Volba
„Copak se děje? Proč tak smutníš?“ Hanke něžně obejme svou mladší sestru kolem ramen. Starosti, které o ni v posledních dnech má, se stále více kupí a zmatek v hlavě narůstá. Snad to ji donutilo položit tak absurdní otázku. Vždyť dobře zná myšlenky skrývající se za sestřinýma průzračnýma očima.
Jen moci pochopit. Pomyslí si v duchu Hanke. Tolik se lišíme, sestřičko. Tolik. V další chvíli se odtáhneš. Proč? Nevím. Ale uděláš to. Ty se vždycky odtáhneš. Nikdy si mě tak blízko nepustíš. Nepřijmeš oporu. Tolikrát ji nabízím. Marně. Vždycky marně.
Znám tě celý tvůj život, má malá Jan. A přesto jsem se nikdy nedostala dostatečně hluboko, abych ti porozuměla.
Bělovlasá Jan se otočí a s jemnou nesmlouvavostí se vymkne ze sevření opálených paží. Své vysoké zlatovlasé sestře je protikladem. Drobná, uzavřená a velmi, velmi svá. „Nesmutním. Stále jsem se nerozhodla a zítra na to mám poslední den.“
Co mám dělat, Hanke? Když se zeptám, neodpovíš. Řekneš mi, že je to má volba. Vím, že mě chceš ochránit proti celému světu. Ale...
Na moment se pohledy dvou párů očí protnou. Nevyřčené věty ze dna duší prolétnou mezi dívkami s neslyšným třeskem. Jakoby Janiny oči mírně šeptaly: Nedrž mě, sestřičko. Nedokážeš to.
A v odpověď hnědé oči zlatovlasé v panice křičí: Nepustím. Bojím se o tebe.
„Patnáct let je brzo na celoživotní rozhodnutí,“ ozve se z police černý dráček a přerušuje tak hádku beze slov. „Měli by vás nechat alespoň dospět.“
„Tobě se to mluví, Mzuri. Vy malí se jako draci rodíte, nemáte na výběr.“
„My malí jsme svobodní, “ špitne černý potichounku, aby ho ani jedna z dívek neslyšela. Už je to dávno, co jeho velcí příbuzní okusili volnost. Poutá je jejich společenství zvané Řád a jeho hlavní představitelé stále přitahují otěže. Kdo přijme dračí podobu, nemůže se ve svazujících pravidlech téměř pohnout.
„A taky nemáte tak hloupé zákony! Proměníš se? Fajn, půjdeš na pět let do zureje, aby ses naučil žít jako drak. V překladu? Vtlučeme ti do hlavy, jak máš myslet, v co musíš věřit a co musíš ctít a to dostatečně tvrdě, aby tě už nikdy v životě nenapadlo ani slovíčko odporu proti Řádu,“ zavrčí Hanke. Zurej, dračí škola, kam bude muset svou sestru nechat jít, pokud si Jan zvolí dráčství. Zurej, která jí může to malé bělovlasé dítě navždy vzít. Co když ji zlomí? Tak snadné by potom bylo udělat z ní loutku.
„Nenadávej. Nemá to smysl, vždyť to od tebe nikdo neslyšíme prvně. Ostatně, proto sis před šesti lety zvolila lidství, ne?“
„A co mi takhle chybí?“ odsekne Hanke. Mzuri se po ní podrážděně ohlédne, ale škoda už se stala a vyřčená slova nelze vzít zpět.
„Tobě nic,“ špitne Jan a odvrátí se.
Hanke si povzdechne. V duchu si vynadá. Hlupáku. Větší blbost jsi před ní plácnout nemohla. Jistě, ví, čím sestra prochází. Také zná sny o letu, touhu po větru na křídlech, po honění se v bílých oblacích. Jenže ona ji nikdy necítila ani zdaleka tak silně jako bělovlasá a mnohem snadněji si v patnácti zvolila lidský život, místo aby přijala Řád. ,Chtěla jsem mít svůj klid a svou svobodu,´ říká vždycky. Pro Jan je to daleko těžší. Hlavně proto Hanke domluvila konání obřadu tady. Dřevěný srub po rodičích stojí hluboko v lese v horách a jen málokdy se do okolí zatoulá živá duše. Jan, kterou města zneklidňují, se tu vždycky uvolní a naplní štěstím.
„Netrap se, Jan,“ ozve se Mzuri. „Tím si nepomůžeš.“
„Jdu se projít,“ hodí bělovlasá přes rameno a než může kdokoli něco namítnout, je pryč.
---
„Jdu jí hledat,“ Hanke se začne zvedat ze židle, ale Mzuri jí okřikne.
„Seď. Tohle ať tě ani nenapadne. Utekla by před tebou, však víš.“
„Vím,“ skloní dívka hlavu, ale ani zlatavé vlasy ani šero, neboť za okny už dávno padla noc a v místnosti svítí jen malá lampička, nezakryjí velké kulaté slzy padající na opálené dlaně.
„Hanke...“
„Zatraceně!“ vyskočí zlatovlasá a udeří pěstí do stolu. „Co mám dělat víc, Mzuri? Já jí neumím pomoct! To je přece její volba.“
„Přesto se snažíš zabránit tomu, aby byla drak.“
„Nic jí to nedá!“
„Ona si myslí, že ano.“
„Je jí patnáct! Je jen dítě! Dneska si myslí tohle, zítra něco jiného! Je nečitelná, náladová, naivní! Nepředvídatelná! Nemůže to přece vidět objektivně. Mění se ze vteřiny na vteřinu.“
„Taky ti bylo patnáct a volila jsi.“
„To bylo jiné, Mzuri!“
„Vážně? A v čem?“
„Byla jsem dospělejší než ona!“
„Dobře víš, že to není pravda.“
Hanke se vyčerpaně opře o desku stolu. Už se jí nechce křičet. A ani dál žít ve lži.
