Den draka
Den draka
Kdesi ve tmě zazvonil budík a jen o kousek dál se ozvalo mrzuté zamručení. Vzápětí nato se z hromady ovčích kůží vynořila obrovská šupinatá tlapa a hmátla po zdroji toho kraválu. Minula. Drak se v pelechu převrátil na záda a šlehl po budíku ocasem. Ten s tichým cinknutím ztichl. Obrovský ještěr se ještě chvíli protahoval, nespokojeně mručel a jeho štěrbinovité oči postupně rozpoznávaly obrysy nábytku v matném šeru sluje. Z vyhřátého pelechu se mu pranic nechtělo.
Nakonec přece jenom vstal. Po paměti se vyhnul stolu a otevřel dokořán okenice, jejichž obrysy prosvítaly ve tmě. Do jeskyně začalo proudit denní světlo a čerstvý vzduch. Drak s libostí a očima přivřenýma nasál oboje.
Co se mi to dnes jen zdálo? Byl jsem lovit. Něco jsem pronásledoval, ale co, přemítal sám pro sebe ještě když po čtyřech kráčel do spíži, aby si připravil snídani.
K jídlu měl pořádný kus uzeného, sýr a dva bochníky chleba. Špeku, na který měl zrovna takovou chuť, tam bylo s bídou dvakrát do tlamy. Co se dá dělat, budu muset odpoledne nějaký koupit, pomyslel si.
Po snídani drak sklidil ze stolu a vytřepal kůže, které mu sloužily jako lůžko. Bude dnes pršet? zabručel sám pro sebe, když vykoukl z okna. Nakonec usoudil, že ne a nechal okenice otevřené.
Venku bylo tak krásné babí léto, že to i drakovi vykouzlilo úsměv na tváři. A co je na tom nejlepší: je pátek. Protáhl se spokojeně, když vylezl před sluj. Poté rozevřel svá křídla a s krátkým rozběhem se vznesl do vzduchu.
Dveře do sluje nechal odemčené. Jednak v jeho doupěti nebylo pořádně co k ukradení a jednak v dračí sluji by loupil jedině šílenec. Všichni dobře věděli, že každý drak by si takového nenechavce vyčenichal a pozval by ho na jednosměrnou projížďku svým zažívacím traktem. Soudy sice tohle braní spravedlnosti do vlastních tlap nerady viděly, ale kde není žalobce...
Náš drak si to mezitím plachtil k městu a krajina pod ním vesele ubíhala. Vždyť to měl do práce slabou čtvrthodinku letu. Zezdola na něj musel být opravdu impozantní pohled. Dvacet yardů dlouhý okřídlený šedočerný ještěr. Štíhlý krk, hlava korunovaná párem rohů, břicho a křídla o poznání světlejší oproti zbytku těla, ocas s mohutnou kostěnou špicí na konci. Jen máloco se svojí elegancí vyrovná drakovi.
Ve městě byl hned po ránu čilý dopravní ruch. Ostatně jako každý všední den. Lidé, barbaři, trpaslíci, koně a povozy, všechno se to z drakova pohledu jen pletlo v ulicích jeden přes druhého. Na obloze to nebylo o mnoho lepší. Tam zase poletovali holubi a vrány s poštou, nákladní varani a lidé na košťatech, grifové, pegasi a občas i nějaký ten drak. Nutno však dodat, že od zavedení pravidla levé tlapy a pravidla o míjení se dvou proti sobě letících tvorů přece jenom srážek ve vzduchu o poznání ubylo. I když hlavně draci pořád ještě hřešili na svoji velikost a občas si létali jak je zrovna napadlo.
Když se před drakem objevila rovná střecha Kulturního a zasedacího centra, drak jen hodil okem po červeném praporku, co povlával na tyči opodál. Nalétl si proti větru, podrovnal a na tři kroky přistál.
„Ty Janku bláznivej, dávej pozor, vždyť jsi mě málem zalehl.“
„Neříkej, že by ti to vadilo, Uršulo,“ zazubil se drak na postarší čarodějku, kterou náporem vzduchu nechtěně povalil.
„Před dvaceti lety možná. Ale to tys ještě tahal skořápku na ocase,“ odsekla mu Uršula, když se zvedala ze země i se svým koštětem.
Náš drak se chtěl sice ohradit, že před dvaceti lety už dávno lovil divoká prasata, což je pěkně nebezpečná záležitost, ale nakonec si řekl „mlčeti zlato“. Usoudil, že bude lepší nepokoušet zkušenou alchymistku, která by, krom leštidel a vosků na parkety, zajisté dokázala namíchat jed či projímadlo. Raději Uršulu dvorně pustil napřed do dveří.
Když procházel ze střechy do budovy, jeho hlava se ve dveřích do něčeho zaklesla. „Zatracený báby. Už sem zase pověsily ten hloupej závěs, co se o všechno zachytává,“ vrčel sám pro sebe a třepal hlavou, aby vyprostil své rohy ze záclon. Marně. Málem na sebe strhl celou garnýž.
„Tak tohle nepůjde,“ konstatoval. Rozhlédl se, zda na chodbě nikdo není, přitáhl zadek pod sebe, přivřel oči a v rychlosti odříkal zaklínadlo pro antropomorfní podobu. Tisíce malých namodralých jiskřiček mu proběhlo od hlavy až ke špičce ocasu. Trochu to štípalo a on ucítil, že se jeho tělo zmenšuje do podoby draconiana. Byla vlastně dost podobná té jeho dračí a to včetně křídel a ocasu, jen držení těla teď bylo vzpřímené a přední tlapky obratnější. Hlavně se však v nové podobě, jen o málo větší než lidské, už poměrně snadno vyprostil ze závěsu a po zadních odkráčel na šatnu údržby.
Na šatně se oblékl do pracovního oděvu. Byla to vlastně jen bederní rouška a i tu nosil pouze proto že musel. Podle vládního výnosu FM08-H22 totiž všichni inteligentní, po zadních chodící tvorové, museli chodit na veřejnosti oblečeni, aby nebudili pohoršení. Ještě že po dracích v jejich pravé podobě nikdo nic takového nevyžadoval. Pravda, kdysi se jedna senátorka pokoušela prosadit pro všechny čtvernožce něco na způsob koňských čabrak, ale někdo ji pak uřkl a od podobných nápadů byl zas na dlouho pokoj.
„Buď zdráv, Garonde,“ pozdravil náš drak hned po příchodu do kanceláří vousatého trpaslíka s cigaretou v ústech.
„I ty, Theo,“ odpověděl bezmyšlenkovitě trpaslík a dál pokračoval v zuřivém přehrabování velké kartotéky u dveří.
