já dosvačím, ok?“
Jiku se tedy protáhl, s nelibostí zjistil, že má levé křídlo přeležené a trochu křeči. Fabia si toho hned všimla, křídlo vzala obratně do drápů a promasírovala. Zároveň mu dávala rady, jak je večer i ráno protáhnout a lehce procvičit, aby se křeči předešlo. Netrvalo dlouho a Fabia se spokojeně postavila vedle jeho boku. Natáhla levé křídlo. Jiku hned zareagoval a natáhl pravé. Křídla se zlehka dotýkala.
„Takže teďka rozlet. K tomu je tahle loučka dobrá, když ji znáš, dáš mi za pravdu.“
„Nevím co s rozletem, ale louka je skvělá.“ souhlasil Jiku.
„Louka se mírně svažuje, takže ti pomůže se pořádně rozběhnout. Až ucítíš, jak se ti při odrazu napne břicho, máš správnou rychlost. V dalším odrazu se co nejvíc odrazíš, prudce máchneš křídli a vydechneš, co nejvíc to půjde. Připraven?“ Fabia ho sledovala.
„Jasně, chápu.“ Jiku cítil lehké mrazení. Pak se rozběhl. Během chvilky cítit pnutí, takže si naplánoval odraz, máchnul křídly a ucítil, jak ho tlak vyzvedl. Nadšeně se nadechl. Začal intenzivně máchat křídly, přesto klesal zpátky na zem. Rychlost ho na zemi přetočila, zadrápl se co nejvíce do země, měl chuť se do ní i zakousnout. Konečně zastavil. Lehce protáhl křídla, byla v pořádku a netknutá. Fabia došla až k němu.
„Spíše by mě překvapilo, kdy se ti to podařilo na poprvé. Bylo v mých instrukcích něco nejasného?“
„Ne. V pohodě.“
„Kdyby to bylo v pohodě, tak tu neležíš a nehlodáš kořínky.“
„To nadechnutí. Zřejmě v tom jsem udělal chybu.“
„Jop. Při rozletu potřebuješ co nejmenší hmotnost a co nejmenší objem. Vzduch v plicích je tím maličkým, ale dost podstatným rozdílem mezi rozletem a …“ dračice větu dokončila neslyšitelně, protože už odcházela zpět na vršek louky. Jiku si to milerád domyslel sám.
Další pokusy dopadly podobně. Jiku musel odolávat pocitu, že se zadusí, že se prostě musí nadechnout. První úspěch však chutnal nádherně. Cítit proud vzduchu, jak ho hladí na křídlech a na tlapách. Máchnutím křídel se držel několik metrů nad zemí.
„Dobrý, skvělý. Tak zpátky na zem. Pomalu nech vzduch unikat. Pomalu!“ dračice plachtila vedle něho. Jiku si matně uvědomil, že sklopená křídla jsou blbost. A už se koupal v potoku.
„Tohle je opravdu skvělé místo na trénink.“ Jiku vyplivl vodu. Dračice se snesla na břeh a hned skočila do vody.
„Už je fakt vedro, koupací pauza?“ zasmála se. Její mokrá hříva získala nádherný zlatý odstín. Také šupiny se lesky jako planoucí oheň. Ve vodě strávily zbytek parného dne. Jiku byl značně unavený, ještě tedy pár rozletů zkusit, ale výsledek nestál za nic, respektive pokaždé skončil ve vodě.
Večer se Jiku vydal zpátky už docela nerad. Během dne se mu pár rozletů zdařilo, měl dobrý pocit, že ví, jak se alespoň do toho vzduchu dostat. Dračice ho dál na chyby neupozorňovala. Tedy Jiku si myslel, že mu mohla říct, že má přistávat na zadních tlapách a ne na předních, takže by si tu držku asi třikrát nenabil, ale uvědomil si to sám. Už mu prostě přistávání na předních tlapách přišlo dost nemyslitelné.
Ráno nakoupil několik kusů masa a i pečivo. Spěchal na louku, doslova se řítit lesem. Nebýt stromů trénoval by rozlety, ale přeci jen se bál, že si potrhá křídla. Fabia byla už na louce, vyhřívala se v prvních paprscích slunce.
„Dobré ráno, jsi tu hodně brzy.“ zasmál se Jiku.
„Ty taky nejdeš pozdě.“ zavrčela dračice. Otevřela oči a sledovala ho pohledem.
„Nesu něco na zub. Snad ti bude pečivo z města chutnat.“ Jiku položil ranec na zem.
„Jasně že jo. Ale teďka ještě je brzy. Pojď, jdeme se trochu proletět.“ Fabia se mrštně postavila na nohy a pohledem poháněla Jikyho k akci. Jiku se tedy rychle protáhl a vyrazil dolů z loučky. Odrazil se a letěl. Fabia ho dohnala a letěla nad ním.
„Tak mávej pořádně křídly. Teďka přední tlapy a hruď mírně zvedni, jen lehce a opři se do křídel, bude ti unikat vzduch. Dobrá.“
Jiku cítil, jak stoupá. Zlehka se řídil pokyny dračice. To že letěla nad ním, ho trochu znervózňovalo, ale pro dračici to bylo nejbezpečnější místo. Během chvíle přeletěli široký potok a vyletěli nad stromy. Dračice mu dál dávala pokyny, jak zrychlit či zpomalit let. Jednalo se opravdu o nepatrné pohyby křídel. V jednu chvíli Jiku už vnímal větve stromů pod ním rozmazaně. Blížili se k holé planině. Dračice ho naváděla ke zpomalení a lehkému přistání. Jiku si vzpomněl na zadní tlapy. Přistála vedle něj.
„Tak jaký to je pocit, letět?“ lehce se zasmála. Upravila si hřívu. Jiku zhluboka dýchal.
