Ostrovem v moři
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Bylo šero. Bledý přísvit se odrážel od ochranné kupole ohromných mechanických hodin, které byly vsazeny přímo doprostřed podlahy. S temným kovovým skřípáním se v nich pomalu otáčel nespočet zlatých ručiček, z nichž některé se zdály veliké jako jehla, ale jiné měřily i několik metrů. Některé se otáčely vpřed, některé vzad. Některé vypadaly, že po celý čas nemění svoji polohu, některé naopak zběsile obíhaly kolem do kola, vydávaje při tom neutichající vrčivý zvuk.
Vnitřek hodin byl temně modrý jako noční obloha a třpytivými kameny v něm byly vyobrazeny tisíce hvězdných konstelací. A ani u nich není jisté, že zůstávají po celý čas neměnné.
A nad tím vším se klenula vypouklá vrstva leštěného skla, uzavírající dokonalý sled koleček a pér pod ochranu před sešlostí věkem.
Tyto hodiny byly jedinečné. Těžko říct, proč vlastně byly a proč byly zrovna tady. Možná že měřily čas všeho a všech na světě. Možná že neměřily vůbec nic a zobrazovaly jen neuspořádaně pádící koloběh života. Možná že měly nějaký skrytý účel, který v lidech vyvolává hlodavý pocit, že existuje něco většího, tajemnějšího, co nejsou zatím s to pochopit.
Tak jako tak, momentálně tento pozoruhodný gigantický stroj sloužil jako stůl.
Dva osamělí muži seděli na jeho okraji a skláněli se nad deskou křišťálové šachovnice. Jejími poli prosvítala vnitřní struktura hodin a budila dojem, že se samotná hra je ovládána pohybem jejich ručiček.
A stejně jako hodiny, ani tato šachovnice, ani tito muži nebyli tak docela obyčejní.
Starší z obou mužů byl vysoký a štíhlý. Měl úzkou, hranatou tvář, tvrdý, avšak upřímný pohled a pečlivě upravený hnědý vous. Způsob chování a držení těla bylo stejné jako on sám – chladné, pevné a odměřené.
Jeho společník byl, dalo by se říct, pravým opakem. Neupravené černé vlasy, snědá kulatá tvář a dvě jiskřivé oči, jejichž pohled v člověku vzbuzoval vzrušení smíšené se strachem. Tvářil se uvolněně a klidně, téměř až ledabyle. Seděl s překříženýma nohama, rukama se opíral o skleněnou plochu hodin, a se zdviženým obočím zkoumal figurky na šachovnici.
Starý muž naproti právě zahájil tah. Jeho dlouhé prsty uchopily jemně vyřezávanou figurku bílého střelce a přesunuly jej o několik polí dál. Ozvalo se zvonivé cinknutí, když černý kůň, okupující ještě před okamžikem cílové pole střelce, dopadl na plochu šachovnice.
„Zásah!“ pravil mladší z mužů povzbudivě. Jeho protihráč se zamračil.
„Proč jsi to udělal?“ opáčil přísným hlasem, zatímco získanou figurku odkládal vedle sebe. „Nedává to smysl. Zbytečně jsi obětoval svého jezdce.“
„Nemusí to přece dávat smysl,“ namítl mladý muž s bezstarostně, „alespoň ne teď.“
„Obávám se, že jsi tak docela nepochopil podstatu této hry.“
„Neboj, však ono se časem ukáže, jaký smysl se v tom skrýval,“ trval si mladík na svém.
„Hloupost,“ přerušil jej jeho protihráč, „nedával jsi pozor.“
Černovlasý muž jen pokrčil rameny.
***
Mezitím ve světě, kde si nikdo nepřipouštěl existenci velikých hodin, dvou záhadných mužů a ba ani partie šachů, svítalo.
Po lesní pěšině mezi skalami se procházel jistý mladík. Nevíme, odkud přesně přišel, ani kam vlastně míří. To však nehraje roli. Vždyť málokdo může říct, že ví, kam náleží jeho minulost a kde najde svoji budoucnost.
Tento mladík tedy putoval lesem dál. Nevíme, proč ani kam, protože ani on sám to nevěděl. Putoval nazdařbůh, bez cíle a smyslu.
Nebo to tak alespoň vypadalo.
***
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
„Nedělej to.“
Mladší muž zvedl hlavu od šachovnice a jeho napřažená ruka s pěšcem se zastavila.
„A proč ne?“ otázal se svého oponenta.