Jen pro pořádek, náš drak se vlastně jmenoval Theomontesentariel.... a pak ještě nějak dál, ale málokdo si tohle byl schopen zapamatoval a tak mu většina tvorů říkala prostě Theo.
„Co tam prosím tě hledáš?“ zeptal se drak trpaslíka.
„Ále, dávám dohromady inventury,“ odvětil trpaslík se zavrčením hodným draka a rozčarovaně mávl rukou, až mu popel z cigarety napadal do kartotéky. „Papírově mám na starosti majetek za půl milionu zlatých a přitom je to všechno jen halda staré veteše. Hlavně že to všechno musím evidovat. Kat aby to spral!“ Poté usrkl kávu z hrnku a hned zas pokračoval v nadávání na úředníky, kteří vymýšlejí samé pitomosti, ale přitom to bude on, Garond, který to nakonec všechno odnese.
Theo se jen pousmál. Tahle scéna se opakovala rok co rok. „Však ty už to dáš nějak dohromady,“ snažil se trpaslíka alespoň trochu uchlácholit.
„Jo, ale souhlasit to stejně nebude. A jestli přijde kontrola....,“ zavrčel Garond a znovu se napil kafe. „Mimochodem jestli chceš taky, na kamnech je ještě horká voda.“
Drak si udělal čaj do hrnku který svojí velikostí připomínal spíš nočník.
„Mimochodem, nevíš kam se podělo třicet židlí model Arven 69?“ ozval se zoufale trpaslík.
„To jsou ty modré s výřezem pro ocas?“ přeptal se Theo, jednou nohou už na cestě ke dveřím.
„Ne to je model Saphira. Já hledám ty hnědé s plným opěradlem.“
„Jo ty co se na nich tak špatně sedí,“ dovtípil se konečně drak. „No, nějaké jsou na velkém sále, nějaké ve skládku, tři rozbité mám na dílně a dva tucty se jich poslalo přečalounit, jak tu měli sněm ohniví mužíčci.“
„A deset se jich půjčilo do knihovny. O těch všech vím, ale pořád mi jich ještě třicet chybí.“
„Stejně to nakonec spočítáš na kusy, jako každý rok,“ ušklíbl se Theo a i s hrnkem kouřícího čaje vykročil ze dveří. Přeci jen si ale na chodbě ještě na něco vzpomněl a vstrčil hlavu zpátky. „Jo a dvě jsem rozřezal a udělal z nich stolek pod kytky.“
Tak sprosté slovo, jaké uslyšel na místo poděkování, draci nepoužívají. Ale bylo slyšet až na chodbu.
Tak do čeho se dneska pustíme, brumlal si drak sám pro sebe, když táhl po chodbě brašnu s nářadím.
Budova Kulturního a zasedacího centra patřila k těm ve městě, které už byly vybaveny elektřinou. Elektřina, to je zhruba něco jako magie. Není potřeba se kvůli ní učit žádná zaklínadla a tak si s její pomocí může posvítit úplně každý. Ale na druhou stranu umí občas pěkně zabrnět a potřebujete k ní mít všude natahané dráty. A když se ty dráty poškodí, tak najít vadné místo je téměř nemožné. Theo na tom strávil celé dopoledne a nakonec mu stejně musel pomoci kolega, který studoval detekční magii.
„No sláva. Tak tohle by jsme měli,“ usmál se drak, když už nejmíň po dvacáté otočil vypínačem a na chodbě konečně zablikala světla. Spokojeně si přehodil brašnu přes rameno a vykročil k východu. Jeho žaludek mu signalizoval, že je tak akorát čas k obědu.
Na oběd chodil obvykle do vývařovny za rohem. Vařili tam vcelku obstojně a dalo se tu levně sehnat všechno od salátů pro býložravce, až po nulu negativní ohřátou na 36,5° pro upíry a jiné krvesajné tvory.
Theo si dal pečené kuře, které během pár minut s chutí schroupal i s kostmi. Na oběd většinou zůstával v draconianské podobě, protože mu pak stačilo jen jedno. Krom toho v ní zabíral daleko méně místa a nemusel se pak měnit nazpátek s plným žaludkem, což nebylo zrovna nic příjemného.
Po obědě se už spíš jen tak poflakoval po dílně, uklízel roztahané nářadí a spravoval různé drobnosti, co se mu zde během dne nashromáždily. Ve dvě hodiny s nelibostí konstatoval, že už nemá co na práci a že písek v hodinách se nepřesýpá zdaleka tak rychle jak by si přál. „Co se dá dělat,“ povzdychl si a uchopil koště, „budu muset jít ven zametat.“
Tuhle práci dělal velmi nerad a vyhýbal se jí, jak jen mohl. Jednak mu nepřišla důstojná draka, i když jen údržbáře. A za druhé si vždycky zakládal na svých šikovných tlapkách a rád za sebou viděl nějaký výsledek. Což obvykle nebylo vidět už druhý den po úklidu.
Naštěstí nepořádek kolem budovy a parku nebyl nijak veliký a když se nikdo nedíval, stačilo jen plivnout a malý ohýnek už odklidil hromádku papírků a listí sám. Jediným zpestřením téhle monotónní práce mu nakonec bylo, že vylétl místním dětem na strom pro zatoulaný míč.
Nakonec se nad ním hodiny smilovaly a ukázaly, že už je téměř čas jít domů. Většina pracujících tvorů došla k témuž závěru, při pátku zamykali své kanceláře dřív a pospíchali domů k rodinám.
„Tak co, Garonde? Našel jsi ty židle?“ houkl rozpustile na zachmuřeného trpaslíka cestou do schodů.
„Více méně,“ povzdychl si Garond, který už měl také nejspíš namířeno k východu.
„Tak více anebo méně?“ neodolal a přisadil si drak.
„No více méně mi jich teď zase šestnáct přebývá. Ale já už to příští rok dám opravdu dohromady. Letos toho ale mám až potud,“ ukázal trpaslík někam nad hlavu, zhruba do míst kde má většina lidí žaludek.
Theo se tomu jen zasmál a popřál trpaslíkovi pěkný víkend. Ten jenom mávl rukou a malými nožkami odkmital kamsi dolů.
Na šatně drak rychle svlékl svůj pracovní „oděv“, hodil ho do skříňky a vzal na sebe zpátky svoji dračí podobu. V místnosti hned bylo o poznání těsněji. To mu ale nezabránilo v tom, aby nevyběhl po čtyřech na chodbu a dveřmi na střechu neprolétl jak dělová koule.
