Sliby drakům I.
Křik. Dusot kopyt. S hrůzou utíkám po prašné cestě jako splašený kůň. Strachy se mi dělá mdlo, do stehen mě chytá křeč, ale nepolevuji a naopak ještě zrychlím. Vím co by mě čekalo, kdyby mě chytili a mám jedno veliké štěstí. Ve výhledu mi sice brání stromy, přesto však už vidím dravou řeku Saenol. Vede přes ni široký most, ale já nemám v úmyslu ho přejít.
Dobíhám k řece. Teprve teď si dovolím kratičké ohlédnutí. Jsou už jen kousek za mnou.
Na nic nečekám a vběhnu do prudkého toku řeky. Vody je tu sotva po pas, ale proud mi podrazí nohy, zmáčím se celá a pořádně si loknu vody. Řeka se dere pořád dál a táhne mě sebou. Kolem se míhá krajina. Voda tu už neteče lesem nýbrž loukou a blíží se k lidské vesnici.
Osada má asi deset domů po obou stranách řeky. Spojuje ji uzoulinká lávka. Nějaký kluk na ní stojí, ječí jak pominutý a ukazuje na mě. Vedle mě dopadne první kámen. Lidé a elfové se zkrátka nemají rádi.
Další vesničan už má lepší mušku. Šutr mě trefí do ramene takovou silou, že málem bolestí omdlím. Zacpu si nos, potopím se. Proplouvám pod lávkou. Sotva se však vynořím, někdo mě trefí drnem do hlavy tak, že druhou chytnu a břeh. Já se tu vážně utopím. To je poslední věc, co mě napadne. Další rány už necítím.
***
Někdo mi buší do prsou. Zakuckám se a začnu vykašlávat říční vodu. Muže klečícího kousek ode mne ani nevnímám. Sotva přestanu prskat, znovu mě položí jemným, ale nesmlouvavým pohybem do trávy.
„Kdo jsi?“ zeptám se, ale je to dost zbytečná otázka, maximálně kdybych chtěla znát nějaké hodně složité jméno. I podle vzhledu poznám že je horský. Horští jsou rasa žijící daleko na severu, až v Krkavčím pohoří. Jsou vysocí, rozložití, silní a odolní, ale dost uzavření a sem na jih, co já vím, se nikdy žádný nevydal. To elfové se táhli až k nim.
Znovu si ho pozorně prohlédnu. Má černé vlasy spletené do copu, který mu splývá až k pasu, opálenou, větrem ošlehanou kůži a hluboké hnědé oči. Oblečený je jen v nohavicích, na zádech má meč. Ani mě neudiví, že ho má na zádech, je hodně dlouhý a kdyby si ho pověsil k pasu, bude o něj zakopávat.
Usměje se: „Astair es Raigou uh Feirain Kapfain, ale říká se mi jen Astair. Jak se jmenuješ ty? Pokud ti můžu doporučit, ještě chvíli lež, málem ses utopila,“ dodá, když si všimne, že chci opět zkusit vstát. I když je mi to trochu proti srsti, poslechnu ho.
„Jsem Neatha.“
Ticho.
„A dál?“ zeptá se. Nedivím se. Elfská jména sice nejsou tak dlouhá, ale dodávají se přinejmenším jméno rodičů. Ne u mě.
Neochotně tedy doplním „Odsouzená.“
„Aha,“ poznamená jen a zase je několik minut ticho. Přemýšlím co říct, ale v hlavě mám vygumováno.
Astair se dívá do hučícího proudu řeky. Saenol se tu lomí v ostré zatáčce a kousek od nás voda padá ve vysokém vodopádu. Kdo by si myslel že jih je rovinatý, spletl by se. S Krkavčím pohořím se srovnávat nedá, ale pláň by to hledal jen blázen.
„Ty jsi na útěku, viď?“
Zarazím se, ale nakonec kývnu. Stejně mu to musí být jasné.
„A kam máš namířeno? Tady zůstat nemůžeš, zprávy se mezi lidmi rychle roznesou. I ty elfské.“
„Já nevím. Asi někam, kde jsou k elfům tolerantnější.“
„Nechce se ti na sever?“
Překvapeně se na něj podívám „A kam až? Sever je, alespoň mezi elfy, hodně obecný pojem.“
„Vím, elfové tady na jihu a vlastně lidi taky označují za sever i Tůňky a Postraví, přestože ty jsou z hlediska známého světa hodně na jihu. Ale já mám na mysli opravdový sever, Neatho, Lesozem, Krkavčí pohoří a Sněžné hory. Naskatru a Valerain. Protože já jdu domů a klidně tě vezmu kus cesty sebou, i když potom už si budeš muset nejspíš poradit sama.“
Zvednu k němu oči. Zřejmě svou nabídku myslí vážně. Na sever… přemýšlím jen chvilku. A potom kývnu.
***
„Astaire, proč jsi vlastně opustil hory? Myslela jsem, že horští nejsou zrovna cestovatelé,“ jdeme po cestičce velice řídkým listnatým lesem k severu. Musíme jít za sebou a mě už omrzelo potichu koukat na Astairovy lopatky.
Nedá najevo, že mě slyšel, ale po chvilce odpoví „Každý jsme nějaký.“
A zase je ticho.
***
Se stmíváním už sotva šlapu, Astair chodí rychle a dlouhými kroky, ale snažím se, aby na mně nebyla únava moc vidět. Zastavíme až s absolutní tmou. Můj málomluvný společník mi podá cosi k jídlu, ale ani když to žvýkám, nepoznám, co to vlastně je. Příliš se o to nestarám, mám jiný problém. Astair zřejmě není zvyklý rozdělávat oheň a vzhledem k tomu, že už není léto, bývá v noci zima. Nevím co udělat. Oblečení už mám sice víceméně suché, ale co je mi platné, když se nehýbu a je chladno. Nakonec mi stejně nezbude nic jiného.
„Astaire, můžu rozdělat oheň?“
„Ne, zbytečně by na nás upozorňoval. Tobě je zima?
„Hm.“
„Zatraceně, na to jsem vůbec nepomyslel. Počkej chvilku,“ zvedne se a z trávy, kam si prve lehnul a začne se přehrabovat ve svojí brašně „Mám ho. Je sice trochu roztrhanej, ale nic lepšího mě nenapadá. Chytej,“ na kolena mi dopadne jakási látka. Když ji ohmatám, zjistím, že je to plášť, těžký a podšitý kožešinou nějakého zvířete. Poděkuji a zabalím se do něj. Navzdory únavě dlouho nemůžu usnout a tak jen koukám na hvězdy a přemýšlím.
***
Probudím se jak jsem zvyklá. Dvě hodiny před svítáním. Tedy přibližně, ale to je stejně jedno. Potichoučku se zvednu. Astair ještě spí a já se odplížím nepozorovaně z tábora pryč. Sallya tu přece někde být musí.
Sotva jsem dost daleko, rozeběhnu se. Běžím co nejdál, ale tak, abych se stihla včas vrátit. Už jsem i mimo dohled a tak co nejtišeji zakřičím jako drak. I přesto se to rozléhá a já se bojím, aby se Astair nevzbudil. „Sallyo!“
„Tady jsem, maličká.“ Na draky drobná, ale i tak asi desetimetrová dračice se snese vedle mne. Sallya je měňavec, tedy umí měnit svoji barvu podle okolí, ale když to zrovna nedělá, je žlutá jako roztavené zlato. Teď ji však vůbec nevidím, splynula s nocí tak dokonale, že bych do ní klidně mohla vrazit a ani v tu chvíli nevědět, že to není neviditelná zeď, ale drak. Cítím ji jen pomocí magie.
„Přišla jsem se rozloučit.“ Dračí řeč je složitá, ale po tolika letech už ji umím dokonale a nenutím Sallyu používat obecný jazyk, který je pro ni neskutečně namáhavý.
„Já vím.“
„A taky víš, že nechci, viď?“
Nestydím se za slzy, ani Sallya ne, i když ty její tu pomalu začínají dělat potůček. Stojíme tu ve velmi zvláštním obětí a já vím, že se musím co nejdřív vrátit. A přece nejsem schopná říct sbohem a jít.
Nevím jak dlouho jsme tam plakaly, ale při běhu k Astairovi jen těsně zvítězím nad svítáním. Ani tiché plížení mi však není nic platné. Sotva si chci rychle znovu lehnout, srazí mě Astair do trávy. Na krku mě zastudí chladný a ostrý kov.
„Ani se nehni.“
Ztuhnu „Astaire to jsem přece já, Neatha.“
„Poznal jsem tě. Kdes k sakru byla tak dlouho? Neslyšelas dračí křik?“ čepel mi z krku nezmizí. Mlčím. Nemůžu mu přece vykládat, že se přátelím z draky a že tu nevolal žádný drak, jen já. „No?“
Nenapadá mě žádná dobrá výmluva a tak mlčím. Ticho je nesnesitelné. Astair mě svou vahou dusí, ale já se nesnažím přelehnout si. Tohle se nemělo stát. Nechci se s ním prát, jenže taky nechci volat na pomoc Sallyu, která by ho určitě zabila.
„Neatho vnímáš mě vůbec?“
„Jsem snad tvůj vězeň?“ zoufale se snažím nějak se mu vykroutit, ale přitlačené ostří, mě upozorní, abych neblbla. A na horské elfská magie nestačí.
„Tak podívej, ty oslice, sice jsem tě vzal sebou, ale nemám rád tajemství. Takže mi to buď řekni nebo si mezi zdejšími pro mě za mě chcípni.“
Kdybych mohla, sklopím hlavu „Promiň Astaire, ale to druhé. Tohle ti říct prostě nemůžu.“
Chvíli se ani jeden z nás nepohne. Potom mi zmizí čepel z krku a Astair vstane. Zvednu se taky. Proti němu však stejně vypadám jako dítě. Jako malé, umíněné dítě „Vtom případě sbohem Neatho.“
Chci taky něco říct, ale než to stihnu, je z něj jen malá postavička, mířící k severu. Tam, kam jsem měla jít s ním.
„Ať tě bohové provázejí Astaire,“ zašeptám. Až dlouho potom se pohnu a vydám se po jeho stopách. Lepší vědět kam jdu, než bezcílně bloudit.
***
O více než rok později obsluhuji v jedné z mnoha krčem v Lesozemi, malém knížectví choulícím se u paty Krkavčího pohoří. Astairovu stopu jsem ztratila už v Tůňkách, prostě šel moc rychle a já si musela na cestě poradit už úplně sama. Když jsem šla za ním měla jsem směr, ale bez něj… Nakonec jsem se na cestu až tak vysoko na sever doptala, ale do hor se vléct nechci a tam už bych těžko přežila za pomoci šípů, ukradeného luku a nejslabší magie, jaká snad existuje. Dřív mi zapálení svíčky myslí připadalo jako největší zázrak a ohnivé koule byly jen pohádkou. Dnes už vím, že elfové jsou hodně mizerní magici a ještě horší bojovníci.