„Rozbiješ si rošádu.“
Tvrdý pohled v bledé tváři staršího muže přinutil mladíka ještě jednou přehodnotit situaci.
„No a?“ řekl nakonec.
„Je to zbytečná pošetilost,“ zakroutil jeho protivník hlavou. „Máš nasnadě spoustu jiných tahů, kde není třeba tolik riskovat.“
Mladík upřel ohnivé oči do jeho tváře. Se zarputilým výrazem natáhl ruku a položil černého pěšce o dvě pole vpřed.
„Jak myslíš,“ povzdechl si starší muž a sáhl po dámě.
***
Po nějakém čase putování, dospěl náš poutník k rozcestí.
Na východ vedla kamenitá cesta do blízkého města. Na západě značil ukazatel dlouhou, vyčerpávající, namáhavou a nebezpečnou pouť do vzdáleného Království za jezerem.
Mladík se na okamžik zastavil a přemítal. Po několikadenním bloumání po lesích byl už notně vyčerpaný. S sebou měl jen poslední zbytky jídla. Potřeboval si trochu odpočinout, doplnit zásoby na cestu a případně sehnat nějaký povoz, který jej odveze zpátky domů. Na delší cestu už nebylo téměř ani pomyšlení.
A tak se vydal na západ.
***
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Starší muž uchopil povalenou černou věž a postavil ji na skleněné hodiny k ostatním vyřazeným figurkám.
„Jak to děláš?“ oslovil jej náhle mladík. Nakláněl se nad hracími poli a podpíral si bradu dlaněmi, „jak to děláš, že vždycky víš, jak se máš zachovat?“
Oslovený si urovnal svůj stříbrošedý hábit, aby se tak vyhnul odpovědi na skrytý kompliment.
„Protože vím, co chci,“ odvětil, „a taky vím, jak toho dosáhnout. A proto za tím jdu.“
„Ale jak víš, že to děláš správně? Jak víš, že to nejde i jinak?“ naléhal mladší soupeř s dychtivým výrazem ve tváři.
„Protože se držím toho, co vím, a toho, co je dáno. Protože poslouchám hlas rozumu. Zkrátka dělám to, čím jsi ty vždycky pohrdal, Chaosi.“
Mladíkovi se při vyslovení toho jména mihl v očích jiskřivý záblesk.
„A to tě vždycky dovede k vítězství?“
„Samozřejmě.“
Chaos neodpověděl a na oko lhostejně přesunul svou zbývající věž přes celou šachovnici na druhou stranu. Starší muž se lehce pousmál.
„Ano, to jsem si mohl myslet. Ty prostě nemůžeš udělat tah, který se ti přímo nabízí, že ne?“
„Ne. To by udělal jen Řád,“ řekl mladík suše.
Starý muž, známý jako Řád, už poněkolikáté ten den zakroutil hlavou a znovu zaměřil svou pozornost na šachovnici. Chvíli pečlivě vypočítával možnosti černě věže v její nové poloze, poté se obrátil k ostatním figurkám.
A náhle zjistil, že jeho obrana není zdaleka tak účinná, jak si myslel.
***
Dny plynuly. Gigantická ručička hodin, které v tomhle světě nikoho nezajímají, oběhla jedno kolo.
A náš mladík dorazil do Království za jezerem.
Jeho cesta byla neuvěřitelně zdlouhavá a strastiplná, plná strachů a úniků, že jen popsat ji by trvalo dlouhé hodiny. Důležité je pouze to, že na jejím konci se ocitl naprosto skleslý a vyčerpaný. „Proč jen jsem chodil na západ?“ opakoval si zdrceně. „Proč?“
Když dorazil do hlavního města, ubytoval se za zbytky peněz v místním hostinci. Tam potkal jistého starého muže, který kdysi sloužil královském rytířském řádu. Mladík, který hluboce litoval svých pošetilostí, se rozhodl, že bude následovat jeho příkladu a stane se členem řádu.
A tak plynul čas. Zlaté ručičky opisovaly jeden kruh za druhým a z našeho mladíka se stal odvážný, čestný a uznávaný rytíř. Byl vždy spořádaný, vždy disciplinovaný a jeho statečné činy již opěvovali bardi celého království.
A on se cítil spokojený.
Jednoho dne však přišla zpráva, že se v nedalekých horách usadil strašlivý drak. Ta lítá stvůra prý zabíjí vše, co se hýbe, a musí být bezodkladně zničena. Sám král na ni vypsal tučnou odměnu a také příslib své dcery tomu, kdo je draka zbaví.
