Jen konečky prstů...
Měla jsem velmi zvláštní sen. Na zádech mi rostla obrovská blanitá křídla a všechno okolo mě se zdálo menší. Byla jsem to stále já. Pořád stejné problémy. Ale úplně jiný svět. Svět draků a nadpřirozena. Teď jsem seděla nad hrnkem kafe a digitální budík mi ukazoval přesně 23:55. Povzdychla jsem si a vyklopila do sebe zbytek horkého nápoje. Zvedla jsem se s úmyslem, že se vrátím do postele. Mám malinký byteček, kde žiju sama, ale mám ho zařízený podle sebe a žiju si poměrně spokojeně. Procházela jsem kolem dveří na balkon a zívla jsem. Najednou jsem ztuhla. To se mi muselo zdát. Otočila jsem se ke svému odrazu a vytřeštila oči. Byla tam obrovská rudá dračice. Odrážela přesně můj vyjevený výraz. Pohnula jsem se, ona taky. Zamrkala jsem a přistoupila blíž. Všimla jsem si, že já v dračí podobě není jediná změna. Odraz prosvícený měsícem se mi sice ztrácel, ale viděla jsem, že místnost za dračicí je o dost větší než můj byt a jsou tam i jiné věci. Přistoupila jsem ještě blíž ke sklu, skoro jsem se ho dotýkala nosem. Natáhla jsem ruku a nevěřícně se dotkla odrazu, právě když budík zapípal půlnoc.
XXX
Měla jsem velmi zvláštní sen. Byla jsem úplně malinkatá, bydlela natěsnaná v mrňavém prostoru. Byla jsem to stále já. Stále ty samé problémy. Ale byl to úplně jiný svět. Svět techniky a lidí. Seděla jsem nad tůňkou v zadním pokoji a střešním otvorem koukala na hvězdy. Odhadovala jsem, že bude něco okolo dvanácté. Povzdychla jsem si a znovu se napila. Zvedla jsem se, s úmyslem, že se vrátím do pelechu. Moje jeskyně není nic luxusního, jako mají důležití draci, ale je až na vrcholu skály, mám střešní oko a jsem celkem spokojená. Procházela jsem kolem vyleštěné kamenné stěny v obývací jeskyni. Zachovává si strukturu kamene, ale odráží místnost a dělá ji tak větší. Zívla jsem si. Ztuhla jsem, něco mi v odrazu nesedělo. Otočila jsem se a zamrkala. Kde jsem já? Ale to… není moje jeskyně, je to technicky vybavená místnost. Našla jsem postavičku. Já jako člověk? Pohnula jsem se a ona taky. Přistoupila jsem ke stěně trochu blíž. Člověčice natahovala ruku a tak jsem sklonila hlavu.
XXX
Angelina Nagová, člověk, 27 let, vytřeštila oči, když její ruka zlehka dopadla na teplé dračí šupiny rudé dračice Satu. Stejně tak dračice vyjeveně otevřela oči, když na čumáku ucítila teplý dotyk jemné dlaně. Jejich pohledy se střetly a ani jedna nevěřila tomu, že tohle je skutečnost. Nechtěly se probudit ani narušit ten jedinečný okamžik, který nastal. Nakonec dračice couvla. Žena udělala krok dopředu. Celé to ještě několikrát zopakovaly, aniž by se od sebe oddálily. Nakonec stála Angelina v jeskyni Satu. Stále si hleděly do očí. Obě prožívaly něco nepopsatelného. To dokonalé srozumění, naprostá harmonie.
„Není to tentokrát taky jen sen?“ prolomila nakonec ticho Angie.
„Myslím, že ne,“ odpověděla Satu a odtáhla od ní čumák, aby si ji mohla prohlédnout.
„Zdálo se mi o tobě,“ vyhrkly obě naráz. Žena zamrkala.
„Tobě taky? Zdávalo se mi, že jsi já, ale jinde, než kde žiju,“ řekla.
„Ano, to by souhlasilo, posaď se…“ pokynula jí k velké lenošce, která měla opěrky je po stranách, sama si lehla proti ní. Angelina vyskočila nahoru a posadila se do tureckého sedu. Bylo to tam všechno tak veliké.
„Díky…“ zamumlala.
„Sat? Děje se něco? Slyšel jsem nějaké hlasy a takhle pozdě…“ ozval se hluboký mohutný hlas. Dračice vystřelila na nohy a rozšířila panenky.
„Schovej se rychle…“ zasyčela na člověčici, ale než jen stačila slézt z dračí sedačky, tak do místnosti vešel černozelený drak.
„Ahoj Nebu,“ pozdravila ho rudá, „ne nic se neděje, co by se mělo dít?“ Drak přejel místnost pohledem a neučinilo mu nejmenší potíž najít tam Angelinu. Okamžitě se jeho postoj změnit, přikrčil se, poloroztáhl křídla, vycenil všechny zuby a natáhl nosem.
„Ty tady schováváš člověka? Kde jsi ho vzala? Víš, že za tohle by tě mohli poslat do zapomnění?“ zavrčel na ni.
„Tohle je ale něco úplně jiného, ona není NÁŠ člověk, ona no…“ zakoktala se Satu a potřásla hlavou.
„To je jedno, JE to člověk, pusť mě k ní, než ji tu někdo najde…“ vrčel dál a vykročil k ní. Dračice si stoupla před ní.
„Vůbec mě neposloucháš, tahle není z našeho světa, je ze světa, kde draci válku prohráli, všude vládne technika a lidé…“ zamračila se na něj. Nebu zamrkal.
„Tím hůř. Ví, jak válku vyhrát,“ řekl a chtěl dračici odstrčit. Ta se ale zapřela a hrdelně na něj zavrčela. Angie to všechno vyjeveně sledovala.
„Nech toho, tohle mi přece k tobě vůbec nesedí,“ podíval se na ni.
„Ty, TY mě vůbec neznáš…“ zamračila se na něj. Drak ublíženě nakrčil čumák.
„Sat…“
„Nech ji na pokoji, s naším světem nemá vůbec co dělat,“ dodala a naopak zatlačila do něj. Drak couvnul, ale pak zvážněl a zapřel se do podlahy. Něco se v něm hnulo a hrubě dračici strhl stranou.
„Ano, neznám tě. Nikdy jsem si nemyslel, že jsi vlastizrádce…“ zasyčel na ni. Ta jen hekla, jak to nečekala a zvedla se.
„Satu…“ přiskočila k ní Angelina, ze všech těch snů už si jméno pamatovala.
„Jsem v pořádku… jdi stranou…“ řekla jí a prudce vystartovala po drakovi. Začali se válet po podlaze, netrvalo dlouho a zůstávala za nimi i krvavá stopa. Trhali se drápy a prudce brousili zuby o šupiny. Není nutné říkat, že při tom nebyli zrovna potichu.
„Satu? Co se tady děje?“ vcházela do místnosti čistě bílá dračice. Angelina se skrčila za pohovkou, což jí moc nepomohlo. Dračice přicvakla Nebu k zemi a plivla mu do čumáku oheň. Pak vystartovala, nabrala do tlap ženu a proběhla kolem bílé dračice.
„Promiň Bianco…“ Dračice se koukala na tu spoušť a nevěřícně potřásla hlavou, to už byla Satu s Angelinou venku z jeskyně, ve vzduchu a mířila přes velké údolí někam pryč. Vzduch tu byl u nich jiný než v lidském světě, byl tak vlahý a čistý. Rudá dračice přeletěla dračí „město“ a přistála na louce v lese za ním.
„Co to mělo znamenat? Proč nenávidí lidi? O jaké válce jste to mluvili?“ vychrlila na ní žena.
„Teď ne. Musíme pryč, brzy nás budou hledat,“ řekla a sklonila se k zemi. Vzala ji tlapou a vysadila si ji na záda, „ dobře se něčeho chytni a sedni si pohodlně. Poletíme dlouho…“ Angelina udělala, tak jak jí řekla a chytila se pevně jednoho z jejích krčních ostnů.
„Držím se…“
„Dobrá… hlavně se nepouštěj!“ zavolala a odrazila se, nestoupala tak vysoko jako obvykle, ale nabrala mnohem větší rychlost, než jakou letěly z města.
„Kam to letíme?“ křikla přes vítr člověčice.
„Cože?“ zahulákala dračice.
„KAM TO LETÍME?“
„Do bezpečí,“ odvětila Satu a pak už nemluvila.
XXX
Doletěly spolu daleko a dělaly si jen krátké přestávky, kde se napily. Jejich cíl byla vysoká mohutná hora, která se zdála zcela nepřístupná. Satu doletěla zhruba do poloviny a zachytila se o stěnu, protáhla se úzkou štěrbinou. Angelina by byla přísahala, že tam nic takového neviděla. Sletěla dolů na jednu římsu, za kterou se táhla, jak žena brzy zjistila, celá soustava jeskyň.
„Kde to vlastně jsme?“ zeptala se. Dračice se pousmála.
„Jak jsem řekla, v bezpečí. Jinak téhle hoře se říká Laws Folach, což pro nás teď docela platí…“
„Co to znamená?“ podívala se na ni Angie.
„Úkryt psanců.“
„Takže jsme teď psanci?“
„Víceméně... tedy vlastně ano,“ pokrčila křídly Satu, „v našem světě se draci dlouho skrývali, když ale viděli jak lidé ničí naši krásnou planetu, vzepřeli se. Chtěli napřed vyjednávat, ale lidé byli vyděšení a hned začali útočit. Nastala dlouhá a neúnavná válka, kterou jsme ale vyhráli. V poslední bitvě se nám podařilo přesvědčit ostatní tvory, co se skrývali, aby se k nám přidali. Když do bitvy vytáhli nádherní a mocní jednorožci, všechny dryády a dokonce i hrdí elfové, lidé neměli šanci. Zbylo jich jen pár a ti se skrývají, protože někteří draci mají stále vztek. Jen tak tak jsme naši planetu zachránili před úplnou zhoubou,“ vysvětlila dračice při jejím nechápavém pohledu.
„Jako ten drak tam u tebe?“ zeptala se Angelina. Rudá kývla.
„Nebu je velmi vlastenecký drak. A taky hodně hrdý. Ale má dobré srdce.“
„Co budeme dělat?“ podívala se na ni žena.
„Zkusíme najít někoho, kdo nám pomůže. Dřív jsem si myslela, že je to blázen, ale myslím, že vzhledem k okolnostem můžu říct, že není…“
„Co tím myslíš?“
„To zítra uvidíš. Měli bychom být blízko jeho domu. To on mi ukázal tuhle jeskyni. Teď pojď spát, musíš nabrat síly, stejně nemůžeme vyrazit ve dne,“ pokynula jí hlavou a vydala se dál do jeskyně, lehla si při jedné stěně na hromadu slámy a Angelina se stočila u ní. Byly všemi událostmi tak utahané, že netrvalo dlouho a usnuly.
XXX
„Angelin? Angelin!“ ozvalo se nad ní. Váhavě rozlepila víčka a zjistila, že se nad ní sklání dračice. Rychle se jí vybavily poslední události a vyletěla na nohy.
„Co se děje?“
„Nic, uklidni se. Přinesla jsem snídani,“ řekla a pustila jí k nohám nějakou zvěř. I přes podrobnou prohlídku nedokázala žena určit, o jaký druh zvěře jde. Připomínalo jí to malinkatou laň.
„To to mám jíst syrový? Nějak v pyžamu nenosím sirky…“ podívala se na Satu. Ta se usmála a shrábla na jednu hromádku dříví, plivla na něj a hned měly krásný útulný ohýnek.
„Lepší?“ Angelina zamrkala a kývla.
„Ještě jednu tvou část bych si potřebovala půjčit. Naporcuješ mi to?“ Teď se na ni nechápavě podívala dračice.
„Celý to na ten ohníček nenarvu, mohla bys mi to natrhat?“ Teď dračice pochopila a drápy jí rozporcovala zvíře na kousky. Žena se najedla a Satu sporcovala zbytek.
„Tak kam teď?“ podívala se na ni Angelina.
„Kousek přeletíme...“
„Ááá já jsem ti říkal, že jsem tady viděl oheň!“ „Jo jenže většinou jsou tvoje smysly na houby.“ „Neurážej mě, stejně ti to nepomůže, měl jsem prostě pravdu.“ A s tím zevnitř ze soustavy jeskyň vyšel stříbrovlasý stařík, opíral se o vysokou dřevěnou hůl. Vypadal velmi zvláště, k dlouhým stříbrným vlasům, měl ještě jedno oko průzračně modré a druhé tmavě hnědé. Na sobě jen plášť, Angelin si vzpomněla, že tak nějak jejich pohádky popisují mudrce. Každopádně vyskočila na nohy a skočila k dračici. Ke jejímu údivu k němu dračice sehla hlavu.
„Zdravím Sachtach Háshaol,“ řekla a muž se na ni podíval.
„Zdravím i já tebe Satu,“ pokynul jí, „nazdárek Rudá!“ řekl hned jiným hlasem a ušklíbl se. Angelina zamrkala.
„Tenhle potrhlej schizofrenik nám má jako pomoct?“ podívala se nahoru na Satu. Upoutala tak na sebe pozornost Hásha.