Dnešní večer je jako každý jiný, dokud do lokálu nevstoupí partička skřetů. Tady to není nic nezvyklého, po Lesozemi se potuluje všechno od lidí po mantichory a spousta z toho spolu celkem dobře vychází. I pár horských jsem tu už viděla, ale proti ostatním, nelidským hostům je jich jen velmi málo.
„Hej, špičatoušatá, přines pivo pro všechny!“ zakřičí jeden z nich. No, jedna rasa tu přeci jen není. Elfové. Beze slova ho poslechnu a rychle skřety přepočítám. Je jich devět. Trochu moc, musím jít čepovat dvakrát, tolik korbelů najednou nepoberu.
Obvykle neposlouchám, co si hosti povídají a nechávám to splynout do jednoho šumu, ale zelení skřeti jsou nezvykle hlasití a každá druhá objednávka je pivo k jejich stolu. Něco slaví.
„Říkám vám, že to zvládnem, ani ten pitomej, legendární Astair nás nezastaví. Považte, že nás jsou tři stovky a jich sotva sto padesát, navíc je překvapíme.“ Při Astairově jméně sebou cuknu, ale snažím se ovládat a rozdám těch pět korbelů, co skřetům právě nesu. Nijak je to neruší a pokračují v hovoru.
„Možná Kagu, ale jak si můžeš být tak jistý? Uvědom si, že to není jen tak ledajaká osada horských. Nirrak střeží nejen vstup do Krkavčích hor, ty jsou horským ukradený, ale hlavně je to jediná cesta do Naskatry, rodnýho území celý tý jejich prohnilý rasy. Žijí tam jen ti nejlepší bojovníci, Nejen Astair, ale i Rastha a Fistuelan, navíc pokud vím, tam nyní pobývá Hirast se svou ženou – Zerou, a na ty je potřeba dát si sakra pozor. To je hodně dobrá dvojka. A nedávno se tam objevila i Stajna.“
Stoupnu si kousek od nich a dělám, jakože si upravuji sukni. Vůbec mě
nevnímají a skřet zvaný Kag vypije jedním douškem půlku piva a pokračuje „Ani Hirast se Zerou se neubrání dvacítce skřetů. A nevěřím, že by velitel udělal takovou chybu a nedal si na ty dva pozor. Víš že docela chápu, tvou přezdívku, Špatný Zvěstovateli? Héj, další pivo!“
Čepuji jak nejrychleji umím, ale vlastně to ani není třeba. Skřeti mluví tak nahlas, že je slyším i na druhé straně hospody, která se s postupujícím večerem pomalu vyprazdňuje.
„A kolikrát se mé špatné předpovědi vyplnily, co?“ Špatný Zvěstovatel, zjevně odpověď ani nečeká a pokračuje „Nepamatuješ na bitvu po Černou horou? Všichni předem slavili vítězství, nikdo mě neposlouchal, a většina jich pomřela. Sakra, vždyť to byla jedna z našich největších porážek!“ bouchne pěstí do stolu.
Jeden ze skřetů se zamíchá do hádky. Rozvážně praví: „Můžeš mít pravdu Zvěstovateli, ale tehdy přišly trpaslíkům nečekaně posily.“
„A jak víš, že těm zmetkům z hor nepřijdou!“ Špatný Zvěstovatel už je tak rozzlobený, že místo stolu, praští do svého souseda, evidentně hodně mladého skřeta, který si nemůže moc vyskakovat. Jediné, co po Zvěstovateli vrhne, je naštvaný pohled.
„I kdyby přišly,“ pře se dál Kag „bude jich málo. Horští se nikdy nepohybují po Naskatře ve větším počtu.“
Ten, co kecal do jejich hovoru už předtím, se znovu ozve: „Kag má pravdu, kdysi jsem o tom slyšel. Je to nějaká stará kletba, kterou na horské uvalili draci.“
„Povídačka,“ odfrkne si Zvěstovatel, ale jeden z dosud mlčících skřetů zavrtí hlavou: „Taky ten příběh znám, vyprávěl mi ho sám velitel. Je to prej i v Kalušské kronice. Každý děcko ví, že na většině Krkavčích hor žijou draci. Vlastně všude, jen v Naskatře ne. Co ale už každý neví, je, že z Naskatry nejsou jenom horští, je to i místo, kde žili první draci. Jenže někdy před dvě stě lety se nějak spolu horští a draci strašně porafali a začala válka. Je jasné, že draci, kteří byli proti horským ve výhodě jak počtem, tak silou, vítězili. Jenže horští to nevzdali.“
„A co bylo dál?“
„No to je právě ten problém. V Kalušské kronice chybí některé stránky a tady jich chybí pět. Z konce pověsti vyplívá jen to, že horští drakům vzali něco strašlivě cenného a řekli, že to zničí, pokud draci Naskatru neopustí a už nikdy se do ní nevrátí. Drakům se sice nechtělo, ale slíbili to a odešli. Když však byli všichni pryč, chtěl to podle dohody na hranicích Naskatry vůdčí drak nazpět. A horští se mu vysmáli! Tu věc už dávno odvezli někam pryč a někomu dost draze prodali, ale to mu samozřejmě na nos nevěšeli, prostě řekli, že mu to nedají. Ten drak nemohl nic udělat, protože by to zničili. Celý to končí tím, že draci horské proklejí a od doby se nesmí do Naskatry vydat horská armáda. Nejspíš se chtěli pojistit, aby je už nemohli napadnout. Dokud nesplní svůj slib.“
U stolu se rozhostilo ticho a mě už to nezajímá. Možná Astaira pořádně neznám, ale je v nebezpečí a já nejsem schopná nečinně sedět a čekat, až skřeti jeho a ostatní horské pozabíjí. Vyběhnu do patra a vklouznu do malinké komůrky, kde spím. Za tu trošku peněz co jsem tu za obsluhování hostů dostávala, neboť hospodský se ženou mě zároveň živili, jsem si koupila poměrně nedávno zimní oblečení, protože už když jsem sem došla, byla jsem napůl zmrzlá. Rychle sundávám lehoučkou pracovní sukni, kterou mi dala hospodyně – tvrdila, že počestná dívka v kalhotách nechodí – a navlíkám si teplé kalhoty, přes halenu kazajku a ještě plášť. Ten samý, pod kterým jsem spala první noc po útěku. Astair ho tam zapomněl, nebo mi ho možná nechal, nevím. Na nohy natáhnu vysoké boty. A to je veškerý můj majetek, na zbraň jsem tehdy neměla a ani dnes nemám, nevlastním ani měďák.
Nechci se zdržovat vysvětlováním hostinskému ani na sebe upoutat pozornost těch skřetů, takže místo běhu lokálem otevřu okno a vyskočím do hvězdnaté noci.
Dopadnu do dřepu a rovnováhu udržím jen tím, že se opřu o ruce. Zastudí mě na nich sníh. Zvednu se a schovám ruce do rukávů. Zastavím prvního místního, který se na ulici mihne. Žiji tu už tři čtvrtě roku a stejně jsem tu za hloupou cizinku.
„Promiňte, kudy do osady Nirrak?“
„Jo děvče to se projdeš. Je to asi šest dní koňmo po téhle cestě, dvakrát tolik pěšky v zimě, protože na některých místech, je v horách po pás sněhu,“ mávne k jedné z mnoha cest k horám „Být tebou, tak si pospíším. To skřetí vojsko, co se usadilo před městem tam míří taky a mladá holka je pro ně lákavým povyražením,“ řekne chodec a víc si mě nevšímá.
Rychle se rozeběhnu po cestě, kterou mi muž ukázal. Nohy mi kloužou po sněhu a co chvíli na špatně udržované cestě zapadnu do sněhu až po kotníky. Přesto nezpomaluji a spěchám k temnému obrysu hor, nezřetelně se rýsujícím proti nočnímu nebi.
Pravá. Levá. Pravá. Levá. Už sotva šlapu, ale stále se brodím sněhovou břečkou dál a dál. Vím, že se nesmím zastavit. Skřetí vojsko je mi v patách, musím počkat až budou odpočinek potřebovat oni. Mám před nimi slušný náskok a nesmím ho ztratit. Daleko za sebou slyším dunění mnoha nohou došlapujících do sněhu a křik válečných písní. Je poledne, ale všechno objímá hustá mlha. Normálně bych nadávala, jako špaček, ale dnes se mi mléčná skrýš hodí. Až zmizí, budu se muset před skřety schovávat sama.
Jak slunce postupuje po obloze k západu, jsem stále pomalejší a pomalejší. Nohy mi těžknou a skřetí vojsko slyším stále blíž a blíž. Nervózně vyhlížím stále nepřicházející soumrak. Možná by mi byl dobrým úkrytem, ale hlavně vím, že déle než do tmy nevydržím.
Konečně! Velký kotouč zářícího slunce zbarví Krkavčí Pohoří odlesky žluté a oranžové. Tady na severu se stmívá rychle. Vojsko zastaví a začne se připravovat na noc. S úlevou to po nich zopakuji, odhrabu sníh ke straně cesty, přitáhnu si plášť úžeji k tělu a uložím se ke spánku.
Nepočítám dny, jdu stále promrzlejší a promrzlejší a skřeti jsou tak blízko. Hory mě skrývají dobře, ale je také. Vše objímá sněhové ticho. A potom se přede mnou objeví Nirrak.
Nevím co jsem čekala, ale maličké kamenné město s nízkými hradbami rozhodně ne. Snad pevnost, ale tohle? Jak s s tím chtěj postavit skřetům?
Zaslechnu dupot skřetů. Z posledních zbytků sil se rozeběhnu, vyběhnu ze skrýše a přiřítím se k otevřené bráně Nirrak. Obrovský horský, který právě jde kolem se na mě zamračí a chytne mne za ruku a řekne cosi cizí, drsnou řečí.
„Pusť mě, musím mluvit s Astairem,“ vykřiknu, ale on prohlásí, už obecnou, něco ve smyslu, že to může tvrdit každý. Popadne mne i za druhou ruku. Trhnu sebou a vzápětí mě položí na lopatky. Kopu jako smyslů zbavená. Skřeti tu budou každou chvíli a já nemohu nic udělat. Vtom zpoza rohu vyjde postava s černými vlasy, spletenými do copu.
„Astaire!“ zakřičím.
Otočí se ke mně a zamračí se. Nicméně se pomalu vydá k nám, odsekávajíc slova tvrdě a jasně „Co tu chceš Neatho?“
„Sakra Astaire, ať mě pustí. Řítí se na vás třistahlavá skřetí armáda.“
Dívá se na mě nedůvěřivě a v tu chvíli se ozve skřetí pokřik jen kus za námi. Nemusím se ohlížet. Skřeti se sem řítí a já to nestihla.