Na střeše zahlédl dvě mladé čarodějky, čerstvé to absolventky kouzelnického gymnázia, jež se právě chystaly k odletu. Ještě na ně stačil zahalekat něco o tom, že jim to dneska sluší, a jelikož bylo právě bezvětří, vrhl se bez rozhlížení rovnou přes okraj střechy.
Ve vzduchu se málem srazil s poštovní vránou. Ostentativně ignoroval její nazlobené krákaní a elegantním obloukem zamířil k domovu.
Cesta zpátky mu trvala o něco déle. Jednak to bylo do kopce a jednak cestou domů předvedl celou škálu letecké akrobacie, výkruty počínaje a lopingy a souvraty konče. Pěkně přitom vyděsil párek pegasů a také přiměl k prudkému klesání jednoho postaršího mága na létajícím koberci, kterému se z ničeho nic vynořil za zády. Nakonec ho už nebavilo neustále nabírat ztracenou výšku a sám přistál v půli kopce. Plynule přešel z letu do běhu a k doupěti se přiřítil tak říkajíc v „dračím tempu“.
V doupěti už na něho čekaly, na polici s knihami, dvě poštovní sovy a po stole sem tam nervózně popocházela se svojí zprávou poštolka. Malá šedivá sova patřila horskému drakovi a poštolka čičidračici. S oběma si dopisoval pravidelně. Komu patřil hnědý zamračený výr, netušil.
Á, to je pozdrav od té mladé dračice, co s ní mluvil na soutěži v plivání ohně. Tak přece si vzpomněla.
Theo se při vzpomínce na to sotva odrostlé dráče usmál, vytáhl z truhly kalamář, husí brk a kus papíru. Musí jí hned odpovědět.
Tahle soví pošta byla vlastně Theovo jediné pravidelné spojení s ostatními jeho druhu. Příbuzné neměl a zde v okolí žádní další draci nežili. Alespoň ne v jeho věku a s těmi co občas potkával ve městě moc řeči nebylo. Nebýt dopisování a pár lidských přátel z okolí, byl by sám úplně.
Jakmile náš drak dopsal odpověď na první dopis, úhledně ji přeložil a zastrčil výrovi do koženého váčku na krku. Když ho vypouštěl oknem ven, uvědomil si, že má už zase hlad. Nebylo divu. S proměnou nazpět do dračí podoby se mu roztáhl i žaludek a teď se hlásil o své právo.
Drak se rozhodl to napravit a vykročil ke spíži. K sakru, já zapomněl koupit ten špek, povzdychl si. Ještě je tu půl kotle guláše od včera, ale ten si nechám až k večeři. Půl tuctu těchhle velkých koláčů bude na malou dračí svačinku bohatě stačit, usoudil nakonec.
Stačilo. Ještě než ukojil největší hlad, narovnal do krbu několik polínek a na kovový hák zavěsil měděný kotlík s vodou. Krátce na ně dýchl a suchá dřevo okamžitě vzplálo. Když se voda konečně začala vařit, přelil ji do hrnku, do kterého předtím nasypal hrst sušených čajových lístků. Jeskyní se pomalu začala linout vůně jasmínu. Drak ji s rozkoší nasál do nozder a pak se vrátil ke psaní.
Zrovinka dokončoval dopis pro čičidračici, když na okně přistál krkavec s poštou a hlasitě zakrákal.
„No jo, jen se nezblázni,“ zabručel Theo a šel si převzít od důležitě se tvářícího ptáka další poštu. Krkavec mu předal balík papírů a odlétl. Drak se ihned pustil do třídění pošty.
Reklamní letáky na superrychlá létající košťata a zaručeně pravé omlazovací lektvary házel rovnou do krbu. Nejinak dopadly nabídky na věštění budoucnosti a hádání z ruky. Zaujal ho až dopis z banky, ale ani v něm nestálo nic důležitého. Na jedné straně ho banka ujišťovala jak váženým je klientem a jak je ráda, že svůj dračí poklad svěřil právě jí a na straně druhé mu suše vzkazovala, že díky jakémusi zlepšení služeb je nucena zvednout poplatky o jeden stříbrný a tři měďáky měsíčně. Theo jen zavrčel něco o zlodějích a dopis skončil také v krbu.
Poté zaměřil svoji pozornost na dnešní noviny. Zběžně je prolistoval a byl nucen konstatovat, že nechápe, proč se tomu plátku vlastně říká noviny, když v nich nic nového prakticky nestojí. Dva trpaslíci byli obviněni ze zpronevěry, nějaký mág zatčen za nekromancii a z Firunova chrámu se ztratila měděná střecha. Nějaký zrzavý, koktavý a jednooký idiot pobodal kopím dračici. Jedná se už o třetí podobný případ, stráže po pachateli nadále pátrají.
Theo zrovna pročítal inzerát, že mladá dračice, 130let, SMŠ, bez závazků, hledá solidního draka, nekuřáka atd... když v tom mu u dveří zaklinkal zvonek.
„Jé, ahoj Michale,“ zahalekal drak, když vykoukl z okna ven a spatřil postavu člověka s mečem v ruce.
„Buď zdráv. Nezapomněl jsi, žes nám slíbil pomoci s představením?“
Samozřejmě že zapomněl, ale do podzimní pohádky pro děti bylo ještě daleko, takže se naštěstí nic vážného nestalo.
Theo odložil noviny a odebral se s Michalem na loučku za slují, kde čas od času trénovali šerm. Jelikož na malém jevišti nebude pro velkého draka dost místa, vzal na sebe znovu draconianskou podobu. Smažil se při tom pohybovat po čtyřech, na což není antro-podoba zrovna dvakrát stavěná a tak se spíš držel přikrčený při zemi a dorážel na Michala drápy. Ten se snažil mečem jeho útoky odrážet a vracet. Chvíli tak spolu nacvičovali na divadlo a pak už spíš jen blbli.
Draconiané nemají na rozdíl od draků tak tvrdé šupiny a k boji používají raději zbraně než zuby a drápy. Proto se nakonec stalo to, k čemu neodvratně dojít muselo. Theo dostal mečem přes tlapu. Meč sice nebyl ostře broušený, ale i tak to byla rána pořádná.
Náš drak zaskučel bolestí a ve vzteku podrazil ocasem svému příteli nohy. Zdravou tlapou se už už napřahoval k ráně, když mu Michal instinktivně namířil meč hrotem proti hrdlu.
Oba se zarazili.
„Promiň, nechtěl jsem tě praštit,“ ozval se nakonec Michal.
„Ne, ty promiň. Byla to moje chyba,“ odvětil Theo, svěsil napřaženou tlapu a podal jí příteli, aby mu pomohl vstát.
„Jsi v pořádku?“
„Já? Ano. Ale co tvoje tlapa?“
„To bude dobrý. Ale sedla pěkně,“ konstatoval Theo a mnul si naražené drápy.
