Jsem gay
Neriel: Literární výměna pro Dra
Jsem Gay
Všechny kapky skryté v tmavých oblacích sní o zemi. Jejich otec mrak může jen smutně přihlížet a kabonit se na svět, že jeho drahé dcery touží vyletět z láskyplné mlžné náruče. Je to tak snad od začátku věků. Víte, země, to je pro kapky něco takového, jako je pro nás nebe. Nedosažitelný sen, cíl jejich cesty, na který si musí počkat nebo jen tiše doufat, že se na ně usměje štěstí dříve, než skončí jejich krátký život. Je to ráj. Ty zlobivé se vypaří na sluníčku a vyletí zpět k šedivým nebesům, kdežto ty hodné... Moře. Moře je cíl jejich cesty. Krásná země zaslíbená, země, kde sluneční paprsky svítí, ale neubližují, kde se nemusí přesouvat složitě za pomoci gravitace, ale stačí nastoupit do zvláštních šupinatých tvorů s ploutvemi a ti vás sami přepraví tam, kam potřebujete. Země plná přátel, země, kde si můžete vybrat mezi teplem a zimou. Moře je ráj, ano. A každá kapka po něm z hloubi duše touží.
Žádná z nich netuší nic o loužích a blátě, ani o pouštích a kanalizaci. Žádná kapka se ještě nevrátila a tak to tušit ani nemohly. V podstatě ani v trochu nevěděly, co přesně je čeká, až vylétnou z hnízda. Ale to nevadilo. Všechny doufaly v moře.
Jedna z nich, říkejme jí kapka Kapka, byla úplně stejná, jako všechny ostatní. Nemohla se dočkat, až opustí domov. A nemohla se dočkat tak strašně moc, že strávila celý svůj krátký život nenápadným předbíháním. Pomalu se přesouvala mezi svými sestrami tak, aby si toho pokud možno žádná nevšimla – kdyby se to totiž dozvěděl otec mrak, asi by nedopadla moc dobře. Předbíhání je neslušné, byla by ráda, kdyby skončila jen na konci dlouhé řady kapek čekajících na spadnutí. Velmi opatrně odsouvala ostatní za sebe a štěstí jí přálo. Dostala se na úplný kraj.
Fascinovaně hleděla dolů. Je země opravdu tak krásná? Ani ve snu by ji nenapadlo, že vypadá takhle. Předčilo to její očekávání. Všechna ta zelená a zelenější a modrá a červená a barevná... Doma znala jen různé odstíny šedé. A tady takových barev! Byla nadšená. A s rostoucím nadšením a vlhkostí vzduchu rostla i ona. Nebezpečně se nově nabytou váhou naklonila. Začala cítit, že ji otec už dlouho neudrží, ne, teď přišel její čas. Pomalu se vymaňovala z jeho mlžných rukou, až se nakonec utrhla úplně. Letěla dolů. Padala.
První kapka dopadla na jednu z věžiček Wellikého Opatství a začal déšť. V Anlrii déšť ani tak nezačíná, spíš se jen vrací zpět. Nikdy neodejde na delší dobu než je pár hodin. A tohle byl opravdový slejvák. V tu chvíli to ale bylo naštěstí jedno. V budovách je stále teplo a sucho.
O temných uličkách je všeobecně známo hned několik věcí.
Jsou kouzelné. Každý z vás, kdo byl v noci v temné uličce, to může dosvědčit. Temné uličky prostě mají své kouzlo, zapadlé, špatně osvětlené, magické. Není těžké představit si, že už ani nejste v temné uličce velkoměsta 21. století, nýbrž jste se přenesli do dob rytířů a rychlých koní. Jako byste se octli v jiném světě.1)
Jsou zaručeně vždy úzké. K tomu není co dodat.
Lampa na kraji vždy poblikává a halí tak uličku do tmavých stínů. Když náhodou nepoblikává, bývá úplně vyřazená.2)
Mezi popelnicemi lze obvykle najít šramotící kočku, nebo alespoň párek krys. Tak nějak to dotváří tu správnou atmosféru. Bez popelnic a zvířeny to není správná temná ulička.
~
1) Popelnice a odpadky mluví v neprospěch těchto představ, tak si pro tentokrát představte, že to nejsou popelnice, ale třeba odložené brnění. Nebo cokoliv jiného, co není popelnicí.
2) Samozřejmě, elektrikáři z celého města se sjíždějí, aby takové lampy opravili, ale jen co odjedou, lampa se vrátí ke své předchozí činnosti. Temné uličky si svou temnost umí zařídit.
---------------------------------------------------------------------------------
A jsou nebezpečné. Nemusí být vždy nebezpečné, ale i když nejsou, vzbuzují zdání nebezpečnosti. Jsou tak prázdné. A tiché. A, jak už z názvu vyplývá, také temné. Ideální útočiště pro kohokoliv, komu světlo není vhod. A to už zavání nebezpečím.
Tohle byla ulička přesně odpovídající všeobecně známé definici temné uličky. Pohled, který se teď naskýtal nahodilému pozorovateli byl na její ústí. Zprava doleva se táhla užší ulice, poměrně dobře osvětlená a na ní tato typická ulička kolmo narážela – přímo v místě, kde stála krásná starobylá lampa. Umělecký kovář odvedl skvělou práci.
Lampa poblikávala a halila tak uličku do tmy a do světla, podle toho, jak se jí zachtělo. Namodralá záře měsíce se odrážela od oken ve druhém patře domů, vzdálenější část prostoru mezi staveními ale stále zůstávala ve tmě, skrytá před zraky všech. Tím nechci říct, že by tam někdo byl. Obě ulice byly úplně prázdné, poslední chodec prošel možná před hodinou, ale vypadalo to, jako by tu bylo ticho celé věky.
Vpravo u popelnic něco krátce zašramotilo a protrhlo tak ono ticho jako spár protrhává rovný povrch visícího prostěradla. Pár okamžiků na to se odtamtud vyřítilo chlupaté stvoření, nejspíš kočka, nebo něco podobného. Vypadalo to, že se vše vrátí do vyjetých kolejí ticha a temna. Nebylo tomu tak. Zvuk od popelnic dozněl, ale někde v dáli vlevo něco tiše klapalo. Rytmicky, poměrně pomalu. Zvuk se blížil. Byly to kroky.
Na chodníku se objevila osamělá postava. Byla malá, na tu dálku černá a nerozeznatelná. Ale jak se blížila k poblikávající lampě, její rysy získávaly na ostrosti, její tělo dostalo pevný tvar. Krátký černý kabátek upnutého střihu a pěkné dlouhé nohy v lodičkách na vysokém podpatku. Rudé nehty nervózně poklepávající o kabelku. Krajka bílé sukně lehce se otírající o pohybující se stehna. Nohy v botkách se lehce třesou, povrch z kočičích hlav je nerovný a pro takovou obuv zcela nevhodný. Přesto neúnavně postupovala dál, bez zastávky, bez jediného ohlédnutí.
Pod blikající lampou se zastavila, otevřela kabelku a chvilku v ní hrabala.
Cink.
Zvuk se rozlehl ulicí a na světlo světa se vyhoupl svazek klíčů. Prsty chvíli šátraly v hustém spletenci, až nalezly a vyzdvihly malý klíč, matný a ohmataný. Klíč od dveří. Žena vzhlédla k lampě a povzdechla si, na tváři se jí na okamžik mihl rozladěný výraz. Možná uvažovala nad opraváři, možná nad prožitým dnem. Není to důležité. Důležité je, že pouliční osvětlení v odpověď pohotově zhaslo, aby se pak opět rozsvítilo – ovšem nyní vytvářelo světlo pouze polovičního jasu než předtím a nepříjemně bzučelo. Tma se po špičkách připlížila o pár metrů blíž ke zdroji světla a nocí zarezonoval další hlasitý povzdech. Někde kapala voda a u popelnic opět něco neviditelně šramotilo. Tentokrát to nejspíš byla krysa.
Temné uličky někdy vůbec nejsou tak krásné a příjemné, jak by mohly. To byla myšlenka odrážející se v očích oné dlouhonohé dlouhovlasé ženy. Já bych s ní nejspíš nesouhlasila a nahodilý pozorovatel možná také ne. Stáhla si sukni o něco níž, jako by se pokoušela zakrýt, že je to minisukně, nahrbila ramena a zdánlivě svérázně vyrazila do tmy mé uličky. Klapot špatně zvolených bot se odrážel od tmavých cihlových stěn a pomalu se vzdaloval. Pak utichl. A zazněl výkřik.
V chabém světlu lampy se opět objevila žena.1) Vypadala však poněkud jinak, dalo by se říci dokonce vyděšeně. A lehký strach, který z ní byl cítit ještě před okamžikem, byl proti tomuto jen lehká předehra. Pozpátku klopýtala z uličky, svaly napjaté, roztřesená, s natrženou sukní a krvavým škrábancem na ruce.
„Nech mě být.“
Přímo pod lampou se nacházel kanál. Mřížka vyrobená z kovu, dost malá, aby nevzbuzovala pozornost. Jehla podpatku se zapíchla do jedné ze čtvercových děr mezi mřížovím a zůstala v něm vězet.2) Nemohlo to dopadnout jinak. Žena prostě skončila na zemi.
Držela se za kotník a šeptavě opakovala tu větu do noci, 'Nech mě být.', 'Nech mě být.', 'Nech mě být.'. Její slova se odrážela od stěn, vzájemně se překrývala, rušila a stávala se nesrozumitelnými.
~
1) Byla to ta samá žena, ne žádná jiná. Totiž, mohla by to být jiná žena, to by však můj popis neměl smysl. Tak se smiřte s tím, že to je prostě tak, jak píši.
2) Někdo si to holt umí nahoře zařídit.
---------------------------------------------------------------------------------
Význam ale stále přetrvával. Upřeně hleděla do temnoty v uličce a ta temnota na ní hleděla očima, které nebyly vidět, mluvila ústy slovy, která nebyla slyšet. Něco tam bylo. A to něco se za zvuku škrábání nehtů o tabuli přibližovalo.
Nejdřív to byla jen temnota. Z temnoty začala stoupat mlha, bílá stopa na černém podkladě, kontrastující a vířící. Její chapadlovitá přítomnost polykala stále větší kusy prostoru a otupovala tak už předtím dost tupé světlo. A v té vší vířící mase vířilo něco jiného. Temné stíny na okraji vašeho zorného pole, stíny, které nelze zachytit. Ty, co pod zaostřeným pohledem mizí jako pára nad hrncem a zanechávají jen neurčitý pocit něčeho, co nechce být spatřeno. Není to příjemný pocit.
A mezi tím vším, v samém středu toho víření, stála postava.
Mlha jako by zpomalila. A pak se temné stíny zastavily. Žena vydala slabý naříkavý zvuk a v ten okamžik se celý svět dal opět do pohybu, pomalu se otáčející kolem starobylé lampy. Stíny se shlukly kolem vyděšené ženy, dostávaly pevný tvar, přestože budily zdání, že se mohou každou chvíli rozplynout. Černé cáry oděvů vlály na bílých kostnatých tělech. Tváře byly skryty ve stínech hlubokých kápí. A jen bosé nohy poukazovaly na to, že to nejsou bytosti z jiných světů. Těla se za lehkého šustotu látky lehce pohupovala, jako listí ve větru.