Astair něco vykřikne a odevšad začnou vybíhat horští. Ten ležící na mně mě konečně pustí a vytáhne vlastní meč, po jejich způsobu, zavěšený na zádech. I Astair má meč a mně vrazí do ruky dlouhou dýku. „ Je mi líto, že za nás musíš umřít, Neatho, ale prosím tě, pokus se zmizet. Tohle není tvoje věc.“
Víc si říct nestačíme, protože dorazí skřeti. Už první skřet mě srazí na zem. Svou vahou mě tlačí k zemi a já mu instinktivně vrazím dýku do břicha. Krvavý vodopád mě zalije svým teplem. Čekala bych, že se pozvracím, ale jsem k tomu spíš lhostejná. Vyhrabu se zpod mrtvého těla a rozhlédnu se. Jsem uprostřed bitevní vřavy. Kousek ode mne se brání ten co mne povalil s jakousi horskou obrovské přesile skřetů, stojíc zády k sobě. V tom on padne a dívka zakřičí, jediné slovo, které mi zní tak zvláštně, povědomě „Hiraste!“
Jakýsi skřet se té ženě pokusí dostat na záda. Mrštím po něm dýku. Kupodivu se trefím, ale také ztratím svou jedinou obranu. Skřet, který mne napadne jako další je Kag. Obřím kyjem mě praští přes levou ruku. Bolestí spadnu na zem a jediné co ještě zvládnu, je odplazit se stranou, do jakéhosi domu. Potom bolestí omdlím.
***
Cítím bolest v ruce a vzápětí chlad, který ji tiší. Otevřu oči. Nevím kde jsem. Vedle mne klečí Astair a ošetřuje mi zraněnou paži.
„Moje ruka… moje…“
„Klid, nepřijdeš o ni. Stajna už ti to ošetřila, kosti srovnala a přivázala ti ji k tělu, protože do dlahy to dát nemůže, nemá z čeho ji udělat. Navíc by překážela v léčbě ramene. Říkala, že máš štěstí, že minul prsty. Já ti jen mažu rány.“
„Jak to dopadlo?“
Smutně se mi podívá do očí „Prohráli jsme, ale ve většině jsme živí. A za všechny díky, Neatho. Nebýt tebe, došlo nám to až s mečem v srdci.“
„Proč nás nezabili, Astaire?“
„V Nirrak žije elita horských válečníků, ti nejlepší z nejlepších, chápeš? Jsme hodně cenná rukojmí. Původně nás nejspíš zabít chtěli, to Masmin, toho chytli jako prvního, jim to vysvětlil. A udělal dobře. Horských není moc, Neatho, spousta z ostatních osad tu má známé a příbuzné. Nespíš to nevíš, ale na horských je kletba, a po Naskatře se nesmí vydat naše armáda. Jenže kdyby nás pozabíjeli, spousta horských by zazmatkovala a armádu by dohromady dala. “
„Vím o dračí kletbě, i o té válce, ale… Astaire, co jste to tehdy vzali drakům, že si toho tak cenili?“
„Draci jsou hodně jiní. Ta věc byla vejce, to nejobyčejnější dračí vejce na světě. Netvrdím, že drakům rozumím, navíc se s nimi nestýkáme, ale draci… no zkrátka, když zemře drak je to pro ně hodně velká tragédie. Ale čím mladší drak je, tím je to větší katastrofa. Draci si váží starých draků, ne že ne, ale draků stále ubývá. Mladí jsou budoucnost.“
„Ale jak draci věděli, že jste to vejce nezničili?“
Nevím jak to dělají, ale jeho rodiče to vždycky poznají. Nezničili jsme ho, jen odvezli daleko odsud, abychom se pojistili.“
Chvilku je ticho a já se rozhlédnu. Ležím na kožešině v nějaké malé místnosti. Kromě ní je tam ještě stůl a židle, jinak nic. Než se stačím Astaira zeptat, odpoví.
„Jsme v mém domě, Naneštěstí ho prohledali tak důkladně, že tu skutečně nic použitelného nezbylo. Pozavírali nás, abychom se nemohli domlouvat. Teď mám zas otázku já, Neatho, a tentokrát chci pravdivou odpověď. Hodně jsem přemýšlel, o tom co se stalo tehdy na jihu. Co máš s draky Neatho? Co se tam tehdy stalo?“
Tiše se mu podívám do očí a chci říct, že nic, ale potom mi slova uvíznou v hrdle. Má právo na pravdu. Má, po tom všem ano.
„Ty víš, že jsem Odsouzená, Astaire, ale co už nevíš, je proč. Nikoho jsem nezabila, udělala jsem z hlediska starších něco mnohem horšího. Pustila jsem na svobodu dračici.“
„Co? Kde by se vzala na jihu dračice?“
„U nás. Je tam už dvě stě let, od vylíhnutí…“ vtom i další slova uvíznou na jazyku, protože mi něco dojde. Z pusy mi vylétnou slova, která jsem snad ani nechtěla říct „Astaire, co se tehdy stalo s tím vejcem?“
„Prodali jsme ho elfům…“ vtom mu oči utkví na mých uších, vykukujících z vlasů „Počkej, ty myslíš, že ona je tím vejcem, co jsme tehdy…Neatho, víš co by to znamenalo? Co se s ní stalo?“
„Nevím už přes rok jsme ji neviděla, naposledy to ráno, co jsme se rozešli. To já tehdy křičela, víš? Na ni. Na Sallyu. Chtěla jsem jí říct sbohem. Znala jsem ji celý život, už v pěti jsem se poprvé proplížila k místu uprostřed lesa, kde byla spoutaná magickými pouty. Naučila mě svojí řeči a já ji učila obecnou. Nakonec jsem zničila ta pouta a ona odletěla, jenže já se tak vysílila, že jsem tam omdlela a tam mě taky našli. Elfové jsou sice nejmizernější magici, sotva zapálíme svíčku, ale Sallya v sobě měla spoustu volné magie, jen ji neuměla použít. Proto taky pouta vydržela tolik let. Tak jsme se spojily. No a dál si to asi umíš představit. Proběhl se mnou soud. Měla jsem zemřít, mimochodem šípem do srdce, ale utekla jsem a skočila do divoké řeky.“
„Zkusila bys ji zavolat?“
„Koho? Sallyu? Vždyť tu vůbec nemusí být, navíc odkud, všude jsou skřeti a do domu Sallya nemůže.“
Podívá se na mne, jako na malé dítě „Co víš o dracích?“
„No, můžu ti popsat celou dračí anatomii,“ poctivě se zamyslím, „ale jinak už asi nic. Co ti může říct dračice, kterou odmala vězní?“
„Umíš dračí řeč, ne?“
„Vždyť jsem říkala, že mě ji Sallya učila.“
„A kdo to naučil ji?“
„Jak to mám vědět?“
„Nevím to úplně přesně, ale když se někdo stane pro draka důležitým, nevědomky se k sobě magicky připoutají. Na vejce to platí taky, takže ji nejspíš učili rodiče. Komunikovali s ní myšlenkami, ale na takovou dálku ji nemohli naučit čarovat, ani jí pomoci. Nemohli určit kde je a ona jim to říct nemohla, když to sama nevěděla. Ale učit ji mohli.“ „Myslíš, že jsem se s ní připoutala? I kdyby, k čemu mi to je?“
„Mohla bys s ní zkusit komunikovat myšlenkami, stejně jako ona se svými rodiči.“
„To bych musela vědět, kde je. Neumím posílat myšlenky na neznámá místa.“
„Můžeš to zkusit. Pokud si tě k sobě připoutala, mělo by to jít. Neposílej myšlenku do prostoru, pošli ji Sallye.“
Za dveřmi se ozvou kroky „Musím jít,“ vyskočí Astair, ale potom se ke mně ještě skloní: „Alespoň to zkus. Může to být naše poslední šance, skřetům před chvílí dorazily posily.“
Kývnu, ale Astair už zmizel za dveřmi. Představím si Sallyu, šupinku po šunce mi roste v mysli. Trvá dlouho, než ji vidím jasně. Ale co s tím dál?
Zaměřím se na ucho jako na místo kam chci volat a myšlenkami doslova zařvu: „Sallyo!“
Nic, jen ticho. Zkusím to znovu. Prostě to nefunguje. Po chvíli toho nechám, s povzdechem zavřu oči a vyčerpaná usnu.
***
Někdo mi třese ramenem. S povzdechem otevřu oči a setkám se s hlubokým hnědým pohledem těch Astairových.
„Tak co, jak to šlo?“
„Nijak, neodpověděla mi. Nejspíš mě ani neslyšela. Jsem slabá čarodějka Astaire, nemám dost sil na něco tak složitého.“
Smutně sklopí hlavu. Zpozorním.
„Co se stalo?“
„Popravili jednoho z našich, Rasthu. Pokusil se s několika dalšími o vzpouru, tak pro výstrahu.“
„Já… je mi to líto.“
„Nikdy mě nenapadlo, že zemřu takhle hloupě, rukama skřetů a vezmu s sebou skoro všechny co znám.“
„Ještě žijeme Astaire.“
„Dlouho už nebudeme, a jestli ano, tak jako otroci.“
„Nemůžeš to jen tak vzdát!“
„A co můžu dělat, Neatho? Tys nebyla venku, nevíš co se tam děje. Právě tam bičují ty, co byli do vzpoury zapletení.“
Zavřu oči a do celého světa v duchu zaječím jako drak „Sallyo!“
„Co je maličká?“ Ztuhnu jak solný sloup, když se mi v hlavě ozve známý hlas.
„Sallyo, kde jsi?“
„Ve Valerainu. Proč, co se děje?“
„Jsem uvězněná na okraji Naskatry, v osadě Nirrak, kterou vítězně přepadli skřeti. Víš, kde to je?“
„Vím, nedávno jsem nad Naskatrou letěla a tu osadu viděla. Jenže já tě odtamtud asi vytáhnout nedokážu, maličká.“
„Tak… tak… Sallyo, najdi draky, ano? Vím, že se s horskými nemají v lásce, ale zkus je přesvědčit, třeba to překousnou. Zaplatím jim potom cokoliv, slib jim co chceš, hlavně si pospěš. Prosím.“
„Zkusím to. Dej na sebe pozor.“
Tím můj myšlenkový hovor se Sallyou skončil. Opět jsem začala vnímat své tělo a tím pádem i bolest, protože mě Astairova ruka fackuje. Otevřu oči.
„Tak už mě přece nech, už tě vnímám.“
„Co se stalo?“
„Přiletí nám na pomoc draci,“ řeknu, i když si vůbec nejsem jistá, že přiletí „Mluvila jsem se Sallyou.“
***
První dny jsem si zkoušela udržet svěží mysl, ale prostě to nešlo. Potom jsem propadla stejnému zoufalství jako Astair, teď už jen odevzdaně čekám, co se stane. Část skřetů tu zůstala, ostatní, alespoň co jsem zaslechla, celkem úspěšně obsadili velký kus Naskatry. A teď zase čekají na posily. Už je to skoro dva měsíce, od mého rozhovoru se Sallyou, ale draci na pomoc nepřicházejí a nepřicházejí.
Špinaví a zasmušilí, jeden horský vedle druhého, a já mezi nimi vypadám nepatřičně. Sedíme na dlažbě hlídáni skřety a jíme řídkou polévku, spíš vodu než co jiného. Nikdo nenadává, i když před měsícem se ještě odvážlivci našli. Jenže tohle už není o odvaze. Proč se nechat zbytečně potrestat?