Náš rytíř byl mezi prvními, kdo se přihlásili. Cítil jako svou povinnost, stát se tím, kdo zbaví království hrozby. Nehledě na to, že králova dcera byla velice pohledná a on si na ni už dávno tajně myslel.
Obrněn vírou v to, co dělá, vypravil se do hor. Spoléhal, že jeho kázeň výcvik mu pomohou zvítězit i proti té nejnevypočitatelnější stvůře. Tak, jako to udělaly už mnohokrát.
A pak, ve skalním průsmyku mezi dvěma padlými stromy, narazil na draka.
Žádný boj nemohl jej připravit na peklo, které rozpoutaly dračí plameny. Rytířův štít jim brzy podlehl, avšak bojovník sám byl odhodlaný se nevzdat a rvát se až do konce. Spoléhal se na hbitost a rychlé reflexy, využíval stísněného prostoru a po hodinách vyčerpávajícího boje se mu povedlo draka přemoct.
Už už se chytal zasadit poslední ránu, když tu drak náhle promluvil.
„Prosím…“ řekl jen.
Rytíř byl v šoku.
Drak, šupinatý netvor šířící oheň a zkázu, jej prosil o milost. Prosil za svá hladová mláďata, která byl nucen krmit dobytkem farmářů. Prosil za své vymírající plemeno, vydrancované lovci odměn a bojechtivými rytíři.
To není možné! Všechno, co mu kdy o dracích říkali řádoví mistři, všechno co kdy přečetl, nic jej nepřipravilo na to, co nyní viděl. Viděl, že drak není jen bestie určená k zabití. Byl to živoucí tvor, bezmála srovnatelný s člověkem. A rytíř tak pochopil, že to, co se učil o dobru a zlu, nebyla tak úplně pravda. Pochopil, že ve slepé honbě za spravedlností málem zmařil život bytosti, která se snažila jen přežít podle svého nejlepšího svědomí, zrovna tak, jako on.
Pak sklopil meč, odstoupil stranou a nechal draka odejít.
***
„Šach mat.“
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Řád upřeně hleděl na černého střelce, který právě dokonal dílo zkázy. Bílý král se ocitl v obležení hned čtyř černých figurek a ačkoliv měl vedle sebe ku pomoci i dva bílé pěšce, nebylo to k ničemu.
Chaosovy oči se smály svým vlastním poťouchlým smíchem.
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
„Vyhráls,“ řekl Řád prostě. Jeho kamenná tvář neprozrazovala žádné emoce, avšak z hlasu bylo znát, že se mu tato skutečnost špatně přiznává.
Mladý muž s potutelným úsměvem uchopil do prstů bílého krále a provokativně jím kýval sem a tam Řádovi před očima.
„Ne vždycky jsou zadané postupy nejlepší, což?“ dobíral si jej. Řád na něj vrhl opovržlivý pohled.
„Jindy tě zas porazím,“ ucedil.
Bílý král vyletěl do vzduchu, několikrát se převrátil a dopadl na otevřenou Chaosovu dlaň.
„To je dost možné,“ řekl jakoby do větru, „ale do té doby si jistě budeš lámat hlavu s tím, jak jsi mohl takhle selhat.“
Řád jeho počínání sledoval s krajní nelibostí. Chaos mu nevraživý pohled oplatil a potěšený škleb na jeho tváři byl o to širší. Řád už to nevydržel.
„Ano, Chaosi, přesně tak! Vyhrál jsi!“ řekl ostřeji, než měl původně v úmyslu, „co po mě ještě chceš?“
Chaosův úsměv byl neprostupný.
„Víš co je na tobě úplně nejhorší, Řáde?“ otázal se klidně.
„Co? Že nejsem jako ty? Že se řídím danými pravidly a mám jasno v tom, co dělám? Že dám na zkušenosti a znalosti moudřejších?“ Řád si založil štíhlé ruce na hrudi, „nebo že se vždycky chovám tak, jak se chovat má?“
„Ne.“
Mladík postavil bílého krále doprostřed křišťálové desky. Přímo pod něj se právě s hlubokým zaduněním přesunula jedna z největších zlatých ručiček.
Chaos zlehka cvrnkl do vrcholku bílé figurky a král se s třesknutím skácel na plochu šachovnice.
„Neumíš prohrávat.“
***
O činu slavného rytíře se záhy doslechlo celé království. Nevyprávěl se však jako příběh poznání a milosrdenství, nýbrž jako vítězství zbabělosti nad čistou duší.
