Slunečnice pro démonku
Teplé barvy se rozlévaly po ranní obloze, připravovaly místo pro slunce, které se pomalu vynořovalo zpoza lesů. Velkolepý vstup na scénu, pomyslela si a zakroutila hlavou. Takových hvězdiček mají u nich hned několik. Poposedla si blíž k okraji skály a začala klátit nohama nad hlubokou propastí, k tomu si prozpěvovala, nepřirozeně hluboký hlas rozvibroval kámen kolem ní. Hleděla dolů, doufala, že sopka tentokrát eroduje, moc by ji to potěšilo, nedaleko odsud je město a kdyby se láva dostala až tam! Rozzářily se jí oči, neměla lidi ráda, obzvláště ne, po tom, co ji zde uvěznili. V této dimenzi bez všeho co měla ráda. Žádné války, monstra, démoni, nadpřirozeno, nic. Je to tu horší než v zhu’lacké věznici. Dokud odsud mohla kdykoli pryč, docela se jí tu i líbilo. Jenže to neměla tohle hloupé lidské tělo a mohla pít jelení krev, kdy chtěla. Naposledy pohlédla do temnoty pod ní, jestli se přeci jen brána do její dimenze neotevřela, ale nestalo se tak. Zlostně zahodila modrý tulipán, který celou dobu třímala v ruce a potom zamířila k cestě ze sopky. Otec si dává na čas. Opatrně sestupovala dolů, šaty povytažené nad kotníky se zlatě leskly. Cesta dál vedla zemědělsky nevyužívanou krajinou, kvůli náboženským obřadům, které zde probíhaly. Bez zájmu pokračovala až k hranicím města, prohlédla si objímající se pár a pak prošla branou. Zamířila do centra, zrovna tam totiž probíhaly trhy a ona měla ráda, když jí obchodníci lichotili a podlézali. Trochu si prohrábla rudé vlnité vlasy a zrychlila krok. Na náměstí přistoupila k prvnímu stánku a začala si prohlížet vystavené zboží. Bělovlasá stařenka zde prodávala různé masti, některé zajímavě voněly, jiné však nepředstavitelně páchly, znechuceně odvrátila hlavu a popošla vedle.
„Dobré ráno, mohu vám nabídnout tento diamantový náhrdelník? Kameny na něm jsou čisté a průzračné jako vaše duše,“ ozval se zpoza pultu vysoký mužský hlas. Pobaveně se ušklíbla.
„Ne, nelíbí se mi a tyhle sklíčka rozhodně nejsou diamanty, podvodníku!“ utrhla se na něj a odkráčela pryč, prodavač se za ní ukřivděně podíval a jal se nabízet šperk jiné zákaznici. Tvářila se znuděně, tentokrát tu nebylo nic, co by ji zaujalo a navíc si jí skoro nevšímali.
„Lasičko!“ Cukla sebou a hledala kolem sebe osobu, co ji takto oslovila. Kus od ní stál zavalitý chlapík s milým úsměvem.
„Neříkej mi tak!“ rozzlobila se a otočila se k odchodu.
„Omlouvám se, počkej,“ zavolal za ní.
„Proč bych měla, už jsem ti přece říkala, že nic nechci, tebe ani tvé dárky…“ zamyslela se, dárky vlastně chtěla.
„Líbíš se mi takhle vzpurná,“ zazubil se a stoupl si blíž k ní, „pročpak se tu procházíš mezi těmi chudáky? Tebe by měli nosit na rukou, aby se tvé nohy nemusely dotýkat země.“ Tyhle jeho řeči byly jedním ze dvou důvodů, proč se s ním ještě zahazovala. Musela si něčím ukrátit dobu, než se bude moct vrátit domů.
„To máš pravdu,“ poznamenala a podívala se na něj, „už budu muset jít, ještě… mám něco na práci.“
„Jistě, nebudu tě zdržovat, mám pro tebe ještě tuhle malou drobnost, povedla se mi vyšlechtit tahle nová barevná odrůda vlčího máku. Je to obyčejná rostlinka, ale tahle zářivě fialová jí dodává zvláštní kouzlo, nemyslíš?“ zeptal se a podal jí květinu, kterou do teď držel schovanou za zády. Prohlédla si ji, jeho květiny se jí líbily, nerada si to připouštěla a rozhodně mu to nemínila říkat.