Ticho ruší jen občasné klapnutí dřevěné lžíce o okraj misky a šplouchání polévky. Jím ji lhostejně, nevnímám její prapodivnou chuť, prostě jen mechanicky strkám lžíci do pusy a zírám před sebe, aniž bych vnímala, co vidím.
A potom se ozve povědomý zvuk. Křik. Chvíli mi trvá, než pochopím, co slyším. To není jen tak ledajaký křik. Je to dračí křik. Nad hlavou se mi mihne několik stínů a když zvednu hlavu, spatřím pětičlennou dračí letku. Skřeti zmatkují a ani si nevšimnou, když se přidám k dračímu křiku.
Draci nemohou v úzkých uličkách přistát a nemůžou ani použít plamenný dech, kvůli nám. Jenže horští na nic nečekají a já se k nim přidám. Jednomu skřetovi vytrhnu tesák. Vzápětí mu tělem projede čepel meče. Nemám čas zjišťovat, kdo mi pomohl, protože musím čelit – opět – Kagovi. Tentokrát má okovanou hůl a všemožně se mě snaží jí přetáhnout. Mám opravdu štěstí, že mi pochroumal levou ruku.
Právě vykryji další jeho útok, když najednou promluví „Já tě odněkud znám. Kdo jsi?“
Neodpovím, mlčky s ním dál šermuji a jen čekám, kdy mě přetáhne po hlavě. Má nade mnou jasnou převahu.
„Tak mluv sakra. Kde jsem tě už viděl?“
„Zranil jsi mi ruku kyjem, vzpomínáš?“
„Už tehdy jsi mi připadala známá.“
Ani nevím jak, ale najednou mu můj tesák zajede hluboko do boku. Upustí hůl a spadne na zem s děsivým chroptěním. Přece jen ze sebe nakonec vypraví pár slov „Já… už vím. Ty jsi ta čubka… z tý… z tý hospody pod horama, že jo? Tam jsem tě viděl, nosila jsi nám pivo. Mám pravdu… mám, viď?“
Jen kývnu a odvrátím se. Spojené síly horských a draků udělaly své. Už není s kým bojovat, horští vyhnali skřety ven z osady, a tam už si s nimi poradí draci. Nirrak je opět svobodná.
***
Draků přiletělo dvacet, mezi nimi i Sallya a nejvyšší, ze všech draků – Blanh. Byla jsem přizvána k uzavírání dohody a tak spolu se Sallyou, Blanhem a starostou Nirraku, kterým se po Rasthovi stal jeho bratr Qilf, sedím na vyvýšenině za Nirrak. Rozhovor je dlouhý, ale nakonec se Qilf domluví s Blanhem na podmínkách spolupráce až do osvobození Naskatry a vyhnání skřetů z hor. Potom však nadhodí tu nejchoulostivější otázku.
„A jaká bude cena za vaši pomoc?“
„Ona nám ji zaplatí,“ podívá se mi do očí Blanh „podle slibu, který dala Sallye a která ho dala nám. Až přijde čas, dá nám to, o co si řekneme.“
Kývnu a stále se mu dívám do očí. Jsou modré jako letní nebe.
***
Balím si svých pár věcí, když do domu vstoupí Astair. Nějak automaticky u něj bydlím. Podezřívavě se na mě podívá. „Ty někam jdeš?“
„Ano, s draky. Sallya přemluvila Blanha, aby mě mohla vzít sebou a nést mě na zádech. Na zemi nejsem k ničemu. Když se se Sallyou spojím, můžeme pomoct kouzly.“
„Znovu ti opakuji, tohle není tvoje věc. Málem jsi přišla o ruku, když jsi mě neposlechla minule. Dodnes ji nemáš v pořádku. Co se stane tentokrát? Zůstaň tady, Neatho. Prosím.“
„Nemůžu, Astaire. A mýlíš se, zapletla jsem se do toho víc než ty. Zítra ráno odlétám spolu s draky.“
„Půjdu s tebou.“
„Víš, že to není možné, musíš s ostatními střežit Nirrak. Až osvobodíme první osadu, přidají se k nám horští odtamtud, ale tady musí někdo zbýt.“
„Nevrátíš se.“
„Vrátím,“ řeknu s větší jistotou, než jakou doopravdy cítím.
***
Blížíme se k prvnímu městu. Je též kamenné, ale proti Nirrak velké a má také o hodně širší ulice. Navíc nemá hradby. Tohle nevypadá na město určené k hájení. Skřeti ho museli dostat ještě rychleji než Nirrak.
Blanh zakřičí a draci se rozdělí do letek. Sedím Sallye na zlatavém krku. Teď není třeba, aby se maskovala, ostatní draci to stejně nedokáží, ani jeden není jejího druhu.
Letíme se čtyřmi dalšími draky a já poberu magii, načež vyslovím první kouzlo. Je spousta zaklínadel, která se dají velice různě použít a tohle patří mezi ně. Vyslovím pár nesrozumitelných slov a v hlavě si představím velkou, těžkou síť tvořenou řetězy. Chvilku to trvá, ale nakonec se opravdu zhmotní kousek od nás. Neudržím ji ve vzduchu dlouho, sotva ji stihnu nasměrovat a už padá na skřety na zemi pod námi. Opravdu jich asi deset srazí k zemi a já se jí mermomocí snažím udržet hmotnou. Ve chvíli kdy je popálí první plameny, kouzlo zruším a chvilku jen dýchám.
Kolem ruky se mi mihne šíp. Lučištníků není moc, ale mají dobrou mušku a těžké válečné kuše. Kdyby se některému drakovi trefili do blány mezi křídly…
Vyslovím druhé kouzlo, tentokrát plamen, a pošlu ho k lučištníkům. Nemám však čas kontrolovat výsledek. Kousek za námi se ozve zoufalý dračí řev, plný bolesti. Ohlédnu se.
Jeden drak z naší letky právě padá k zemi jako kámen. Jeho křídla už tam leží. To co mu je ukouslo, je noční můra. Dračí kostra černá jako noc. Místo blan mezi křídly peří krkavčí barvy. Tam kde by měly být oči, jsou dva jantary a drápy se zuby jsou z diamantů. Ty zuby cení v hrozivém šklebu, který jen vzdáleně připomíná úsměv.
„Sallyo, co to je?“
„Já nevím!“
„Stáhněte se. Všichni draci zpátky!“ Blanh je se svojí letkou za městem směrem k Nirrak a Sallya zamíří rychlostí, která mě z dračího krku skoro strhne, k němu. Přilehnu břichem k zlatavým šupinám a pevně se držím nohama i rukama. Pohled mi padne na umírajícího draka. Skřeti do něj buší holemi. Nemůže se bránit. Nemůže už nic, jen umřít v bolestech.
„Flanvius,“ zašeptám. Drak zemře a jeho tělo vzplane jasným plamenem. Všech devatenáct draků, kteří přežili, zamíří rychlým letem k Nirrak. Ležím na Sallyině krku a pláču prožitou hrůzou.
***
Teprve v Nirrak se nám dostane vysvětlení, co to vlastně bylo. Je pozdní večer a na Krkavčí pohoří se snesla tma, přece se shromáždili všichni Nirrakští horští a všichni přítomní draci. Blanh nejprve vypovídá horským celý souboj a teď vypráví starou dračí legendu.
„To co jsme viděli, byla Černá Smrt. Prastará bytost, kterou se straší dráčata a jen málo draků v ní věří. Kdysi to byla obyčejná dračice, která se zamilovala do člověka, muže jménem Cherain. Jenže většina draků není přátelství s lidmi a jim podobnými tvory nakloněna dodnes a platí to i opačně. Její rodina jí vyhnala a opuštěná dračice se vydala za Cherainem, žijícím na jakémsi statku. Jeho rodina o jeho lásce do té chvíle nevěděla a když chtěla dračice s Cherainem odejít, pokusili se ji zabít. Cherain zemřel sám, aby ji ochránil. Dračice ho odnesla pryč a seděla u něj, až umřela žízní. O mnoho let později našel jakýsi černý mág její kostru a udělal z ní to co je. Chtěl, aby bojovala v jeho vojsku, které mělo ovládnout svět, což se mu mimochodem nepovedlo a to vojsko bylo rozprášeno. Vzepřela se mu a pokusila se ho zabít. Tvrdí se, že zničil její mysl, všechny city i rozum a ona ho jen slepě poslouchá. Navíc se prý živí krví. A ještě jedna věc: ona se nedá zabít, už mrtvá je. Necítí bolest a velice rychle se regeneruje.“
„Ale to nám hází jednu otázku: Co dělá tady?“ Astair sedí z mé levé strany – z pravé je Sallya – a pozoruje Blanha ostražitým pohledem.
„Ta legenda nemusí být úplně přesná. Je docela možné, že ten mág je dávno mrtev a ona jen loví a o rozum vůbec nepřišla.“
Astair se však dál tváří pochybovačně „Možná, ale podle mě je to moc náhod najednou. Nejprve se pokusí Naskatru celkem úspěšně zlikvidovat skřeti, a když pomůžete vy, objeví se legendární bytost, která se vám – neurazte se – může směle postavit a celkem dost vás zabít. Podle mě je za tím něco víc, někdo stojí v pozadí a celé to vede.“
***
Netrvá to moc dlouho a stojíme v bitvě. Tedy nahoře proto sobě letí devatenáct draků plus já na Sallye a proti nim Černá Smrt, dole stojí horští proti skřetí armádě, zbraně napuštěné jedem.
Jsme kousek za Nirrakem a lije jako z konve. Kousek od nás se rozvodnil horský potok a vypadá to, že pršet hned tak nepřestane. Jen to utvrzuje můj strach.
První se na sebe vrhnou skřeti a horští. Nemám čas to sledovat, o pár sekund později, obkličují draci Černou Smrt. První se po ní vrhne mladý Sikha a taktak se stáhne zpátky. Kroužíme kolem ní a já se ji snažím spoutat. Ani se Sallyinou magií, na ní nestačím, přetrhne má pouta, jako by byla z pavučin. A pak se na nás vrhne. Sallya není moc zkušená v boji, Černá Smrt jí protrhne křídlo a Sallya sotva zvládne přistát těsně vedle bitvy. Nahoře se rozpoutá tvrdý boj. Slezu Sallye ze hřbetu a pokusím se jí pomoct. Blána mezi tělem a nejbližším prstem na levém křídle je v cárech a dost krvácí. Nevím, co mám dělat.
„Sallyo já…“
„To je v pořádku maličká, na to neumřu, jen to dost krvácí.“ A hodně bolí, domyslím si. „Pokus se raději pomoct horským, nahoru tě nevynesu,“ řekne mezi nádechy.
Kývnu a rozeběhnu se k bitvě. Kus kůže stahující mi vlasy jsem ztratila, takže za mnou divoce vlají. Vtom spatřím něco strašného.
