Quince
Nádech.
Výdech.
Chybí mi sluchátka, sakra!
Tady ale nejsem ve městě, tady se nemusím izolovat od hluku, že ano? Nebo ne? Koho se to vlastně ptám?!
Zavřela jsem na chvilku oči, zhluboka se nadechla, až mi ostrý studený ranní vzduch roztáhl plíce a vnikl i do nejzašších sklípků. Vnímala jen pravidelný, téměř až mechanický pohyb mých nohou. Znovu jsem otevřela oči, zamžourala proti slunci a zrychlila na rovném úseku venkovské cesty.
Bylo sucho, tenhle podzim ještě nezačaly typické deště, jen ranní mlha a jinovatka už naznačovaly zašlé léto. Mlha a to barevné MRTVÉ listí, samozřejmě. Nádhera, obdivujeme krásné barvy a tvary těchto chřadnoucích symbolů podzimu a přitom se jen kocháme hromadami mrtvol pověšených na stromech, popřípadě shrabaných na hromadě jako v masovém hrobě. A děti ve školách malují krásné mrtvolky podzimu, rochní se v kupách zlatého listí v parcích, házejí ho po sobě...
Ušklíbla jsem se nad tou ironií. Všichni tak nějak odcházíme. Máme málo času?
Ale ne, nezačínej zase filozofovat.
Prý že si na venkově odpočinu. Od čeho asi? Od města? Přemýšlím tady ještě víc než doma, tam mě alespoň rozptyluje práce. Jak že to říkal Jošija? Nechat přírodu aby mi pomohla? Tak fajn přírodo, snaž se, ukaž zázraky. Jsem tady, vzdala jsem se Tokya, diáře, iPhonu, což byla oběť největší, mám tu s sebou jen počítač, a ty sakra víš, že jsem na něj celejch těch pět dní ani nesáhla, tak mi teda pomoz, pobyt tady na Jošijově chatě by měl mít přece nějaký účinek!!! Jinak nechápu, jak to ten chlap dělá. Chci, abys mi pomohla. Jsem ochotná tu pomoc přijmout a dobře, teď už teda uznávám, že kolaps v práci byl z přepracování, že jsem tu dovolenou potřebovala, ale ono by se to stejně... Tak dobře.
Nádech.
Výdech.
Běžela jsem podél kamenné zídky ohraničující kdouloňový sad. Překvapilo mě, že moje Niky nevydávají na cestě žádný zvuk, a jak byly pohodlné, na rozdíl od lodiček, které běžně nosívám. Achjo, jak jen mi ty moje nádhery od Gucciho chybí! Skoro jako bych slyšela tátu:
„Co nemá dostatečně velkou cenovku, to tě nezajímá! Co třeba duchovní a kulturní dědictví našeho národa? Hmm? Ne, dáma musí mít všechno in a pokud možno, tak z Kalifornie!"
Ten se taky může jít vycpat, historik jeden. Co bych z těch peněz měla? Každý má přece nějakou vášeň. Copak já mu jeho keramiku z bůhví kolikáté dynastie vyčítám?
Na cestě přede mnou stála malá postava, sotva metr padesát vysoká. Malá, stará babička z dolní vesnice, s tváří rozbrázděnou vráskami, bezzubým úsměvem a starý tradičním kloboukem. V umaštěném bílém plátnu nesla čerstvě nasbírané kdoule, žlutě se leskly v odhalených cípech látky. Slunce jí ozařovalo tvář, vypadala skoro jako stará soška Buddhy, jak se tak na mě zubila a halekala na pozdrav.
„I dobrý dén!“
„Dobrý den!“ zavolala jsem udýchaně a usmála se.
„Ésli bežíté do sádu, tak pozór tam, padajó kdóle. Nepotřebá pomóc?“
„Ne děkuji, jste hodná, dám pozor. Děkuji vám!“ proběhla jsem okolo ní, zabočila do brány a ocitla se v starém sadu. Kdouloně měly moje nejhlubší sympatie, jejich listy totiž byly stále ještě tuhé a svěže zelené,bez jakékoliv známky stárnutí.
„Tak ják myslíté, hlavněé nekósat do kdólí! Naschlé!“ nepřestala se usmívat a mávla rukou na rozloučenou.
„Na shledanou!“ zavolala jsem ještě a přemýšlela nad poslední větou. Nekousat do kdoulí? A kdo by to dělal? Vždyť jsou tvrdé, musí se vařit, aby z nich vůbec něco bylo.
