Jeden nebo dva?
Co jsem? Kdo jsem? Proč jsem? Čí jsem? Kde jsem? Odkud jsem? Jaká jsem?
Jsem velká? Jsem malá? Jsem bílá? Jsem černá? Jsem mladá? Jsem stará? Jsem zlá? Jsem dobrá? Jsem živá? Jsem mrtvá? Jsem chytrá? Jsem hloupá? Jsem chladná? Jsem vřelá? Jsem světlo? Jsem tma? Jsem… jsem… jsem… jsem… jsem… Já JSEM.
Ovšem co jsem? No dobře, tak si nic neříkejte. Já se vás o nic neprosím. Zjistím si to všechno sama. A zkuste mi v tom zabránit. Tak je to správný, hezky rychle utečte, vypadněte z těch dveří, ať mám na to prostor. Tak dělejte. Padejte všichni. Že řvu? Ani bych neřekla. Kdybych řvala, vypadalo by to docela jinak. To byste teprve koukali, jak já umím řvát! Tak, konečně jsou pryč. Mají štěstí, jinak bych jim ukázala jak řvu, když se mi zachce. Tak copak to tu máme? Tohle asi bude hlava. Bývá to tak. A to následující by měl být krk. Pokud si pamatuju, mělo by se s tím dát hýbat. Zkus to. Hlavně opatrně. Pomalinku, polehýnku. Sakra! To mi nemohli vybrat něco lepšího? Nějaký pořádný plně funkční tělo? To toho chci fakt tak moc?! S tímhle se nedá dělat vůbec nic! Klid. Jen klid. Nesmím se nechat vytočit. To by bylo, aby se mi nepovedlo pohnout krkem! Pomaloučku, polehoučku… už to jde. Sice jen pár milimetrů, ale jde to.
Copak vidíme? No to jsem si mohla myslet. Nic. Tos mi nemohl připomenout, že musíme otevřít oči? Na všechno abych myslela sama. A neodmlouvej. Nelíbí se mi to. Oči otevřeny. Co vidíme? Fuj! Světlo. Štípe do očí, udělej s tím něco. Já nemám smůlu. Ty máš smůlu. Bolí tě to taky. Alespoň nějaká radost mi zůstala. Asi musíme chvilku počkat, ono se to srovná. Vidíš? Co jsem ti říkala? Já mám vždycky pravdu. Už je to lepší. Jak se říká téhle věci? No tak fajn, není to věc, ale obrazec. Jak se tomu říká? Ano, už vím. Čtverec. Je to čtverec. Dokonce jsou jich celé hordy, síť čtverců. Bílých. Nesnáším bílou. Čistě teoreticky by to mohl být strop, co říkáš? Čtverečkovaný. Říkáš kachlíky? Možná. Tamhle vzadu je světlejší, asi tam bude okno. Nebo světlo. Ten druhý konec je každopádně sympatičtější, ale nemůžeme si vybírat. Když už jsme jednou tady. Když nás sem poslali. Když nás tu spoutali. Zase. Zatracený lidi. Neobhajuj je, stejně ti to nepomůže. Nikdy nevědí, do čeho jdou. Ty to taky nevíš, co? Jasně. Stejně tu už dlouho nezůstaneš. Ale já taky ne. Světlo znamená cestu ven.
Jak že se to ovládá? Hlavu, použij hlavu. Ne. Hlava je mi k ničemu, svaly, to je ono. Svaly... Nic neříkej, já si vzpomenu sama. Není to tak těžký, víš? Mám v tom praxi, nejsem tu poprvé. Á – překulit teď! Vždyť to říkám. Mám cvik. Že jsme na zemi? Že jsme spadli? Blbost. To by to přeci bole... Au. Nic neříkej, dáma má vždycky pravdu. I když ji zrovna nemá. Ta podlaha studí, možná by bylo lepší se zvednout, než se tu jen tak válet. Zařiď to, půjčím ti na chvilku ovládání. Že je tvoje? Už dávno ne, hošánku. To ti taky neřekli? Teď už je pozdě, neměl jsi mě zvát. Bytosti jako jsem já se nevyplácí zvát. Nikdy se nepoučíte. A teď mi vrať ovládání. Nedáš? Musím tě zklamat, máš smůlu. Vezmu si ho sama. Jsem silnější, než si myslíš, víš? Jsem silnější, než si vůbec dovedeš představit. I kdybys měl hodně velkou představivost. Vždycky je to stejné.