„Nevědělas, že temné uličky jsou nebezpečné?“ Středobodem vesmíru už nebyla starobylá lampa, nýbrž vysoký muž s kostěně vypadající maskou přes celý obličej. Byl napjatý, možná nervózní, ale spíš plný očekávání. Došel až k ležící ženě.
„Prosím, nech mě jít.“
„Ty víš, že nemůžu. Odpusť mi to. Nikdy tě nepřestanu milovat.“
Strhl si masku a odhalil tak hezkou tvář, která však byla bledší, než smrt. A její ústa, nahodilý pozorovatel by jen stěží uvěřil, ta pootevřená ústa se lehce usmívala a odhalovala tak dva dlouhé úzké špičáky.
Stíny začaly opět vířit, krok za krokem, opět lehké a unikající, nahodile a přece synchronizovaně kroužící kolem celé scény, kolem ženy, kolem muže i kolem lampy. Vlny mrazivého průvanu přinášely zvuk větrných bas a mrazivých houslí, zatímco mlhu dělily na nerovnoměrné kroutící se cáry, znovu rozrážené vířícími těly. Kruhy se pomalu zužovaly, smyčky se utahovaly, vše bylo rychlejší, překotnější, chaotičtější. Větrné smyčce již neštěbetaly, zabodávaly se do vzduchu s vervou uragánu a z uličky se začaly valit nové sloupy mlhy. Žena omdlela a hned vzápětí byla vířícími těly vyzvednuta do výše ramen dospělého člověka, ochablé paže visící k zemi jako zvadlé růže.
Smyčka se stáhla. Muž se octl přímo před vznášející se ženou, přes jeho postavu nebyla téměř vidět. Tělo zvířecky nahrbené, ruce pozvednuté v gestu vzývání něčeho nedotknutelného a očím pozorovatele nejasného. Shlížel na ní a oči se mu hladově leskly. Stíny kolem něj v jeden okamžik utvořily neproniknutelnou hradbu těl. Pravou ruku pozvedl do výše, zalesklo se ostří. Ozval se uši drásající skřek, čepel klesla – a pak byla tma.
Z nebes se začalo pomalu snášet něco rudého, celistvého jako deka a honosného jako královské roucho. Opona klesla.
Představení skončilo. Proběhla už i děkovačka a lidé se valili ze sálu jako dravá povodeň. Šatnářky měly plné ruce práce, personál divadla se dal do pohybu stejně jako masy diváků a snažil se zajistit všem bezpečný a rychlý odchod po uměleckém zážitku, který jim mělo představení poskytnout. Některé zážitek ochromil, jiní o něm už teď vedli debaty a spory. Většina se tvářila spokojeně. Jak by taky ne, když dostali, co očekávali – komerční nápor emocí, nějaký ten příběh, pár hereckých výkonů, taneční akrobacii i celkem dobrou hudbu.
Slečny pěly ódy na skvělou postavu vraha, démona, člověka a lovce tisícovek dívčích srdcí v jednom, ačkoliv o čtvrtý aspekt svého charakteru nejspíš jeho představitel Sichr Rabire vůbec nestál. Všechny svorně nadávaly na 'tu káču v minisukni', co mu zlomila srdce, a polemizovaly o tom, jak by mu na jejím místě padly do náruče – už jen kvůli těm uhrančivě modrým očím.
Pánů v divadle moc nebylo a jelikož z očí onoho aktéra do mdlob po vzoru svých drahých poloviček nepadali, většinou probírali tvrdé sedačky a přitažlivou postavu 'té Káči v minisukni'.
Pár starších občanů lkalo nad klesající úrovní divadelních režisérů, kteří se nezdráhali přepracovat klasické dílo do tak komerční formy. Autor se nejspíš právě teď obrací v hrobě. I když museli uznat, že herecké výkony konec konců tak špatné nebyly.
---------------------------------------------------------------------------------
Velká voda tvořená lidmi se hrnula ze sálu, kolem záchodů, do šaten a pak ven na ulici, kde se na pár okamžiků zastavila, zmatená deštěm, se kterým se byla nucena smíchat a bublající nepříjemnými emocemi, které déšť vyvolal. Všichni jako jeden muž zašermovali deštníky a pak skryli svá těla pod neříkající povětšinou černou střechou.
Kapka vysokou rychlostí stékala po střeše, tlačena k zemi tíhou svých sester. Bylo jich mnoho, celé pluky, z počátku systematicky klouzající armáda se slévala do valícího se davu, označovaného běžně jako valící se voda. Stékaly po doškách, zatímco jejich otcové křižovali oblohu jako válečné lodě. Jejich hromová děla tentokrát zůstala němá a svět byl proto k jejich majestátní plavbě hluchý. Voda se valila do okapu, byla zmítána krutým plechem, klouzala po něm stále níž, až vířivým pohybem zahučela do svislé roury. Pak už jen padala. Padala jako vodopád.
Kapku tato jízda natolik zaskočila, že si nestihla všimnout, kdy střemhlavý pád skončil. Svět dole vypadal na jedno velké dobrodružství, a tak na okamžik zapomněla na opatrnost, nedržela se svých sester moc pevně a jen si užívala adrenalinové opojení. A tak se stalo, že najednou letěla.
Jedna z mnoha osob na širším chodníku vysoce zapištěla a uskočila před ledovou vodou, před kterou ji její deštník opravdu neochrání. Z nedalekého vyústění okapu šplíchala voda, valila se po zemi a natékala do bot. Ostatní k tomuto rozrušení zůstávali neteční, osoba vzbudila několik nezaujatých pohledů a vše se vrátilo zpět do zajetých kolejí. Dav se vrátil ke své předchozí činnosti, kterou bylo nečinné čekání, držení ticha praskajícího netrpělivostí a potlačované chvění.
Osoby byly skryté pod takřka jednolitou vrstvou deštníků a déšť plýtval své síly nad marnou snahou poškádlit alespoň některé z nich nepříjemnou sprškou. Černá hmota na kovových tyčkách však byla stejně neproniknutelná, jako střechy domů okolo, neprohlédnutelná a nezničitelná ve své povýšené nabubřelosti. Déšť byl proti ní naprosto bezmocný, ale přesto se neúnavně snažil vniknout postávajícím alespoň do bot. Většinou neúspěšně, ale za pokus to stálo.
Lidé postávali na místě a tvořili tak masu bez tváří, tvora svorně čekajícího, podupávajícího si desítkami nohou ve společenských botách. Zvuk úderů podrážek a podpatků o mokré kočičí hlavy se mísil s hučením vody a šumem dešťových kapek v jednu rytmickou kakofonii.
Světlo pouličních svítilen se pralo s deštěm a bojovalo těžce o ten malý kousek prostoru, který mu řetězce vody poskytovaly. Vývěsku nad dvoukřídlými dveřmi osvětlovalo jen velmi ostýchavě, jako by si myslelo, že může být každou chvíli smeteno z jejího povrchu nevyzpytatelným počasím. Na vývěsce byl jednoduchým písmem vyveden nápis: Autogramiáda dnes ve 20:00 – Sichr Rabire.
Nahodilý pozorovatel by plochou deštníků jistě neprohlédl, ale vypravěč má možnosti, o jakých by se takovému pozorovateli ani nesnilo.1) Vypravěč vidí všechno, co chce.
Dav se skládal z žen – a bylo jich mnoho. Byly to ženy všech možných typů, tvarů i věkových kategorií, zdánlivě je spojovalo jen místo určení, pokud pomineme, že všechny pevně svíraly své deštníky. Hlavním spojovacím článkem mezi buclatou ruskou bábuškou a moderní blondýnou s tváří skrytou pod tak tlustou vrstvou make-upu, že kdyby se seškrábala, dala by se bez problémů namazat na chleba a ještě by zbylo, však nebylo nic viditelného. Byla to jedna osoba. A ta osoba se jmenovala Sichr Rabire.
V některých kulturách se těmto zvláštním osobám říká fanynky.2)
Pokud náhodou nějakou skalní fanynku ulovíte, získáte, nebo nějakým jiným slovem svedete, musíte si ve většině případů za hnízdo vybrat jiné místo, než je její byt. Leda by se vám líbila představa, že na vás ze stěn kolem bude shlížet stovka tváří, jedna tvář, ve stovce různých provedení. Tvář idola, kterého nikdy nebude mít, a tak má alespoň vás. Je to trochu demotivující.
Kapka dopadla na zem.
~
1) Co by za takové schopnosti dal obyčejný šmírák.
2) V jiných kulturách se jim říká mnoha různými slovy, která by mohla slušného čtenáře uvést do rozpaků, takže je nebudu jmenovat. Samozřejmě, ne každá se dá zaškatulkovat, ale obecná představa fanynky je celkem jasná.
---------------------------------------------------------------------------------
A musela říct, že to vůbec nebylo takrůžové, jak si představovala. Po pravdě to nebylo růžové vůbec, spíš šedivé a možná i trochu hnědé. Skončila v rozčvachtané bahnité louži u kraje silnice. Pěkný eklhaft, řekla by jiná kapka, se kterou sdílela cíp mraku.
Oblíbenou zábavou tamté kapky bylo pozorovat prolétávající letadla. Jednoho dne se jí dokonce povedlo vysrážet se na palubní desce ultralightu. Pobyla tam jen chvilku, než ji pilot setřel a otřel o okraj nezakrytého kokpitu, aby byla hned nato byla sfouknuta ze svého místa větrem o rychlosti 300 km/h zpět do náruče mračného otce. Za tu dobu ovšem stihla zjistit, že pilot je Němec, a slůvka, která stihla pochytit, pak s radostí užívala, aby zmátla ostatní kapky. Ty totiž německy neuměly. Slovo eklhaft se od ní ale naučily všechny.
Kdo ví, kde je teď ostatním kapkám konec, říkala si Kapka. Tady jim konec rozhodně nebyl. Žádnou z okolních kapek nepoznávala, všechny jí byly cizí.
Byla tu spousta kapek. Teď byly v klidu, slévaly se, mísily a společně čekaly, co se bude dít. Většina byla stejně zmatená a rozladěná okolním světem, jako ona sama. Byl to úplně stejný život, jako tam nahoře, jen nekonečné čekání s nadějí na únik a moře. Ta naděje však byla jen mizivá.
Představovala ji zvláštní událost. Kapka ji cítila asi takto: Jemný tlak zprava. Větší tlak zprava. Velký tlak zprava. Ohromný tlak zprava nahoře. Nesnesitelný tlak seshora. Jestli se nepustím, roztrhne mě to. Kapky se pouští. Rychlý přesun vlevo. Tlak mizí. Rychlý přesun zpět. Přelití se přes ostatní. Chytit se ostatních. Klid.
Nedalo se přesně odhadnout, v jak dlouhých časových intervalech se tato událost odehrávala, ale asi to nebylo důležité. Kapkám přišlo mnohem důležitější, že vždy několik z jejich sester zmizelo neznámo kam. A tak se začaly šířit fámy.
