Příchod do Mezičasí
Nestihla jsem ani dopadnout na zem. Ve vteřině byl ten zvláštní muž u mě a zachytil můj pád. Když jsem se trošku probrala, zeptala jsem se ho: ,,Jak se vlastně jmenuješ?“
,,Lorain, má paní.“
,,Zvláštní jméno.“
,,Ano, já vím. Na mě není zvláštní jen jméno. Doufám, že se o tom budeš moct sama brzo přesvědčit,“ usmál se na mě a v jeho žlutých očích to zajiskřilo.
,,Věřím, že se velice dobře bavíte,“ přerušila nás Argó, ,,ale musíme odsud. Když jsem letěla nad lesem viděla jsem toho lidského hocha, jak utíká k nejbližším domům. Za chvíli bude zpátky i davem lidí nachystaných k lovu.“
,,Ale proč?“ nechápala jsem.
,,No přece, aby tě zachránili. Anebo aby našli tvé roztrhané a zpola sežrané tělo a zabili vlka, který to udělal,“ zasmál se Lorain.
,,Brr, to vůbec není směšné,“ otřásla jsem se.
,,Tak můžeme už jít?“ Argó už byla nervózní.
,,Leťte, já se to nějak pokusím vysvětlit. Stejně by mi pravdu nikdo nevěřil,“ odpověděla jsem jí.
,,To ne. Ty letíš s námi! Proč myslíš, že jsem tady?“ ohradila se stále netrpělivěji.
,,Ale já nechci!“
To už se do toho zapojil i Lorain: ,,Opravdu nechceš? Proč tady zůstávat? Tvůj přítel utekl a nechal tě napospas domnělému divokému vlkovi. Doma to taky není zrovna jednoduché. Drží tě tady vlastně něco? Já znám tvůj život. Dávám na tebe pozor už od prvního kontaktu od Starobylých. Tady tě nic dobrého nečeká. Tvůj osud je někde jinde. Pojď s námi, jestli ho chceš poznat. Nikomu chybět nebudeš. Chvíli se budou trápit nad tvou smrtí, ale pak zapomenou. Věř mi, bude to tak lepší.“
V jeho hlase a hlavně jeho očích bylo něco, že jsem mu okamžitě uvěřila každé slovo. V tu chvíli bych s ním byla šla třeba až na konec světa. Ale jednomu jsem nerozuměla: ,,Budou se trápit mojí smrtí? Vždyť já jsem neumřela!“
Neodpověděl, ale Argó to udělala prakticky za něj. Zvedla přední nohu a drápem mi roztrhla nejen tričko, ale i kůži pod ní, až se vyřinula horká krev. Všude jí bylo najednou plno. Nechápala jsem, kde se ve mně tolik krve vzalo. Zase jsem spadla Lorainovi do náruče. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně od pasu nahoru nahá. Všechno mě bolelo a já jsem pořád jen čekala, kdy se z toho hrozného snu probudím. Ale vysvobození nepřicházelo. Místo toho jsem cítila jak mi Lorain maže rozdrásaný hrudník nějakou mastí a rána se zaceluje. Oblékl mi svou košili a vyzvedl mě na hřbet Argó. Sám si sedl za mě a přidržoval mě, abych nespadla. Lehce mě políbit na tvář a zašeptal mi do ucha: ,,Jsi statečná. A teď spi. Přece jen jsi ztratila spoustu krve. Neboj celou dobu tě budu držet. Jsi v bezpečí.“
Poslední co jsem viděla, než jsem zavřela oči, bylo moje roztrhané tričko ležící v obrovské kaluži krve. Pak jsem vyčerpáním a ztrátou krve usnula.
Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli. Nemám ani tušení jak, ale byla jsem převlečená v čistých, prostých, bílých šatech. Rychle jsem se podívala na hrudník, ale po škrábanci nebyla ani památka. Že by se mi to všechno jen zdálo? Ale kde potom jsem? Říkala jsem si.
Jsi doma.
Zvláštní pocit mi proběhl po zádech.
,,Doma?“ řekla jsem nahlas.
Ano. Doma. Konečně jsi tam kam patříš. Tady jsi v bezpečí. Nic ti nehrozí, nemusíš se bát.