„Víš co? Pojď to někam spláchnout.“
Drakovi se na tváři mihl úsměv. Pravda, odhalil sice při něm své nebezpečně vyhlížející špičáky, ale úsměv to rozhodně byl a od rozzuřené grimasy se dal lehce rozpoznat. „Rád, jen si skočím dovnitř pro nějakou tu zlatku a můžeme vyrazit.“
Když Theo vyšel ven, byl už zpátky ve své dračí podobě a jen na levou přední trochu pokulhával.
„To mi řekni, proč ve vašich lidských pohádkách vždycky vyhraje drakobijce a ne drak. V téhle podobě bych tu ránu ani neucítil.“
„Nemám tušení, já ten scénář nepsal. Ale počkej za rok, to si přijdeš na své. Naše režisérka chce dávat „Nezbedné pohádky“ a tam jsou všechny úlohy převrácené naruby,“ odvětil Michal, když se oba dva ubírali směrem k městu.
V hospůdce „Pod kaštanem“ bylo docela příjemné posezení. Stačilo jen říci a mladá servírka ochotně odnesla od jednoho z venkovních stolů všechny židle krom jediné a na místo nich rozprostřela po zemi balík kravských kůží. Drak na ně ulehl a svůj ocas si obtočil kolem těla, aby mu na něj někdo z hostí náhodou nešlápl. Nutno poznamenat, že v dnešní době byla už dávno většina restaurací připravena na draky a hosty větších rozměrů vůbec. Ostatně se to celkem vyplatilo, jelikož to obvykle byli dobří strávníci a dokázali za večer udělat stejnou útratu jako větší společnost. Velké podniky dokonce vlastnily i rožně, na kterých se dala opéci třeba celá jalovice naráz. Náš drak se ale netoužil na noc nijak přecpávat. Hovězí kýta s bylinkovou omáčkou a mísa brambor mu bohatě stačila. Michal dal přednost pořádné porci těstovin, o které se Theo vyjádřil, že jich je tak na jedno oblíznutí. Měli zde i poměrně ucházející víno, které zde drakům tradičně podávali do dřevěného poháru. On to vlastně byl jednogalonový soudek, jen bez víka, ale draci je měli rádi, protože obručí stažené dřevo bez problémů vydrželo stisk jejich drápů a neklouzalo v tlapě.
Večer příjemně ubíhal a oba přátelé spolu probrali co mohli. Od starostí v práci přes jakousi novou elfskou zpěvačku, až po návrh na zavedení ekologické daně z koní. Theo sice z pochopitelných důvodů koně neměl a ani na něm nikdy neseděl, ale připadalo mu to celé jako nesmysl.
„Uvidíš, že to bude stejná pitomost, jako když zaváděli lovecké lístky pro draky,“ prorokoval.
„Na to si nevzpomínám.“
„Ani nemůžeš. Ono už je to skoro půl století,“ odfrkl drak a mohutně si zavdal z poháru. „Většina draků si je tenkrát nechala udělat, ale nikdo se nikdy neodvážil po mně nějaký chtít. Takže jsme milé lístky uložili do truhly a žádný z draků se už nenamáhal je nějak obnovovat,“ dodal a zašklebil se.
„Ani se nedivím. Když chceš, tak vypadáš dost přesvědčivě.“
Drak se jenom zachechtal. „Díky, ale já to myslel jinak. Naše drápy nejsou nějaký luk anebo puška, které můžeš pytlákovi zabavit. Těch pár chráněných druhů poznám a březí kus ani mládě by nikdo z nás nezakousl, to bychom se sami připravili o potravu. A na kšeft draci neloví, protože mají pořád hlad a žádnému by se to nevyplatilo. Drak je zkrátka drak a potřebuje lovit a myslivci to na rozdíl od úředníků vědí a respektují to.“
„Koukám, tebe je taky lepší šatit než živit,“ pousmál se Michal a dopil sklenku.
„To rozhodně,“ zašklebil se drak. „Což mi připomíná, útrata jde dneska na mně.“
Michal sice něco protestoval, ale byl striktně umlčen. „Dobře, vzdávám se,“ rezignoval po chvíli, dobře znaje paličatost draků. „Ale proč k nám nepřijdeš zase někdy na oběd?“
„No... víš... já... nechtěl jsem nijak otravovat, když teď s Martou čekáte další mládě,“ zarděl se drak.
„Ty troubo, to bude nejdřív až za půl roku. Vždyť se jí zatím ani nezačalo pořádně kulatit bříško. Mimochodem, lidským mláďatům se říká děti.“
„A... já vím,“ podrbal se rozpačitě zadní tlapou na hřbetě drak.
„Takže dohodnuto. Příští neděli tě se ženou čekáme na oběd. Marta tě ráda uvidí a kluk taky. Pořád o tobě mluví. Jen ho prosím tě nenech, aby po tobě pořád lezl a skákal jako posledně.“
„Vždyť jsem ho ani necítil,“ usmál se drak při vzpomínce na dovádějící lidské mládě. „Ale přijdu rád.“
S tím se také pro ten den rozloučili. Theo jen dopil pohár a vyrovnal útratu a Michal ho kousek cesty vyprovodil.
Když drak dorazil domů, svítil měsíc na obloze už dost vysoko. Ale co, je pátek, zítra nikam nevstávám, pomyslel si spokojeně. V měsíčním světle došel až k vyhaslému krbu a sundal z něj petrolejovou lampu. Stačilo do ní jen jemně dýchnout a knot se rozhořel žlutým třepotavým plamenem. V krbu už rozdělávat nebudu, rozhodl se.
Ve světle lampy konečně dopsal dopis pro čičidračici a pustil její poštolku ven. Sovu horského draka poslal bez odpovědi rovnou. Zítra mu pošle svojí sovu se vzkazem. Beztak mu slíbil přinést z práce vyřazené magické krystaly.
Theo si ještě zkoušel v koutě chvíli číst, ale byl už dost unavený a písmenka mu tancovala před očima. Nakonec to vzdal a s hlasitým zívnutím odložil knihu. Poté došel k okenicím, kterými už beztak šel dovnitř jenom chlad, a zavřel je na noc. Nakonec opatrně sfoukl lampu.
„Zatracenej pacholek, ten se má. Marta je hodná ženská a kluk taky. Alespoň není tak sám,“ zívnul nahlas na Michalovu adresu, když zalézal do vystydlého pelechu. Musel si přiznat že pozvání na neděli ho opravdu potěšilo. Přílišná samota není dobrá ani pro draka.
