1. kolo maraton 2011: Oregaš
Oregaš znamená oheň.
Ti, kteří nesli jeho sílu, byli vyvolení. Uctívaní. Říkalo se jim gterre dett ketregaš – dračí lidé. Oni vládli ohnivou mocí bájných draků.
Oni byli pýchou našeho lidu.
Pak přišli dilgari a všechny je zabili.
Stála jsem ve stínu a ledabyle se opírala ramenem o studenou stěnu jeskyně. Co chvíli jsem si jazykem přejela rozpraskané rty – zatracená zima! Bolelo to. A taky odvádělo moji pozornost.
Vysoký dozorce právě dokončoval první obhlídku řady čerstvě přivezených vězňů; při každém kroku se švihl krátkým stočeným bičem do stehna, až to mlasklo. Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz; tentokrát to se zimou nemělo nic společného.
Dozorce se otočil a líným krokem se vydal podél řady podruhé.
„Noršagnath!“
Trhla jsem sebou, ale mozek mi vzápětí sdělil, že z téhle strany mi nehrozí nebezpečí; ne, dozorce by mě vážně jménem neoslovoval. Když k tomuto poznatku připojíte ještě ženský hlas, výsledek je nasnadě.
„Zmiz odsud, Agnešo.“
„Neměla bys tu být! Jestli tě přistihnou, že nepracuješ…“
„Tak tebe přistihnou se mnou, jestli hned nevypadneš.“
„Noršagnath…“
„Ticho!“
Pitomá holka; někdo by jí měl vysvětlit, že by mohla přijít k úrazu, jestli se hodně rychle nenaučí držet hubu.
Až jsem se podivila, že mě bez řečí poslechla.
Ve středu jeskyně mezitím dozorce dospěl na druhý konec řady a pomalu, až s teatrální okázalostí se otáčel; průzory v masce se mu leskly. Věděla jsem, že ho ta práce těší, věděla jsem to od chvíle, kdy jsem sama stála v řadě a čekala, zda mu stojím za jediné slovo. Stála – a dodnes se proklínám za úlevu, kterou jsem tenkrát pocítila.
Dozorce dospěl k prvnímu vězni, sotva dospělému chlapci s rozcuchanými světlými vlasy a sjel ho krátkým pohledem. Pak mlčky přešel dál.
První život zmařen.
Druhý a třetí vězeň skončili stejně; ani mě nepřekvapovala jejich tichá smířenost. Ti tvorové tam v řadě byli prázdní, slupky bez života, které čekaly na rozhodnutí, jak dlouho ještě budou umírat.
Teprve u čtvrtého vězně zaznělo z dozorcových úst první slovo.
„Krëgaš.“
Práce.
Budeš umírat pomalu.
Žena o dvě místa vedle se hlasitě rozeštkala. Domyslela jsem si, že ten mladík je její příbuzný, možná syn nebo bratr. Nebo snad milenec? Ona sama neměla šanci na stejný ortel, na to byla příliš slabá už od pohledu. Ten mladík, který byl vyvolen pro službu národu, dokud se i pod ním slabostí nepodlomí nohy, se bude dívat na její smrt v plamenech, dokud se její tělo nerozpadne na jemný popel. Tak to vždycky bylo u nových vězňů; ti, co přežili, se museli dívat na ty, kteří takové štěstí neměli.
Ovšem, štěstí?
Dozorce přeskočil dva vězně a přešel rovnou k ženě. Udeřil ji smotaným bičem do tváře; v řadě bylo zakázáno se projevovat jakýmkoli zvukem.
Znechuceně jsem se odvrátila.
Bylo načase vrátit se k práci.
Kdo chtěl tady v pekle přežít, musel se přizpůsobit. Aspoň naoko. Vybočovat z řady se tu silně nevyplácelo, jakýkoli pojev odporu byl rozmetán v ohni. Kdo trochu hlasitěji mluvil – byl rozmetán v ohni. A když byli dozorci poblíž, bylo lepší nemluvit vůbec.
Čas od času si některý z dozorců, snad z nedostatku zábavy, jednoduše stoupnul za některého z vězňů a několik hodin ho bez přestání pozoroval. Dotyčný vězeň pak musel bez ohlížení tvrdě pracovat, přestávky pro něj neexistovaly, jídlo či spánek také ne, za sebemenší ohlédnutí nebo zpomalení byl odměněn ranou bičem.