To, co si pro ně přichází, je jejich konec. To, co si pro ně přichází, je jejich otec. A ta nejčastější fáma, fáma nejvíc podporovaná a všeobecně uznávaná - to, co si pro ně přichází, je dovede k moři.
Už je to tu zase. Tlak, tentokrát zleva. Kapky se přesouvaly, pomalu, pak rychleji. A tlak se zvětšoval. Byl téměř nad ní a téměř nesnesitelný. Pustila se. Ale na odplutí do ústraní nebyl čas. Byla zatlačena do země. A pak vyrazila vstříc obloze přilepená na něčem tmavém.
Už by mohlo přestat pršet. Víte, prší už celý den. Kdyby alespoň ty stěrače tak nevrzaly. Musím je někdy promazat. Nebo koupit nové auto. Víte pane, to není jen tak, muset jezdit každý den v takový šunce. Ale znáte to, škvarků je málo, jsem rád, že mám na ty škvarky. Kam že to bude? Jo, do restaurace na Široký. Moc často nevozím lidi ve vobleku, většinou spíš jen turisty v pomačkanejch kalhotách a sem tam nějakou tu slečnu v šatech, ale voblek, to je něco pane. Jedete určitě za nějakou slečnou, ta bude moc ráda za takovýho nóbl pána v takovym nóbl vobleku. Voblek dělá moc. Koukejte na mě, chudýho taxikáře, mám jen šusťákovku. A vy máte voblek a určitě nemáte do kapsy hluboko. Ještě tak dvě minuty a jsme tam, jen tady zahnu za roh, jen abysme nepotkali červenou. Za rohem totiž postavili semafor a řeknu vám, pane, hůř ho postavit nemohli, to teda vopravdu ne. Stojí to vždycky až k nádraží, no fakt, nekecám. Kdybych já seděl tam nahoře, postavil bych semafor rovnou jim před barák. Víte koho myslim. Ty chytrý, co věděj všechno. Vidíte, já pořád jen mluvim a vy se asi nudíte. Ale já už jsem takovej. Víte, když sedíte celej den v tomhle křápu, zvyknete si mluvit. Je to lepší, než mlčet a poslouchat to hrozný vrzání. Tak. Tady. Chcete abych vám zajel rovnou před barák? Bude to sto dvacet. Díky pane, ste fajn chlap. Slečna z vás bude mít určitě radost.
Auto zastavilo.
Kapka se nějakou neznámou silou z ničeho nic vyřítila do vzduchu, její rychlost byla závratná. Letěla a musela říct, že znovu letět vzduchem jen tak byl skvělý zážitek, mnohem lepší, než nějaké čekání na zázrak mezi tisícovkami propojených těl. Její let byl však záhy ukončen něčím tvrdým, co ale nebylo vůbec vidět.
Podle toho, co viděla, by předpokládala, že poletí dál a dopadne až za pár okamžiků na tu plochou dřevěnou věc. Bylo tam takových věcí víc, rovnoměrně rozmístěných a žlutavě osvětlených, a hned vedle nich stály na čtyřech nohách další podobné věci, jen menší a ve větším množství. A na nejbližší malé věci hned u velké věci sedělo něco, co si říkalo lidská bytost.
---------------------------------------------------------------------------------
Byla to úzká lidská bytost a Kapka vůbec netušila, co je to za druh. V takových věcech se nevyznala, na to byla na zemi příliš krátce a ostatní kapky jí toho moc vysvětlit nestihly. Byla to ale osoba podobného typu, jako ta, co před Kapčiným příchodem do louže vydávala úplně zbytečně ty obranné zvuky - jako by ji Kapka snad nějak ohrožovala. Z toho, čemu se prý říká hlava (kapky takové věci vědět nepotřebují, panž nic takového nemají) jí visely dlouhé rousy. Kdyby kapka byla divadelně vzdělaná, věděla by, že to je bytost ženského pohlaví hrající v tom novém muzikálu. Kapka ale vzdělaná nebyla, ani divadelně, ani nijak jinak, takže nevěděla nic. Nijak zvlášť jí to nevadilo.
Osoba seděla a nic nedělala, až na tu děsivou činnost. Kapka se musela koukat a rvalo jí to srdce. Jak tyhle lidské bytosti umí být kruté!
Na dřevěné věci stála bílá věc našedlého nádechu. Byla krásná. Na první pohled. Na druhý se však skýtal obraz něčeho, čeho je třeba se bát. Vznášela se kolem ní atmosféra strachu a děsu, byla mučírnou a kobkou, vězením i márnicí. Světlo se odráželo a tříštilo na jejím okraji do stovek ostrých jehel, které se zabodávaly od očí. A světlo se tříštilo i na jejím obsahu, najednou ne žlutavě nasládlé - jako med, ale žlutavě šedavé, jako věci, které se skrývají pod postelí a které nechceme vidět. Jejím obsahem byla voda.
Kapka viděla mnoho svých sester. Byly vyděšené a vlnily se jako závoje mračných chapadel velkého otce. Toužily uniknout, až sem slyšela jejich volání a naříkání, tak zoufalé, až se z toho třásla. To ale nebylo to nejhorší.
Osoba natáhla ruku, pěkné pěstěné nehty cinkly o okraj hrnku. Masa kapek se zvedla do vzduchu spolu s ním. Osamělá Kapka na okně se už nemohla dívat, ale nemohla ani přestat, byla přišpendlená nosem ke sklu vlastní hrůzou a s neutuchajícím třasem sledovala onen hrozný výjev, zatímco pomalu stékala dolů.
Žena zvedla hrnek až k ústům a napila se.
Jak jen můžou být lidé tak krutí!
Netrvalo to dlouho a v ústech ženy zmizel i poslední kousek vody, který v hrnku zbyl. Jedinou útěchou bylo, že to měly rychle za sebou, myslela si Kapka. Držela minutu ticha za své padlé sestry, co už se nikdy nedostanou do moře.1) Během té minuty pozorovala své okolí.
Do oblasti za sklem vešla další lidská bytost. Byla vysoká, na hlavě tmavé krátké rousy a na očích brýle. Sundala si z ramen dlouhý kus oděvu a pověsila ho na háček vedle dveří. Hned na to se vydala na cestu po překážkové dráze z dřevěných věcí. Její kroky mířily sebejistě sem.
Jak se vytáhlá osoba blížila, kapka rozeznávala čím dál více detailů. Byla to nepochybně osoba jiného typu, než ta hned za sklem – kapka odhadovala, že by to možná mohl být sameček, i když v lidských rysech se ani trochu nevyznala. Jediné, čím si ohledně lidí byla jistá bylo, že má čtyři končetiny a na dvou z nich stojí. Pak rozeznala už jen hlavu - na ní dvě světle modré oči, uprostřed hlavy dlouhý trochu zvlněný výčnělek neznámého významu a pod ním bílými obdélníky vyplněná pohybující se mezera. Měla pocit, že pro lidskou komunikaci jsou tyto pohybující se mezery celkem důležité, možná právě jejich pomocí vyluzovali ty zvláštní zvuky.
Osoba prokličkovala celou místností rychle a elegantně, bez jediného zaváhání. U stolu hned za sklem se zastavila – chvíli jen pohybovala mezerou, pak se usadila na malou dřevěnou věc a dál pohybovala mezerou. Drobnější lidská bytost na ni viditelně reagovala, ovšem vysvětlete malé kapce z jiného světa co takové reakce znamenají. Větší bytost vzala menší za přední končetiny.
Víc kapka neviděla. Stekla po skle dolů.
Bylo 20.12.2010.Konkrétně tři hodiny ráno.
Obří tiskárny za několikerými dveřmi běžely naplno a lidé pobíhali sem a tam jako splašení mravenci. Otevírali a zavírali dveře, mluvili a hlučeli, běhali, kráčeli a hlavně dělali rámus. Hala byla velká a prostorná, zdánlivě nepasující k ostatnímu interiéru domu, uvnitř kterého se nacházela. Stěny byly natřeny obyčejnou bílou barvou. Místnost žádné přikrášlení nepotřebovala, byla čistě účelová. Byla to hala. Konkrétně hala tiskárny místních novin.
~
1) Kdyby věděla o lidském vylučování a kanalizaci, možná by minutu ticha nedržela.
---------------------------------------------------------------------------------
Zaměstnanci byli nervózní, měli zpoždění. Opravdu velké zpoždění, způsobené řádově několika hodinami strávenými naprosto zbytečným čekáním na paní Chaldovou, postarší ženštinu, která prováděla korektury v důsledku své předchozí praxe na pozici učitelky mateřského jazyka.
Jenže paní Chaldová v době povinných úprav textu novinových článků usnula.
Ne, že by snad vytříbený jazyk byl nutný. Tohle byl obyčejný bulvár, ne nějaký seriózní plátek. Ale čtenáři jsou vším. A je povinností zaměstnanců splnit vše v žádném termínu.
Dodávková služba stojí před tiskárnou touhle dobou už třetí hodinu a řidič i jeho spolujezdec jsou značně promrzlí. Horký čaj jim v zahánění chladu už dávno nepomáhá. Až se vše vytiskne a připraví, pak se zahřejí dost. To oni budou ti, co to musí stihnout – a zároveň ti kamenovaní, kteří jezdí pozdě, jsou neschopní a neumí doručit denní tisk v době ranní kávy.
A už se to nese. Balíky vycházejí v dlouhých řadách z mnohých dveří, lidé, co je nesou, nejsou přes množství papíru vidět. Všechny bílé šňůry se přibližně uprostřed místnosti spojují v jeden velký provaz a společně jsou vytahovány ven z hlavních dveří, na ulici, a nakonec do zadních dveří veliké dodávky. Auro vyjíždí.
Třeba to ještě stihnou.
Poprask! Senzace! To tu ještě nebylo! Hrůza! Nečekané! Skandál!
Slavné osobnosti bulvár většinou nečtou. Proč bych si měla něco takového kupovat? Dnes je to však jiné. Dnes jdu naší ulicí hned ráno, abych vše měla z první ruky. Je to divný den.
Začal být divný už včera. Říkám si, že je to trochu paradox, ale je to tak. Právě jsem vyráběla palačinky k obědu, své oblíbené jídlo. Jako vždy - cukr, trošička soli, hromada mléka a hromada mouky. Teflonová pánev, pro kterou nepotřebuji olej. A pak samozřejmě čokoláda, pečlivě nastrouhaná do podoby malých spirálek. Na stole u obýváku už deset minut stála připravená šlehačka. Neznám téměř nic lepšího, než jsou palačinky s čokoládou a se šlehačkou. Tentokrát se mi ale moc nevedly. Trhaly se a cuckatěly. Jako bych je snad dělala poprvé! Palačinky nemají právo dělat takové naschvály. Měly by se jen nechat sníst.
Pokud si správně vzpomínám, právě jsem dodělala poslední zcuckatělou palačinku a zasypala jí skoro až neúměrně silnou vrstvou čokolády, když mi zazvonil ten telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našla, většinou bývá zahrabán pod hromadou papírů na stole a ani včera tomu nebylo jinak. Vím, že bych všechny ty papíry měla uklidit. Ale kdo by se s tím dělal, není čas. O víkendu se do toho pustím a uklidím alespoň polovinu. Přinejmenším si to každý pátek říkám.