Astair právě šermuje u břehu s jedním skřetem a kousíček za ním je křídlo, blížícího se draka, který prchá před Černou Smrtí.
„Astaire, pozor!“ zaječím, ale je pozdě. Zmizí v šedé vodě, do které buší velké kapky deště.
Dobíhám k řece. Teprve teď si dovolím kratičké ohlédnutí. Jsou už jen kousek za mnou.
Na nic nečekám a vběhnu do prudkého toku řeky. Vody je tu sotva po pas, ale proud mi podrazí nohy, zmáčím se celá a pořádně si loknu vody. Řeka se dere pořád dál a táhne mě sebou. Kolem se míhá krajina. Voda tu už neteče lesem nýbrž loukou a blíží se k lidské vesnici.
Osada má asi deset domů po obou stranách řeky. Spojuje ji uzoulinká lávka. Nějaký kluk na ní stojí, ječí jak pominutý a ukazuje na mě. Vedle mě dopadne první kámen. Lidé a elfové se zkrátka nemají rádi.
Další vesničan už má lepší mušku. Šutr mě trefí do ramene takovou silou, že málem bolestí omdlím. Zacpu si nos, potopím se. Proplouvám pod lávkou. Sotva se však vynořím, někdo mě trefí drnem do hlavy tak, že druhou chytnu a břeh. Já se tu vážně utopím. To je poslední věc, co mě napadne. Další rány už necítím.
***
Někdo mi buší do prsou. Zakuckám se a začnu vykašlávat říční vodu. Muže klečícího kousek ode mne ani nevnímám. Sotva přestanu prskat, znovu mě položí jemným, ale nesmlouvavým pohybem do trávy.
„Kdo jsi?“ zeptám se, ale je to dost zbytečná otázka, maximálně kdybych chtěla znát nějaké hodně složité jméno. I podle vzhledu poznám že je horský. Horští jsou rasa žijící daleko na severu, až v Krkavčím pohoří. Jsou vysocí, rozložití, silní a odolní, ale dost uzavření a sem na jih, co já vím, se nikdy žádný nevydal. To elfové se táhli až k nim.
Znovu si ho pozorně prohlédnu. Má černé vlasy spletené do copu, který mu splývá až k pasu, opálenou, větrem ošlehanou kůži a hluboké hnědé oči. Oblečený je jen v nohavicích, na zádech má meč. Ani mě neudiví, že ho má na zádech, je hodně dlouhý a kdyby si ho pověsil k pasu, bude o něj zakopávat.
Usměje se: „Astair es Raigou uh Feirain Kapfain, ale říká se mi jen Astair. Jak se jmenuješ ty? Pokud ti můžu doporučit, ještě chvíli lež, málem ses utopila,“ dodá, když si všimne, že chci opět zkusit vstát. I když je mi to trochu proti srsti, poslechnu ho.
„Jsem Neatha.“
Ticho.
„A dál?“ zeptá se. Nedivím se. Elfská jména sice nejsou tak dlouhá, ale dodávají se přinejmenším jméno rodičů. Ne u mě.
Neochotně tedy doplním „Odsouzená.“
„Aha,“ poznamená jen a zase je několik minut ticho. Přemýšlím co říct, ale v hlavě mám vygumováno.
Astair se dívá do hučícího proudu řeky. Saenol se tu lomí v ostré zatáčce a kousek od nás voda padá ve vysokém vodopádu. Kdo by si myslel že jih je rovinatý, spletl by se. S Krkavčím pohořím se srovnávat nedá, ale pláň by to hledal jen blázen.
„Ty jsi na útěku, viď?“
Zarazím se, ale nakonec kývnu. Stejně mu to musí být jasné.
„A kam máš namířeno? Tady zůstat nemůžeš, zprávy se mezi lidmi rychle roznesou. I ty elfské.“
„Já nevím. Asi někam, kde jsou k elfům tolerantnější.“
„Nechce se ti na sever?“
Překvapeně se na něj podívám „A kam až? Sever je, alespoň mezi elfy, hodně obecný pojem.“
„Vím, elfové tady na jihu a vlastně lidi taky označují za sever i Tůňky a Postraví, přestože ty jsou z hlediska známého světa hodně na jihu. Ale já mám na mysli opravdový sever, Neatho, Lesozem, Krkavčí pohoří a Sněžné hory. Naskatru a Valerain. Protože já jdu domů a klidně tě vezmu kus cesty sebou, i když potom už si budeš muset nejspíš poradit sama.“
Zvednu k němu oči. Zřejmě svou nabídku myslí vážně. Na sever… přemýšlím jen chvilku. A potom kývnu.
***
„Astaire, proč jsi vlastně opustil hory? Myslela jsem, že horští nejsou zrovna cestovatelé,“ jdeme po cestičce velice řídkým listnatým lesem k severu. Musíme jít za sebou a mě už omrzelo potichu koukat na Astairovy lopatky.
Nedá najevo, že mě slyšel, ale po chvilce odpoví „Každý jsme nějaký.“
A zase je ticho.
***
Se stmíváním už sotva šlapu, Astair chodí rychle a dlouhými kroky, ale snažím se, aby na mně nebyla únava moc vidět. Zastavíme až s absolutní tmou. Můj málomluvný společník mi podá cosi k jídlu, ale ani když to žvýkám, nepoznám, co to vlastně je. Příliš se o to nestarám, mám jiný problém. Astair zřejmě není zvyklý rozdělávat oheň a vzhledem k tomu, že už není léto, bývá v noci zima. Nevím co udělat. Oblečení už mám sice víceméně suché, ale co je mi platné, když se nehýbu a je chladno. Nakonec mi stejně nezbude nic jiného.
„Astaire, můžu rozdělat oheň?“
„Ne, zbytečně by na nás upozorňoval. Tobě je zima?
„Hm.“
„Zatraceně, na to jsem vůbec nepomyslel. Počkej chvilku,“ zvedne se a z trávy, kam si prve lehnul a začne se přehrabovat ve svojí brašně „Mám ho. Je sice trochu roztrhanej, ale nic lepšího mě nenapadá. Chytej,“ na kolena mi dopadne jakási látka. Když ji ohmatám, zjistím, že je to plášť, těžký a podšitý kožešinou nějakého zvířete. Poděkuji a zabalím se do něj. Navzdory únavě dlouho nemůžu usnout a tak jen koukám na hvězdy a přemýšlím.
***
Probudím se jak jsem zvyklá. Dvě hodiny před svítáním. Tedy přibližně, ale to je stejně jedno. Potichoučku se zvednu. Astair ještě spí a já se odplížím nepozorovaně z tábora pryč. Sallya tu přece někde být musí.
Sotva jsem dost daleko, rozeběhnu se. Běžím co nejdál, ale tak, abych se stihla včas vrátit. Už jsem i mimo dohled a tak co nejtišeji zakřičím jako drak. I přesto se to rozléhá a já se bojím, aby se Astair nevzbudil. „Sallyo!“
„Tady jsem, maličká.“ Na draky drobná, ale i tak asi desetimetrová dračice se snese vedle mne. Sallya je měňavec, tedy umí měnit svoji barvu podle okolí, ale když to zrovna nedělá, je žlutá jako roztavené zlato. Teď ji však vůbec nevidím, splynula s nocí tak dokonale, že bych do ní klidně mohla vrazit a ani v tu chvíli nevědět, že to není neviditelná zeď, ale drak. Cítím ji jen pomocí magie.
„Přišla jsem se rozloučit.“ Dračí řeč je složitá, ale po tolika letech už ji umím dokonale a nenutím Sallyu používat obecný jazyk, který je pro ni neskutečně namáhavý.
„Já vím.“
„A taky víš, že nechci, viď?“
Nestydím se za slzy, ani Sallya ne, i když ty její tu pomalu začínají dělat potůček. Stojíme tu ve velmi zvláštním obětí a já vím, že se musím co nejdřív vrátit. A přece nejsem schopná říct sbohem a jít.
Nevím jak dlouho jsme tam plakaly, ale při běhu k Astairovi jen těsně zvítězím nad svítáním. Ani tiché plížení mi však není nic platné. Sotva si chci rychle znovu lehnout, srazí mě Astair do trávy. Na krku mě zastudí chladný a ostrý kov.
„Ani se nehni.“
Ztuhnu „Astaire to jsem přece já, Neatha.“
„Poznal jsem tě. Kdes k sakru byla tak dlouho? Neslyšelas dračí křik?“ čepel mi z krku nezmizí. Mlčím. Nemůžu mu přece vykládat, že se přátelím z draky a že tu nevolal žádný drak, jen já. „No?“
Nenapadá mě žádná dobrá výmluva a tak mlčím. Ticho je nesnesitelné. Astair mě svou vahou dusí, ale já se nesnažím přelehnout si. Tohle se nemělo stát. Nechci se s ním prát, jenže taky nechci volat na pomoc Sallyu, která by ho určitě zabila.
„Neatho vnímáš mě vůbec?“
„Jsem snad tvůj vězeň?“ zoufale se snažím nějak se mu vykroutit, ale přitlačené ostří, mě upozorní, abych neblbla. A na horské elfská magie nestačí.
„Tak podívej, ty oslice, sice jsem tě vzal sebou, ale nemám rád tajemství. Takže mi to buď řekni nebo si mezi zdejšími pro mě za mě chcípni.“
Kdybych mohla, sklopím hlavu „Promiň Astaire, ale to druhé. Tohle ti říct prostě nemůžu.“
Chvíli se ani jeden z nás nepohne. Potom mi zmizí čepel z krku a Astair vstane. Zvednu se taky. Proti němu však stejně vypadám jako dítě. Jako malé, umíněné dítě „Vtom případě sbohem Neatho.“
Chci taky něco říct, ale než to stihnu, je z něj jen malá postavička, mířící k severu. Tam, kam jsem měla jít s ním.
„Ať tě bohové provázejí Astaire,“ zašeptám. Až dlouho potom se pohnu a vydám se po jeho stopách. Lepší vědět kam jdu, než bezcílně bloudit.
***
O více než rok později obsluhuji v jedné z mnoha krčem v Lesozemi, malém knížectví choulícím se u paty Krkavčího pohoří. Astairovu stopu jsem ztratila už v Tůňkách, prostě šel moc rychle a já si musela na cestě poradit už úplně sama. Když jsem šla za ním měla jsem směr, ale bez něj… Nakonec jsem se na cestu až tak vysoko na sever doptala, ale do hor se vléct nechci a tam už bych těžko přežila za pomoci šípů, ukradeného luku a nejslabší magie, jaká snad existuje. Dřív mi zapálení svíčky myslí připadalo jako největší zázrak a ohnivé koule byly jen pohádkou. Dnes už vím, že elfové jsou hodně mizerní magici a ještě horší bojovníci.
Dnešní večer je jako každý jiný, dokud do lokálu nevstoupí partička skřetů. Tady to není nic nezvyklého, po Lesozemi se potuluje všechno od lidí po mantichory a spousta z toho spolu celkem dobře vychází. I pár horských jsem tu už viděla, ale proti ostatním, nelidským hostům je jich jen velmi málo.