„Hele, ňáká slečna se snaží dělat chytrou. Kdopak to je Rudá?“
„Tohle je Angelina Nagová. Kdybych mohla hádat, řekla bych že je ze světa jednoho z vás...“ Teď zůstali překvapený oba lidé v jeskyni.
„Jak jako jednoho z nich? Jejich světa?“
„Rudá, nezbláznila jsi se konečně?“
„TICHO!“ zahromoval znova první hlas muže, „řekni mi, co se stalo Satu.“ Dračice kývla a lehla si, pak mu odvyprávěla, co se stalo a žena jí občas něčím doplnila.
„Tak co myslíš, je to možné?“ zakončila to. Sachtach mlčel a nad něčím se zamyslel.
„Takhle to vypadá, že je to dost dobře možné... nějakým nedopatřením jste se vy dvě, stejné každá z jiného světa ocitli v jednom. To ale nemůže být správně...“ „Jestli je opravdu ze světa odkud jsem já, můžu se hnedle rozhlídnout, jestli tu někde má být. Moment...“ „Ano, to bys byl hodný... no mezitím... co jste měli v úmyslu dělat teď? Je vám dozajista jasné, že jste štvanci a celé Údolí bude po vás pást?“
Dračice kývla.
„Ano, myslela jsem, že nám poradíš ty. Zrovna jsme byli na cestě.“ Angelin už raději nekomentovala toho prazvláštního muže a jen dávala pozor.
„Hned zjistíme, co dělat...“ „Už to mám, opravdu, je tu Angelina Nagová, 27 let, svobodná, souhlasí?“ ozval se zase ten hlubší hlas a muž se na ní podíval. Zamrkala a kývla.
„Co to tedy znamená?“ zeptala se Satu.
„Že je v tom pěkný guláš a máte průůůůser,“ uchechtl se. „Pomůžeme vám to napravit, ale ona se musí bezpodmínečně vrátit do svého světa, nebo se naruší rovnováha,“ ozval se jemnější hlas.
„Jak to jde udělat?“
„A v tom je právě ten háček...“ „Jediný způsob je přes obětní krystal v Údolí,“ zasmál se hluboký hlas. Rudá zvážněla.
„Tak to bude problém...“
„Něco mě napadlo...“ řekl muž a luskl prsty, podal jí nějaký dokument, „leťte do Deánaí a tohle dejte králi. Přijedu za vámi,“ na to se hned zvedl a spěchal pryč do jeskyní.
„Dénaní? Kam že to máme jít?“ zamrkala Angelina.
„Lidské útočiště, hlavní město, které ještě odolává...“ stočila pohled na dokument, roztočila ho. Byla to mapa, kde se město nachází a na druhé straně dopis, kterému dračice nerozuměla.
„Je to chytré? Vždyť jsi drak...“
„To je jedno poletíme...pojď...“ sehnula se až k zemi a pomohla jí na záda. Pak vyletěla ze skály a zamířila na sever.
XXX
„Jak ještě dlouho?“ natočila hlavu dračice na Angelin, která držela mapu.
„Už jen chvíli. Měli bychom být blízko. Tam za těmi horami, by se mělo rozkládat...“ křikla jí v odpověď. Jako na potvrzení jejích slov se ozval mohutný zvuk rohu a následně kolem nich začali lítat ostré dlouhé oštěpy a taky kamení.
„Obrana hlavního města. S tím jsme mohly počítat,“ zavrčela Satu a kličkovala mezi nimi, „drž se!“ zařvala a prudce stoupla do mraků, až tam slyšela jak se rozezněly zvony města, oznamující jejich přílet. Prudce přidala a přeletěla hory a celou obranu. Když klesla a Angelin rozehnala mžitky před očima, rozléhalo se pod nimi obrovské věžovité město, zaklíněné do malého údolí, vlastně téměř rostlo ze skály. Stále tu byl přítomen ohlušující zvuk zvonu. Když sletěly ještě níž, všimly si i hemžení, jak se přeskupovali na obranu města.
„Uvolněte mi přistávací plochu! Přilétám v míru a přináším dokument pro vládce Deánaínu a všech lidí od Sachtacha Háshaola,“ zařvala dračice, tak že se rozdrnčela všechna okna. Mezi lidmi zavládl šum.
„Tady generál Eustrick,“ odpověděl jí zvuk z megafonu, „jak máme vědět, že nám neublížíš, když tě necháme přistát?“
„Vyberte si sami plochu, kterou zabezpečíte, tam přistanu,“ odpověděla dračice a kroužila nad městem a nervózním lidem. Lidi se přeskupily a na jediném větším prostoru, hned za bránou se vytvořil dostatečně velký prostor, aby mohla přistát, taky tam natahali všechno, co jim dodalo pocit bezpečí. Satu začala klesat, až nakonec s nárazem přistála a složila křídla. Stála tam hrdá rudá dračice a kolem poslední odpor lidí, nad nadvládou draků.
„Varuju tě, uděláš jediný podezřelý pohyb, nebo se nadechneš k magii, tak nebudu mít slitování...“ ozvala se za ní nějaká žena. Dračice natočila hlavu. Stála tam v temně modrém hávu žena, která byla cítit silnou magií.
„Beru na vědomí, vědmo lidí, ale já nemám v úmyslu vám ublížit,“ sehnula se k zemi a zvedla tlapu. Všichni pozvedli zbraně. Angie se zvedla na hřbetě a s pomocí dračice sklouzla dolů na zem. Narovnala se a lidé kolem na ni šokovaně hleděli.
„Máme doručit tento dokument králi,“ poprvé promluvila a zvedla v ruce už znovu stočenou mapu.
„Ale to je... to je... dračí letkyně....“ zašumělo davem. Žena nechápavě zamrkala, když se náměstí snížilo, jak vojáci, ženy, všechno co mohlo, pokleklo. Jediná, která zůstala stát, byla vědma. Prohlížela si Angelin, a jí to přišlo poněkud trapné, vždyť tam stála jen v tepláčcích a košili od pyžama.
„Vezmu tě ke králi, ale drak zůstane tady,“ řekla jí. Angie se podívala na Satu, která kývla. Pak se vědma otočila a vedla ji ustupujícím davem, tvořila se jim ulička. Prošli až do největší věže a vystoupali po schodech. Ocitli se tak před velkými dvoukřídlími dveřmi. Vědma ji přejela ještě jednou pohledem.
„Lpíš nějak citově na svém oděvu?“ Angeline zavrtěla hlavou.
„Dobrá tedy, myslím, že před krále bude lepší přistupovat ve vhodném oděvu...“ luskla prsty a Angie zalapala po dechu, když jí hrudník stáhl kožený korzet. Prohlídla se, nebyla v šatech jak očekávala, ale v kožené lehké zbroji, upravené zvláštním způsobem. Angeline to nemohla poznat, ale byl to oděv, který nosili letci.
„Teď tedy můžeme jít...“ pokynula strážím u dveří a ti otevřeli doširoka dveře.Vědma vykročila do obrovské honosné síně a Angeline se jí držela. Ženy přišly až pod velký trůn ve tvaru dlaně, na kterém seděl důležitě vypadající muž.
„Vaše Veličenstvo, tato letkyně před tebe přichází se zprávou. Její drak čeká na Velkém náměstí,“ řekla a lehce sklonila hlavu, pak ustoupila stranou. Angeline poněkud vychlo v ústech. Vyhrabala v hlavě všechno, co si pamatovala o králích, zdvořilostech a co si pamatovala z pohádek. Pak tedy klesla na jedno koleno a sklonila hlavu.
„Vaše Veličenstvo...“ začala. Král vypadal potěšen takovou zdvořilostí a tak promluvil.
„Můžeš vstát.“
„Děkuji,“ řekla a vstala, „já i dračice, která je na náměstí jsme nepřišly jako nepřátelé. Poslal nás za vámi... em mudrc, kterého jsme na své cestě potkaly. Řekl nám o tom, kde město najít a posílá vám tuto zprávu,“ zvedla v ruce stočenou mapu. Král pokynul hlavou. Jeden panoš vystartoval, skoro jí vyškubl dokument z ruky a donesl ho králi. Ten předal své odznaky moci a vzal si ho. Roztočil a začal číst.
„Píše se tu, že jste dračí psanci a že vám máme poskytnout azyl a co největší pohodlí, dokud sám nedorazí a neposkytne Nám další informace...“ podíval se na ní.
„To že jsme psanci je pravda,“ přisvědčila Angie a založila ruce za zády.
„Mmm ten Sachta je ale blázen. Dobrá tedy, uvidíme, co z toho bude,“ zatleskal „jste tedy Našimi hosty. Nikdo vám nesmí ublížit, dokud nedorazí mudrc,“ rozhodl král.
„Děkujeme Vaše Výsosti,“ sklonila hlavu Angeline. Zpoza krále vyběhl nějaký muž a bežel všechno zařídit, přece jen, město není uzpůsobené na přítomnost draka, budou muset vyklidit jedny stáje, které jsou naštěstí dostatečně vysoké, jen neví jak se tam drak protáhne. Vědma se jí zase ujala a vedla jí zpátky na náměstí. Když tam došli, vědma přešla ke generálovy a řekla mu, jak se král rozhodl, ten něco zavrčel a odvolal poplach.
„Tak jak?“ zeptala se dračice.
„Král byl velmi vstřícný... nechá nás tady jako hosty, dokud nepřijde mudrc...“ řekla jí Angelin a usmála se.
„Koukám, že nejen král byl štědrý...“ zazubila se dračice.
„No mě by taky bylo blbý jít před krále v pyžamu...“ uchechtla se Angie. Nakonec dračici odvedli k vyklizeným stájím a letkyni dali pokoj nad stájemi. Lidi na ně reagovali všelijak. Někteří se hnusili obou. Někdo obdivoval Angelie ale stále měl výhrady proti dračici a někteří je obě zbožňovali, nosili jim jídlo i dary. A tak čekali až dorazí Sachta.
XXX
Angeline zrovna seděla dole ve stájích opřená o dračici a povídali si, když dovnitř vrazil jeden z vojáků a volal:
„Sachta je na obzoru, blíží se k městu!“ Angie hned vyskočila a dračice se zvedla. Když se dračice protáhla obtížně ven, tak si chytla ženu a přeletěla věže, přistála na Velkém náměstí.
„Zajímalo by mě, proč je kolem toho takový rozruch...“ podivila se letkyně a dračice to raději nijak nekomentovala.pomalu otvírali velkou těžkou bránu. Vedle nich se objevila vědma.
„Proč tu máte hlavně těžkou bránu, když bojujete proti drakům a měli byste si chránit hlavně oblohu?“ zeptala se ji Angie.
„Nebojovalo se jen proti drakům, obloha je chráněná. Vy jste přiletěli moc rychle a navíc jen jeden drak není taková hrozba,“ odpověděla jí a hleděla na cestu k městu. Žena kývla hlavou, že rozumí. Na cestě už byl vidět obrys. Jak se blížil bylo vidět, že mudrc je v cestovní rouše, jel na jasně zeleném koni a svou nezbytnou hůl měl opřenou podél sedla. Dojel na náměstí ale neseskočil.
„Zdravím,“ pokynul jim hlavou, kůň klesl a sehnul hlavu, takže Sachta jen sklouzl dolů. Pak kůň zařehtal, postavil se na zadní a zmizel. Stařík se opřel o hůl a usmál se.
„Drahá Laris... je to už poměrně dlouho...“ „Ne zas tak na zapomenutí...“ ozval se druhý hlas. Vědma nadzdvihla obočí.
„Drahý Sachtachu... takže tě to stále nepřešlo?“
„Už jsem ti to mockrát vysvětloval...“ „To že nám to nevěříš není náš problém...“
„Chce tě vidět král,“ přešla jeho odpověď a pokynula mu k věži.
„Ano, samozřejmě, hned se tam vydám...“ otočil se k dračici a Angeline, „už vám někdo ukázal jejich síň zázraků? Měli byste si jí důkladně prohlédnout...“ mrkl na ně a vydal se k hlavní věži.
„Síň zázraků?“ podívala se žena na Satu.
„Nevím o co jde...“ odpověděla jí.
„Jestli... jestli dovolíte...“ ozval se nesměle jeden z malých chlapců.
„No povídej,“ usmála se na něj Angie. Hoch si dodal odvahy.
„Je to největší zázrak hlavního města, jsou tam shromážděné všechny největší magické poklady i zbraně, které patřily velkým vládcům,“ vysvětlil a oči mu jen hrály.
„Jak velká je ta síň?“ zeptala se Angeline a přeměřila si pohledem dračici.
„Ona to není síň, všichni jí tak říkají ale je to velká jeskyně u města, některé předměty jsou tak nabité magií, že by to škodilo budovám...“ dychtivě odpověděl klučina.
„Vezmeš nás tam?“ sklonila hlavu dolů rudá.
„Samozřejmě!“ rozzářil se hoch. Otočil se na patě a vydal se za město.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Angeline cestou.
„Jimmy,“ zrudl.
„Hezké jméno,“ kývla hlavou a zbytek cesty šli mlčky. Opravdu došli ke vchodu do jeskyně, kam se Satu poměrně pohodlně vešla.
„Když jsou tam takové poklady proč je to volně přístupné?“ podivila se Angeline se zkušenostmi, že jejich zloději dokáží ukradnout naprosto cokoliv, včetně větrné elektrárny.
