Krásné větvoví
Zima pomalu sžírá celé, droboučké tělo. Přesto, že slunce svítí, hřeje…pálí, přesto tělíčko svírá a ničí neskutečná zimnice. Svíjí se. Prosí. Skřeky se rozléhají po okolí, každý, kdo je slyší, pocítí stejnou zimu a chlad. Živí se dávají na útěk. Mrtví ožívají. Strom krvácí. Drobné, nafialověle zelené lístečky stromu, obrůstající jinovatkou, opadávají. Dráček, mezi lístky nemožný spatřiti, třese se, hladoví…umírá. Trvá již příliš dlouho stromu rodného jeho utrpení. Síla stromu je i tou silou drakovou, a on zmírá, zničen jest. Již bránit se pozdě je, sil málo má, hloupost, chamtivost…sobeckost strom ničí zevnitř. Děti stromu, dráčci malí, jako ten nafialovělý, kutají díru velkou do stromu dutin hlubokých, aby mízu jeho, životní sílu, jako lidé krev mají, získali ve prospěch svůj.
Však jednou, slunce již zapadalo, jeden z draků mladých stále, s šupinami hnědě a zeleně zbarvenými, na nejvyšší větev jal se lézt…lezl, lezl stále výš a výš, větvičky za větvičkami zdolával stromoví pomaličku, potichu. Až…pohled do kraje širokého, na slunce ve své záři rudých očí, ukázalo se mu ve své kráse celé, mráčky růžovými lemovaný obzor topící se ve světle kotouče krás, žhnoucího posledními paprsky. Zadíval se do té nádhery, stojíc na stromu vrcholku nejzažším, křídla roztáhl, oči přivřené…
„Strom…se brání…“
Ulekl se, když uslyšel hlas skřehotavě šeptat. Prudce se otočil a hledal zraky svými modrými, teď slunečními odstíny hrajícími, odkud ten hlásek smutný a nemocný, odkud vychází.
„Strom vzdoruje…strom bojuje…“
Po hlásku šel, až jej uviděl. Drak barev listů, třesoucí se, se zraky kalnými, téměř slepými, tam na větvičce tenoučké roztřeseně ležel. Křídla vyzáblá měl, kůži svěšenou, tělo křehké.
„A co bude s draky? Stromoví draci jsou jen dočasnými návštěvníky světa-“ zarazil se, když uviděl hnědého návštěvníka. Laskavým tónem uleknutého jej k sobě přizval a dál tiše pokračoval.
„Stromoví draci jsou jen dočasnými návštěvníky světa stromu. Spadané listy nepadají samy od sebe…padají, protože je tlačí pupen příštího listu. Listy nejsou samostatné rostliny…jsou odkazem na ohromnou životní sílu stromu. Život…život…život. Strom, se brání. Strom vzdoruje. Už skoro nežije…potřebuje mízu…“
Pohled mluvícího draka se unaveně nasměroval k posluchači.
„Mízu, kterou vaše chamtivost a hamižnost stromu krade nyní, kterou kradete mě…kradete stromu - vašemu světu, a nyní strom, já, umírám…a až zemřu, vy se mnou zemřete…“ stále mluvil, tiše a chraplavě…ale mluvil, „Já jsem duch stromu vašeho…tvůj příchod sem mi dodal sílu a naději ve vaše napravení…místo tvoje není zde, ale níž…nemiř do výšin závratných, ale při zemi se drž a kroky tvé správným směrem povedou. Jaké jméno tvé jest, ty se srdcem čistým a odvahou být zde?“ Hnědý stál jako opařený. Vzpamatoval se a tichounce odpověděl:
„Tobias.“ Neslo se jméno až ke slechům unaveným.
„Tobias jméno zachránce mého…jdi, strom málo sil již má, jen se podívej kol, listí zde již zmrzá, větve se tenčí a lámou…“ Tobias dalšího otálení zanechal a na křídlech již se stromu skákal, už v koruně horní se vznášel, to se ve spodním mihnul patře, tu již se spodním větvoví možno spatřiti jej možno jest. Zde usedá drobný tvoreček, jako malíček jen veliký a pod sebe, do trávy se dívá. Pozoruje svět, který pod ním se rozprostírá.