„Možná bych měl zkusit odpovědět na ten inzerát.“
Kdesi ve tmě zazvonil budík a jen o kousek dál se ozvalo mrzuté zamručení. Vzápětí nato se z hromady ovčích kůží vynořila obrovská šupinatá tlapa a hmátla po zdroji toho kraválu. Minula. Drak se v pelechu převrátil na záda a šlehl po budíku ocasem. Ten s tichým cinknutím ztichl. Obrovský ještěr se ještě chvíli protahoval, nespokojeně mručel a jeho štěrbinovité oči postupně rozpoznávaly obrysy nábytku v matném šeru sluje. Z vyhřátého pelechu se mu pranic nechtělo.
Nakonec přece jenom vstal. Po paměti se vyhnul stolu a otevřel dokořán okenice, jejichž obrysy prosvítaly ve tmě. Do jeskyně začalo proudit denní světlo a čerstvý vzduch. Drak s libostí a očima přivřenýma nasál oboje.
Co se mi to dnes jen zdálo? Byl jsem lovit. Něco jsem pronásledoval, ale co, přemítal sám pro sebe ještě když po čtyřech kráčel do spíži, aby si připravil snídani.
K jídlu měl pořádný kus uzeného, sýr a dva bochníky chleba. Špeku, na který měl zrovna takovou chuť, tam bylo s bídou dvakrát do tlamy. Co se dá dělat, budu muset odpoledne nějaký koupit, pomyslel si.
Po snídani drak sklidil ze stolu a vytřepal kůže, které mu sloužily jako lůžko. Bude dnes pršet? zabručel sám pro sebe, když vykoukl z okna. Nakonec usoudil, že ne a nechal okenice otevřené.
Venku bylo tak krásné babí léto, že to i drakovi vykouzlilo úsměv na tváři. A co je na tom nejlepší: je pátek. Protáhl se spokojeně, když vylezl před sluj. Poté rozevřel svá křídla a s krátkým rozběhem se vznesl do vzduchu.
Dveře do sluje nechal odemčené. Jednak v jeho doupěti nebylo pořádně co k ukradení a jednak v dračí sluji by loupil jedině šílenec. Všichni dobře věděli, že každý drak by si takového nenechavce vyčenichal a pozval by ho na jednosměrnou projížďku svým zažívacím traktem. Soudy sice tohle braní spravedlnosti do vlastních tlap nerady viděly, ale kde není žalobce...
Náš drak si to mezitím plachtil k městu a krajina pod ním vesele ubíhala. Vždyť to měl do práce slabou čtvrthodinku letu. Zezdola na něj musel být opravdu impozantní pohled. Dvacet yardů dlouhý okřídlený šedočerný ještěr. Štíhlý krk, hlava korunovaná párem rohů, břicho a křídla o poznání světlejší oproti zbytku těla, ocas s mohutnou kostěnou špicí na konci. Jen máloco se svojí elegancí vyrovná drakovi.
Ve městě byl hned po ránu čilý dopravní ruch. Ostatně jako každý všední den. Lidé, barbaři, trpaslíci, koně a povozy, všechno se to z drakova pohledu jen pletlo v ulicích jeden přes druhého. Na obloze to nebylo o mnoho lepší. Tam zase poletovali holubi a vrány s poštou, nákladní varani a lidé na košťatech, grifové, pegasi a občas i nějaký ten drak. Nutno však dodat, že od zavedení pravidla levé tlapy a pravidla o míjení se dvou proti sobě letících tvorů přece jenom srážek ve vzduchu o poznání ubylo. I když hlavně draci pořád ještě hřešili na svoji velikost a občas si létali jak je zrovna napadlo.
Když se před drakem objevila rovná střecha Kulturního a zasedacího centra, drak jen hodil okem po červeném praporku, co povlával na tyči opodál. Nalétl si proti větru, podrovnal a na tři kroky přistál.
„Ty Janku bláznivej, dávej pozor, vždyť jsi mě málem zalehl.“
„Neříkej, že by ti to vadilo, Uršulo,“ zazubil se drak na postarší čarodějku, kterou náporem vzduchu nechtěně povalil.
„Před dvaceti lety možná. Ale to tys ještě tahal skořápku na ocase,“ odsekla mu Uršula, když se zvedala ze země i se svým koštětem.
Náš drak se chtěl sice ohradit, že před dvaceti lety už dávno lovil divoká prasata, což je pěkně nebezpečná záležitost, ale nakonec si řekl „mlčeti zlato“. Usoudil, že bude lepší nepokoušet zkušenou alchymistku, která by, krom leštidel a vosků na parkety, zajisté dokázala namíchat jed či projímadlo. Raději Uršulu dvorně pustil napřed do dveří.
Když procházel ze střechy do budovy, jeho hlava se ve dveřích do něčeho zaklesla. „Zatracený báby. Už sem zase pověsily ten hloupej závěs, co se o všechno zachytává,“ vrčel sám pro sebe a třepal hlavou, aby vyprostil své rohy ze záclon. Marně. Málem na sebe strhl celou garnýž.
„Tak tohle nepůjde,“ konstatoval. Rozhlédl se, zda na chodbě nikdo není, přitáhl zadek pod sebe, přivřel oči a v rychlosti odříkal zaklínadlo pro antropomorfní podobu. Tisíce malých namodralých jiskřiček mu proběhlo od hlavy až ke špičce ocasu. Trochu to štípalo a on ucítil, že se jeho tělo zmenšuje do podoby draconiana. Byla vlastně dost podobná té jeho dračí a to včetně křídel a ocasu, jen držení těla teď bylo vzpřímené a přední tlapky obratnější. Hlavně se však v nové podobě, jen o málo větší než lidské, už poměrně snadno vyprostil ze závěsu a po zadních odkráčel na šatnu údržby.
Na šatně se oblékl do pracovního oděvu. Byla to vlastně jen bederní rouška a i tu nosil pouze proto že musel. Podle vládního výnosu FM08-H22 totiž všichni inteligentní, po zadních chodící tvorové, museli chodit na veřejnosti oblečeni, aby nebudili pohoršení. Ještě že po dracích v jejich pravé podobě nikdo nic takového nevyžadoval. Pravda, kdysi se jedna senátorka pokoušela prosadit pro všechny čtvernožce něco na způsob koňských čabrak, ale někdo ji pak uřkl a od podobných nápadů byl zas na dlouho pokoj.
„Buď zdráv, Garonde,“ pozdravil náš drak hned po příchodu do kanceláří vousatého trpaslíka s cigaretou v ústech.
„I ty, Theo,“ odpověděl bezmyšlenkovitě trpaslík a dál pokračoval v zuřivém přehrabování velké kartotéky u dveří.