„To nejsou jen tak obyčejné poklady, jsou to artefakty... jen jejich právoplatný majitel je dokáže zvednout a odnést z jeskyně...“ vysvětlil jim hoch a opřel se do těžkých dvoukřídlých dveří, Angie mu pomohla. Jak vešli do jeskyně, tak se rozsvítila přízračným bílým světlem, které se odráželo v takové kráse, že se tajil dech. Byly tam nádherné meče, poháry, šperky, sochy, různé amulety. Vzadu na podstavci ale zaujalo ženu něco naprosto jiného. Vydala se k tomu jak omámená. Nádherné zdobené sedlo, ne na koně to poznala, Vedle na podstavci kožené brnění i se zbraněmi. Jimmy si všiml, co jí zaujalo.
„Dračí letecká souprava jediného člověka, co kdy měl za přítele draka... už se tu na ní hodnou dobu práší...“ Angeline jako by ho ani neposlouchala. Vystoupala na podstavec a přejela po sedle rukou. Bylo hladké, teplé... vůbec ne zaprášené. Jako by jí do ruky tepalo. Satu k ní přešla a sklonila hlavu, chvíli si sedlo prohlížela.
„Nechceš ho vyzkoušet?“ špitla jí do ucha. Angeline se na ní podívala a oči jí přímo zářily.
„To můžeme?“
„Slyšela jsi ho... jestli se ti povede ho vynést z místnosti je tvoje...“
„Naše...“ špitla v odpověď.
„Obleč se...“ pobídla ji dračice. Žena přešla ke stojanu a přejela po kožené zbroji. Rychle ze sebe scházela, co měla na sobě a oblékla zářivou zbroj. Seděla jí naprosto přesně. Pak z podstavce stáhla sedlo a dračice se jí sehla. Instinktivně jí ho hodila na záda. Sedlo trochu zablesko a přizpůsobilo se Satu, bylo připásnané mezi ostny a vytvářelo pohodlný prostor pro letce. Nakonec k sedlu připnula meč. Chlapec chodil po místnosti a vyprávěl o jednotlivých artefaktech a teprve teď si všiml, že ho nikdo neposlouchá, otočil se a vytřeštil oči.
„To... co... to...“ nemohl najít slov. Angeline vytáhla meč z pochvy. Zajiskřilo se a místnost se prozářila. Byla cítit magií. Světlo pomalu zhaslo. Chlapec sjel na kolena. Angie zasunula meč zpátky.
„No tak vstaň...“ usmála se na něj.
„Můžeš se vrátit do města, my to půjdeme trochu vyzkoušet...“ pokynula jí dračice a pomohla jí do sedla. Angeline se připásala a dračice se sehnula prošla vchodem a hned se odrazila a vyletěla do vzduchu. Nechali za sebou prázdný podstavec a šokovaného Jimmyho, který se hned po jejich odletu zvedl a s křikem běžel do města vyprávět, cose právě stalo.
XXX
„Tak jaké to je?“ zařvala radostně dračice a udělala další otočku.
„O mnoho pohodlnější!“ ozvala se smíchem Angeline. V sedle jí držely popruchy a taky se ho mohla držet. Pod nimi se ve městě shlukovaly davy lidí, které oběhl chlapec s tou novinou. Na slunci se sedlo i zbroj blýskaly, ale i tak čekali až přistane, aby se mohli přesvědčit na vlastní oči. Pozorovali kreace, co prováděla Satu ve vzduchu. Zkoušely, co všechno sedlo vydrží. Bylo perfektní. Nakonec přistály. K jejich překvapení na náměstí stál i král po boku měl Laris a Sachta.
„Jak jsi to věděl?“ otočil se král na mudrce, když přistály a Angeline sklouzla ze sedla. Ten se jen usmál a pokrčil rameny.
„Je to člověk a je to letec. Za přítele má draka. Bylo to jednoduché a nyní vidíte, proč vás žádám o oporu. Ony pomůžou vám a vy jim...“ Dračice a žena zamrkaly a nechápavě se na ně podívaly.
„Pomůžete nám nastolit rovnováhu, tak jak by měla vypadat... Každý má na tomhle světě své místo... a za to tě vrátíme do tvého světa...“
„Nejsem si jistá, že se mi tam chce...“
„Obávám se, že v tomhle nemáš na výběr... jinak všechny dimenze zhynou...“
„Ale...“
„Tady neexistuje žádné ale,“ utnul hovor Sachta.
„Dobrá souhlasím. Ještě dnes se začneme chystat...“ otočil se k davu a podíval se na vědmu. Ta jen luskla prsty.
„SLYŠTE NÁS, OBYVATELÉ DEÁNAÍNU! MLUVÍ K VÁM VÁŠ KRÁL!“ ozval se jeho hlas, tak, že byl slyšet přes celé město, „ještě dnes rozešlete posly k ostatním městům, vyrážíme konečně po dlouhé době prosadit své místo. Takhle bitva rozhodne o všem. Buď všichni zahyneme, nebo nás budou muset uznat, že máme své místo na Zemi!!!!“ ozval se jásot a kolem nich se rozběhl cvrkot.
„Takže přece jen to přišlo. Vyrážíme do války...“ povzdechl si už potichu král.
„Dobře to dopadne...“ ozval se Sachta.
„To doufám...“
„A když ne, tak aspoň budete mít pokoj...“ uchechtl se Hásha.
XXX
Stáli na kraji lesa, za nimi celý vojenský tábor. Podařilo se jim matoucími oddíly a spoustou iluzí zmást draky, aby nevěděli, kde se zrovna nalézají. Teď stáli až u Údolí, takže slyšeli i jejich řev. Čekali na zbylé vojska ze zbylých měst, zaútočí za úsvitu. Angeline pozorovala hvězdy opřená o strom.
„Nad čím přemýšlíš?“ lehla si k ní dračice.
„Přišla jsem si sem zcela náhodou, zničila ti život a věří ve mně celé zbylé lidské pokolení tohohle světa a při tom s tím mečem ani neumím zacházet...“ ozvala se tiše a založila ruce na prsou.
„Je to tvůj osud. Nemusíš s tím mečem uměl zacházet... musíš mu věřit a on tě povede...“ řekla dračice a usmála se.
„A co když se to nepovede? Svět skončí?“
„Nad tím nepřemýšlej. Osud tě vedl. Ukázal ti cestu. Stačí po ní jen vykročit...“ dračice zvedla hlavu a taky se zadívala na hvězdy.
„Jen abych nevykročila levou nohou...“ uchechtla se Angie.
„Pak by vykročil za tebou celý národ, aby tě podržel. Není to málo?“
„Někdy mám pocit, že až moc...“
„Pojď spát a tolik o tom nepřemýšlej...“ pobídla ji dračice a společně se vrátily do tábora. I přes konejšivá slova toho žena moc nenaspala, ráno byla mezi prvními na nohou. V plné zbroji čekaly až začne svítat a první oddíl odvede pozornost. Jejich úkol byl jednoduchý. Vtrhnout tam, vytvořit chaos, proniknout k jeskyním rady a donutit je, aby přisoupili na příměří a poskytly jim Obětní krystal. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Angeline měla pocit, že všichni draci musí slyšet její srdce jak zběsile jí tlouklo. Uplynul jeden okamžik... druhý okamžik... a pak další... a další... a pak... Se konečně ozval zvuk rohu a z polí vyrazila jízda a katapulty. A v ten okamžik byla najednou naprosto klidná. Draci začali vylítat z Údolí, překvapení, že si lidský oddíl troufl až k nim. Když jich nad polem lítalo asi tucet, vyazila druhá kjízda, dojela až k okraji z druhé strany a svrhaly dolů do Údolí velké kameny. Nastal poměrně chaos. V ten okamžik vyrazil zbytek, mezi ně se zamíchal i jejich oddíl, který pronikl přímo do Údolí. Satu vyletěla na oblohu a zamíchala se mezi draky. Netrhala je, neútočila, stačilo když do nich občas strčila, zmátla je. A tak už mezi nimi rušila pořádek a organizovanost. Pak se střemhlav spustila do Údolí a uvolňovala cestu lidem.
„To je přece Sat! Ta zrádkyně! Pomáhá lidem!“ ozval se rozhořčený hlas a z výšky se na ně spustil Nebu. Zasekl se do dračice a mrštil jí stranou. Ubrzdila to. Angeline se pevně držela, narovnala se v sedle a tasila meč.
„Co ti na zádech dělá ten červíček? Hodlá mě polechtat?“ zasyčel na ni zhnuseně.
„Nebu! Copak to nechápeš? Vyhladit celý národ není řešení! Zemřel snad doteď jediný drak? NE! I když by lidé mohli zabíjet, tak to neudělali. Lidé se poučili a jsou ochotní přijmout podmínky draků i elfů. Naučí se o přírodu pečovat, ale musíte jim dát šanci!! Kde je tvůj zdravý rozum?“ naléhala na něj dračice.
„Ano a jak dlouho jim to vydrží? Rok? Dva? Zničí planetu za deset nebo padesát let?“ zarčel na ni.
„Takhle tě neznám... To si úplně odstřihl uvažování?“ zavrčela na něj. Odpovědi se už nedočkala, místo toho zaútočil. Dračice mu uhnula.
„Věříš svému meči?“ zeptala se Angie.
„ANO!“ odpověděla jí a pevně ho sevřela. Satu tedy kývla a vyrazila proti drakovy, chytla no za ramena a pevně sevřela drápy, máchala křídly, aby se udržela nahoře, pak s ním mrštila prudce proti němu vyrazila a otočila se vzhůru nohama. Angelin se tak ocitla těsně u něj. Máchla mečem a ten hlasitě zaskřípal o šupiny. Drak se uchechtl a máchl po ní tlamou, přetočily se a Angelin mu zarazila meč do oka. Nebu ze sebe vyrazil hrozný skřek a naskytl tak dračici nechráněné hrdlo. Zarazila do něj zuby a prudce trhla, odletěla kousek dál a nabrala do pusy oheň. Sežehla ho plamenem. Nebu se bezvládně zřítil do Údolí. Ohlídli se zpátky k lidem, byli zatlačováni zpět od jeskyní rady. Dračice mohutně zařvala a začala chrlit oheň, draci se trochu stáhli a v tom mezi nimi proletěla nad lidi.
„Pokračujte!“ vzala do tlap dva těžké stroje a vynesla je i s posádkami nahoru do vchodu jeskyně. Pak se obrátila a kryla zbytek posádky než se vyškrabal nahoru. Snesla se pro další stroje a jeden nechali stát v ústí jeskyně, aby je kryl. Dračice se protáhla nad lidmi a vletěla do jeskyně. Radní už byli připravení a začali po ní vrhat koule ohně, mrazu i magie. Vyhnula se jim a sletěla prudce dolů. Přistála na zemi a to už za ní vjíždeli všechny tři stroje. Pět draků bylo připravených se bránit. Vyšel jeden rytíř a sundal si helmici.
„Zdravím radu draků. Jsem diplomat sere Rodrigez de Vintesh. Jsem tu kvůli domluvení podmínek zastavení útoku,“ řekl a stál vedle dračice. Nejstarší černý drak se narovnal z bojové pozice a podíval se na něj.
„Nebuť komický, je jasné, že nemáte nejmenčí šanci vyhrát...“ Satu vystartovala a než se stačil vzpamatovat, stála na něm.
„Stále máš nedostatky v krytí Satu...“ řekl jí a přiložil drápy k břichu. Angelin se narovnala natáhla meč a přiložila mu ho mezi oči.
„Myslím, že tohle je pat...“ řekla a pozorovala ho.
„A s ostatními draky nepočítáš?“ podíval se na ní radní. Tři stroje mířily na tři draky, jeden však zbýval.
„Já bych vám v této situaci nepomohl, Zarku... už dlouho se mi zdá vybíjení lidí nesmyslné... prosím... složme vichni zbraně...“ řekl dotyčný stříbrný. Satu slezla z radního a ten se překvapeně podíval na stříbrného.
„Nikdy bych si nepomyslel, že mám v radě lidumilce...“
„Jen používám chladnou hlavu, jak jste nás učil...“ Zark se zasmál.
„Dobrá tedy. Vyslechnu tě,“ otočil se na diplomata. Ten kývl hlavou.
„Náš král je ochotný nechat se učil péči o přírodu. Navrhuje mír. Jedno království, kde budou moct lidé žít v harmonii s ostatními říšemi. Už žádné další lovení. Nevraživosti už bylo dost a smrti taky,“ řekl Rodrigez.
„S tím souhlasím. Bylo by pro všechny lepší, aby už dál neprobíhalo vybíjení. Pamatujte, že to vy jste tuhle válku začali...“ kývl hlavní radní. Ostatní jen potřásli hlavami.
„Navrhuje tedy schůzku kvůli podepsání smlouvy. Na neutrálním území na Zeleném vrchu. On a vědma Laris tam čekají,“ uklonil se mu.
„Dobrá tedy. Zastavte boje,“ kývl na modrého a ten se hned zvedl a prošel kolem obezřetných lidí.
„Zarku, poletím já...“ hned navrhl mohutný zelený drak.
„Ne, čeká tam jejich král. Poletím já,“ odmítl to černý.
„A když je to léčka?“
„Pak je tedy vyvraždětě bez slitování...“ v očích černému blýsklo a zvedl se. Podíval se na stříbrného.
