Hrdina (část třetí)
„Vážně? ...tak to pojďte dál,“ pootevřel vchodové dveře chatrče. Brixon si oddychnul, neboť tahle chatrč nebyla zevnitř tak malá, jak si původně myslel. Všichni se posadili kolem stolu v obývacím pokoji a drak si lehl na zem, protože lidský nábytek není přizpůsobený dračím parametrům a tak nechtěl nic riskovat.
„Jak vám můžu pomoci?,“ začal Marek a poškrabal se na bradě. „Musíme se dostat do hlavního města…jsou nám v patách lovci draků…,“ Kaila mu pověděla o všem, co zažili, než se sem dostali, a také se zmínila o Edově matce. Po dlouhém přemýšlení, Marek došel k závěru: „Mám tady starou motorku, ta by vám mohla postačit. V Ashwoodu bydlí jeden můj známí, Adam Frost. Určitě vám pomůže více, než já. Bydlí nedaleko náměstí ve starém činžáku, určitě ho nepřehlédnete.“ Chraplavě vzdychl, „vypadáte hladově, v lednici mě ještě zbylo nějaké jídlo.“ Ukázal směrem ke kuchyni, a ihned se na něho vrhly odmítavé pohledy. Stál si však za svým. „Jen si vezměte všechno, co nabízím, dokud ještě můžete.“ Všichni nakonec souhlasili a šli se najíst.
Až teď Eda zjistil, jaký má hlad a proto si šel ještě dvakrát přidat i přesto, že jídlo nebylo zrovna nejchutnější. Dalo mu práci ho do sebe nasoukat a poté, co konstatoval, že se do jeho žaludku už více nevejde, obrátil svou pozornost na jejich hostitele: „Vy tady žijete sám?,“ tahle otázka ho zřejmě zaskočila. „Dříve tady se mnou bydlela manželka. Jmenovala se Isabela. Byla to moc krásná žena.“ „Co se stalo?.“ „Špatně se o tom mluví…,“ popotáhl. „…byla zavražděna na výročí naší svatby. Už je to šest let. Když je mi nejhůř, vždy si vzpomenu na její obličej a na úsměv, který dokázal každému zvednout náladu. Tady je její fotka.“ Ukázal mu ušmudlaný portrét ženy, která si hladí koně a usmívá se. Vlasy měla ostříhané nakrátko a uvázané do malého culíku. Měla károvanou sukni a bílou halenku. „Tahle fotka byla pořízena na naší svatební cestě. Víš, byla to neobyčejná žena,“ odkašlal si. „Dokázala rozeznat lež od pravdy a dobrého člověka od špatného.“ „Určitě to byla velmi hodná žena,“ Eda se na chvíli zamyslel a potom změnil téma. „Kde je ta vaše motorka?“ „Na zahradě za domem,“ ukázal na zadní vchod. „Koupil jsem ji před třiceti lety v bazaru.“ Eda ztuhnul a stařec se zasmál: „Neboj, dobře se o své věci starám a motorka není výjimkou.“
Marek si chvíli povídal s Kailou a šlo vidět, že si dobře rozumí a občas Edu napadlo, že by mohli být i staří známí. Drak za celou tu dobu nepromluvil ani slovo, neboť si na chvíli dal dvacet-přesněji řečeno na celé odpoledne.
„Tak mi už vyrazíme.“ „Moc mě těšilo, doufám, že se ještě někdy zastavíte,“ kamarádsky se usmál. „A ještě jednou se omluvám za ten výstup ráno,“ ohlédl se za rozespalým drakem. „Už jsem na to zapomněl,“ mávnul nad tím tlapou a zazubil se na něho. Dorazili na zahradu, kde pod plachtami na ně čekala stará, ale dobře udržovaná motorka. Karel na chvíli zvážněl: „Je jako nová. Doufám, že o ni budete pečovat.“ „Spolehněte se,“ řekl s úsměvem Brixon.
***
Bylo asi už půl šesté, ale slunce bylo pořád nad obzorem. Oba lidští přátelé si to svištěli na motorce po hliněné silnici lemované z obou stran bukovým lesem. Brixon letěl nad nimi, protože by se v motorce cítil tak příjemně, jak sardinka v konzervě.