„Paráda. Vážně skvělý. Poletíme zpátky?“ Jiku netrpělivě přešlápl. Chtěl lítat. Pořád. A všude. Už nikdy žádné nohy, žádné chození. Ukázalo se, že to má jeden vážný háček. Rozlet na naprosto rovné ploše byl docela komplikovaný, takže Jikymu trvalo snad půl dne, než se jakž takž dostal do vzduchu. Jenže se zas nedostal přes stromy, nedosáhl už potřebné výšky. Až k večeru se mu podařilo ty pitomé stromy přeletět. Víc než to, ho ale potěšilo konečně dosažené jídlo. Fabia ho podporovala, donutila ho to nevzdávat. Ve vedru měla stále dobrou náladu, což Jiku nechápal. Měl pocit, že je pečený, usušený a hladový. U jídla mu ještě dostal přednášku o vlivu počasí na podmínky letu. V chladnějším vzduchu se létá lépe než v horkém suchém dnu, ale zas pozor na mrazy. Dále vítr, déšť, mlha. Tohle všechno už Jiku slyšel ve škole, ale až teďka to dávalo patřičný smysl.
Během jídla se setmělo. Jiku se nechtěl vracet, i v noci bude horko. Přemýšlel, kam si zaleze.
„Dneska se nevracíš do města?“ Uhodla dračice.
„Ne, už jsem totálně upečený, nikam se neženu. Někde přespím.“
„Vím o jednom místě, nepadá tam rosa.“ dračice se zvedla a šla pomalu skrz les. Po chvíli došli k místu, které bylo chráněno ze tří stan skálou a bylo zastřešené větvemi stromů. Vzduch byl chladnější, provoněný jahodami. Jiku se všiml uleženého místa poblíž stěny skály. Na dané místo dračice zamířila.
„Tak dobrou noc. Alespoň tu budeš ráno včas.“ zasmála se Fabia.
„Jasně, pokusím se jednou nezaspat. Koukám, že ty tu už nějaký čas přespáváš, co?“ Fabia přikývla. Vyspí se stejně dobře doma i zde, takže přebývá po dobu tréninku tady. Jiku se vyptával na její domov. Na hory. Fabia poutavě vyprávěla o klidu, tichu v horách, také na nebezpečí, které hory skrývaly. Dny, kdy se nedalo lovit. Dny, kdy byla taková zima, že draci místo opouštěli a stahovali se raději do měst. Jiku zas popisoval život v takových městech. Ano, hluk a každodenní shon bylo zatěžující, ale zase zde bylo vše potřebné k životu. Pomalu usnuli.
Ráno si pospali oba déle. Den napovídal o dalším vedru, takže nebylo kam pospíchat. Dračice téměř ze spaní ukousla několik zrajících jahod. Otevřela oči a zasmála se.
„Dneska snídani jen lehkou. Čeká nás náročný den. Respektive tebe čeká.“
Jiku se zvědavě postavil.
„Copak, létat už přeci umím, ne?“
„Dobrá, doufejme, že ve městě nemáte žádné zatáčky nebo rohy.“ zašklebila se dračice. „Budeš se muset naučit ovládat celé své tělo a to už sranda jako doteď nebude.“
Jiku se protáhl a zadíval se na Fabiu.
„Prima, to zvládnu, neboj“ narovnal se. „Hrál jsem fotbal.“
„Co to je? Nějaký předmět ve škole?“ Fabia se rozešla směrem na louku. Cestou intenzivně procvičovala křídla.
„Ty si děláš ze mě jen srandu. Ale tam je potřeba koordinace těla. Jinak to nejde hrát…počkej.“ Jiku netušil, jestli si opravdu dělá srandu, že nezná takový základní sport, ale alespoň měl o čem dál mluvit. Fabia ho chvílemi přerušovala instrukcemi, jak a kdy má požít nohy či ocas, k čemu jsou ocasní pera. Jiku shledal, že dost toho zná právě z fotbalu. Vzpomínal na trenéra a jeho vzteklé nadávky, když někdo zakopl nebo nakopl jiného hráče. Létat se tam samozřejmě nesmělo, takže byla výhoda to vůbec neumět. Ukázalo se, že k zatáčení je potřeba se opravdu soustředit. Ani ne tak na ty pohyby ocasem, ale spíše na změnu odporu v křídlech. Snažil se vnímat, ba podle Fabii i slyšet, co mu vítr v blanách křídel napovídá. Kdy zrychlit, kdy máchnout.
Učení už Jikymu šlo lépe a lépe. Čas od času se Jiku vydal do města pro nějaké jídlo, Fabia ale do města odmítala vkročit. Snahu o to ji přesvědčit, že má i město své kouzlo, už vzdal dávno. Za to on se nechal lákat k výletům po okolí. Jednak v rámci tréninku, jednak mu to přišlo krásné a přirozené. Létat nad hladinou, těsně nad stromy, vysoko v oblacích, blízko hor, v horách. Hory ho uchvátili. Byly vysoké, tak moc, že se nedali přeletět. Bylo zde chladno a na úpatích všude rostli a zrály jahody. Jiku vlastně nikdy předtím žádné nejedl. Stál opatrně mezi nimi a snažil se je utrhnout do tlapy. Fabia se vesele smála opodál, Jiku samozřejmě téměř každou rozmáčkl. Ale měl úspěch, po chvíli jich měl plnou hrst. Nabídl je dračici. Fabia zas na oplátku řešila problém, jak je z dlaně sesbírat. Nakonec naklonila hlavu a Jiku ji je nasypal do tlamy. Smál se spolu s dračicí, tyto drobné plody byly pro jejich přeci jen monumentální rozměry opravdu výsměchem. Jiku se naklonil blíž k Fabii a ucítil nádherně nasládlou vůni jahod. Její hříva voněla po jahodách, její šupiny připomínaly tyto červené krásné drobné drahokamy. Ucítil, jak se dech dračice zpomalil, jak se také ona více přiblížila. Setkali se v dlouhém polibku, který, jak Jiku doufal, nikdy neskončí.
Létali dál a intenzivněji. Fabia létala stále nad ním, Jiku občas udělal nějakou chybu, naštěstí ji vždy stihl vyřešit včas. Dračice ho učila, jak řešit problémy, jak vnímat volné pády a kdy nabrat zpátky vládu na křídli. Dále ho provázela nocí, temnou oblohou plnou hvězd. Jiku se musel naučit důvěřovat dračici, jeho oči byly z města otupené. Jiku vnímal její doteky, kdy ho hladila křídly a určovala směr letu. Cítil teplo jejích tlapek, její krásnou měkkou hřívu a hladké, horké šupiny. Cítil vůni jahod.