V tom někdo zaklepal na dvěře.
,,Prosím, vstupte,“ odpověděla jsem na klepání.
Pomalu vešel dovnitř důležitě se tvářící muž. Měl necelý metr, ale tvářil se jako by měřil nejméně tři. Byl ošklivý jako noc a podíval se na mě dosti zhrozeným výrazem. Takový výraz si většinou vynahrazují lidi na situace, kdy šlápnou do něčeho opravdu nevábného a nevoňavého.
,,Mám Vás dovézt k Jejímu Veličenstvu,“ řekl mi po chvilce ušklíbání a vyšel bez dalších poznámek z místnosti. Nezbylo mi nic jiného, než jít za ním. Provedl mě spoustou různých chodeb, které byly různě dlouhé i velké. Byly krátké, dlouhé, široké, úzké, do kopce, svažující se, zatáčející do prava nebo do leva, některé vypadaly jako kruhové, ale všechny měly jedno stejné. Všude byly zavřené dveře. Žádné okna. Jen dveře. Některé s tajuplnými značkami, každé ale naprosto originální. Až jsme nakonec došli do slepé uličky, která končila obrovskými mahagonovými dveřmi. Byla to mistrovská práce. Muž zůstal stát před nimi: ,,Dál už musíte sama. Její Veličenstvo Vás očekává.“
Plna úzkosti a nervozity jsem otevřela ty nádherné dveře. Za nimi byl nádherný sál. Ze vší té krásy mě až přecházely oči, ale nejkrásnější z celé místnosti byla žena sedící na vyvýšeném trůně. Jakmile mě uviděla, seběhla dolů. Popadla mě do náruče a podívala se mi do očí. Připadalo mi, že ty oči už jsem někdy viděla. Byly tak známé. Ona se ně mě dívala se stejným zaujetím, jako já na ni. Uviděla jsem v jejích očích lesknout se slzy. Pak na mě konečně promluvila: ,,Ach dceruško, konečně ses mi vrátila.“
Až v té chvíli jsem pochopila proč mi její oči připadají tak známé. Úplně ty stejné se na mě totiž dívají pokaždé, když se podívám do zrcadla.
,,Lorain, má paní.“
,,Zvláštní jméno.“
,,Ano, já vím. Na mě není zvláštní jen jméno. Doufám, že se o tom budeš moct sama brzo přesvědčit,“ usmál se na mě a v jeho žlutých očích to zajiskřilo.
,,Věřím, že se velice dobře bavíte,“ přerušila nás Argó, ,,ale musíme odsud. Když jsem letěla nad lesem viděla jsem toho lidského hocha, jak utíká k nejbližším domům. Za chvíli bude zpátky i davem lidí nachystaných k lovu.“
,,Ale proč?“ nechápala jsem.
,,No přece, aby tě zachránili. Anebo aby našli tvé roztrhané a zpola sežrané tělo a zabili vlka, který to udělal,“ zasmál se Lorain.
,,Brr, to vůbec není směšné,“ otřásla jsem se.
,,Tak můžeme už jít?“ Argó už byla nervózní.
,,Leťte, já se to nějak pokusím vysvětlit. Stejně by mi pravdu nikdo nevěřil,“ odpověděla jsem jí.
,,To ne. Ty letíš s námi! Proč myslíš, že jsem tady?“ ohradila se stále netrpělivěji.