„Záleží na pravdě?“
„Velmi. Ty nejsi člověk proto, co vždycky tvrdíš. Není pravda, že jsi toužila po svobodě víc než po dračí podobě. Že by ses bála pravidel Řádu. Ty se jich nebojíš. “ Dívka skloní hlavu, nechce to slyšet, ale dráček neústupně pokračuje. „Udělalas to kvůli ní. To Jan byla tvůj důvod. Byla jsi z těch, co jsou schopni bez zešílení zvládat obě možnosti proměny, i když po dráčství jsi toužila víc. Ale vzdala ses ho. Kvůli ní.“
„Kdo by se o ni postaral, Mzuri?“ dívčin hlas je skleslý a v tom momentu až zoufale klidný. „Teta ji nesnáší, vždyť jí Jan málem zabila syna, i z baráku ji vyhodila sotva mi ji šlo hodit na krk. Zůstala by sama a když já volila, bylo jí devět. Musela jsem... musím s ní zůstat. Je křehká a je jen dítě.“
„Je jí patnáct.“
„Patnáct? Patnáct? Co je to za věk? Potřebuje mě.“
„Nemůžeš ji chránit věčně. Ona má svou cestu.“
„Co když jí někdo ublíží?“
„Každému z nás v životě ublíží, každého někdy raní. Musí si tím projít každý, prochází tím každý celý život, i ona. Před tím ji neochráníš.“
„Ale nebudu jí moci pomoct. Když ji poníží, srazí a pošlapou, kdo ji zvedne?“
„A napadlo tě, že by se zvedla sama?“
„Je...“ začne Hanke, ale další slova polkne. Pootevřenými dveřmi dovnitř tiše vklouzla Jan. V obličeji je šedá, oči má zarudle oteklé a mírně vrávorá. Ruce se jí klepou jako staré ženě, ramena otřásají potlačovanými vzlyky.
„Nezlob se,“ špitne uhýbajíc očima. Starší dívce se při pohledu na ni svírá srdce. Zlobit se nedokáže. Není to poprvé za posledních pár měsíců, co jí sestra utekla a vrátila se až pozdě v noci.
„Pojď. Zalezeš si pod deku a já ti udělám mléko s medem,“ podepře Hanke bělovlasou a Mzuri v němém gestu na moment sklopí víčka, když se po něm starší dívka ohlédne.
---
„Mzuri, jaké to je?“ protne šero rána Janiin hlas. Už chvíli nespí a je si dobře vědoma, že její kamarád také ne.
„Co?“ zamručí ospale dráček a zavrtí se ve svém hnízdě.
„Letět…“
Mzuri zívne, už smířen s tím, že se z odpovědi nevyváže. „Cožpak se ti o tom nezdá?“
Bělovlasá si povzdechne. Zdá. Jistěže zdá.
Najednou je tu vzpomínka. Znovu je jí sedm a teta jí kroutí ruku za zády. Před ní na podlaze ve směsi krve a střepů klečí o pět let starší chlapec. Po tvářích mu tečou slzy, kůži zdobí rudé stružky.
Tolik na mě tenkrát křičeli. Ano, snad jsem ho neměla mrštit proti zrcadlu a vítězně řvát, když se na něj sesypalo. Snad jsem po něm neměla házet ty křehké sklenice, tříštící se v miliony ostrých jehliček. Možná jsem měla polknout uraženost, když se tak hrubě a necitelně dotkl mojí bolesti. Nebo jsem měla běžet za tetou a povědět jí, jak na mě byl ošklivý. Každé jiné děcko by to v sedmi udělalo, vždyť jsem proti němu byla směšně malá.. Ale já ne.
„Já ne,“ špitne zoufale a tak tiše, že se neslyší ani ona sama.
,Příliš pyšná´ říkávala teta. ,Jen dost hrdá´ odpovídala vždycky Hanke. Hrdá a příliš
emocionální.
„Stejně jsi jen dcera kurvy. Jo, koťátko. Tvoje máma byla kurva, špatná kurva a život o ní nestál. Tak se jí zbavil. A dobře udělal. Kdo stojí o špatnou kurvu?“ V Jan i po tak dlouhé době znovu vzplane vztek. Neměl právo mi něco takového říct! Neměl právo! Ani na ta slova, ani na ten pohrdavej úšklebek. Jak si to vůbec mohl dovolit? Věděl, že si ji nepamatuji, věděl, že se nemůžu bránit a stejně to řekl!
Vlastně ne. Ne stejně. Právě proto. Našel cestu, místo kde ranit a sprostě toho využil. Jen nečekal... nečekal takovou reakci. Výbuch, který nastal po chlapcových neuvážených slovech byl opravdu strašlivý. Všechna síla vzteku malé Jan se vymrštila proti bratranci a právě ona ji dovolila zvítězit. Zrcadlo se roztříštilo v oslnivě zářícím dešti, pořezalo chlapce a částečně i ji. Ne že by to postřehla. Jen vyskočila a z poliček začala házet ozdobné sklenky. A křičela, křičela jako raněné zvíře.
Ani po tom co následovalo se nedokázala přizpůsobit. Žádná rána, žádné mnohadenní domácí vězení, žádný psycholog, dokonce ani ten nedlouhý pobyt v psychiatrické léčebně to nedokázali změnit. Možná byly jiné cesty, ale nikdo je neuměl najít. Nikdo nechápal myšlenky honící se pod bílými prameny vlasů. Divoký pohled nezvladatelné šelmy, snění o lovu pod hvězdami, o vlastními tesáky stržené večeři... Ani Hanke to nedokázala pochopit, dokonce ani před vlastní volbou ne, nic jí to neříkalo. Tak hluboko se její dráčství nevzbudilo. Ale byla jediná, kdo opravdu chápat chtěl.
A potom se objevil Mzuri. První přítel, první, kdo věděl a ona nemusela vysvětlovat, jediný, kdo přijal vše a stále ji měl rád. Jediný, komu na všechno odpověděla. Na všechno.