„Asi,“ odpověděla a vzala si ji od něj, „díky,“ dodala šeptem a odešla. Zahradník za ní ještě chvíli hleděl a usmíval se, pak se otočil a pomalu kráčel po kamenné cestě směrem ke svému baráčku na okraji města. Ona mířila do místního hotelu, kde občas přespávala. Ubytování zde poskytovala postarší vdova, která si nechávala říkat paní Oteková, i když se tak nejmenoval její manžel, ani ona sama za svobodna. To se démonce velmi příčilo, ona přece nemá potřebu nikomu podlézat. Položila vlčí mák na polštář ve svém pokoji a posadila se do čalouněného křesílka k oknu.
***
Opět kráčela po cestě k sopce, kontrolovala, jestli se brána neotevřela každý den, za žádnou cenu to nechtěla propásnout. Někdo ji sledoval, otočila se.
„Dobré časné ráno, Skřivánku,“ pozdravil ji.
„Přestaň mi dávat tyhle hloupé přezdívky.“
„Tak mi pověz své jméno, prosím,“ zadíval se na ní, zamračila se.
„Amione, tak se jmenuju,“ zamumlala, ale on ji slyšel.
„To je nádherné jméno, úplně se k tobě hodí, víš?“
„Jistě,“ řekla a pokračovala v cestě.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se a doběhl ji.
„Ne.“
„Proč ne?“
„Musím jít sama a nevyptávej se mě pořád, nemám to ráda.“
„Dobře, omlouvám se. Počkám tu na tebe, ano?“ řekl a zůstal stát uprostřed cesty, neohlédla se za ním, ale letmo pohladila okvětní lístek fialového máku, který měla zastrčený za šátkem uvázaným kolem pasu. Nahoře došla až ke kraji kráteru a zahleděla se dolů. Dnes ne, ještě pořád ne. Zlostně zahodila květinu, potom rychle seběhla k cestičce a tou pokračovala dál. Přemýšlela, jestli tam ještě stojí a čeká na ni, zpomalila, aby si nemyslel, že za ním spěchala. Nechce ho, nepotřebuje ho. Bylo by to pod její úroveň. Zastavila se, nad hlavou jí prolétl orel, pozorovala, jak krouží nad loukou a hledá kořist.
„Já, šel jsem ti naproti, dlouho ses nevracela.“ Aniž si to uvědomila, usmála se na něj, krátce, ale přesto.
„Byla jsem tam jen chvíli, kratší dobu než obvykle,“ řekla a chtěla kolem něj projít. Chytil ji za ruku. Ženské tělo je tak slabé!
„Vím, ale pro mě to byla celá věčnost, věříš mi?“ upřeně jí hleděl do očí, byly chladně zelené. Ještě nikdy podobné neviděl. Neodpověděla, ale snažila se vyprostit z jeho sevření.
„Amion? Zůstaň tu se mnou chvíli, nebo napořád. Neopouštěj mě,“ řekl a posadil ji do trávy.
„Já ale nechci! Musím…“ položil jí prst na ústa.
„Pššt, nemusíš. Není kam spěchat, podívej na ta oblaka.“
„Co s nimi?“
„Nepřipomíná ti támhleten kuře?“ zeptal se. Zvedla hlavu.
„Vypadá spíš jako dračí hlava,“ řekla po chvíli.
„Drak? Draci jsou zlí a nebezpeční. Radši bych, aby to bylo kuřátko,“ poznamenal.
„Ne, nejsou,“ odporovala mu.
„Už si nějakého viděla, má milá?“ pohlédl na ni.
„Ano… ne! Možná, ne tady. Nejsem tvoje!“ rozzlobila se.
„Jistě. A kde, když ne tady?“
„V jiné… dimenzi,“ odpověděla.
„Dimenzi? Co mi to tu povídáš? Nerozumím.“
„Ne, nic. Už na to nemysli.“
„Říkáš tedy, že někde jsou? Velcí, s křídly, dštící oheň?“ vypadal, že ho tohle téma velmi zaujalo. Čekal, co odpoví.
„Ehm, nic takového jsem neřekla, jen, že jsem je neviděla tady. Už dost řečí. Chci být zase sama,“ řekla a vstala, nechala ho sedět ve vysoké trávě.