Rytířství našeho ne-tak-už-docela mladíka ztratilo svůj pel. On sám byl zostuzen a ponížen. Lidé si na něj ukazovali, děti před ním s křikem prchaly a dokonce i princezna ztratila o pohledného nápadníka zájem.
Avšak rytíř svého činu nikdy nezalitoval.
A tak šel čas dál. Stejně jako čas, i ručičky hodin pokračovaly ve svém koloběhu. A stejně tak se uzavíral i kruh dobrodružství našeho hrdiny.
Jednoho dne, o poledni, stanul náš hrdina na rozcestí.
Na východ vedla kamenitá cesta do blízkého města. Na západě značil ukazatel dlouhou, vyčerpávající, namáhavou a nebezpečnou pouť do vzdáleného Království za horami.
Kdysi dávno by se rytíř nejspíše zastavil a přemýšlel.
Ale dnes už ne. Náš bojovník už nebyl tím prostoduchým mladíkem. Byl moudrým, zkušeným a světaznalým mužem, který věděl, že bezcílné putování pozbývá významu stejně tak, jako slepé následování kázaných pravidel. Že řád je jen ostrovem v moři chaosu, který pomůže znaveným poutníkům nakrátko zastavit, zotavit se a nabrat nový směr. Už věděl, že právo vládnout nad vlastním osudem nemá ani chaos, ani řád, ale jen on sám.
A tak, protože byl po několikadenním bloumání po lesích byl už notně vyčerpaný, s sebou měl jen poslední zbytky jídla, potřeboval si trochu odpočinout, doplnit zásoby na cestu a případně sehnat nějaký povoz, který jej odveze zpátky domů, zamířil bez váhání na západ.
***
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Řád se dlouze zahleděl na rozházené figurky. Hluboko pod nimi se v mechanickém stroji hodin bzučivě otáčela ozubená kolečka, pohánějící celý zlatomodrý kolos. Starý muž na okamžik svraštil čelo v soustředění. Dostal nápad. Potom opatrně zvedl bílého krále a postavil jej zpět na jeho počáteční pole.
„Víš Chaosi, přece jen jsi tak úplně nevyhrál,“ pronesl klidně. Chaos, který si až doposud užíval vlastní samolibosti, se na okamžik zatvářil zmateně.
„Ale vyhrál. Dal jsem ti mat. Dokázal jsem, že chaos a spontánnost je mocnější než řád a pravidla!“ prohlásil nesmlouvavě.
„Dost možná.“ Řád nevěnoval svému společníkovi pozornost a jednu za druhou vracel šachové figurky zpátky na svá pole. Když byla šachovnice kompletní, napřímil se a otočil bílé figurky k Chaosovi.
„Dej mi mat,“ požádal jej.
Chaos nechápavě přejížděl očima z šachovnice na svého protivníka.
„Jako… jen tak?“ zeptal se opatrně. Řád beze změny výrazu zopakoval svou žádost.
„Dej mi mat. Hned.“
„Ale… to přece takhle nejde…“
Staršímu muži na tváři pohrával lehký úsměv.
„Jen to udělej.“
Chaos marně hledal v očích svého soka nějaký náznak toho, co chystá. Váhavě, obezřetně uchopil bílou dámu a táhl s ní přes celou šachovnici i hradbu pěšců až na pole černého krále. Jeho ruka se ve vzduchu na zlomek vteřiny zastavila a mladík se podezíravě ohlédl za Řádem.
Štíhlý muž pokýval hlavou.
Bílá dáma zlehka srazila černého krále k zemi a zaujala jeho místo.
Chaos vrhl tázavý pohled na Řád.
„A?“ nadzvedl obočí.
„Proč jsi to neudělal už dřív?“ zeptal se nečekaně Řád. Chaos se cítil naprosto vyvedený z míry.
„Co? Tohle?“ pokynul směrem k místu, kde ještě před okamžikem stál černý král.
„Proč jsi to už neudělal?“
„No… protože takhle se to nehraje…“ odpověděl Chaos automaticky, „protože to je…“
„…proti pravidlům?“ doplnil ho Řád s úsměvem. Chaos chtěl odpovědět: „Ano!“, avšak v poslední chvíli se zarazil.
Řád seděl se založenýma rukama a čekal na odpověď.
„Zdá se, že jeden druhého jen tak neporazíme, což?“ nadhodil.
Ozval se další úděsný zvuk, když jedna z velikých ručiček poskočila vpřed.
Tak.
Tik.