Ty svině to někdy vydržely i několik dnů.
Onen vězeň ale většinou ne.
„Ahoj, Noršagnath.“
Bohové!
Netuším, jak jsem to dokázala, ale najednou jsem se ocitla – opět – vedle té dotěrné holky. Nebo ona vedle mě? To je koneckonců fuk.
Přestala jsem kopat a opřela si krumpáč o zem.
„Co tu děláš? Co zase chceš?“
„Já… chtěla jsem ti jen říct, aby sis dávala pozor.“ Úsměv na její tváři zrozený evidentně z čiré radosti, že mě vidí stále ještě živou a zdravou, nahradily vrásky obav. Povzdechla jsem si.
„Před čím zase?“
„Vidíš támhletoho vězně?“
Agneša kývla hlavou k protější stěně jeskyně. Ovšemže jsem ho viděla, toho nešlo přehlédnout. Vysoký, šlachovitý, i když svalů moc nepobral. Když zachytil můj pohled, podíval se na mě – a mně zatrnulo. Jeho oči, bohové, jeho oči! Žhavé jako nitro sopky, jako by mě měly jediným upřenějším pohledem spálit na prach.
Uhnula jsem pohledem.
„Kdo je to?“
Agneša nejdřív trochu vykulila oči, jak ji udivilo, že jsem ji hned neodbyla a dokonce jsem se jí ještě zeptala; teprve po vteřině zaváhání odpověděla: „Nejspíš jeden z těch nových. Noršagnath, on se na tebe dívá – pořád! Je to… zvláštní. Dávej si pozor.“
„Klid, od dávání pozoru mám Orgetha. Ten by tomu hubeňourovi rozlámal všechny kosti v těle, kdyby se na mě pokusil sáhnout.“
„Noršagnath?“
„Hm?“
„Co když má v sobě oregaš?“
Ne že by mě to nenapadlo.
„Agnešo, to je pitomost! Kdyby měl v sobě jen trochu ohně, dilgari by ho už dávno zabili. Všichni gterre dett ketregaš jsou mrtví, zbyli jsme tu jen my – a my musíme pracovat, abychom přežili! Tak popadni krumpáč a věnuj se práci, ne nesmyslům.“
Můj krátký projev byl zakončen ostrým prásknutím biče. Druhá rána už měla dopadnout na naše záda, kdybychom tu první nepochopily – a to my každopádně pochopily.
Kdo totiž neuměl chápat, neuměl v tomhle pekle ani žít.
Přišel večer, jako každý den; a jako každý večer nikdo nemyslel na nic jiného než na ráno. Kráčela jsem průvodem strnulých postav a míjela tváře. Některé byly vyděšené nebo s mokrými cestičkami po slzách na tvářích; to byli ti novější. Většina tváří byla lhostejná a smířená, jejich majitelé se víc než myslícím tvorům podobali odevzdaným zvířatům, která bezduše plní vůli svého pána, než se pod nimi nepodlomí nohy a pán je bez milosti utratí. A když jsem je tak pozorovala, některé z nich tento osud čekal poměrně brzy.
Všechny tváře však měly společné dvě věci; každá z nich do jedné byla ztrhaná vyčerpáním. A ani v jediné se neukázala naděje.
Dotrmácela jsem se do ke stěně jedné z jeskyň, které byly určeny pro přespávání vězňů, a svalila se na lůžko. Věděla jsem, že mě spánek ještě nečeká – od toho mě dělil Orgeth. Ovšem, tady dole nebyli dozorci vězni jediným nebezpečím, a když už jsme u toho, nejen pro ženy. Kdo chtěl přežít, musel si najít silného ochránce – jenže ochránci se muselo platit.
Ticho rozlehnuvší se jeskyní namísto šeptavých hovorů vězňů mě vytrhlo ze zamyšlení. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu; stál u vchodu, přesně jak jsem čekala. Bohové, nemohl počkat pět minut? Nebo deset? Nebo rok?
S útrpným povzdechnutím jsem se zvedla z lůžka a prošla jeskyní, sledována pohledy několika vězňů. Byla v jejich šepotu slyšet závist? Soustrast? Nejspíš bych se nepodivila ani jednomu.