„Hej, špičatoušatá, přines pivo pro všechny!“ zakřičí jeden z nich. No, jedna rasa tu přeci jen není. Elfové. Beze slova ho poslechnu a rychle skřety přepočítám. Je jich devět. Trochu moc, musím jít čepovat dvakrát, tolik korbelů najednou nepoberu.
Obvykle neposlouchám, co si hosti povídají a nechávám to splynout do jednoho šumu, ale zelení skřeti jsou nezvykle hlasití a každá druhá objednávka je pivo k jejich stolu. Něco slaví.
„Říkám vám, že to zvládnem, ani ten pitomej, legendární Astair nás nezastaví. Považte, že nás jsou tři stovky a jich sotva sto padesát, navíc je překvapíme.“ Při Astairově jméně sebou cuknu, ale snažím se ovládat a rozdám těch pět korbelů, co skřetům právě nesu. Nijak je to neruší a pokračují v hovoru.
„Možná Kagu, ale jak si můžeš být tak jistý? Uvědom si, že to není jen tak ledajaká osada horských. Nirrak střeží nejen vstup do Krkavčích hor, ty jsou horským ukradený, ale hlavně je to jediná cesta do Naskatry, rodnýho území celý tý jejich prohnilý rasy. Žijí tam jen ti nejlepší bojovníci, Nejen Astair, ale i Rastha a Fistuelan, navíc pokud vím, tam nyní pobývá Hirast se svou ženou – Zerou, a na ty je potřeba dát si sakra pozor. To je hodně dobrá dvojka. A nedávno se tam objevila i Stajna.“
Stoupnu si kousek od nich a dělám, jakože si upravuji sukni. Vůbec mě
nevnímají a skřet zvaný Kag vypije jedním douškem půlku piva a pokračuje „Ani Hirast se Zerou se neubrání dvacítce skřetů. A nevěřím, že by velitel udělal takovou chybu a nedal si na ty dva pozor. Víš že docela chápu, tvou přezdívku, Špatný Zvěstovateli? Héj, další pivo!“
Čepuji jak nejrychleji umím, ale vlastně to ani není třeba. Skřeti mluví tak nahlas, že je slyším i na druhé straně hospody, která se s postupujícím večerem pomalu vyprazdňuje.
„A kolikrát se mé špatné předpovědi vyplnily, co?“ Špatný Zvěstovatel, zjevně odpověď ani nečeká a pokračuje „Nepamatuješ na bitvu po Černou horou? Všichni předem slavili vítězství, nikdo mě neposlouchal, a většina jich pomřela. Sakra, vždyť to byla jedna z našich největších porážek!“ bouchne pěstí do stolu.
Jeden ze skřetů se zamíchá do hádky. Rozvážně praví: „Můžeš mít pravdu Zvěstovateli, ale tehdy přišly trpaslíkům nečekaně posily.“
„A jak víš, že těm zmetkům z hor nepřijdou!“ Špatný Zvěstovatel už je tak rozzlobený, že místo stolu, praští do svého souseda, evidentně hodně mladého skřeta, který si nemůže moc vyskakovat. Jediné, co po Zvěstovateli vrhne, je naštvaný pohled.
„I kdyby přišly,“ pře se dál Kag „bude jich málo. Horští se nikdy nepohybují po Naskatře ve větším počtu.“
Ten, co kecal do jejich hovoru už předtím, se znovu ozve: „Kag má pravdu, kdysi jsem o tom slyšel. Je to nějaká stará kletba, kterou na horské uvalili draci.“
„Povídačka,“ odfrkne si Zvěstovatel, ale jeden z dosud mlčících skřetů zavrtí hlavou: „Taky ten příběh znám, vyprávěl mi ho sám velitel. Je to prej i v Kalušské kronice. Každý děcko ví, že na většině Krkavčích hor žijou draci. Vlastně všude, jen v Naskatře ne. Co ale už každý neví, je, že z Naskatry nejsou jenom horští, je to i místo, kde žili první draci. Jenže někdy před dvě stě lety se nějak spolu horští a draci strašně porafali a začala válka. Je jasné, že draci, kteří byli proti horským ve výhodě jak počtem, tak silou, vítězili. Jenže horští to nevzdali.“
„A co bylo dál?“
„No to je právě ten problém. V Kalušské kronice chybí některé stránky a tady jich chybí pět. Z konce pověsti vyplívá jen to, že horští drakům vzali něco strašlivě cenného a řekli, že to zničí, pokud draci Naskatru neopustí a už nikdy se do ní nevrátí. Drakům se sice nechtělo, ale slíbili to a odešli. Když však byli všichni pryč, chtěl to podle dohody na hranicích Naskatry vůdčí drak nazpět. A horští se mu vysmáli! Tu věc už dávno odvezli někam pryč a někomu dost draze prodali, ale to mu samozřejmě na nos nevěšeli, prostě řekli, že mu to nedají. Ten drak nemohl nic udělat, protože by to zničili. Celý to končí tím, že draci horské proklejí a od doby se nesmí do Naskatry vydat horská armáda. Nejspíš se chtěli pojistit, aby je už nemohli napadnout. Dokud nesplní svůj slib.“
U stolu se rozhostilo ticho a mě už to nezajímá. Možná Astaira pořádně neznám, ale je v nebezpečí a já nejsem schopná nečinně sedět a čekat, až skřeti jeho a ostatní horské pozabíjí. Vyběhnu do patra a vklouznu do malinké komůrky, kde spím. Za tu trošku peněz co jsem tu za obsluhování hostů dostávala, neboť hospodský se ženou mě zároveň živili, jsem si koupila poměrně nedávno zimní oblečení, protože už když jsem sem došla, byla jsem napůl zmrzlá. Rychle sundávám lehoučkou pracovní sukni, kterou mi dala hospodyně – tvrdila, že počestná dívka v kalhotách nechodí – a navlíkám si teplé kalhoty, přes halenu kazajku a ještě plášť. Ten samý, pod kterým jsem spala první noc po útěku. Astair ho tam zapomněl, nebo mi ho možná nechal, nevím. Na nohy natáhnu vysoké boty. A to je veškerý můj majetek, na zbraň jsem tehdy neměla a ani dnes nemám, nevlastním ani měďák.
Nechci se zdržovat vysvětlováním hostinskému ani na sebe upoutat pozornost těch skřetů, takže místo běhu lokálem otevřu okno a vyskočím do hvězdnaté noci.
Dopadnu do dřepu a rovnováhu udržím jen tím, že se opřu o ruce. Zastudí mě na nich sníh. Zvednu se a schovám ruce do rukávů. Zastavím prvního místního, který se na ulici mihne. Žiji tu už tři čtvrtě roku a stejně jsem tu za hloupou cizinku.
„Promiňte, kudy do osady Nirrak?“
„Jo děvče to se projdeš. Je to asi šest dní koňmo po téhle cestě, dvakrát tolik pěšky v zimě, protože na některých místech, je v horách po pás sněhu,“ mávne k jedné z mnoha cest k horám „Být tebou, tak si pospíším. To skřetí vojsko, co se usadilo před městem tam míří taky a mladá holka je pro ně lákavým povyražením,“ řekne chodec a víc si mě nevšímá.
Rychle se rozeběhnu po cestě, kterou mi muž ukázal. Nohy mi kloužou po sněhu a co chvíli na špatně udržované cestě zapadnu do sněhu až po kotníky. Přesto nezpomaluji a spěchám k temnému obrysu hor, nezřetelně se rýsujícím proti nočnímu nebi.
Pravá. Levá. Pravá. Levá. Už sotva šlapu, ale stále se brodím sněhovou břečkou dál a dál. Vím, že se nesmím zastavit. Skřetí vojsko je mi v patách, musím počkat až budou odpočinek potřebovat oni. Mám před nimi slušný náskok a nesmím ho ztratit. Daleko za sebou slyším dunění mnoha nohou došlapujících do sněhu a křik válečných písní. Je poledne, ale všechno objímá hustá mlha. Normálně bych nadávala, jako špaček, ale dnes se mi mléčná skrýš hodí. Až zmizí, budu se muset před skřety schovávat sama.
Jak slunce postupuje po obloze k západu, jsem stále pomalejší a pomalejší. Nohy mi těžknou a skřetí vojsko slyším stále blíž a blíž. Nervózně vyhlížím stále nepřicházející soumrak. Možná by mi byl dobrým úkrytem, ale hlavně vím, že déle než do tmy nevydržím.
Konečně! Velký kotouč zářícího slunce zbarví Krkavčí Pohoří odlesky žluté a oranžové. Tady na severu se stmívá rychle. Vojsko zastaví a začne se připravovat na noc. S úlevou to po nich zopakuji, odhrabu sníh ke straně cesty, přitáhnu si plášť úžeji k tělu a uložím se ke spánku.
Nepočítám dny, jdu stále promrzlejší a promrzlejší a skřeti jsou tak blízko. Hory mě skrývají dobře, ale je také. Vše objímá sněhové ticho. A potom se přede mnou objeví Nirrak.
Nevím co jsem čekala, ale maličké kamenné město s nízkými hradbami rozhodně ne. Snad pevnost, ale tohle? Jak s s tím chtěj postavit skřetům?
Zaslechnu dupot skřetů. Z posledních zbytků sil se rozeběhnu, vyběhnu ze skrýše a přiřítím se k otevřené bráně Nirrak. Obrovský horský, který právě jde kolem se na mě zamračí a chytne mne za ruku a řekne cosi cizí, drsnou řečí.
„Pusť mě, musím mluvit s Astairem,“ vykřiknu, ale on prohlásí, už obecnou, něco ve smyslu, že to může tvrdit každý. Popadne mne i za druhou ruku. Trhnu sebou a vzápětí mě položí na lopatky. Kopu jako smyslů zbavená. Skřeti tu budou každou chvíli a já nemohu nic udělat. Vtom zpoza rohu vyjde postava s černými vlasy, spletenými do copu.
„Astaire!“ zakřičím.
Otočí se ke mně a zamračí se. Nicméně se pomalu vydá k nám, odsekávajíc slova tvrdě a jasně „Co tu chceš Neatho?“
„Sakra Astaire, ať mě pustí. Řítí se na vás třistahlavá skřetí armáda.“
Dívá se na mě nedůvěřivě a v tu chvíli se ozve skřetí pokřik jen kus za námi. Nemusím se ohlížet. Skřeti se sem řítí a já to nestihla.
