Noc, jako stvořená pro život
Noc, jako stvořená pro život
Chladný vítr vanul nočním městem. Poslední opozdilci, kteří v ulicích spěchali do svých domovů, si přitahovali svrchníky těsněji ke krku, zachumlávali se do kabátů a těšili se na teplý župan a příjemnou knížku, přemýšleli o sklence Chardonay nebo o večeři s přítelem. Okolí už nikdo nevěnoval pozornost, všichni se jen trochu sobecky upínali ke svým plánům na dnešní večer a jen pár bytostí dnes vzhlédlo k nebi.
Byla jasná noc jako stvořená pro pozorování hvězd. Tvář Měsíce zase ubývala a úzkým srpečkem světla shlížela na dění pod sebou.
Shlížela hlavně na jednu postavu, vysoko nad ostatními. Malou, tmavou, bezradnou a opuštěnou. Postava zírala netečně do tmy, po tvářích jí kanuly slzy a uvnitř její rozdrásané duše zuřila bitva, ohrožující existenci celé její osobnosti.
Klepala se zimou, po napuchlých rtech jí tekla rudá krev z ranek, způsobených nervózním kousáním a byla na pokraji nervového zhroucení.
Sama.
Sama na střeše chrámu.
Sama a zároveň s někým.
Špičky jejích ošlapaných tenisek se nachýlily přes okraj římsy a ona se podívala do třicetimetrové temné hloubky pod sebou. Zalapala po dechu, spěšně zacouvala zpět, tělem se málem vpila do kamenné zdi katedrály, jak se pokoušela být co nejdál od hrany římsy a dlaní si rychle zakryla ústa, aby se nepozvracela.
Dýchala zhluboka, plnými doušky zachytávala vítr, cuchající jí vlasy a snažila se uklidnit.
„ Tak jo. Napočítám do tří a pak skočím…“ pronesla do tmy rozechvělým hlasem.
„ Opravdu?“ ozval se znuděný hlas do ticha.
Dívka sebou polekaně trhla. „ N-n-nepřibližujte se! Já skočím!“ křikla hystericky.
„ Tak do toho. Skoč. Nebudeš ani první, ani poslední,“
Dívka se roztěkaně rozhlédla všude okolo, i nad římsu, na které stála. Nikde nikdo.
„ Panebože, co když mě někdo prásknul? Nejsou to fízlové? Nikdo ale neví, že tady jsem…“ honilo se jí myslí.
Znovu nastalo ticho, jen dole, v hloubce ulic, projelo auto a kdosi stáhnul mříž jednoho z obchůdků a kavárniček, lemující zdejší ulice.
„ Tady.“
„ Cože?“ zeptala se nechápavě.
„ Tady jsem.“ ozval se hlas s mírným nádechem ironie.
Opatrně se podívala dolů za hlasem. Hleděla na špičky svých bot, pod kterými se rýsovala kamenná římsa, na níž stála a o pár centimetrů dál zela hluboká propast, na jejímž dně vedly ulice metropole, jako tepny a cévy jednoho velkého těla.
Kousek napravo se pohnula jakási tmavá hrouda. Ozvalo se skřípění, jako když se odsouvá těžký balvan a ze tmy na ni náhle zablikala čtyři očka.
„ Vítej do ticha mé staleté samoty,“ vyslovila podivná pusa plná ostrých zoubků, dlící pod očima.
„ E-eh…no…ty…vole.“ Vydral se postavě z úst poněkud lidový a nezdvořilý výraz údivu, překvapení a totálního zaskočení. Potvůrka na to nic neřekla, pouze kvapně mrkla synchronizovaným pohybem všech čtyřech víček a po tváři se jí rozlil záhadný, možná trochu děsivý a znervózňující úsměv.
„ Pojď, posaď se.“
Dívka si bez dechu opatrně sedla a civěla na stvoření, které tak náhle odbouralo její prvotní, vratké odhodlání skočit.
Z rohu katedrály na ní zvědavě koukalo to COSI v barvě myší šedi velikosti německé dogy, se svraštělou kůží, třemi páry neskladných, neohrabaných nohou a poněkud zakrnělými křídly.
A znovu to mrklo.
„ Blázním. Přišla jsem o rozum. Musím skočit, jinak mě zavřou do ústavu, stejně jako tetu Jill…“ klusaly myšlenky dívčinou zmatenou hlavou. S otevřenou pusou měřila potvůrku od prapodivné hlavy, až k šesti patám.