***
Nemohla sedět zavřená u sebe, pořád na něj myslela, přestože nechtěla a zlobila se kvůli tomu na sebe. Teď procházela městem sem a tam, nahlížela do obchůdků, aby zjistila, jestli v nějakém z nich zrovna není. Chtěla ho potkat, ale ne blízko jeho domu. Mohlo by to pak vypadat, že za ním šla, dalo by se říct, že se chovala velmi dětinsky. Nikde ho však nezastihla. Zase si čaruje s těmi hloupými kytkami.
„Hlupák!“ vykřikla, aniž si to uvědomila, krysa plížící se podél zdi polekaně vypískla. Amion se kolem sebe ještě rozhlédla a pak zamířila na místní hřbitov, jediné místo, kde tu měla klid. Byl obehnaný vysokou zdí a jedinou možností, jak se tam dostat bylo přelézt ji, nebo projít skrz kostel. Nikdo krom kněze a hrobníka tam nechodil a nekonaly se tu pohřby, lidé na tomto světě se nepředstavitelně báli smrti. Nesmělo se mluvit o ní a ani o mrtvých. Nechápala proč, ona brala smrt jako něco přirozeného, mnohdy zábavného. Vzpomněla si na příhodu o muži zabitém při lovu, jeho přítel si ho totiž spletl s jelenem. Uchechtla se a pak došla k místu, kudy se bez větších obtíží dala zeď přelézt. Náhrobky se lišily pouze jmény narychlo vyrytými do kamenných desek, žádné svíčky ani květiny. Opřela se o hrob Davida Kováře, zemřel v pouhých devatenácti letech. Přemýšlela, co se mu mohlo asi přihodit, potom se začala procházet mezi náhrobky a přemítala o zahradníkovi. Nemiluji ho, nemůžu ho milovat, ujišťovala se. Tohle se jí ještě nestalo, nikdy na nikoho nemyslela tak často, nikdy u sebe nechtěla nikoho mít. Zdálo se jí, že samotné je jí nejlíp a teď si nebyla jistá. Potřebovala si nějak ulevit, tak chvíli nadávala muži, jenž ležel dva metry pod ní. Stejně je mu to už jedno, a jestli ne, co je mi po tom, zamračila se a vyškrábala se na zídku, chtěla přijít na jiné myšlenky a tady to nešlo. Na druhé straně ladně seskočila dolů a urovnala si šaty. S nevinným výrazem odešla, netušila, jak dlouho na hřbitově byla, ale podle slunce tipovala tak dvě hodiny, čas tam utíkal tak rychle. Pozorovala mraky, všechny jí připomínaly kuřata, draky nebo draky požírající kuřata. Jako malá jednoho viděla, sice byla schovaná v křoví, ale kdo by v tu chvíli nebyl. Jeho nádherné smaragdové šupiny, obrovská křídla a ostré černé ostny po hřbetě ji naprosto uchvátily. Nic tak vzrušujícího jakživ neviděla. Při té vzpomínce se usmála, snad se jí ještě někdy poštěstí. Celou dobu nevnímala, kudy šla, a když se teď zastavila, uvědomila si, že je u zahradníkova domu. Okamžitě se otočila k odchodu.
„Amion, přišla jsi za mnou?“
„Ne, “ zamumlala nejistě a podívala se na něj, přicházel od města. Jak to, že si ho tam tedy nevšimla?
„Tak co tady děláš?“
„Nic. Jen jsem šla kolem, tady, hmm, k tomu… Co tě to zajímá!“ zamračila se, doufala, že už se pak nebude vyptávat.
„Aha,“ odpověděl a zamířil ke dveřím. Koukala za ním. Dneska nebudou lichotky? Udělala pár kroků směrem k němu.
„Chceš jít ke mně?“ zeptal se podiveně.
„Nechci.“
„Tak dobře, ale mám doma moc dobrý čaj, dostal jsem ho od paní, které jsem se postaral o zahradu,“ řekl. Možná by mohla, jen aby se zabavila, stejně nemá co dělat.