Tak.
Bylo šero. Bledý přísvit se odrážel od ochranné kupole ohromných mechanických hodin, které byly vsazeny přímo doprostřed podlahy. S temným kovovým skřípáním se v nich pomalu otáčel nespočet zlatých ručiček, z nichž některé se zdály veliké jako jehla, ale jiné měřily i několik metrů. Některé se otáčely vpřed, některé vzad. Některé vypadaly, že po celý čas nemění svoji polohu, některé naopak zběsile obíhaly kolem do kola, vydávaje při tom neutichající vrčivý zvuk.
Vnitřek hodin byl temně modrý jako noční obloha a třpytivými kameny v něm byly vyobrazeny tisíce hvězdných konstelací. A ani u nich není jisté, že zůstávají po celý čas neměnné.
A nad tím vším se klenula vypouklá vrstva leštěného skla, uzavírající dokonalý sled koleček a pér pod ochranu před sešlostí věkem.
Tyto hodiny byly jedinečné. Těžko říct, proč vlastně byly a proč byly zrovna tady. Možná že měřily čas všeho a všech na světě. Možná že neměřily vůbec nic a zobrazovaly jen neuspořádaně pádící koloběh života. Možná že měly nějaký skrytý účel, který v lidech vyvolává hlodavý pocit, že existuje něco většího, tajemnějšího, co nejsou zatím s to pochopit.
Tak jako tak, momentálně tento pozoruhodný gigantický stroj sloužil jako stůl.
Dva osamělí muži seděli na jeho okraji a skláněli se nad deskou křišťálové šachovnice. Jejími poli prosvítala vnitřní struktura hodin a budila dojem, že se samotná hra je ovládána pohybem jejich ručiček.
A stejně jako hodiny, ani tato šachovnice, ani tito muži nebyli tak docela obyčejní.
Starší z obou mužů byl vysoký a štíhlý. Měl úzkou, hranatou tvář, tvrdý, avšak upřímný pohled a pečlivě upravený hnědý vous. Způsob chování a držení těla bylo stejné jako on sám – chladné, pevné a odměřené.
Jeho společník byl, dalo by se říct, pravým opakem. Neupravené černé vlasy, snědá kulatá tvář a dvě jiskřivé oči, jejichž pohled v člověku vzbuzoval vzrušení smíšené se strachem. Tvářil se uvolněně a klidně, téměř až ledabyle. Seděl s překříženýma nohama, rukama se opíral o skleněnou plochu hodin, a se zdviženým obočím zkoumal figurky na šachovnici.
Starý muž naproti právě zahájil tah. Jeho dlouhé prsty uchopily jemně vyřezávanou figurku bílého střelce a přesunuly jej o několik polí dál. Ozvalo se zvonivé cinknutí, když černý kůň, okupující ještě před okamžikem cílové pole střelce, dopadl na plochu šachovnice.
„Zásah!“ pravil mladší z mužů povzbudivě. Jeho protihráč se zamračil.
„Proč jsi to udělal?“ opáčil přísným hlasem, zatímco získanou figurku odkládal vedle sebe. „Nedává to smysl. Zbytečně jsi obětoval svého jezdce.“
„Nemusí to přece dávat smysl,“ namítl mladý muž s bezstarostně, „alespoň ne teď.“
„Obávám se, že jsi tak docela nepochopil podstatu této hry.“
„Neboj, však ono se časem ukáže, jaký smysl se v tom skrýval,“ trval si mladík na svém.
„Hloupost,“ přerušil jej jeho protihráč, „nedával jsi pozor.“
Černovlasý muž jen pokrčil rameny.
***
Mezitím ve světě, kde si nikdo nepřipouštěl existenci velikých hodin, dvou záhadných mužů a ba ani partie šachů, svítalo.
Po lesní pěšině mezi skalami se procházel jistý mladík. Nevíme, odkud přesně přišel, ani kam vlastně míří. To však nehraje roli. Vždyť málokdo může říct, že ví, kam náleží jeho minulost a kde najde svoji budoucnost.
Tento mladík tedy putoval lesem dál. Nevíme, proč ani kam, protože ani on sám to nevěděl. Putoval nazdařbůh, bez cíle a smyslu.
Nebo to tak alespoň vypadalo.
***
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
„Nedělej to.“
Mladší muž zvedl hlavu od šachovnice a jeho napřažená ruka s pěšcem se zastavila.
„A proč ne?“ otázal se svého oponenta.