„Ale ano, pořád ty sny mám, jenže jsou takové… nehmatné.“
„Nevím, jak ti to popsat. Ale kdybych ztratil křídla, musel žít tak jako vy, plahočit se po zemi, skočím ze skály.“
„Moje sestra zvolila lidství. Moji zemřelí rodiče také odmítli Řád. Co by teď asi řekli na to, že jedné z jejich dcer lidské tělo nestačí? Ach, tolik bych se na ně chtěla alespoň pamatovat.“
„Nelze najít ideální život, Jan.“
„Nevím, jestli nemám raději poslechnout Hanke.“
„Nikoho neposlouchej. Tohle je jen a jen tvoje rozhodnutí. Ty musíš vědět, co chceš.“
„Jenže já to nevím. Hrozně toužím po dračím těle. Mám pocit, že se zblázním, když ho odmítnu.“
„To se u vás někdy stává, když špatně zvolíte.“
„Stává. Na obou stranách. Buď se zblázníš z toho, že v tobě magii probudí a ty se proměníš, nebo z toho, že ji navždy uspí a ty zůstaneš člověkem. Jen někteří jsou obojetníci, já nejspíš ne.“
„Tak v čem je problém? Víš, že po dráčství toužíš, dokonce máš pocit, že drakem být musíš, protože bez křídel, šupin a tesáků už to prostě nedokážeš.“
„Ale rozum mě od toho zrazuje. Jsem člověk patnáct let a nemám tak špatný život. A teď od toho všeho mám odejít někam do neznáma?“
„Takhle nemluví rozum,“ upře na ni dráček své moudré oči, „ale strach. Každý se bojí neznámého a být drakem jistě nebude snadné. Ale strach není jediný hlas v tobě. Někam tě vede i tvoje srdce. A jemu se snaž naslouchat.“
„Asi máš pravdu, Mzuri.“
„Zkus ještě spát.“
„Na to mám moc zmatek v hlavě,“ položí Jan hlavu na složené ruce a proti vlastnímu tvrzení tvrdě usne.
---
„Zpomal, Jan!“ zakřičí Hanke. Už po druhé. Její sestra se ohlédne. Krátké bílé vlasy se jí roztomile zatřepou okolo tváře. Vypadá tak... nespoutaně.
„Počkáme na tebe nahoře, šnečku,“ odpoví Jan se smíchem a dál leze do strmé stráně. Mzuri vesele poletuje okolo ní. Na její včerejší útěk upozorňují jen zarudlé oči.
„A jsme tu,“ narovná se bělovlasá na vrcholu stráně a upře oči do krajiny. Výhled je nádherný. Kopce i mraky se odtud zdají tak blízko, jako by se jich člověk mohl dotknout pouhým natažením ruky. Něžné linie hor se ztrácejí v nadýchaných oblacích, obloha modravě jiskří a v plicích pálí čerstvý vzduch. S větvemi stromů si zlehka pohrává vítr. Listí šumí proplétajíc svou melodii se zpěvem potoka.
Jan vdechuje všechny vůně okolí a oči jí září. Hluboko v ní se budí dědictví po dračích předcích, které ji nyní nutí snažit se poznat všechny ty pachy. Jen lidský nos ji zrazuje. Hanke, která právě dolezla na vrchol, sestru pozoruje se směsicí něhy a starostí. Pokud by Jan zítra druhou podobu odmítla, tohle všechno v ní pohřbí a jen bohové vědí, jaký to na ni bude mít dopad. Zbylo by jí jen pár vzpomínek a snů. Pokud přijme…
„Hanke! Hanke, pojď se podívat!“ dívka sebou polekaně trhne. Jan na ni mává a ukazuje rukou na velký kámen prazvláštního tvaru. Na rameni jí sedí Mzuri.
„Copak je?“ nalepí si Hanke na tvář strojený úsměv, „Co jste našli?“
„Ten kámen. Co ti připomíná? Nemůžeme se se Mzurim dohodnout.“
Zlatovlasá upře pohled na kámen rozhodnutá plácnout první nesmysl, který ji napadne. Zvláštní tvar však spustí kaskádu představ, jimž se nedokáže ubránit. Jako oblázek natisíckrát omletý vodou a přesto stále bojující za původní tvar. Jako divoké peřeje. Jako vodopád. Jako slzy jež neumí přestat téct...
Ať neodchází. Ať je člověk. Prosím! Ach bohové, proč jednou nepřivřete oči? Osude, ty nezastavitelné nemyslící kolo, vždyť ji semeleš! Rozdrtíš na prach! Nech mi ji, nech mi ji ještě chvilku. Dej jí alespoň malou šanci na život. Tohle přece nemůže unést!
„Tak co?“ ozve se netrpělivě Jan.
„Smutek,“ vyhrkne starší dívka bez přemýšlení. „Beznaděj, “ dodá už značné váhavěji. V duchu se peskuje, že si své starosti neudržela v sobě.
„Hanke,“ zeptá se Mzuri nejistě, „jsi v pořádku?“
„Co? Ale ano, jsem, to jen... Co v tom vidíte vy?“
„Jeden žábu, druhý kotě,“ odvětí bělovlasá už zcela bez zájmu. Pohledem mžourá do slunce a snaží se zaclonit citlivé oči. „Mzuri, co je to támhle za divné ptáky?“
„Kde?“
„Tam!“ mávne dívka rukou. Mzuri zamžourá naznačeným směrem a jeho lehký úsměv zmizí, jako mávnutím kouzelného proutku.
„To nejsou ptáci. Tvá návštěva dorazila brzy. Měli bychom se vrátit. Míří přímo ke srubu.“
---
„Měli jste přiletět až zítra ráno!“ vrčí Hanke a vůdce trojice draků už snad po sté poděkuje všem bohům, že tahle ženská druhou podobu nepřijala. Připadá si před ní jako před svou matkou, když rozbil okno prakem. A to ho tahle zpražila jen lidskýma očima.
