tma
Za chladných nocí pozimních,
kdy všechna světla zhasnou,
přijíždí víla na saních,
sáně s vílou krásnou.
Saně tlačí spřežení
sedmi saní divých,
též tři oři šílení
a pět sirén tklivých.
Dále dvacet nočních můr
a stádo rarachů,
navrch osm kreatur,
co stvořeny jsou z prachu.
Ta víla, sic krásne je,
avšak v srdci zkažená.
Její vlasy hedvábné
nezakryjí, že je zlá.
Jezní v noci na svých saních
a rozdává smrt a strach.
Zpívá do tmy o svých dlaních,
které mění lidi v prach.
Zpívá si svou píseň zlou,
jejíž libé tóny křičí.
Nezadá si s ozvěnou,
ta jak vítr stále skučí.
Probudila staré síly,
světlonoši, andělé
bojíc se té zlé víly,
chovají se zbaběle.
Má někdo vůbec kuráž, sílu,
- to ptám se, když do srdce mi proudí strach -
zastaviti tu zlou vílu?
Tu, která mne změní v prach?
Křičím: Víla se blíží,
už je zde!
Ze svých saní na zem shlíží
a tváří se velmi zle.
Rty se pohnou, krvavé,
jak vlčích máků ruď.
Přikrčím se, namířím kopí staré,
teď míří na její hruď.
Kopí praská, zlomené -
smířený, oči zavírám
- na třísky rozdcené.
Má odvaha je ta tam.
Už v hlavě slyším její zpěv,
zpívá mi o mé smrti.
Touží ochutnat moji krev.
Slova vzduchem letí.
Stále bolest necítím,
tak otevřu oči -
slunce vyšlo mezitím
a zahnalo tmu noci.
Zářící kotouč svítí tam,
kde holá stráň strmá.
A tam, kde víla stávala,
teď stojí už jen vrba.
Znavený se posadím
pod její smutný kmen
a mlčky přemýšlím.
Byl to snad jen sen?
Zvedám se, a domů jdu
a stále nejsem moudřejší.
Naposled se ohlédnu -
- pod vrbou roste mák vlčí.
kdy všechna světla zhasnou,
přijíždí víla na saních,
sáně s vílou krásnou.
Saně tlačí spřežení
sedmi saní divých,
též tři oři šílení
a pět sirén tklivých.
Dále dvacet nočních můr
a stádo rarachů,
navrch osm kreatur,
co stvořeny jsou z prachu.
Ta víla, sic krásne je,
avšak v srdci zkažená.
Její vlasy hedvábné
nezakryjí, že je zlá.
Jezní v noci na svých saních
a rozdává smrt a strach.
Zpívá do tmy o svých dlaních,
které mění lidi v prach.
Zpívá si svou píseň zlou,
jejíž libé tóny křičí.
Nezadá si s ozvěnou,
ta jak vítr stále skučí.
Probudila staré síly,
světlonoši, andělé
bojíc se té zlé víly,
chovají se zbaběle.
Má někdo vůbec kuráž, sílu,
- to ptám se, když do srdce mi proudí strach -
zastaviti tu zlou vílu?
Tu, která mne změní v prach?
Křičím: Víla se blíží,
už je zde!
Ze svých saní na zem shlíží
a tváří se velmi zle.
Rty se pohnou, krvavé,
jak vlčích máků ruď.
Přikrčím se, namířím kopí staré,
teď míří na její hruď.
Kopí praská, zlomené -
smířený, oči zavírám
- na třísky rozdcené.
Má odvaha je ta tam.
Už v hlavě slyším její zpěv,
zpívá mi o mé smrti.
Touží ochutnat moji krev.
Slova vzduchem letí.
Stále bolest necítím,
tak otevřu oči -
slunce vyšlo mezitím
a zahnalo tmu noci.
Zářící kotouč svítí tam,
kde holá stráň strmá.
A tam, kde víla stávala,
teď stojí už jen vrba.
Znavený se posadím
pod její smutný kmen
a mlčky přemýšlím.
Byl to snad jen sen?
Zvedám se, a domů jdu
a stále nejsem moudřejší.
Naposled se ohlédnu -
- pod vrbou roste mák vlčí.