„Díky tobě to začalo, poletíš se mnou.“ Ten kývl, oba se zvedli a vyšli ven. Tam na sebe rozpačitě koukali lidští vojáci a draci. Hlavní radní je přeletěl pohledem.
„Pokud se nevrátím, nemějte s jediným člověkem slitování. Jestliže se vrátím se smlovou, boje konečně ustanou... po staletích, bude konečně světem vládnout harmonie...“ s tím se odrazil a vzlétl, spolu se stříbrným a v závěsu za nimi letěla Satu s Angeline.
XXX
Doletěli na Zelený vrch, travnatý kopec uprostřed luk. Kolem byli rozestavění elfové, vysoké plavé postavy a mířili na všechny přítomné magickými šípy. Zark se stříbrným přistáli naproti lidem. Stála tam Laris a král seděl na křesílku, když přileteli draci tak se zvedl. Mezi nimi stál malý stolek. Dračice s Angie přistála kousek od nich a sledovali průběh dění.
„Zdravím vládce lidí a chválím moudré rozhodnutí ukončit tuto nesmyslnou válku...“ řekl Zark a mírně sklonil hlavu.
„Zdravím i já tebe, vládce draků a děkuji, že jsi přiletěl...“ odpověděl mu stejně zdvořile král a pozoroval ho. Zark se rozhlédl po elfech kolem sebe a pak sjel pohledem na něj.
„Draci jsou čestní, tohle nebylo nutné...“
„Se vší úctou... tohle opatření tu není kvůli drakům... spíš pro draky...“ ozval se jeden z lukostřelců.
„Doufali jsme, že to napomůže vzájemné důvěře...“ přisvědčil král.
„Ano, to vy jste zklamali důvěru draků. Nemýlili jste se, oceňujeme, vaše gesto...“ kývl hlavou Zark, „přejděme tedy k věci...“ dodal.
„Dobrá,“ podíval se na něj král, „jediné, co chceme zpět, je naše hrdost. Lidstvo se poučilo, chceme zachovávat mír a harmonii. Pro žití budeme ale potřebovat nějakou půdu a abychom nadále nebyli štvaná zvěř...“
„Můžeme uzavřít mír. Vrátíme vám půdu, my na fyzických statcích nelpíme. Ale nemůžu se zaručit za všechny draky. Mají svou vlastní hlavu...“
„Jsi přece král, rozkaž jim...“ zamrkal zamračené král. Drakovy zlostně šlehlo v očích.
„JÁ!“ zasyčel a vytasil všechny zuby, „já nerozkazuji. To že vedu svůj národ, neznamená, že mám právo s nimi jednat jako s otroky. Mohu jim doporučit a radit, ale nemohu jim rozkázat,“ řekl drak a král poněkud ztratil barvu. Zark si odfrkl.
„Ovšem. Ovšem. Jen doufám, že se dovoláme spravedlnosti,“ zařadil zpátečku král, když poznal, že šlápl vedle, „sepíšeme tedy dohodu?“ Vůdce draků přisvědčit a následovala dlouhá a diplomatická debata, který Angelin i Satu přišla nezajímavá. Sledovali tedy tiše až se konečně dočkali chvíle, kdy oba vůdci prohlásili smlouvu za uzavřenou a potvrdili jí.
„Když jsme tedy nyní spojenci... mohu vás požádat o laskavost?“ zeptal se lidský vůdce, když pohledem zavadil o ty dvě.
„Sice nejsme spojenci, dokud se nesvolá dračí sněm...“
„Dračí hlavo, tady nejde o rivalitu, ale o stabilitu dimenzí!“ ozval se znuděně a popuzeně Hásha, „omlouvám se, ale má pravdu,“ ozval se hned druhý hlas Sachty. Zark se podíval na mudrce.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se ledově, asi se ho to dotklo.
„Mluvím tady o prolnutí dimenzí, ke kterému došlo a jež je třeba napravit, než se napáchají větší škody...“ vysvětloval trpelivě.
„A co tedy žádáte po dracích?“
„K nápravě je potřeba obětní krystal v Údolí,“ pozoroval, jak se drak zamračil.
„Žádáte tedy přístup na dračí svatou půdu?!“
„Jen já a ta žena,“ řekl Sachtach Háshaol a hleděli si s drakem do očí.
„Dobrá. Vám přístup povolím, pod podmínkou, že lidé vrátí dračí klenoty, které jim neprávem uzmuli,“ podíval se na krále.
„To nepřipadá v úvahu!“ vstoupil do debaty.
„V tom případě je má odpověď stejná jako vaše,“ řekl klidně hlavní radní. Hásha se na krále nevraživě podíval, pak k němu přešel a něco mu pošeptal do ucha. Znovu poněkud pobledl a pak řekl.
„Dobrá tedy, přestěhujeme se na vámi určenou půdu a vyklidíme vám vaší bývalou půdu...“ kývl hlavou. Mudrc se spokojeně usmál a podíval se na draky.
„Můžeme?“
XXX
„Tak tam tedy dobře pořiď...“ usmál se na ni Sachtach. Stála na stupni před kamenem a pokynula mu. Nějakou dobu létala se Satu po krajině a pomáhala urovnávat různé nesváry a pomáhat se stěhováním. Hásha jim řekl, že musí počkat na příhodný okamžik.V Údolí teď bylo několik zvědavých draků a sledovalo dění. Odepla si od pasu meč.
„To bych tady měla nechat...“
„Jen si ho nech... vybral si tebe, vezmi si ho sebou...“ přidal se do hovoru Zark, který u nich přistál.
„Ale... dobrá tedy,“ řekla, když drak nesmlouvavě potřásl hlavou. Mudrc jí podal ruku.
„Měj se...“ potřásli si rukama, najednou si ji přitáhl, „dám na tebe na druhé straně pozor...“ sykl ji do ucha a zazubil se na ni. Pak ji pustil a ustoupil dál. Přišla k ní Satu. Chvíli se na sebe dívali a pak si dračice přitáhla k hlavě. Angeline ji objala kolem čumáku a takhle vydželi hodnou dobu.
„Je čas jít...“ ozval se za nimi Sachta. Pustili se a Satu couvla, pod stupně. Natáhla k ní ruku.Letmo se jí dotkla. Pak se krystal rozzářil, prsty jí sklouzly, ucítila řezavou bolest v těle a pak ji krystal pohltit. Mudrc bouchl holí a začal něco pronášet. Unášel jí nějaký barevný proud. Pak bolest ustala a ona se mohla volně nadechnout. Stála ve svém obýváku. Zhluboka se nadechla a podívala se ven balkonem. Byla noc a na nebi svítil úplněk. Nezdálo se jí to jenom? Uvědomila si, že něco svírá v dlani. Povolila jí a podívala se tam. Byla to sponka do vlasů s dračí hlavičkou. Usmála se na ni. Nezdálo. Rozhlédla se po bytě. Přejela prstem po vrtvě prachu. Jak dlouho asi byla pryč? Přešla do pokoje a zapnula počítač. Pomalu se rozběhl a naskočili Windowsy. S očekáváním upírala zrak na lištu s datem, zalapala po dechu a zhroutila se na židly vedle počítače. Z monitoru na ní blikal datum 31. 8. 2011.
„Měsíc? Já tam byla MĚSÍC?“ nevěřícně potřásla hlavou. Vůbec jí nepřišlo, že tam byla takovou dobu. Jak ji to došlo, tak vyletěla ze židle a hledala mobil. Samozřejmě vybitý, hned vytrhla ze šuplíku nabíječku a strčila ho do sítě. Zapla ho. Hned jak si našel signál, tak jí začali chodit zprávy. Jen otřeseně hleděla na telefon, jak jí odesílal zprávy za celý měsíc a nepřijaté hovory. Vzala telefon a našla číslo na svou mamku. Co jí asi tak řekne? Ahoj, nečekaně jsem se dostala na měsíc do dračí říše? Nakonec číslo vytočila.
„Angie? ANGIE?“ ozvalo se okamžitě jak to na druhé straně zvedla.
„Ahoj mami,“ pozdravila jí.
„KDE JSI BYLA? Víš vůbec jaký jsem měla strach?“ ozvalo se s brekem na druhé straně.
„Promiň... vůbec jsem nevěděla jak dlouho jsem byla pryč...“ řekla tiše.
„Měla jsi se aspoň ozvat...“
„Víš co? Hned sednu do auta a přijedu,“ řekla a po souhlasu se usmála. Uvědomila si, že je v pyžamu, rychle se převlékla a dračí sponku si zapla do vlasů. Vzala doklady, peněženku, klíče a mobil a rychle seběhla ze schodů. Ani ne za dvě hodinky už byla v náručí své matky a celé její rodině spadl kámen ze srdce.
XXX
Šla po ulici a užívala si ruchu města. V práci jí dali vyhazov, ale co, hledá si jinou. Uplynul měsíc od té doby, co se vrátila. Stýskalo se jí po nich, ráda by tam bývala zůstala, ale brala to tak jak to je. Najednou do ní někdo skoro vrazil. Uhnula mu a zvedla pohled. Muž byl v dlouhém černém kabátě, měl klobouk a sluneční brýle. Cítila jeho dotyk na kapse. Muž si druhou rukou popondal brýle z oči a mrkl na ni. Ty oči zná... Ale odkud? Muž už ale pospíchal dál. Zamračila se, co to mělo být? Sáhla si do kapsy. Nahmátla vizitku. Vyndala jí a podívala se na ni. Vytřeštila oči. Stálo na ní.
Háshaol Sachtach
soukromý detektiv tel. 773 458 924
Otočila kartičku a na druhé straně bylo rukou. Přijď před půlnocí k obchodnímu centru v Křižíkově ulici.Co jak..? Nechápala a podívala se za ním. To už se jí ale dávno ztratil v davu. Potřásla nevěřícně hlavou a vydala se dál. Otázka je... má tam jít?
XXX
Nicméně se v půl dvanácté vydala z domova, pořádně oblečená. Nevěděla, co ji čeká tentokrát. Že by mohla projít zpátky? To asi těžko... Došla k zmíněnému obchodnímu domu. Rozhlédla se, široko daleko nikdo. To ticho ji znervózňovalo. A celkem právem. Netrvalo dlouho a ozvala se za ní rána. Prudce se otočila. Ozvaly se další rány, jak kolem ní seskakovaly nějaké postavy. Blížili se k ní a ona vyděšeně couvala. Co má jen dělat...? Najednou zaútočili. Skrčila se a zakryla si hlavu. Ozval se výstřel z pistole. Zvedla pohled, před ní stál Háshol. Natočil na ní hlavu, mračil se. Volně podél těla svěsil ruku se zbraní. Až se ho skoro lekla.
„Máš přece meč, ne? Tak se braň!“ zavrčel na ni, „sponka...“ špitl hned druhým hlasem. Váhavě natáhla ruku ke sponce ve vlasech. Příjemně hřála. Sundala jí a koukala se na ní. Zaútočili další, detektiv uhnul, takže šli přímo na ní. Vytřeštila oči a v tu chvíli se sponka zaleskla a třímala v ruce velký meč. Zamrkala a rozlila se jí nová síla. Uculila se a postavila se do bojového postavení. Švihla dvakrát mečem a postavy dopadly vedle ní. Otočila se k ostatním. Ti začali couvat. Udělala krok k nim. Prudce se otočili a dali se na útěk. Několikrát zahřměla pistole a popadali.
„Vidíš že to jde...“ usmál se na ni Sachta, „jo a bývala by zhebla...“ zabručel Hásha. Angie vyděšeně koukala za postavama.
„Proč jsi je zabil, když utíkali?“ zakřičela na něj a meč se zaleskl.
„Protože by po tobě šli zase. A taky nepotřebujeme svědky...“ pokrčil rameny, „kdyby to nebylo nutné, nedovolil bych mu to, věř mi...“ ozval se druhý. A tak tedy žena kývla a meč se stáhl zpět do sponky. Zapla si ji do vlasů a podívala se na něj.
„Proč jsme vlastně tady?“ Detektiv se podíval na hodinky.
„Je skoro čas... pojď se mnou...“ řekl, otočil se a šel k vedlejšímu vchodu do obchodního domu. Poslušně šla za ním, zvědavá, co se bude dít. Před vchodem vytáhl klíče a odemkl si. Pustil ji dovnitř a zase za sebou zamkl. Došli spolu do nějakých skladů. O stěnu tam bylo opřené něco velkého a přes to byla plachta. Háshaol vzal za plachtu a prudce s ní trhl. Sletěla dolů a společně s ní se zvedla vlna prachu. Když se usadil, tak zírali na obrovské zrcadlo. Tázavě se podívala na muže. Ten někde vyštrachal ovládání a otevřel poklop, kterým sem dodávali zboží, takže na ně svítily hvězdy.
„A?“
„Počkej si...“ pokynul jí a sledoval hodinky. Kývla a čekali. Pět minut do půlnoci... tři minuty... minuta... 30 sekund... 20... 15... 10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1... Vyšel měsíc, na zrcadlo dopadlo měsíční světlo a blízké kostelní hodiny začaly odbíjet půlnoc. Obraz se rozvlnil a protože to samé na druhé straně udělali i draci se Sachtou, tak když se obraz ustálil, hleděli na sebe se Satu. Zalapaly po dechu. Němě na sebe hleděli.