Telefon zazvonil zrovna tehdy, když jsem se chtěla zakousnout do první palačinky určené ke snědení. A pamatuji si, jak mě to zvonění celkem rozčílilo. Nikdo nemá právo rušit, když jím. Rab toto nepsané pravidlo porušil, a tak ho ode mne čeká odplata – jen co ho uvidím osobně.
„Ano?“
„Ahoj, četla jsi už noviny?“ Jeho hlas prostě poznám, nikdo jiný to být nemohl. A nikdo jiný by také nezavolal, aniž by se představil. Ale otázka byla překvapivá. Jaké noviny?
„Cože? Jaké noviny?“
„Takže nečetla, předpokládám. Myslel jsem si to – tak si to přečti, vyšel o nás krásný článek. Zkus Bum nebo Třísk, tam to bude určitě. Rita Holubová si na nás asi zasedla, nebo mi to tak alespoň připadá. Ale teď spěchám, dneska to balím a jedu domů. Už se nemůžu dočkat, až uvidím tu mojí prdelku.“ Tak proto noviny. Tohle vypadalo zajímavě. A chtělo to bližší prozkoumání.
„Aha, dobře, mrknu se na to. Tak tu svojí prdelku ode mě pozdravuj, a ne, že mi bude zase volat babča, jak hrozně jste hlasití. Zkuste to trochu tišeji, jasný?“
„Neboj Kačí. Pokusíme se.“ Usmíval se do telefonu a mně bylo jasné, že se jim to nepovede. Nevadí, alespoň jsem to zkusila. Rab u mě se svou drahou polovičkou bydlel od té doby, co tu dostal práci. Uznávám, můj dům není zrovna přepychový a obývá ho i jedna postarší paní, ale je to samota kousek od města. Dá se říct dokonce ideální lokalita. Žádný hluk, žádná auta, dlouhá jabloňová alej a starý statek dost velký pro všechny, a přesto stačí dojít na vlak a za sedmnáct minut jste v centru. Autobusem tak za hodinu. Rab nemohl mít lepší ubytování a to, že bydleli u mě, pro ně taky nevýhodné nebylo. Přes týden sice přespávám v centru, ale o víkendu jim vždy přijedu vyrobit pár palačinek. A oni mi na oplátku uklidí. Ideální stav.
Být tanečnicí je jako dělat jakýkoliv vrcholový sport, až na to, že o milionových platech si
---------------------------------------------------------------------------------
můžete nechat jen zdát. Rab je na tom o něco líp, než já, on je totiž viditelnější. Ale to, že jsem vidět míň než on evidentně neznamená, že si mě bulvár nebude všímat. Schválně, co o nás napsali, říkala jsem si, když jsem si oblékala kabát.
A tak teď jdu ulicí, ze stromů stále kape voda a nejbližší stánek s novinami na mně kouká až z úplného konce.
Tanec je úžasná věc. Je to poslání. Je to můj život. Vyčerpávající, ale úžasný. Ano, vím, že si jím huntuju tělo, vím, že většina tanečníků je už dlouho před třicítkou nepoužitelná. Jsem seznámena se všemi riziky. Ale tanec je jako droga. Jednou začnete a už v tom jedete. Každé vystoupení je jeden snový trip, všechno je jiné. Ale když to dáte, není žádný zážitek, který by vám mohl přivodit takový pocit. Je to geniální. A abyste pochopili, museli byste to taky zažít. Pro to stojí za to klidně si i zhuntovat tělo.
Tím nechci říct, že bych jen tancovala, to ne. V poslední době možná víc hraju. A je mi jasné, proč by si na mě paní Holubová mohla chtít smlsnout. Proč nedat dohromady dva spoluhráče. S Rabem jsme kolegové už pár let.
Všechno to začalo před třemi čtyřmi roky. Jeho obsadili hned, byl hvězdou už tehdy. Já se ke všemu dostala jen náhodou, přes tanec. Typově jsem jim sedla. A hned do takové role! Byla to nádhera. Muzikál mě celé ty roky naplňuje, neznám nic lepšího. A on byl mým spoluhráčem. Nikde se se svými spoluhráči nesblížíte tak, jako v divadle. Lepšího přítele jsem nikdy neměla.
Stánek se rýsuje těsně přede mnou, chlapík v něm se třese zimou. Kdybych měla pracovat v takové budce na zastávce, rozhodně bych neotevírala tak brzy ráno. Už v osm. Normální člověk by měl touhle dobou ještě hlubokou noc. Hned vedle stánku stála bílá dodávka a dva maníci z ní právě vyndali několik štosů novin. Pan stánkař jim vyrazil vstříc, ve tváři brunátný a viditelně naštvaný. Vypadá to, že noviny přijely pozdě, nechtěla bych být na místě těch dvou maníků. Stánkař je totiž známý cholerik, velký břich se mu při každém záchvatu vzteku nevzhledně třese. Lepší bude zůstat stranou, dokud se břich zase neuklidní a noviny nebudou na svém místě.
Naštěstí hlasitá scéna na rohu ulice netrvá dlouho a já od stále brunátného pána získávám své noviny. Vsadím se, že bude brunátný ještě zítra.
Vybrala jsem si Třísk, i když je to asi jedno, bulvár jako bulvár. Ani nemusím listovat, jsme na první stránce. 'Stehlíková – Rabire, konečně spolu!', hlásá nápis do dáli. Holubová na to kápla. Ta by se divila, kdyby zjistila, jak to opravdu je.
Vyrážím zpět k domů a musím se smát.
Myslím, že si cestou koupím koblihy k snídani.
Tohle nebyla pohodlná cesta. Ani pohodlný život. A už vůbec ne pohodlný svět.
Kapka začínala vážně uvažovat o změně skupenství. Jako pára by se přeci určitě měla líp! Jenže – nebude to bolet? Bála se to zkusit, ale jestli to tak půjde dál a moře stále nikde, asi to opravdu udělá.
Připadala si nemožně a vůbec nechápala, proč tehdy tak moc chtěla být první venku. Tam nahoře, v mracích, tam jí bylo mnohem líp. Tady s ní pořád jen někdo smýká a manipuluje. Přesně tak, jako teď.
Byla jsi naprosto jistá tím, jak k tomu všemu došlo, ale na dobré náladě jí to moc nepřidalo. Jakmile stekla ze skleněné plochy, stěna, které se držela, zmizela neznámo kam. Pád byl ale jen velmi krátký. A byl do něčeho velmi měkkého.
Kapka tyhle tvory už vídávala předtím, nahoře v mracích. Vzpomínala na to téměř nostalgicky – jak ve vícečlenných skupinách kroužili sem a tam, zabodávali se do chapadel mračného otce jako šipky, aby hned zase vylétli na druhé straně a zformovali se do nějakého útvaru. Vypadali krásně a majestátně a mnohem krásnější a majestátnější obloha jim s radostí poskytovala útočiště. Kapky kolem říkaly, že se nazývají Vrány, nebo tak nějak.
Tenhle jeden byl sám a jeho černé peří se různobarevně lesklo. Kapka mu přistála hned za krkem a když se předklonil, zatekla mezi jemné chmýří. Tvor poskočil a kapka poskočila s ním. Znovu klovl do odpadků na zemi. A pak, najednou, Kapka ani nevěděla jak, letěli.
A to bylo velmi nepohodlné.
Pernatá křídla ji tloukla z obou stran, hlava se nakláněla sem a tam a celé zvíře se kývalo, houpalo, trhalo s sebou a nechávalo vítr, aby mu čechral peří, takže Kapce byla dokonce i
---------------------------------------------------------------------------------
zima. Vůbec si nemyslela, že má tohle zapotřebí.
Pták letěl nad město, černá tečka na černější obloze. Směřoval mimo město, někam ven. Letěli jen pár minut, pouhých pár minut, ale Kapka se nemohla ubránit pocitu věčnosti mezi zpoceným peřím.
Pták postupně klesal, pomaloučku, polehoučku. Zakroužil jabloňovou alejí a pak kolem přijíždějícího autobusu.
Být párou, měla by se líp.
Byla tma. Už dávno nepršelo a hvězdy svítily na protrhané obloze jako černé drahokamy odrážející záři kulatého měsíce. Nevadilo, že měsíc sám nesvítí a hvězdy ano, dnes v noci to bylo jedno. Magická noc. Kdybychom se nacházeli v pohádce, za nejbližší jabloní by se nejspíš schovávala víla a na konci dlouhé cesty by se tyčila skála – a v ní dračí sluj. My ale nejsme v pohádce.1)
Kousek od nejbližší jabloně stála starobylá lampa a vrhala nesmělé zlato mezi listoví lesknoucí se rosou. Na tmu její světlo nestačilo, to ani z daleka ne. Ale pro ceduli na jejím vlastním stonku paprsky vycházející z podlouhlé žárovky bohatě postačovaly. Byl na ní připínáčkem připíchnut obyčejný papír, před deštěm chráněný jen malou stříškou. Jízdní řád.
Čas pomalu běžel, lehký vánek ovíval ševelící listí, malá planá jablíčka se leskla ve světle hvězd. Nic se nedělo, všude byl pokoj a klid. Svět byl otevřená kniha, svět patřil všem. Nocí proletěl netopýr.
Do ševelení listů se přidal nový zvuk. Zprvu byl slabý, nenápadný, jen na hranici slyšitelnosti. Ale jak ubíhala započatá minuta nekonečného plynutí času, stával se slyšitelnější, nabýval na síle. Než ona zdlouhavá minuta opravdu uběhla, byl už zcela slyšitelný. A bylo jím hučení motoru.
Na obzoru - vršku nedalekého kopce - se objevily dva zářivé body a vyrazily po úbočí kopce dolů. Ne přímo, jejich trajektorie by se dala snadno přirovnat k hadím smyčkám nebo vlnící se stuze. Za denního světla by možná byly vidět i serpentiny na úbočí, teď však nebyly, a tak si světla zdánlivě náhodně prorážela světla tmou, zatímco se stále nenápadně kradla blíž. Netrvalo dlouho a byla velká přibližně jako jablka na stromech, kulatá a ostrá v jemné a hebké tmě.
Ozvalo se zběsilé skřípění brzd. Za pár vteřin se celý rychle zpomalující stroj vyloupl na světlo lampy. Zastavil. Otevírající se dveře zasyčely a vzduch se zachvěl v očekávání unikající páry, která se ovšem neobjevila. Motor dál jen hlasitě škytal.
Ze schodů neúměrně vysokých normálním lidským proporcím – jak už to ostatně u prostředků hromadné dopravy bývá – rychle sestoupila osoba, načež se dveře opět bleskurychle zavřely a autobus se rozjel do černé tmy, jeho zadní světla jako majáčky rudého slunce v temném světě soumraku.
Postava dlela na zastávce jen chvíli. Jasné světlo starobylé lampy osvětlovalo její rysy, ostře řezanou tvář, uhrančivě modré oči i nepoddajné tmavé vlasy. Byla to postava, díky které tisíceré fanynky padají do mdlob. Sichr Rabire osobně vykročil temnou alejí domů.