Stařenka ale měla pravdu. Pod stromy už ležely žluté, asi jako pěst veliké kdoule, mokré od sluncem tající jinovatky. Běžela jsem dál do sadu, nasávala tu nasládlou vůni natlučeného ovoce a rozhlížela se, jak se ránem postupně šiří teplo. Tady bylo nejkrásněji. Chudák Jošija, nemá rád kdoule.
Quince. Vybavil se mi anglický překlad.
O kus dál jsem se zastavila, protáhla a vydýchala. Teprve teď jsem se uvolnila, zahřála, uklidnila. Babička mě nějak naladila, odtáhla myšlenky pryč od lodiček, vymožeností techniky a rozhořčeného otce. Nad vším asi moc přemýšlím. Nenechám si pomoc. Až do teď.
Že by tohle byla pomoc? Babička s úsměvem Buddhy?
Koketovala jsem s představou, že doženu tu babičku a pomůžu jí s kdoulemi, když tu můj pohled padl na jeden z plodů ležících v trávě.
Kdoule, překvapivě.
Ale tahle byla jiná.
Tahle byla nakousnutá.
Panebože, ta babča tu musela nechat zuby!!
Shýbla jsem se pro ni, zvedla jí země, byla hodně mokrá.
Přičichla jsem si, držela jí v ruce a najednou mi došlo, že si vlastně chci strašně kousnout.
Byla tvrdá. A chutí se hodně lišila od té vařené dobroty, kterou jsem znala.
Chci se smát. Tak se směj. Proč se, krucinál, nesměješ?
Rrrriiight! Hahahahahaha!
Upřímně, jsem to fakt já, stojím tady pod stromem, chroupám kdouli a chechtám se jako blázen? Asi jo.
„Taky jsem si kousl ale takhle jsem se nesmál.“ ozvalo se zleva od stromu.
Okamžitě jsem se otočila a koukala na mluvčiho.
Kdoule mi vypadla z ruky a smích taky přešel.
„Byla mokrá od mých slin, to ti nevadilo? Zvláštní.“
No fuj, bliklo mi hlavou.
Tvor se usmál, vouskem šťouchal do lístku na větvi, hříva mu trochu splihle ležela na hřbetu, pařáty na nohou se vrtaly z nudy v hlíně a zasněně mě pozoroval.
Chce se mi zvracet. Šokem, a dost akutně.
Drak.
Šedá, stříbřitá srst, růžky, tlama, jasné, zasněné oči, dlouhé tělo a dva páry nohou. Vypadal docela jako z tátových obrázků.
Teď se moc nechytám. Možná, že ta kdoule? Podívala jsem se na ní, dopadla k nohám, ležela tam, s kousancem napravo, žlutá.
Podívala jsem se zpátky na to stvoření, pusu dokořán. Vzpomněla jsem si na stařenku. Co ta by asi dělala? Tak určitě by se usmála. Sebrala jsem odvahu a zkusila to. Škleb to musí být nehorázný. No nevadí.
„Já jsem zázrak přírody. Stejně jak ty kdoule.“ ozval se drak po mém úsměvu.
„Jo.“ hlesla jsem.
„Kdoule patří do stejné čeledi jako jabloň, věděla jsi to?“ říkal pěkným hlasem, jeden z jeho fousků pátral po něčem dole u mých nohou a postupně se přesouval až před můj obličej. Rozptylovalo mě to.
Ne, to fakt ne. A dej to pryč.
„Chtěla jsi pomoc, že? A tak jsem tu.“
Přešlápla jsem z nohy na nohu a zakručelo mi v břiše. Drak se mi podíval na břicho, jako kdyby udělalo něco nepřístojného. Neslušného.
Povzdechl si a pokračoval:
„Dneska ti někdo umřel. Třeba ti to pomůže, třeba ne, ale měla bys to vědět.“
První myšlenka letěla k tátovi. To snad ne?
„Neznáš ho osobně, ale umřel ti. Jeho práce ti změnila život, tak jeho smrt ti ho možná změní taky.“
Dobrý, táta to není.
„Jak mi to má pomoct? Kdo umřel?“
„Něco jako tvůj duchovní otec. Umřela jedna velká cenovka.“ sklonil svůj pohled dolu k nakousnuté kdouli.
„Kdoule patří do stejné čeledi jako jabloň, věděla jsi to?“ řekl zase zasněně, usmál se jako Malý princ.
„Tak pa. A pozdravuj Tokyo.“
Odrazil se od země a vlnivým letem zmizel na obloze. Hříva už vůbec nevypadala splihle.