Drak velký, barvy rudé, silný, větší než ostatní druhové jeho, ve tmě, která pouze světlem zlatavých kamínků osvětlena jest, doluje se stále níž a níž s druhy svými. Hledá mízu. Jen míza v tlapách jeho ocitne se, jen kapka jediná její, nikdy již dále víc hlad jej, syna jeho ani matku jeho, dále je již nepostihne. Celý strom jen jim klanět se bude a nikdy víc již nepozná chudobu.
„Tobis…Tobis utíká!! Davide!!“ ozývá se chodbou důlní, dračice zelenavá spěchá jí, „Tvůj tvrdohlavý syn opět někam mizí, pane. Byl vidět, jak letí k nejnižším patrům stromovým. Nyní, prý, na spodních větvích sedí a k zemi hledí.“ Udýchaně pravila, když práce se zastavila a hlas její po šeru se rozléhal. David zděsil se, a co síly mu stačily, pustil se k východu. Světlo dne jej oslepilo, roztáhl však křídla a pustil se co nejrychleji mezi větve nejnižší.
Tobis hleděl zatím k zemi a přemýšlel nad dračími slovy, nemaje tušení o hrozbě se blížící. Náhle silné spáry dračí lapily ho, odnesly jej, do dutin stromu svázaly. Snažil se ven dostat stále a dál, noc zalehla listí a kůra usíná. Tobis ležel ve své kobce a sledoval skrze otvor dveří měsíc na nebi zářící mezi větvemi. Stále vzpomínal na ducha stromu, na jeho život a ohrožení svého života a domova. Náhle ze snu jej kroky vytrhnuly a dveře se rozlétly, v nich možno spatřit nafialovělé tělo, ozářené měsíčním svitem s křídly namrzlými.
„Běž…“ šeptl zbývajícími silami a padl na kolena, „Běž, na mě se neohlížej!“ Tobis neváhal, slétl k nízkým patrům větvoví, neváhal však. Ani pověr o lučních dracích se neobával. Přistál u jezírka, kterému se říkávalo na stromě též Malá louže. Jen se země dotkl, do malého klubíčka se stočil a tiše pozoroval, zda se stébla trávy nehýbou nebo voda nebublá.
Vysoká tráva se hýbala jen větříkovým hraním, měsíc osvětloval vodní hladinu, kmen stromu se klenul do výšky Tobis si připadal nepatrný a malinký. Pomalu svou hlavu zvedl a rozhlédl se po okolí. Nočním tichem se přinesly zvuky, Tobis se jich lekl. Zaposlouchal se do těch podivných zvuků a poznával zpěvy a hlasy. Stále se však neskrýval, ba naopak blíže k nim se pustil a zkoumat je se vydal.
Z trávy proti němu se vynořila hlava, hnědé dračice, bíle pomalovaná, s hřívou spletenou do copánků s vpletenými sušenými stébly trávy. Usmála se a za ní se vynořovali další a další podobní hnědí draci, bíle pomalovaní se stébly trávy v hřívě zapletenými. Když jich tam stálo kolem padesátky, všichni zpívajíc, z řad jejich vyšla největší dračice z nich, k Tobisovi pomalu se přiblížila a položila mu tlapu na čelo.
„Jak pravily Vesmírné síly, zde je ten, který sestoupí k nám z výšky a pozná, jací oni z výšin bývají. Věštba se naplnila.“ Promluvila sytým hlasem, zpěv okamžitě přestal a mezi zástupem lučních draků se ozval šustot. „Jaké je tvé jméno?“ obrátila se k Tobisovi.
„J-jsem Tobis.“ Pravil nesměle. Dračice jej vzala za tlapu a vedla ho do trávy. Všichni se znovu za zpěvu pustili za nimi. Stromový drak se stále ohlížel za dračicí, kterou spatřil jako první z lučních. Nenašel ji do doby, než přišli k místu, kde byly stébla trávy spleteny do přístřešků, kam Tobise hned zavedli a poručili mu odpočinout si, že příští den, hned ráno se dozví vše. Lehl si a přemýšlel. O Vesmírných silách, o Míze, o duchovi stromu, o věštbě a o té dračici. Přišla k němu, až když skoro spal, nesla mu trochu vody v lístku třešňového květu. Stále se mile usmívala a položila jej vedle Tobise. Zvedl k ní hlavu a ona jako by vytušila jeho přání, promluvila:
„Já jsem Jasmína. My jsme luční draci…nikdy jsem stromového neviděla. Nejste zase tak jiní.“ Klekla si k němu.
