Pokračování...
Řekla mi, že mám přijít za tři dny. Pochybovala jsem, jestli dělám správně, ale nakonec jsem se k jeskyni vydala. Nemůžu to vysvětlit, prostě mě tam něco táhlo. Čekala jsem tam skoro celý den, ale Argó se ani neukázala. A já už jsem se tam nikdy nevrátila.
Po pár týdnech od našeho setkání jsem si začala myslet, že to byl vlastně jen sen. Copak by něco takového mohlo být skutečné? Lepší vysvětlení bylo, že jsem v jeskyni usla a všechno se mi jen zdálo. Vždyť draci jsou jen v pohádkách!
Uplynulo několik let. Pár věcí se změnilo. Začala jsem chodit na místní gymnázium a dokonce jsem si našla přátele. Před Petrem už jsem neutíkala do jeskyně, ale do hospody. Ani nevím jestli jsem byla šťastná. Poslední dva roky mi splývají v jedné nekonečné točící se skvrně, ze které vystupují jen jednotlivé, ty nejsilnější, vzpomínky. Ano, vlastně to bylo fajn. Konečně jsem začala poznávat lidi. Občas jsem z různých lidí byla nadšená, z jiných znechucená, někdy všechny dohromady, ale většinou mi to bylo spíš jedno. Měla jsem přátele. Byla jsem jednou z davu a zároveň jsem neztrácela svou individualitu.
Nejradši jsem chodila do Baru. Je to zvláštní místo s naprosto specifickou atmosférou. Když tam člověk přijde poprvé, asi se vyděsí. Ale už po pár návštěvách si tam připadá jako doma. Nejhezčí na něm je, že kdykoliv tam přijdete je tam někdo známý, kdo Vás rád vidí. Chodila jsem tam ráda protože jsem si tam nepřipadala tak strašně sama.
V pátek jsem tam měla jako obvykle sraz s kamarády. Přišla jsem o hodinu dřív, protože se to doma už nedalo vydržet. Objednala jsem si pivo a sedla do našeho oblíbeného boxu. Moc lidí tam ještě nebylo. Po chvíli přišel kamarád a sedl si ke mě. Venku bylo hezky, tak jsme dopili a šli se projít. Automaticky jsem zamířila ke svému oblíbenému lesu, i když už jsem tam dva roky nebyla. Pomalu se stmívalo a my jsme se čím dál víc blížili k jeskyni.
"Víš, vlastně jsem si s tebou chtěl už dlouho o samotě promluvit," řekl po chvilce kamarád. Ale já jsem ho v té chvíli neposlouchala. Došli jsme přímo před jeskyni a mě zavalila vlna vzpomínek na Argó i na to jak jsem na ni zbytečně čekala. A uvědomila jsem si, že jsou to přesně dva roky co se mi o ní zdálo.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" obvinil mě po chvilce monologu, když mu bylo zřejmé, že se vůbec nesoustředím na to co mi říká.
"Promiň, trochu jsem se zamyslela. Dlouho jsem tu nebyla. Co jsi říkal?"
"Právě jsem ti vyznal lásku," řekl trochu ukřivděně.
"Cože?" bylo to jediné na co jsem se v tu chvíli zmohla.
"Už dlouho jsem se ti to snažil naznačit, ale..."
"Co ale?"
"Nevěděl jsem jestli bych u tebe měl šanci," dopověděl nakousnutou větu. V té chvíli jsem se od něj otočila a zahlédla jsem, jak se mezi stromy pohybuje nějaký rychlý stín. Vyděsilo mě to.
"Musíme rychle odsud. Mezi těmi stromy něco je," řekla jsem mu.
Bylo na něm vidět, že mi nevěří a že si myslí že se ho chci jen zbavit.
"Ne! Počkej. To není všechno!" Stiskl mi silně obě paže a snažil se mě políbit. Vykřikla jsem strachy. Z něj, z temného lesa, z příznačného stínu mezi stromy. Ještě než stačil výkřik doznít, zpoza nejbližšího stromu vyskočil obrovský černý vlk. Kamarád se tak lekl, že mě od sebe odstrčil a já jsem padla těsně před ústí jeskyně do suchého listí, které naštěstí aspoň trochu zbrzdilo můj pád. Vlk pomalu došel mezi mě a kamaráda a přitom vrčel. Po chvíli stál přímo naproti němu, díval se mu do očí a cenil tesáky. Kamarád ten pohled žlutých očí nevydržel a utekl. Na mě se ani neohlédl. Zůstala jsem sama a bezmocná jsem ležela na listí. Dokud byl ke mě vlk otočený tak, že mě neviděl, uvažovala jsem že zalezu do jeskyně. Ale než jsem se stačila jen pohnout, vlk se otočil. Zavřela jsem oči a čekala, až na mě skočí a rozsápe mi hrdlo. Ale nic takového se nestalo. Jen jsem ucítila horký dech na své tváři. A uslyšela jsem: "To je ona!" Ale ty slova zněly nějak špatně. Vůbec se neobtěžovaly projít ušima, ale rovnou se mi vynořily v hlavě. Pak jsem zaslechla zdušený mužský výkřik a něco jako sténání. To už znělo správně. Zvuk prošel uchem a zvukovodem, až do mozku. Po chvíli nerozhodného váhání a hlavně strašného strachu jsem pomalu otevřela oči. Přede mnou už nestál vrčící černý vlk, ale mladý vysoký muž. A mohla bych taky dodat, že byl úplně nahý. Ale to nebylo to, co mě na něm zarazilo nejvíc. Byly to jeho oči. Žluté oči vlka.