A to bylo vše.
Jen vítr dál foukal.
Stojím na místě.
Najednou se mi strašně zvedl žaludek a vyzvracela jsem se. Klepaly se mi prsty, byla mi zima, přestože už slunce stálo vysoko.
Další kdoule přistála z hlasitým žuchnutím kousek od místa, kde ještě před chvílí stál ten drak.
Drak pomocník. Zázrak přírody.
Panebože.
Zpátky do Jošijovy chaty jsem se došourala. Ani nevím jak. Osprchovala jsem se a v županu, ještě s mokrými vlasy sáhla do tašky. Okamžitě jsem ucítila dotek studeného, hladkého kovu. Zdvihla jsem ten hladký, lehký předmět a položila si ho na klín. Chvíli jsem jen koukala na tu stříbrnou krásu matného kovu, kilo a půl dokonalého designu s ikonou. S ikonou bílého, vpravo nakousnutého jablka. Můj MacBook.
Otevřela jsem notebook, zapnula, naťukala heslo, vítá mě známá plocha s motivem hvězdné mlhoviny. Díky bohu za Jošijovu prozíravost koupit si sem modem. Opera bude vědět.
Mě už to ostatně asi došlo také. Zbývá se jen ujistit.
Do vyhledávače jsem zadala jméno svého zaměstnavatele. Bývalého, jak mi zázrak přírody sdělil. Svého duchovního otce. Svou ikonu, cenovku, závislost a dost možná i jádro problémů s otcem. Jádřinec problémů, usmála jsem se. Velkého bílého nakousnutého jablka.
Výsledek se objevil okamžitě.
Takže je to pravda, rakovina slinivky.
Jak mi tohle má pomoct? A proč mi to přišel sdělit právě dračí zázrak přírody? Jsem až podezřele ochotná uvěřit, že se to doopravdy stalo.
Nádech.
Tentokrát ale váhám s výdechem.
Máme málo času. Jablka umírají. I jejich duchovní otcové.
Ale proč zrovna jablko? Proč proboha nikde není ikona nakousnuté kdoule? Vždyť jsou s jablky příbuzné!
Protože kdo by kousal do kdoulí, ty huso.
Nebo je nechával svítit na milionech přístrojů po celém světě.
Zítra asi půjdu běhat.
Výdech.
Chybí mi sluchátka, sakra!
Tady ale nejsem ve městě, tady se nemusím izolovat od hluku, že ano? Nebo ne? Koho se to vlastně ptám?!
Zavřela jsem na chvilku oči, zhluboka se nadechla, až mi ostrý studený ranní vzduch roztáhl plíce a vnikl i do nejzašších sklípků. Vnímala jen pravidelný, téměř až mechanický pohyb mých nohou. Znovu jsem otevřela oči, zamžourala proti slunci a zrychlila na rovném úseku venkovské cesty.
Bylo sucho, tenhle podzim ještě nezačaly typické deště, jen ranní mlha a jinovatka už naznačovaly zašlé léto. Mlha a to barevné MRTVÉ listí, samozřejmě. Nádhera, obdivujeme krásné barvy a tvary těchto chřadnoucích symbolů podzimu a přitom se jen kocháme hromadami mrtvol pověšených na stromech, popřípadě shrabaných na hromadě jako v masovém hrobě. A děti ve školách malují krásné mrtvolky podzimu, rochní se v kupách zlatého listí v parcích, házejí ho po sobě...
Ušklíbla jsem se nad tou ironií. Všichni tak nějak odcházíme. Máme málo času?
Ale ne, nezačínej zase filozofovat.
Prý že si na venkově odpočinu. Od čeho asi? Od města? Přemýšlím tady ještě víc než doma, tam mě alespoň rozptyluje práce. Jak že to říkal Jošija? Nechat přírodu aby mi pomohla? Tak fajn přírodo, snaž se, ukaž zázraky. Jsem tady, vzdala jsem se Tokya, diáře, iPhonu, což byla oběť největší, mám tu s sebou jen počítač, a ty sakra víš, že jsem na něj celejch těch pět dní ani nesáhla, tak mi teda pomoz, pobyt tady na Jošijově chatě by měl mít přece nějaký účinek!!! Jinak nechápu, jak to ten chlap dělá. Chci, abys mi pomohla. Jsem ochotná tu pomoc přijmout a dobře, teď už teda uznávám, že kolaps v práci byl z přepracování, že jsem tu dovolenou potřebovala, ale ono by se to stejně... Tak dobře.
Nádech.
Výdech.