„ V mých dobách bývalo překrásným zvykem se představit…“ zvážněla náhle ta kreaturka.
„ A..já..“ otevřela dívka párkrát pusu, ale když zjistila, že ani její mozek, ani její jazyk nejsou schopny nějak rozumně zpracovat a odůvodnit dění na tomto místě, zase ji zavřela.
„ No, tak asi bude lepší, když začnu já.“ povzdechla si potvůrka těžce a zakoulela každým okem jinam. Dívce se z toho znovu zvedl žaludek.
„ Mé zvučné jméno, a promiňte, slečno, že takto vyvyšuji svou existenci, ale mám pocit, že v dané situaci, jsem já ten společensky významnější, zní Tharanoskopulodevoros de Carcassonne. A vaše ctěné jméno, slečno?“ kývl na ní zdvořile.
„ Ehm…Margaret, pane,“ ozvala se zaskočeně, „ Margaret “
„ Velice mě těší, Margaret. A smím se zeptat, co, v tak pozdní hodinu a na tak zvláštním místě, pohledáváte?Ptám se vás jako přítel…“ pronesl hlubokým, vědoucím hlasem a teatrálně se rozhlédl kolem.
„ Totiž, vlastně jsem sem přišla, protože už…no…nechci, hmm…žít, jestli mě chápete…pane.“
„ Ále ale ale…nechce se vám žít?“
„ Ano“
„ A důvod?“
Nic. Margaret jen zadumaně uhnula pohledem a otázku nechala takticky nezodpovězenou.
Po krátkém mlčení se Tharanoskopulodevoros znovu pustil do debaty: „ Promiňte, Margaret, neměl jsem vyzvídat. Ostatně, žít. Co to vlastně je? Je to tolik, že by nás mrzelo, kdybychom žít přestali? Nebo si to jen myslíme? Co myslíte?“
„ Já myslím, že je to naše všechno, pane Thara…ehm, pane.“ prohlásila nakonec rezignovaně po pokusu vyslovit jeho jméno.
„ Říkejte mi Chrliči, to bude stačit, formálně.“
„ Dobře.“
„ Říkáte, tedy, naše všechno? Z čeho tak usuzujete?“
„ No, co jiného byste dělal, kdybyste nežil?“
„ Chachacha! To je pěkný názor, děvče, ale ne, nemyslím si, že je zcela pravdivý,“ zasmál se pobaveně Chrlič, „ tak například já, žiju již opravdu, opravdu dlouho a za svůj život jsem viděl věci, vyřkl slova a vykonal činy, které by tvá mladá mysl ani nebyla schopna unést. Krutě jsem za ně zaplatil a mnohokrát jsem měl obdobné myšlenky, jako ty, které skýtá tvá hlava ale jeden rozdíl tu přeci je: ty zemřít můžeš, já ne.
„ Vy jste nesmrtelný?“ vydechla Margaret překvapeně.
„ Ne, milá. To není to správné slovo. Tak to chápete vy, lidé. Vy máte tolik možností, jak zemřít. Přestane vás bavit žít - umřete si. Dostane se do finančních potíží – umřete si. Něco se…“
„ To není pravda!!! Jak to takhle vůbec můžete říct! Takhle…krutě a surově…vždyť ani nejste člověk!“
„Ale život je krutý a surový, děvčátko!!!“ ztemněl najednou jeho hlas a hrozivě se nad ní naklonil.
Pohledem ji úplně umlčel. Jen se dívala do jeho očí, které se z přívětivých světélek přetavily náhlým vzplanutím vzteku na zlé a plamenné body, téměř se propalující do kůže.
„ Jaký byl tvůj důvod? Proč jsi sem přišla zemřít?“
„ Já myslím, že už je to jedno, pane. Děkuji Vám, protože jste mi právě nejspíš zachránil život…já už asi nechci skočit…“ mumlala zmateně, stále poněkud vystrašená a měla se rychle k odchodu. Tenhle rozhovor už zvolna končil, ale měla pocit, že vrchol, rozuzlení a “pointa” ještě nepřišly a tušila, že jí spíše víc vezme, než dá. To bylo ale jen tušení.