„My víme slečno, ale...“
„Jaké ale?“
„Slečno...“
„Za to můžu já,“ ozve se omluvně modrý čaroděj. „Zítra se musím postarat své sestře o dítě. Odpusťte prosím, že jsme tu tak brzo. Mohla byste sem poslat svou sestru? Rád bych rituál dokončil, než bude tma, ať už zvolí kteroukoli podobu.“
Drak mluví zdvořile, ale tónem, jež nepřipouští dlouhé debaty. Hanke ho probodne pohledem. Jan donutila zůstat se Mzurim ve srubu, ještě než se země dotkly dračí spáry. Někde ve skrytu duše naivně doufala, že tomuhle nějak zabrání. Jenže když teď odmítne, může taky padnout k zemi mrtvá.
„Dojdu pro ni,“ odpoví prostě a zamíří ke dveřím. Pomalu. Velmi pomalu.
Jan zvedne své velké průzračně modré oči, sotva se jí dotkne závan průvanu a Hanke tím silně připomene tátu. Zabolí jí z toho u srdce.
„Běž tam.“
Na moment se pohledy dvou očí protnou. Vyjadřují všechny obavy, všechen strach, všechnu bolest a nejistotu. A všechno loučení, neboť v hloubi duše obě tuší, že bude třeba říci sbohem. A že na to bude jen zoufale málo času.
Bělovlasá kývne s větší jistotou, než opravdu cítí a vyjde ven.
Hanke si sedne vedle Mzuriho.
„Co myslíš, že zvolí?“
„Proč se ptáš?“ obrátí se k ní Mzuri. „Víš to stejně dobře jako já. “
„Nechci to vědět. Ubíjí mě ta jistota.“
„Jan je...“
„Neříkej to. Nech mi alespoň kapku naděje.“
Mzuri ji mlčky pozoruje.
„Já vím. Je to ode mě hloupé. Sobecké. Naivní. Ale já prostě nechci, aby mi ji Řád vzal, “ v dívčině hlase zní až zoufalý strach. Dráček vzdychne a dá si velký pozor, aby jeho hlas byl zcela klidný a mírný.
„Jan nedokáže být člověk. Pokud couvne před tvým a svým strachem, zešílí.“
„Vím to, Mzuri. Ale děsí mě představa, že ji zkrotí. A ochočí tak, aby uctívala Řád.“
Dráček se pousměje: „Málo ji znáš. Zkrotit Jan by bylo jako zkrotit zimní vítr. Je silnější, než si myslíš.“
„Nevím, jaká je. Nepustí mě k sobě.“
„A divíš se jí? Stále o ní uvažuješ, jako o bláznivém dítěti. A chováš se tak k ní. Ochraňuješ ji za každou cenu, ale když přijde s něčím, co ti připadá malicherné, přičteš to jejímu věku. Neřešíš to. Nechalas ji samotnou tolikrát křičet a plakat do noci, až začala utíkat, aby nemusela čelit tvému odmítnutí.“
„Chodila jsem za ní. Vždycky mě odehnala.“ Co o tom víš Mzuri? Nebyls tam! Co jsem měla dělat? Co si počít, když máš pocit, že se tvá sestra chová jako blázen? Střídala nálady jako duben počasí, plakala, ale mlela při tom naprosté nesmysly, vyla, křičela do polštářů, choulila se v koutě a vzápětí se se mnou prala bez důvodu. A když utekla vedle brečet a já přišla, řekla vždy, ať jdu pryč.
„Jako každý raněný tvor. Neukáže slabinu. Mělas tam s ní zůstat. Často si mi stěžuješ, že ti nevěří. Ale divíš je jí?“ Divím? Mzuri, já jí vůbec nerozumím! „Přes některé věci se nelze přenést i když bys pro to strhala všechny hvězdy z oblohy. Rozum si může říkat co chce. Srdce nezapomene.
Ona tě neviní. Má tě ráda. Jen už ti nedokáže plně věřit. Některé rány chtějí čas. Spoustu času. Zapomnělas na to nejdůležitější, tak teď měj trpělivost a dej jí možnost se zvednout.“
„Na co jsem zapomněla?“
„I bláznivé dítě cítí. O nic méně než dospělý. To, že ti to připadá hloupé či to nechápeš, není důvod ji v tom nechat. Potřebovala tě, i když to nevěděla. Potřebovala nebýt sama. Hrozně moc. Některé věci jí já nemohu dát.“
„Když ne ty, jak bych mohla já?“
„Pustila si tě blíž než mě. Kdysi. Věřila ti celou duší, celým srdcem, vším, co dokázala dát. A spálila se. Zklamala. Najednou za tebou už nemohla se svou bolestí přijít a nemohla se zeptat na tu tvou, protože jsi to s ní odmítala řešit. Připadala ti ve svém dospívání až hloupá,“ Hanke při tak ostré formulaci zatne ruku v pěst, ale nevyjede. Její vlastní vzpomínky jí nedokáží dělat obhájce, jen si pokorně lehnou vedle Mzuriho jako důkazy jeho dedukce. „Zranila se o to, co pro ni bylo nejdůležitější.“
„Vyčítáš mi to?“ hlesne Hanke.
„Ne. Jednou by se to stejně stalo, i když asi ne tak drsně. Přišlo to ve špatnou dobu. A příliš brzy. Ale ty máš svůj život. A ona musí jít ten svůj. Nemůžete stále jet po stejné koleji.“
„Nechci jim ji dát.“
„Musíš. Jan nelze uvázat na řetěz. Je příliš divoká. Potřebuje volnost. A se světem se musí porvat sama, nemůžeš to udělat za ni. Za nikoho to nelze udělat. Lze jen pomoct, jen vyslechnout. Jen ji brát takovou, jaká je. Ani já ji vždy nechápu.“
„Proč jsi s ní zůstal? Proč ji všude doprovázíš?“
„Neumím na to odpovědět. Prostě ji mám rád. Takových jako ona je málo. Moc málo.“
„Odejdeš teď, když Jan bude muset do zureje? Tam s ní nemůžeš.“
„Vím. Ne, neodejdu. Zůstanu s tebou. Pokud mě tedy nevyhodíš.“
Hanke se přes slzy usměje. Zoufale a nešťastně, ale velmi, velmi upřímně.
