První cesta
Jsem divná. Nepatřím sem. Tohle mi běží hlavou od té doby, co mě představili té ženě. Pardon. Mé matce. Pořád tomu nějak nemůžu uvěřit. Samozřejmě bývaly doby, kdy jsem si říkala, že jsem divná jiná. Ale ani tady si nepřipadám tak zcela doma. Tohle místo mě děsí. Nejsou tu žádné okna. Všude jsou jen ty dveře. Ano, mám tu cokoliv, co si přeju, ale stejně… Připadám si hrozně hlídaná. Skoro jako ve vězení. Chodím jen na jídlo a zpátky do pokoje a ani tam nechodím sama, vždy mě někdo doprovází. Má ,,matka,, říká, že je to pro mou bezpečnost. Abych se neztratila. Prostě mě hlídají. Musím se s tím smířit.
Poznala jsem další lidi, kteří obývají tenhle dům, nebo hrad, nebo co je to zač. No lidi. Většina z nich vypadá jako ten první, který mě vedl tenkrát do sálu. Byl to tenkrát zvláštní rozhovor. Neřekla mi vlastně vůbec nic. Jen že se jmenuje Lilith (smála se přitom, že není ta, kterou lidé znají jako původní ženu Adamovu, jen ti co ji pojmenovávali, projevili zvláštní smysl pro humor. Neřekla rodiče. Jen ti, co ji pojmenovali) a že doufá, že jí budu někdy schopna odpustit. Pak mluvila o tom, že mě vlastně nikdy nechtěla opustit, ale okolnosti ji k tomu donutili. Že všechno udělala jen pro mé dobro. A nikdy mě nepřestala milovat. Řekla mi jak mě pojmenovala ona: Eruname. Taky se předem omlouvala za určité nepohodlí, a za to, že mě neustále bude někdo doprovázet. Pověděla mi, že tam určitě nebudu sama. Mám se prý koukat kolem sebe a uvidím spoustu zajímavých bytostí. Neřekla lidí. Bytostí. Například ten, co mě přivedl, se jmenuje Faheim. A je to trpaslík. A Lorain je vlkodlak.
Lorain… On je… On… Je jediný, jehož společnost mi dělá dobře. Chodí za mnou sice jen občas, ale zato se vždycky zdrží poměrně dlouhou dobu, a povídá si se mnou. On jediný mě poslouchá. Lilith jsem od našeho prvního setkání neviděla a trpaslíci, kteří mě vodí na jídlo (pokaždé jinou cestou, připadá mi jako by ten dům byl živý a neustále se měnil) se mnou nepromluví ani slovo. Vlastně se tváří, že vůbec neexistuju a že mě neslyší, když už si dovolím jim něco říct. Ale Lorain je jiný. Připadá mi, že nebýt jeho už dávno bych se tu zbláznila. Je milý. A takový strašně zvláštní. Má v očích takový zvláštní lesk, který jsem ještě u nikoho neviděla. A když se na mě podívá, celým tělem mi projede záchvěv a na ramenou mi vyskočí husí kůže. Mám ráda jeho společnost. Dokonce za mnou párkrát přišel i jako vlk. Vždycky se mi pak stulí u nohou a já ho drbu za ušima. Je to jediná má společnost, ale i kdyby nebyla, jsem s ním moc ráda.
Chybí mi Argó. Přílet si nepamatuju a od té doby jsem ji už ani neviděla. Říkám si kde asi je. A kde jsem vlastně já? Možná je vlastně dobře, že už jsem Lilith, mou matku, neviděla. Nahání mi strach. Možná je to jen můj pocit, ale taky má něco v očích. Ale na rozdíl od těch Lorainových mě nepřitahují, ale děsí.
Ve chvíli kdy jsem nad tím přemýšlela, vešel dovnitř Faheim: „ Připravte se, paní Vás očekává.“
Oblékla jsem se a vyšla ven, kde už čekal Lorain. Když viděl jak nervózně se tvářím, jemně mě vzal za ruku a do ucha mi zašeptal: „Neboj se. Aspoň konečně zažijeme něco pořádného.“
Na to jsem odvětila: „ Naposled, když jsem se pouštěla do nějakého dobrodružství, skončila jsem se ztrátou krve a na úplně neznámém místě.“
Jen se ušklíbl, stiskl mou ruku o něco víc, ale když viděl jak se na něj Faheim dívá, urychleně ji pustil. Pochvíli jsme došli k těm obrovským mahagonovým dveřím a vešli jsme dovnitř.