Čtyři týdny pro Jikyho utekli jak nic. Během této doby již létal s naprostou jistotou, do města to byl opravdu malý kousek. Městem ještě neletěl, ale vzhledem k tomu, že Fabia se k městu odmítla byť jen přiblížit, tak ho to nelákalo. Jenže musel se pomalu loučit. Poslední dny byla dračice velmi živá, neustále ho zaměstnávala letem k různým místům. Kde roste ovoce, byliny či se dají lovit pstruzi.
Jiku přinesl na poslední oběd pečená kuřata. Vzpomínali, jak se mu do nich pustila. Smáli se.
„Kde vlastně přesně v těch horách bydlíš?“ vyptával se Jiku.
„Chceš na návštěvu? To tě zklamu, hory opravdu nejsou město. Bydlí se a spí různě, podle nálady hor. Někdy to lze celý půl rok na jednom místě, někdy musíme hory opustit a vrátit se až na jaře. Respektive skoro pokaždé.“ dračice měla zamyšlený výraz. Jiku odhadl, že se právě taková doba blíží. Čas opustit hory. „Je to svoboda. Tím, že nejsme vázaní na jedno místo.“
Jiku pokýval hlavou. Naposledy se dlouze loučili. Vnímali ten okamžik, i ten nepříjemný fakt, že vše má svůj konec.
3.
Jiku si prohlížel ze dveří byt. Nebyl zde již snad tři týdny. A ani dál se mu zde nechce být. Odmítal tomu uvěřit. Co to je? Tahle past? Sledoval draky venku, jak každý někam spěchá. Spěchají, někteří popobíhají, někdy se lehce srazí křídly, dotknou ocasy. Ale žádny neletí. Všichni spěchají tím nejpomalejším tempem draků.
Tohle teda ne. Už chápal Fabii. Cítil, že tohle město nefunguje tak, jak si myslel. Nestará se o členy. Ano jídla je dost, teplo je, zajišťuje vše potřebné pro přežití draků. Pro jejich přežití, aby mohli pracovat, aby pracovali ve prospěch města. Žádná svoboda, vůle, prakticky radost. Dál pozoroval draky míhající se v ulicích. Tolik draků, tolik barev. Ale znal snad jen pár tvorů z práce. A ti byly na chatách. Ano, takový malý úlet do svobody. Jiku se zahleděl na svůj obraz v zrcadle. Byl mnohem štíhlejší, jeho černé šupiny získaly fialový odlesk. Cítil, jak mu v žilách proudí horká krev, jak ho nutí nebýt na jednom místě. Jiku se už rozhodl.
Běž. Jen běž! Nemyslet. Dýchat. Být volný. Být svobodný. Opět cítit tu lehkou nasládlou vůni jahod…
Běž. Jen běž! Nemyslet. Dýchat. Být volný. Být svobodný. Opět cítit tu lehkou nasládlou vůni jahod…
Otevřel oči. Další protivné ráno. Podíval se letmo ven na oblohu. Už opravdu nemůže ani minutu dál ležet. Zvedl se a šel se umýt. Letmým pohledem se ujistil, že v dosahu není nic k snědku, stejně nemá chuť. Šel pomalu, dalo by se říct, že ještě dospával. Probral ho skoro náraz do kolegy.
„Čau Jiku, zase ospalý? Ty snad spíš jen o víkendech.“
„Nazdar Hale“ zabručel Jiku. Bude to jako každý den, kolega Hal si bude dělat srandu ze všeho, co uvidí. Což prostě musí každému po chvíli lézt pekelně na nervy. Zapadli do kanceláře, tedy místnosti o dvou velkých stolech, nějaké té výpočetní techniky. Jiku popadl hrnek a šel si natočit kafe.
„Hele Jiku, je potřeba dneska pohnout s tím programem. Už nás zase bombardují dotazy, jestli si to mají naprogramovat sami, či co.“
„No jo, vždyť to přece běží. Jen to holt nespolupracuje s tou databází. To je přece detail, můžou to zadat ručně.“ zhluboka se napil kafe.
„Nedělej si srandu, však je znáš. Budou zas nadávat, že jim to akorát přinese víc práce. Což je tedy pochopitelný.“
„Jenže ta databáze je udělaná blbě a s tímhle programem komunikovat nebude.“
„Mě to nevysvětluj. Raději to ještě zkus spárovat, protože jinak tě čeká celkem nepříjemný pohovor se šéfem.“
„Ať si to udělá sám, chytrák“ zavrčel Jiku. Myslel si, že vytváření programů pro zápis tvorů nebezpečných či tvorů poživatelných je naprostá blbost. Jako jo, je fajn vědět, kde žije chiméra nebo ti smradlaví satyrové, či takové včely nebo sršni, tyto malé žluto-pruhované bestie způsobí téměř denně nějakou dopravní a často i vážnou nehodu. Ale představa, že budou úředníci pro lokaci nebezpečných tvorů jezdit do terénu a zapisovat každou malou potvoru, tomu žádnou velkou logiku nedávalo. Tedy jo, databáze ok, ale proč musí propojit řízení dopravy, informační panely s touhle databází, když stejně nikdy není možné ba ani myslitelné, aby byla databáze naprosto kompletní či aktualizovaná. To by musel za každou mouchou stát jeden státní úředník mapující její let a výskyt. Prostě blbost. Zahleděl se do počítače a den se líně šinul.
Druhý den šel opravdu na kobereček za šéfem. Program je funkční i splňuje veškeré parametry, ale problém s neaktualizovanou databází nevyřešil. Šéf s tím ani hlavu nelámal, protože to aby program předvídal pohyb tvorů, nebylo v objednávce programu, snad jen to byla nějaká úžasná vize, takže úředníci dostali, co si objednali, ale co z nich většina ani nechtěla. Pro Jika to nekončilo, dostal za úkol pracovat dál na vylepšení, které samozřejmě náležitě šéf vysvětlí a ocení.
„Tak jak? Seřval Tě?“ tázal se Hal.
„Ne. Ale ten pitomý program se bude muset nějak vymyslet. Prý jako vylepšení.“
„To se dalo čekat. Ale na to je dost času, ne? Mise splněna.“ Hal se vesele zasmál. Pak se protáhl a strčil do Jikyho.