„Zdravíčko, Noršagnath.“
„Nazdar Orgethu.“
Vedl mě do jedné z vedlejších jeskyní, kde už se několik měsíců nekopalo; kdo ví, proč? Dozorci jako by si to jednoho dne jednoduše rozmysleli a vyhnali nás pryč – a nestalo se to poprvé. Jak se zdálo, dnes večer to byl náš cíl; Orgeth si musel dát pěkně záležet, aby ji na dnešek získal. On tu nebyl jediný silný, víme?
Neměla jsem chuť na nějaké dlouhé řeči, sotva jsme vešli bez okolků jsem k Orgethovi přistoupila a zajela mu rukou pod halenu. Chytil mě za zápěstí a přesunul mou ruku níž; neprotestovala jsem. Vzal mě za ramena. Aniž bych se ho přestala dotýkat, nechala jsem se opřít o stěnu jeskyně. V obličeji jsem mu četla chtíč, nedočkavost. Hladově, hrubě mě začal líbat na krk…
V ústí jeskyně někdo stál.
Skoro jsem vykřikla. Orgeth si mého polekaného trhnutí nevšímal, možná ho pokládal za projev vášně, nevím; každopádně pokračoval ve své naveskrze odporné činnosti. Přestal až když jsem cukla.
„Noršagnath…“ Zavrčel na mě. Jako zvíře.
Nebyla jsem s to odpovědět.
Nakonec, ani Orgeth nebyl takový pitomec, aby nepochopil, že se něco děje, když se podíval na můj vyděšený obličej. Sledoval můj pohled a i on spatřil postavu v ústí jeskyně. A i jemu, stejně jako mně, došlo, že tohle není dozorce.
„Hej, co chceš? Tady je plno, takže vypadni!“
Postava neodpověděla, jen udělala jeden krok směrem do jeskyně; směrem k nám. Světlo osamělé louče připevněné na stěně jeskyně mělo konečně možnost dopadnout na cizincovu tvář a ukázat nám ji.
Bohové, jeho oči!
Byl to on, ten nový vězeň, před kterým mě varovala Agneša.
„Dej mi ji.“
Po zádech mi přeběhl mráz; najednou se mi chtělo křičet, křičet a prosit Orgetha. Nedávej mě mu, nenechávej mě v tom, budu s tebou spát celou noc, klidně pět, jenom mě mu nedávej!
Jak se ukázalo – naštěstí i naneštěstí – Orgeth se mě nehodlal jen tak vzdát. Ušklíbl se na cizince a postoupil o krok k němu.
„A když ne?“
„Možnost jsi měl.“
Cizinec se rozkročil a na okamžik to vypadalo, že se mu vznítily vlasy. Ne, vlasy ne – on celý zahořel plamenem, který vyšlehl až ke stropu jeskyně. Plamenem, který pohltil Orgetha a nedal mu ani zakřičet.
Byl to jen okamžik – okamžik, na jehož počátku bylo slovo a na konci popel.
Přistoupil ke mně. Chtěla jsem couvnout, ale nebylo kam; do zad mě tlačila tvrdá skála.
Chytil mě a mrštil se mnou na zem. Vyjekla jsem a pokusila se vstát, ale byl rychlejší; přikoval mě k zemi, spíš pohledem než sevřením rukou, a strhal ze mě oblečení.
Nebránila jsem se.
Nemohla jsem.
Na to jsem se příliš bála.
Ohně.
Znásilnil mě, hnusně, bez výčitek. Celou dobu se mu nepohnul v obličeji jediný sval; byl jako oni, co na tom, že mu chyběla maska? Stroj. A uvnitř oheň.
Pak odešel.
Zůstala jsem ležet mezi studenými kameny v mihotavém světle dohořívající louče. Zůstala jsem ležet hodinu, pak dvě. Věděla jsem, že před ránem se budu muset dostat zpátky k ostatním vězňům; a třeba se i plazit, když bude třeba. Jestli mě tady najdou, zabijí mě – a já chci žít, já chci žít!
Zatím ale můžu ležet. Sama, potrhaná a plná bolesti.
Na druhou stranu, našla jsem si nového ochránce – zaručeně toho nejsilnějšího ze všech.
Svého skvělého, byť trochu vznětlivého milence.
Rozbrečela jsem se.