„Co je to vůbec za město?“ Eda musel křičet, aby ho šlo v tom rachotu motoru slyšet. „Je to jedno z nejkrásnějších měst v naší zemi. Ty jsi tam ještě nebyl, že?“ zavrtěl hlavou. „Matka semnou nikam nejezdila,“ kvůli slunci musel přivřít oči. „Pokaždé když jsem s ní chtěl jít na trh do města, nechala mě doma,“ už mu asi bylo jasné, proč chtěla, aby zůstal v bezpečí domova. Chtěla ho ochránit. Zřejmě už asi věděla dopředu, že se něco stane. „Tvé matky je mi líto. Pokusíme se ji najít, slibuji,“ potom se opět plně věnovala řízení.
„Kailo!,“ zakřičel Brixon. „Něco vidím ležet u cesty. Zdá se, že je to člověk.“ Po chvilce dojeli k nehybně ležící postavě a opatrně k ní došli. „Pane. Slyšíte mě?,“ nedostalo se jí žádné odpovědi a zkusila s tělem zatřást. Drak vypadal celý nesvůj: „Měli by, jsme radši jít. Nevypadá to tady bezpečně,“ začal se kolem sebe horečně ohlížet. Stejný pocit měl, než se na něho vrhli Kailiny lidi. Po chvilce zaslechli výstřely, křik lidí a tvorů, které ještě nikdy neslyšel. Jeho intuice ho opět neoklamala. Asi pět metrů od nich se objevil vysoký muž v šedivém oblečení a na řetězu měl uvázaného vzteklého psa: „Chlapi, máme je!,“ hulákal kamsi do lesa a ihned se začali další shromaždovat na kraji silnice. „Je to past!,“ zakřičela Kaila a obrátila se na Edu. „Rychle utíkej k motorce,“ hnala se s ním a v rychlosti se snažila nastartovat. První pokus nevyšel a stejně to dopadlo i s druhým. Eda si začal dělat starosti. „Tak nová jo!?“ Muži se psy se k nim blížili. Drak byl naštěstí připraven bránit své lidské přátele a ihned se vrhl na prvního muže, kterého viděl.
Eda seskočil z motorky: „Pozor! Za tebou!,“ volal na něho. Těsně stačil uhnout chlápkovi s dlouhým nožem a úlevně vzdychl, ale ne na dlouho. Ihned se na něho svalili další tři, kteří ho kopali a mlátili vším, co jim přišlo pod ruce. Jeden z nich mu dal pěstí přímo do oka a teď mu z ní tekla krev a na zbytku těla nevypadal o nic lépe. Zřejmě bude mít otřes mozku, pomyslel si a celý pokrytý modřinami se snažil krvelačné lidi setřást, ale marně. Bylo jich na něho moc.
Kaila se na to už nemohla dívat a rozběhla se k drakovi, který byl na pokraji bezvědomí. „Ne…,“ to bylo jediné, co stačil říct, aby ji zastavil. Cestou ke skupince si vzala do ruky zbraň, kterou našla ležet vedle silnice. Jeden muž si ji všiml a nepřátelsky se na ni díval a zavrčel, jako vzteklé zvíře, ale zastrašit se rozhodně nenechala. Ještě byla o to víc, odhodlanější zasáhnout, aby tomu nebohému drakovi zachránila život.
Namířila k němu zbraň a dvakrát vystřelila, hned poté se muž svalil na zem a křečovitě si držel hrudník a po chvíli přestal. Kaila pokračovala bezmyšlenkovitě k drakovi, který už byl dávno v bezvědomí, ale ostatní do něho dál kopali. Hlasitě zařvala a začala po nich střílet. Naneštěstí se netrefila ani jednou.
Všichni ho nechali být a seběhli se k ní. Zjistila, že ve zbrani už nemá žádné náboje. Co teď? Chvíli si nebyla jistá vůbec ničím. Chtěla drakovi pomoct, ale sama by teď nějakou potřebovala. Probrala všechny možnosti, co jí napadli a nakonec se rozhodla pro tu nejšílenější.
Vyhlédla si nejbližšího útočníka, kterého spatřila a v doprovodu bojového výkřiku mu uštědřila kopanec přímo do obličeje. Chvíli se kymácel ze strany na stranu a potom spadl na záda a ztratil vědomí.
Eda stál neschopný ani jednoho slova.
Kaila se vrhla na ostatní a po půl hodině se všichni váleli svázaní v příkopě.