Jen pro pořádek, náš drak se vlastně jmenoval Theomontesentariel.... a pak ještě nějak dál, ale málokdo si tohle byl schopen zapamatoval a tak mu většina tvorů říkala prostě Theo.
„Co tam prosím tě hledáš?“ zeptal se drak trpaslíka.
„Ále, dávám dohromady inventury,“ odvětil trpaslík se zavrčením hodným draka a rozčarovaně mávl rukou, až mu popel z cigarety napadal do kartotéky. „Papírově mám na starosti majetek za půl milionu zlatých a přitom je to všechno jen halda staré veteše. Hlavně že to všechno musím evidovat. Kat aby to spral!“ Poté usrkl kávu z hrnku a hned zas pokračoval v nadávání na úředníky, kteří vymýšlejí samé pitomosti, ale přitom to bude on, Garond, který to nakonec všechno odnese.
Theo se jen pousmál. Tahle scéna se opakovala rok co rok. „Však ty už to dáš nějak dohromady,“ snažil se trpaslíka alespoň trochu uchlácholit.
„Jo, ale souhlasit to stejně nebude. A jestli přijde kontrola....,“ zavrčel Garond a znovu se napil kafe. „Mimochodem jestli chceš taky, na kamnech je ještě horká voda.“
Drak si udělal čaj do hrnku který svojí velikostí připomínal spíš nočník.
„Mimochodem, nevíš kam se podělo třicet židlí model Arven 69?“ ozval se zoufale trpaslík.
„To jsou ty modré s výřezem pro ocas?“ přeptal se Theo, jednou nohou už na cestě ke dveřím.
„Ne to je model Saphira. Já hledám ty hnědé s plným opěradlem.“
„Jo ty co se na nich tak špatně sedí,“ dovtípil se konečně drak. „No, nějaké jsou na velkém sále, nějaké ve skládku, tři rozbité mám na dílně a dva tucty se jich poslalo přečalounit, jak tu měli sněm ohniví mužíčci.“
„A deset se jich půjčilo do knihovny. O těch všech vím, ale pořád mi jich ještě třicet chybí.“
„Stejně to nakonec spočítáš na kusy, jako každý rok,“ ušklíbl se Theo a i s hrnkem kouřícího čaje vykročil ze dveří. Přeci jen si ale na chodbě ještě na něco vzpomněl a vstrčil hlavu zpátky. „Jo a dvě jsem rozřezal a udělal z nich stolek pod kytky.“
Tak sprosté slovo, jaké uslyšel na místo poděkování, draci nepoužívají. Ale bylo slyšet až na chodbu.
Tak do čeho se dneska pustíme, brumlal si drak sám pro sebe, když táhl po chodbě brašnu s nářadím.
Budova Kulturního a zasedacího centra patřila k těm ve městě, které už byly vybaveny elektřinou. Elektřina, to je zhruba něco jako magie. Není potřeba se kvůli ní učit žádná zaklínadla a tak si s její pomocí může posvítit úplně každý. Ale na druhou stranu umí občas pěkně zabrnět a potřebujete k ní mít všude natahané dráty. A když se ty dráty poškodí, tak najít vadné místo je téměř nemožné. Theo na tom strávil celé dopoledne a nakonec mu stejně musel pomoci kolega, který studoval detekční magii.
„No sláva. Tak tohle by jsme měli,“ usmál se drak, když už nejmíň po dvacáté otočil vypínačem a na chodbě konečně zablikala světla. Spokojeně si přehodil brašnu přes rameno a vykročil k východu. Jeho žaludek mu signalizoval, že je tak akorát čas k obědu.
Na oběd chodil obvykle do vývařovny za rohem. Vařili tam vcelku obstojně a dalo se tu levně sehnat všechno od salátů pro býložravce, až po nulu negativní ohřátou na 36,5° pro upíry a jiné krvesajné tvory.
Theo si dal pečené kuře, které během pár minut s chutí schroupal i s kostmi. Na oběd většinou zůstával v draconianské podobě, protože mu pak stačilo jen jedno. Krom toho v ní zabíral daleko méně místa a nemusel se pak měnit nazpátek s plným žaludkem, což nebylo zrovna nic příjemného.
Po obědě se už spíš jen tak poflakoval po dílně, uklízel roztahané nářadí a spravoval různé drobnosti, co se mu zde během dne nashromáždily. Ve dvě hodiny s nelibostí konstatoval, že už nemá co na práci a že písek v hodinách se nepřesýpá zdaleka tak rychle jak by si přál. „Co se dá dělat,“ povzdychl si a uchopil koště, „budu muset jít ven zametat.“
Tuhle práci dělal velmi nerad a vyhýbal se jí, jak jen mohl. Jednak mu nepřišla důstojná draka, i když jen údržbáře. A za druhé si vždycky zakládal na svých šikovných tlapkách a rád za sebou viděl nějaký výsledek. Což obvykle nebylo vidět už druhý den po úklidu.
Naštěstí nepořádek kolem budovy a parku nebyl nijak veliký a když se nikdo nedíval, stačilo jen plivnout a malý ohýnek už odklidil hromádku papírků a listí sám. Jediným zpestřením téhle monotónní práce mu nakonec bylo, že vylétl místním dětem na strom pro zatoulaný míč.
Nakonec se nad ním hodiny smilovaly a ukázaly, že už je téměř čas jít domů. Většina pracujících tvorů došla k témuž závěru, při pátku zamykali své kanceláře dřív a pospíchali domů k rodinám.
„Tak co, Garonde? Našel jsi ty židle?“ houkl rozpustile na zachmuřeného trpaslíka cestou do schodů.
„Více méně,“ povzdychl si Garond, který už měl také nejspíš namířeno k východu.
„Tak více anebo méně?“ neodolal a přisadil si drak.
„No více méně mi jich teď zase šestnáct přebývá. Ale já už to příští rok dám opravdu dohromady. Letos toho ale mám až potud,“ ukázal trpaslík někam nad hlavu, zhruba do míst kde má většina lidí žaludek.
Theo se tomu jen zasmál a popřál trpaslíkovi pěkný víkend. Ten jenom mávl rukou a malými nožkami odkmital kamsi dolů.
Na šatně drak rychle svlékl svůj pracovní „oděv“, hodil ho do skříňky a vzal na sebe zpátky svoji dračí podobu. V místnosti hned bylo o poznání těsněji. To mu ale nezabránilo v tom, aby nevyběhl po čtyřech na chodbu a dveřmi na střechu neprolétl jak dělová koule.