„Nemrač se. Co budeš o dovolené dělat?“
„Nech toho. Musím se konečně vyspat. Já snad prospím celý měsíc.“ Jiku se mírně nahrbil a přivřel oči. Cítil se fakt unavený. Těšil se na oběd, stejně jako včera spořádá celé pečené kuře. A pak zajde na pivko, nebo jen tak posedět a poslouchat nějakou pružnou a především hlasitou hudbu.
„To já pojedu na chatu, musím něco provést se zahradou. Mám pocit, že si tam nějaká babuše jaguše začala stavět chaloupku.“
„Sladkou? Nebo tu s nohou?“ optal se ze zdvořilosti Jiku.
„Páchne tam skořice, takže počítám s tou sladkou. To je fakt mizérie, všechno bude zas ulepené. Míra hnal minulý víkend ze zahrady chalupu na kuří nožce. Dostal z toho skoro infarkt, prý ten pohled jak před plameny ta křivá nožka s chalupou a vřískající babkou poskakuje, naklání a skoro zakopne o kořen, je fantastický. Prostě se skoro uchechtal“ Hal se začal tou vidinou bavit. Měl dobrou představivost. Po chvilce se už tak smál, že Jiku se mohl nenápadně ztratit ke svému počítači a přežít zbytek pátečního a posledního dne před čtyřtýdenní dovolenou.
2.
Celý víkend prakticky prospal a prožral. Nakoupil si z odměny za splněný projekt pečená kuřata, pizzu, basu piva, něco sladkého a další pochutiny. Dobrý pocit rychle vymizel. Těšil se, až ten problém s programem bude mít za sebou, jenže se ukázalo, že nemá konec, jen se vždy přejmenuje. V pondělí ráno se vzbudil v obvyklý čas do práce, sice s úlevou, že nikam nemusí, ale na druhou stranu zas netušil, co bude dělat. Nudil se. Spát už nepotřeboval. Většina známých je v práci, pokud mají dovolenou jako on, tak si kempí někde na tom svém kusu pozemku a chataří. Uvažoval, že se vydá někam ven. Jen tak, bez cíle, třeba se něco vyskytne.
Vyrazil hned ráno, směrem k východu. Slunce napovídalo, že bude dost vedro, takže Jika napadlo, zda by se nemohl na několik dní rozvalit někde u vody. Trasu trochu prohnul, když zjistil, že je u vody narváno, hlavně malými tvory, tuhle myšlenku opustil. Pak už šel přímo za čumákem. Neměl cíl, chtěl zjistit, nakolik ho to bude znervózňovat. Ale bylo to naopak, cítil se uvolněný, nesvázaný. Po několika kilometrech došel k ohromně rozlehlé louce. Jiku zůstal překvapeně stát. Vůbec si nevzpomínal, že by o této louce kdy věděl. Rozhlížel se. Louka byla plná květu, droboučkého hmyzu, slabý větřík houpal trávou jako vlnkami na vodní hladině. Cítil horký, suchý a květy provoněný vzduch. Zatřepal hlavou. Asi jsem se zbláznil. Jednou za uherský rok vyrazím do lesa a pak tu zírám jak tele. Zavrčel. Kouzelný okamžik léta byl pryč. Zadíval se přes louku a přemýšlel, jestli se otočí a půjde zpět, nebo vyrazí lesem dál. Sednul si do stínu. Nohy ho už celkem bolely, vlastně celé tělo. Zašklebil se, tohle mohl čekat. Není typ na takové procházky. Uprostřed podobně mírně depresivních myšlenek ho vytrhl slabý zvuk nesoucí se přes louku. Postavil se a znovu pohledem přejel přes trávu. A spatřil ji. Měla červenou barvu, ohnivý odstín, ale šupiny byly matné, takže barva byla krásně jemná, netradiční. Stála tam a dívala se někam pod přední tlapy. Světlá hříva ji spadala na ramena a do očí. V tom se dračice odrazila a vyskočila asi metr nad zem. S mohutným žuchnutím se svalila na trávu a začala se v přemetech řítit přes louku směrem k Jikovi. Několik desítek metrů od Jikyho se ho dračice všimla a zastavila se. Rychle se postavila na nohy a snažila se upravit již zcela rozcuchanou hřívu. Srovnala křídla k boku těla a nenuceně se vydala na cestu.
„Pěkný aerobik. Trénuješ často?“ zasmál se Jiku. Dračice se mírně zamračila nad jasným sarkasmem.
„No jo, aby ses neozval, ty cvaldo.“ Podívala se mu do očí.
„Cvaldo? To nejsi moc roztomilá. A já jsem tak akorátní.“ bránil se Jiku. Zadíval se do očí. Byly zelené, měly opravdu netradiční odstín. Vlastně celá dračice byla unikátní. Červená, se světle slámovou hřívou, zelené oči, velká blanitá křídla, stejně světle slámová ocasní pera. Výrazné černé drápy. Byla to jejich přirozená barva, ale Jiku po dlouhé době snad viděl dračici, co neměla nalakované drápy do odstínu šupin či hřívy. Zahlédl, jak se dračice nadechla k odpovědi, pak si to ale rozmyslela. Obešla ho a pokračovala dál do lesa.
„Počkej, nechceš prohodit pár slov?“ Jiku se zařadil vedle ní. „Kam jdeš?“
„Ty jsi nějak zvědavý. Tebe jsem tu ještě neviděla, takže spíše se ptám já, kam máš namířeno?“
„Mám volno, takže jsem se vydal na svoji oblíbenou procházku.“ zakýval hlavou Jiku.
„Aha. Zajímavé. Bydlíš ve městě?“ dračice šla už hodně pomaličku. Zřejmě o jeho přítomnost nestála, ale zatím to najevo nedávala.
„Bydlím. Vlastně tam i pracuji, takže mi to celkem vyhovuje.“ Jiku se na ní zadíval. Stáli na malé mechem zarostlé mýtince.
„Já ve městě v životě nebyla. Přijde mi to dost hlučné a přeplněné místo.“ dračice znovu projevila snahu o úpravu hřívy.
„A kde bydlíš?“ optal se Jiku. Natáhl tlapu a jemně sundal uvízlé stébla.
„V horách. Mezi nimi. Je tam zima i v tomhle létě, proto se chodím zahřát a protáhnout sem. Většinou sem moc draků z města nezavítá.“ podívala se na Jika.
