Slzy bílého draka
Proč pláčeš, bílý draku,
Když tvé srdce bylo vždy tak chladné,
Mhouříš oči k neklidnému spánku,
Není už, co bývalo dřív snadné.
V nejhorších časech, tys dal mi naděj,
V temnotě ukázals mi světlo její,
Našel jsem poklad, ale nedosáhl na něj,
A struny osudu se stále chvějí.
Ale proč pláčeš, bílý draku,
Vždyť tvé činy vždy tak jisté byly,
Upíráš oči v nekonečnou dálku,
Dávno tomu, kdy ty přítomností žily.
Ukázals mi sny, voněly tak sladce,
Já propadl jejich tónům v tu chvíli.
Můj cit však ukázal se býti zrádce,
A mé oči je již více nespatřily.
Nač ty slzy, bílý draku,
Tvá mysl, coby pevnost dříve hrdě stála,
Teď její základy ležící v prachu,
Vzala voda, když tudy své sítě táhla.
Byls mi vždycky inspirací,
Já uvěřil, že cesty světla znám.
Uviděl jsem krásu ve tmě,
Teď nevím, čemu věřit mám.
Již neplač, bílý draku,
Nejsem poklad, ani sen,
nejsem jistota, ani tvůj nepřítel.
Jsem ten, kdo zná dobré i zlé,
Jsem to já, tvůj život,
sám urči kroky mé.
Když tvé srdce bylo vždy tak chladné,
Mhouříš oči k neklidnému spánku,
Není už, co bývalo dřív snadné.
V nejhorších časech, tys dal mi naděj,
V temnotě ukázals mi světlo její,
Našel jsem poklad, ale nedosáhl na něj,
A struny osudu se stále chvějí.
Ale proč pláčeš, bílý draku,
Vždyť tvé činy vždy tak jisté byly,
Upíráš oči v nekonečnou dálku,
Dávno tomu, kdy ty přítomností žily.
Ukázals mi sny, voněly tak sladce,
Já propadl jejich tónům v tu chvíli.
Můj cit však ukázal se býti zrádce,
A mé oči je již více nespatřily.
Nač ty slzy, bílý draku,
Tvá mysl, coby pevnost dříve hrdě stála,
Teď její základy ležící v prachu,
Vzala voda, když tudy své sítě táhla.
Byls mi vždycky inspirací,
Já uvěřil, že cesty světla znám.
Uviděl jsem krásu ve tmě,
Teď nevím, čemu věřit mám.
Již neplač, bílý draku,
Nejsem poklad, ani sen,
nejsem jistota, ani tvůj nepřítel.
Jsem ten, kdo zná dobré i zlé,
Jsem to já, tvůj život,
sám urči kroky mé.