Jsem ráda, že jsem člověkem
Jdu domů, dnes brzy. Jsem spokojená, protože moje averze ke škole není tou k učení, nýbrž k nedostatku volného času. Jsem spokojená, protože je docela teplo a já můžu rozepnout dlouhý kabát, aby se třepetal za mnou. Jsem spokojená, protože mi v uších zní Les jours tristes, Smutné dny a já vidím že ač jdu pomalu, nevyhnutelně musím jednou dorazit k cíli.
Jdu domů a jsem ráda, že jsem člověkem.
Zeptej se mne jak můžu s tím ubohým tělem být spokojená.
Zeptej se mne jak můžu být ráda, že jsem jednou z těch hloupých, maličkých bytostí...
Rozměrné budovy, starší než moji prarodiče pomalu ubíhají kolem, jako v autě, jenom mnohem, mnohem klidněji. A já si s radostí uvědomuji, že mám tolik času, kolik jen sama chci.
Lidé, složití a jednoduší tvorové, běhají kolem mě, jdou si za svými věcmi. A já se na ně za to usmívám, úsměvem blázna, protože tu cestu si užívám. Protože je miluji, za ty dvojznačné bytosti, kterými jsou.
Na oči mi přijde radnice, zvláštní kombinace historické architektury s moderní stavbou. Zastav se a rozhlédni. Vidíš? Tohle všechno bude za dvě stovky let docela jiné. Lidské bytosti, zrovna jako ty kolem tebe, budou snít o životě ve tvé době, jiné zase budou pohrdat její nevyspělostí. Tobě je dána příležitost žít v ní, vidět ji takovou, jakou skutečně je, bez romantických iluzí, bez samolibé povýšenosti.
Vlhko, rousám si příliš dlouhé nohavice na mokrém chodníku. Chladno, zima štípe do rukou. Světlo, slunce se schovává za roztahanou vatou nekonečných mraků. Nádhera-.
Začínám se pomalu blížit domovu. Jenže mě se ještě nechce, chci si dál užívat cestu. Napadne mě, že takhle se asi budu jednou cítit, až zestárnu a nebude se mi chtít umřít.
Přede mnou je to, čemu se v naší čtvrti říká dům hrůzy. Nedostavěné kostry paneláků. Investice, které došel dech. Všichni ostatní by se toho nejraději zbavili. Mě se to líbí. Připomíná mi to, že ne všechno se povede, proč je dobré žít, nezanechat po sobě jen prázdný otistk, opuštěnou kostru. Hm? Zajímavé. Vytrhuje mne z myšlenek, že na roky prázdné stavbě se pracuje. Je mi to trochu líto. Ale změna je to jediné, co se nemění. Je to tak dobře. Budoucnost vidí všechno jinak. I prázdné otisky spějí k novým zítřkům.
Blížím se ke vchodu. Hudba, která neustále podněcuje nové myšlenky, soundtrack Amelie de Monmartre-- a mě se nechce. Ale vím, že musím, protože ani ta nejkrásnější nálada nevydrží věčně. Zhyne, kdybych si ji chtěla uvázat na vodítko. Pustím ji na svobodu a ona si mě zase najde. Zastavím se, než vejdu do známých prostor, na chvíli zavřu oči.
Miluji svět. Víc, než se dá vypovědět, každou jeho malou součást, od nejmenšího fascinujcího viru, ne, od samotného kvanta, po miriády hvězd a pravidelnost galaxií, mohla bych se smát a smíchy brečet nad čirou krásou, kterou kolem sebe vidím: Ve světě, v lidech, v představách. Smíchem šílence, jehož bezdůvodnou, nepopsatelnou radost v jiný den vykoupí nevyhnutelný, temný smutek.
Jsem ráda že jsem člověkem. Jsem ráda za svůj omezený, nicotný pohled na krásu světa. Smět vědět, jak jsem malá, že kolem mě je tolik, to je vše čeho si žádám.
Teď už to jenom napíšu, tak na to snad zítra nezapomenu.
Jdu domů a jsem ráda, že jsem člověkem.
Zeptej se mne jak můžu s tím ubohým tělem být spokojená.
Zeptej se mne jak můžu být ráda, že jsem jednou z těch hloupých, maličkých bytostí...
Rozměrné budovy, starší než moji prarodiče pomalu ubíhají kolem, jako v autě, jenom mnohem, mnohem klidněji. A já si s radostí uvědomuji, že mám tolik času, kolik jen sama chci.
Lidé, složití a jednoduší tvorové, běhají kolem mě, jdou si za svými věcmi. A já se na ně za to usmívám, úsměvem blázna, protože tu cestu si užívám. Protože je miluji, za ty dvojznačné bytosti, kterými jsou.
Na oči mi přijde radnice, zvláštní kombinace historické architektury s moderní stavbou. Zastav se a rozhlédni. Vidíš? Tohle všechno bude za dvě stovky let docela jiné. Lidské bytosti, zrovna jako ty kolem tebe, budou snít o životě ve tvé době, jiné zase budou pohrdat její nevyspělostí. Tobě je dána příležitost žít v ní, vidět ji takovou, jakou skutečně je, bez romantických iluzí, bez samolibé povýšenosti.
Vlhko, rousám si příliš dlouhé nohavice na mokrém chodníku. Chladno, zima štípe do rukou. Světlo, slunce se schovává za roztahanou vatou nekonečných mraků. Nádhera-.
Začínám se pomalu blížit domovu. Jenže mě se ještě nechce, chci si dál užívat cestu. Napadne mě, že takhle se asi budu jednou cítit, až zestárnu a nebude se mi chtít umřít.
Přede mnou je to, čemu se v naší čtvrti říká dům hrůzy. Nedostavěné kostry paneláků. Investice, které došel dech. Všichni ostatní by se toho nejraději zbavili. Mě se to líbí. Připomíná mi to, že ne všechno se povede, proč je dobré žít, nezanechat po sobě jen prázdný otistk, opuštěnou kostru. Hm? Zajímavé. Vytrhuje mne z myšlenek, že na roky prázdné stavbě se pracuje. Je mi to trochu líto. Ale změna je to jediné, co se nemění. Je to tak dobře. Budoucnost vidí všechno jinak. I prázdné otisky spějí k novým zítřkům.
Blížím se ke vchodu. Hudba, která neustále podněcuje nové myšlenky, soundtrack Amelie de Monmartre-- a mě se nechce. Ale vím, že musím, protože ani ta nejkrásnější nálada nevydrží věčně. Zhyne, kdybych si ji chtěla uvázat na vodítko. Pustím ji na svobodu a ona si mě zase najde. Zastavím se, než vejdu do známých prostor, na chvíli zavřu oči.
Miluji svět. Víc, než se dá vypovědět, každou jeho malou součást, od nejmenšího fascinujcího viru, ne, od samotného kvanta, po miriády hvězd a pravidelnost galaxií, mohla bych se smát a smíchy brečet nad čirou krásou, kterou kolem sebe vidím: Ve světě, v lidech, v představách. Smíchem šílence, jehož bezdůvodnou, nepopsatelnou radost v jiný den vykoupí nevyhnutelný, temný smutek.
Jsem ráda že jsem člověkem. Jsem ráda za svůj omezený, nicotný pohled na krásu světa. Smět vědět, jak jsem malá, že kolem mě je tolik, to je vše čeho si žádám.
Teď už to jenom napíšu, tak na to snad zítra nezapomenu.