„Ty bydlíš v horách? Takovou dálku sem? Kolik je to dní, než sem dojdeš?“ Jiku byl ohromen.
„Chodit? Ne já se lítám, to je pak pár hodin.“ zasmála se dračice.
„Aha, jsi profesionálka. Pěkné. Čím se živíš?“ Jiku se posadil. Zadíval se na cestu vedoucí zpět. Měl by se pomalu vydat zpátky, pokud nechce jít po tmě.
„Lovem. Vegetariánství je pěkná blbost. Zvláště v horách…“ dračice se zašklebila.
„Myslel jsem práci. Co děláš v zaměstnání.“
„Jaká profesionálka?“ pojednou zareagovala dračice a mírně naklonila hlavu na stranu. Vypadala zamyšleně.
„No to že lítáš. To bych se rád jednou naučil, ale zatím ve městě to není třeba, takže je bezpečnější se do toho nemíchat.“ upřesnil Jiku.
„Slyšela jsem, že draci ve městech nelítají. Jak pak můžete lovit?“ upřeně se na něj zadívala. Bylo patrné, že ji představa nelétavců není jasná. Jiku si odfrkl.
„Tomu se právě věnují profesionálové. Také rychlá pomoc. Jinak ostatní nelítají, to je ve městě dost komplikované. Navíc i tak je dost nehod.“
„Nedokážu si to představit. To bych domů šla tři dny.“ dračice se dál zamyšleně dívala na Jika.
„Jako dráče jsi přeci lítal, ne? Nebo se i výchova ve městě liší?“
„Lítal, nelítal. To je přeci něco jiného, poletovat si jako lehoučký a řekněme i gumový dráče pár metrů nad zemí. Teďka je to horší. Hned se něco poláme či potrhá.“ Jiku už dál nevydržel pohled dračice a popošel zpod stromů na sluníčko. Blížil se zpátky na louku. Dračice ho chvíli sledovala a pak se vydala za ním. Na louce se zastavili. Dračice se zadívala na modrou oblohu s občasným obláčkem, chvílemi bezmyšlenkovitě upravovala hřívu. Jiku cítil smutek. Vlastně měla pravdu. Vždycky si přál létat s větrem o závod, cítit naprostou volnost, svobodu a snad i adrenalin z nebezpečí, které létání přinášelo. Jako dráče samozřejmě poletovali, ale neměli žádnou výdrž. Pak škola, ano tam je létat neučili, bylo to nebezpečné jak pro učitele, navíc uhlídat třicet malých dráčat ve vzduchu je nemožné. To raději proseděli i slunné dny v učebnách. No a pak nebyl čas. Po škole hned práce, která ho tak bavila, nechtěl o ni přijít tím, že se zraní. Navíc město poskytovalo naprosto vše k životu. Podíval se toužebně na oblohu. Protáhl zkusmo křídla.
„Jauvaj.“ dračice se podrbala na krku, kam jí Jiku křídlem praštil. Vypadala přesto docela klidně.
„Jaj, promiň, to já opravdu nechtěl.“
„Ještě aby jo. Ty už ani netušíš, kam zasahuješ, co?“ zašklebila se na něj. Provokativně protáhla křídla nejprve nahoru a pak je zlehka spustila k zemi. Z pravé stany Jikyho jemně přikryla křídlem. Vzápětí je zas zvedla do výše a složila zpět k bokům. Jiku ji zkusil napodobit. Měl pocit, jak když mu v nich křupe, snad to není slyšet, napadlo ho. Protáhl je do výše a zkusit je dát k zemi. Nabral ale vzduch, odpor vzduchu v blanách ho instinktivně donutil je sklopit, vzduch nechat uniknout. Složil je k bokům. Na dračici se ani nepodíval. Měl vztek, že se nechal unést. Nikdy nelétal a nikdy létat nebude potřebovat.
„Ty jsi tedy oříšek.“ zavrněla dračice. Jiku se dál díval někam mezi přední tlapy.
„Ne, jsem Jiku.“
„Ok, jasně. Já jsem Fabia.“ Jiku cítil, jak dračice začala dál protahovat křídla. Podíval se na ni. Tohle ho může mrzet. Nadechl se.
„Nauč mě lítat. Prosím.“ zadíval se na ni. Fabia naklonila hlavu na stranu.
„To nebude problém. Každý drak to má v genech, létání je přirozenost. Ale nečekej, že dneska poletíš domů.“ Jiku se zasmál.
„Ne to opravdu nečekám. Ale třeba výhledově za pár měsíců…“
„No jo, za pár měsíců. Ty jsi fakt mimo.“ Fabia se usmála. „Neber to jako urážku.“
„Neboj, zvládám i těžší případy snahy mě urazit či ponížit. Už jsem ti říkal, že pracuju?“ Zkusil nadhodit lehký tón. Fabia ho pomalu obcházela. Očima sledovala jeho křídla. To bylo pochopitelné, zřejmě se snažila vyhodnotit, jak moc zanedbané křídla má. Ještě že v rámci módy chodil s Halem do posilovny, aby měly křídla pěkně vymodelovaná. Zahlédl ale, že dračice si ho stihla prohlédnout i mimo křídel. Zřejmě prošel, protože se zastavila napravo od něj.
„Tak dobrá, nějaké svaly máš, to je dobré. U některých si fakt nejsem jistá, k čemu ti budou, ale nevadí, třeba je v tom městě využiješ.“ zasmála se. „Takže první krok – narovnej křídla, protáhni je, nesmíš do nich chytit křeč, jasné?“ zároveň pohyb naznačila na svých křídlech. Jiku protáhl křídla, co to šlo.
„Dobrá, teď si udělej místo. Tak a teď s nimi prostě mávej. Snaž se je mít napnutá, musíš cítit odpor vzduchu.“ Jiku začal máchat křídly. Cítit odpor vzduchu, i jak ho to lehce nadzvedává. To je nějaké primitivní, ne?
„Pomalu zrychluj, no ták, rychleji.“ Dračice stála v klidu dostatečně daleko, aby nedostala opět křídlem facku, sledovala ho. Jiku se snažil zrychlit, ale v tom mu křídla sklopil a složil k tělu.