„Nesmíte, tentokrát projít na druhou stranu... ani jedna...“ upozornili je naráz oba a tím přerušili sílu okamžiku. Pak se stáhli. Opět zavládlo ticho. Přiblížily se k sobě až těsně k jejich straně zrcadla. Dívaly se do očí té druhé, natáhla ruku, dračice natáhla hlavu. Dotkly se. Těsně na hraně. Ale dotýkaly se. To samotné jim stačilo, aby nastal okamžik naprostého porozumění. Alespoň to. Nemyslely na skutečnost, že jsou odsouzeny se až do konce svých životů setkávat jen na takovouhle dálku. Můžou se navzájem dotýkat... Ale jen konečky prstů...
XXX
Měla jsem velmi zvláštní sen. Byla jsem úplně malinkatá, bydlela natěsnaná v mrňavém prostoru. Byla jsem to stále já. Stále ty samé problémy. Ale byl to úplně jiný svět. Svět techniky a lidí. Seděla jsem nad tůňkou v zadním pokoji a střešním otvorem koukala na hvězdy. Odhadovala jsem, že bude něco okolo dvanácté. Povzdychla jsem si a znovu se napila. Zvedla jsem se, s úmyslem, že se vrátím do pelechu. Moje jeskyně není nic luxusního, jako mají důležití draci, ale je až na vrcholu skály, mám střešní oko a jsem celkem spokojená. Procházela jsem kolem vyleštěné kamenné stěny v obývací jeskyni. Zachovává si strukturu kamene, ale odráží místnost a dělá ji tak větší. Zívla jsem si. Ztuhla jsem, něco mi v odrazu nesedělo. Otočila jsem se a zamrkala. Kde jsem já? Ale to… není moje jeskyně, je to technicky vybavená místnost. Našla jsem postavičku. Já jako člověk? Pohnula jsem se a ona taky. Přistoupila jsem ke stěně trochu blíž. Člověčice natahovala ruku a tak jsem sklonila hlavu.
XXX
Angelina Nagová, člověk, 27 let, vytřeštila oči, když její ruka zlehka dopadla na teplé dračí šupiny rudé dračice Satu. Stejně tak dračice vyjeveně otevřela oči, když na čumáku ucítila teplý dotyk jemné dlaně. Jejich pohledy se střetly a ani jedna nevěřila tomu, že tohle je skutečnost. Nechtěly se probudit ani narušit ten jedinečný okamžik, který nastal. Nakonec dračice couvla. Žena udělala krok dopředu. Celé to ještě několikrát zopakovaly, aniž by se od sebe oddálily. Nakonec stála Angelina v jeskyni Satu. Stále si hleděly do očí. Obě prožívaly něco nepopsatelného. To dokonalé srozumění, naprostá harmonie.
„Není to tentokrát taky jen sen?“ prolomila nakonec ticho Angie.
„Myslím, že ne,“ odpověděla Satu a odtáhla od ní čumák, aby si ji mohla prohlédnout.
„Zdálo se mi o tobě,“ vyhrkly obě naráz. Žena zamrkala.
„Tobě taky? Zdávalo se mi, že jsi já, ale jinde, než kde žiju,“ řekla.
„Ano, to by souhlasilo, posaď se…“ pokynula jí k velké lenošce, která měla opěrky je po stranách, sama si lehla proti ní. Angelina vyskočila nahoru a posadila se do tureckého sedu. Bylo to tam všechno tak veliké.
„Díky…“ zamumlala.
„Sat? Děje se něco? Slyšel jsem nějaké hlasy a takhle pozdě…“ ozval se hluboký mohutný hlas. Dračice vystřelila na nohy a rozšířila panenky.
„Schovej se rychle…“ zasyčela na člověčici, ale než jen stačila slézt z dračí sedačky, tak do místnosti vešel černozelený drak.
„Ahoj Nebu,“ pozdravila ho rudá, „ne nic se neděje, co by se mělo dít?“ Drak přejel místnost pohledem a neučinilo mu nejmenší potíž najít tam Angelinu. Okamžitě se jeho postoj změnit, přikrčil se, poloroztáhl křídla, vycenil všechny zuby a natáhl nosem.
„Ty tady schováváš člověka? Kde jsi ho vzala? Víš, že za tohle by tě mohli poslat do zapomnění?“ zavrčel na ni.
„Tohle je ale něco úplně jiného, ona není NÁŠ člověk, ona no…“ zakoktala se Satu a potřásla hlavou.
„To je jedno, JE to člověk, pusť mě k ní, než ji tu někdo najde…“ vrčel dál a vykročil k ní. Dračice si stoupla před ní.
„Vůbec mě neposloucháš, tahle není z našeho světa, je ze světa, kde draci válku prohráli, všude vládne technika a lidé…“ zamračila se na něj. Nebu zamrkal.
„Tím hůř. Ví, jak válku vyhrát,“ řekl a chtěl dračici odstrčit. Ta se ale zapřela a hrdelně na něj zavrčela. Angie to všechno vyjeveně sledovala.
„Nech toho, tohle mi přece k tobě vůbec nesedí,“ podíval se na ni.
„Ty, TY mě vůbec neznáš…“ zamračila se na něj. Drak ublíženě nakrčil čumák.
„Sat…“
„Nech ji na pokoji, s naším světem nemá vůbec co dělat,“ dodala a naopak zatlačila do něj. Drak couvnul, ale pak zvážněl a zapřel se do podlahy. Něco se v něm hnulo a hrubě dračici strhl stranou.
„Ano, neznám tě. Nikdy jsem si nemyslel, že jsi vlastizrádce…“ zasyčel na ni. Ta jen hekla, jak to nečekala a zvedla se.
„Satu…“ přiskočila k ní Angelina, ze všech těch snů už si jméno pamatovala.
„Jsem v pořádku… jdi stranou…“ řekla jí a prudce vystartovala po drakovi. Začali se válet po podlaze, netrvalo dlouho a zůstávala za nimi i krvavá stopa. Trhali se drápy a prudce brousili zuby o šupiny. Není nutné říkat, že při tom nebyli zrovna potichu.
„Satu? Co se tady děje?“ vcházela do místnosti čistě bílá dračice. Angelina se skrčila za pohovkou, což jí moc nepomohlo. Dračice přicvakla Nebu k zemi a plivla mu do čumáku oheň. Pak vystartovala, nabrala do tlap ženu a proběhla kolem bílé dračice.
„Promiň Bianco…“ Dračice se koukala na tu spoušť a nevěřícně potřásla hlavou, to už byla Satu s Angelinou venku z jeskyně, ve vzduchu a mířila přes velké údolí někam pryč. Vzduch tu byl u nich jiný než v lidském světě, byl tak vlahý a čistý. Rudá dračice přeletěla dračí „město“ a přistála na louce v lese za ním.
„Co to mělo znamenat? Proč nenávidí lidi? O jaké válce jste to mluvili?“ vychrlila na ní žena.
„Teď ne. Musíme pryč, brzy nás budou hledat,“ řekla a sklonila se k zemi. Vzala ji tlapou a vysadila si ji na záda, „ dobře se něčeho chytni a sedni si pohodlně. Poletíme dlouho…“ Angelina udělala, tak jak jí řekla a chytila se pevně jednoho z jejích krčních ostnů.
„Držím se…“
„Dobrá… hlavně se nepouštěj!“ zavolala a odrazila se, nestoupala tak vysoko jako obvykle, ale nabrala mnohem větší rychlost, než jakou letěly z města.
„Kam to letíme?“ křikla přes vítr člověčice.
„Cože?“ zahulákala dračice.
„KAM TO LETÍME?“
„Do bezpečí,“ odvětila Satu a pak už nemluvila.
XXX
Doletěly spolu daleko a dělaly si jen krátké přestávky, kde se napily. Jejich cíl byla vysoká mohutná hora, která se zdála zcela nepřístupná. Satu doletěla zhruba do poloviny a zachytila se o stěnu, protáhla se úzkou štěrbinou. Angelina by byla přísahala, že tam nic takového neviděla. Sletěla dolů na jednu římsu, za kterou se táhla, jak žena brzy zjistila, celá soustava jeskyň.
„Kde to vlastně jsme?“ zeptala se. Dračice se pousmála.
„Jak jsem řekla, v bezpečí. Jinak téhle hoře se říká Laws Folach, což pro nás teď docela platí…“
„Co to znamená?“ podívala se na ni Angie.
„Úkryt psanců.“
„Takže jsme teď psanci?“
„Víceméně... tedy vlastně ano,“ pokrčila křídly Satu, „v našem světě se draci dlouho skrývali, když ale viděli jak lidé ničí naši krásnou planetu, vzepřeli se. Chtěli napřed vyjednávat, ale lidé byli vyděšení a hned začali útočit. Nastala dlouhá a neúnavná válka, kterou jsme ale vyhráli. V poslední bitvě se nám podařilo přesvědčit ostatní tvory, co se skrývali, aby se k nám přidali. Když do bitvy vytáhli nádherní a mocní jednorožci, všechny dryády a dokonce i hrdí elfové, lidé neměli šanci. Zbylo jich jen pár a ti se skrývají, protože někteří draci mají stále vztek. Jen tak tak jsme naši planetu zachránili před úplnou zhoubou,“ vysvětlila dračice při jejím nechápavém pohledu.
„Jako ten drak tam u tebe?“ zeptala se Angelina. Rudá kývla.
„Nebu je velmi vlastenecký drak. A taky hodně hrdý. Ale má dobré srdce.“
„Co budeme dělat?“ podívala se na ni žena.
„Zkusíme najít někoho, kdo nám pomůže. Dřív jsem si myslela, že je to blázen, ale myslím, že vzhledem k okolnostem můžu říct, že není…“
„Co tím myslíš?“
„To zítra uvidíš. Měli bychom být blízko jeho domu. To on mi ukázal tuhle jeskyni. Teď pojď spát, musíš nabrat síly, stejně nemůžeme vyrazit ve dne,“ pokynula jí hlavou a vydala se dál do jeskyně, lehla si při jedné stěně na hromadu slámy a Angelina se stočila u ní. Byly všemi událostmi tak utahané, že netrvalo dlouho a usnuly.
XXX
„Angelin? Angelin!“ ozvalo se nad ní. Váhavě rozlepila víčka a zjistila, že se nad ní sklání dračice. Rychle se jí vybavily poslední události a vyletěla na nohy.
„Co se děje?“
„Nic, uklidni se. Přinesla jsem snídani,“ řekla a pustila jí k nohám nějakou zvěř. I přes podrobnou prohlídku nedokázala žena určit, o jaký druh zvěře jde. Připomínalo jí to malinkatou laň.
„To to mám jíst syrový? Nějak v pyžamu nenosím sirky…“ podívala se na Satu. Ta se usmála a shrábla na jednu hromádku dříví, plivla na něj a hned měly krásný útulný ohýnek.
„Lepší?“ Angelina zamrkala a kývla.
„Ještě jednu tvou část bych si potřebovala půjčit. Naporcuješ mi to?“ Teď se na ni nechápavě podívala dračice.
„Celý to na ten ohníček nenarvu, mohla bys mi to natrhat?“ Teď dračice pochopila a drápy jí rozporcovala zvíře na kousky. Žena se najedla a Satu sporcovala zbytek.
„Tak kam teď?“ podívala se na ni Angelina.
„Kousek přeletíme...“
„Ááá já jsem ti říkal, že jsem tady viděl oheň!“ „Jo jenže většinou jsou tvoje smysly na houby.“ „Neurážej mě, stejně ti to nepomůže, měl jsem prostě pravdu.“ A s tím zevnitř ze soustavy jeskyň vyšel stříbrovlasý stařík, opíral se o vysokou dřevěnou hůl. Vypadal velmi zvláště, k dlouhým stříbrným vlasům, měl ještě jedno oko průzračně modré a druhé tmavě hnědé. Na sobě jen plášť, Angelin si vzpomněla, že tak nějak jejich pohádky popisují mudrce. Každopádně vyskočila na nohy a skočila k dračici. Ke jejímu údivu k němu dračice sehla hlavu.
„Zdravím Sachtach Háshaol,“ řekla a muž se na ni podíval.
„Zdravím i já tebe Satu,“ pokynul jí, „nazdárek Rudá!“ řekl hned jiným hlasem a ušklíbl se. Angelina zamrkala.
„Tenhle potrhlej schizofrenik nám má jako pomoct?“ podívala se nahoru na Satu. Upoutala tak na sebe pozornost Hásha.
„Hele, ňáká slečna se snaží dělat chytrou. Kdopak to je Rudá?“
„Tohle je Angelina Nagová. Kdybych mohla hádat, řekla bych že je ze světa jednoho z vás...“ Teď zůstali překvapený oba lidé v jeskyni.
„Jak jako jednoho z nich? Jejich světa?“
„Rudá, nezbláznila jsi se konečně?“
„TICHO!“ zahromoval znova první hlas muže, „řekni mi, co se stalo Satu.“ Dračice kývla a lehla si, pak mu odvyprávěla, co se stalo a žena jí občas něčím doplnila.
„Tak co myslíš, je to možné?“ zakončila to. Sachtach mlčel a nad něčím se zamyslel.