„No, tak dobře, chvíli bych mohla pobýt.“
„Výborně, tak pojď dál!“ usmál se a podržel jí dveře. Opatrně kolem něj vešla dovnitř, zastavila se u jídelního stolu a rozhlížela se kolem. Na stěnách viselo několik obrázků krajin a nějakých lidí, neznala je, tak ji nezajímali. Pokoj byl docela malý, na to kolik nábytku zde bylo. V jednom rohu kuchyňská linka, uprostřed jídelna a naproti u okna stůl, vedle něj stála přeplněná knihovna. Viktor Bobulka, Zahrádka na jaře; Ladislav Kozinožka, Hnojení; Amos J. Rubín, Rostlinné druhy, ilustrované. Nuda, poznamenala v duchu. Sklouzla pohledem na dvě křesla stojící vedle sebe, jedno hnědé a druhé fialové s růžovými květinami.
„Posaď se, kamkoli chceš, připravím ten čaj, ano?“ řekl a stoupl si k lince, dal ohřát vodu a začal srovnávat hrnky na tác.
„Dobře,“ odpověděla a sedla si ke stolu, pak ho chvíli tiše pozorovala.
„Máš to tu zařízené,“ vyhrkla najednou.
„Ano, to mám, lepší než sedět na zemi,“ pobaveně se usmál.
„Hezky, myslela jsem hezky zařízené,“ opravila se a pohlédla z okna.
„Díky,“ zalil čaj vodou a pomalu odnesl podnos na stůl, „budeme muset chvíli počkat, ještě je to příliš horké.“
„Jistě, není kam spěchat.“
„Máš naprostou pravdu, nejkrásnější.“
„Nechtěl si říct Amion?“
„Samozřejmě, promiň,“ posadil se naproti ní a zahleděl se na ni. Všimla si, jak mu září oči, rychle se podívala jinam.
„Nemusíš nic říkat, stačí, že tu jsi,“ letmo jí pohladil ruku. Polekaně sebou cukla a rychle si vzala sušenku, aby neřekla něco, co nechtěla.
„Ty jsem pekl sám, dneska ráno. Chutnají ti?“
„Jsou moc dobré,“ odpověděla a vzala si do ruky jeden z hrnků, „odkud ty čaje jsou?“ zeptala se ho.
„Prý z daleka, z Japonska. Nevím kde přesně to je, ale věřím tomu, co mi říkala.“
„A věříš všemu, co říkám já?“
„Ano,“ odpověděl bez váhání. Napila se, venku už padala tma a tady jí vůbec nebylo zle. Všimla si, že on už měl dopito, vzala si další zákusek. Povídali si ještě dlouho, měsíc už vystoupal vysoko na oblohu a ona stále nebyla unavená. Zachutnala jí i medovina, kterou jí nabídl. Teď seděli naproti sobě, stůl byl uklizený, ona v ruce držela nádhernou černou slunečnici, kterou jí právě donesl, a hleděli si do očí.
„Tahle se mi povedla víceméně náhodou, původně měla být červená. Tuhle barvu jsem ani nikdy neplánoval.“
„Mně se líbí, je mnohem nezvyklejší, než všechny tvé ostatní květiny dohromady,“ řekla, pomalu vstala a zastavila se u židle, kde seděl, chvíli netušil, co by měl udělat, pak ji ale napodobil. Byli tak blízko u sebe, jako nikdy, cítil její dech a ona jeho. Stále nevěděla, co si má myslet, ale teď jí to bylo jedno. Byla tu s ním a chtěla tu být s ním. Najednou ji políbil a nejen to, dokonce jí i chytil kolem pasu. Nechtěla, aby přestal, ale pak ho najednou odstrčila. Vylekaně mu pohlédla do očí a vyběhla ven, slunečnici křečovitě svírala v prstech. Pokusil se ji zastavit, ale byla rychlejší než on, stál venku a snažil se zjistit, kudy utíkala. Všechna záře a radost se mu z očí vytratila.