Kráčel pod vysokou klenbou stromů do kopce, ve stínu ševelícího listí, ve světle stříbrného měsíce, a přivykal oči na povidlovou tmu. Nešlo to snadno, byla jako černý závoj protkaný stříbrnými nitkami, jako jáma skrývající své nitro, jako tajemná komnata odhalující svou tvář jen vyvoleným. Byla Sfingou – šlo o to, uhádnout hádanku, abyste mohli být volní. A odpovědí byl čas.
Šel a své okolí rozeznával jen povrchně, vše bylo jednolitou černou plochou, neprohlédnutelnou zdí. A tak není divu, že si postavy vycházející mu vstříc všiml až tehdy, když do ní vrazil.
Byl to muž, jen o pár centimetrů menší, za to postavou nepatrně robustnější – svou štíhlost si ale stále zachovával. Oči se mu leskly ve světle měsíce, jinak byl halen v šarlatovém plášti tmy. Tiše zašeptal do tmy pozdrav a ozval se hlas hluboký a melodický, hlas zpěváka.
A pak, možná během vteřiny, možná ještě rychleji, si padli kolem krku, objímali se a líbali, skryti tmou, střeženi hvězdami, viděni jedině okem měsíce.
Ano, toto je konec. Konec povídky, která autorovi možná nedala spát mnoho nocí a možná i mnoho dnů. Náhodný čtenář by třeba mohl proti tomuto konci protestovat. Téma je ale splněno,
~
1)Nevyvracet, já mám vždycky pravdu.
---------------------------------------------------------------------------------
povídka zdánlivě hotová. Já mu však dávám za pravdu. Něco zůstalo nedořešené. Příběh není kompletní. A proto přichází konec konce.
Kapka už dávno neletěla na zádech vrány. Už ani neletěla vzduchem, nic takového se jí znovu nepodařilo. Nyní byla směstnána v malém temném místě a neměla nejmenší tušení, kde přesně se to octla. Jediné, co věděla, bylo, že se tu nachází opět větší množství kapek, že se mísí a spojují, ale tak nějak jinak. Vazby jsou mnohem pevnější a nejsou tak tekuté. Také pomaleji mluví a pomaleji myslí. Tohle už nejsou její sestry, ne tak, jak je zná.
Dostala se sem velmi spletitou cestou, sama pořádně nechápala, jak konkrétně. Co si pamatovala bylo, že letěla na vráně. Ano, o tom se ještě nedalo spekulovat. Ale co se dělo pak? V tom byl zmatek.
Během letu vrány – jak známo – mávají křídly. Dělají ve vzduchu obraty, zahybají a jejich pohyby by se všeobecně daly nazvat celkem chaotickými. A tak se najednou stalo, že kapka kdesi vyletěla z černavého peří na volný vzduch. Opět padala. Padala někam dolů.
A pak její pád skončil. Skončil tvrdě, protože padala z veliké výšky, při dopadu se smáčkla do úplné placky, než se opět trochu zakulatila. Byla na nějakém jiném pohybujícím se předmětu. Spíš tvorovi. Neviděla ho, ale když kolem projela jedna z těch pohyblivých věcí, ve kterých se lidské bytosti převážejí, z odrazu ve skle zjistila, že se nachází na jednom z rousů na hlavě samčí lidské bytosti. To se zase dostala na skvělé a úžasné místo.
V podstatě to nebylo tak zlé. Žádná tlukoucí křídla, jediným rušivým pohybem bylo pohupování, ale i to bylo oproti vráně celkem přijatelné. Procházeli mezi vysokými budovami s opravdu vysokými komíny. Vypadaly, jako by se pokoušely sestřelit mraky nad sebou. Kapka v hloubi duše fandila mrakům – ty byly domovem, vysoké lidské budovy byly podivně nepřátelské, dýmající ze všech komínů, dštící síru a chrlící lidi ze svých rozměrných vrat. Nelíbilo se jí to. A ještě víc se jí nelíbilo, že osoba, která ji nesla, mířila právě do jedněch takových vrat.
Kdyby do továrny vstoupil člověk znalý poměrů, řekl by si 'Kde to k sakru jsem? A proč je tu vše tak zastaralé?'. Kapka poměry neznala a nevěděla vůbec nic, vše jí tu přišlo děsivé a nějaké poměry opravdu neřešila. Vysoké stroje, pára, pohyblivé pásy. V této továrně většinu věcí ale stále obsluhovali lidé, stroje měly na práci jen chemické reakce. Muž, co nesl kapku, zamířil právě k jednomu takovému pohyblivému pásu.
V rozměrné krabici hned vedle něj byla obrovská hromada malých plastových kalíšků se závitem uvnitř. Přetékaly z krabice jako pěna z utíkajících brambor, několik se jich válelo na holé zemi. Muž přistoupil k pásu a vystřídal tak postarší paní s šátkem kolem hlavy. Sehnul se nad pásem.
Po pásu popojížděly jednobarevné tuby, tvarem trochu připomínaly válce. Vzhlížely ke stropu plastovým okrouhlým knoflíkem, po jehož stranách byl závit pasující do víček v krabici. Muž ta víčka jen montoval.
Nakláněl se nad pásem, ramena nahrbená, a rychle manuálně pracoval. Tehdy pro kapku začalo být těžké udržet se. Házel hlavou a ona pomalu ale jistě ztrácela rovnováhu. A pak, když se muž prudce naklonil nad pás, znovu padala.
A tak se octla tady. V tubě, zavíčkovaná, směstnaná spolu s těmi divnými kapkami. Cítila, že se celou dobu pohybovala, pak se zastavila, znovu pohybovala, podle toho, jak se hýbalo s onou tubou.
Pak se nedělo nic. Že by to byl konec? Takhle setrvávala právě teď – nečinná, nehybná, neschopná udělat si mezi hustými kapkami pořádnou vazbu. Vůbec se jí to nelíbilo.
Úplně nejhorší věcí však bylo, že tu měla spoustu času. Měla čas myslet na otce mraka, na sestry, i na to proklaté moře, po kterém všichni tak nesmyslně touží. Kdyby se teď mohla vrátit, všechny by varovala. Moře je jen smyšlená báchorka.
Něco se začalo dít. Kdesi mezi vzdálenými kapkami se něco dělo, ještě nevěděla co.
„Posuňte se!“
„Pozor!“
„Nestrkej do mě!“
To vypadalo na větší nepokoj, než jaký by tu čekala. A pak to ucítila taky. Tlak. Silný. Z vnitřku tuby. Ať chtěla, nebo ne, musela se mu podvolit. Spolu se skupinou divných kapek vyrazila vstříc jasnému světlu. Třeba tam bude moře.
Sichr Rabire promnul gelovitou hmotu mezi prsty a pak postavil tubu zpět na stůl. Stál na ní jen jeden jednoduchý nápis. 'Lubrikační gel'.
---------------------------------------------------------------------------------
Jsem Gay
Všechny kapky skryté v tmavých oblacích sní o zemi. Jejich otec mrak může jen smutně přihlížet a kabonit se na svět, že jeho drahé dcery touží vyletět z láskyplné mlžné náruče. Je to tak snad od začátku věků. Víte, země, to je pro kapky něco takového, jako je pro nás nebe. Nedosažitelný sen, cíl jejich cesty, na který si musí počkat nebo jen tiše doufat, že se na ně usměje štěstí dříve, než skončí jejich krátký život. Je to ráj. Ty zlobivé se vypaří na sluníčku a vyletí zpět k šedivým nebesům, kdežto ty hodné... Moře. Moře je cíl jejich cesty. Krásná země zaslíbená, země, kde sluneční paprsky svítí, ale neubližují, kde se nemusí přesouvat složitě za pomoci gravitace, ale stačí nastoupit do zvláštních šupinatých tvorů s ploutvemi a ti vás sami přepraví tam, kam potřebujete. Země plná přátel, země, kde si můžete vybrat mezi teplem a zimou. Moře je ráj, ano. A každá kapka po něm z hloubi duše touží.
Žádná z nich netuší nic o loužích a blátě, ani o pouštích a kanalizaci. Žádná kapka se ještě nevrátila a tak to tušit ani nemohly. V podstatě ani v trochu nevěděly, co přesně je čeká, až vylétnou z hnízda. Ale to nevadilo. Všechny doufaly v moře.
Jedna z nich, říkejme jí kapka Kapka, byla úplně stejná, jako všechny ostatní. Nemohla se dočkat, až opustí domov. A nemohla se dočkat tak strašně moc, že strávila celý svůj krátký život nenápadným předbíháním. Pomalu se přesouvala mezi svými sestrami tak, aby si toho pokud možno žádná nevšimla – kdyby se to totiž dozvěděl otec mrak, asi by nedopadla moc dobře. Předbíhání je neslušné, byla by ráda, kdyby skončila jen na konci dlouhé řady kapek čekajících na spadnutí. Velmi opatrně odsouvala ostatní za sebe a štěstí jí přálo. Dostala se na úplný kraj.
Fascinovaně hleděla dolů. Je země opravdu tak krásná? Ani ve snu by ji nenapadlo, že vypadá takhle. Předčilo to její očekávání. Všechna ta zelená a zelenější a modrá a červená a barevná... Doma znala jen různé odstíny šedé. A tady takových barev! Byla nadšená. A s rostoucím nadšením a vlhkostí vzduchu rostla i ona. Nebezpečně se nově nabytou váhou naklonila. Začala cítit, že ji otec už dlouho neudrží, ne, teď přišel její čas. Pomalu se vymaňovala z jeho mlžných rukou, až se nakonec utrhla úplně. Letěla dolů. Padala.
První kapka dopadla na jednu z věžiček Wellikého Opatství a začal déšť. V Anlrii déšť ani tak nezačíná, spíš se jen vrací zpět. Nikdy neodejde na delší dobu než je pár hodin. A tohle byl opravdový slejvák. V tu chvíli to ale bylo naštěstí jedno. V budovách je stále teplo a sucho.
O temných uličkách je všeobecně známo hned několik věcí.
Jsou kouzelné. Každý z vás, kdo byl v noci v temné uličce, to může dosvědčit. Temné uličky prostě mají své kouzlo, zapadlé, špatně osvětlené, magické. Není těžké představit si, že už ani nejste v temné uličce velkoměsta 21. století, nýbrž jste se přenesli do dob rytířů a rychlých koní. Jako byste se octli v jiném světě.1)
Jsou zaručeně vždy úzké. K tomu není co dodat.
Lampa na kraji vždy poblikává a halí tak uličku do tmavých stínů. Když náhodou nepoblikává, bývá úplně vyřazená.2)
Mezi popelnicemi lze obvykle najít šramotící kočku, nebo alespoň párek krys. Tak nějak to dotváří tu správnou atmosféru. Bez popelnic a zvířeny to není správná temná ulička.
~
1) Popelnice a odpadky mluví v neprospěch těchto představ, tak si pro tentokrát představte, že to nejsou popelnice, ale třeba odložené brnění. Nebo cokoliv jiného, co není popelnicí.
2) Samozřejmě, elektrikáři z celého města se sjíždějí, aby takové lampy opravili, ale jen co odjedou, lampa se vrátí ke své předchozí činnosti. Temné uličky si svou temnost umí zařídit.