Doběhla k drakovi, přiklekla si u něho a soucitně mu hleděla do tváře. „Brixone….“ nejdříve nereagoval a Kaila myslela na to nejhorší, ale potom pootevřel jedno oko a přidušeným hlasem pravil: „Tak vy jste mě tady nenechali,“ usmál se tak hezky, jak to umí jedině draci a pohladil tlapou Kailu, která začala ronit slzy.
Vždy měla ke každému drakovi citový vztah, aniž by záleželo na tom, jak dlouho se s ním zná. Od té doby, co jí jeden z draků zachránil před utopením v jejím vlastním domě, si každého vážila.
Eda k nim ihned přiběhl. „Kamaráde…jsi v pořádku?“ „Co myslíš?,“ šibalsky se na něho usmál. „Ty jsi mě nahnal strach,“ trochu do něho kamarádsky drbnul a krátce ho objal.
***
„Už se stmívá. Měli bychom někde najít úkryt,“ pronesla vystrašeně Kaila. Nedaleko cesty objevili starou opuštěnou chatrč. Jakmile vešli dovnitř, drak sebou ihned mrštil o zem a začal ukrutně chrápat. Eda se opřel o stěnu vedle vchodových dveří a upadal do polospánku. „Myslíš, že nám Adam pomůže?,“ ospale se podíval na Kailu, která seděla naproti němu. „V to doufám. Tenhle neustálý útěk mě už nebaví. Třeba něco ví o tvé matce.“ „Jsem moc rád, že jsi tady a pomáháš nám. Co bychom si bez tebe dneska počali.“ „Nemusíš mi děkovat,“ trochu ji zčervenaly tváře, ale už je skoro nešlo v tom šeru vidět. „Trochu se prospi. Zítra musíme brzy vstávat.“ Eda unaveně kývl. „Dobrou noc, Kailo.“ „Dobrou.“
***
Pomalu se začalo rozednívat a ze širokého okolí se ozývalo ptačí švitoření. Jako první se probudila Kaila. Ospale se rozhlédla po krajině, která se jí naskytovala. Kdyby tohle místo mohli navštívit za jiných okolností, pomyslela si.
„Edo, vzbuď se.“ Něco nespokojeně zamručel a otočil se na bok. „Edo!“ Nasadila vyšší hlas a pomohlo to. Pomalu se posadil vedle spícího draka. Úplně žasl nad tím, jak se vůbec dokázal sem nasoukat a obdivně si ho prohlížel.
„To už je ráno?“
„Je poledne, kdybys to náhodou chtěl vědět.“ Byla neobvykle protivná.
„Tady se někdo špatně vyspal,“ řekl s úsměvem Brixon a pomalu si začal protahovat křídla, až málem praštil Edu. Kaila mu neodpověděla a šla ven, na čerstvý vzduch. Za chvíli k ní došel i drak a ustaraně si jí prohlížel.
„Trápí tě něco?“ Dotčeně se na něho podívala.
„Tak jestli mě něco trápí?! Za poslední dva dny mě málem zabily v mém vlastním domě, moji rodiče už nežijí, když jsem si já zachraňovala svůj vlastní a úplně jsem se na ně vykašlala. Zachraňovala jsem tebe před lovci a potom i sebe. Jak myslíš, že se mi asi daří?“
„Je mě líto, že jsi tohle všechno musela, kvůli nám prožít. Omlouvám se,“ trochu do ni jemně drbnul čumákem.
„Vůbec se neomlouvej.“ Dál o tom Kaila nemluvila.
Společně se najedli a opět vyrazili na cestu. V motorce začínal docházet benzín, ale naštěstí už byly vidět první budovy města. Nakonec ji museli dotlačit, až k nejbližší benzínce.
„Necháme ji tady. Do centra už to nemůže být daleko,“ prohlásila. Všichni souhlasili.
Okolní budovy byly dobře udržované a na každém rohu rostly cizokrajné stromy a keře, které byly stejně vysoké, jako domy, u kterých rostly. Cestou potkávali davy lidí a dalších tvorů ze širokého okolí, kteří právě spěchali do práce. Brixon si nejvíce oblíbil elfy z kraje Tarran, kvůli jejich přívětivosti, smyslu pro humor a samozřejmě proto, že mají rádi draky více, než lidi. Taky, kdo by měl zdejší lidi v lásce. Jenom znečišťují zdejší vzduch spalováním různých svinstev a proto, že jich je jak much, pomyslel si. Tedy, samozřejmě nepočítal Edu, ten je kamarád.