„Já jsem si vás taky představoval trochu jinak.“ Posadil se Tobis, a když se napil, nabídl i Jasmíně. „Proč tu vlastně jsem? Co říká věštba?“ zeptal se a čekal, až dračice dopije. Jakmile se tak stalo, odložila list a zapřemýšlela.
„Věštba říká, že jednou k nám přijde stromový drak pro radu a my mu vyhovíme. A tak bude konec hranic mezi stromem a travou a nebudou už draci stromoví ani luční, ale pouze jedna rasa, která bude žít v míru a harmonii a pečovat o přírodu. Takhle to koneckonců i bývalo dřív, dokud jedna skupinka draků neobjevila Mízu stromu a nevyhnala ty ostatní pouze na zem. Ti ztratili postupem času schopnost létat a nemohou se tak navrátit na strom bez pomoci. Tak se rozdělili draci na luční a stromové. A je tvým úkolem znovu sjednotit dva rody, které se navzájem potřebují.“ Umlkla a nechala Tobise uvažovat. Byl zmatený. Nevěděl, co má dělat a jak to zjistit.
„Jasmíno…, musíš mi pomoct.“ Podíval se na ní a ona vypadala, jako by s tím již počítala.
„Já vím, věštba mne vybrala. Odpočívej, zítra se vrátíme na strom.“ chystala se k odchodu
„Už zítra?“
„Jistě…strom nemůže čekat. Musíš je zastavit, Mízy je stále méně a méně.“
Tobis usnul, ale neměl klidné spaní. Stále se budil, občas vyšel ven a hleděl na strom. Občas k němu vítr zanesl i pláč nebo vzteklé hučení draků na stromě.
Ráno bylo chladné, vlhké a těžké. Tobis byl ale k jeho překvapení odpočatý. Jasmína kolem něj jen prošla a bez zastavení pokračovala směrem k jezírku. Luční draci nebyli příliš výřeční, jen pokývli hlavou hodně štěstí a jejich duchovní vůdkyně mu dala znamení k odchodu.
„Ať jsou Vesmírné síly s tebou.“ Popřála mu tiše. Tobis nečekal a běžel za Jasmínou. Když byli u stromu, vzal si ji na záda a vynesl ji na nejnižší větev, odkud spolu pokračovali lezením po tlapách. Sem tam jí musel pomáhat, nebyla zvyklá lézt po větvích, ale prolézat travinami. Když byli v nejsilnější části stromu, viděli, jak rudý drak, David, chodí ze strany na stranu. Kolem něj procházeli dělníci, kopáči, vědátoři a čichači. Tobis k němu vyšel, stoupl si na místo, kde strom vytvořil náměstí a kolem něj se okamžitě sešla spousta draků.
„Přestaňte kopat!“ Začal hlasitě. Mezi davem to spustilo brblání a výsměch, „Přestaňte kopat do stromu! Kradete Mízu a s ní kradete stromu i jeho životní energii! Ničíte svůj domov i sebe! Podívejte se na sebe, toužíte po bohatství a moci, odlučujete se od sebe a máte tajemství! A je tomu jen pár let, co tomu tak nebylo!“ Někteří draci se nepřestávali smát, jiní s ním pomalu souhlasili. Největší poprask způsobila však Jasmína, která se odvážně pustila za Tobisem a stoupla si vedle něj, se vztyčenou hlavou. „Jste jen moci chtiví, kradete, hádáte se! Ničíte strom, ale i sebe! Kopete si pod vlastními domovy, a k čemu vám bude bohatství, když strom zemře?!“
„Strom není živá bytost!“ ozval se jistý žlutý drak s bílým znakem na rameni.