Ti, kteří nesli jeho sílu, byli vyvolení. Uctívaní. Říkalo se jim gterre dett ketregaš – dračí lidé. Oni vládli ohnivou mocí bájných draků.
Oni byli pýchou našeho lidu.
Pak přišli dilgari a všechny je zabili.
Stála jsem ve stínu a ledabyle se opírala ramenem o studenou stěnu jeskyně. Co chvíli jsem si jazykem přejela rozpraskané rty – zatracená zima! Bolelo to. A taky odvádělo moji pozornost.
Vysoký dozorce právě dokončoval první obhlídku řady čerstvě přivezených vězňů; při každém kroku se švihl krátkým stočeným bičem do stehna, až to mlasklo. Cítila jsem, jak mi po zádech přeběhl mráz; tentokrát to se zimou nemělo nic společného.
Dozorce se otočil a líným krokem se vydal podél řady podruhé.
„Noršagnath!“
Trhla jsem sebou, ale mozek mi vzápětí sdělil, že z téhle strany mi nehrozí nebezpečí; ne, dozorce by mě vážně jménem neoslovoval. Když k tomuto poznatku připojíte ještě ženský hlas, výsledek je nasnadě.
„Zmiz odsud, Agnešo.“
„Neměla bys tu být! Jestli tě přistihnou, že nepracuješ…“
„Tak tebe přistihnou se mnou, jestli hned nevypadneš.“
„Noršagnath…“
„Ticho!“
Pitomá holka; někdo by jí měl vysvětlit, že by mohla přijít k úrazu, jestli se hodně rychle nenaučí držet hubu.
Až jsem se podivila, že mě bez řečí poslechla.
Ve středu jeskyně mezitím dozorce dospěl na druhý konec řady a pomalu, až s teatrální okázalostí se otáčel; průzory v masce se mu leskly. Věděla jsem, že ho ta práce těší, věděla jsem to od chvíle, kdy jsem sama stála v řadě a čekala, zda mu stojím za jediné slovo. Stála – a dodnes se proklínám za úlevu, kterou jsem tenkrát pocítila.
Dozorce dospěl k prvnímu vězni, sotva dospělému chlapci s rozcuchanými světlými vlasy a sjel ho krátkým pohledem. Pak mlčky přešel dál.
První život zmařen.
Druhý a třetí vězeň skončili stejně; ani mě nepřekvapovala jejich tichá smířenost. Ti tvorové tam v řadě byli prázdní, slupky bez života, které čekaly na rozhodnutí, jak dlouho ještě budou umírat.
Teprve u čtvrtého vězně zaznělo z dozorcových úst první slovo.
„Krëgaš.“
Práce.
Budeš umírat pomalu.
Žena o dvě místa vedle se hlasitě rozeštkala. Domyslela jsem si, že ten mladík je její příbuzný, možná syn nebo bratr. Nebo snad milenec? Ona sama neměla šanci na stejný ortel, na to byla příliš slabá už od pohledu. Ten mladík, který byl vyvolen pro službu národu, dokud se i pod ním slabostí nepodlomí nohy, se bude dívat na její smrt v plamenech, dokud se její tělo nerozpadne na jemný popel. Tak to vždycky bylo u nových vězňů; ti, co přežili, se museli dívat na ty, kteří takové štěstí neměli.
Ovšem, štěstí?
Dozorce přeskočil dva vězně a přešel rovnou k ženě. Udeřil ji smotaným bičem do tváře; v řadě bylo zakázáno se projevovat jakýmkoli zvukem.
Znechuceně jsem se odvrátila.
Bylo načase vrátit se k práci.
Kdo chtěl tady v pekle přežít, musel se přizpůsobit. Aspoň naoko. Vybočovat z řady se tu silně nevyplácelo, jakýkoli pojev odporu byl rozmetán v ohni. Kdo trochu hlasitěji mluvil – byl rozmetán v ohni. A když byli dozorci poblíž, bylo lepší nemluvit vůbec.
Čas od času si některý z dozorců, snad z nedostatku zábavy, jednoduše stoupnul za některého z vězňů a několik hodin ho bez přestání pozoroval. Dotyčný vězeň pak musel bez ohlížení tvrdě pracovat, přestávky pro něj neexistovaly, jídlo či spánek také ne, za sebemenší ohlédnutí nebo zpomalení byl odměněn ranou bičem.
