2. kolo maraton 2011: Žertík
Štíhlé, hadu podobné tělo prorazilo vzduch jako šedá střela a prosvištělo těsně nad zemí, jen aby se vzápětí obrátilo k nebi a vystřelilo do chladivé náruče řídkých oblaků. Nebeské vody brázdilo hejno kachen a když se kolem nich mladý drak prořítil, nespokojeně kvákaly.
Zrovna začínalo jaro a v ten den o sobě dávalo pořádně vědět. Teplé sluneční paprsky laskaly zemi a zvaly kvítky krokusů, aby se prodraly na povrch, rozvily a zazářily barvami v celé své kráse. Ani osamělá postavička stojící v trávě a hledící do mraků, cloníc si přitom oči rukou, neunikla hřejivému slunci a jeho dotekům. Teď momentálně se však víc než na sluníčko, kytičky, ptáčky či cokoli jiného soustředila na draka dovádějícího na obloze.
\"Blázen,\" poznamenala postava po chvíli a odhrnula si z čela pramen černobílých vlasů. Aniž by spustila oči z draka poletujícího mezi nadýchanými mraky, vytáhla z kapsy jablko a zakousla se do něj.
Drak po chvíli zanechal svých vzdušných hrátek a zamířil k zemi. Sotvaže se dotknul drápy země, jeho tělo se proměnilo, zmenšilo a ztratilo většinu své elegance. Na místě draka stál mladík s vlasy stejně šedivými, jako byla předtím dračí hříva, a pronikavýma očima. Protáhl se a zamířil k postavě žvýkající jablko.
„Miluju jaro,“ pronesl jakoby mimochodem, zatímco pohledem těkal po svém okolí.
„Vypadáš na to,“ poznamenal Booshi a znovu se zakousl do jablka. Po bradě mu stekla kapka sladké šťávy,
„Co to jíš?“ zajímal se dračí mladík. Od prvního pohledu byl téměř opakem k Booshimu; zatímco Booshi stál docela v klidu a téměř bez zájmu pojídal jablko, Tategamiho pozornost neustále přebíhala od jedné věci ke druhé a jeho tělo bylo neustále napnuté; skoro to vypadalo, že se nedokáže na okamžik přestat hýbat a kdyby se zastavil, stalo by se mu něco zlého. Takovou energii dávalo mladému drakovi jarní slunce.
„Jabko,“ odpověděl Booshi stroze. Na jednom z dlouhých uší se mu usadila moucha, ledabylým mávnutím ruky ji odehnal.
„Jab-ko? O ničem takovém jsem neslyšel.“
„Tos ani nemoh. Rostou docela... daleko. Abych tak řek.“
„Jak chutná?“
Booshi protočil oči v sloup. Tategamiho zvědavost ho místy přiváděla k šílenství, i když zdaleka ne tolik jako jiné věci. Sám se divil, že s ním dobrovolně zůstal sám a ani proti tomu moc neprotestoval. Už toho začínal litovat.
„Ochutnej sám,“ opáčil, vylovil z kapsy kabátu druhé jablko a hodil ho po Tategamim. Drak ho obratně chytil a se zájmem si žlutozelené ovoce prohlížel. Pak do něj kousl; jen lehce, opatrně. Napodruhé už se zakousl pořádně, jako by se té chuti nemohl nabažit. Taková sladkost!
„Víš co, Booshi?“ řekl Tategami po chvíli zamyšleně. „Nakonec nebudeš tak špatný. Popravdě jsem si myslel, že mě nemáš rád.“
„Proč?“
„Kvůli Mangetsu.“
„Ale běž. Jestli kolem tebe vede cesta jejího štěstí, nebudu překážet. Věř nebo ne, záleží mi na ní a pokud jí záleží na tobě, nu… nějak se s tím smířím. Však ty taky nakonec možná nebudeš tak špatný,“ pousmál se Booshi.
„Vážně?“
„Vážně.“
Mladý drak se usmál a bylo to, jako by i jeho obličej rozzářilo slunce. Přiblížil si ruku s jablkem k ústům, jak si chtěl znovu kousnout, ale v půlce pohybu se zarazil. Jako by se zastavil čas - a když se znovu rozběhl, Tategami se celý roztřásl. Oči měl divoce vytřeštěné a u úst se mu objevila bílá bublina, která se zběsile nafukovala a vyfukovala, jak drak zrychleně dýchal. Pak se Tategami změnil ve zmítající se tělo, které mělo tendence se proměnit, ale nemělo dost sil, tělo divoce se třesoucí křečemi a marně lapající po dechu ve strašlivých bolestech.
Booshi to se zájmem pozoroval.
Trvalo to sotva pár vteřin, možná půl minuty - víc určitě ne. Půl minuty stačilo, aby se z mladého draka plného života a síly stalo pomalu chladnoucí tělo v čerstvé jarní trávě. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve.
Booshi téměř bez zájmu ukousl ze svého jablka a líně přešel k ležícímu Tategamimu - nebo tomu, co bylo Tategamim. Obličej mu ztvrdl a změnil se v masku z kamene; oči barvy obsidiánu se pak staly dvěma kousky ledu, ostrého a pichlavého. Špičkou nablýskané černé polobotky šťouchl Booshi do nakousaného ovoce, které drakovi během umírání vypadlo z ruky.