„Je! Strom žije a dýchá, dýchá listím a Míza je totéž co naše krev. Strom se brání, strom bojuje a vzdoruje…ale už skoro nežije… Viděl jsem ducha stromu, toho, který podle vás je jen pověra. Ale věděli jste, že existuje, proto do vysokých větví nikdo z nás nesmí. A není to jediná pověra, která zde zapustila svoje kořeny. Jasmína je luční dračice a je snad nějak jiná? Jsou úplně stejní. Jen díky nám a naší pověrčivosti z nich vznikají nestvůry. Oni rozumí životu a přírodě…i stromu, přestože byli vyhnáni. Strom je živý a vy jej zabíjíte!“
„Strom není živý, on se jen zbláznil, neposlouchejte ho a vraťte se do práce!“ zahřměl mohutně David. Tobis se však ani jeho nezalekl. „Nevymýšlej si pohádky! Strom není živý!“
„Opravdu?“ řekl klidně Tobis a prošel mezi draky ke dveřím, které otevřel. Celý dav se k nim nahrnul a jejich zraky potemněly leknutím. V rohu malé kobky leželo drobné nafialovělé tělíčko s namrzlými křídly a zmítala jím zimnice. Z tlamičky mu tekly sliny. Jasmína se na ubohého tvora nemohla ani dívat, jak jí ho bylo líto.
„Snad jste na sebe pyšní. Tohle je váš duch stromu a udělali jste to s ním jen vy.“ Řekl Tobis. Dračí dav mlčel. David mlčel. Nikdo nevěděl, co říct. Až jeden, pak druhý, třetí, nakonec všichni draci vyšli směrem k dolům a shodili trámy, které jej držely.
„NE!!!“ zakřičel rudý drak a vrhl se do důlní šachty, kde ho zasypaly třísky. Tobis se ho snažil zastavit, nepovedlo se. Všichni draci se shromáždili kolem ducha stromu a vynesli ho zpátky do koruny stromu.
„Prozřeli jste, však ještě jedna věc vám zbývá.“ Řekl a pohladil Jasmínu po tváři. Ta ho vzala za ledovou tlapu. Většina draků, až na Tobise a Jasmínou, slétli rovnou dolů na louku.
„Nezemřete, viďte?“ řekl tiše Tobis
„Jistěže ne. Zachránili jste mě. Můj život zůstane zachován. Vesmírné síly vás ochraňují.“ Usmál se a usnul, když přestala jeho síla krvácet a Míza byla uvnitř stromu.
A tak byl nastolen mír a harmonie. Strom se brání, strom bojuje, strom vzdoruje…ale válku nemůže vybojovat sám. A když jemu dochází síly, musí přijít někdo, kdo se o jeho zachování postará.
Však jednou, slunce již zapadalo, jeden z draků mladých stále, s šupinami hnědě a zeleně zbarvenými, na nejvyšší větev jal se lézt…lezl, lezl stále výš a výš, větvičky za větvičkami zdolával stromoví pomaličku, potichu. Až…pohled do kraje širokého, na slunce ve své záři rudých očí, ukázalo se mu ve své kráse celé, mráčky růžovými lemovaný obzor topící se ve světle kotouče krás, žhnoucího posledními paprsky. Zadíval se do té nádhery, stojíc na stromu vrcholku nejzažším, křídla roztáhl, oči přivřené…
„Strom…se brání…“
Ulekl se, když uslyšel hlas skřehotavě šeptat. Prudce se otočil a hledal zraky svými modrými, teď slunečními odstíny hrajícími, odkud ten hlásek smutný a nemocný, odkud vychází.
„Strom vzdoruje…strom bojuje…“
Po hlásku šel, až jej uviděl. Drak barev listů, třesoucí se, se zraky kalnými, téměř slepými, tam na větvičce tenoučké roztřeseně ležel. Křídla vyzáblá měl, kůži svěšenou, tělo křehké.
„A co bude s draky? Stromoví draci jsou jen dočasnými návštěvníky světa-“ zarazil se, když uviděl hnědého návštěvníka. Laskavým tónem uleknutého jej k sobě přizval a dál tiše pokračoval.