„Blázínku. To si neumíš odpovědět sám?“
Jen moci pochopit. Pomyslí si v duchu Hanke. Tolik se lišíme, sestřičko. Tolik. V další chvíli se odtáhneš. Proč? Nevím. Ale uděláš to. Ty se vždycky odtáhneš. Nikdy si mě tak blízko nepustíš. Nepřijmeš oporu. Tolikrát ji nabízím. Marně. Vždycky marně.
Znám tě celý tvůj život, má malá Jan. A přesto jsem se nikdy nedostala dostatečně hluboko, abych ti porozuměla.
Bělovlasá Jan se otočí a s jemnou nesmlouvavostí se vymkne ze sevření opálených paží. Své vysoké zlatovlasé sestře je protikladem. Drobná, uzavřená a velmi, velmi svá. „Nesmutním. Stále jsem se nerozhodla a zítra na to mám poslední den.“
Co mám dělat, Hanke? Když se zeptám, neodpovíš. Řekneš mi, že je to má volba. Vím, že mě chceš ochránit proti celému světu. Ale...
Na moment se pohledy dvou párů očí protnou. Nevyřčené věty ze dna duší prolétnou mezi dívkami s neslyšným třeskem. Jakoby Janiny oči mírně šeptaly: Nedrž mě, sestřičko. Nedokážeš to.
A v odpověď hnědé oči zlatovlasé v panice křičí: Nepustím. Bojím se o tebe.
„Patnáct let je brzo na celoživotní rozhodnutí,“ ozve se z police černý dráček a přerušuje tak hádku beze slov. „Měli by vás nechat alespoň dospět.“
„Tobě se to mluví, Mzuri. Vy malí se jako draci rodíte, nemáte na výběr.“
„My malí jsme svobodní, “ špitne černý potichounku, aby ho ani jedna z dívek neslyšela. Už je to dávno, co jeho velcí příbuzní okusili volnost. Poutá je jejich společenství zvané Řád a jeho hlavní představitelé stále přitahují otěže. Kdo přijme dračí podobu, nemůže se ve svazujících pravidlech téměř pohnout.
„A taky nemáte tak hloupé zákony! Proměníš se? Fajn, půjdeš na pět let do zureje, aby ses naučil žít jako drak. V překladu? Vtlučeme ti do hlavy, jak máš myslet, v co musíš věřit a co musíš ctít a to dostatečně tvrdě, aby tě už nikdy v životě nenapadlo ani slovíčko odporu proti Řádu,“ zavrčí Hanke. Zurej, dračí škola, kam bude muset svou sestru nechat jít, pokud si Jan zvolí dráčství. Zurej, která jí může to malé bělovlasé dítě navždy vzít. Co když ji zlomí? Tak snadné by potom bylo udělat z ní loutku.
„Nenadávej. Nemá to smysl, vždyť to od tebe nikdo neslyšíme prvně. Ostatně, proto sis před šesti lety zvolila lidství, ne?“
„A co mi takhle chybí?“ odsekne Hanke. Mzuri se po ní podrážděně ohlédne, ale škoda už se stala a vyřčená slova nelze vzít zpět.
„Tobě nic,“ špitne Jan a odvrátí se.
Hanke si povzdechne. V duchu si vynadá. Hlupáku. Větší blbost jsi před ní plácnout nemohla. Jistě, ví, čím sestra prochází. Také zná sny o letu, touhu po větru na křídlech, po honění se v bílých oblacích. Jenže ona ji nikdy necítila ani zdaleka tak silně jako bělovlasá a mnohem snadněji si v patnácti zvolila lidský život, místo aby přijala Řád. ,Chtěla jsem mít svůj klid a svou svobodu,´ říká vždycky. Pro Jan je to daleko těžší. Hlavně proto Hanke domluvila konání obřadu tady. Dřevěný srub po rodičích stojí hluboko v lese v horách a jen málokdy se do okolí zatoulá živá duše. Jan, kterou města zneklidňují, se tu vždycky uvolní a naplní štěstím.
„Netrap se, Jan,“ ozve se Mzuri. „Tím si nepomůžeš.“
„Jdu se projít,“ hodí bělovlasá přes rameno a než může kdokoli něco namítnout, je pryč.
---
„Jdu jí hledat,“ Hanke se začne zvedat ze židle, ale Mzuri jí okřikne.
„Seď. Tohle ať tě ani nenapadne. Utekla by před tebou, však víš.“
„Vím,“ skloní dívka hlavu, ale ani zlatavé vlasy ani šero, neboť za okny už dávno padla noc a v místnosti svítí jen malá lampička, nezakryjí velké kulaté slzy padající na opálené dlaně.
„Hanke...“
„Zatraceně!“ vyskočí zlatovlasá a udeří pěstí do stolu. „Co mám dělat víc, Mzuri? Já jí neumím pomoct! To je přece její volba.“
„Přesto se snažíš zabránit tomu, aby byla drak.“
„Nic jí to nedá!“
„Ona si myslí, že ano.“
„Je jí patnáct! Je jen dítě! Dneska si myslí tohle, zítra něco jiného! Je nečitelná, náladová, naivní! Nepředvídatelná! Nemůže to přece vidět objektivně. Mění se ze vteřiny na vteřinu.“
„Taky ti bylo patnáct a volila jsi.“
„To bylo jiné, Mzuri!“
„Vážně? A v čem?“
„Byla jsem dospělejší než ona!“
„Dobře víš, že to není pravda.“
Hanke se vyčerpaně opře o desku stolu. Už se jí nechce křičet. A ani dál žít ve lži.