Astair něco vykřikne a odevšad začnou vybíhat horští. Ten ležící na mně mě konečně pustí a vytáhne vlastní meč, po jejich způsobu, zavěšený na zádech. I Astair má meč a mně vrazí do ruky dlouhou dýku. „ Je mi líto, že za nás musíš umřít, Neatho, ale prosím tě, pokus se zmizet. Tohle není tvoje věc.“
Víc si říct nestačíme, protože dorazí skřeti. Už první skřet mě srazí na zem. Svou vahou mě tlačí k zemi a já mu instinktivně vrazím dýku do břicha. Krvavý vodopád mě zalije svým teplem. Čekala bych, že se pozvracím, ale jsem k tomu spíš lhostejná. Vyhrabu se zpod mrtvého těla a rozhlédnu se. Jsem uprostřed bitevní vřavy. Kousek ode mne se brání ten co mne povalil s jakousi horskou obrovské přesile skřetů, stojíc zády k sobě. V tom on padne a dívka zakřičí, jediné slovo, které mi zní tak zvláštně, povědomě „Hiraste!“
Jakýsi skřet se té ženě pokusí dostat na záda. Mrštím po něm dýku. Kupodivu se trefím, ale také ztratím svou jedinou obranu. Skřet, který mne napadne jako další je Kag. Obřím kyjem mě praští přes levou ruku. Bolestí spadnu na zem a jediné co ještě zvládnu, je odplazit se stranou, do jakéhosi domu. Potom bolestí omdlím.
***
Cítím bolest v ruce a vzápětí chlad, který ji tiší. Otevřu oči. Nevím kde jsem. Vedle mne klečí Astair a ošetřuje mi zraněnou paži.
„Moje ruka… moje…“
„Klid, nepřijdeš o ni. Stajna už ti to ošetřila, kosti srovnala a přivázala ti ji k tělu, protože do dlahy to dát nemůže, nemá z čeho ji udělat. Navíc by překážela v léčbě ramene. Říkala, že máš štěstí, že minul prsty. Já ti jen mažu rány.“
„Jak to dopadlo?“
Smutně se mi podívá do očí „Prohráli jsme, ale ve většině jsme živí. A za všechny díky, Neatho. Nebýt tebe, došlo nám to až s mečem v srdci.“
„Proč nás nezabili, Astaire?“
„V Nirrak žije elita horských válečníků, ti nejlepší z nejlepších, chápeš? Jsme hodně cenná rukojmí. Původně nás nejspíš zabít chtěli, to Masmin, toho chytli jako prvního, jim to vysvětlil. A udělal dobře. Horských není moc, Neatho, spousta z ostatních osad tu má známé a příbuzné. Nespíš to nevíš, ale na horských je kletba, a po Naskatře se nesmí vydat naše armáda. Jenže kdyby nás pozabíjeli, spousta horských by zazmatkovala a armádu by dohromady dala. “
„Vím o dračí kletbě, i o té válce, ale… Astaire, co jste to tehdy vzali drakům, že si toho tak cenili?“
„Draci jsou hodně jiní. Ta věc byla vejce, to nejobyčejnější dračí vejce na světě. Netvrdím, že drakům rozumím, navíc se s nimi nestýkáme, ale draci… no zkrátka, když zemře drak je to pro ně hodně velká tragédie. Ale čím mladší drak je, tím je to větší katastrofa. Draci si váží starých draků, ne že ne, ale draků stále ubývá. Mladí jsou budoucnost.“
„Ale jak draci věděli, že jste to vejce nezničili?“
Nevím jak to dělají, ale jeho rodiče to vždycky poznají. Nezničili jsme ho, jen odvezli daleko odsud, abychom se pojistili.“
Chvilku je ticho a já se rozhlédnu. Ležím na kožešině v nějaké malé místnosti. Kromě ní je tam ještě stůl a židle, jinak nic. Než se stačím Astaira zeptat, odpoví.
„Jsme v mém domě, Naneštěstí ho prohledali tak důkladně, že tu skutečně nic použitelného nezbylo. Pozavírali nás, abychom se nemohli domlouvat. Teď mám zas otázku já, Neatho, a tentokrát chci pravdivou odpověď. Hodně jsem přemýšlel, o tom co se stalo tehdy na jihu. Co máš s draky Neatho? Co se tam tehdy stalo?“
Tiše se mu podívám do očí a chci říct, že nic, ale potom mi slova uvíznou v hrdle. Má právo na pravdu. Má, po tom všem ano.
„Ty víš, že jsem Odsouzená, Astaire, ale co už nevíš, je proč. Nikoho jsem nezabila, udělala jsem z hlediska starších něco mnohem horšího. Pustila jsem na svobodu dračici.“
„Co? Kde by se vzala na jihu dračice?“
„U nás. Je tam už dvě stě let, od vylíhnutí…“ vtom i další slova uvíznou na jazyku, protože mi něco dojde. Z pusy mi vylétnou slova, která jsem snad ani nechtěla říct „Astaire, co se tehdy stalo s tím vejcem?“
„Prodali jsme ho elfům…“ vtom mu oči utkví na mých uších, vykukujících z vlasů „Počkej, ty myslíš, že ona je tím vejcem, co jsme tehdy…Neatho, víš co by to znamenalo? Co se s ní stalo?“
„Nevím už přes rok jsme ji neviděla, naposledy to ráno, co jsme se rozešli. To já tehdy křičela, víš? Na ni. Na Sallyu. Chtěla jsem jí říct sbohem. Znala jsem ji celý život, už v pěti jsem se poprvé proplížila k místu uprostřed lesa, kde byla spoutaná magickými pouty. Naučila mě svojí řeči a já ji učila obecnou. Nakonec jsem zničila ta pouta a ona odletěla, jenže já se tak vysílila, že jsem tam omdlela a tam mě taky našli. Elfové jsou sice nejmizernější magici, sotva zapálíme svíčku, ale Sallya v sobě měla spoustu volné magie, jen ji neuměla použít. Proto taky pouta vydržela tolik let. Tak jsme se spojily. No a dál si to asi umíš představit. Proběhl se mnou soud. Měla jsem zemřít, mimochodem šípem do srdce, ale utekla jsem a skočila do divoké řeky.“
„Zkusila bys ji zavolat?“
„Koho? Sallyu? Vždyť tu vůbec nemusí být, navíc odkud, všude jsou skřeti a do domu Sallya nemůže.“
Podívá se na mne, jako na malé dítě „Co víš o dracích?“
„No, můžu ti popsat celou dračí anatomii,“ poctivě se zamyslím, „ale jinak už asi nic. Co ti může říct dračice, kterou odmala vězní?“
„Umíš dračí řeč, ne?“
„Vždyť jsem říkala, že mě ji Sallya učila.“
„A kdo to naučil ji?“
„Jak to mám vědět?“
„Nevím to úplně přesně, ale když se někdo stane pro draka důležitým, nevědomky se k sobě magicky připoutají. Na vejce to platí taky, takže ji nejspíš učili rodiče. Komunikovali s ní myšlenkami, ale na takovou dálku ji nemohli naučit čarovat, ani jí pomoci. Nemohli určit kde je a ona jim to říct nemohla, když to sama nevěděla. Ale učit ji mohli.“ „Myslíš, že jsem se s ní připoutala? I kdyby, k čemu mi to je?“
„Mohla bys s ní zkusit komunikovat myšlenkami, stejně jako ona se svými rodiči.“
„To bych musela vědět, kde je. Neumím posílat myšlenky na neznámá místa.“
„Můžeš to zkusit. Pokud si tě k sobě připoutala, mělo by to jít. Neposílej myšlenku do prostoru, pošli ji Sallye.“
Za dveřmi se ozvou kroky „Musím jít,“ vyskočí Astair, ale potom se ke mně ještě skloní: „Alespoň to zkus. Může to být naše poslední šance, skřetům před chvílí dorazily posily.“
Kývnu, ale Astair už zmizel za dveřmi. Představím si Sallyu, šupinku po šunce mi roste v mysli. Trvá dlouho, než ji vidím jasně. Ale co s tím dál?
Zaměřím se na ucho jako na místo kam chci volat a myšlenkami doslova zařvu: „Sallyo!“
Nic, jen ticho. Zkusím to znovu. Prostě to nefunguje. Po chvíli toho nechám, s povzdechem zavřu oči a vyčerpaná usnu.
***
Někdo mi třese ramenem. S povzdechem otevřu oči a setkám se s hlubokým hnědým pohledem těch Astairových.
„Tak co, jak to šlo?“
„Nijak, neodpověděla mi. Nejspíš mě ani neslyšela. Jsem slabá čarodějka Astaire, nemám dost sil na něco tak složitého.“
Smutně sklopí hlavu. Zpozorním.
„Co se stalo?“
„Popravili jednoho z našich, Rasthu. Pokusil se s několika dalšími o vzpouru, tak pro výstrahu.“
„Já… je mi to líto.“
„Nikdy mě nenapadlo, že zemřu takhle hloupě, rukama skřetů a vezmu s sebou skoro všechny co znám.“
„Ještě žijeme Astaire.“
„Dlouho už nebudeme, a jestli ano, tak jako otroci.“
„Nemůžeš to jen tak vzdát!“
„A co můžu dělat, Neatho? Tys nebyla venku, nevíš co se tam děje. Právě tam bičují ty, co byli do vzpoury zapletení.“
Zavřu oči a do celého světa v duchu zaječím jako drak „Sallyo!“
„Co je maličká?“ Ztuhnu jak solný sloup, když se mi v hlavě ozve známý hlas.
„Sallyo, kde jsi?“
„Ve Valerainu. Proč, co se děje?“
„Jsem uvězněná na okraji Naskatry, v osadě Nirrak, kterou vítězně přepadli skřeti. Víš, kde to je?“
„Vím, nedávno jsem nad Naskatrou letěla a tu osadu viděla. Jenže já tě odtamtud asi vytáhnout nedokážu, maličká.“
„Tak… tak… Sallyo, najdi draky, ano? Vím, že se s horskými nemají v lásce, ale zkus je přesvědčit, třeba to překousnou. Zaplatím jim potom cokoliv, slib jim co chceš, hlavně si pospěš. Prosím.“
„Zkusím to. Dej na sebe pozor.“
Tím můj myšlenkový hovor se Sallyou skončil. Opět jsem začala vnímat své tělo a tím pádem i bolest, protože mě Astairova ruka fackuje. Otevřu oči.
„Tak už mě přece nech, už tě vnímám.“
„Co se stalo?“
„Přiletí nám na pomoc draci,“ řeknu, i když si vůbec nejsem jistá, že přiletí „Mluvila jsem se Sallyou.“
***
První dny jsem si zkoušela udržet svěží mysl, ale prostě to nešlo. Potom jsem propadla stejnému zoufalství jako Astair, teď už jen odevzdaně čekám, co se stane. Část skřetů tu zůstala, ostatní, alespoň co jsem zaslechla, celkem úspěšně obsadili velký kus Naskatry. A teď zase čekají na posily. Už je to skoro dva měsíce, od mého rozhovoru se Sallyou, ale draci na pomoc nepřicházejí a nepřicházejí.
Špinaví a zasmušilí, jeden horský vedle druhého, a já mezi nimi vypadám nepatřičně. Sedíme na dlažbě hlídáni skřety a jíme řídkou polévku, spíš vodu než co jiného. Nikdo nenadává, i když před měsícem se ještě odvážlivci našli. Jenže tohle už není o odvaze. Proč se nechat zbytečně potrestat?