„Takhle to vypadá, že je to dost dobře možné... nějakým nedopatřením jste se vy dvě, stejné každá z jiného světa ocitli v jednom. To ale nemůže být správně...“ „Jestli je opravdu ze světa odkud jsem já, můžu se hnedle rozhlídnout, jestli tu někde má být. Moment...“ „Ano, to bys byl hodný... no mezitím... co jste měli v úmyslu dělat teď? Je vám dozajista jasné, že jste štvanci a celé Údolí bude po vás pást?“
Dračice kývla.
„Ano, myslela jsem, že nám poradíš ty. Zrovna jsme byli na cestě.“ Angelin už raději nekomentovala toho prazvláštního muže a jen dávala pozor.
„Hned zjistíme, co dělat...“ „Už to mám, opravdu, je tu Angelina Nagová, 27 let, svobodná, souhlasí?“ ozval se zase ten hlubší hlas a muž se na ní podíval. Zamrkala a kývla.
„Co to tedy znamená?“ zeptala se Satu.
„Že je v tom pěkný guláš a máte průůůůser,“ uchechtl se. „Pomůžeme vám to napravit, ale ona se musí bezpodmínečně vrátit do svého světa, nebo se naruší rovnováha,“ ozval se jemnější hlas.
„Jak to jde udělat?“
„A v tom je právě ten háček...“ „Jediný způsob je přes obětní krystal v Údolí,“ zasmál se hluboký hlas. Rudá zvážněla.
„Tak to bude problém...“
„Něco mě napadlo...“ řekl muž a luskl prsty, podal jí nějaký dokument, „leťte do Deánaí a tohle dejte králi. Přijedu za vámi,“ na to se hned zvedl a spěchal pryč do jeskyní.
„Dénaní? Kam že to máme jít?“ zamrkala Angelina.
„Lidské útočiště, hlavní město, které ještě odolává...“ stočila pohled na dokument, roztočila ho. Byla to mapa, kde se město nachází a na druhé straně dopis, kterému dračice nerozuměla.
„Je to chytré? Vždyť jsi drak...“
„To je jedno poletíme...pojď...“ sehnula se až k zemi a pomohla jí na záda. Pak vyletěla ze skály a zamířila na sever.
XXX
„Jak ještě dlouho?“ natočila hlavu dračice na Angelin, která držela mapu.
„Už jen chvíli. Měli bychom být blízko. Tam za těmi horami, by se mělo rozkládat...“ křikla jí v odpověď. Jako na potvrzení jejích slov se ozval mohutný zvuk rohu a následně kolem nich začali lítat ostré dlouhé oštěpy a taky kamení.
„Obrana hlavního města. S tím jsme mohly počítat,“ zavrčela Satu a kličkovala mezi nimi, „drž se!“ zařvala a prudce stoupla do mraků, až tam slyšela jak se rozezněly zvony města, oznamující jejich přílet. Prudce přidala a přeletěla hory a celou obranu. Když klesla a Angelin rozehnala mžitky před očima, rozléhalo se pod nimi obrovské věžovité město, zaklíněné do malého údolí, vlastně téměř rostlo ze skály. Stále tu byl přítomen ohlušující zvuk zvonu. Když sletěly ještě níž, všimly si i hemžení, jak se přeskupovali na obranu města.
„Uvolněte mi přistávací plochu! Přilétám v míru a přináším dokument pro vládce Deánaínu a všech lidí od Sachtacha Háshaola,“ zařvala dračice, tak že se rozdrnčela všechna okna. Mezi lidmi zavládl šum.
„Tady generál Eustrick,“ odpověděl jí zvuk z megafonu, „jak máme vědět, že nám neublížíš, když tě necháme přistát?“
„Vyberte si sami plochu, kterou zabezpečíte, tam přistanu,“ odpověděla dračice a kroužila nad městem a nervózním lidem. Lidi se přeskupily a na jediném větším prostoru, hned za bránou se vytvořil dostatečně velký prostor, aby mohla přistát, taky tam natahali všechno, co jim dodalo pocit bezpečí. Satu začala klesat, až nakonec s nárazem přistála a složila křídla. Stála tam hrdá rudá dračice a kolem poslední odpor lidí, nad nadvládou draků.
„Varuju tě, uděláš jediný podezřelý pohyb, nebo se nadechneš k magii, tak nebudu mít slitování...“ ozvala se za ní nějaká žena. Dračice natočila hlavu. Stála tam v temně modrém hávu žena, která byla cítit silnou magií.
„Beru na vědomí, vědmo lidí, ale já nemám v úmyslu vám ublížit,“ sehnula se k zemi a zvedla tlapu. Všichni pozvedli zbraně. Angie se zvedla na hřbetě a s pomocí dračice sklouzla dolů na zem. Narovnala se a lidé kolem na ni šokovaně hleděli.
„Máme doručit tento dokument králi,“ poprvé promluvila a zvedla v ruce už znovu stočenou mapu.
„Ale to je... to je... dračí letkyně....“ zašumělo davem. Žena nechápavě zamrkala, když se náměstí snížilo, jak vojáci, ženy, všechno co mohlo, pokleklo. Jediná, která zůstala stát, byla vědma. Prohlížela si Angelin, a jí to přišlo poněkud trapné, vždyť tam stála jen v tepláčcích a košili od pyžama.
„Vezmu tě ke králi, ale drak zůstane tady,“ řekla jí. Angie se podívala na Satu, která kývla. Pak se vědma otočila a vedla ji ustupujícím davem, tvořila se jim ulička. Prošli až do největší věže a vystoupali po schodech. Ocitli se tak před velkými dvoukřídlími dveřmi. Vědma ji přejela ještě jednou pohledem.
„Lpíš nějak citově na svém oděvu?“ Angeline zavrtěla hlavou.
„Dobrá tedy, myslím, že před krále bude lepší přistupovat ve vhodném oděvu...“ luskla prsty a Angie zalapala po dechu, když jí hrudník stáhl kožený korzet. Prohlídla se, nebyla v šatech jak očekávala, ale v kožené lehké zbroji, upravené zvláštním způsobem. Angeline to nemohla poznat, ale byl to oděv, který nosili letci.
„Teď tedy můžeme jít...“ pokynula strážím u dveří a ti otevřeli doširoka dveře.Vědma vykročila do obrovské honosné síně a Angeline se jí držela. Ženy přišly až pod velký trůn ve tvaru dlaně, na kterém seděl důležitě vypadající muž.
„Vaše Veličenstvo, tato letkyně před tebe přichází se zprávou. Její drak čeká na Velkém náměstí,“ řekla a lehce sklonila hlavu, pak ustoupila stranou. Angeline poněkud vychlo v ústech. Vyhrabala v hlavě všechno, co si pamatovala o králích, zdvořilostech a co si pamatovala z pohádek. Pak tedy klesla na jedno koleno a sklonila hlavu.
„Vaše Veličenstvo...“ začala. Král vypadal potěšen takovou zdvořilostí a tak promluvil.
„Můžeš vstát.“
„Děkuji,“ řekla a vstala, „já i dračice, která je na náměstí jsme nepřišly jako nepřátelé. Poslal nás za vámi... em mudrc, kterého jsme na své cestě potkaly. Řekl nám o tom, kde město najít a posílá vám tuto zprávu,“ zvedla v ruce stočenou mapu. Král pokynul hlavou. Jeden panoš vystartoval, skoro jí vyškubl dokument z ruky a donesl ho králi. Ten předal své odznaky moci a vzal si ho. Roztočil a začal číst.
„Píše se tu, že jste dračí psanci a že vám máme poskytnout azyl a co největší pohodlí, dokud sám nedorazí a neposkytne Nám další informace...“ podíval se na ní.
„To že jsme psanci je pravda,“ přisvědčila Angie a založila ruce za zády.
„Mmm ten Sachta je ale blázen. Dobrá tedy, uvidíme, co z toho bude,“ zatleskal „jste tedy Našimi hosty. Nikdo vám nesmí ublížit, dokud nedorazí mudrc,“ rozhodl král.
„Děkujeme Vaše Výsosti,“ sklonila hlavu Angeline. Zpoza krále vyběhl nějaký muž a bežel všechno zařídit, přece jen, město není uzpůsobené na přítomnost draka, budou muset vyklidit jedny stáje, které jsou naštěstí dostatečně vysoké, jen neví jak se tam drak protáhne. Vědma se jí zase ujala a vedla jí zpátky na náměstí. Když tam došli, vědma přešla ke generálovy a řekla mu, jak se král rozhodl, ten něco zavrčel a odvolal poplach.
„Tak jak?“ zeptala se dračice.
„Král byl velmi vstřícný... nechá nás tady jako hosty, dokud nepřijde mudrc...“ řekla jí Angelin a usmála se.
„Koukám, že nejen král byl štědrý...“ zazubila se dračice.
„No mě by taky bylo blbý jít před krále v pyžamu...“ uchechtla se Angie. Nakonec dračici odvedli k vyklizeným stájím a letkyni dali pokoj nad stájemi. Lidi na ně reagovali všelijak. Někteří se hnusili obou. Někdo obdivoval Angelie ale stále měl výhrady proti dračici a někteří je obě zbožňovali, nosili jim jídlo i dary. A tak čekali až dorazí Sachta.
XXX
Angeline zrovna seděla dole ve stájích opřená o dračici a povídali si, když dovnitř vrazil jeden z vojáků a volal:
„Sachta je na obzoru, blíží se k městu!“ Angie hned vyskočila a dračice se zvedla. Když se dračice protáhla obtížně ven, tak si chytla ženu a přeletěla věže, přistála na Velkém náměstí.
„Zajímalo by mě, proč je kolem toho takový rozruch...“ podivila se letkyně a dračice to raději nijak nekomentovala.pomalu otvírali velkou těžkou bránu. Vedle nich se objevila vědma.
„Proč tu máte hlavně těžkou bránu, když bojujete proti drakům a měli byste si chránit hlavně oblohu?“ zeptala se ji Angie.
„Nebojovalo se jen proti drakům, obloha je chráněná. Vy jste přiletěli moc rychle a navíc jen jeden drak není taková hrozba,“ odpověděla jí a hleděla na cestu k městu. Žena kývla hlavou, že rozumí. Na cestě už byl vidět obrys. Jak se blížil bylo vidět, že mudrc je v cestovní rouše, jel na jasně zeleném koni a svou nezbytnou hůl měl opřenou podél sedla. Dojel na náměstí ale neseskočil.
„Zdravím,“ pokynul jim hlavou, kůň klesl a sehnul hlavu, takže Sachta jen sklouzl dolů. Pak kůň zařehtal, postavil se na zadní a zmizel. Stařík se opřel o hůl a usmál se.
„Drahá Laris... je to už poměrně dlouho...“ „Ne zas tak na zapomenutí...“ ozval se druhý hlas. Vědma nadzdvihla obočí.
„Drahý Sachtachu... takže tě to stále nepřešlo?“
„Už jsem ti to mockrát vysvětloval...“ „To že nám to nevěříš není náš problém...“
„Chce tě vidět král,“ přešla jeho odpověď a pokynula mu k věži.
„Ano, samozřejmě, hned se tam vydám...“ otočil se k dračici a Angeline, „už vám někdo ukázal jejich síň zázraků? Měli byste si jí důkladně prohlédnout...“ mrkl na ně a vydal se k hlavní věži.
„Síň zázraků?“ podívala se žena na Satu.
„Nevím o co jde...“ odpověděla jí.
„Jestli... jestli dovolíte...“ ozval se nesměle jeden z malých chlapců.
„No povídej,“ usmála se na něj Angie. Hoch si dodal odvahy.
„Je to největší zázrak hlavního města, jsou tam shromážděné všechny největší magické poklady i zbraně, které patřily velkým vládcům,“ vysvětlil a oči mu jen hrály.
„Jak velká je ta síň?“ zeptala se Angeline a přeměřila si pohledem dračici.
„Ona to není síň, všichni jí tak říkají ale je to velká jeskyně u města, některé předměty jsou tak nabité magií, že by to škodilo budovám...“ dychtivě odpověděl klučina.
„Vezmeš nás tam?“ sklonila hlavu dolů rudá.
„Samozřejmě!“ rozzářil se hoch. Otočil se na patě a vydal se za město.
„Jak se jmenuješ?“ zeptala se ho Angeline cestou.
„Jimmy,“ zrudl.
„Hezké jméno,“ kývla hlavou a zbytek cesty šli mlčky. Opravdu došli ke vchodu do jeskyně, kam se Satu poměrně pohodlně vešla.
„Když jsou tam takové poklady proč je to volně přístupné?“ podivila se Angeline se zkušenostmi, že jejich zloději dokáží ukradnout naprosto cokoliv, včetně větrné elektrárny.
„To nejsou jen tak obyčejné poklady, jsou to artefakty... jen jejich právoplatný majitel je dokáže zvednout a odnést z jeskyně...“ vysvětlil jim hoch a opřel se do těžkých dvoukřídlých dveří, Angie mu pomohla. Jak vešli do jeskyně, tak se rozsvítila přízračným bílým světlem, které se odráželo v takové kráse, že se tajil dech. Byly tam nádherné meče, poháry, šperky, sochy, různé amulety. Vzadu na podstavci ale zaujalo ženu něco naprosto jiného. Vydala se k tomu jak omámená. Nádherné zdobené sedlo, ne na koně to poznala, Vedle na podstavci kožené brnění i se zbraněmi. Jimmy si všiml, co jí zaujalo.