"Můžeš se prosím otočit? Nerad se před dámou producíruju nahý. V jeskyni mám oblečení. Chvíli počkej."
I kdyby mě v té chvíli napadlo vůbec utéct, nemohla jsem se překvapením ani pohnout. A než jsem se stihla vzpamatovat, byl zpátky. Naštěstí už oblečený.
"Vítej, métima Elda. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Křičela jsi a já jsem myslel, že ti ten chlapec chce ublížit," promluvil na mě.
"K-kdo j-jsi?" zakoktala jsem.
"Jsem tvůj strážce a ochránce, Elda."
"Já nepotřebuju ochránce. Jak ses tu vzal? Co jsi zač? Jak se jmenuješ?"
Když jsem se nadechovala k další otázce s klidem mi skočil do řeči.
"Blíží se časy kdy ochranu budeš potřebovat. A nejsou daleko. Mé jméno ti ještě nemohu říct. Musíš se je dozvědět od jiných. Stejně jako to proč tu jsem. Ale něco ti říct můžu. Ptala ses co jsem zač. Jsem vlkodlak. Ale ty se mě nemusíš bát. Zavázal jsem se svým životem, že tě budu chránit. A ten závazek mám vytetovaný na kůži a navěky v mém srdci."
Naklonil hlavu jako by něčemu naslouchal. Snažila jsem se poslouchat taky, ale nic jsem neslyšela. Až po chvíli ke mě dolehl tichý zvuk křídel. Muž, vlk, vlkodlak nebo co k čertu byl zač, se usmál.
"Myslím, že právě přiléta někdo kdo ti všechno vysvětlí." Ukázal někam za mou hlavu.
Otočila jsem se a uviděla jsem jak mezi stromy pomahlu dosedá Argó. A stejně jako když jsem ji uviděla poprvé, jsem omdlela.
Po pár týdnech od našeho setkání jsem si začala myslet, že to byl vlastně jen sen. Copak by něco takového mohlo být skutečné? Lepší vysvětlení bylo, že jsem v jeskyni usla a všechno se mi jen zdálo. Vždyť draci jsou jen v pohádkách!
Uplynulo několik let. Pár věcí se změnilo. Začala jsem chodit na místní gymnázium a dokonce jsem si našla přátele. Před Petrem už jsem neutíkala do jeskyně, ale do hospody. Ani nevím jestli jsem byla šťastná. Poslední dva roky mi splývají v jedné nekonečné točící se skvrně, ze které vystupují jen jednotlivé, ty nejsilnější, vzpomínky. Ano, vlastně to bylo fajn. Konečně jsem začala poznávat lidi. Občas jsem z různých lidí byla nadšená, z jiných znechucená, někdy všechny dohromady, ale většinou mi to bylo spíš jedno. Měla jsem přátele. Byla jsem jednou z davu a zároveň jsem neztrácela svou individualitu.
Nejradši jsem chodila do Baru. Je to zvláštní místo s naprosto specifickou atmosférou. Když tam člověk přijde poprvé, asi se vyděsí. Ale už po pár návštěvách si tam připadá jako doma. Nejhezčí na něm je, že kdykoliv tam přijdete je tam někdo známý, kdo Vás rád vidí. Chodila jsem tam ráda protože jsem si tam nepřipadala tak strašně sama.
V pátek jsem tam měla jako obvykle sraz s kamarády. Přišla jsem o hodinu dřív, protože se to doma už nedalo vydržet. Objednala jsem si pivo a sedla do našeho oblíbeného boxu. Moc lidí tam ještě nebylo. Po chvíli přišel kamarád a sedl si ke mě. Venku bylo hezky, tak jsme dopili a šli se projít. Automaticky jsem zamířila ke svému oblíbenému lesu, i když už jsem tam dva roky nebyla. Pomalu se stmívalo a my jsme se čím dál víc blížili k jeskyni.
"Víš, vlastně jsem si s tebou chtěl už dlouho o samotě promluvit," řekl po chvilce kamarád. Ale já jsem ho v té chvíli neposlouchala. Došli jsme přímo před jeskyni a mě zavalila vlna vzpomínek na Argó i na to jak jsem na ni zbytečně čekala. A uvědomila jsem si, že jsou to přesně dva roky co se mi o ní zdálo.