„Rozbiješ si rošádu.“
Tvrdý pohled v bledé tváři staršího muže přinutil mladíka ještě jednou přehodnotit situaci.
„No a?“ řekl nakonec.
„Je to zbytečná pošetilost,“ zakroutil jeho protivník hlavou. „Máš nasnadě spoustu jiných tahů, kde není třeba tolik riskovat.“
Mladík upřel ohnivé oči do jeho tváře. Se zarputilým výrazem natáhl ruku a položil černého pěšce o dvě pole vpřed.
„Jak myslíš,“ povzdechl si starší muž a sáhl po dámě.
***
Po nějakém čase putování, dospěl náš poutník k rozcestí.
Na východ vedla kamenitá cesta do blízkého města. Na západě značil ukazatel dlouhou, vyčerpávající, namáhavou a nebezpečnou pouť do vzdáleného Království za jezerem.
Mladík se na okamžik zastavil a přemítal. Po několikadenním bloumání po lesích byl už notně vyčerpaný. S sebou měl jen poslední zbytky jídla. Potřeboval si trochu odpočinout, doplnit zásoby na cestu a případně sehnat nějaký povoz, který jej odveze zpátky domů. Na delší cestu už nebylo téměř ani pomyšlení.
A tak se vydal na západ.
***
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Starší muž uchopil povalenou černou věž a postavil ji na skleněné hodiny k ostatním vyřazeným figurkám.
„Jak to děláš?“ oslovil jej náhle mladík. Nakláněl se nad hracími poli a podpíral si bradu dlaněmi, „jak to děláš, že vždycky víš, jak se máš zachovat?“
Oslovený si urovnal svůj stříbrošedý hábit, aby se tak vyhnul odpovědi na skrytý kompliment.
„Protože vím, co chci,“ odvětil, „a taky vím, jak toho dosáhnout. A proto za tím jdu.“
„Ale jak víš, že to děláš správně? Jak víš, že to nejde i jinak?“ naléhal mladší soupeř s dychtivým výrazem ve tváři.
„Protože se držím toho, co vím, a toho, co je dáno. Protože poslouchám hlas rozumu. Zkrátka dělám to, čím jsi ty vždycky pohrdal, Chaosi.“
Mladíkovi se při vyslovení toho jména mihl v očích jiskřivý záblesk.
„A to tě vždycky dovede k vítězství?“
„Samozřejmě.“
Chaos neodpověděl a na oko lhostejně přesunul svou zbývající věž přes celou šachovnici na druhou stranu. Starší muž se lehce pousmál.
„Ano, to jsem si mohl myslet. Ty prostě nemůžeš udělat tah, který se ti přímo nabízí, že ne?“
„Ne. To by udělal jen Řád,“ řekl mladík suše.
Starý muž, známý jako Řád, už poněkolikáté ten den zakroutil hlavou a znovu zaměřil svou pozornost na šachovnici. Chvíli pečlivě vypočítával možnosti černě věže v její nové poloze, poté se obrátil k ostatním figurkám.
A náhle zjistil, že jeho obrana není zdaleka tak účinná, jak si myslel.
***
Dny plynuly. Gigantická ručička hodin, které v tomhle světě nikoho nezajímají, oběhla jedno kolo.
A náš mladík dorazil do Království za jezerem.
Jeho cesta byla neuvěřitelně zdlouhavá a strastiplná, plná strachů a úniků, že jen popsat ji by trvalo dlouhé hodiny. Důležité je pouze to, že na jejím konci se ocitl naprosto skleslý a vyčerpaný. „Proč jen jsem chodil na západ?“ opakoval si zdrceně. „Proč?“
Když dorazil do hlavního města, ubytoval se za zbytky peněz v místním hostinci. Tam potkal jistého starého muže, který kdysi sloužil královském rytířském řádu. Mladík, který hluboce litoval svých pošetilostí, se rozhodl, že bude následovat jeho příkladu a stane se členem řádu.
A tak plynul čas. Zlaté ručičky opisovaly jeden kruh za druhým a z našeho mladíka se stal odvážný, čestný a uznávaný rytíř. Byl vždy spořádaný, vždy disciplinovaný a jeho statečné činy již opěvovali bardi celého království.
A on se cítil spokojený.
Jednoho dne však přišla zpráva, že se v nedalekých horách usadil strašlivý drak. Ta lítá stvůra prý zabíjí vše, co se hýbe, a musí být bezodkladně zničena. Sám král na ni vypsal tučnou odměnu a také příslib své dcery tomu, kdo je draka zbaví.