Kaila se ptala každého, koho potkala, jestli neznají Adama Frosta, ale nikdo o něm nevěděl ani neslyšel, jakoby neexistoval. Když už to chtěli vzdát, přistoupila k nim starší dáma a pravila: „Vy hledáte Frosta?,“ mluvila hlubokým hrdelním hlasem. Kaila přikývla.
„Tak to stojíte přímo před jeho domem. Třetí zvonek shora.“ Na tváři plné vrásek se jí vyloudil široký usměv. Ukazovala na špatně udržovanou, třípodlažní budovu. Drak vypátral zvonek a stiskl ho.
Eda se chtěl ještě jednou otočit, aby stařeně poděkoval, ale nikde ji neviděl, jakoby se do země propadla.
Ve zvonku to zašustilo a ozval se tvrdý hlas: „No?,“ zněl poněkud nevrle a plechově.
„Adam Frost?“
„Možná.“
„Musíme s vámi mluvit.“
„O čem?“
„To vám řekneme nahoře.“
„Co když řeknu ne!,“ teď už Brixonovi vážně došla trpělivost a celý zrudl a v chvíli se do toho vložil Eda.
„Nemáme tady na vás celý den. Hledám svou mámu, Catalinu Frayovou. Posílá nás jistý Marek a….“ Jeho hlas se ihned změnil.
„Pojďte dovnitř.“ Dveře náhle zabzučely a vešli dovnitř.
Dům zřejmě pochází z druhé poloviny 17. Století, pomyslel si Brixon. Prošli kolem krásně vyřezávaných soch, které se pyšnily na svém čestném místě u okna.
U dveří, ve třetím patře už na ně čekal mladý muž s plnovousem a pleší na hlavě. Měl na sobě jen staré tričko a trenýrky.
„No to se podívejme,“ ukázal na draka a ten se pyšně vytáhl do výšky, až se hlavou dotýkal stropu.
„Jmenuji se Brixon.“
„Těší mě. Já jsem Adam,“ pokynul hlavou k drakovi a otočil se na další dva příchozí. Jakmile uviděl Edu, změknul mu obličej.
„Ty jsi Eda, že?“
„Už to tak bude.“
„Nepůjdeme dál? “
„Jak vám můžu pomoci?,“ začal Marek a poškrabal se na bradě. „Musíme se dostat do hlavního města…jsou nám v patách lovci draků…,“ Kaila mu pověděla o všem, co zažili, než se sem dostali, a také se zmínila o Edově matce. Po dlouhém přemýšlení, Marek došel k závěru: „Mám tady starou motorku, ta by vám mohla postačit. V Ashwoodu bydlí jeden můj známí, Adam Frost. Určitě vám pomůže více, než já. Bydlí nedaleko náměstí ve starém činžáku, určitě ho nepřehlédnete.“ Chraplavě vzdychl, „vypadáte hladově, v lednici mě ještě zbylo nějaké jídlo.“ Ukázal směrem ke kuchyni, a ihned se na něho vrhly odmítavé pohledy. Stál si však za svým. „Jen si vezměte všechno, co nabízím, dokud ještě můžete.“ Všichni nakonec souhlasili a šli se najíst.
Až teď Eda zjistil, jaký má hlad a proto si šel ještě dvakrát přidat i přesto, že jídlo nebylo zrovna nejchutnější. Dalo mu práci ho do sebe nasoukat a poté, co konstatoval, že se do jeho žaludku už více nevejde, obrátil svou pozornost na jejich hostitele: „Vy tady žijete sám?,“ tahle otázka ho zřejmě zaskočila. „Dříve tady se mnou bydlela manželka. Jmenovala se Isabela. Byla to moc krásná žena.“ „Co se stalo?.“ „Špatně se o tom mluví…,“ popotáhl. „…byla zavražděna na výročí naší svatby. Už je to šest let. Když je mi nejhůř, vždy si vzpomenu na její obličej a na úsměv, který dokázal každému zvednout náladu. Tady je její fotka.“ Ukázal mu ušmudlaný portrét ženy, která si hladí koně a usmívá se. Vlasy měla ostříhané nakrátko a uvázané do malého culíku. Měla károvanou sukni a bílou halenku. „Tahle fotka byla pořízena na naší svatební cestě. Víš, byla to neobyčejná žena,“ odkašlal si. „Dokázala rozeznat lež od pravdy a dobrého člověka od špatného.“ „Určitě to byla velmi hodná žena,“ Eda se na chvíli zamyslel a potom změnil téma. „Kde je ta vaše motorka?“ „Na zahradě za domem,“ ukázal na zadní vchod. „Koupil jsem ji před třiceti lety v bazaru.“ Eda ztuhnul a stařec se zasmál: „Neboj, dobře se o své věci starám a motorka není výjimkou.“
Marek si chvíli povídal s Kailou a šlo vidět, že si dobře rozumí a občas Edu napadlo, že by mohli být i staří známí. Drak za celou tu dobu nepromluvil ani slovo, neboť si na chvíli dal dvacet-přesněji řečeno na celé odpoledne.