---------------------------------------------------------------------------------
A jsou nebezpečné. Nemusí být vždy nebezpečné, ale i když nejsou, vzbuzují zdání nebezpečnosti. Jsou tak prázdné. A tiché. A, jak už z názvu vyplývá, také temné. Ideální útočiště pro kohokoliv, komu světlo není vhod. A to už zavání nebezpečím.
Tohle byla ulička přesně odpovídající všeobecně známé definici temné uličky. Pohled, který se teď naskýtal nahodilému pozorovateli byl na její ústí. Zprava doleva se táhla užší ulice, poměrně dobře osvětlená a na ní tato typická ulička kolmo narážela – přímo v místě, kde stála krásná starobylá lampa. Umělecký kovář odvedl skvělou práci.
Lampa poblikávala a halila tak uličku do tmy a do světla, podle toho, jak se jí zachtělo. Namodralá záře měsíce se odrážela od oken ve druhém patře domů, vzdálenější část prostoru mezi staveními ale stále zůstávala ve tmě, skrytá před zraky všech. Tím nechci říct, že by tam někdo byl. Obě ulice byly úplně prázdné, poslední chodec prošel možná před hodinou, ale vypadalo to, jako by tu bylo ticho celé věky.
Vpravo u popelnic něco krátce zašramotilo a protrhlo tak ono ticho jako spár protrhává rovný povrch visícího prostěradla. Pár okamžiků na to se odtamtud vyřítilo chlupaté stvoření, nejspíš kočka, nebo něco podobného. Vypadalo to, že se vše vrátí do vyjetých kolejí ticha a temna. Nebylo tomu tak. Zvuk od popelnic dozněl, ale někde v dáli vlevo něco tiše klapalo. Rytmicky, poměrně pomalu. Zvuk se blížil. Byly to kroky.
Na chodníku se objevila osamělá postava. Byla malá, na tu dálku černá a nerozeznatelná. Ale jak se blížila k poblikávající lampě, její rysy získávaly na ostrosti, její tělo dostalo pevný tvar. Krátký černý kabátek upnutého střihu a pěkné dlouhé nohy v lodičkách na vysokém podpatku. Rudé nehty nervózně poklepávající o kabelku. Krajka bílé sukně lehce se otírající o pohybující se stehna. Nohy v botkách se lehce třesou, povrch z kočičích hlav je nerovný a pro takovou obuv zcela nevhodný. Přesto neúnavně postupovala dál, bez zastávky, bez jediného ohlédnutí.
Pod blikající lampou se zastavila, otevřela kabelku a chvilku v ní hrabala.
Cink.
Zvuk se rozlehl ulicí a na světlo světa se vyhoupl svazek klíčů. Prsty chvíli šátraly v hustém spletenci, až nalezly a vyzdvihly malý klíč, matný a ohmataný. Klíč od dveří. Žena vzhlédla k lampě a povzdechla si, na tváři se jí na okamžik mihl rozladěný výraz. Možná uvažovala nad opraváři, možná nad prožitým dnem. Není to důležité. Důležité je, že pouliční osvětlení v odpověď pohotově zhaslo, aby se pak opět rozsvítilo – ovšem nyní vytvářelo světlo pouze polovičního jasu než předtím a nepříjemně bzučelo. Tma se po špičkách připlížila o pár metrů blíž ke zdroji světla a nocí zarezonoval další hlasitý povzdech. Někde kapala voda a u popelnic opět něco neviditelně šramotilo. Tentokrát to nejspíš byla krysa.
Temné uličky někdy vůbec nejsou tak krásné a příjemné, jak by mohly. To byla myšlenka odrážející se v očích oné dlouhonohé dlouhovlasé ženy. Já bych s ní nejspíš nesouhlasila a nahodilý pozorovatel možná také ne. Stáhla si sukni o něco níž, jako by se pokoušela zakrýt, že je to minisukně, nahrbila ramena a zdánlivě svérázně vyrazila do tmy mé uličky. Klapot špatně zvolených bot se odrážel od tmavých cihlových stěn a pomalu se vzdaloval. Pak utichl. A zazněl výkřik.
V chabém světlu lampy se opět objevila žena.1) Vypadala však poněkud jinak, dalo by se říci dokonce vyděšeně. A lehký strach, který z ní byl cítit ještě před okamžikem, byl proti tomuto jen lehká předehra. Pozpátku klopýtala z uličky, svaly napjaté, roztřesená, s natrženou sukní a krvavým škrábancem na ruce.
„Nech mě být.“
Přímo pod lampou se nacházel kanál. Mřížka vyrobená z kovu, dost malá, aby nevzbuzovala pozornost. Jehla podpatku se zapíchla do jedné ze čtvercových děr mezi mřížovím a zůstala v něm vězet.2) Nemohlo to dopadnout jinak. Žena prostě skončila na zemi.
Držela se za kotník a šeptavě opakovala tu větu do noci, 'Nech mě být.', 'Nech mě být.', 'Nech mě být.'. Její slova se odrážela od stěn, vzájemně se překrývala, rušila a stávala se nesrozumitelnými.
~
1) Byla to ta samá žena, ne žádná jiná. Totiž, mohla by to být jiná žena, to by však můj popis neměl smysl. Tak se smiřte s tím, že to je prostě tak, jak píši.
2) Někdo si to holt umí nahoře zařídit.
---------------------------------------------------------------------------------
Význam ale stále přetrvával. Upřeně hleděla do temnoty v uličce a ta temnota na ní hleděla očima, které nebyly vidět, mluvila ústy slovy, která nebyla slyšet. Něco tam bylo. A to něco se za zvuku škrábání nehtů o tabuli přibližovalo.
Nejdřív to byla jen temnota. Z temnoty začala stoupat mlha, bílá stopa na černém podkladě, kontrastující a vířící. Její chapadlovitá přítomnost polykala stále větší kusy prostoru a otupovala tak už předtím dost tupé světlo. A v té vší vířící mase vířilo něco jiného. Temné stíny na okraji vašeho zorného pole, stíny, které nelze zachytit. Ty, co pod zaostřeným pohledem mizí jako pára nad hrncem a zanechávají jen neurčitý pocit něčeho, co nechce být spatřeno. Není to příjemný pocit.
A mezi tím vším, v samém středu toho víření, stála postava.
Mlha jako by zpomalila. A pak se temné stíny zastavily. Žena vydala slabý naříkavý zvuk a v ten okamžik se celý svět dal opět do pohybu, pomalu se otáčející kolem starobylé lampy. Stíny se shlukly kolem vyděšené ženy, dostávaly pevný tvar, přestože budily zdání, že se mohou každou chvíli rozplynout. Černé cáry oděvů vlály na bílých kostnatých tělech. Tváře byly skryty ve stínech hlubokých kápí. A jen bosé nohy poukazovaly na to, že to nejsou bytosti z jiných světů. Těla se za lehkého šustotu látky lehce pohupovala, jako listí ve větru.
„Nevědělas, že temné uličky jsou nebezpečné?“ Středobodem vesmíru už nebyla starobylá lampa, nýbrž vysoký muž s kostěně vypadající maskou přes celý obličej. Byl napjatý, možná nervózní, ale spíš plný očekávání. Došel až k ležící ženě.
„Prosím, nech mě jít.“
„Ty víš, že nemůžu. Odpusť mi to. Nikdy tě nepřestanu milovat.“
Strhl si masku a odhalil tak hezkou tvář, která však byla bledší, než smrt. A její ústa, nahodilý pozorovatel by jen stěží uvěřil, ta pootevřená ústa se lehce usmívala a odhalovala tak dva dlouhé úzké špičáky.
Stíny začaly opět vířit, krok za krokem, opět lehké a unikající, nahodile a přece synchronizovaně kroužící kolem celé scény, kolem ženy, kolem muže i kolem lampy. Vlny mrazivého průvanu přinášely zvuk větrných bas a mrazivých houslí, zatímco mlhu dělily na nerovnoměrné kroutící se cáry, znovu rozrážené vířícími těly. Kruhy se pomalu zužovaly, smyčky se utahovaly, vše bylo rychlejší, překotnější, chaotičtější. Větrné smyčce již neštěbetaly, zabodávaly se do vzduchu s vervou uragánu a z uličky se začaly valit nové sloupy mlhy. Žena omdlela a hned vzápětí byla vířícími těly vyzvednuta do výše ramen dospělého člověka, ochablé paže visící k zemi jako zvadlé růže.
Smyčka se stáhla. Muž se octl přímo před vznášející se ženou, přes jeho postavu nebyla téměř vidět. Tělo zvířecky nahrbené, ruce pozvednuté v gestu vzývání něčeho nedotknutelného a očím pozorovatele nejasného. Shlížel na ní a oči se mu hladově leskly. Stíny kolem něj v jeden okamžik utvořily neproniknutelnou hradbu těl. Pravou ruku pozvedl do výše, zalesklo se ostří. Ozval se uši drásající skřek, čepel klesla – a pak byla tma.
Z nebes se začalo pomalu snášet něco rudého, celistvého jako deka a honosného jako královské roucho. Opona klesla.
Představení skončilo. Proběhla už i děkovačka a lidé se valili ze sálu jako dravá povodeň. Šatnářky měly plné ruce práce, personál divadla se dal do pohybu stejně jako masy diváků a snažil se zajistit všem bezpečný a rychlý odchod po uměleckém zážitku, který jim mělo představení poskytnout. Některé zážitek ochromil, jiní o něm už teď vedli debaty a spory. Většina se tvářila spokojeně. Jak by taky ne, když dostali, co očekávali – komerční nápor emocí, nějaký ten příběh, pár hereckých výkonů, taneční akrobacii i celkem dobrou hudbu.
Slečny pěly ódy na skvělou postavu vraha, démona, člověka a lovce tisícovek dívčích srdcí v jednom, ačkoliv o čtvrtý aspekt svého charakteru nejspíš jeho představitel Sichr Rabire vůbec nestál. Všechny svorně nadávaly na 'tu káču v minisukni', co mu zlomila srdce, a polemizovaly o tom, jak by mu na jejím místě padly do náruče – už jen kvůli těm uhrančivě modrým očím.
Pánů v divadle moc nebylo a jelikož z očí onoho aktéra do mdlob po vzoru svých drahých poloviček nepadali, většinou probírali tvrdé sedačky a přitažlivou postavu 'té Káči v minisukni'.
Pár starších občanů lkalo nad klesající úrovní divadelních režisérů, kteří se nezdráhali přepracovat klasické dílo do tak komerční formy. Autor se nejspíš právě teď obrací v hrobě. I když museli uznat, že herecké výkony konec konců tak špatné nebyly.
---------------------------------------------------------------------------------
Velká voda tvořená lidmi se hrnula ze sálu, kolem záchodů, do šaten a pak ven na ulici, kde se na pár okamžiků zastavila, zmatená deštěm, se kterým se byla nucena smíchat a bublající nepříjemnými emocemi, které déšť vyvolal. Všichni jako jeden muž zašermovali deštníky a pak skryli svá těla pod neříkající povětšinou černou střechou.