Náš rytíř byl mezi prvními, kdo se přihlásili. Cítil jako svou povinnost, stát se tím, kdo zbaví království hrozby. Nehledě na to, že králova dcera byla velice pohledná a on si na ni už dávno tajně myslel.
Obrněn vírou v to, co dělá, vypravil se do hor. Spoléhal, že jeho kázeň výcvik mu pomohou zvítězit i proti té nejnevypočitatelnější stvůře. Tak, jako to udělaly už mnohokrát.
A pak, ve skalním průsmyku mezi dvěma padlými stromy, narazil na draka.
Žádný boj nemohl jej připravit na peklo, které rozpoutaly dračí plameny. Rytířův štít jim brzy podlehl, avšak bojovník sám byl odhodlaný se nevzdat a rvát se až do konce. Spoléhal se na hbitost a rychlé reflexy, využíval stísněného prostoru a po hodinách vyčerpávajícího boje se mu povedlo draka přemoct.
Už už se chytal zasadit poslední ránu, když tu drak náhle promluvil.
„Prosím…“ řekl jen.
Rytíř byl v šoku.
Drak, šupinatý netvor šířící oheň a zkázu, jej prosil o milost. Prosil za svá hladová mláďata, která byl nucen krmit dobytkem farmářů. Prosil za své vymírající plemeno, vydrancované lovci odměn a bojechtivými rytíři.
To není možné! Všechno, co mu kdy o dracích říkali řádoví mistři, všechno co kdy přečetl, nic jej nepřipravilo na to, co nyní viděl. Viděl, že drak není jen bestie určená k zabití. Byl to živoucí tvor, bezmála srovnatelný s člověkem. A rytíř tak pochopil, že to, co se učil o dobru a zlu, nebyla tak úplně pravda. Pochopil, že ve slepé honbě za spravedlností málem zmařil život bytosti, která se snažila jen přežít podle svého nejlepšího svědomí, zrovna tak, jako on.
Pak sklopil meč, odstoupil stranou a nechal draka odejít.
***
„Šach mat.“
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Řád upřeně hleděl na černého střelce, který právě dokonal dílo zkázy. Bílý král se ocitl v obležení hned čtyř černých figurek a ačkoliv měl vedle sebe ku pomoci i dva bílé pěšce, nebylo to k ničemu.
Chaosovy oči se smály svým vlastním poťouchlým smíchem.
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
„Vyhráls,“ řekl Řád prostě. Jeho kamenná tvář neprozrazovala žádné emoce, avšak z hlasu bylo znát, že se mu tato skutečnost špatně přiznává.
Mladý muž s potutelným úsměvem uchopil do prstů bílého krále a provokativně jím kýval sem a tam Řádovi před očima.
„Ne vždycky jsou zadané postupy nejlepší, což?“ dobíral si jej. Řád na něj vrhl opovržlivý pohled.
„Jindy tě zas porazím,“ ucedil.
Bílý král vyletěl do vzduchu, několikrát se převrátil a dopadl na otevřenou Chaosovu dlaň.
„To je dost možné,“ řekl jakoby do větru, „ale do té doby si jistě budeš lámat hlavu s tím, jak jsi mohl takhle selhat.“
Řád jeho počínání sledoval s krajní nelibostí. Chaos mu nevraživý pohled oplatil a potěšený škleb na jeho tváři byl o to širší. Řád už to nevydržel.
„Ano, Chaosi, přesně tak! Vyhrál jsi!“ řekl ostřeji, než měl původně v úmyslu, „co po mě ještě chceš?“
Chaosův úsměv byl neprostupný.
„Víš co je na tobě úplně nejhorší, Řáde?“ otázal se klidně.
„Co? Že nejsem jako ty? Že se řídím danými pravidly a mám jasno v tom, co dělám? Že dám na zkušenosti a znalosti moudřejších?“ Řád si založil štíhlé ruce na hrudi, „nebo že se vždycky chovám tak, jak se chovat má?“
„Ne.“
Mladík postavil bílého krále doprostřed křišťálové desky. Přímo pod něj se právě s hlubokým zaduněním přesunula jedna z největších zlatých ručiček.
Chaos zlehka cvrnkl do vrcholku bílé figurky a král se s třesknutím skácel na plochu šachovnice.
„Neumíš prohrávat.“
***
O činu slavného rytíře se záhy doslechlo celé království. Nevyprávěl se však jako příběh poznání a milosrdenství, nýbrž jako vítězství zbabělosti nad čistou duší.