“ Ty již odcházíš?“ zeptal se a jeho hlas už vůbec neměl přátelský tón. Teď nabyl nebezpečný, možná až úchylný tón. Takový, který byste nechtěli zaslechnout pozdě v noci těsně za vašimi zády. „ Ale no tak, nechoď ještě. Mám ti toho tolik co říct…chachacha!!!“ zahýkal Chrlič a plížil se k ní.
Margaret se rychle vydrápala na nohy a opatrně se snažila co nejrychleji dostat z dosahu Chrličových končetin.
Náhle jí ale zády osvítil kužel měkkého, žlutého světla, který ji v tu chvíli připadal jako seslaný z nebe.
„ Haló? Je tam někdo?“ ozval se úřednický hlas, přicházející od zdroje světla.
Margaret se zastavila a očima těkala mezi oslepující září a stále se zmenšující vzdáleností mezi její osobou a Chrličem. Ten se k ní obratně plazil a jeho neohrabaně vyhlížející nožky se teď ukázaly jako perfektně přizpůsobená chodítka do prostředí úzkých říms a nebezpečných úseků.
„ Tak jako teď ses nikdá nebála, viď, děvenko?“ zaslintala Chrličova huba.
„ Haló!!! Kdo to je? V noci je vstup do katedrály zakázán! Z toho vyvodím důsledky! Tak slyšíte?!“ zakrákoral ten někdo se svítilnou.
„ Co takhle žij a nech žít, he?“ chytala se pověstného stébla ve tmě tonoucí Margaret.
Náhle se po ní ale ohnalo jedno z Chrličových křídel, ona zalapala po dechu a po hlavě se s táhlým zaječením zřítila z římsy.
Chrlič vyloudil ze svého prolhaného hrdla vysoký skřek, pohledem přeletěl noční panorama města a znovu se vrátil na své stanoviště.
„ Checheheheheheh!!! Žij a nech žít? Houby s voctem, děvenko!“ zachechtal se proradně a znovu se ponořil do strnulosti, ke které byl už na věčnost odsouzen.
Hvězdy uronily perlovou slzu, pavouček Osudář si zapsal další čárku a v pár ulic vzdálené nemocnici se právě narodilo zdravé dítě šťastnému mladému páru.
Noc, jako stvořená pro život.
Chladný vítr vanul nočním městem. Poslední opozdilci, kteří v ulicích spěchali do svých domovů, si přitahovali svrchníky těsněji ke krku, zachumlávali se do kabátů a těšili se na teplý župan a příjemnou knížku, přemýšleli o sklence Chardonay nebo o večeři s přítelem. Okolí už nikdo nevěnoval pozornost, všichni se jen trochu sobecky upínali ke svým plánům na dnešní večer a jen pár bytostí dnes vzhlédlo k nebi.
Byla jasná noc jako stvořená pro pozorování hvězd. Tvář Měsíce zase ubývala a úzkým srpečkem světla shlížela na dění pod sebou.
Shlížela hlavně na jednu postavu, vysoko nad ostatními. Malou, tmavou, bezradnou a opuštěnou. Postava zírala netečně do tmy, po tvářích jí kanuly slzy a uvnitř její rozdrásané duše zuřila bitva, ohrožující existenci celé její osobnosti.
Klepala se zimou, po napuchlých rtech jí tekla rudá krev z ranek, způsobených nervózním kousáním a byla na pokraji nervového zhroucení.
Sama.
Sama na střeše chrámu.
Sama a zároveň s někým.
Špičky jejích ošlapaných tenisek se nachýlily přes okraj římsy a ona se podívala do třicetimetrové temné hloubky pod sebou. Zalapala po dechu, spěšně zacouvala zpět, tělem se málem vpila do kamenné zdi katedrály, jak se pokoušela být co nejdál od hrany římsy a dlaní si rychle zakryla ústa, aby se nepozvracela.
Dýchala zhluboka, plnými doušky zachytávala vítr, cuchající jí vlasy a snažila se uklidnit.
„ Tak jo. Napočítám do tří a pak skočím…“ pronesla do tmy rozechvělým hlasem.
„ Opravdu?“ ozval se znuděný hlas do ticha.
Dívka sebou polekaně trhla. „ N-n-nepřibližujte se! Já skočím!“ křikla hystericky.
„ Tak do toho. Skoč. Nebudeš ani první, ani poslední,“
Dívka se roztěkaně rozhlédla všude okolo, i nad římsu, na které stála. Nikde nikdo.