Kapka vysokou rychlostí stékala po střeše, tlačena k zemi tíhou svých sester. Bylo jich mnoho, celé pluky, z počátku systematicky klouzající armáda se slévala do valícího se davu, označovaného běžně jako valící se voda. Stékaly po doškách, zatímco jejich otcové křižovali oblohu jako válečné lodě. Jejich hromová děla tentokrát zůstala němá a svět byl proto k jejich majestátní plavbě hluchý. Voda se valila do okapu, byla zmítána krutým plechem, klouzala po něm stále níž, až vířivým pohybem zahučela do svislé roury. Pak už jen padala. Padala jako vodopád.
Kapku tato jízda natolik zaskočila, že si nestihla všimnout, kdy střemhlavý pád skončil. Svět dole vypadal na jedno velké dobrodružství, a tak na okamžik zapomněla na opatrnost, nedržela se svých sester moc pevně a jen si užívala adrenalinové opojení. A tak se stalo, že najednou letěla.
Jedna z mnoha osob na širším chodníku vysoce zapištěla a uskočila před ledovou vodou, před kterou ji její deštník opravdu neochrání. Z nedalekého vyústění okapu šplíchala voda, valila se po zemi a natékala do bot. Ostatní k tomuto rozrušení zůstávali neteční, osoba vzbudila několik nezaujatých pohledů a vše se vrátilo zpět do zajetých kolejí. Dav se vrátil ke své předchozí činnosti, kterou bylo nečinné čekání, držení ticha praskajícího netrpělivostí a potlačované chvění.
Osoby byly skryté pod takřka jednolitou vrstvou deštníků a déšť plýtval své síly nad marnou snahou poškádlit alespoň některé z nich nepříjemnou sprškou. Černá hmota na kovových tyčkách však byla stejně neproniknutelná, jako střechy domů okolo, neprohlédnutelná a nezničitelná ve své povýšené nabubřelosti. Déšť byl proti ní naprosto bezmocný, ale přesto se neúnavně snažil vniknout postávajícím alespoň do bot. Většinou neúspěšně, ale za pokus to stálo.
Lidé postávali na místě a tvořili tak masu bez tváří, tvora svorně čekajícího, podupávajícího si desítkami nohou ve společenských botách. Zvuk úderů podrážek a podpatků o mokré kočičí hlavy se mísil s hučením vody a šumem dešťových kapek v jednu rytmickou kakofonii.
Světlo pouličních svítilen se pralo s deštěm a bojovalo těžce o ten malý kousek prostoru, který mu řetězce vody poskytovaly. Vývěsku nad dvoukřídlými dveřmi osvětlovalo jen velmi ostýchavě, jako by si myslelo, že může být každou chvíli smeteno z jejího povrchu nevyzpytatelným počasím. Na vývěsce byl jednoduchým písmem vyveden nápis: Autogramiáda dnes ve 20:00 – Sichr Rabire.
Nahodilý pozorovatel by plochou deštníků jistě neprohlédl, ale vypravěč má možnosti, o jakých by se takovému pozorovateli ani nesnilo.1) Vypravěč vidí všechno, co chce.
Dav se skládal z žen – a bylo jich mnoho. Byly to ženy všech možných typů, tvarů i věkových kategorií, zdánlivě je spojovalo jen místo určení, pokud pomineme, že všechny pevně svíraly své deštníky. Hlavním spojovacím článkem mezi buclatou ruskou bábuškou a moderní blondýnou s tváří skrytou pod tak tlustou vrstvou make-upu, že kdyby se seškrábala, dala by se bez problémů namazat na chleba a ještě by zbylo, však nebylo nic viditelného. Byla to jedna osoba. A ta osoba se jmenovala Sichr Rabire.
V některých kulturách se těmto zvláštním osobám říká fanynky.2)
Pokud náhodou nějakou skalní fanynku ulovíte, získáte, nebo nějakým jiným slovem svedete, musíte si ve většině případů za hnízdo vybrat jiné místo, než je její byt. Leda by se vám líbila představa, že na vás ze stěn kolem bude shlížet stovka tváří, jedna tvář, ve stovce různých provedení. Tvář idola, kterého nikdy nebude mít, a tak má alespoň vás. Je to trochu demotivující.
Kapka dopadla na zem.
~
1) Co by za takové schopnosti dal obyčejný šmírák.
2) V jiných kulturách se jim říká mnoha různými slovy, která by mohla slušného čtenáře uvést do rozpaků, takže je nebudu jmenovat. Samozřejmě, ne každá se dá zaškatulkovat, ale obecná představa fanynky je celkem jasná.
---------------------------------------------------------------------------------
A musela říct, že to vůbec nebylo takrůžové, jak si představovala. Po pravdě to nebylo růžové vůbec, spíš šedivé a možná i trochu hnědé. Skončila v rozčvachtané bahnité louži u kraje silnice. Pěkný eklhaft, řekla by jiná kapka, se kterou sdílela cíp mraku.
Oblíbenou zábavou tamté kapky bylo pozorovat prolétávající letadla. Jednoho dne se jí dokonce povedlo vysrážet se na palubní desce ultralightu. Pobyla tam jen chvilku, než ji pilot setřel a otřel o okraj nezakrytého kokpitu, aby byla hned nato byla sfouknuta ze svého místa větrem o rychlosti 300 km/h zpět do náruče mračného otce. Za tu dobu ovšem stihla zjistit, že pilot je Němec, a slůvka, která stihla pochytit, pak s radostí užívala, aby zmátla ostatní kapky. Ty totiž německy neuměly. Slovo eklhaft se od ní ale naučily všechny.
Kdo ví, kde je teď ostatním kapkám konec, říkala si Kapka. Tady jim konec rozhodně nebyl. Žádnou z okolních kapek nepoznávala, všechny jí byly cizí.
Byla tu spousta kapek. Teď byly v klidu, slévaly se, mísily a společně čekaly, co se bude dít. Většina byla stejně zmatená a rozladěná okolním světem, jako ona sama. Byl to úplně stejný život, jako tam nahoře, jen nekonečné čekání s nadějí na únik a moře. Ta naděje však byla jen mizivá.
Představovala ji zvláštní událost. Kapka ji cítila asi takto: Jemný tlak zprava. Větší tlak zprava. Velký tlak zprava. Ohromný tlak zprava nahoře. Nesnesitelný tlak seshora. Jestli se nepustím, roztrhne mě to. Kapky se pouští. Rychlý přesun vlevo. Tlak mizí. Rychlý přesun zpět. Přelití se přes ostatní. Chytit se ostatních. Klid.
Nedalo se přesně odhadnout, v jak dlouhých časových intervalech se tato událost odehrávala, ale asi to nebylo důležité. Kapkám přišlo mnohem důležitější, že vždy několik z jejich sester zmizelo neznámo kam. A tak se začaly šířit fámy.
To, co si pro ně přichází, je jejich konec. To, co si pro ně přichází, je jejich otec. A ta nejčastější fáma, fáma nejvíc podporovaná a všeobecně uznávaná - to, co si pro ně přichází, je dovede k moři.
Už je to tu zase. Tlak, tentokrát zleva. Kapky se přesouvaly, pomalu, pak rychleji. A tlak se zvětšoval. Byl téměř nad ní a téměř nesnesitelný. Pustila se. Ale na odplutí do ústraní nebyl čas. Byla zatlačena do země. A pak vyrazila vstříc obloze přilepená na něčem tmavém.
Už by mohlo přestat pršet. Víte, prší už celý den. Kdyby alespoň ty stěrače tak nevrzaly. Musím je někdy promazat. Nebo koupit nové auto. Víte pane, to není jen tak, muset jezdit každý den v takový šunce. Ale znáte to, škvarků je málo, jsem rád, že mám na ty škvarky. Kam že to bude? Jo, do restaurace na Široký. Moc často nevozím lidi ve vobleku, většinou spíš jen turisty v pomačkanejch kalhotách a sem tam nějakou tu slečnu v šatech, ale voblek, to je něco pane. Jedete určitě za nějakou slečnou, ta bude moc ráda za takovýho nóbl pána v takovym nóbl vobleku. Voblek dělá moc. Koukejte na mě, chudýho taxikáře, mám jen šusťákovku. A vy máte voblek a určitě nemáte do kapsy hluboko. Ještě tak dvě minuty a jsme tam, jen tady zahnu za roh, jen abysme nepotkali červenou. Za rohem totiž postavili semafor a řeknu vám, pane, hůř ho postavit nemohli, to teda vopravdu ne. Stojí to vždycky až k nádraží, no fakt, nekecám. Kdybych já seděl tam nahoře, postavil bych semafor rovnou jim před barák. Víte koho myslim. Ty chytrý, co věděj všechno. Vidíte, já pořád jen mluvim a vy se asi nudíte. Ale já už jsem takovej. Víte, když sedíte celej den v tomhle křápu, zvyknete si mluvit. Je to lepší, než mlčet a poslouchat to hrozný vrzání. Tak. Tady. Chcete abych vám zajel rovnou před barák? Bude to sto dvacet. Díky pane, ste fajn chlap. Slečna z vás bude mít určitě radost.
Auto zastavilo.
Kapka se nějakou neznámou silou z ničeho nic vyřítila do vzduchu, její rychlost byla závratná. Letěla a musela říct, že znovu letět vzduchem jen tak byl skvělý zážitek, mnohem lepší, než nějaké čekání na zázrak mezi tisícovkami propojených těl. Její let byl však záhy ukončen něčím tvrdým, co ale nebylo vůbec vidět.
Podle toho, co viděla, by předpokládala, že poletí dál a dopadne až za pár okamžiků na tu plochou dřevěnou věc. Bylo tam takových věcí víc, rovnoměrně rozmístěných a žlutavě osvětlených, a hned vedle nich stály na čtyřech nohách další podobné věci, jen menší a ve větším množství. A na nejbližší malé věci hned u velké věci sedělo něco, co si říkalo lidská bytost.
---------------------------------------------------------------------------------
Byla to úzká lidská bytost a Kapka vůbec netušila, co je to za druh. V takových věcech se nevyznala, na to byla na zemi příliš krátce a ostatní kapky jí toho moc vysvětlit nestihly. Byla to ale osoba podobného typu, jako ta, co před Kapčiným příchodem do louže vydávala úplně zbytečně ty obranné zvuky - jako by ji Kapka snad nějak ohrožovala. Z toho, čemu se prý říká hlava (kapky takové věci vědět nepotřebují, panž nic takového nemají) jí visely dlouhé rousy. Kdyby kapka byla divadelně vzdělaná, věděla by, že to je bytost ženského pohlaví hrající v tom novém muzikálu. Kapka ale vzdělaná nebyla, ani divadelně, ani nijak jinak, takže nevěděla nic. Nijak zvlášť jí to nevadilo.
Osoba seděla a nic nedělala, až na tu děsivou činnost. Kapka se musela koukat a rvalo jí to srdce. Jak tyhle lidské bytosti umí být kruté!