Ty svině to někdy vydržely i několik dnů.
Onen vězeň ale většinou ne.
„Ahoj, Noršagnath.“
Bohové!
Netuším, jak jsem to dokázala, ale najednou jsem se ocitla – opět – vedle té dotěrné holky. Nebo ona vedle mě? To je koneckonců fuk.
Přestala jsem kopat a opřela si krumpáč o zem.
„Co tu děláš? Co zase chceš?“
„Já… chtěla jsem ti jen říct, aby sis dávala pozor.“ Úsměv na její tváři zrozený evidentně z čiré radosti, že mě vidí stále ještě živou a zdravou, nahradily vrásky obav. Povzdechla jsem si.
„Před čím zase?“
„Vidíš támhletoho vězně?“
Agneša kývla hlavou k protější stěně jeskyně. Ovšemže jsem ho viděla, toho nešlo přehlédnout. Vysoký, šlachovitý, i když svalů moc nepobral. Když zachytil můj pohled, podíval se na mě – a mně zatrnulo. Jeho oči, bohové, jeho oči! Žhavé jako nitro sopky, jako by mě měly jediným upřenějším pohledem spálit na prach.
Uhnula jsem pohledem.
„Kdo je to?“
Agneša nejdřív trochu vykulila oči, jak ji udivilo, že jsem ji hned neodbyla a dokonce jsem se jí ještě zeptala; teprve po vteřině zaváhání odpověděla: „Nejspíš jeden z těch nových. Noršagnath, on se na tebe dívá – pořád! Je to… zvláštní. Dávej si pozor.“
„Klid, od dávání pozoru mám Orgetha. Ten by tomu hubeňourovi rozlámal všechny kosti v těle, kdyby se na mě pokusil sáhnout.“
„Noršagnath?“
„Hm?“
„Co když má v sobě oregaš?“
Ne že by mě to nenapadlo.
„Agnešo, to je pitomost! Kdyby měl v sobě jen trochu ohně, dilgari by ho už dávno zabili. Všichni gterre dett ketregaš jsou mrtví, zbyli jsme tu jen my – a my musíme pracovat, abychom přežili! Tak popadni krumpáč a věnuj se práci, ne nesmyslům.“
Můj krátký projev byl zakončen ostrým prásknutím biče. Druhá rána už měla dopadnout na naše záda, kdybychom tu první nepochopily – a to my každopádně pochopily.
Kdo totiž neuměl chápat, neuměl v tomhle pekle ani žít.
Přišel večer, jako každý den; a jako každý večer nikdo nemyslel na nic jiného než na ráno. Kráčela jsem průvodem strnulých postav a míjela tváře. Některé byly vyděšené nebo s mokrými cestičkami po slzách na tvářích; to byli ti novější. Většina tváří byla lhostejná a smířená, jejich majitelé se víc než myslícím tvorům podobali odevzdaným zvířatům, která bezduše plní vůli svého pána, než se pod nimi nepodlomí nohy a pán je bez milosti utratí. A když jsem je tak pozorovala, některé z nich tento osud čekal poměrně brzy.
Všechny tváře však měly společné dvě věci; každá z nich do jedné byla ztrhaná vyčerpáním. A ani v jediné se neukázala naděje.
Dotrmácela jsem se do ke stěně jedné z jeskyň, které byly určeny pro přespávání vězňů, a svalila se na lůžko. Věděla jsem, že mě spánek ještě nečeká – od toho mě dělil Orgeth. Ovšem, tady dole nebyli dozorci vězni jediným nebezpečím, a když už jsme u toho, nejen pro ženy. Kdo chtěl přežít, musel si najít silného ochránce – jenže ochránci se muselo platit.
Ticho rozlehnuvší se jeskyní namísto šeptavých hovorů vězňů mě vytrhlo ze zamyšlení. Otevřela jsem oči a zvedla hlavu; stál u vchodu, přesně jak jsem čekala. Bohové, nemohl počkat pět minut? Nebo deset? Nebo rok?
S útrpným povzdechnutím jsem se zvedla z lůžka a prošla jeskyní, sledována pohledy několika vězňů. Byla v jejich šepotu slyšet závist? Soustrast? Nejspíš bych se nepodivila ani jednomu.