„ Panebože, co když mě někdo prásknul? Nejsou to fízlové? Nikdo ale neví, že tady jsem…“ honilo se jí myslí.
Znovu nastalo ticho, jen dole, v hloubce ulic, projelo auto a kdosi stáhnul mříž jednoho z obchůdků a kavárniček, lemující zdejší ulice.
„ Tady.“
„ Cože?“ zeptala se nechápavě.
„ Tady jsem.“ ozval se hlas s mírným nádechem ironie.
Opatrně se podívala dolů za hlasem. Hleděla na špičky svých bot, pod kterými se rýsovala kamenná římsa, na níž stála a o pár centimetrů dál zela hluboká propast, na jejímž dně vedly ulice metropole, jako tepny a cévy jednoho velkého těla.
Kousek napravo se pohnula jakási tmavá hrouda. Ozvalo se skřípění, jako když se odsouvá těžký balvan a ze tmy na ni náhle zablikala čtyři očka.
„ Vítej do ticha mé staleté samoty,“ vyslovila podivná pusa plná ostrých zoubků, dlící pod očima.
„ E-eh…no…ty…vole.“ Vydral se postavě z úst poněkud lidový a nezdvořilý výraz údivu, překvapení a totálního zaskočení. Potvůrka na to nic neřekla, pouze kvapně mrkla synchronizovaným pohybem všech čtyřech víček a po tváři se jí rozlil záhadný, možná trochu děsivý a znervózňující úsměv.
„ Pojď, posaď se.“
Dívka si bez dechu opatrně sedla a civěla na stvoření, které tak náhle odbouralo její prvotní, vratké odhodlání skočit.
Z rohu katedrály na ní zvědavě koukalo to COSI v barvě myší šedi velikosti německé dogy, se svraštělou kůží, třemi páry neskladných, neohrabaných nohou a poněkud zakrnělými křídly.
A znovu to mrklo.
„ Blázním. Přišla jsem o rozum. Musím skočit, jinak mě zavřou do ústavu, stejně jako tetu Jill…“ klusaly myšlenky dívčinou zmatenou hlavou. S otevřenou pusou měřila potvůrku od prapodivné hlavy, až k šesti patám.
„ V mých dobách bývalo překrásným zvykem se představit…“ zvážněla náhle ta kreaturka.
„ A..já..“ otevřela dívka párkrát pusu, ale když zjistila, že ani její mozek, ani její jazyk nejsou schopny nějak rozumně zpracovat a odůvodnit dění na tomto místě, zase ji zavřela.
„ No, tak asi bude lepší, když začnu já.“ povzdechla si potvůrka těžce a zakoulela každým okem jinam. Dívce se z toho znovu zvedl žaludek.
„ Mé zvučné jméno, a promiňte, slečno, že takto vyvyšuji svou existenci, ale mám pocit, že v dané situaci, jsem já ten společensky významnější, zní Tharanoskopulodevoros de Carcassonne. A vaše ctěné jméno, slečno?“ kývl na ní zdvořile.
„ Ehm…Margaret, pane,“ ozvala se zaskočeně, „ Margaret “
„ Velice mě těší, Margaret. A smím se zeptat, co, v tak pozdní hodinu a na tak zvláštním místě, pohledáváte?Ptám se vás jako přítel…“ pronesl hlubokým, vědoucím hlasem a teatrálně se rozhlédl kolem.
„ Totiž, vlastně jsem sem přišla, protože už…no…nechci, hmm…žít, jestli mě chápete…pane.“
„ Ále ale ale…nechce se vám žít?“
„ Ano“
„ A důvod?“
Nic. Margaret jen zadumaně uhnula pohledem a otázku nechala takticky nezodpovězenou.
Po krátkém mlčení se Tharanoskopulodevoros znovu pustil do debaty: „ Promiňte, Margaret, neměl jsem vyzvídat. Ostatně, žít. Co to vlastně je? Je to tolik, že by nás mrzelo, kdybychom žít přestali? Nebo si to jen myslíme? Co myslíte?“
„ Já myslím, že je to naše všechno, pane Thara…ehm, pane.“ prohlásila nakonec rezignovaně po pokusu vyslovit jeho jméno.