„Záleží na pravdě?“
„Velmi. Ty nejsi člověk proto, co vždycky tvrdíš. Není pravda, že jsi toužila po svobodě víc než po dračí podobě. Že by ses bála pravidel Řádu. Ty se jich nebojíš. “ Dívka skloní hlavu, nechce to slyšet, ale dráček neústupně pokračuje. „Udělalas to kvůli ní. To Jan byla tvůj důvod. Byla jsi z těch, co jsou schopni bez zešílení zvládat obě možnosti proměny, i když po dráčství jsi toužila víc. Ale vzdala ses ho. Kvůli ní.“
„Kdo by se o ni postaral, Mzuri?“ dívčin hlas je skleslý a v tom momentu až zoufale klidný. „Teta ji nesnáší, vždyť jí Jan málem zabila syna, i z baráku ji vyhodila sotva mi ji šlo hodit na krk. Zůstala by sama a když já volila, bylo jí devět. Musela jsem... musím s ní zůstat. Je křehká a je jen dítě.“
„Je jí patnáct.“
„Patnáct? Patnáct? Co je to za věk? Potřebuje mě.“
„Nemůžeš ji chránit věčně. Ona má svou cestu.“
„Co když jí někdo ublíží?“
„Každému z nás v životě ublíží, každého někdy raní. Musí si tím projít každý, prochází tím každý celý život, i ona. Před tím ji neochráníš.“
„Ale nebudu jí moci pomoct. Když ji poníží, srazí a pošlapou, kdo ji zvedne?“
„A napadlo tě, že by se zvedla sama?“
„Je...“ začne Hanke, ale další slova polkne. Pootevřenými dveřmi dovnitř tiše vklouzla Jan. V obličeji je šedá, oči má zarudle oteklé a mírně vrávorá. Ruce se jí klepou jako staré ženě, ramena otřásají potlačovanými vzlyky.
„Nezlob se,“ špitne uhýbajíc očima. Starší dívce se při pohledu na ni svírá srdce. Zlobit se nedokáže. Není to poprvé za posledních pár měsíců, co jí sestra utekla a vrátila se až pozdě v noci.
„Pojď. Zalezeš si pod deku a já ti udělám mléko s medem,“ podepře Hanke bělovlasou a Mzuri v němém gestu na moment sklopí víčka, když se po něm starší dívka ohlédne.
---
„Mzuri, jaké to je?“ protne šero rána Janiin hlas. Už chvíli nespí a je si dobře vědoma, že její kamarád také ne.
„Co?“ zamručí ospale dráček a zavrtí se ve svém hnízdě.
„Letět…“
Mzuri zívne, už smířen s tím, že se z odpovědi nevyváže. „Cožpak se ti o tom nezdá?“
Bělovlasá si povzdechne. Zdá. Jistěže zdá.
Najednou je tu vzpomínka. Znovu je jí sedm a teta jí kroutí ruku za zády. Před ní na podlaze ve směsi krve a střepů klečí o pět let starší chlapec. Po tvářích mu tečou slzy, kůži zdobí rudé stružky.
Tolik na mě tenkrát křičeli. Ano, snad jsem ho neměla mrštit proti zrcadlu a vítězně řvát, když se na něj sesypalo. Snad jsem po něm neměla házet ty křehké sklenice, tříštící se v miliony ostrých jehliček. Možná jsem měla polknout uraženost, když se tak hrubě a necitelně dotkl mojí bolesti. Nebo jsem měla běžet za tetou a povědět jí, jak na mě byl ošklivý. Každé jiné děcko by to v sedmi udělalo, vždyť jsem proti němu byla směšně malá.. Ale já ne.
„Já ne,“ špitne zoufale a tak tiše, že se neslyší ani ona sama.
,Příliš pyšná´ říkávala teta. ,Jen dost hrdá´ odpovídala vždycky Hanke. Hrdá a příliš
emocionální.
„Stejně jsi jen dcera kurvy. Jo, koťátko. Tvoje máma byla kurva, špatná kurva a život o ní nestál. Tak se jí zbavil. A dobře udělal. Kdo stojí o špatnou kurvu?“ V Jan i po tak dlouhé době znovu vzplane vztek. Neměl právo mi něco takového říct! Neměl právo! Ani na ta slova, ani na ten pohrdavej úšklebek. Jak si to vůbec mohl dovolit? Věděl, že si ji nepamatuji, věděl, že se nemůžu bránit a stejně to řekl!
Vlastně ne. Ne stejně. Právě proto. Našel cestu, místo kde ranit a sprostě toho využil. Jen nečekal... nečekal takovou reakci. Výbuch, který nastal po chlapcových neuvážených slovech byl opravdu strašlivý. Všechna síla vzteku malé Jan se vymrštila proti bratranci a právě ona ji dovolila zvítězit. Zrcadlo se roztříštilo v oslnivě zářícím dešti, pořezalo chlapce a částečně i ji. Ne že by to postřehla. Jen vyskočila a z poliček začala házet ozdobné sklenky. A křičela, křičela jako raněné zvíře.
Ani po tom co následovalo se nedokázala přizpůsobit. Žádná rána, žádné mnohadenní domácí vězení, žádný psycholog, dokonce ani ten nedlouhý pobyt v psychiatrické léčebně to nedokázali změnit. Možná byly jiné cesty, ale nikdo je neuměl najít. Nikdo nechápal myšlenky honící se pod bílými prameny vlasů. Divoký pohled nezvladatelné šelmy, snění o lovu pod hvězdami, o vlastními tesáky stržené večeři... Ani Hanke to nedokázala pochopit, dokonce ani před vlastní volbou ne, nic jí to neříkalo. Tak hluboko se její dráčství nevzbudilo. Ale byla jediná, kdo opravdu chápat chtěl.
A potom se objevil Mzuri. První přítel, první, kdo věděl a ona nemusela vysvětlovat, jediný, kdo přijal vše a stále ji měl rád. Jediný, komu na všechno odpověděla. Na všechno.