Tam už čekala jako poprvé Lilith na trůně. Netvářila se už ale tak dojatě, ani nesbíhala, aby mě objala. Dívala se naprosto klidně a vyrovnaně nejdřív na mě a pak na Loraina, který se jí poklonil a ustoupil a pár kroků dál. Pak pokývla na mě a řekla mi: „Přistup, dcero.“
Přišla jsem až k ní a ona pokračovala: „ Dnes přišel den, kdy se začneš učit, jak vládnout a zvládat těžké úkoly. Ale předtím by ses měla aspoň něco dozvědět o tomto místě. Jmenuje se to tady Mezičasí. Určitě jsi slyšela o lidech, kteří zmizeli a vrátili se po mnoha letech stejně staří a nikdo netušil, co se stalo. To proto, že zabloudili, nebo byli přivedeni sem. Tady čas neplyne obvyklým způsobem. Je pomalejší, dalo by se říct, že stojí. Samozřejmě hlavně proto tady nikdo nezůstává dlouhou dobu. Je to jen taková přestupní stanice.“ Zasmála se. „Představuj si to tady jako křižovatku. Všechny dveře, které tady jsou, vedou do jiných světů. A v každém z nich utíká čas trošku jinak. Proto tady neplyne skoro vůbec. Aby se to vyrovnalo. Občas je těžké vyrovnat se s přechodem ze světa do světa. Věř mi je to horší, než zvykat si na jiné časové pásmo. To je zatím všechno co potřebuješ vědět. Teď se do jednoho takového světa podíváš. Musíš se ještě hodně učit. A s tím ti pomohou Lorain a Argó, která tě tam už čeká.“
Pak se otočila k Lorainovi: „Můžete vyrazit. A prosím starejte se mi o ni. Nechci o ni znova přijít.“
„Ano má paní. Tak pojď!“ otočil se ke mně. Tak jsme zase vyrazili bludištěm chodeb.
„Kam to vlastně jdeme? Co tam budu dělat?“ byla jsem zmatená.
„To ti vysvětlí Argó,“ pobídl mě do zeleně zbarvených dveří.
Otevřela jsem je a zprvu jsem neviděla nic než zelené světlo. A pak jsem vkročila do jiného světa s Lorainem držícím mě za ruku.
Poznala jsem další lidi, kteří obývají tenhle dům, nebo hrad, nebo co je to zač. No lidi. Většina z nich vypadá jako ten první, který mě vedl tenkrát do sálu. Byl to tenkrát zvláštní rozhovor. Neřekla mi vlastně vůbec nic. Jen že se jmenuje Lilith (smála se přitom, že není ta, kterou lidé znají jako původní ženu Adamovu, jen ti co ji pojmenovávali, projevili zvláštní smysl pro humor. Neřekla rodiče. Jen ti, co ji pojmenovali) a že doufá, že jí budu někdy schopna odpustit. Pak mluvila o tom, že mě vlastně nikdy nechtěla opustit, ale okolnosti ji k tomu donutili. Že všechno udělala jen pro mé dobro. A nikdy mě nepřestala milovat. Řekla mi jak mě pojmenovala ona: Eruname. Taky se předem omlouvala za určité nepohodlí, a za to, že mě neustále bude někdo doprovázet. Pověděla mi, že tam určitě nebudu sama. Mám se prý koukat kolem sebe a uvidím spoustu zajímavých bytostí. Neřekla lidí. Bytostí. Například ten, co mě přivedl, se jmenuje Faheim. A je to trpaslík. A Lorain je vlkodlak.
