Tvorba - Texty

Ospalé slunce se ukládá ke spánku. Jak pomalu klesá k obzoru, ptačí hlasy utichávají. Ticho a tma je čím dál tím větší. Na nebi se začínají objevovat první červánky. Jemní vánek češe koruny stromů a na svých bedrech nese vůni květin, kterou si přes den posbíral.
„ Je to nádhera.“ ozve se mladá dívka, která se zrovna vyškrábala na skálu. Šaty měla špinavé a celé potrhané. Rukama si setřásala prach, postavila se vedle rudého draka. Svůj pohled upřela na zapadající slunce.
„ Byl by to ještě hezčí pohled, kdyby tu nebyly jizvy po těch kamenolomech.“ odpověděl aniž by odvrátil hlavu od toho překrásného pohledu. Jeho červené šupiny se leskly v posledních paprscích a každou vteřinu dostávaly tmavší barvu.
Povzdechla si: „Víš že se s tím nedalo nic dělat.“
Drak trhnul hlavou. Pohlédl na ní: „ Nedalo!?“ pokaždé když se na ni otočil, musela obdivovat jeho překrásnou hlavu. Měl jí souměrnou, nádhernou. Jeho vystouplé nozdry jí připomínali dva malé kopečky. Oči plné vzteku a přitom v nich našla smutek i bolest, kterou tam poslední dobou nacházela pořád. Blanité uši měl svěšené podél dlouhého šupinatého krku. Nadechl se: „ Vždycky se s tím dá něco dělat.“ odvrátil hlavu k červánkům: „ Měl jsem něco udělat. Opravdu měl.“ řekl tiše.
„ Raji,“ položila mu ruku na pravou tlapu:. „ už jsme o tom párkrát mluvili. Vážně si s tím nemohl nic dělat.“
„ Ale mohl,“ promlouval zas k červánkům: „ kdyby se ostatní ke mně přidali, mohli jsme tomu zabránit.“
„ To si teď jenom namlouváš.“
Pohlédl na ni: „ Ne! Nenamlouvám, já to vím! Vím že by jsme tom u mohli zabránit. Přímo to cítím!“ zvedl pravou tlapu, čímž shodil její ruku, a položil si jí na srdce: „ Tady! Vidíš?“ povytáhl obočí.
Bylo jí ho nesmírně líto. Sklopila pohled. Dřív býval veselý, optimistický, mohlo se sním počítat v každé zábavě, jenže teď se zněj stala troska. Uzavřel se do sebe, měl na sebe zlost, že nic neudělal, sužovala ho velká bolest. Snažila se mu podívat do očí. Nějak ho utišit, jenže on jejímu pohledu uhýbal: „ Možná byste to na chvíli oddálili, ale nezabránili byste tomu. Jednou se to stát mělo. Bylo to nevyhnutelné.“ chtěla ho obejmout, ale raději od toho odpustila, jen by ho ještě víc naštvala
Všimla si že pevně zavřel oči. Jako by chtěl zadržet slzy. Pak je otevřel, pohlédl na ni: „Vážně si to myslíš?“
„ Jsem si tím jistá a můžu ti říct že tohle je jen začátek. Vždyť se podívej do měst a vesnic, pořád se zvětšují.“
Nedal na sobě nic znát. Moc dobře věděl že má pravdu. Rozhlédl se po okolí, které bylo už šeré. Svěsil hlavu, zavřel oči.
„ Raji?...“ nevnímal. „ Raji!“
„ Hm“
„ Raji, je ti něco?“ řekla starostlivě.
„ Pořád to bolí.“
Povzdechla si“ „Mě taky, i když asi ne tak jako tebe.“
Zvedl smutné oči směrem ke kamenolomům: „ Bolí to, jako kdyby mi vyrvali srdce z těla, možná i hůř.“
Poplácala ho po tlapě: „ Chápu..“
Pohlédl na ni: „ Přišla jsi brzo.“
Kývla hlavou, byla ráda za zněnu tématu:: „ Řekla jsem si že raději přijdu dřív.“
„ Proč vůbec chceš jít semnou? Patříš přece k nim.“ hodil hlavou k lomům.
„ Nemůžu tě nechat jít samotného. Když jsem byla malá taky jsi mi pomohl.“ Při té vzpomínce se Raj pousmál, bylo to poprvé od té doby co ho viděla se smát. Usmála se také: „ Teď potřebuješ pomoc ty.“
Jako malé děvčátko jí její rodiče nechali v lese a už se pro ní nikdy nevrátili. Raj, který se jím potuloval jí našel, vzal si ji do své péče a začal jí vychovával jako svou vlastní. Ostatním drakům se to moc nelíbilo. On však byl s místním krajem natolik z žitý, že cítil všechno co se tu dělo. Každou radost i bolest, proto jí nemohl nechat napospas vlkům.
Věděl že mezi svými by se měla mnohem lépe, proto jakmile dospěla, snažil se aby se začlenila do lidské společnosti., což se jí taky povedlo. Ona se však stále nejraději vracela do lesa, kde vyhledávala jeho společnost. Postupem času se z nich stáli nejlepší přátele.
„ Jak myslíš že mi pomůžeš?“
Pokrčila rameny: „ To přesně nevím. Především ti budu dělat společnost, abys nebyl na všechno sám.“
Krátce se usmál: „ Jsi jiná než oni.“
Oplatila mu jeho úsměv : „ To jen díky tobě.“
Pokynul hlavou.
Oba se tiše dívali jak slunce zapadá. Něž zmizely poslední paprsky Raj, sledující stále západ slunce promluvil: „ Je čas.“
Dívka kývla hlavou, vylezla mu na hřbet a posadila se. Drak se postavil, podíval se dolů ze skály, odrazil se, skočil dolů, čímž uvolnil pár kamínků. Roztáhl obrovská křídla, nabral výšku a letěl směrem na západ. Ve vzduchuje se ještě zastavil. Poslední pohled na krajinu. Bylo těžké odletět z místa, kde se narodil a vyrůstal. Nechtělo se mu odsud, měl to tu moc rád, ale musel odletět, ostatní to už udělali. Kdyby tu zůstal zničilo by ho to. Povzdechl si: „ Sbohem.“ šeptl sám pro sebe.
Slunce se uložilo ke spánku a z tohoto kraje odletěl poslední drak.