Nikdy nepochopíš,co jsem zač.1
Doby, kdy draci žili v míru s lidkým rodem Morgana I. a byli bráni jako lidem rovní s mentalitou rovnou člověka či dokonce i vyšší, jsou dávno pryč a do světa vtrhli nelítostní drakobijci vedeni králem Nemithem. Byla vypsána nemalá odměna za každou dračí šupinu, roh, kost či jinou část dračího těla a draci samozřejmě začali proti nenávisti ze strany lidí bojovat. Během tisíce let draci přežívali na úkor své síle, avšak lidé se naučili využívat skryté magické schopnosti ve svém nitru a dračí rody zahnaly do úzkých. Přežily pouze nejstarší zlatí draci, rudí draci s ohnivou krví, moudří azuroví draci a vlkodraci, kteří se přizpůsobili životu ve válečných podmínkách a dokázali své tělo zformovat do lidských proporců. Začal věk krutovlády lidkých králů v Dalasoru.
***
Mohutné tělo dopadlo se zaduněním na zem a bolestně zachroptělo. Patřilo majestátné rudé dračici, která se snažila ochránit svá vejce před zlověstnými drakobijci. Děti...moje, hlas jakoby přicházel ze samotného nitra posluchačovi mysli. Draci se s lidmi i mezi sebou naučili domlouvat pomocí telepatie, kdy vysílali mluvené sygnály do okolí a mozek bytostí je zachytával jako myšlenky. Život mladé dračice pomalu vyhasínal, snažila se udržet poslední špetku energie ve svém těle, jenomže pomalu slábla a docházel jí dech. Z nozder jí vyšlehl dým, otevřela tlamu a když se drakobíjci zaměřili na rozbíjení pevných skořápek dračích vejic, vychrlila na ně mohutný proud rudých plamenů a spálila jejich maso i kosti na prach. Jste v bezpečí...maličcí... hlas utichl a oči rudé dračice ztratily poslední jiskru. Zbyl jen puch spáleného se masa a ohromné tělo, které kdysi bývalo obávaným vládcem nebe.
Při západu slunce, kdy se paprsky odrážely od rubínových šupin na těle zemřelé dračice, v jednom z přeživších vejic lehce zapraskalo. Jakoby skořápka pukla. A skutečně, malé dráčátko se snažilo vymanit z těsného vězení a toužilo se nadechnout čerstvého vzduchu. Slabounce mručelo a drápkama škrábalo po vnitřní straně vejice, ve kterém bylo uvězněno. Zápasilo s tvrdou skořápkou, dokud se slunce neschovalo za obzor, poté v jeskyni na okamžik zavládlo nepříjemné ticho. Vejice se znovu dalo do pohybu, při opětovném škrabkání se odkutálelo ke zdi a ohlušující ránou se roztříštilo na střepy o velikosti dlaně. Tam, kde před krátkým okamžikem byla ještě skořápka, nyní mručelo rubínové dráčátko a žadonilo svou matku o pozornost, které se mu nedostalo. Nemotorně se dalo do pohybu a namířilo si to přímo k jejímu nehybnému tělu. Wrau?..Wrau!..šťouchlo nedočkavě do jejího boku, nedocházelo mu, že ohnivá dračice se již nikdy nezvedne a nezahrne jej láskou.
***
Mohutné tělo dopadlo se zaduněním na zem a bolestně zachroptělo. Patřilo majestátné rudé dračici, která se snažila ochránit svá vejce před zlověstnými drakobijci. Děti...moje, hlas jakoby přicházel ze samotného nitra posluchačovi mysli. Draci se s lidmi i mezi sebou naučili domlouvat pomocí telepatie, kdy vysílali mluvené sygnály do okolí a mozek bytostí je zachytával jako myšlenky. Život mladé dračice pomalu vyhasínal, snažila se udržet poslední špetku energie ve svém těle, jenomže pomalu slábla a docházel jí dech. Z nozder jí vyšlehl dým, otevřela tlamu a když se drakobíjci zaměřili na rozbíjení pevných skořápek dračích vejic, vychrlila na ně mohutný proud rudých plamenů a spálila jejich maso i kosti na prach. Jste v bezpečí...maličcí... hlas utichl a oči rudé dračice ztratily poslední jiskru. Zbyl jen puch spáleného se masa a ohromné tělo, které kdysi bývalo obávaným vládcem nebe.
Při západu slunce, kdy se paprsky odrážely od rubínových šupin na těle zemřelé dračice, v jednom z přeživších vejic lehce zapraskalo. Jakoby skořápka pukla. A skutečně, malé dráčátko se snažilo vymanit z těsného vězení a toužilo se nadechnout čerstvého vzduchu. Slabounce mručelo a drápkama škrábalo po vnitřní straně vejice, ve kterém bylo uvězněno. Zápasilo s tvrdou skořápkou, dokud se slunce neschovalo za obzor, poté v jeskyni na okamžik zavládlo nepříjemné ticho. Vejice se znovu dalo do pohybu, při opětovném škrabkání se odkutálelo ke zdi a ohlušující ránou se roztříštilo na střepy o velikosti dlaně. Tam, kde před krátkým okamžikem byla ještě skořápka, nyní mručelo rubínové dráčátko a žadonilo svou matku o pozornost, které se mu nedostalo. Nemotorně se dalo do pohybu a namířilo si to přímo k jejímu nehybnému tělu. Wrau?..Wrau!..šťouchlo nedočkavě do jejího boku, nedocházelo mu, že ohnivá dračice se již nikdy nezvedne a nezahrne jej láskou.