„Zdravíčko, Noršagnath.“
„Nazdar Orgethu.“
Vedl mě do jedné z vedlejších jeskyní, kde už se několik měsíců nekopalo; kdo ví, proč? Dozorci jako by si to jednoho dne jednoduše rozmysleli a vyhnali nás pryč – a nestalo se to poprvé. Jak se zdálo, dnes večer to byl náš cíl; Orgeth si musel dát pěkně záležet, aby ji na dnešek získal. On tu nebyl jediný silný, víme?
Neměla jsem chuť na nějaké dlouhé řeči, sotva jsme vešli bez okolků jsem k Orgethovi přistoupila a zajela mu rukou pod halenu. Chytil mě za zápěstí a přesunul mou ruku níž; neprotestovala jsem. Vzal mě za ramena. Aniž bych se ho přestala dotýkat, nechala jsem se opřít o stěnu jeskyně. V obličeji jsem mu četla chtíč, nedočkavost. Hladově, hrubě mě začal líbat na krk…
V ústí jeskyně někdo stál.
Skoro jsem vykřikla. Orgeth si mého polekaného trhnutí nevšímal, možná ho pokládal za projev vášně, nevím; každopádně pokračoval ve své naveskrze odporné činnosti. Přestal až když jsem cukla.
„Noršagnath…“ Zavrčel na mě. Jako zvíře.
Nebyla jsem s to odpovědět.
Nakonec, ani Orgeth nebyl takový pitomec, aby nepochopil, že se něco děje, když se podíval na můj vyděšený obličej. Sledoval můj pohled a i on spatřil postavu v ústí jeskyně. A i jemu, stejně jako mně, došlo, že tohle není dozorce.
„Hej, co chceš? Tady je plno, takže vypadni!“
Postava neodpověděla, jen udělala jeden krok směrem do jeskyně; směrem k nám. Světlo osamělé louče připevněné na stěně jeskyně mělo konečně možnost dopadnout na cizincovu tvář a ukázat nám ji.
Bohové, jeho oči!
Byl to on, ten nový vězeň, před kterým mě varovala Agneša.
„Dej mi ji.“
Po zádech mi přeběhl mráz; najednou se mi chtělo křičet, křičet a prosit Orgetha. Nedávej mě mu, nenechávej mě v tom, budu s tebou spát celou noc, klidně pět, jenom mě mu nedávej!
Jak se ukázalo – naštěstí i naneštěstí – Orgeth se mě nehodlal jen tak vzdát. Ušklíbl se na cizince a postoupil o krok k němu.
„A když ne?“
„Možnost jsi měl.“
Cizinec se rozkročil a na okamžik to vypadalo, že se mu vznítily vlasy. Ne, vlasy ne – on celý zahořel plamenem, který vyšlehl až ke stropu jeskyně. Plamenem, který pohltil Orgetha a nedal mu ani zakřičet.
Byl to jen okamžik – okamžik, na jehož počátku bylo slovo a na konci popel.
Přistoupil ke mně. Chtěla jsem couvnout, ale nebylo kam; do zad mě tlačila tvrdá skála.
Chytil mě a mrštil se mnou na zem. Vyjekla jsem a pokusila se vstát, ale byl rychlejší; přikoval mě k zemi, spíš pohledem než sevřením rukou, a strhal ze mě oblečení.
Nebránila jsem se.
Nemohla jsem.
Na to jsem se příliš bála.
Ohně.
Znásilnil mě, hnusně, bez výčitek. Celou dobu se mu nepohnul v obličeji jediný sval; byl jako oni, co na tom, že mu chyběla maska? Stroj. A uvnitř oheň.
Pak odešel.
Zůstala jsem ležet mezi studenými kameny v mihotavém světle dohořívající louče. Zůstala jsem ležet hodinu, pak dvě. Věděla jsem, že před ránem se budu muset dostat zpátky k ostatním vězňům; a třeba se i plazit, když bude třeba. Jestli mě tady najdou, zabijí mě – a já chci žít, já chci žít!
Zatím ale můžu ležet. Sama, potrhaná a plná bolesti.
Na druhou stranu, našla jsem si nového ochránce – zaručeně toho nejsilnějšího ze všech.
Svého skvělého, byť trochu vznětlivého milence.
Rozbrečela jsem se.