"Ty mě vůbec neposloucháš!" obvinil mě po chvilce monologu, když mu bylo zřejmé, že se vůbec nesoustředím na to co mi říká.
"Promiň, trochu jsem se zamyslela. Dlouho jsem tu nebyla. Co jsi říkal?"
"Právě jsem ti vyznal lásku," řekl trochu ukřivděně.
"Cože?" bylo to jediné na co jsem se v tu chvíli zmohla.
"Už dlouho jsem se ti to snažil naznačit, ale..."
"Co ale?"
"Nevěděl jsem jestli bych u tebe měl šanci," dopověděl nakousnutou větu. V té chvíli jsem se od něj otočila a zahlédla jsem, jak se mezi stromy pohybuje nějaký rychlý stín. Vyděsilo mě to.
"Musíme rychle odsud. Mezi těmi stromy něco je," řekla jsem mu.
Bylo na něm vidět, že mi nevěří a že si myslí že se ho chci jen zbavit.
"Ne! Počkej. To není všechno!" Stiskl mi silně obě paže a snažil se mě políbit. Vykřikla jsem strachy. Z něj, z temného lesa, z příznačného stínu mezi stromy. Ještě než stačil výkřik doznít, zpoza nejbližšího stromu vyskočil obrovský černý vlk. Kamarád se tak lekl, že mě od sebe odstrčil a já jsem padla těsně před ústí jeskyně do suchého listí, které naštěstí aspoň trochu zbrzdilo můj pád. Vlk pomalu došel mezi mě a kamaráda a přitom vrčel. Po chvíli stál přímo naproti němu, díval se mu do očí a cenil tesáky. Kamarád ten pohled žlutých očí nevydržel a utekl. Na mě se ani neohlédl. Zůstala jsem sama a bezmocná jsem ležela na listí. Dokud byl ke mě vlk otočený tak, že mě neviděl, uvažovala jsem že zalezu do jeskyně. Ale než jsem se stačila jen pohnout, vlk se otočil. Zavřela jsem oči a čekala, až na mě skočí a rozsápe mi hrdlo. Ale nic takového se nestalo. Jen jsem ucítila horký dech na své tváři. A uslyšela jsem: "To je ona!" Ale ty slova zněly nějak špatně. Vůbec se neobtěžovaly projít ušima, ale rovnou se mi vynořily v hlavě. Pak jsem zaslechla zdušený mužský výkřik a něco jako sténání. To už znělo správně. Zvuk prošel uchem a zvukovodem, až do mozku. Po chvíli nerozhodného váhání a hlavně strašného strachu jsem pomalu otevřela oči. Přede mnou už nestál vrčící černý vlk, ale mladý vysoký muž. A mohla bych taky dodat, že byl úplně nahý. Ale to nebylo to, co mě na něm zarazilo nejvíc. Byly to jeho oči. Žluté oči vlka.
"Můžeš se prosím otočit? Nerad se před dámou producíruju nahý. V jeskyni mám oblečení. Chvíli počkej."
I kdyby mě v té chvíli napadlo vůbec utéct, nemohla jsem se překvapením ani pohnout. A než jsem se stihla vzpamatovat, byl zpátky. Naštěstí už oblečený.
"Vítej, métima Elda. Omlouvám se, jestli jsem tě vyděsil. Křičela jsi a já jsem myslel, že ti ten chlapec chce ublížit," promluvil na mě.
"K-kdo j-jsi?" zakoktala jsem.
"Jsem tvůj strážce a ochránce, Elda."
"Já nepotřebuju ochránce. Jak ses tu vzal? Co jsi zač? Jak se jmenuješ?"
Když jsem se nadechovala k další otázce s klidem mi skočil do řeči.
"Blíží se časy kdy ochranu budeš potřebovat. A nejsou daleko. Mé jméno ti ještě nemohu říct. Musíš se je dozvědět od jiných. Stejně jako to proč tu jsem. Ale něco ti říct můžu. Ptala ses co jsem zač. Jsem vlkodlak. Ale ty se mě nemusíš bát. Zavázal jsem se svým životem, že tě budu chránit. A ten závazek mám vytetovaný na kůži a navěky v mém srdci."
Naklonil hlavu jako by něčemu naslouchal. Snažila jsem se poslouchat taky, ale nic jsem neslyšela. Až po chvíli ke mě dolehl tichý zvuk křídel. Muž, vlk, vlkodlak nebo co k čertu byl zač, se usmál.
"Myslím, že právě přiléta někdo kdo ti všechno vysvětlí." Ukázal někam za mou hlavu.
Otočila jsem se a uviděla jsem jak mezi stromy pomahlu dosedá Argó. A stejně jako když jsem ji uviděla poprvé, jsem omdlela.