„Copak? Unavený?“
„Ne, ale nechci uletět, jsem docela dost blízko stromům.“
„Ah.“ dračice se zadívala na dvacet metrů vzdálené větve stromů. Pak na Jikyho.
„Jestli si myslíš, že je to tak jednoduché… tak to s tebou bude opravdu dost práce. Tohle tě nikdy od země neodlepí, věř mi. Tak znovu“ sama zamávala křídly. Z květů na louce se zvedl jemňoučký pyl.
Po několika hodinách tréninku křídel byl Jiku unavený a mírně vystresovaný. Už vlastně vůbec nechápal, jak se dá létat. Zkoušel máchat rychle, pomalu, ze sedu, ze stoje na zadních tlapách. Nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl nějak se vznést. Fabia mluvila klidně, byla opravdu velmi trpělivá. Očima sledovala jeho práci, občas mu tlapou narovnala křídla do nějaké zvláštní polohy. Jak se začalo stmívat, vypadala Fabia docela spokojeně. Tedy Jiku v to alespoň doufal.
„Fajn, tak zítra ráno tady, pokud budeš chtít.“ mrkla na něj.
„Jasně že jo. Tohle už nevzdám. Nikdy se nevzdávám.“ Zadíval se na dračici. „Tak nashledanou.“
„Měj se Jiku.“ Fabia se usmála a pomalu odcházela směrem k mechové mýtince pod stromy.
Jiku se otočil a rychle odcházel zpátky domů. Musí sebou pohnout, vrátit se do tmy nestihne, ale strach neměl. Tedy trochu jo, měl chuť utéct a nikdy se sem nevrátit. Celé hodiny tréninku se mu na křídlech přeci jen podepsaly, bolela ho, ale jinak, než z posilovny. Tohle je divné. Podle dračice už alespoň zvládal udržet dostatečný objem vzduchu v křídlech, ale i tak si nebyl jistý, jak se drak jeho hmotnosti dostane do vzduchu. Vzpomněl si na první slova dračice, když ho ocenila jako cvaldu. No jasně, teď už to celkem i chápal.
Ráno Jiku vyrazil ještě za tmy. Řítil se po dosud prázdných ulicích směrem k uzenářství, kde si nakoupil několik pečených kuřat. Včera si ani nepovšimnul, že nic celý den nejedl, ale na to se má Jiku dost rád, aby to dneska opakoval. Ranec s pěti kuřaty by mu mohl stačit na snídani, oběd a večeři a dvě malé svačinky. Spokojeně klusal k lesu. Na louku dorazil přesně, když svítalo. Dračici nikde neviděl, zřejmě přiletí až později, má to z domova o dost dál než on. Jiku rozbalil ranec s kuřaty a už se mu sbíhaly sliny.
„Super, tušila jsem, že jsi velmi chytrý drak a že tě napadne správný poplatek za lekce létání.“ dračice se protáhla kolem něho a popadla jedno kuře. S výrazem naprostého potěšení ho hlasitě chřoupala.
„Doufal jsem, že máš kuřata ráda. Nic jiného se tak brzy nedá sehnat.“ také se zakousl do kuřete. Snažil se vypadat nezúčastněně, ale rychlost, s jakou Fabia kuře polykala, byla nevídaná. Dračice se mrštně natáhla po druhém.
„V životě jsem to nejedla. Asi bych ani nepoznala to zvíře. Ale chutná opravdu dobře.“ Jiku se zasmál.
„Dobře, jen se nepřecpi, slíbilas mi ten trénink.“
„Neboj, tvoje břicho nezaplním, takže budeš moc trénovat jako divý.“ Fabia se oblízla. „Pro začátek začni tím co včera. Já dosvačím, ok?“
Jiku se tedy protáhl, s nelibostí zjistil, že má levé křídlo přeležené a trochu křeči. Fabia si toho hned všimla, křídlo vzala obratně do drápů a promasírovala. Zároveň mu dávala rady, jak je večer i ráno protáhnout a lehce procvičit, aby se křeči předešlo. Netrvalo dlouho a Fabia se spokojeně postavila vedle jeho boku. Natáhla levé křídlo. Jiku hned zareagoval a natáhl pravé. Křídla se zlehka dotýkala.
„Takže teďka rozlet. K tomu je tahle loučka dobrá, když ji znáš, dáš mi za pravdu.“
„Nevím co s rozletem, ale louka je skvělá.“ souhlasil Jiku.
„Louka se mírně svažuje, takže ti pomůže se pořádně rozběhnout. Až ucítíš, jak se ti při odrazu napne břicho, máš správnou rychlost. V dalším odrazu se co nejvíc odrazíš, prudce máchneš křídli a vydechneš, co nejvíc to půjde. Připraven?“ Fabia ho sledovala.
„Jasně, chápu.“ Jiku cítil lehké mrazení. Pak se rozběhl. Během chvilky cítit pnutí, takže si naplánoval odraz, máchnul křídly a ucítil, jak ho tlak vyzvedl. Nadšeně se nadechl. Začal intenzivně máchat křídly, přesto klesal zpátky na zem. Rychlost ho na zemi přetočila, zadrápl se co nejvíce do země, měl chuť se do ní i zakousnout. Konečně zastavil. Lehce protáhl křídla, byla v pořádku a netknutá. Fabia došla až k němu.
„Spíše by mě překvapilo, kdy se ti to podařilo na poprvé. Bylo v mých instrukcích něco nejasného?“
„Ne. V pohodě.“
„Kdyby to bylo v pohodě, tak tu neležíš a nehlodáš kořínky.“
„To nadechnutí. Zřejmě v tom jsem udělal chybu.“
„Jop. Při rozletu potřebuješ co nejmenší hmotnost a co nejmenší objem. Vzduch v plicích je tím maličkým, ale dost podstatným rozdílem mezi rozletem a …“ dračice větu dokončila neslyšitelně, protože už odcházela zpět na vršek louky. Jiku si to milerád domyslel sám.
Další pokusy dopadly podobně. Jiku musel odolávat pocitu, že se zadusí, že se prostě musí nadechnout. První úspěch však chutnal nádherně. Cítit proud vzduchu, jak ho hladí na křídlech a na tlapách. Máchnutím křídel se držel několik metrů nad zemí.