„Dračí letecká souprava jediného člověka, co kdy měl za přítele draka... už se tu na ní hodnou dobu práší...“ Angeline jako by ho ani neposlouchala. Vystoupala na podstavec a přejela po sedle rukou. Bylo hladké, teplé... vůbec ne zaprášené. Jako by jí do ruky tepalo. Satu k ní přešla a sklonila hlavu, chvíli si sedlo prohlížela.
„Nechceš ho vyzkoušet?“ špitla jí do ucha. Angeline se na ní podívala a oči jí přímo zářily.
„To můžeme?“
„Slyšela jsi ho... jestli se ti povede ho vynést z místnosti je tvoje...“
„Naše...“ špitla v odpověď.
„Obleč se...“ pobídla ji dračice. Žena přešla ke stojanu a přejela po kožené zbroji. Rychle ze sebe scházela, co měla na sobě a oblékla zářivou zbroj. Seděla jí naprosto přesně. Pak z podstavce stáhla sedlo a dračice se jí sehla. Instinktivně jí ho hodila na záda. Sedlo trochu zablesko a přizpůsobilo se Satu, bylo připásnané mezi ostny a vytvářelo pohodlný prostor pro letce. Nakonec k sedlu připnula meč. Chlapec chodil po místnosti a vyprávěl o jednotlivých artefaktech a teprve teď si všiml, že ho nikdo neposlouchá, otočil se a vytřeštil oči.
„To... co... to...“ nemohl najít slov. Angeline vytáhla meč z pochvy. Zajiskřilo se a místnost se prozářila. Byla cítit magií. Světlo pomalu zhaslo. Chlapec sjel na kolena. Angie zasunula meč zpátky.
„No tak vstaň...“ usmála se na něj.
„Můžeš se vrátit do města, my to půjdeme trochu vyzkoušet...“ pokynula jí dračice a pomohla jí do sedla. Angeline se připásala a dračice se sehnula prošla vchodem a hned se odrazila a vyletěla do vzduchu. Nechali za sebou prázdný podstavec a šokovaného Jimmyho, který se hned po jejich odletu zvedl a s křikem běžel do města vyprávět, cose právě stalo.
XXX
„Tak jaké to je?“ zařvala radostně dračice a udělala další otočku.
„O mnoho pohodlnější!“ ozvala se smíchem Angeline. V sedle jí držely popruchy a taky se ho mohla držet. Pod nimi se ve městě shlukovaly davy lidí, které oběhl chlapec s tou novinou. Na slunci se sedlo i zbroj blýskaly, ale i tak čekali až přistane, aby se mohli přesvědčit na vlastní oči. Pozorovali kreace, co prováděla Satu ve vzduchu. Zkoušely, co všechno sedlo vydrží. Bylo perfektní. Nakonec přistály. K jejich překvapení na náměstí stál i král po boku měl Laris a Sachta.
„Jak jsi to věděl?“ otočil se král na mudrce, když přistály a Angeline sklouzla ze sedla. Ten se jen usmál a pokrčil rameny.
„Je to člověk a je to letec. Za přítele má draka. Bylo to jednoduché a nyní vidíte, proč vás žádám o oporu. Ony pomůžou vám a vy jim...“ Dračice a žena zamrkaly a nechápavě se na ně podívaly.
„Pomůžete nám nastolit rovnováhu, tak jak by měla vypadat... Každý má na tomhle světě své místo... a za to tě vrátíme do tvého světa...“
„Nejsem si jistá, že se mi tam chce...“
„Obávám se, že v tomhle nemáš na výběr... jinak všechny dimenze zhynou...“
„Ale...“
„Tady neexistuje žádné ale,“ utnul hovor Sachta.
„Dobrá souhlasím. Ještě dnes se začneme chystat...“ otočil se k davu a podíval se na vědmu. Ta jen luskla prsty.
„SLYŠTE NÁS, OBYVATELÉ DEÁNAÍNU! MLUVÍ K VÁM VÁŠ KRÁL!“ ozval se jeho hlas, tak, že byl slyšet přes celé město, „ještě dnes rozešlete posly k ostatním městům, vyrážíme konečně po dlouhé době prosadit své místo. Takhle bitva rozhodne o všem. Buď všichni zahyneme, nebo nás budou muset uznat, že máme své místo na Zemi!!!!“ ozval se jásot a kolem nich se rozběhl cvrkot.
„Takže přece jen to přišlo. Vyrážíme do války...“ povzdechl si už potichu král.
„Dobře to dopadne...“ ozval se Sachta.
„To doufám...“
„A když ne, tak aspoň budete mít pokoj...“ uchechtl se Hásha.
XXX
Stáli na kraji lesa, za nimi celý vojenský tábor. Podařilo se jim matoucími oddíly a spoustou iluzí zmást draky, aby nevěděli, kde se zrovna nalézají. Teď stáli až u Údolí, takže slyšeli i jejich řev. Čekali na zbylé vojska ze zbylých měst, zaútočí za úsvitu. Angeline pozorovala hvězdy opřená o strom.
„Nad čím přemýšlíš?“ lehla si k ní dračice.
„Přišla jsem si sem zcela náhodou, zničila ti život a věří ve mně celé zbylé lidské pokolení tohohle světa a při tom s tím mečem ani neumím zacházet...“ ozvala se tiše a založila ruce na prsou.
„Je to tvůj osud. Nemusíš s tím mečem uměl zacházet... musíš mu věřit a on tě povede...“ řekla dračice a usmála se.
„A co když se to nepovede? Svět skončí?“
„Nad tím nepřemýšlej. Osud tě vedl. Ukázal ti cestu. Stačí po ní jen vykročit...“ dračice zvedla hlavu a taky se zadívala na hvězdy.
„Jen abych nevykročila levou nohou...“ uchechtla se Angie.
„Pak by vykročil za tebou celý národ, aby tě podržel. Není to málo?“
„Někdy mám pocit, že až moc...“
„Pojď spát a tolik o tom nepřemýšlej...“ pobídla ji dračice a společně se vrátily do tábora. I přes konejšivá slova toho žena moc nenaspala, ráno byla mezi prvními na nohou. V plné zbroji čekaly až začne svítat a první oddíl odvede pozornost. Jejich úkol byl jednoduchý. Vtrhnout tam, vytvořit chaos, proniknout k jeskyním rady a donutit je, aby přisoupili na příměří a poskytly jim Obětní krystal. Napětí ve vzduchu by se dalo krájet. Angeline měla pocit, že všichni draci musí slyšet její srdce jak zběsile jí tlouklo. Uplynul jeden okamžik... druhý okamžik... a pak další... a další... a pak... Se konečně ozval zvuk rohu a z polí vyrazila jízda a katapulty. A v ten okamžik byla najednou naprosto klidná. Draci začali vylítat z Údolí, překvapení, že si lidský oddíl troufl až k nim. Když jich nad polem lítalo asi tucet, vyazila druhá kjízda, dojela až k okraji z druhé strany a svrhaly dolů do Údolí velké kameny. Nastal poměrně chaos. V ten okamžik vyrazil zbytek, mezi ně se zamíchal i jejich oddíl, který pronikl přímo do Údolí. Satu vyletěla na oblohu a zamíchala se mezi draky. Netrhala je, neútočila, stačilo když do nich občas strčila, zmátla je. A tak už mezi nimi rušila pořádek a organizovanost. Pak se střemhlav spustila do Údolí a uvolňovala cestu lidem.
„To je přece Sat! Ta zrádkyně! Pomáhá lidem!“ ozval se rozhořčený hlas a z výšky se na ně spustil Nebu. Zasekl se do dračice a mrštil jí stranou. Ubrzdila to. Angeline se pevně držela, narovnala se v sedle a tasila meč.
„Co ti na zádech dělá ten červíček? Hodlá mě polechtat?“ zasyčel na ni zhnuseně.
„Nebu! Copak to nechápeš? Vyhladit celý národ není řešení! Zemřel snad doteď jediný drak? NE! I když by lidé mohli zabíjet, tak to neudělali. Lidé se poučili a jsou ochotní přijmout podmínky draků i elfů. Naučí se o přírodu pečovat, ale musíte jim dát šanci!! Kde je tvůj zdravý rozum?“ naléhala na něj dračice.
„Ano a jak dlouho jim to vydrží? Rok? Dva? Zničí planetu za deset nebo padesát let?“ zarčel na ni.
„Takhle tě neznám... To si úplně odstřihl uvažování?“ zavrčela na něj. Odpovědi se už nedočkala, místo toho zaútočil. Dračice mu uhnula.
„Věříš svému meči?“ zeptala se Angie.
„ANO!“ odpověděla jí a pevně ho sevřela. Satu tedy kývla a vyrazila proti drakovy, chytla no za ramena a pevně sevřela drápy, máchala křídly, aby se udržela nahoře, pak s ním mrštila prudce proti němu vyrazila a otočila se vzhůru nohama. Angelin se tak ocitla těsně u něj. Máchla mečem a ten hlasitě zaskřípal o šupiny. Drak se uchechtl a máchl po ní tlamou, přetočily se a Angelin mu zarazila meč do oka. Nebu ze sebe vyrazil hrozný skřek a naskytl tak dračici nechráněné hrdlo. Zarazila do něj zuby a prudce trhla, odletěla kousek dál a nabrala do pusy oheň. Sežehla ho plamenem. Nebu se bezvládně zřítil do Údolí. Ohlídli se zpátky k lidem, byli zatlačováni zpět od jeskyní rady. Dračice mohutně zařvala a začala chrlit oheň, draci se trochu stáhli a v tom mezi nimi proletěla nad lidi.
„Pokračujte!“ vzala do tlap dva těžké stroje a vynesla je i s posádkami nahoru do vchodu jeskyně. Pak se obrátila a kryla zbytek posádky než se vyškrabal nahoru. Snesla se pro další stroje a jeden nechali stát v ústí jeskyně, aby je kryl. Dračice se protáhla nad lidmi a vletěla do jeskyně. Radní už byli připravení a začali po ní vrhat koule ohně, mrazu i magie. Vyhnula se jim a sletěla prudce dolů. Přistála na zemi a to už za ní vjíždeli všechny tři stroje. Pět draků bylo připravených se bránit. Vyšel jeden rytíř a sundal si helmici.
„Zdravím radu draků. Jsem diplomat sere Rodrigez de Vintesh. Jsem tu kvůli domluvení podmínek zastavení útoku,“ řekl a stál vedle dračice. Nejstarší černý drak se narovnal z bojové pozice a podíval se na něj.
„Nebuť komický, je jasné, že nemáte nejmenčí šanci vyhrát...“ Satu vystartovala a než se stačil vzpamatovat, stála na něm.
„Stále máš nedostatky v krytí Satu...“ řekl jí a přiložil drápy k břichu. Angelin se narovnala natáhla meč a přiložila mu ho mezi oči.
„Myslím, že tohle je pat...“ řekla a pozorovala ho.
„A s ostatními draky nepočítáš?“ podíval se na ní radní. Tři stroje mířily na tři draky, jeden však zbýval.
„Já bych vám v této situaci nepomohl, Zarku... už dlouho se mi zdá vybíjení lidí nesmyslné... prosím... složme vichni zbraně...“ řekl dotyčný stříbrný. Satu slezla z radního a ten se překvapeně podíval na stříbrného.
„Nikdy bych si nepomyslel, že mám v radě lidumilce...“
„Jen používám chladnou hlavu, jak jste nás učil...“ Zark se zasmál.
„Dobrá tedy. Vyslechnu tě,“ otočil se na diplomata. Ten kývl hlavou.
„Náš král je ochotný nechat se učil péči o přírodu. Navrhuje mír. Jedno království, kde budou moct lidé žít v harmonii s ostatními říšemi. Už žádné další lovení. Nevraživosti už bylo dost a smrti taky,“ řekl Rodrigez.
„S tím souhlasím. Bylo by pro všechny lepší, aby už dál neprobíhalo vybíjení. Pamatujte, že to vy jste tuhle válku začali...“ kývl hlavní radní. Ostatní jen potřásli hlavami.
„Navrhuje tedy schůzku kvůli podepsání smlouvy. Na neutrálním území na Zeleném vrchu. On a vědma Laris tam čekají,“ uklonil se mu.
„Dobrá tedy. Zastavte boje,“ kývl na modrého a ten se hned zvedl a prošel kolem obezřetných lidí.
„Zarku, poletím já...“ hned navrhl mohutný zelený drak.
„Ne, čeká tam jejich král. Poletím já,“ odmítl to černý.
„A když je to léčka?“
„Pak je tedy vyvraždětě bez slitování...“ v očích černému blýsklo a zvedl se. Podíval se na stříbrného.
„Díky tobě to začalo, poletíš se mnou.“ Ten kývl, oba se zvedli a vyšli ven. Tam na sebe rozpačitě koukali lidští vojáci a draci. Hlavní radní je přeletěl pohledem.
„Pokud se nevrátím, nemějte s jediným člověkem slitování. Jestliže se vrátím se smlovou, boje konečně ustanou... po staletích, bude konečně světem vládnout harmonie...“ s tím se odrazil a vzlétl, spolu se stříbrným a v závěsu za nimi letěla Satu s Angeline.
XXX
Doletěli na Zelený vrch, travnatý kopec uprostřed luk. Kolem byli rozestavění elfové, vysoké plavé postavy a mířili na všechny přítomné magickými šípy. Zark se stříbrným přistáli naproti lidem. Stála tam Laris a král seděl na křesílku, když přileteli draci tak se zvedl. Mezi nimi stál malý stolek. Dračice s Angie přistála kousek od nich a sledovali průběh dění.