„Stromoví draci jsou jen dočasnými návštěvníky světa stromu. Spadané listy nepadají samy od sebe…padají, protože je tlačí pupen příštího listu. Listy nejsou samostatné rostliny…jsou odkazem na ohromnou životní sílu stromu. Život…život…život. Strom, se brání. Strom vzdoruje. Už skoro nežije…potřebuje mízu…“
Pohled mluvícího draka se unaveně nasměroval k posluchači.
„Mízu, kterou vaše chamtivost a hamižnost stromu krade nyní, kterou kradete mě…kradete stromu - vašemu světu, a nyní strom, já, umírám…a až zemřu, vy se mnou zemřete…“ stále mluvil, tiše a chraplavě…ale mluvil, „Já jsem duch stromu vašeho…tvůj příchod sem mi dodal sílu a naději ve vaše napravení…místo tvoje není zde, ale níž…nemiř do výšin závratných, ale při zemi se drž a kroky tvé správným směrem povedou. Jaké jméno tvé jest, ty se srdcem čistým a odvahou být zde?“ Hnědý stál jako opařený. Vzpamatoval se a tichounce odpověděl:
„Tobias.“ Neslo se jméno až ke slechům unaveným.
„Tobias jméno zachránce mého…jdi, strom málo sil již má, jen se podívej kol, listí zde již zmrzá, větve se tenčí a lámou…“ Tobias dalšího otálení zanechal a na křídlech již se stromu skákal, už v koruně horní se vznášel, to se ve spodním mihnul patře, tu již se spodním větvoví možno spatřiti jej možno jest. Zde usedá drobný tvoreček, jako malíček jen veliký a pod sebe, do trávy se dívá. Pozoruje svět, který pod ním se rozprostírá.
Drak velký, barvy rudé, silný, větší než ostatní druhové jeho, ve tmě, která pouze světlem zlatavých kamínků osvětlena jest, doluje se stále níž a níž s druhy svými. Hledá mízu. Jen míza v tlapách jeho ocitne se, jen kapka jediná její, nikdy již dále víc hlad jej, syna jeho ani matku jeho, dále je již nepostihne. Celý strom jen jim klanět se bude a nikdy víc již nepozná chudobu.
„Tobis…Tobis utíká!! Davide!!“ ozývá se chodbou důlní, dračice zelenavá spěchá jí, „Tvůj tvrdohlavý syn opět někam mizí, pane. Byl vidět, jak letí k nejnižším patrům stromovým. Nyní, prý, na spodních větvích sedí a k zemi hledí.“ Udýchaně pravila, když práce se zastavila a hlas její po šeru se rozléhal. David zděsil se, a co síly mu stačily, pustil se k východu. Světlo dne jej oslepilo, roztáhl však křídla a pustil se co nejrychleji mezi větve nejnižší.
Tobis hleděl zatím k zemi a přemýšlel nad dračími slovy, nemaje tušení o hrozbě se blížící. Náhle silné spáry dračí lapily ho, odnesly jej, do dutin stromu svázaly. Snažil se ven dostat stále a dál, noc zalehla listí a kůra usíná. Tobis ležel ve své kobce a sledoval skrze otvor dveří měsíc na nebi zářící mezi větvemi. Stále vzpomínal na ducha stromu, na jeho život a ohrožení svého života a domova. Náhle ze snu jej kroky vytrhnuly a dveře se rozlétly, v nich možno spatřit nafialovělé tělo, ozářené měsíčním svitem s křídly namrzlými.
„Běž…“ šeptl zbývajícími silami a padl na kolena, „Běž, na mě se neohlížej!“ Tobis neváhal, slétl k nízkým patrům větvoví, neváhal však. Ani pověr o lučních dracích se neobával. Přistál u jezírka, kterému se říkávalo na stromě též Malá louže. Jen se země dotkl, do malého klubíčka se stočil a tiše pozoroval, zda se stébla trávy nehýbou nebo voda nebublá.
Vysoká tráva se hýbala jen větříkovým hraním, měsíc osvětloval vodní hladinu, kmen stromu se klenul do výšky Tobis si připadal nepatrný a malinký. Pomalu svou hlavu zvedl a rozhlédl se po okolí. Nočním tichem se přinesly zvuky, Tobis se jich lekl. Zaposlouchal se do těch podivných zvuků a poznával zpěvy a hlasy. Stále se však neskrýval, ba naopak blíže k nim se pustil a zkoumat je se vydal.