„Dobrý, skvělý. Tak zpátky na zem. Pomalu nech vzduch unikat. Pomalu!“ dračice plachtila vedle něho. Jiku si matně uvědomil, že sklopená křídla jsou blbost. A už se koupal v potoku.
„Tohle je opravdu skvělé místo na trénink.“ Jiku vyplivl vodu. Dračice se snesla na břeh a hned skočila do vody.
„Už je fakt vedro, koupací pauza?“ zasmála se. Její mokrá hříva získala nádherný zlatý odstín. Také šupiny se lesky jako planoucí oheň. Ve vodě strávily zbytek parného dne. Jiku byl značně unavený, ještě tedy pár rozletů zkusit, ale výsledek nestál za nic, respektive pokaždé skončil ve vodě.
Večer se Jiku vydal zpátky už docela nerad. Během dne se mu pár rozletů zdařilo, měl dobrý pocit, že ví, jak se alespoň do toho vzduchu dostat. Dračice ho dál na chyby neupozorňovala. Tedy Jiku si myslel, že mu mohla říct, že má přistávat na zadních tlapách a ne na předních, takže by si tu držku asi třikrát nenabil, ale uvědomil si to sám. Už mu prostě přistávání na předních tlapách přišlo dost nemyslitelné.
Ráno nakoupil několik kusů masa a i pečivo. Spěchal na louku, doslova se řítit lesem. Nebýt stromů trénoval by rozlety, ale přeci jen se bál, že si potrhá křídla. Fabia byla už na louce, vyhřívala se v prvních paprscích slunce.
„Dobré ráno, jsi tu hodně brzy.“ zasmál se Jiku.
„Ty taky nejdeš pozdě.“ zavrčela dračice. Otevřela oči a sledovala ho pohledem.
„Nesu něco na zub. Snad ti bude pečivo z města chutnat.“ Jiku položil ranec na zem.
„Jasně že jo. Ale teďka ještě je brzy. Pojď, jdeme se trochu proletět.“ Fabia se mrštně postavila na nohy a pohledem poháněla Jikyho k akci. Jiku se tedy rychle protáhl a vyrazil dolů z loučky. Odrazil se a letěl. Fabia ho dohnala a letěla nad ním.
„Tak mávej pořádně křídly. Teďka přední tlapy a hruď mírně zvedni, jen lehce a opři se do křídel, bude ti unikat vzduch. Dobrá.“
Jiku cítil, jak stoupá. Zlehka se řídil pokyny dračice. To že letěla nad ním, ho trochu znervózňovalo, ale pro dračici to bylo nejbezpečnější místo. Během chvíle přeletěli široký potok a vyletěli nad stromy. Dračice mu dál dávala pokyny, jak zrychlit či zpomalit let. Jednalo se opravdu o nepatrné pohyby křídel. V jednu chvíli Jiku už vnímal větve stromů pod ním rozmazaně. Blížili se k holé planině. Dračice ho naváděla ke zpomalení a lehkému přistání. Jiku si vzpomněl na zadní tlapy. Přistála vedle něj.
„Tak jaký to je pocit, letět?“ lehce se zasmála. Upravila si hřívu. Jiku zhluboka dýchal.
„Paráda. Vážně skvělý. Poletíme zpátky?“ Jiku netrpělivě přešlápl. Chtěl lítat. Pořád. A všude. Už nikdy žádné nohy, žádné chození. Ukázalo se, že to má jeden vážný háček. Rozlet na naprosto rovné ploše byl docela komplikovaný, takže Jikymu trvalo snad půl dne, než se jakž takž dostal do vzduchu. Jenže se zas nedostal přes stromy, nedosáhl už potřebné výšky. Až k večeru se mu podařilo ty pitomé stromy přeletět. Víc než to, ho ale potěšilo konečně dosažené jídlo. Fabia ho podporovala, donutila ho to nevzdávat. Ve vedru měla stále dobrou náladu, což Jiku nechápal. Měl pocit, že je pečený, usušený a hladový. U jídla mu ještě dostal přednášku o vlivu počasí na podmínky letu. V chladnějším vzduchu se létá lépe než v horkém suchém dnu, ale zas pozor na mrazy. Dále vítr, déšť, mlha. Tohle všechno už Jiku slyšel ve škole, ale až teďka to dávalo patřičný smysl.
Během jídla se setmělo. Jiku se nechtěl vracet, i v noci bude horko. Přemýšlel, kam si zaleze.
„Dneska se nevracíš do města?“ Uhodla dračice.
„Ne, už jsem totálně upečený, nikam se neženu. Někde přespím.“
„Vím o jednom místě, nepadá tam rosa.“ dračice se zvedla a šla pomalu skrz les. Po chvíli došli k místu, které bylo chráněno ze tří stan skálou a bylo zastřešené větvemi stromů. Vzduch byl chladnější, provoněný jahodami. Jiku se všiml uleženého místa poblíž stěny skály. Na dané místo dračice zamířila.
„Tak dobrou noc. Alespoň tu budeš ráno včas.“ zasmála se Fabia.
„Jasně, pokusím se jednou nezaspat. Koukám, že ty tu už nějaký čas přespáváš, co?“ Fabia přikývla. Vyspí se stejně dobře doma i zde, takže přebývá po dobu tréninku tady. Jiku se vyptával na její domov. Na hory. Fabia poutavě vyprávěla o klidu, tichu v horách, také na nebezpečí, které hory skrývaly. Dny, kdy se nedalo lovit. Dny, kdy byla taková zima, že draci místo opouštěli a stahovali se raději do měst. Jiku zas popisoval život v takových městech. Ano, hluk a každodenní shon bylo zatěžující, ale zase zde bylo vše potřebné k životu. Pomalu usnuli.
Ráno si pospali oba déle. Den napovídal o dalším vedru, takže nebylo kam pospíchat. Dračice téměř ze spaní ukousla několik zrajících jahod. Otevřela oči a zasmála se.
„Dneska snídani jen lehkou. Čeká nás náročný den. Respektive tebe čeká.“
Jiku se zvědavě postavil.
„Copak, létat už přeci umím, ne?“
„Dobrá, doufejme, že ve městě nemáte žádné zatáčky nebo rohy.“ zašklebila se dračice. „Budeš se muset naučit ovládat celé své tělo a to už sranda jako doteď nebude.“
Jiku se protáhl a zadíval se na Fabiu.