Ticho ruší jen občasné klapnutí dřevěné lžíce o okraj misky a šplouchání polévky. Jím ji lhostejně, nevnímám její prapodivnou chuť, prostě jen mechanicky strkám lžíci do pusy a zírám před sebe, aniž bych vnímala, co vidím.
A potom se ozve povědomý zvuk. Křik. Chvíli mi trvá, než pochopím, co slyším. To není jen tak ledajaký křik. Je to dračí křik. Nad hlavou se mi mihne několik stínů a když zvednu hlavu, spatřím pětičlennou dračí letku. Skřeti zmatkují a ani si nevšimnou, když se přidám k dračímu křiku.
Draci nemohou v úzkých uličkách přistát a nemůžou ani použít plamenný dech, kvůli nám. Jenže horští na nic nečekají a já se k nim přidám. Jednomu skřetovi vytrhnu tesák. Vzápětí mu tělem projede čepel meče. Nemám čas zjišťovat, kdo mi pomohl, protože musím čelit – opět – Kagovi. Tentokrát má okovanou hůl a všemožně se mě snaží jí přetáhnout. Mám opravdu štěstí, že mi pochroumal levou ruku.
Právě vykryji další jeho útok, když najednou promluví „Já tě odněkud znám. Kdo jsi?“
Neodpovím, mlčky s ním dál šermuji a jen čekám, kdy mě přetáhne po hlavě. Má nade mnou jasnou převahu.
„Tak mluv sakra. Kde jsem tě už viděl?“
„Zranil jsi mi ruku kyjem, vzpomínáš?“
„Už tehdy jsi mi připadala známá.“
Ani nevím jak, ale najednou mu můj tesák zajede hluboko do boku. Upustí hůl a spadne na zem s děsivým chroptěním. Přece jen ze sebe nakonec vypraví pár slov „Já… už vím. Ty jsi ta čubka… z tý… z tý hospody pod horama, že jo? Tam jsem tě viděl, nosila jsi nám pivo. Mám pravdu… mám, viď?“
Jen kývnu a odvrátím se. Spojené síly horských a draků udělaly své. Už není s kým bojovat, horští vyhnali skřety ven z osady, a tam už si s nimi poradí draci. Nirrak je opět svobodná.
***
Draků přiletělo dvacet, mezi nimi i Sallya a nejvyšší, ze všech draků – Blanh. Byla jsem přizvána k uzavírání dohody a tak spolu se Sallyou, Blanhem a starostou Nirraku, kterým se po Rasthovi stal jeho bratr Qilf, sedím na vyvýšenině za Nirrak. Rozhovor je dlouhý, ale nakonec se Qilf domluví s Blanhem na podmínkách spolupráce až do osvobození Naskatry a vyhnání skřetů z hor. Potom však nadhodí tu nejchoulostivější otázku.
„A jaká bude cena za vaši pomoc?“
„Ona nám ji zaplatí,“ podívá se mi do očí Blanh „podle slibu, který dala Sallye a která ho dala nám. Až přijde čas, dá nám to, o co si řekneme.“
Kývnu a stále se mu dívám do očí. Jsou modré jako letní nebe.
***
Balím si svých pár věcí, když do domu vstoupí Astair. Nějak automaticky u něj bydlím. Podezřívavě se na mě podívá. „Ty někam jdeš?“
„Ano, s draky. Sallya přemluvila Blanha, aby mě mohla vzít sebou a nést mě na zádech. Na zemi nejsem k ničemu. Když se se Sallyou spojím, můžeme pomoct kouzly.“
„Znovu ti opakuji, tohle není tvoje věc. Málem jsi přišla o ruku, když jsi mě neposlechla minule. Dodnes ji nemáš v pořádku. Co se stane tentokrát? Zůstaň tady, Neatho. Prosím.“
„Nemůžu, Astaire. A mýlíš se, zapletla jsem se do toho víc než ty. Zítra ráno odlétám spolu s draky.“
„Půjdu s tebou.“
„Víš, že to není možné, musíš s ostatními střežit Nirrak. Až osvobodíme první osadu, přidají se k nám horští odtamtud, ale tady musí někdo zbýt.“
„Nevrátíš se.“
„Vrátím,“ řeknu s větší jistotou, než jakou doopravdy cítím.
***
Blížíme se k prvnímu městu. Je též kamenné, ale proti Nirrak velké a má také o hodně širší ulice. Navíc nemá hradby. Tohle nevypadá na město určené k hájení. Skřeti ho museli dostat ještě rychleji než Nirrak.
Blanh zakřičí a draci se rozdělí do letek. Sedím Sallye na zlatavém krku. Teď není třeba, aby se maskovala, ostatní draci to stejně nedokáží, ani jeden není jejího druhu.
Letíme se čtyřmi dalšími draky a já poberu magii, načež vyslovím první kouzlo. Je spousta zaklínadel, která se dají velice různě použít a tohle patří mezi ně. Vyslovím pár nesrozumitelných slov a v hlavě si představím velkou, těžkou síť tvořenou řetězy. Chvilku to trvá, ale nakonec se opravdu zhmotní kousek od nás. Neudržím ji ve vzduchu dlouho, sotva ji stihnu nasměrovat a už padá na skřety na zemi pod námi. Opravdu jich asi deset srazí k zemi a já se jí mermomocí snažím udržet hmotnou. Ve chvíli kdy je popálí první plameny, kouzlo zruším a chvilku jen dýchám.
Kolem ruky se mi mihne šíp. Lučištníků není moc, ale mají dobrou mušku a těžké válečné kuše. Kdyby se některému drakovi trefili do blány mezi křídly…
Vyslovím druhé kouzlo, tentokrát plamen, a pošlu ho k lučištníkům. Nemám však čas kontrolovat výsledek. Kousek za námi se ozve zoufalý dračí řev, plný bolesti. Ohlédnu se.
Jeden drak z naší letky právě padá k zemi jako kámen. Jeho křídla už tam leží. To co mu je ukouslo, je noční můra. Dračí kostra černá jako noc. Místo blan mezi křídly peří krkavčí barvy. Tam kde by měly být oči, jsou dva jantary a drápy se zuby jsou z diamantů. Ty zuby cení v hrozivém šklebu, který jen vzdáleně připomíná úsměv.
„Sallyo, co to je?“
„Já nevím!“
„Stáhněte se. Všichni draci zpátky!“ Blanh je se svojí letkou za městem směrem k Nirrak a Sallya zamíří rychlostí, která mě z dračího krku skoro strhne, k němu. Přilehnu břichem k zlatavým šupinám a pevně se držím nohama i rukama. Pohled mi padne na umírajícího draka. Skřeti do něj buší holemi. Nemůže se bránit. Nemůže už nic, jen umřít v bolestech.
„Flanvius,“ zašeptám. Drak zemře a jeho tělo vzplane jasným plamenem. Všech devatenáct draků, kteří přežili, zamíří rychlým letem k Nirrak. Ležím na Sallyině krku a pláču prožitou hrůzou.
***
Teprve v Nirrak se nám dostane vysvětlení, co to vlastně bylo. Je pozdní večer a na Krkavčí pohoří se snesla tma, přece se shromáždili všichni Nirrakští horští a všichni přítomní draci. Blanh nejprve vypovídá horským celý souboj a teď vypráví starou dračí legendu.
„To co jsme viděli, byla Černá Smrt. Prastará bytost, kterou se straší dráčata a jen málo draků v ní věří. Kdysi to byla obyčejná dračice, která se zamilovala do člověka, muže jménem Cherain. Jenže většina draků není přátelství s lidmi a jim podobnými tvory nakloněna dodnes a platí to i opačně. Její rodina jí vyhnala a opuštěná dračice se vydala za Cherainem, žijícím na jakémsi statku. Jeho rodina o jeho lásce do té chvíle nevěděla a když chtěla dračice s Cherainem odejít, pokusili se ji zabít. Cherain zemřel sám, aby ji ochránil. Dračice ho odnesla pryč a seděla u něj, až umřela žízní. O mnoho let později našel jakýsi černý mág její kostru a udělal z ní to co je. Chtěl, aby bojovala v jeho vojsku, které mělo ovládnout svět, což se mu mimochodem nepovedlo a to vojsko bylo rozprášeno. Vzepřela se mu a pokusila se ho zabít. Tvrdí se, že zničil její mysl, všechny city i rozum a ona ho jen slepě poslouchá. Navíc se prý živí krví. A ještě jedna věc: ona se nedá zabít, už mrtvá je. Necítí bolest a velice rychle se regeneruje.“
„Ale to nám hází jednu otázku: Co dělá tady?“ Astair sedí z mé levé strany – z pravé je Sallya – a pozoruje Blanha ostražitým pohledem.
„Ta legenda nemusí být úplně přesná. Je docela možné, že ten mág je dávno mrtev a ona jen loví a o rozum vůbec nepřišla.“
Astair se však dál tváří pochybovačně „Možná, ale podle mě je to moc náhod najednou. Nejprve se pokusí Naskatru celkem úspěšně zlikvidovat skřeti, a když pomůžete vy, objeví se legendární bytost, která se vám – neurazte se – může směle postavit a celkem dost vás zabít. Podle mě je za tím něco víc, někdo stojí v pozadí a celé to vede.“
***
Netrvá to moc dlouho a stojíme v bitvě. Tedy nahoře proto sobě letí devatenáct draků plus já na Sallye a proti nim Černá Smrt, dole stojí horští proti skřetí armádě, zbraně napuštěné jedem.
Jsme kousek za Nirrakem a lije jako z konve. Kousek od nás se rozvodnil horský potok a vypadá to, že pršet hned tak nepřestane. Jen to utvrzuje můj strach.
První se na sebe vrhnou skřeti a horští. Nemám čas to sledovat, o pár sekund později, obkličují draci Černou Smrt. První se po ní vrhne mladý Sikha a taktak se stáhne zpátky. Kroužíme kolem ní a já se ji snažím spoutat. Ani se Sallyinou magií, na ní nestačím, přetrhne má pouta, jako by byla z pavučin. A pak se na nás vrhne. Sallya není moc zkušená v boji, Černá Smrt jí protrhne křídlo a Sallya sotva zvládne přistát těsně vedle bitvy. Nahoře se rozpoutá tvrdý boj. Slezu Sallye ze hřbetu a pokusím se jí pomoct. Blána mezi tělem a nejbližším prstem na levém křídle je v cárech a dost krvácí. Nevím, co mám dělat.
„Sallyo já…“
„To je v pořádku maličká, na to neumřu, jen to dost krvácí.“ A hodně bolí, domyslím si. „Pokus se raději pomoct horským, nahoru tě nevynesu,“ řekne mezi nádechy.
Kývnu a rozeběhnu se k bitvě. Kus kůže stahující mi vlasy jsem ztratila, takže za mnou divoce vlají. Vtom spatřím něco strašného.
Astair právě šermuje u břehu s jedním skřetem a kousíček za ním je křídlo, blížícího se draka, který prchá před Černou Smrtí.
„Astaire, pozor!“ zaječím, ale je pozdě. Zmizí v šedé vodě, do které buší velké kapky deště.