Z trávy proti němu se vynořila hlava, hnědé dračice, bíle pomalovaná, s hřívou spletenou do copánků s vpletenými sušenými stébly trávy. Usmála se a za ní se vynořovali další a další podobní hnědí draci, bíle pomalovaní se stébly trávy v hřívě zapletenými. Když jich tam stálo kolem padesátky, všichni zpívajíc, z řad jejich vyšla největší dračice z nich, k Tobisovi pomalu se přiblížila a položila mu tlapu na čelo.
„Jak pravily Vesmírné síly, zde je ten, který sestoupí k nám z výšky a pozná, jací oni z výšin bývají. Věštba se naplnila.“ Promluvila sytým hlasem, zpěv okamžitě přestal a mezi zástupem lučních draků se ozval šustot. „Jaké je tvé jméno?“ obrátila se k Tobisovi.
„J-jsem Tobis.“ Pravil nesměle. Dračice jej vzala za tlapu a vedla ho do trávy. Všichni se znovu za zpěvu pustili za nimi. Stromový drak se stále ohlížel za dračicí, kterou spatřil jako první z lučních. Nenašel ji do doby, než přišli k místu, kde byly stébla trávy spleteny do přístřešků, kam Tobise hned zavedli a poručili mu odpočinout si, že příští den, hned ráno se dozví vše. Lehl si a přemýšlel. O Vesmírných silách, o Míze, o duchovi stromu, o věštbě a o té dračici. Přišla k němu, až když skoro spal, nesla mu trochu vody v lístku třešňového květu. Stále se mile usmívala a položila jej vedle Tobise. Zvedl k ní hlavu a ona jako by vytušila jeho přání, promluvila:
„Já jsem Jasmína. My jsme luční draci…nikdy jsem stromového neviděla. Nejste zase tak jiní.“ Klekla si k němu.
„Já jsem si vás taky představoval trochu jinak.“ Posadil se Tobis, a když se napil, nabídl i Jasmíně. „Proč tu vlastně jsem? Co říká věštba?“ zeptal se a čekal, až dračice dopije. Jakmile se tak stalo, odložila list a zapřemýšlela.
„Věštba říká, že jednou k nám přijde stromový drak pro radu a my mu vyhovíme. A tak bude konec hranic mezi stromem a travou a nebudou už draci stromoví ani luční, ale pouze jedna rasa, která bude žít v míru a harmonii a pečovat o přírodu. Takhle to koneckonců i bývalo dřív, dokud jedna skupinka draků neobjevila Mízu stromu a nevyhnala ty ostatní pouze na zem. Ti ztratili postupem času schopnost létat a nemohou se tak navrátit na strom bez pomoci. Tak se rozdělili draci na luční a stromové. A je tvým úkolem znovu sjednotit dva rody, které se navzájem potřebují.“ Umlkla a nechala Tobise uvažovat. Byl zmatený. Nevěděl, co má dělat a jak to zjistit.
„Jasmíno…, musíš mi pomoct.“ Podíval se na ní a ona vypadala, jako by s tím již počítala.
„Já vím, věštba mne vybrala. Odpočívej, zítra se vrátíme na strom.“ chystala se k odchodu
„Už zítra?“
„Jistě…strom nemůže čekat. Musíš je zastavit, Mízy je stále méně a méně.“
Tobis usnul, ale neměl klidné spaní. Stále se budil, občas vyšel ven a hleděl na strom. Občas k němu vítr zanesl i pláč nebo vzteklé hučení draků na stromě.
Ráno bylo chladné, vlhké a těžké. Tobis byl ale k jeho překvapení odpočatý. Jasmína kolem něj jen prošla a bez zastavení pokračovala směrem k jezírku. Luční draci nebyli příliš výřeční, jen pokývli hlavou hodně štěstí a jejich duchovní vůdkyně mu dala znamení k odchodu.
