Uvězněná
Možná se ti zdá,
že schránka kamenná,
co svírá tvoje tělo,
z které pryč by se ti chtělo,
není pevná tak,
jak jen šálí zrak.
Jen uvězněný drak
pozpátku jak rak
couvá v blouznění
svého vězení.
Plamen tráví jej,
dál se žene krutý děj.
V hloubi svojí mysli
vzpomínky své syslí,
aby hřály jeho tělo.
Kéž by vydrželo
ten nápor a ten tlak.
Tma vtělená v mrak.
Snad ve snech, ano tam,
škvíru tiše otvírám,
plížím se ven
na boží den,
jako tvor, co vládne všem.
Stín, jenž vypustili ven.
V děsu letím
mezi smetím,
co pohltilo svět.
Jen se ženu vpřed,
abych užila si okamžik,
kdy vyletím zpod těžkých vík.
Jenom chvilka,
řeže pilka
mojí duši,
která tuší
něco zlého ve vzduchu.
Ďas vem její předtuchu!
Lidské tělo,
jako dělo,
jeho hlaveň bezedná,
sleduje mě past jen má,
co sváže moje křídla,
zmrazí horká vřídla.
Vroucí pramen mojí krve
zastavil se, však ne prve.
Lapilo mě,
zabilo mě
a táhne mě zpět
v můj stísněný svět.
V onu schránku tajemnou,
co uzavře se nade mnou,
chytí mě a přiváže,
tiše zemřít přikáže.
Pohltí mě zlo a zášť,
zavine mě v temný plášť.
Smutný osud otrokyně,
které lidská ruka kyne.
Já jen křičím z plných plic:
Prosím, dostaňte mě pryč!!!
Slepě tluču do stěn hrobky,
do stěn své chodící kobky.
Jsem dračice bez naděje,
ignoruju, co se děje.
Utápím se v slzách svých,
před očima padá sníh.
Jsou to oči člověčí,
onen strach můj největší.
Moje kosti, kdo je najde?
Možná, až ten člověk zajde,
roztrhají jeho tělo,
najdou to, co vydrželo:
moc, kterou měl nad drakem,
který žil jen matným snem.
že schránka kamenná,
co svírá tvoje tělo,
z které pryč by se ti chtělo,
není pevná tak,
jak jen šálí zrak.
Jen uvězněný drak
pozpátku jak rak
couvá v blouznění
svého vězení.
Plamen tráví jej,
dál se žene krutý děj.
V hloubi svojí mysli
vzpomínky své syslí,
aby hřály jeho tělo.
Kéž by vydrželo
ten nápor a ten tlak.
Tma vtělená v mrak.
Snad ve snech, ano tam,
škvíru tiše otvírám,
plížím se ven
na boží den,
jako tvor, co vládne všem.
Stín, jenž vypustili ven.
V děsu letím
mezi smetím,
co pohltilo svět.
Jen se ženu vpřed,
abych užila si okamžik,
kdy vyletím zpod těžkých vík.
Jenom chvilka,
řeže pilka
mojí duši,
která tuší
něco zlého ve vzduchu.
Ďas vem její předtuchu!
Lidské tělo,
jako dělo,
jeho hlaveň bezedná,
sleduje mě past jen má,
co sváže moje křídla,
zmrazí horká vřídla.
Vroucí pramen mojí krve
zastavil se, však ne prve.
Lapilo mě,
zabilo mě
a táhne mě zpět
v můj stísněný svět.
V onu schránku tajemnou,
co uzavře se nade mnou,
chytí mě a přiváže,
tiše zemřít přikáže.
Pohltí mě zlo a zášť,
zavine mě v temný plášť.
Smutný osud otrokyně,
které lidská ruka kyne.
Já jen křičím z plných plic:
Prosím, dostaňte mě pryč!!!
Slepě tluču do stěn hrobky,
do stěn své chodící kobky.
Jsem dračice bez naděje,
ignoruju, co se děje.
Utápím se v slzách svých,
před očima padá sníh.
Jsou to oči člověčí,
onen strach můj největší.
Moje kosti, kdo je najde?
Možná, až ten člověk zajde,
roztrhají jeho tělo,
najdou to, co vydrželo:
moc, kterou měl nad drakem,
který žil jen matným snem.