Tak. Vidíš. Kdybys mi ho dal rovnou, nemuselo tě to teď bolet. A nekvil mi tu, řídím. Konečně stojíme. Na čtyřech se stojí líp, to ti řeknu. Vy lidi to máte stejně blbě zařízený. Na dvou nohách. A bez ocasu. Ale co nejvíc nechápu je, jak můžete žít bez křídel. Jaký si to uděláš, takový to máš, co?
Zebou mě nohy a ta břečka kterou tě pomazali hrozně smrdí. Co to vlastně je? Ne, neříkej mi to, asi to radši nechci vědět. No vždyť to říkám, klidnější bych byla, kdybych to nevěděla. Fuj. A stejně je to zbytečný, všechny ty svíčky, kadidlo... Stačilo by pouze pronést ta slova, ale vy si na tyhle věci potrpíte, nemám pravdu? Zbytečný plýtvání.
Už abych byla pod volnou oblohou, tyhle zdi mě dusí. První krok... Jak že se to dělalo? Noha – dopředu – druhá... Jsi nějak zticha. Bojíš se? Cítím to. Smrdíš jako kořist. Prozatím si tě ale asi nechám. Když s tebou bude alespoň trochu zábava. Asi byla chyba tě kousnout, víc jsi mě bavil, když ses se mnou hádal. Tvůj vtip v tom kníkání ztrácí na síle. Přemýšlím, jestli se mi vůbec ještě vyplatíš. Co říkáš? Ale nepovídej. Ty prosíš. Ach jak hluboko jste za těch pár let klesli. No, možná trochu víc než pár, asi tak čtyři tisíce. Ten předtím neprosil. Bojoval. Být to drak, všichni by ho ctili. Byla ho škoda, ale musel odejít. Ale odešel důstojně. Se ctí. Ty taky půjdeš. Pro dvě duše v jednom těle není dost místa. Dělá to neplechu.
Už jsme u okna. Chceš se naposledy rozloučit se svým domovem? Odejít s pohledem na městské panorama... To odpovídá lidským představám o důstojné smrti? To už je teď stejně jedno.
Co jsi? Kdo jsi? Čí jsi? Odkud jsi? Jaký jsi? Jsi světlo? Jsi tma? Nic než nicota.
Jsem velká? Jsem malá? Jsem bílá? Jsem černá? Jsem mladá? Jsem stará? Jsem zlá? Jsem dobrá? Jsem živá? Jsem mrtvá? Jsem chytrá? Jsem hloupá? Jsem chladná? Jsem vřelá? Jsem světlo? Jsem tma? Jsem… jsem… jsem… jsem… jsem… Já JSEM.
Ovšem co jsem? No dobře, tak si nic neříkejte. Já se vás o nic neprosím. Zjistím si to všechno sama. A zkuste mi v tom zabránit. Tak je to správný, hezky rychle utečte, vypadněte z těch dveří, ať mám na to prostor. Tak dělejte. Padejte všichni. Že řvu? Ani bych neřekla. Kdybych řvala, vypadalo by to docela jinak. To byste teprve koukali, jak já umím řvát! Tak, konečně jsou pryč. Mají štěstí, jinak bych jim ukázala jak řvu, když se mi zachce. Tak copak to tu máme? Tohle asi bude hlava. Bývá to tak. A to následující by měl být krk. Pokud si pamatuju, mělo by se s tím dát hýbat. Zkus to. Hlavně opatrně. Pomalinku, polehýnku. Sakra! To mi nemohli vybrat něco lepšího? Nějaký pořádný plně funkční tělo? To toho chci fakt tak moc?! S tímhle se nedá dělat vůbec nic! Klid. Jen klid. Nesmím se nechat vytočit. To by bylo, aby se mi nepovedlo pohnout krkem! Pomaloučku, polehoučku… už to jde. Sice jen pár milimetrů, ale jde to.