„Ať jsou Vesmírné síly s tebou.“ Popřála mu tiše. Tobis nečekal a běžel za Jasmínou. Když byli u stromu, vzal si ji na záda a vynesl ji na nejnižší větev, odkud spolu pokračovali lezením po tlapách. Sem tam jí musel pomáhat, nebyla zvyklá lézt po větvích, ale prolézat travinami. Když byli v nejsilnější části stromu, viděli, jak rudý drak, David, chodí ze strany na stranu. Kolem něj procházeli dělníci, kopáči, vědátoři a čichači. Tobis k němu vyšel, stoupl si na místo, kde strom vytvořil náměstí a kolem něj se okamžitě sešla spousta draků.
„Přestaňte kopat!“ Začal hlasitě. Mezi davem to spustilo brblání a výsměch, „Přestaňte kopat do stromu! Kradete Mízu a s ní kradete stromu i jeho životní energii! Ničíte svůj domov i sebe! Podívejte se na sebe, toužíte po bohatství a moci, odlučujete se od sebe a máte tajemství! A je tomu jen pár let, co tomu tak nebylo!“ Někteří draci se nepřestávali smát, jiní s ním pomalu souhlasili. Největší poprask způsobila však Jasmína, která se odvážně pustila za Tobisem a stoupla si vedle něj, se vztyčenou hlavou. „Jste jen moci chtiví, kradete, hádáte se! Ničíte strom, ale i sebe! Kopete si pod vlastními domovy, a k čemu vám bude bohatství, když strom zemře?!“
„Strom není živá bytost!“ ozval se jistý žlutý drak s bílým znakem na rameni.
„Je! Strom žije a dýchá, dýchá listím a Míza je totéž co naše krev. Strom se brání, strom bojuje a vzdoruje…ale už skoro nežije… Viděl jsem ducha stromu, toho, který podle vás je jen pověra. Ale věděli jste, že existuje, proto do vysokých větví nikdo z nás nesmí. A není to jediná pověra, která zde zapustila svoje kořeny. Jasmína je luční dračice a je snad nějak jiná? Jsou úplně stejní. Jen díky nám a naší pověrčivosti z nich vznikají nestvůry. Oni rozumí životu a přírodě…i stromu, přestože byli vyhnáni. Strom je živý a vy jej zabíjíte!“
„Strom není živý, on se jen zbláznil, neposlouchejte ho a vraťte se do práce!“ zahřměl mohutně David. Tobis se však ani jeho nezalekl. „Nevymýšlej si pohádky! Strom není živý!“
„Opravdu?“ řekl klidně Tobis a prošel mezi draky ke dveřím, které otevřel. Celý dav se k nim nahrnul a jejich zraky potemněly leknutím. V rohu malé kobky leželo drobné nafialovělé tělíčko s namrzlými křídly a zmítala jím zimnice. Z tlamičky mu tekly sliny. Jasmína se na ubohého tvora nemohla ani dívat, jak jí ho bylo líto.
„Snad jste na sebe pyšní. Tohle je váš duch stromu a udělali jste to s ním jen vy.“ Řekl Tobis. Dračí dav mlčel. David mlčel. Nikdo nevěděl, co říct. Až jeden, pak druhý, třetí, nakonec všichni draci vyšli směrem k dolům a shodili trámy, které jej držely.
„NE!!!“ zakřičel rudý drak a vrhl se do důlní šachty, kde ho zasypaly třísky. Tobis se ho snažil zastavit, nepovedlo se. Všichni draci se shromáždili kolem ducha stromu a vynesli ho zpátky do koruny stromu.
„Prozřeli jste, však ještě jedna věc vám zbývá.“ Řekl a pohladil Jasmínu po tváři. Ta ho vzala za ledovou tlapu. Většina draků, až na Tobise a Jasmínou, slétli rovnou dolů na louku.
„Nezemřete, viďte?“ řekl tiše Tobis
„Jistěže ne. Zachránili jste mě. Můj život zůstane zachován. Vesmírné síly vás ochraňují.“ Usmál se a usnul, když přestala jeho síla krvácet a Míza byla uvnitř stromu.
A tak byl nastolen mír a harmonie. Strom se brání, strom bojuje, strom vzdoruje…ale válku nemůže vybojovat sám. A když jemu dochází síly, musí přijít někdo, kdo se o jeho zachování postará.