***
Probudila se na vrcholu sopky, šaty měla zašpiněné a trochu potrhané. Jakmile začala vnímat okolí, okamžitě vstala a opatrně došla na okraj kráteru. Srdce se jí rozbušilo, proč teď? Čekala tolik dní předtím a tak moc, až ji to skoro přivádělo k šílenství. Každý z těch dní by se zpátky vrátila bez rozmýšlení. Kdy se to stalo, proč jsem si něčeho nevšimla dřív? Nemuselo to takhle dopadnout, ani zdaleka ne! Rozplakala se, poprvé za svůj život. Jako démonka nebrečela, nikdy neměla proč a její tělo asi nic takového neumělo. Podívala se směrem k zahradníkovu domu, neviděla ho, ale věděla, že tam je, pak se podívala dolů, netušila, jestli by se sem mohla ještě vrátit, ale to, čeho se vskutku bála, bylo, jestli by na ni čekal. Hlásek uvnitř ní jí říkal, že ne. Ona si ho nezaslouží, není člověk a on by to časem přece poznal. Začal by se jí bát a už by se na ni nepodíval, tak jako předtím. Nikdy se nestyděla, za to, co je a byla, ale teď se nenáviděla. Uvědomila si, že s ním nemůže být, a i když mu tím zlomí srdce, bude to pro něj tahle lepší. Opakovala si to v duchu, aby tomu uvěřila, potom položila černou květnu na plochý kámen, na kterém tu sedávala. Dívala se na ni a odtrhla si jeden okvětní lístek. Jeden jediný. Zavřela oči a přestala vnímat vše kolem sebe.
„Dobré ráno, mohu vám nabídnout tento diamantový náhrdelník? Kameny na něm jsou čisté a průzračné jako vaše duše,“ ozval se zpoza pultu vysoký mužský hlas. Pobaveně se ušklíbla.
„Ne, nelíbí se mi a tyhle sklíčka rozhodně nejsou diamanty, podvodníku!“ utrhla se na něj a odkráčela pryč, prodavač se za ní ukřivděně podíval a jal se nabízet šperk jiné zákaznici. Tvářila se znuděně, tentokrát tu nebylo nic, co by ji zaujalo a navíc si jí skoro nevšímali.
„Lasičko!“ Cukla sebou a hledala kolem sebe osobu, co ji takto oslovila. Kus od ní stál zavalitý chlapík s milým úsměvem.
„Neříkej mi tak!“ rozzlobila se a otočila se k odchodu.
„Omlouvám se, počkej,“ zavolal za ní.
„Proč bych měla, už jsem ti přece říkala, že nic nechci, tebe ani tvé dárky…“ zamyslela se, dárky vlastně chtěla.
„Líbíš se mi takhle vzpurná,“ zazubil se a stoupl si blíž k ní, „pročpak se tu procházíš mezi těmi chudáky? Tebe by měli nosit na rukou, aby se tvé nohy nemusely dotýkat země.“ Tyhle jeho řeči byly jedním ze dvou důvodů, proč se s ním ještě zahazovala. Musela si něčím ukrátit dobu, než se bude moct vrátit domů.
„To máš pravdu,“ poznamenala a podívala se na něj, „už budu muset jít, ještě… mám něco na práci.“
„Jistě, nebudu tě zdržovat, mám pro tebe ještě tuhle malou drobnost, povedla se mi vyšlechtit tahle nová barevná odrůda vlčího máku. Je to obyčejná rostlinka, ale tahle zářivě fialová jí dodává zvláštní kouzlo, nemyslíš?“ zeptal se a podal jí květinu, kterou do teď držel schovanou za zády. Prohlédla si ji, jeho květiny se jí líbily, nerada si to připouštěla a rozhodně mu to nemínila říkat.
„Asi,“ odpověděla a vzala si ji od něj, „díky,“ dodala šeptem a odešla. Zahradník za ní ještě chvíli hleděl a usmíval se, pak se otočil a pomalu kráčel po kamenné cestě směrem ke svému baráčku na okraji města. Ona mířila do místního hotelu, kde občas přespávala. Ubytování zde poskytovala postarší vdova, která si nechávala říkat paní Oteková, i když se tak nejmenoval její manžel, ani ona sama za svobodna. To se démonce velmi příčilo, ona přece nemá potřebu nikomu podlézat. Položila vlčí mák na polštář ve svém pokoji a posadila se do čalouněného křesílka k oknu.
***
Opět kráčela po cestě k sopce, kontrolovala, jestli se brána neotevřela každý den, za žádnou cenu to nechtěla propásnout. Někdo ji sledoval, otočila se.
„Dobré časné ráno, Skřivánku,“ pozdravil ji.
„Přestaň mi dávat tyhle hloupé přezdívky.“
„Tak mi pověz své jméno, prosím,“ zadíval se na ní, zamračila se.