Na střeše zahlédl dvě mladé čarodějky, čerstvé to absolventky kouzelnického gymnázia, jež se právě chystaly k odletu. Ještě na ně stačil zahalekat něco o tom, že jim to dneska sluší, a jelikož bylo právě bezvětří, vrhl se bez rozhlížení rovnou přes okraj střechy.
Ve vzduchu se málem srazil s poštovní vránou. Ostentativně ignoroval její nazlobené krákaní a elegantním obloukem zamířil k domovu.
Cesta zpátky mu trvala o něco déle. Jednak to bylo do kopce a jednak cestou domů předvedl celou škálu letecké akrobacie, výkruty počínaje a lopingy a souvraty konče. Pěkně přitom vyděsil párek pegasů a také přiměl k prudkému klesání jednoho postaršího mága na létajícím koberci, kterému se z ničeho nic vynořil za zády. Nakonec ho už nebavilo neustále nabírat ztracenou výšku a sám přistál v půli kopce. Plynule přešel z letu do běhu a k doupěti se přiřítil tak říkajíc v „dračím tempu“.
V doupěti už na něho čekaly, na polici s knihami, dvě poštovní sovy a po stole sem tam nervózně popocházela se svojí zprávou poštolka. Malá šedivá sova patřila horskému drakovi a poštolka čičidračici. S oběma si dopisoval pravidelně. Komu patřil hnědý zamračený výr, netušil.
Á, to je pozdrav od té mladé dračice, co s ní mluvil na soutěži v plivání ohně. Tak přece si vzpomněla.
Theo se při vzpomínce na to sotva odrostlé dráče usmál, vytáhl z truhly kalamář, husí brk a kus papíru. Musí jí hned odpovědět.
Tahle soví pošta byla vlastně Theovo jediné pravidelné spojení s ostatními jeho druhu. Příbuzné neměl a zde v okolí žádní další draci nežili. Alespoň ne v jeho věku a s těmi co občas potkával ve městě moc řeči nebylo. Nebýt dopisování a pár lidských přátel z okolí, byl by sám úplně.
Jakmile náš drak dopsal odpověď na první dopis, úhledně ji přeložil a zastrčil výrovi do koženého váčku na krku. Když ho vypouštěl oknem ven, uvědomil si, že má už zase hlad. Nebylo divu. S proměnou nazpět do dračí podoby se mu roztáhl i žaludek a teď se hlásil o své právo.
Drak se rozhodl to napravit a vykročil ke spíži. K sakru, já zapomněl koupit ten špek, povzdychl si. Ještě je tu půl kotle guláše od včera, ale ten si nechám až k večeři. Půl tuctu těchhle velkých koláčů bude na malou dračí svačinku bohatě stačit, usoudil nakonec.
Stačilo. Ještě než ukojil největší hlad, narovnal do krbu několik polínek a na kovový hák zavěsil měděný kotlík s vodou. Krátce na ně dýchl a suchá dřevo okamžitě vzplálo. Když se voda konečně začala vařit, přelil ji do hrnku, do kterého předtím nasypal hrst sušených čajových lístků. Jeskyní se pomalu začala linout vůně jasmínu. Drak ji s rozkoší nasál do nozder a pak se vrátil ke psaní.
Zrovinka dokončoval dopis pro čičidračici, když na okně přistál krkavec s poštou a hlasitě zakrákal.
„No jo, jen se nezblázni,“ zabručel Theo a šel si převzít od důležitě se tvářícího ptáka další poštu. Krkavec mu předal balík papírů a odlétl. Drak se ihned pustil do třídění pošty.
Reklamní letáky na superrychlá létající košťata a zaručeně pravé omlazovací lektvary házel rovnou do krbu. Nejinak dopadly nabídky na věštění budoucnosti a hádání z ruky. Zaujal ho až dopis z banky, ale ani v něm nestálo nic důležitého. Na jedné straně ho banka ujišťovala jak váženým je klientem a jak je ráda, že svůj dračí poklad svěřil právě jí a na straně druhé mu suše vzkazovala, že díky jakémusi zlepšení služeb je nucena zvednout poplatky o jeden stříbrný a tři měďáky měsíčně. Theo jen zavrčel něco o zlodějích a dopis skončil také v krbu.
Poté zaměřil svoji pozornost na dnešní noviny. Zběžně je prolistoval a byl nucen konstatovat, že nechápe, proč se tomu plátku vlastně říká noviny, když v nich nic nového prakticky nestojí. Dva trpaslíci byli obviněni ze zpronevěry, nějaký mág zatčen za nekromancii a z Firunova chrámu se ztratila měděná střecha. Nějaký zrzavý, koktavý a jednooký idiot pobodal kopím dračici. Jedná se už o třetí podobný případ, stráže po pachateli nadále pátrají.
Theo zrovna pročítal inzerát, že mladá dračice, 130let, SMŠ, bez závazků, hledá solidního draka, nekuřáka atd... když v tom mu u dveří zaklinkal zvonek.
„Jé, ahoj Michale,“ zahalekal drak, když vykoukl z okna ven a spatřil postavu člověka s mečem v ruce.
„Buď zdráv. Nezapomněl jsi, žes nám slíbil pomoci s představením?“
Samozřejmě že zapomněl, ale do podzimní pohádky pro děti bylo ještě daleko, takže se naštěstí nic vážného nestalo.
Theo odložil noviny a odebral se s Michalem na loučku za slují, kde čas od času trénovali šerm. Jelikož na malém jevišti nebude pro velkého draka dost místa, vzal na sebe znovu draconianskou podobu. Smažil se při tom pohybovat po čtyřech, na což není antro-podoba zrovna dvakrát stavěná a tak se spíš držel přikrčený při zemi a dorážel na Michala drápy. Ten se snažil mečem jeho útoky odrážet a vracet. Chvíli tak spolu nacvičovali na divadlo a pak už spíš jen blbli.
Draconiané nemají na rozdíl od draků tak tvrdé šupiny a k boji používají raději zbraně než zuby a drápy. Proto se nakonec stalo to, k čemu neodvratně dojít muselo. Theo dostal mečem přes tlapu. Meč sice nebyl ostře broušený, ale i tak to byla rána pořádná.
Náš drak zaskučel bolestí a ve vzteku podrazil ocasem svému příteli nohy. Zdravou tlapou se už už napřahoval k ráně, když mu Michal instinktivně namířil meč hrotem proti hrdlu.
Oba se zarazili.
„Promiň, nechtěl jsem tě praštit,“ ozval se nakonec Michal.
„Ne, ty promiň. Byla to moje chyba,“ odvětil Theo, svěsil napřaženou tlapu a podal jí příteli, aby mu pomohl vstát.
„Jsi v pořádku?“
„Já? Ano. Ale co tvoje tlapa?“
„To bude dobrý. Ale sedla pěkně,“ konstatoval Theo a mnul si naražené drápy.