„Zdravím vládce lidí a chválím moudré rozhodnutí ukončit tuto nesmyslnou válku...“ řekl Zark a mírně sklonil hlavu.
„Zdravím i já tebe, vládce draků a děkuji, že jsi přiletěl...“ odpověděl mu stejně zdvořile král a pozoroval ho. Zark se rozhlédl po elfech kolem sebe a pak sjel pohledem na něj.
„Draci jsou čestní, tohle nebylo nutné...“
„Se vší úctou... tohle opatření tu není kvůli drakům... spíš pro draky...“ ozval se jeden z lukostřelců.
„Doufali jsme, že to napomůže vzájemné důvěře...“ přisvědčil král.
„Ano, to vy jste zklamali důvěru draků. Nemýlili jste se, oceňujeme, vaše gesto...“ kývl hlavou Zark, „přejděme tedy k věci...“ dodal.
„Dobrá,“ podíval se na něj král, „jediné, co chceme zpět, je naše hrdost. Lidstvo se poučilo, chceme zachovávat mír a harmonii. Pro žití budeme ale potřebovat nějakou půdu a abychom nadále nebyli štvaná zvěř...“
„Můžeme uzavřít mír. Vrátíme vám půdu, my na fyzických statcích nelpíme. Ale nemůžu se zaručit za všechny draky. Mají svou vlastní hlavu...“
„Jsi přece král, rozkaž jim...“ zamrkal zamračené král. Drakovy zlostně šlehlo v očích.
„JÁ!“ zasyčel a vytasil všechny zuby, „já nerozkazuji. To že vedu svůj národ, neznamená, že mám právo s nimi jednat jako s otroky. Mohu jim doporučit a radit, ale nemohu jim rozkázat,“ řekl drak a král poněkud ztratil barvu. Zark si odfrkl.
„Ovšem. Ovšem. Jen doufám, že se dovoláme spravedlnosti,“ zařadil zpátečku král, když poznal, že šlápl vedle, „sepíšeme tedy dohodu?“ Vůdce draků přisvědčit a následovala dlouhá a diplomatická debata, který Angelin i Satu přišla nezajímavá. Sledovali tedy tiše až se konečně dočkali chvíle, kdy oba vůdci prohlásili smlouvu za uzavřenou a potvrdili jí.
„Když jsme tedy nyní spojenci... mohu vás požádat o laskavost?“ zeptal se lidský vůdce, když pohledem zavadil o ty dvě.
„Sice nejsme spojenci, dokud se nesvolá dračí sněm...“
„Dračí hlavo, tady nejde o rivalitu, ale o stabilitu dimenzí!“ ozval se znuděně a popuzeně Hásha, „omlouvám se, ale má pravdu,“ ozval se hned druhý hlas Sachty. Zark se podíval na mudrce.
„O čem to mluvíš?“ zeptal se ledově, asi se ho to dotklo.
„Mluvím tady o prolnutí dimenzí, ke kterému došlo a jež je třeba napravit, než se napáchají větší škody...“ vysvětloval trpelivě.
„A co tedy žádáte po dracích?“
„K nápravě je potřeba obětní krystal v Údolí,“ pozoroval, jak se drak zamračil.
„Žádáte tedy přístup na dračí svatou půdu?!“
„Jen já a ta žena,“ řekl Sachtach Háshaol a hleděli si s drakem do očí.
„Dobrá. Vám přístup povolím, pod podmínkou, že lidé vrátí dračí klenoty, které jim neprávem uzmuli,“ podíval se na krále.
„To nepřipadá v úvahu!“ vstoupil do debaty.
„V tom případě je má odpověď stejná jako vaše,“ řekl klidně hlavní radní. Hásha se na krále nevraživě podíval, pak k němu přešel a něco mu pošeptal do ucha. Znovu poněkud pobledl a pak řekl.
„Dobrá tedy, přestěhujeme se na vámi určenou půdu a vyklidíme vám vaší bývalou půdu...“ kývl hlavou. Mudrc se spokojeně usmál a podíval se na draky.
„Můžeme?“
XXX
„Tak tam tedy dobře pořiď...“ usmál se na ni Sachtach. Stála na stupni před kamenem a pokynula mu. Nějakou dobu létala se Satu po krajině a pomáhala urovnávat různé nesváry a pomáhat se stěhováním. Hásha jim řekl, že musí počkat na příhodný okamžik.V Údolí teď bylo několik zvědavých draků a sledovalo dění. Odepla si od pasu meč.
„To bych tady měla nechat...“
„Jen si ho nech... vybral si tebe, vezmi si ho sebou...“ přidal se do hovoru Zark, který u nich přistál.
„Ale... dobrá tedy,“ řekla, když drak nesmlouvavě potřásl hlavou. Mudrc jí podal ruku.
„Měj se...“ potřásli si rukama, najednou si ji přitáhl, „dám na tebe na druhé straně pozor...“ sykl ji do ucha a zazubil se na ni. Pak ji pustil a ustoupil dál. Přišla k ní Satu. Chvíli se na sebe dívali a pak si dračice přitáhla k hlavě. Angeline ji objala kolem čumáku a takhle vydželi hodnou dobu.
„Je čas jít...“ ozval se za nimi Sachta. Pustili se a Satu couvla, pod stupně. Natáhla k ní ruku.Letmo se jí dotkla. Pak se krystal rozzářil, prsty jí sklouzly, ucítila řezavou bolest v těle a pak ji krystal pohltit. Mudrc bouchl holí a začal něco pronášet. Unášel jí nějaký barevný proud. Pak bolest ustala a ona se mohla volně nadechnout. Stála ve svém obýváku. Zhluboka se nadechla a podívala se ven balkonem. Byla noc a na nebi svítil úplněk. Nezdálo se jí to jenom? Uvědomila si, že něco svírá v dlani. Povolila jí a podívala se tam. Byla to sponka do vlasů s dračí hlavičkou. Usmála se na ni. Nezdálo. Rozhlédla se po bytě. Přejela prstem po vrtvě prachu. Jak dlouho asi byla pryč? Přešla do pokoje a zapnula počítač. Pomalu se rozběhl a naskočili Windowsy. S očekáváním upírala zrak na lištu s datem, zalapala po dechu a zhroutila se na židly vedle počítače. Z monitoru na ní blikal datum 31. 8. 2011.
„Měsíc? Já tam byla MĚSÍC?“ nevěřícně potřásla hlavou. Vůbec jí nepřišlo, že tam byla takovou dobu. Jak ji to došlo, tak vyletěla ze židle a hledala mobil. Samozřejmě vybitý, hned vytrhla ze šuplíku nabíječku a strčila ho do sítě. Zapla ho. Hned jak si našel signál, tak jí začali chodit zprávy. Jen otřeseně hleděla na telefon, jak jí odesílal zprávy za celý měsíc a nepřijaté hovory. Vzala telefon a našla číslo na svou mamku. Co jí asi tak řekne? Ahoj, nečekaně jsem se dostala na měsíc do dračí říše? Nakonec číslo vytočila.
„Angie? ANGIE?“ ozvalo se okamžitě jak to na druhé straně zvedla.
„Ahoj mami,“ pozdravila jí.
„KDE JSI BYLA? Víš vůbec jaký jsem měla strach?“ ozvalo se s brekem na druhé straně.
„Promiň... vůbec jsem nevěděla jak dlouho jsem byla pryč...“ řekla tiše.
„Měla jsi se aspoň ozvat...“
„Víš co? Hned sednu do auta a přijedu,“ řekla a po souhlasu se usmála. Uvědomila si, že je v pyžamu, rychle se převlékla a dračí sponku si zapla do vlasů. Vzala doklady, peněženku, klíče a mobil a rychle seběhla ze schodů. Ani ne za dvě hodinky už byla v náručí své matky a celé její rodině spadl kámen ze srdce.
XXX
Šla po ulici a užívala si ruchu města. V práci jí dali vyhazov, ale co, hledá si jinou. Uplynul měsíc od té doby, co se vrátila. Stýskalo se jí po nich, ráda by tam bývala zůstala, ale brala to tak jak to je. Najednou do ní někdo skoro vrazil. Uhnula mu a zvedla pohled. Muž byl v dlouhém černém kabátě, měl klobouk a sluneční brýle. Cítila jeho dotyk na kapse. Muž si druhou rukou popondal brýle z oči a mrkl na ni. Ty oči zná... Ale odkud? Muž už ale pospíchal dál. Zamračila se, co to mělo být? Sáhla si do kapsy. Nahmátla vizitku. Vyndala jí a podívala se na ni. Vytřeštila oči. Stálo na ní.
Háshaol Sachtach
soukromý detektiv tel. 773 458 924
Otočila kartičku a na druhé straně bylo rukou. Přijď před půlnocí k obchodnímu centru v Křižíkově ulici.Co jak..? Nechápala a podívala se za ním. To už se jí ale dávno ztratil v davu. Potřásla nevěřícně hlavou a vydala se dál. Otázka je... má tam jít?
XXX
Nicméně se v půl dvanácté vydala z domova, pořádně oblečená. Nevěděla, co ji čeká tentokrát. Že by mohla projít zpátky? To asi těžko... Došla k zmíněnému obchodnímu domu. Rozhlédla se, široko daleko nikdo. To ticho ji znervózňovalo. A celkem právem. Netrvalo dlouho a ozvala se za ní rána. Prudce se otočila. Ozvaly se další rány, jak kolem ní seskakovaly nějaké postavy. Blížili se k ní a ona vyděšeně couvala. Co má jen dělat...? Najednou zaútočili. Skrčila se a zakryla si hlavu. Ozval se výstřel z pistole. Zvedla pohled, před ní stál Háshol. Natočil na ní hlavu, mračil se. Volně podél těla svěsil ruku se zbraní. Až se ho skoro lekla.
„Máš přece meč, ne? Tak se braň!“ zavrčel na ni, „sponka...“ špitl hned druhým hlasem. Váhavě natáhla ruku ke sponce ve vlasech. Příjemně hřála. Sundala jí a koukala se na ní. Zaútočili další, detektiv uhnul, takže šli přímo na ní. Vytřeštila oči a v tu chvíli se sponka zaleskla a třímala v ruce velký meč. Zamrkala a rozlila se jí nová síla. Uculila se a postavila se do bojového postavení. Švihla dvakrát mečem a postavy dopadly vedle ní. Otočila se k ostatním. Ti začali couvat. Udělala krok k nim. Prudce se otočili a dali se na útěk. Několikrát zahřměla pistole a popadali.
„Vidíš že to jde...“ usmál se na ni Sachta, „jo a bývala by zhebla...“ zabručel Hásha. Angie vyděšeně koukala za postavama.
„Proč jsi je zabil, když utíkali?“ zakřičela na něj a meč se zaleskl.
„Protože by po tobě šli zase. A taky nepotřebujeme svědky...“ pokrčil rameny, „kdyby to nebylo nutné, nedovolil bych mu to, věř mi...“ ozval se druhý. A tak tedy žena kývla a meč se stáhl zpět do sponky. Zapla si ji do vlasů a podívala se na něj.
„Proč jsme vlastně tady?“ Detektiv se podíval na hodinky.
„Je skoro čas... pojď se mnou...“ řekl, otočil se a šel k vedlejšímu vchodu do obchodního domu. Poslušně šla za ním, zvědavá, co se bude dít. Před vchodem vytáhl klíče a odemkl si. Pustil ji dovnitř a zase za sebou zamkl. Došli spolu do nějakých skladů. O stěnu tam bylo opřené něco velkého a přes to byla plachta. Háshaol vzal za plachtu a prudce s ní trhl. Sletěla dolů a společně s ní se zvedla vlna prachu. Když se usadil, tak zírali na obrovské zrcadlo. Tázavě se podívala na muže. Ten někde vyštrachal ovládání a otevřel poklop, kterým sem dodávali zboží, takže na ně svítily hvězdy.
„A?“
„Počkej si...“ pokynul jí a sledoval hodinky. Kývla a čekali. Pět minut do půlnoci... tři minuty... minuta... 30 sekund... 20... 15... 10... 9... 8... 7... 6... 5... 4... 3... 2... 1... Vyšel měsíc, na zrcadlo dopadlo měsíční světlo a blízké kostelní hodiny začaly odbíjet půlnoc. Obraz se rozvlnil a protože to samé na druhé straně udělali i draci se Sachtou, tak když se obraz ustálil, hleděli na sebe se Satu. Zalapaly po dechu. Němě na sebe hleděli.
„Nesmíte, tentokrát projít na druhou stranu... ani jedna...“ upozornili je naráz oba a tím přerušili sílu okamžiku. Pak se stáhli. Opět zavládlo ticho. Přiblížily se k sobě až těsně k jejich straně zrcadla. Dívaly se do očí té druhé, natáhla ruku, dračice natáhla hlavu. Dotkly se. Těsně na hraně. Ale dotýkaly se. To samotné jim stačilo, aby nastal okamžik naprostého porozumění. Alespoň to. Nemyslely na skutečnost, že jsou odsouzeny se až do konce svých životů setkávat jen na takovouhle dálku. Můžou se navzájem dotýkat... Ale jen konečky prstů...