„Tak mi už vyrazíme.“ „Moc mě těšilo, doufám, že se ještě někdy zastavíte,“ kamarádsky se usmál. „A ještě jednou se omluvám za ten výstup ráno,“ ohlédl se za rozespalým drakem. „Už jsem na to zapomněl,“ mávnul nad tím tlapou a zazubil se na něho. Dorazili na zahradu, kde pod plachtami na ně čekala stará, ale dobře udržovaná motorka. Karel na chvíli zvážněl: „Je jako nová. Doufám, že o ni budete pečovat.“ „Spolehněte se,“ řekl s úsměvem Brixon.
***
Bylo asi už půl šesté, ale slunce bylo pořád nad obzorem. Oba lidští přátelé si to svištěli na motorce po hliněné silnici lemované z obou stran bukovým lesem. Brixon letěl nad nimi, protože by se v motorce cítil tak příjemně, jak sardinka v konzervě.
„Co je to vůbec za město?“ Eda musel křičet, aby ho šlo v tom rachotu motoru slyšet. „Je to jedno z nejkrásnějších měst v naší zemi. Ty jsi tam ještě nebyl, že?“ zavrtěl hlavou. „Matka semnou nikam nejezdila,“ kvůli slunci musel přivřít oči. „Pokaždé když jsem s ní chtěl jít na trh do města, nechala mě doma,“ už mu asi bylo jasné, proč chtěla, aby zůstal v bezpečí domova. Chtěla ho ochránit. Zřejmě už asi věděla dopředu, že se něco stane. „Tvé matky je mi líto. Pokusíme se ji najít, slibuji,“ potom se opět plně věnovala řízení.
„Kailo!,“ zakřičel Brixon. „Něco vidím ležet u cesty. Zdá se, že je to člověk.“ Po chvilce dojeli k nehybně ležící postavě a opatrně k ní došli. „Pane. Slyšíte mě?,“ nedostalo se jí žádné odpovědi a zkusila s tělem zatřást. Drak vypadal celý nesvůj: „Měli by, jsme radši jít. Nevypadá to tady bezpečně,“ začal se kolem sebe horečně ohlížet. Stejný pocit měl, než se na něho vrhli Kailiny lidi. Po chvilce zaslechli výstřely, křik lidí a tvorů, které ještě nikdy neslyšel. Jeho intuice ho opět neoklamala. Asi pět metrů od nich se objevil vysoký muž v šedivém oblečení a na řetězu měl uvázaného vzteklého psa: „Chlapi, máme je!,“ hulákal kamsi do lesa a ihned se začali další shromaždovat na kraji silnice. „Je to past!,“ zakřičela Kaila a obrátila se na Edu. „Rychle utíkej k motorce,“ hnala se s ním a v rychlosti se snažila nastartovat. První pokus nevyšel a stejně to dopadlo i s druhým. Eda si začal dělat starosti. „Tak nová jo!?“ Muži se psy se k nim blížili. Drak byl naštěstí připraven bránit své lidské přátele a ihned se vrhl na prvního muže, kterého viděl.
Eda seskočil z motorky: „Pozor! Za tebou!,“ volal na něho. Těsně stačil uhnout chlápkovi s dlouhým nožem a úlevně vzdychl, ale ne na dlouho. Ihned se na něho svalili další tři, kteří ho kopali a mlátili vším, co jim přišlo pod ruce. Jeden z nich mu dal pěstí přímo do oka a teď mu z ní tekla krev a na zbytku těla nevypadal o nic lépe. Zřejmě bude mít otřes mozku, pomyslel si a celý pokrytý modřinami se snažil krvelačné lidi setřást, ale marně. Bylo jich na něho moc.