Copak vidíme? No to jsem si mohla myslet. Nic. Tos mi nemohl připomenout, že musíme otevřít oči? Na všechno abych myslela sama. A neodmlouvej. Nelíbí se mi to. Oči otevřeny. Co vidíme? Fuj! Světlo. Štípe do očí, udělej s tím něco. Já nemám smůlu. Ty máš smůlu. Bolí tě to taky. Alespoň nějaká radost mi zůstala. Asi musíme chvilku počkat, ono se to srovná. Vidíš? Co jsem ti říkala? Já mám vždycky pravdu. Už je to lepší. Jak se říká téhle věci? No tak fajn, není to věc, ale obrazec. Jak se tomu říká? Ano, už vím. Čtverec. Je to čtverec. Dokonce jsou jich celé hordy, síť čtverců. Bílých. Nesnáším bílou. Čistě teoreticky by to mohl být strop, co říkáš? Čtverečkovaný. Říkáš kachlíky? Možná. Tamhle vzadu je světlejší, asi tam bude okno. Nebo světlo. Ten druhý konec je každopádně sympatičtější, ale nemůžeme si vybírat. Když už jsme jednou tady. Když nás sem poslali. Když nás tu spoutali. Zase. Zatracený lidi. Neobhajuj je, stejně ti to nepomůže. Nikdy nevědí, do čeho jdou. Ty to taky nevíš, co? Jasně. Stejně tu už dlouho nezůstaneš. Ale já taky ne. Světlo znamená cestu ven.
Jak že se to ovládá? Hlavu, použij hlavu. Ne. Hlava je mi k ničemu, svaly, to je ono. Svaly... Nic neříkej, já si vzpomenu sama. Není to tak těžký, víš? Mám v tom praxi, nejsem tu poprvé. Á – překulit teď! Vždyť to říkám. Mám cvik. Že jsme na zemi? Že jsme spadli? Blbost. To by to přeci bole... Au. Nic neříkej, dáma má vždycky pravdu. I když ji zrovna nemá. Ta podlaha studí, možná by bylo lepší se zvednout, než se tu jen tak válet. Zařiď to, půjčím ti na chvilku ovládání. Že je tvoje? Už dávno ne, hošánku. To ti taky neřekli? Teď už je pozdě, neměl jsi mě zvát. Bytosti jako jsem já se nevyplácí zvát. Nikdy se nepoučíte. A teď mi vrať ovládání. Nedáš? Musím tě zklamat, máš smůlu. Vezmu si ho sama. Jsem silnější, než si myslíš, víš? Jsem silnější, než si vůbec dovedeš představit. I kdybys měl hodně velkou představivost. Vždycky je to stejné.
Tak. Vidíš. Kdybys mi ho dal rovnou, nemuselo tě to teď bolet. A nekvil mi tu, řídím. Konečně stojíme. Na čtyřech se stojí líp, to ti řeknu. Vy lidi to máte stejně blbě zařízený. Na dvou nohách. A bez ocasu. Ale co nejvíc nechápu je, jak můžete žít bez křídel. Jaký si to uděláš, takový to máš, co?
Zebou mě nohy a ta břečka kterou tě pomazali hrozně smrdí. Co to vlastně je? Ne, neříkej mi to, asi to radši nechci vědět. No vždyť to říkám, klidnější bych byla, kdybych to nevěděla. Fuj. A stejně je to zbytečný, všechny ty svíčky, kadidlo... Stačilo by pouze pronést ta slova, ale vy si na tyhle věci potrpíte, nemám pravdu? Zbytečný plýtvání.
Už abych byla pod volnou oblohou, tyhle zdi mě dusí. První krok... Jak že se to dělalo? Noha – dopředu – druhá... Jsi nějak zticha. Bojíš se? Cítím to. Smrdíš jako kořist. Prozatím si tě ale asi nechám. Když s tebou bude alespoň trochu zábava. Asi byla chyba tě kousnout, víc jsi mě bavil, když ses se mnou hádal. Tvůj vtip v tom kníkání ztrácí na síle. Přemýšlím, jestli se mi vůbec ještě vyplatíš. Co říkáš? Ale nepovídej. Ty prosíš. Ach jak hluboko jste za těch pár let klesli. No, možná trochu víc než pár, asi tak čtyři tisíce. Ten předtím neprosil. Bojoval. Být to drak, všichni by ho ctili. Byla ho škoda, ale musel odejít. Ale odešel důstojně. Se ctí. Ty taky půjdeš. Pro dvě duše v jednom těle není dost místa. Dělá to neplechu.
Už jsme u okna. Chceš se naposledy rozloučit se svým domovem? Odejít s pohledem na městské panorama... To odpovídá lidským představám o důstojné smrti? To už je teď stejně jedno.
Co jsi? Kdo jsi? Čí jsi? Odkud jsi? Jaký jsi? Jsi světlo? Jsi tma? Nic než nicota.