„Ale ano, pořád ty sny mám, jenže jsou takové… nehmatné.“
„Nevím, jak ti to popsat. Ale kdybych ztratil křídla, musel žít tak jako vy, plahočit se po zemi, skočím ze skály.“
„Moje sestra zvolila lidství. Moji zemřelí rodiče také odmítli Řád. Co by teď asi řekli na to, že jedné z jejich dcer lidské tělo nestačí? Ach, tolik bych se na ně chtěla alespoň pamatovat.“
„Nelze najít ideální život, Jan.“
„Nevím, jestli nemám raději poslechnout Hanke.“
„Nikoho neposlouchej. Tohle je jen a jen tvoje rozhodnutí. Ty musíš vědět, co chceš.“
„Jenže já to nevím. Hrozně toužím po dračím těle. Mám pocit, že se zblázním, když ho odmítnu.“
„To se u vás někdy stává, když špatně zvolíte.“
„Stává. Na obou stranách. Buď se zblázníš z toho, že v tobě magii probudí a ty se proměníš, nebo z toho, že ji navždy uspí a ty zůstaneš člověkem. Jen někteří jsou obojetníci, já nejspíš ne.“
„Tak v čem je problém? Víš, že po dráčství toužíš, dokonce máš pocit, že drakem být musíš, protože bez křídel, šupin a tesáků už to prostě nedokážeš.“
„Ale rozum mě od toho zrazuje. Jsem člověk patnáct let a nemám tak špatný život. A teď od toho všeho mám odejít někam do neznáma?“
„Takhle nemluví rozum,“ upře na ni dráček své moudré oči, „ale strach. Každý se bojí neznámého a být drakem jistě nebude snadné. Ale strach není jediný hlas v tobě. Někam tě vede i tvoje srdce. A jemu se snaž naslouchat.“
„Asi máš pravdu, Mzuri.“
„Zkus ještě spát.“
„Na to mám moc zmatek v hlavě,“ položí Jan hlavu na složené ruce a proti vlastnímu tvrzení tvrdě usne.
---
„Zpomal, Jan!“ zakřičí Hanke. Už po druhé. Její sestra se ohlédne. Krátké bílé vlasy se jí roztomile zatřepou okolo tváře. Vypadá tak... nespoutaně.
„Počkáme na tebe nahoře, šnečku,“ odpoví Jan se smíchem a dál leze do strmé stráně. Mzuri vesele poletuje okolo ní. Na její včerejší útěk upozorňují jen zarudlé oči.
„A jsme tu,“ narovná se bělovlasá na vrcholu stráně a upře oči do krajiny. Výhled je nádherný. Kopce i mraky se odtud zdají tak blízko, jako by se jich člověk mohl dotknout pouhým natažením ruky. Něžné linie hor se ztrácejí v nadýchaných oblacích, obloha modravě jiskří a v plicích pálí čerstvý vzduch. S větvemi stromů si zlehka pohrává vítr. Listí šumí proplétajíc svou melodii se zpěvem potoka.
Jan vdechuje všechny vůně okolí a oči jí září. Hluboko v ní se budí dědictví po dračích předcích, které ji nyní nutí snažit se poznat všechny ty pachy. Jen lidský nos ji zrazuje. Hanke, která právě dolezla na vrchol, sestru pozoruje se směsicí něhy a starostí. Pokud by Jan zítra druhou podobu odmítla, tohle všechno v ní pohřbí a jen bohové vědí, jaký to na ni bude mít dopad. Zbylo by jí jen pár vzpomínek a snů. Pokud přijme…
„Hanke! Hanke, pojď se podívat!“ dívka sebou polekaně trhne. Jan na ni mává a ukazuje rukou na velký kámen prazvláštního tvaru. Na rameni jí sedí Mzuri.
„Copak je?“ nalepí si Hanke na tvář strojený úsměv, „Co jste našli?“
„Ten kámen. Co ti připomíná? Nemůžeme se se Mzurim dohodnout.“
Zlatovlasá upře pohled na kámen rozhodnutá plácnout první nesmysl, který ji napadne. Zvláštní tvar však spustí kaskádu představ, jimž se nedokáže ubránit. Jako oblázek natisíckrát omletý vodou a přesto stále bojující za původní tvar. Jako divoké peřeje. Jako vodopád. Jako slzy jež neumí přestat téct...
Ať neodchází. Ať je člověk. Prosím! Ach bohové, proč jednou nepřivřete oči? Osude, ty nezastavitelné nemyslící kolo, vždyť ji semeleš! Rozdrtíš na prach! Nech mi ji, nech mi ji ještě chvilku. Dej jí alespoň malou šanci na život. Tohle přece nemůže unést!
„Tak co?“ ozve se netrpělivě Jan.
„Smutek,“ vyhrkne starší dívka bez přemýšlení. „Beznaděj, “ dodá už značné váhavěji. V duchu se peskuje, že si své starosti neudržela v sobě.
„Hanke,“ zeptá se Mzuri nejistě, „jsi v pořádku?“
„Co? Ale ano, jsem, to jen... Co v tom vidíte vy?“
„Jeden žábu, druhý kotě,“ odvětí bělovlasá už zcela bez zájmu. Pohledem mžourá do slunce a snaží se zaclonit citlivé oči. „Mzuri, co je to támhle za divné ptáky?“
„Kde?“
„Tam!“ mávne dívka rukou. Mzuri zamžourá naznačeným směrem a jeho lehký úsměv zmizí, jako mávnutím kouzelného proutku.
„To nejsou ptáci. Tvá návštěva dorazila brzy. Měli bychom se vrátit. Míří přímo ke srubu.“
---
„Měli jste přiletět až zítra ráno!“ vrčí Hanke a vůdce trojice draků už snad po sté poděkuje všem bohům, že tahle ženská druhou podobu nepřijala. Připadá si před ní jako před svou matkou, když rozbil okno prakem. A to ho tahle zpražila jen lidskýma očima.