„Amione, tak se jmenuju,“ zamumlala, ale on ji slyšel.
„To je nádherné jméno, úplně se k tobě hodí, víš?“
„Jistě,“ řekla a pokračovala v cestě.
„Můžu tě doprovodit?“ zeptal se a doběhl ji.
„Ne.“
„Proč ne?“
„Musím jít sama a nevyptávej se mě pořád, nemám to ráda.“
„Dobře, omlouvám se. Počkám tu na tebe, ano?“ řekl a zůstal stát uprostřed cesty, neohlédla se za ním, ale letmo pohladila okvětní lístek fialového máku, který měla zastrčený za šátkem uvázaným kolem pasu. Nahoře došla až ke kraji kráteru a zahleděla se dolů. Dnes ne, ještě pořád ne. Zlostně zahodila květinu, potom rychle seběhla k cestičce a tou pokračovala dál. Přemýšlela, jestli tam ještě stojí a čeká na ni, zpomalila, aby si nemyslel, že za ním spěchala. Nechce ho, nepotřebuje ho. Bylo by to pod její úroveň. Zastavila se, nad hlavou jí prolétl orel, pozorovala, jak krouží nad loukou a hledá kořist.
„Já, šel jsem ti naproti, dlouho ses nevracela.“ Aniž si to uvědomila, usmála se na něj, krátce, ale přesto.
„Byla jsem tam jen chvíli, kratší dobu než obvykle,“ řekla a chtěla kolem něj projít. Chytil ji za ruku. Ženské tělo je tak slabé!
„Vím, ale pro mě to byla celá věčnost, věříš mi?“ upřeně jí hleděl do očí, byly chladně zelené. Ještě nikdy podobné neviděl. Neodpověděla, ale snažila se vyprostit z jeho sevření.
„Amion? Zůstaň tu se mnou chvíli, nebo napořád. Neopouštěj mě,“ řekl a posadil ji do trávy.
„Já ale nechci! Musím…“ položil jí prst na ústa.
„Pššt, nemusíš. Není kam spěchat, podívej na ta oblaka.“
„Co s nimi?“
„Nepřipomíná ti támhleten kuře?“ zeptal se. Zvedla hlavu.
„Vypadá spíš jako dračí hlava,“ řekla po chvíli.
„Drak? Draci jsou zlí a nebezpeční. Radši bych, aby to bylo kuřátko,“ poznamenal.
„Ne, nejsou,“ odporovala mu.
„Už si nějakého viděla, má milá?“ pohlédl na ni.
„Ano… ne! Možná, ne tady. Nejsem tvoje!“ rozzlobila se.
„Jistě. A kde, když ne tady?“
„V jiné… dimenzi,“ odpověděla.
„Dimenzi? Co mi to tu povídáš? Nerozumím.“
„Ne, nic. Už na to nemysli.“
„Říkáš tedy, že někde jsou? Velcí, s křídly, dštící oheň?“ vypadal, že ho tohle téma velmi zaujalo. Čekal, co odpoví.
„Ehm, nic takového jsem neřekla, jen, že jsem je neviděla tady. Už dost řečí. Chci být zase sama,“ řekla a vstala, nechala ho sedět ve vysoké trávě.
***
Nemohla sedět zavřená u sebe, pořád na něj myslela, přestože nechtěla a zlobila se kvůli tomu na sebe. Teď procházela městem sem a tam, nahlížela do obchůdků, aby zjistila, jestli v nějakém z nich zrovna není. Chtěla ho potkat, ale ne blízko jeho domu. Mohlo by to pak vypadat, že za ním šla, dalo by se říct, že se chovala velmi dětinsky. Nikde ho však nezastihla. Zase si čaruje s těmi hloupými kytkami.