„Apríl, blbečku.“
Zrovna začínalo jaro a v ten den o sobě dávalo pořádně vědět. Teplé sluneční paprsky laskaly zemi a zvaly kvítky krokusů, aby se prodraly na povrch, rozvily a zazářily barvami v celé své kráse. Ani osamělá postavička stojící v trávě a hledící do mraků, cloníc si přitom oči rukou, neunikla hřejivému slunci a jeho dotekům. Teď momentálně se však víc než na sluníčko, kytičky, ptáčky či cokoli jiného soustředila na draka dovádějícího na obloze.
\"Blázen,\" poznamenala postava po chvíli a odhrnula si z čela pramen černobílých vlasů. Aniž by spustila oči z draka poletujícího mezi nadýchanými mraky, vytáhla z kapsy jablko a zakousla se do něj.
Drak po chvíli zanechal svých vzdušných hrátek a zamířil k zemi. Sotvaže se dotknul drápy země, jeho tělo se proměnilo, zmenšilo a ztratilo většinu své elegance. Na místě draka stál mladík s vlasy stejně šedivými, jako byla předtím dračí hříva, a pronikavýma očima. Protáhl se a zamířil k postavě žvýkající jablko.
„Miluju jaro,“ pronesl jakoby mimochodem, zatímco pohledem těkal po svém okolí.
„Vypadáš na to,“ poznamenal Booshi a znovu se zakousl do jablka. Po bradě mu stekla kapka sladké šťávy,
„Co to jíš?“ zajímal se dračí mladík. Od prvního pohledu byl téměř opakem k Booshimu; zatímco Booshi stál docela v klidu a téměř bez zájmu pojídal jablko, Tategamiho pozornost neustále přebíhala od jedné věci ke druhé a jeho tělo bylo neustále napnuté; skoro to vypadalo, že se nedokáže na okamžik přestat hýbat a kdyby se zastavil, stalo by se mu něco zlého. Takovou energii dávalo mladému drakovi jarní slunce.
„Jabko,“ odpověděl Booshi stroze. Na jednom z dlouhých uší se mu usadila moucha, ledabylým mávnutím ruky ji odehnal.
„Jab-ko? O ničem takovém jsem neslyšel.“
„Tos ani nemoh. Rostou docela... daleko. Abych tak řek.“
„Jak chutná?“
Booshi protočil oči v sloup. Tategamiho zvědavost ho místy přiváděla k šílenství, i když zdaleka ne tolik jako jiné věci. Sám se divil, že s ním dobrovolně zůstal sám a ani proti tomu moc neprotestoval. Už toho začínal litovat.
„Ochutnej sám,“ opáčil, vylovil z kapsy kabátu druhé jablko a hodil ho po Tategamim. Drak ho obratně chytil a se zájmem si žlutozelené ovoce prohlížel. Pak do něj kousl; jen lehce, opatrně. Napodruhé už se zakousl pořádně, jako by se té chuti nemohl nabažit. Taková sladkost!
„Víš co, Booshi?“ řekl Tategami po chvíli zamyšleně. „Nakonec nebudeš tak špatný. Popravdě jsem si myslel, že mě nemáš rád.“
„Proč?“
„Kvůli Mangetsu.“
„Ale běž. Jestli kolem tebe vede cesta jejího štěstí, nebudu překážet. Věř nebo ne, záleží mi na ní a pokud jí záleží na tobě, nu… nějak se s tím smířím. Však ty taky nakonec možná nebudeš tak špatný,“ pousmál se Booshi.
„Vážně?“
„Vážně.“
Mladý drak se usmál a bylo to, jako by i jeho obličej rozzářilo slunce. Přiblížil si ruku s jablkem k ústům, jak si chtěl znovu kousnout, ale v půlce pohybu se zarazil. Jako by se zastavil čas - a když se znovu rozběhl, Tategami se celý roztřásl. Oči měl divoce vytřeštěné a u úst se mu objevila bílá bublina, která se zběsile nafukovala a vyfukovala, jak drak zrychleně dýchal. Pak se Tategami změnil ve zmítající se tělo, které mělo tendence se proměnit, ale nemělo dost sil, tělo divoce se třesoucí křečemi a marně lapající po dechu ve strašlivých bolestech.
Booshi to se zájmem pozoroval.
Trvalo to sotva pár vteřin, možná půl minuty - víc určitě ne. Půl minuty stačilo, aby se z mladého draka plného života a síly stalo pomalu chladnoucí tělo v čerstvé jarní trávě. Z koutku úst mu vytékal pramínek krve.
Booshi téměř bez zájmu ukousl ze svého jablka a líně přešel k ležícímu Tategamimu - nebo tomu, co bylo Tategamim. Obličej mu ztvrdl a změnil se v masku z kamene; oči barvy obsidiánu se pak staly dvěma kousky ledu, ostrého a pichlavého. Špičkou nablýskané černé polobotky šťouchl Booshi do nakousaného ovoce, které drakovi během umírání vypadlo z ruky.
„Apríl, blbečku.“