Kaila se na to už nemohla dívat a rozběhla se k drakovi, který byl na pokraji bezvědomí. „Ne…,“ to bylo jediné, co stačil říct, aby ji zastavil. Cestou ke skupince si vzala do ruky zbraň, kterou našla ležet vedle silnice. Jeden muž si ji všiml a nepřátelsky se na ni díval a zavrčel, jako vzteklé zvíře, ale zastrašit se rozhodně nenechala. Ještě byla o to víc, odhodlanější zasáhnout, aby tomu nebohému drakovi zachránila život.
Namířila k němu zbraň a dvakrát vystřelila, hned poté se muž svalil na zem a křečovitě si držel hrudník a po chvíli přestal. Kaila pokračovala bezmyšlenkovitě k drakovi, který už byl dávno v bezvědomí, ale ostatní do něho dál kopali. Hlasitě zařvala a začala po nich střílet. Naneštěstí se netrefila ani jednou.
Všichni ho nechali být a seběhli se k ní. Zjistila, že ve zbrani už nemá žádné náboje. Co teď? Chvíli si nebyla jistá vůbec ničím. Chtěla drakovi pomoct, ale sama by teď nějakou potřebovala. Probrala všechny možnosti, co jí napadli a nakonec se rozhodla pro tu nejšílenější.
Vyhlédla si nejbližšího útočníka, kterého spatřila a v doprovodu bojového výkřiku mu uštědřila kopanec přímo do obličeje. Chvíli se kymácel ze strany na stranu a potom spadl na záda a ztratil vědomí.
Eda stál neschopný ani jednoho slova.
Kaila se vrhla na ostatní a po půl hodině se všichni váleli svázaní v příkopě.
Doběhla k drakovi, přiklekla si u něho a soucitně mu hleděla do tváře. „Brixone….“ nejdříve nereagoval a Kaila myslela na to nejhorší, ale potom pootevřel jedno oko a přidušeným hlasem pravil: „Tak vy jste mě tady nenechali,“ usmál se tak hezky, jak to umí jedině draci a pohladil tlapou Kailu, která začala ronit slzy.
Vždy měla ke každému drakovi citový vztah, aniž by záleželo na tom, jak dlouho se s ním zná. Od té doby, co jí jeden z draků zachránil před utopením v jejím vlastním domě, si každého vážila.
Eda k nim ihned přiběhl. „Kamaráde…jsi v pořádku?“ „Co myslíš?,“ šibalsky se na něho usmál. „Ty jsi mě nahnal strach,“ trochu do něho kamarádsky drbnul a krátce ho objal.
***
„Už se stmívá. Měli bychom někde najít úkryt,“ pronesla vystrašeně Kaila. Nedaleko cesty objevili starou opuštěnou chatrč. Jakmile vešli dovnitř, drak sebou ihned mrštil o zem a začal ukrutně chrápat. Eda se opřel o stěnu vedle vchodových dveří a upadal do polospánku. „Myslíš, že nám Adam pomůže?,“ ospale se podíval na Kailu, která seděla naproti němu. „V to doufám. Tenhle neustálý útěk mě už nebaví. Třeba něco ví o tvé matce.“ „Jsem moc rád, že jsi tady a pomáháš nám. Co bychom si bez tebe dneska počali.“ „Nemusíš mi děkovat,“ trochu ji zčervenaly tváře, ale už je skoro nešlo v tom šeru vidět. „Trochu se prospi. Zítra musíme brzy vstávat.“ Eda unaveně kývl. „Dobrou noc, Kailo.“ „Dobrou.“
***
Pomalu se začalo rozednívat a ze širokého okolí se ozývalo ptačí švitoření. Jako první se probudila Kaila. Ospale se rozhlédla po krajině, která se jí naskytovala. Kdyby tohle místo mohli navštívit za jiných okolností, pomyslela si.
„Edo, vzbuď se.“ Něco nespokojeně zamručel a otočil se na bok. „Edo!“ Nasadila vyšší hlas a pomohlo to. Pomalu se posadil vedle spícího draka. Úplně žasl nad tím, jak se vůbec dokázal sem nasoukat a obdivně si ho prohlížel.