„Prima, to zvládnu, neboj“ narovnal se. „Hrál jsem fotbal.“
„Co to je? Nějaký předmět ve škole?“ Fabia se rozešla směrem na louku. Cestou intenzivně procvičovala křídla.
„Ty si děláš ze mě jen srandu. Ale tam je potřeba koordinace těla. Jinak to nejde hrát…počkej.“ Jiku netušil, jestli si opravdu dělá srandu, že nezná takový základní sport, ale alespoň měl o čem dál mluvit. Fabia ho chvílemi přerušovala instrukcemi, jak a kdy má požít nohy či ocas, k čemu jsou ocasní pera. Jiku shledal, že dost toho zná právě z fotbalu. Vzpomínal na trenéra a jeho vzteklé nadávky, když někdo zakopl nebo nakopl jiného hráče. Létat se tam samozřejmě nesmělo, takže byla výhoda to vůbec neumět. Ukázalo se, že k zatáčení je potřeba se opravdu soustředit. Ani ne tak na ty pohyby ocasem, ale spíše na změnu odporu v křídlech. Snažil se vnímat, ba podle Fabii i slyšet, co mu vítr v blanách křídel napovídá. Kdy zrychlit, kdy máchnout.
Učení už Jikymu šlo lépe a lépe. Čas od času se Jiku vydal do města pro nějaké jídlo, Fabia ale do města odmítala vkročit. Snahu o to ji přesvědčit, že má i město své kouzlo, už vzdal dávno. Za to on se nechal lákat k výletům po okolí. Jednak v rámci tréninku, jednak mu to přišlo krásné a přirozené. Létat nad hladinou, těsně nad stromy, vysoko v oblacích, blízko hor, v horách. Hory ho uchvátili. Byly vysoké, tak moc, že se nedali přeletět. Bylo zde chladno a na úpatích všude rostli a zrály jahody. Jiku vlastně nikdy předtím žádné nejedl. Stál opatrně mezi nimi a snažil se je utrhnout do tlapy. Fabia se vesele smála opodál, Jiku samozřejmě téměř každou rozmáčkl. Ale měl úspěch, po chvíli jich měl plnou hrst. Nabídl je dračici. Fabia zas na oplátku řešila problém, jak je z dlaně sesbírat. Nakonec naklonila hlavu a Jiku ji je nasypal do tlamy. Smál se spolu s dračicí, tyto drobné plody byly pro jejich přeci jen monumentální rozměry opravdu výsměchem. Jiku se naklonil blíž k Fabii a ucítil nádherně nasládlou vůni jahod. Její hříva voněla po jahodách, její šupiny připomínaly tyto červené krásné drobné drahokamy. Ucítil, jak se dech dračice zpomalil, jak se také ona více přiblížila. Setkali se v dlouhém polibku, který, jak Jiku doufal, nikdy neskončí.
Létali dál a intenzivněji. Fabia létala stále nad ním, Jiku občas udělal nějakou chybu, naštěstí ji vždy stihl vyřešit včas. Dračice ho učila, jak řešit problémy, jak vnímat volné pády a kdy nabrat zpátky vládu na křídli. Dále ho provázela nocí, temnou oblohou plnou hvězd. Jiku se musel naučit důvěřovat dračici, jeho oči byly z města otupené. Jiku vnímal její doteky, kdy ho hladila křídly a určovala směr letu. Cítil teplo jejích tlapek, její krásnou měkkou hřívu a hladké, horké šupiny. Cítil vůni jahod.
Čtyři týdny pro Jikyho utekli jak nic. Během této doby již létal s naprostou jistotou, do města to byl opravdu malý kousek. Městem ještě neletěl, ale vzhledem k tomu, že Fabia se k městu odmítla byť jen přiblížit, tak ho to nelákalo. Jenže musel se pomalu loučit. Poslední dny byla dračice velmi živá, neustále ho zaměstnávala letem k různým místům. Kde roste ovoce, byliny či se dají lovit pstruzi.
Jiku přinesl na poslední oběd pečená kuřata. Vzpomínali, jak se mu do nich pustila. Smáli se.
„Kde vlastně přesně v těch horách bydlíš?“ vyptával se Jiku.
„Chceš na návštěvu? To tě zklamu, hory opravdu nejsou město. Bydlí se a spí různě, podle nálady hor. Někdy to lze celý půl rok na jednom místě, někdy musíme hory opustit a vrátit se až na jaře. Respektive skoro pokaždé.“ dračice měla zamyšlený výraz. Jiku odhadl, že se právě taková doba blíží. Čas opustit hory. „Je to svoboda. Tím, že nejsme vázaní na jedno místo.“
Jiku pokýval hlavou. Naposledy se dlouze loučili. Vnímali ten okamžik, i ten nepříjemný fakt, že vše má svůj konec.
3.
Jiku si prohlížel ze dveří byt. Nebyl zde již snad tři týdny. A ani dál se mu zde nechce být. Odmítal tomu uvěřit. Co to je? Tahle past? Sledoval draky venku, jak každý někam spěchá. Spěchají, někteří popobíhají, někdy se lehce srazí křídly, dotknou ocasy. Ale žádny neletí. Všichni spěchají tím nejpomalejším tempem draků.
Tohle teda ne. Už chápal Fabii. Cítil, že tohle město nefunguje tak, jak si myslel. Nestará se o členy. Ano jídla je dost, teplo je, zajišťuje vše potřebné pro přežití draků. Pro jejich přežití, aby mohli pracovat, aby pracovali ve prospěch města. Žádná svoboda, vůle, prakticky radost. Dál pozoroval draky míhající se v ulicích. Tolik draků, tolik barev. Ale znal snad jen pár tvorů z práce. A ti byly na chatách. Ano, takový malý úlet do svobody. Jiku se zahleděl na svůj obraz v zrcadle. Byl mnohem štíhlejší, jeho černé šupiny získaly fialový odlesk. Cítil, jak mu v žilách proudí horká krev, jak ho nutí nebýt na jednom místě. Jiku se už rozhodl.
Běž. Jen běž! Nemyslet. Dýchat. Být volný. Být svobodný. Opět cítit tu lehkou nasládlou vůni jahod…