„My víme slečno, ale...“
„Jaké ale?“
„Slečno...“
„Za to můžu já,“ ozve se omluvně modrý čaroděj. „Zítra se musím postarat své sestře o dítě. Odpusťte prosím, že jsme tu tak brzo. Mohla byste sem poslat svou sestru? Rád bych rituál dokončil, než bude tma, ať už zvolí kteroukoli podobu.“
Drak mluví zdvořile, ale tónem, jež nepřipouští dlouhé debaty. Hanke ho probodne pohledem. Jan donutila zůstat se Mzurim ve srubu, ještě než se země dotkly dračí spáry. Někde ve skrytu duše naivně doufala, že tomuhle nějak zabrání. Jenže když teď odmítne, může taky padnout k zemi mrtvá.
„Dojdu pro ni,“ odpoví prostě a zamíří ke dveřím. Pomalu. Velmi pomalu.
Jan zvedne své velké průzračně modré oči, sotva se jí dotkne závan průvanu a Hanke tím silně připomene tátu. Zabolí jí z toho u srdce.
„Běž tam.“
Na moment se pohledy dvou očí protnou. Vyjadřují všechny obavy, všechen strach, všechnu bolest a nejistotu. A všechno loučení, neboť v hloubi duše obě tuší, že bude třeba říci sbohem. A že na to bude jen zoufale málo času.
Bělovlasá kývne s větší jistotou, než opravdu cítí a vyjde ven.
Hanke si sedne vedle Mzuriho.
„Co myslíš, že zvolí?“
„Proč se ptáš?“ obrátí se k ní Mzuri. „Víš to stejně dobře jako já. “
„Nechci to vědět. Ubíjí mě ta jistota.“
„Jan je...“
„Neříkej to. Nech mi alespoň kapku naděje.“
Mzuri ji mlčky pozoruje.
„Já vím. Je to ode mě hloupé. Sobecké. Naivní. Ale já prostě nechci, aby mi ji Řád vzal, “ v dívčině hlase zní až zoufalý strach. Dráček vzdychne a dá si velký pozor, aby jeho hlas byl zcela klidný a mírný.
„Jan nedokáže být člověk. Pokud couvne před tvým a svým strachem, zešílí.“
„Vím to, Mzuri. Ale děsí mě představa, že ji zkrotí. A ochočí tak, aby uctívala Řád.“
Dráček se pousměje: „Málo ji znáš. Zkrotit Jan by bylo jako zkrotit zimní vítr. Je silnější, než si myslíš.“
„Nevím, jaká je. Nepustí mě k sobě.“
„A divíš se jí? Stále o ní uvažuješ, jako o bláznivém dítěti. A chováš se tak k ní. Ochraňuješ ji za každou cenu, ale když přijde s něčím, co ti připadá malicherné, přičteš to jejímu věku. Neřešíš to. Nechalas ji samotnou tolikrát křičet a plakat do noci, až začala utíkat, aby nemusela čelit tvému odmítnutí.“
„Chodila jsem za ní. Vždycky mě odehnala.“ Co o tom víš Mzuri? Nebyls tam! Co jsem měla dělat? Co si počít, když máš pocit, že se tvá sestra chová jako blázen? Střídala nálady jako duben počasí, plakala, ale mlela při tom naprosté nesmysly, vyla, křičela do polštářů, choulila se v koutě a vzápětí se se mnou prala bez důvodu. A když utekla vedle brečet a já přišla, řekla vždy, ať jdu pryč.
„Jako každý raněný tvor. Neukáže slabinu. Mělas tam s ní zůstat. Často si mi stěžuješ, že ti nevěří. Ale divíš je jí?“ Divím? Mzuri, já jí vůbec nerozumím! „Přes některé věci se nelze přenést i když bys pro to strhala všechny hvězdy z oblohy. Rozum si může říkat co chce. Srdce nezapomene.
Ona tě neviní. Má tě ráda. Jen už ti nedokáže plně věřit. Některé rány chtějí čas. Spoustu času. Zapomnělas na to nejdůležitější, tak teď měj trpělivost a dej jí možnost se zvednout.“
„Na co jsem zapomněla?“
„I bláznivé dítě cítí. O nic méně než dospělý. To, že ti to připadá hloupé či to nechápeš, není důvod ji v tom nechat. Potřebovala tě, i když to nevěděla. Potřebovala nebýt sama. Hrozně moc. Některé věci jí já nemohu dát.“
„Když ne ty, jak bych mohla já?“
„Pustila si tě blíž než mě. Kdysi. Věřila ti celou duší, celým srdcem, vším, co dokázala dát. A spálila se. Zklamala. Najednou za tebou už nemohla se svou bolestí přijít a nemohla se zeptat na tu tvou, protože jsi to s ní odmítala řešit. Připadala ti ve svém dospívání až hloupá,“ Hanke při tak ostré formulaci zatne ruku v pěst, ale nevyjede. Její vlastní vzpomínky jí nedokáží dělat obhájce, jen si pokorně lehnou vedle Mzuriho jako důkazy jeho dedukce. „Zranila se o to, co pro ni bylo nejdůležitější.“
„Vyčítáš mi to?“ hlesne Hanke.
„Ne. Jednou by se to stejně stalo, i když asi ne tak drsně. Přišlo to ve špatnou dobu. A příliš brzy. Ale ty máš svůj život. A ona musí jít ten svůj. Nemůžete stále jet po stejné koleji.“
„Nechci jim ji dát.“
„Musíš. Jan nelze uvázat na řetěz. Je příliš divoká. Potřebuje volnost. A se světem se musí porvat sama, nemůžeš to udělat za ni. Za nikoho to nelze udělat. Lze jen pomoct, jen vyslechnout. Jen ji brát takovou, jaká je. Ani já ji vždy nechápu.“
„Proč jsi s ní zůstal? Proč ji všude doprovázíš?“
„Neumím na to odpovědět. Prostě ji mám rád. Takových jako ona je málo. Moc málo.“
„Odejdeš teď, když Jan bude muset do zureje? Tam s ní nemůžeš.“
„Vím. Ne, neodejdu. Zůstanu s tebou. Pokud mě tedy nevyhodíš.“
Hanke se přes slzy usměje. Zoufale a nešťastně, ale velmi, velmi upřímně.
„Blázínku. To si neumíš odpovědět sám?“