Rytířství našeho ne-tak-už-docela mladíka ztratilo svůj pel. On sám byl zostuzen a ponížen. Lidé si na něj ukazovali, děti před ním s křikem prchaly a dokonce i princezna ztratila o pohledného nápadníka zájem.
Avšak rytíř svého činu nikdy nezalitoval.
A tak šel čas dál. Stejně jako čas, i ručičky hodin pokračovaly ve svém koloběhu. A stejně tak se uzavíral i kruh dobrodružství našeho hrdiny.
Jednoho dne, o poledni, stanul náš hrdina na rozcestí.
Na východ vedla kamenitá cesta do blízkého města. Na západě značil ukazatel dlouhou, vyčerpávající, namáhavou a nebezpečnou pouť do vzdáleného Království za horami.
Kdysi dávno by se rytíř nejspíše zastavil a přemýšlel.
Ale dnes už ne. Náš bojovník už nebyl tím prostoduchým mladíkem. Byl moudrým, zkušeným a světaznalým mužem, který věděl, že bezcílné putování pozbývá významu stejně tak, jako slepé následování kázaných pravidel. Že řád je jen ostrovem v moři chaosu, který pomůže znaveným poutníkům nakrátko zastavit, zotavit se a nabrat nový směr. Už věděl, že právo vládnout nad vlastním osudem nemá ani chaos, ani řád, ale jen on sám.
A tak, protože byl po několikadenním bloumání po lesích byl už notně vyčerpaný, s sebou měl jen poslední zbytky jídla, potřeboval si trochu odpočinout, doplnit zásoby na cestu a případně sehnat nějaký povoz, který jej odveze zpátky domů, zamířil bez váhání na západ.
***
Tik.
Tak.
Tik.
Tak.
Řád se dlouze zahleděl na rozházené figurky. Hluboko pod nimi se v mechanickém stroji hodin bzučivě otáčela ozubená kolečka, pohánějící celý zlatomodrý kolos. Starý muž na okamžik svraštil čelo v soustředění. Dostal nápad. Potom opatrně zvedl bílého krále a postavil jej zpět na jeho počáteční pole.
„Víš Chaosi, přece jen jsi tak úplně nevyhrál,“ pronesl klidně. Chaos, který si až doposud užíval vlastní samolibosti, se na okamžik zatvářil zmateně.
„Ale vyhrál. Dal jsem ti mat. Dokázal jsem, že chaos a spontánnost je mocnější než řád a pravidla!“ prohlásil nesmlouvavě.
„Dost možná.“ Řád nevěnoval svému společníkovi pozornost a jednu za druhou vracel šachové figurky zpátky na svá pole. Když byla šachovnice kompletní, napřímil se a otočil bílé figurky k Chaosovi.
„Dej mi mat,“ požádal jej.
Chaos nechápavě přejížděl očima z šachovnice na svého protivníka.
„Jako… jen tak?“ zeptal se opatrně. Řád beze změny výrazu zopakoval svou žádost.
„Dej mi mat. Hned.“
„Ale… to přece takhle nejde…“
Staršímu muži na tváři pohrával lehký úsměv.
„Jen to udělej.“
Chaos marně hledal v očích svého soka nějaký náznak toho, co chystá. Váhavě, obezřetně uchopil bílou dámu a táhl s ní přes celou šachovnici i hradbu pěšců až na pole černého krále. Jeho ruka se ve vzduchu na zlomek vteřiny zastavila a mladík se podezíravě ohlédl za Řádem.
Štíhlý muž pokýval hlavou.
Bílá dáma zlehka srazila černého krále k zemi a zaujala jeho místo.
Chaos vrhl tázavý pohled na Řád.
„A?“ nadzvedl obočí.
„Proč jsi to neudělal už dřív?“ zeptal se nečekaně Řád. Chaos se cítil naprosto vyvedený z míry.
„Co? Tohle?“ pokynul směrem k místu, kde ještě před okamžikem stál černý král.
„Proč jsi to už neudělal?“
„No… protože takhle se to nehraje…“ odpověděl Chaos automaticky, „protože to je…“
„…proti pravidlům?“ doplnil ho Řád s úsměvem. Chaos chtěl odpovědět: „Ano!“, avšak v poslední chvíli se zarazil.
Řád seděl se založenýma rukama a čekal na odpověď.
„Zdá se, že jeden druhého jen tak neporazíme, což?“ nadhodil.
Ozval se další úděsný zvuk, když jedna z velikých ručiček poskočila vpřed.