Běžela jsem podél kamenné zídky ohraničující kdouloňový sad. Překvapilo mě, že moje Niky nevydávají na cestě žádný zvuk, a jak byly pohodlné, na rozdíl od lodiček, které běžně nosívám. Achjo, jak jen mi ty moje nádhery od Gucciho chybí! Skoro jako bych slyšela tátu:
„Co nemá dostatečně velkou cenovku, to tě nezajímá! Co třeba duchovní a kulturní dědictví našeho národa? Hmm? Ne, dáma musí mít všechno in a pokud možno, tak z Kalifornie!"
Ten se taky může jít vycpat, historik jeden. Co bych z těch peněz měla? Každý má přece nějakou vášeň. Copak já mu jeho keramiku z bůhví kolikáté dynastie vyčítám?
Na cestě přede mnou stála malá postava, sotva metr padesát vysoká. Malá, stará babička z dolní vesnice, s tváří rozbrázděnou vráskami, bezzubým úsměvem a starý tradičním kloboukem. V umaštěném bílém plátnu nesla čerstvě nasbírané kdoule, žlutě se leskly v odhalených cípech látky. Slunce jí ozařovalo tvář, vypadala skoro jako stará soška Buddhy, jak se tak na mě zubila a halekala na pozdrav.
„I dobrý dén!“
„Dobrý den!“ zavolala jsem udýchaně a usmála se.
„Ésli bežíté do sádu, tak pozór tam, padajó kdóle. Nepotřebá pomóc?“
„Ne děkuji, jste hodná, dám pozor. Děkuji vám!“ proběhla jsem okolo ní, zabočila do brány a ocitla se v starém sadu. Kdouloně měly moje nejhlubší sympatie, jejich listy totiž byly stále ještě tuhé a svěže zelené,bez jakékoliv známky stárnutí.
„Tak ják myslíté, hlavněé nekósat do kdólí! Naschlé!“ nepřestala se usmívat a mávla rukou na rozloučenou.
„Na shledanou!“ zavolala jsem ještě a přemýšlela nad poslední větou. Nekousat do kdoulí? A kdo by to dělal? Vždyť jsou tvrdé, musí se vařit, aby z nich vůbec něco bylo.
Stařenka ale měla pravdu. Pod stromy už ležely žluté, asi jako pěst veliké kdoule, mokré od sluncem tající jinovatky. Běžela jsem dál do sadu, nasávala tu nasládlou vůni natlučeného ovoce a rozhlížela se, jak se ránem postupně šiří teplo. Tady bylo nejkrásněji. Chudák Jošija, nemá rád kdoule.
Quince. Vybavil se mi anglický překlad.
O kus dál jsem se zastavila, protáhla a vydýchala. Teprve teď jsem se uvolnila, zahřála, uklidnila. Babička mě nějak naladila, odtáhla myšlenky pryč od lodiček, vymožeností techniky a rozhořčeného otce. Nad vším asi moc přemýšlím. Nenechám si pomoc. Až do teď.
Že by tohle byla pomoc? Babička s úsměvem Buddhy?
Koketovala jsem s představou, že doženu tu babičku a pomůžu jí s kdoulemi, když tu můj pohled padl na jeden z plodů ležících v trávě.
Kdoule, překvapivě.
Ale tahle byla jiná.
Tahle byla nakousnutá.
Panebože, ta babča tu musela nechat zuby!!
Shýbla jsem se pro ni, zvedla jí země, byla hodně mokrá.
Přičichla jsem si, držela jí v ruce a najednou mi došlo, že si vlastně chci strašně kousnout.
Byla tvrdá. A chutí se hodně lišila od té vařené dobroty, kterou jsem znala.
Chci se smát. Tak se směj. Proč se, krucinál, nesměješ?
Rrrriiight! Hahahahahaha!
Upřímně, jsem to fakt já, stojím tady pod stromem, chroupám kdouli a chechtám se jako blázen? Asi jo.
„Taky jsem si kousl ale takhle jsem se nesmál.“ ozvalo se zleva od stromu.
Okamžitě jsem se otočila a koukala na mluvčiho.
Kdoule mi vypadla z ruky a smích taky přešel.
„Byla mokrá od mých slin, to ti nevadilo? Zvláštní.“
No fuj, bliklo mi hlavou.
Tvor se usmál, vouskem šťouchal do lístku na větvi, hříva mu trochu splihle ležela na hřbetu, pařáty na nohou se vrtaly z nudy v hlíně a zasněně mě pozoroval.