„Víš co? Pojď to někam spláchnout.“
Drakovi se na tváři mihl úsměv. Pravda, odhalil sice při něm své nebezpečně vyhlížející špičáky, ale úsměv to rozhodně byl a od rozzuřené grimasy se dal lehce rozpoznat. „Rád, jen si skočím dovnitř pro nějakou tu zlatku a můžeme vyrazit.“
Když Theo vyšel ven, byl už zpátky ve své dračí podobě a jen na levou přední trochu pokulhával.
„To mi řekni, proč ve vašich lidských pohádkách vždycky vyhraje drakobijce a ne drak. V téhle podobě bych tu ránu ani neucítil.“
„Nemám tušení, já ten scénář nepsal. Ale počkej za rok, to si přijdeš na své. Naše režisérka chce dávat „Nezbedné pohádky“ a tam jsou všechny úlohy převrácené naruby,“ odvětil Michal, když se oba dva ubírali směrem k městu.
V hospůdce „Pod kaštanem“ bylo docela příjemné posezení. Stačilo jen říci a mladá servírka ochotně odnesla od jednoho z venkovních stolů všechny židle krom jediné a na místo nich rozprostřela po zemi balík kravských kůží. Drak na ně ulehl a svůj ocas si obtočil kolem těla, aby mu na něj někdo z hostí náhodou nešlápl. Nutno poznamenat, že v dnešní době byla už dávno většina restaurací připravena na draky a hosty větších rozměrů vůbec. Ostatně se to celkem vyplatilo, jelikož to obvykle byli dobří strávníci a dokázali za večer udělat stejnou útratu jako větší společnost. Velké podniky dokonce vlastnily i rožně, na kterých se dala opéci třeba celá jalovice naráz. Náš drak se ale netoužil na noc nijak přecpávat. Hovězí kýta s bylinkovou omáčkou a mísa brambor mu bohatě stačila. Michal dal přednost pořádné porci těstovin, o které se Theo vyjádřil, že jich je tak na jedno oblíznutí. Měli zde i poměrně ucházející víno, které zde drakům tradičně podávali do dřevěného poháru. On to vlastně byl jednogalonový soudek, jen bez víka, ale draci je měli rádi, protože obručí stažené dřevo bez problémů vydrželo stisk jejich drápů a neklouzalo v tlapě.
Večer příjemně ubíhal a oba přátelé spolu probrali co mohli. Od starostí v práci přes jakousi novou elfskou zpěvačku, až po návrh na zavedení ekologické daně z koní. Theo sice z pochopitelných důvodů koně neměl a ani na něm nikdy neseděl, ale připadalo mu to celé jako nesmysl.
„Uvidíš, že to bude stejná pitomost, jako když zaváděli lovecké lístky pro draky,“ prorokoval.
„Na to si nevzpomínám.“
„Ani nemůžeš. Ono už je to skoro půl století,“ odfrkl drak a mohutně si zavdal z poháru. „Většina draků si je tenkrát nechala udělat, ale nikdo se nikdy neodvážil po mně nějaký chtít. Takže jsme milé lístky uložili do truhly a žádný z draků se už nenamáhal je nějak obnovovat,“ dodal a zašklebil se.
„Ani se nedivím. Když chceš, tak vypadáš dost přesvědčivě.“
Drak se jenom zachechtal. „Díky, ale já to myslel jinak. Naše drápy nejsou nějaký luk anebo puška, které můžeš pytlákovi zabavit. Těch pár chráněných druhů poznám a březí kus ani mládě by nikdo z nás nezakousl, to bychom se sami připravili o potravu. A na kšeft draci neloví, protože mají pořád hlad a žádnému by se to nevyplatilo. Drak je zkrátka drak a potřebuje lovit a myslivci to na rozdíl od úředníků vědí a respektují to.“
„Koukám, tebe je taky lepší šatit než živit,“ pousmál se Michal a dopil sklenku.
„To rozhodně,“ zašklebil se drak. „Což mi připomíná, útrata jde dneska na mně.“
Michal sice něco protestoval, ale byl striktně umlčen. „Dobře, vzdávám se,“ rezignoval po chvíli, dobře znaje paličatost draků. „Ale proč k nám nepřijdeš zase někdy na oběd?“
„No... víš... já... nechtěl jsem nijak otravovat, když teď s Martou čekáte další mládě,“ zarděl se drak.
„Ty troubo, to bude nejdřív až za půl roku. Vždyť se jí zatím ani nezačalo pořádně kulatit bříško. Mimochodem, lidským mláďatům se říká děti.“
„A... já vím,“ podrbal se rozpačitě zadní tlapou na hřbetě drak.
„Takže dohodnuto. Příští neděli tě se ženou čekáme na oběd. Marta tě ráda uvidí a kluk taky. Pořád o tobě mluví. Jen ho prosím tě nenech, aby po tobě pořád lezl a skákal jako posledně.“
„Vždyť jsem ho ani necítil,“ usmál se drak při vzpomínce na dovádějící lidské mládě. „Ale přijdu rád.“
S tím se také pro ten den rozloučili. Theo jen dopil pohár a vyrovnal útratu a Michal ho kousek cesty vyprovodil.
Když drak dorazil domů, svítil měsíc na obloze už dost vysoko. Ale co, je pátek, zítra nikam nevstávám, pomyslel si spokojeně. V měsíčním světle došel až k vyhaslému krbu a sundal z něj petrolejovou lampu. Stačilo do ní jen jemně dýchnout a knot se rozhořel žlutým třepotavým plamenem. V krbu už rozdělávat nebudu, rozhodl se.
Ve světle lampy konečně dopsal dopis pro čičidračici a pustil její poštolku ven. Sovu horského draka poslal bez odpovědi rovnou. Zítra mu pošle svojí sovu se vzkazem. Beztak mu slíbil přinést z práce vyřazené magické krystaly.
Theo si ještě zkoušel v koutě chvíli číst, ale byl už dost unavený a písmenka mu tancovala před očima. Nakonec to vzdal a s hlasitým zívnutím odložil knihu. Poté došel k okenicím, kterými už beztak šel dovnitř jenom chlad, a zavřel je na noc. Nakonec opatrně sfoukl lampu.
„Zatracenej pacholek, ten se má. Marta je hodná ženská a kluk taky. Alespoň není tak sám,“ zívnul nahlas na Michalovu adresu, když zalézal do vystydlého pelechu. Musel si přiznat že pozvání na neděli ho opravdu potěšilo. Přílišná samota není dobrá ani pro draka.
„Možná bych měl zkusit odpovědět na ten inzerát.“