„ Říkejte mi Chrliči, to bude stačit, formálně.“
„ Dobře.“
„ Říkáte, tedy, naše všechno? Z čeho tak usuzujete?“
„ No, co jiného byste dělal, kdybyste nežil?“
„ Chachacha! To je pěkný názor, děvče, ale ne, nemyslím si, že je zcela pravdivý,“ zasmál se pobaveně Chrlič, „ tak například já, žiju již opravdu, opravdu dlouho a za svůj život jsem viděl věci, vyřkl slova a vykonal činy, které by tvá mladá mysl ani nebyla schopna unést. Krutě jsem za ně zaplatil a mnohokrát jsem měl obdobné myšlenky, jako ty, které skýtá tvá hlava ale jeden rozdíl tu přeci je: ty zemřít můžeš, já ne.
„ Vy jste nesmrtelný?“ vydechla Margaret překvapeně.
„ Ne, milá. To není to správné slovo. Tak to chápete vy, lidé. Vy máte tolik možností, jak zemřít. Přestane vás bavit žít - umřete si. Dostane se do finančních potíží – umřete si. Něco se…“
„ To není pravda!!! Jak to takhle vůbec můžete říct! Takhle…krutě a surově…vždyť ani nejste člověk!“
„Ale život je krutý a surový, děvčátko!!!“ ztemněl najednou jeho hlas a hrozivě se nad ní naklonil.
Pohledem ji úplně umlčel. Jen se dívala do jeho očí, které se z přívětivých světélek přetavily náhlým vzplanutím vzteku na zlé a plamenné body, téměř se propalující do kůže.
„ Jaký byl tvůj důvod? Proč jsi sem přišla zemřít?“
„ Já myslím, že už je to jedno, pane. Děkuji Vám, protože jste mi právě nejspíš zachránil život…já už asi nechci skočit…“ mumlala zmateně, stále poněkud vystrašená a měla se rychle k odchodu. Tenhle rozhovor už zvolna končil, ale měla pocit, že vrchol, rozuzlení a “pointa” ještě nepřišly a tušila, že jí spíše víc vezme, než dá. To bylo ale jen tušení.
“ Ty již odcházíš?“ zeptal se a jeho hlas už vůbec neměl přátelský tón. Teď nabyl nebezpečný, možná až úchylný tón. Takový, který byste nechtěli zaslechnout pozdě v noci těsně za vašimi zády. „ Ale no tak, nechoď ještě. Mám ti toho tolik co říct…chachacha!!!“ zahýkal Chrlič a plížil se k ní.
Margaret se rychle vydrápala na nohy a opatrně se snažila co nejrychleji dostat z dosahu Chrličových končetin.
Náhle jí ale zády osvítil kužel měkkého, žlutého světla, který ji v tu chvíli připadal jako seslaný z nebe.
„ Haló? Je tam někdo?“ ozval se úřednický hlas, přicházející od zdroje světla.
Margaret se zastavila a očima těkala mezi oslepující září a stále se zmenšující vzdáleností mezi její osobou a Chrličem. Ten se k ní obratně plazil a jeho neohrabaně vyhlížející nožky se teď ukázaly jako perfektně přizpůsobená chodítka do prostředí úzkých říms a nebezpečných úseků.
„ Tak jako teď ses nikdá nebála, viď, děvenko?“ zaslintala Chrličova huba.
„ Haló!!! Kdo to je? V noci je vstup do katedrály zakázán! Z toho vyvodím důsledky! Tak slyšíte?!“ zakrákoral ten někdo se svítilnou.
„ Co takhle žij a nech žít, he?“ chytala se pověstného stébla ve tmě tonoucí Margaret.
Náhle se po ní ale ohnalo jedno z Chrličových křídel, ona zalapala po dechu a po hlavě se s táhlým zaječením zřítila z římsy.
Chrlič vyloudil ze svého prolhaného hrdla vysoký skřek, pohledem přeletěl noční panorama města a znovu se vrátil na své stanoviště.
„ Checheheheheheh!!! Žij a nech žít? Houby s voctem, děvenko!“ zachechtal se proradně a znovu se ponořil do strnulosti, ke které byl už na věčnost odsouzen.
Hvězdy uronily perlovou slzu, pavouček Osudář si zapsal další čárku a v pár ulic vzdálené nemocnici se právě narodilo zdravé dítě šťastnému mladému páru.
Noc, jako stvořená pro život.