Chce se mi zvracet. Šokem, a dost akutně.
Drak.
Šedá, stříbřitá srst, růžky, tlama, jasné, zasněné oči, dlouhé tělo a dva páry nohou. Vypadal docela jako z tátových obrázků.
Teď se moc nechytám. Možná, že ta kdoule? Podívala jsem se na ní, dopadla k nohám, ležela tam, s kousancem napravo, žlutá.
Podívala jsem se zpátky na to stvoření, pusu dokořán. Vzpomněla jsem si na stařenku. Co ta by asi dělala? Tak určitě by se usmála. Sebrala jsem odvahu a zkusila to. Škleb to musí být nehorázný. No nevadí.
„Já jsem zázrak přírody. Stejně jak ty kdoule.“ ozval se drak po mém úsměvu.
„Jo.“ hlesla jsem.
„Kdoule patří do stejné čeledi jako jabloň, věděla jsi to?“ říkal pěkným hlasem, jeden z jeho fousků pátral po něčem dole u mých nohou a postupně se přesouval až před můj obličej. Rozptylovalo mě to.
Ne, to fakt ne. A dej to pryč.
„Chtěla jsi pomoc, že? A tak jsem tu.“
Přešlápla jsem z nohy na nohu a zakručelo mi v břiše. Drak se mi podíval na břicho, jako kdyby udělalo něco nepřístojného. Neslušného.
Povzdechl si a pokračoval:
„Dneska ti někdo umřel. Třeba ti to pomůže, třeba ne, ale měla bys to vědět.“
První myšlenka letěla k tátovi. To snad ne?
„Neznáš ho osobně, ale umřel ti. Jeho práce ti změnila život, tak jeho smrt ti ho možná změní taky.“
Dobrý, táta to není.
„Jak mi to má pomoct? Kdo umřel?“
„Něco jako tvůj duchovní otec. Umřela jedna velká cenovka.“ sklonil svůj pohled dolu k nakousnuté kdouli.
„Kdoule patří do stejné čeledi jako jabloň, věděla jsi to?“ řekl zase zasněně, usmál se jako Malý princ.
„Tak pa. A pozdravuj Tokyo.“
Odrazil se od země a vlnivým letem zmizel na obloze. Hříva už vůbec nevypadala splihle.
A to bylo vše.
Jen vítr dál foukal.
Stojím na místě.
Najednou se mi strašně zvedl žaludek a vyzvracela jsem se. Klepaly se mi prsty, byla mi zima, přestože už slunce stálo vysoko.
Další kdoule přistála z hlasitým žuchnutím kousek od místa, kde ještě před chvílí stál ten drak.
Drak pomocník. Zázrak přírody.
Panebože.
Zpátky do Jošijovy chaty jsem se došourala. Ani nevím jak. Osprchovala jsem se a v županu, ještě s mokrými vlasy sáhla do tašky. Okamžitě jsem ucítila dotek studeného, hladkého kovu. Zdvihla jsem ten hladký, lehký předmět a položila si ho na klín. Chvíli jsem jen koukala na tu stříbrnou krásu matného kovu, kilo a půl dokonalého designu s ikonou. S ikonou bílého, vpravo nakousnutého jablka. Můj MacBook.
Otevřela jsem notebook, zapnula, naťukala heslo, vítá mě známá plocha s motivem hvězdné mlhoviny. Díky bohu za Jošijovu prozíravost koupit si sem modem. Opera bude vědět.
Mě už to ostatně asi došlo také. Zbývá se jen ujistit.
Do vyhledávače jsem zadala jméno svého zaměstnavatele. Bývalého, jak mi zázrak přírody sdělil. Svého duchovního otce. Svou ikonu, cenovku, závislost a dost možná i jádro problémů s otcem. Jádřinec problémů, usmála jsem se. Velkého bílého nakousnutého jablka.
Výsledek se objevil okamžitě.
Takže je to pravda, rakovina slinivky.
Jak mi tohle má pomoct? A proč mi to přišel sdělit právě dračí zázrak přírody? Jsem až podezřele ochotná uvěřit, že se to doopravdy stalo.
Nádech.
Tentokrát ale váhám s výdechem.
Máme málo času. Jablka umírají. I jejich duchovní otcové.
Ale proč zrovna jablko? Proč proboha nikde není ikona nakousnuté kdoule? Vždyť jsou s jablky příbuzné!
Protože kdo by kousal do kdoulí, ty huso.
Nebo je nechával svítit na milionech přístrojů po celém světě.
Zítra asi půjdu běhat.