,,Ale já nechci!“
To už se do toho zapojil i Lorain: ,,Opravdu nechceš? Proč tady zůstávat? Tvůj přítel utekl a nechal tě napospas domnělému divokému vlkovi. Doma to taky není zrovna jednoduché. Drží tě tady vlastně něco? Já znám tvůj život. Dávám na tebe pozor už od prvního kontaktu od Starobylých. Tady tě nic dobrého nečeká. Tvůj osud je někde jinde. Pojď s námi, jestli ho chceš poznat. Nikomu chybět nebudeš. Chvíli se budou trápit nad tvou smrtí, ale pak zapomenou. Věř mi, bude to tak lepší.“
V jeho hlase a hlavně jeho očích bylo něco, že jsem mu okamžitě uvěřila každé slovo. V tu chvíli bych s ním byla šla třeba až na konec světa. Ale jednomu jsem nerozuměla: ,,Budou se trápit mojí smrtí? Vždyť já jsem neumřela!“
Neodpověděl, ale Argó to udělala prakticky za něj. Zvedla přední nohu a drápem mi roztrhla nejen tričko, ale i kůži pod ní, až se vyřinula horká krev. Všude jí bylo najednou plno. Nechápala jsem, kde se ve mně tolik krve vzalo. Zase jsem spadla Lorainovi do náruče. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem vlastně od pasu nahoru nahá. Všechno mě bolelo a já jsem pořád jen čekala, kdy se z toho hrozného snu probudím. Ale vysvobození nepřicházelo. Místo toho jsem cítila jak mi Lorain maže rozdrásaný hrudník nějakou mastí a rána se zaceluje. Oblékl mi svou košili a vyzvedl mě na hřbet Argó. Sám si sedl za mě a přidržoval mě, abych nespadla. Lehce mě políbit na tvář a zašeptal mi do ucha: ,,Jsi statečná. A teď spi. Přece jen jsi ztratila spoustu krve. Neboj celou dobu tě budu držet. Jsi v bezpečí.“
Poslední co jsem viděla, než jsem zavřela oči, bylo moje roztrhané tričko ležící v obrovské kaluži krve. Pak jsem vyčerpáním a ztrátou krve usnula.
Když jsem se probudila, ležela jsem v posteli. Nemám ani tušení jak, ale byla jsem převlečená v čistých, prostých, bílých šatech. Rychle jsem se podívala na hrudník, ale po škrábanci nebyla ani památka. Že by se mi to všechno jen zdálo? Ale kde potom jsem? Říkala jsem si.
Jsi doma.
Zvláštní pocit mi proběhl po zádech.
,,Doma?“ řekla jsem nahlas.
Ano. Doma. Konečně jsi tam kam patříš. Tady jsi v bezpečí. Nic ti nehrozí, nemusíš se bát.
V tom někdo zaklepal na dvěře.
,,Prosím, vstupte,“ odpověděla jsem na klepání.
Pomalu vešel dovnitř důležitě se tvářící muž. Měl necelý metr, ale tvářil se jako by měřil nejméně tři. Byl ošklivý jako noc a podíval se na mě dosti zhrozeným výrazem. Takový výraz si většinou vynahrazují lidi na situace, kdy šlápnou do něčeho opravdu nevábného a nevoňavého.
,,Mám Vás dovézt k Jejímu Veličenstvu,“ řekl mi po chvilce ušklíbání a vyšel bez dalších poznámek z místnosti. Nezbylo mi nic jiného, než jít za ním. Provedl mě spoustou různých chodeb, které byly různě dlouhé i velké. Byly krátké, dlouhé, široké, úzké, do kopce, svažující se, zatáčející do prava nebo do leva, některé vypadaly jako kruhové, ale všechny měly jedno stejné. Všude byly zavřené dveře. Žádné okna. Jen dveře. Některé s tajuplnými značkami, každé ale naprosto originální. Až jsme nakonec došli do slepé uličky, která končila obrovskými mahagonovými dveřmi. Byla to mistrovská práce. Muž zůstal stát před nimi: ,,Dál už musíte sama. Její Veličenstvo Vás očekává.“
Plna úzkosti a nervozity jsem otevřela ty nádherné dveře. Za nimi byl nádherný sál. Ze vší té krásy mě až přecházely oči, ale nejkrásnější z celé místnosti byla žena sedící na vyvýšeném trůně. Jakmile mě uviděla, seběhla dolů. Popadla mě do náruče a podívala se mi do očí. Připadalo mi, že ty oči už jsem někdy viděla. Byly tak známé. Ona se ně mě dívala se stejným zaujetím, jako já na ni. Uviděla jsem v jejích očích lesknout se slzy. Pak na mě konečně promluvila: ,,Ach dceruško, konečně ses mi vrátila.“
Až v té chvíli jsem pochopila proč mi její oči připadají tak známé. Úplně ty stejné se na mě totiž dívají pokaždé, když se podívám do zrcadla.