„Hlupák!“ vykřikla, aniž si to uvědomila, krysa plížící se podél zdi polekaně vypískla. Amion se kolem sebe ještě rozhlédla a pak zamířila na místní hřbitov, jediné místo, kde tu měla klid. Byl obehnaný vysokou zdí a jedinou možností, jak se tam dostat bylo přelézt ji, nebo projít skrz kostel. Nikdo krom kněze a hrobníka tam nechodil a nekonaly se tu pohřby, lidé na tomto světě se nepředstavitelně báli smrti. Nesmělo se mluvit o ní a ani o mrtvých. Nechápala proč, ona brala smrt jako něco přirozeného, mnohdy zábavného. Vzpomněla si na příhodu o muži zabitém při lovu, jeho přítel si ho totiž spletl s jelenem. Uchechtla se a pak došla k místu, kudy se bez větších obtíží dala zeď přelézt. Náhrobky se lišily pouze jmény narychlo vyrytými do kamenných desek, žádné svíčky ani květiny. Opřela se o hrob Davida Kováře, zemřel v pouhých devatenácti letech. Přemýšlela, co se mu mohlo asi přihodit, potom se začala procházet mezi náhrobky a přemítala o zahradníkovi. Nemiluji ho, nemůžu ho milovat, ujišťovala se. Tohle se jí ještě nestalo, nikdy na nikoho nemyslela tak často, nikdy u sebe nechtěla nikoho mít. Zdálo se jí, že samotné je jí nejlíp a teď si nebyla jistá. Potřebovala si nějak ulevit, tak chvíli nadávala muži, jenž ležel dva metry pod ní. Stejně je mu to už jedno, a jestli ne, co je mi po tom, zamračila se a vyškrábala se na zídku, chtěla přijít na jiné myšlenky a tady to nešlo. Na druhé straně ladně seskočila dolů a urovnala si šaty. S nevinným výrazem odešla, netušila, jak dlouho na hřbitově byla, ale podle slunce tipovala tak dvě hodiny, čas tam utíkal tak rychle. Pozorovala mraky, všechny jí připomínaly kuřata, draky nebo draky požírající kuřata. Jako malá jednoho viděla, sice byla schovaná v křoví, ale kdo by v tu chvíli nebyl. Jeho nádherné smaragdové šupiny, obrovská křídla a ostré černé ostny po hřbetě ji naprosto uchvátily. Nic tak vzrušujícího jakživ neviděla. Při té vzpomínce se usmála, snad se jí ještě někdy poštěstí. Celou dobu nevnímala, kudy šla, a když se teď zastavila, uvědomila si, že je u zahradníkova domu. Okamžitě se otočila k odchodu.
„Amion, přišla jsi za mnou?“
„Ne, “ zamumlala nejistě a podívala se na něj, přicházel od města. Jak to, že si ho tam tedy nevšimla?
„Tak co tady děláš?“
„Nic. Jen jsem šla kolem, tady, hmm, k tomu… Co tě to zajímá!“ zamračila se, doufala, že už se pak nebude vyptávat.
„Aha,“ odpověděl a zamířil ke dveřím. Koukala za ním. Dneska nebudou lichotky? Udělala pár kroků směrem k němu.
„Chceš jít ke mně?“ zeptal se podiveně.
„Nechci.“
„Tak dobře, ale mám doma moc dobrý čaj, dostal jsem ho od paní, které jsem se postaral o zahradu,“ řekl. Možná by mohla, jen aby se zabavila, stejně nemá co dělat.
„No, tak dobře, chvíli bych mohla pobýt.“
„Výborně, tak pojď dál!“ usmál se a podržel jí dveře. Opatrně kolem něj vešla dovnitř, zastavila se u jídelního stolu a rozhlížela se kolem. Na stěnách viselo několik obrázků krajin a nějakých lidí, neznala je, tak ji nezajímali. Pokoj byl docela malý, na to kolik nábytku zde bylo. V jednom rohu kuchyňská linka, uprostřed jídelna a naproti u okna stůl, vedle něj stála přeplněná knihovna. Viktor Bobulka, Zahrádka na jaře; Ladislav Kozinožka, Hnojení; Amos J. Rubín, Rostlinné druhy, ilustrované. Nuda, poznamenala v duchu. Sklouzla pohledem na dvě křesla stojící vedle sebe, jedno hnědé a druhé fialové s růžovými květinami.
„Posaď se, kamkoli chceš, připravím ten čaj, ano?“ řekl a stoupl si k lince, dal ohřát vodu a začal srovnávat hrnky na tác.
„Dobře,“ odpověděla a sedla si ke stolu, pak ho chvíli tiše pozorovala.
„Máš to tu zařízené,“ vyhrkla najednou.
„Ano, to mám, lepší než sedět na zemi,“ pobaveně se usmál.