„To už je ráno?“
„Je poledne, kdybys to náhodou chtěl vědět.“ Byla neobvykle protivná.
„Tady se někdo špatně vyspal,“ řekl s úsměvem Brixon a pomalu si začal protahovat křídla, až málem praštil Edu. Kaila mu neodpověděla a šla ven, na čerstvý vzduch. Za chvíli k ní došel i drak a ustaraně si jí prohlížel.
„Trápí tě něco?“ Dotčeně se na něho podívala.
„Tak jestli mě něco trápí?! Za poslední dva dny mě málem zabily v mém vlastním domě, moji rodiče už nežijí, když jsem si já zachraňovala svůj vlastní a úplně jsem se na ně vykašlala. Zachraňovala jsem tebe před lovci a potom i sebe. Jak myslíš, že se mi asi daří?“
„Je mě líto, že jsi tohle všechno musela, kvůli nám prožít. Omlouvám se,“ trochu do ni jemně drbnul čumákem.
„Vůbec se neomlouvej.“ Dál o tom Kaila nemluvila.
Společně se najedli a opět vyrazili na cestu. V motorce začínal docházet benzín, ale naštěstí už byly vidět první budovy města. Nakonec ji museli dotlačit, až k nejbližší benzínce.
„Necháme ji tady. Do centra už to nemůže být daleko,“ prohlásila. Všichni souhlasili.
Okolní budovy byly dobře udržované a na každém rohu rostly cizokrajné stromy a keře, které byly stejně vysoké, jako domy, u kterých rostly. Cestou potkávali davy lidí a dalších tvorů ze širokého okolí, kteří právě spěchali do práce. Brixon si nejvíce oblíbil elfy z kraje Tarran, kvůli jejich přívětivosti, smyslu pro humor a samozřejmě proto, že mají rádi draky více, než lidi. Taky, kdo by měl zdejší lidi v lásce. Jenom znečišťují zdejší vzduch spalováním různých svinstev a proto, že jich je jak much, pomyslel si. Tedy, samozřejmě nepočítal Edu, ten je kamarád.
Kaila se ptala každého, koho potkala, jestli neznají Adama Frosta, ale nikdo o něm nevěděl ani neslyšel, jakoby neexistoval. Když už to chtěli vzdát, přistoupila k nim starší dáma a pravila: „Vy hledáte Frosta?,“ mluvila hlubokým hrdelním hlasem. Kaila přikývla.
„Tak to stojíte přímo před jeho domem. Třetí zvonek shora.“ Na tváři plné vrásek se jí vyloudil široký usměv. Ukazovala na špatně udržovanou, třípodlažní budovu. Drak vypátral zvonek a stiskl ho.
Eda se chtěl ještě jednou otočit, aby stařeně poděkoval, ale nikde ji neviděl, jakoby se do země propadla.
Ve zvonku to zašustilo a ozval se tvrdý hlas: „No?,“ zněl poněkud nevrle a plechově.
„Adam Frost?“
„Možná.“
„Musíme s vámi mluvit.“
„O čem?“
„To vám řekneme nahoře.“
„Co když řeknu ne!,“ teď už Brixonovi vážně došla trpělivost a celý zrudl a v chvíli se do toho vložil Eda.
„Nemáme tady na vás celý den. Hledám svou mámu, Catalinu Frayovou. Posílá nás jistý Marek a….“ Jeho hlas se ihned změnil.
„Pojďte dovnitř.“ Dveře náhle zabzučely a vešli dovnitř.
Dům zřejmě pochází z druhé poloviny 17. Století, pomyslel si Brixon. Prošli kolem krásně vyřezávaných soch, které se pyšnily na svém čestném místě u okna.
U dveří, ve třetím patře už na ně čekal mladý muž s plnovousem a pleší na hlavě. Měl na sobě jen staré tričko a trenýrky.
„No to se podívejme,“ ukázal na draka a ten se pyšně vytáhl do výšky, až se hlavou dotýkal stropu.
„Jmenuji se Brixon.“
„Těší mě. Já jsem Adam,“ pokynul hlavou k drakovi a otočil se na další dva příchozí. Jakmile uviděl Edu, změknul mu obličej.
„Ty jsi Eda, že?“
„Už to tak bude.“
„Nepůjdeme dál? “