Lorain… On je… On… Je jediný, jehož společnost mi dělá dobře. Chodí za mnou sice jen občas, ale zato se vždycky zdrží poměrně dlouhou dobu, a povídá si se mnou. On jediný mě poslouchá. Lilith jsem od našeho prvního setkání neviděla a trpaslíci, kteří mě vodí na jídlo (pokaždé jinou cestou, připadá mi jako by ten dům byl živý a neustále se měnil) se mnou nepromluví ani slovo. Vlastně se tváří, že vůbec neexistuju a že mě neslyší, když už si dovolím jim něco říct. Ale Lorain je jiný. Připadá mi, že nebýt jeho už dávno bych se tu zbláznila. Je milý. A takový strašně zvláštní. Má v očích takový zvláštní lesk, který jsem ještě u nikoho neviděla. A když se na mě podívá, celým tělem mi projede záchvěv a na ramenou mi vyskočí husí kůže. Mám ráda jeho společnost. Dokonce za mnou párkrát přišel i jako vlk. Vždycky se mi pak stulí u nohou a já ho drbu za ušima. Je to jediná má společnost, ale i kdyby nebyla, jsem s ním moc ráda.
Chybí mi Argó. Přílet si nepamatuju a od té doby jsem ji už ani neviděla. Říkám si kde asi je. A kde jsem vlastně já? Možná je vlastně dobře, že už jsem Lilith, mou matku, neviděla. Nahání mi strach. Možná je to jen můj pocit, ale taky má něco v očích. Ale na rozdíl od těch Lorainových mě nepřitahují, ale děsí.
Ve chvíli kdy jsem nad tím přemýšlela, vešel dovnitř Faheim: „ Připravte se, paní Vás očekává.“
Oblékla jsem se a vyšla ven, kde už čekal Lorain. Když viděl jak nervózně se tvářím, jemně mě vzal za ruku a do ucha mi zašeptal: „Neboj se. Aspoň konečně zažijeme něco pořádného.“
Na to jsem odvětila: „ Naposled, když jsem se pouštěla do nějakého dobrodružství, skončila jsem se ztrátou krve a na úplně neznámém místě.“
Jen se ušklíbl, stiskl mou ruku o něco víc, ale když viděl jak se na něj Faheim dívá, urychleně ji pustil. Pochvíli jsme došli k těm obrovským mahagonovým dveřím a vešli jsme dovnitř.
Tam už čekala jako poprvé Lilith na trůně. Netvářila se už ale tak dojatě, ani nesbíhala, aby mě objala. Dívala se naprosto klidně a vyrovnaně nejdřív na mě a pak na Loraina, který se jí poklonil a ustoupil a pár kroků dál. Pak pokývla na mě a řekla mi: „Přistup, dcero.“
Přišla jsem až k ní a ona pokračovala: „ Dnes přišel den, kdy se začneš učit, jak vládnout a zvládat těžké úkoly. Ale předtím by ses měla aspoň něco dozvědět o tomto místě. Jmenuje se to tady Mezičasí. Určitě jsi slyšela o lidech, kteří zmizeli a vrátili se po mnoha letech stejně staří a nikdo netušil, co se stalo. To proto, že zabloudili, nebo byli přivedeni sem. Tady čas neplyne obvyklým způsobem. Je pomalejší, dalo by se říct, že stojí. Samozřejmě hlavně proto tady nikdo nezůstává dlouhou dobu. Je to jen taková přestupní stanice.“ Zasmála se. „Představuj si to tady jako křižovatku. Všechny dveře, které tady jsou, vedou do jiných světů. A v každém z nich utíká čas trošku jinak. Proto tady neplyne skoro vůbec. Aby se to vyrovnalo. Občas je těžké vyrovnat se s přechodem ze světa do světa. Věř mi je to horší, než zvykat si na jiné časové pásmo. To je zatím všechno co potřebuješ vědět. Teď se do jednoho takového světa podíváš. Musíš se ještě hodně učit. A s tím ti pomohou Lorain a Argó, která tě tam už čeká.“
Pak se otočila k Lorainovi: „Můžete vyrazit. A prosím starejte se mi o ni. Nechci o ni znova přijít.“
„Ano má paní. Tak pojď!“ otočil se ke mně. Tak jsme zase vyrazili bludištěm chodeb.
„Kam to vlastně jdeme? Co tam budu dělat?“ byla jsem zmatená.
„To ti vysvětlí Argó,“ pobídl mě do zeleně zbarvených dveří.
Otevřela jsem je a zprvu jsem neviděla nic než zelené světlo. A pak jsem vkročila do jiného světa s Lorainem držícím mě za ruku.