„Hezky, myslela jsem hezky zařízené,“ opravila se a pohlédla z okna.
„Díky,“ zalil čaj vodou a pomalu odnesl podnos na stůl, „budeme muset chvíli počkat, ještě je to příliš horké.“
„Jistě, není kam spěchat.“
„Máš naprostou pravdu, nejkrásnější.“
„Nechtěl si říct Amion?“
„Samozřejmě, promiň,“ posadil se naproti ní a zahleděl se na ni. Všimla si, jak mu září oči, rychle se podívala jinam.
„Nemusíš nic říkat, stačí, že tu jsi,“ letmo jí pohladil ruku. Polekaně sebou cukla a rychle si vzala sušenku, aby neřekla něco, co nechtěla.
„Ty jsem pekl sám, dneska ráno. Chutnají ti?“
„Jsou moc dobré,“ odpověděla a vzala si do ruky jeden z hrnků, „odkud ty čaje jsou?“ zeptala se ho.
„Prý z daleka, z Japonska. Nevím kde přesně to je, ale věřím tomu, co mi říkala.“
„A věříš všemu, co říkám já?“
„Ano,“ odpověděl bez váhání. Napila se, venku už padala tma a tady jí vůbec nebylo zle. Všimla si, že on už měl dopito, vzala si další zákusek. Povídali si ještě dlouho, měsíc už vystoupal vysoko na oblohu a ona stále nebyla unavená. Zachutnala jí i medovina, kterou jí nabídl. Teď seděli naproti sobě, stůl byl uklizený, ona v ruce držela nádhernou černou slunečnici, kterou jí právě donesl, a hleděli si do očí.
„Tahle se mi povedla víceméně náhodou, původně měla být červená. Tuhle barvu jsem ani nikdy neplánoval.“
„Mně se líbí, je mnohem nezvyklejší, než všechny tvé ostatní květiny dohromady,“ řekla, pomalu vstala a zastavila se u židle, kde seděl, chvíli netušil, co by měl udělat, pak ji ale napodobil. Byli tak blízko u sebe, jako nikdy, cítil její dech a ona jeho. Stále nevěděla, co si má myslet, ale teď jí to bylo jedno. Byla tu s ním a chtěla tu být s ním. Najednou ji políbil a nejen to, dokonce jí i chytil kolem pasu. Nechtěla, aby přestal, ale pak ho najednou odstrčila. Vylekaně mu pohlédla do očí a vyběhla ven, slunečnici křečovitě svírala v prstech. Pokusil se ji zastavit, ale byla rychlejší než on, stál venku a snažil se zjistit, kudy utíkala. Všechna záře a radost se mu z očí vytratila.
***
Probudila se na vrcholu sopky, šaty měla zašpiněné a trochu potrhané. Jakmile začala vnímat okolí, okamžitě vstala a opatrně došla na okraj kráteru. Srdce se jí rozbušilo, proč teď? Čekala tolik dní předtím a tak moc, až ji to skoro přivádělo k šílenství. Každý z těch dní by se zpátky vrátila bez rozmýšlení. Kdy se to stalo, proč jsem si něčeho nevšimla dřív? Nemuselo to takhle dopadnout, ani zdaleka ne! Rozplakala se, poprvé za svůj život. Jako démonka nebrečela, nikdy neměla proč a její tělo asi nic takového neumělo. Podívala se směrem k zahradníkovu domu, neviděla ho, ale věděla, že tam je, pak se podívala dolů, netušila, jestli by se sem mohla ještě vrátit, ale to, čeho se vskutku bála, bylo, jestli by na ni čekal. Hlásek uvnitř ní jí říkal, že ne. Ona si ho nezaslouží, není člověk a on by to časem přece poznal. Začal by se jí bát a už by se na ni nepodíval, tak jako předtím. Nikdy se nestyděla, za to, co je a byla, ale teď se nenáviděla. Uvědomila si, že s ním nemůže být, a i když mu tím zlomí srdce, bude to pro něj tahle lepší. Opakovala si to v duchu, aby tomu uvěřila, potom položila černou květnu na plochý kámen, na kterém tu sedávala. Dívala se na ni a odtrhla si jeden okvětní lístek. Jeden jediný. Zavřela oči a přestala vnímat vše kolem sebe.