Na dřevěné věci stála bílá věc našedlého nádechu. Byla krásná. Na první pohled. Na druhý se však skýtal obraz něčeho, čeho je třeba se bát. Vznášela se kolem ní atmosféra strachu a děsu, byla mučírnou a kobkou, vězením i márnicí. Světlo se odráželo a tříštilo na jejím okraji do stovek ostrých jehel, které se zabodávaly od očí. A světlo se tříštilo i na jejím obsahu, najednou ne žlutavě nasládlé - jako med, ale žlutavě šedavé, jako věci, které se skrývají pod postelí a které nechceme vidět. Jejím obsahem byla voda.
Kapka viděla mnoho svých sester. Byly vyděšené a vlnily se jako závoje mračných chapadel velkého otce. Toužily uniknout, až sem slyšela jejich volání a naříkání, tak zoufalé, až se z toho třásla. To ale nebylo to nejhorší.
Osoba natáhla ruku, pěkné pěstěné nehty cinkly o okraj hrnku. Masa kapek se zvedla do vzduchu spolu s ním. Osamělá Kapka na okně se už nemohla dívat, ale nemohla ani přestat, byla přišpendlená nosem ke sklu vlastní hrůzou a s neutuchajícím třasem sledovala onen hrozný výjev, zatímco pomalu stékala dolů.
Žena zvedla hrnek až k ústům a napila se.
Jak jen můžou být lidé tak krutí!
Netrvalo to dlouho a v ústech ženy zmizel i poslední kousek vody, který v hrnku zbyl. Jedinou útěchou bylo, že to měly rychle za sebou, myslela si Kapka. Držela minutu ticha za své padlé sestry, co už se nikdy nedostanou do moře.1) Během té minuty pozorovala své okolí.
Do oblasti za sklem vešla další lidská bytost. Byla vysoká, na hlavě tmavé krátké rousy a na očích brýle. Sundala si z ramen dlouhý kus oděvu a pověsila ho na háček vedle dveří. Hned na to se vydala na cestu po překážkové dráze z dřevěných věcí. Její kroky mířily sebejistě sem.
Jak se vytáhlá osoba blížila, kapka rozeznávala čím dál více detailů. Byla to nepochybně osoba jiného typu, než ta hned za sklem – kapka odhadovala, že by to možná mohl být sameček, i když v lidských rysech se ani trochu nevyznala. Jediné, čím si ohledně lidí byla jistá bylo, že má čtyři končetiny a na dvou z nich stojí. Pak rozeznala už jen hlavu - na ní dvě světle modré oči, uprostřed hlavy dlouhý trochu zvlněný výčnělek neznámého významu a pod ním bílými obdélníky vyplněná pohybující se mezera. Měla pocit, že pro lidskou komunikaci jsou tyto pohybující se mezery celkem důležité, možná právě jejich pomocí vyluzovali ty zvláštní zvuky.
Osoba prokličkovala celou místností rychle a elegantně, bez jediného zaváhání. U stolu hned za sklem se zastavila – chvíli jen pohybovala mezerou, pak se usadila na malou dřevěnou věc a dál pohybovala mezerou. Drobnější lidská bytost na ni viditelně reagovala, ovšem vysvětlete malé kapce z jiného světa co takové reakce znamenají. Větší bytost vzala menší za přední končetiny.
Víc kapka neviděla. Stekla po skle dolů.
Bylo 20.12.2010.Konkrétně tři hodiny ráno.
Obří tiskárny za několikerými dveřmi běžely naplno a lidé pobíhali sem a tam jako splašení mravenci. Otevírali a zavírali dveře, mluvili a hlučeli, běhali, kráčeli a hlavně dělali rámus. Hala byla velká a prostorná, zdánlivě nepasující k ostatnímu interiéru domu, uvnitř kterého se nacházela. Stěny byly natřeny obyčejnou bílou barvou. Místnost žádné přikrášlení nepotřebovala, byla čistě účelová. Byla to hala. Konkrétně hala tiskárny místních novin.
~
1) Kdyby věděla o lidském vylučování a kanalizaci, možná by minutu ticha nedržela.
---------------------------------------------------------------------------------
Zaměstnanci byli nervózní, měli zpoždění. Opravdu velké zpoždění, způsobené řádově několika hodinami strávenými naprosto zbytečným čekáním na paní Chaldovou, postarší ženštinu, která prováděla korektury v důsledku své předchozí praxe na pozici učitelky mateřského jazyka.
Jenže paní Chaldová v době povinných úprav textu novinových článků usnula.
Ne, že by snad vytříbený jazyk byl nutný. Tohle byl obyčejný bulvár, ne nějaký seriózní plátek. Ale čtenáři jsou vším. A je povinností zaměstnanců splnit vše v žádném termínu.
Dodávková služba stojí před tiskárnou touhle dobou už třetí hodinu a řidič i jeho spolujezdec jsou značně promrzlí. Horký čaj jim v zahánění chladu už dávno nepomáhá. Až se vše vytiskne a připraví, pak se zahřejí dost. To oni budou ti, co to musí stihnout – a zároveň ti kamenovaní, kteří jezdí pozdě, jsou neschopní a neumí doručit denní tisk v době ranní kávy.
A už se to nese. Balíky vycházejí v dlouhých řadách z mnohých dveří, lidé, co je nesou, nejsou přes množství papíru vidět. Všechny bílé šňůry se přibližně uprostřed místnosti spojují v jeden velký provaz a společně jsou vytahovány ven z hlavních dveří, na ulici, a nakonec do zadních dveří veliké dodávky. Auro vyjíždí.
Třeba to ještě stihnou.
Poprask! Senzace! To tu ještě nebylo! Hrůza! Nečekané! Skandál!
Slavné osobnosti bulvár většinou nečtou. Proč bych si měla něco takového kupovat? Dnes je to však jiné. Dnes jdu naší ulicí hned ráno, abych vše měla z první ruky. Je to divný den.
Začal být divný už včera. Říkám si, že je to trochu paradox, ale je to tak. Právě jsem vyráběla palačinky k obědu, své oblíbené jídlo. Jako vždy - cukr, trošička soli, hromada mléka a hromada mouky. Teflonová pánev, pro kterou nepotřebuji olej. A pak samozřejmě čokoláda, pečlivě nastrouhaná do podoby malých spirálek. Na stole u obýváku už deset minut stála připravená šlehačka. Neznám téměř nic lepšího, než jsou palačinky s čokoládou a se šlehačkou. Tentokrát se mi ale moc nevedly. Trhaly se a cuckatěly. Jako bych je snad dělala poprvé! Palačinky nemají právo dělat takové naschvály. Měly by se jen nechat sníst.
Pokud si správně vzpomínám, právě jsem dodělala poslední zcuckatělou palačinku a zasypala jí skoro až neúměrně silnou vrstvou čokolády, když mi zazvonil ten telefon. Chvíli mi trvalo, než jsem ho našla, většinou bývá zahrabán pod hromadou papírů na stole a ani včera tomu nebylo jinak. Vím, že bych všechny ty papíry měla uklidit. Ale kdo by se s tím dělal, není čas. O víkendu se do toho pustím a uklidím alespoň polovinu. Přinejmenším si to každý pátek říkám.
Telefon zazvonil zrovna tehdy, když jsem se chtěla zakousnout do první palačinky určené ke snědení. A pamatuji si, jak mě to zvonění celkem rozčílilo. Nikdo nemá právo rušit, když jím. Rab toto nepsané pravidlo porušil, a tak ho ode mne čeká odplata – jen co ho uvidím osobně.
„Ano?“
„Ahoj, četla jsi už noviny?“ Jeho hlas prostě poznám, nikdo jiný to být nemohl. A nikdo jiný by také nezavolal, aniž by se představil. Ale otázka byla překvapivá. Jaké noviny?
„Cože? Jaké noviny?“
„Takže nečetla, předpokládám. Myslel jsem si to – tak si to přečti, vyšel o nás krásný článek. Zkus Bum nebo Třísk, tam to bude určitě. Rita Holubová si na nás asi zasedla, nebo mi to tak alespoň připadá. Ale teď spěchám, dneska to balím a jedu domů. Už se nemůžu dočkat, až uvidím tu mojí prdelku.“ Tak proto noviny. Tohle vypadalo zajímavě. A chtělo to bližší prozkoumání.
„Aha, dobře, mrknu se na to. Tak tu svojí prdelku ode mě pozdravuj, a ne, že mi bude zase volat babča, jak hrozně jste hlasití. Zkuste to trochu tišeji, jasný?“
„Neboj Kačí. Pokusíme se.“ Usmíval se do telefonu a mně bylo jasné, že se jim to nepovede. Nevadí, alespoň jsem to zkusila. Rab u mě se svou drahou polovičkou bydlel od té doby, co tu dostal práci. Uznávám, můj dům není zrovna přepychový a obývá ho i jedna postarší paní, ale je to samota kousek od města. Dá se říct dokonce ideální lokalita. Žádný hluk, žádná auta, dlouhá jabloňová alej a starý statek dost velký pro všechny, a přesto stačí dojít na vlak a za sedmnáct minut jste v centru. Autobusem tak za hodinu. Rab nemohl mít lepší ubytování a to, že bydleli u mě, pro ně taky nevýhodné nebylo. Přes týden sice přespávám v centru, ale o víkendu jim vždy přijedu vyrobit pár palačinek. A oni mi na oplátku uklidí. Ideální stav.
Být tanečnicí je jako dělat jakýkoliv vrcholový sport, až na to, že o milionových platech si
---------------------------------------------------------------------------------
můžete nechat jen zdát. Rab je na tom o něco líp, než já, on je totiž viditelnější. Ale to, že jsem vidět míň než on evidentně neznamená, že si mě bulvár nebude všímat. Schválně, co o nás napsali, říkala jsem si, když jsem si oblékala kabát.
A tak teď jdu ulicí, ze stromů stále kape voda a nejbližší stánek s novinami na mně kouká až z úplného konce.
Tanec je úžasná věc. Je to poslání. Je to můj život. Vyčerpávající, ale úžasný. Ano, vím, že si jím huntuju tělo, vím, že většina tanečníků je už dlouho před třicítkou nepoužitelná. Jsem seznámena se všemi riziky. Ale tanec je jako droga. Jednou začnete a už v tom jedete. Každé vystoupení je jeden snový trip, všechno je jiné. Ale když to dáte, není žádný zážitek, který by vám mohl přivodit takový pocit. Je to geniální. A abyste pochopili, museli byste to taky zažít. Pro to stojí za to klidně si i zhuntovat tělo.
Tím nechci říct, že bych jen tancovala, to ne. V poslední době možná víc hraju. A je mi jasné, proč by si na mě paní Holubová mohla chtít smlsnout. Proč nedat dohromady dva spoluhráče. S Rabem jsme kolegové už pár let.
Všechno to začalo před třemi čtyřmi roky. Jeho obsadili hned, byl hvězdou už tehdy. Já se ke všemu dostala jen náhodou, přes tanec. Typově jsem jim sedla. A hned do takové role! Byla to nádhera. Muzikál mě celé ty roky naplňuje, neznám nic lepšího. A on byl mým spoluhráčem. Nikde se se svými spoluhráči nesblížíte tak, jako v divadle. Lepšího přítele jsem nikdy neměla.
Stánek se rýsuje těsně přede mnou, chlapík v něm se třese zimou. Kdybych měla pracovat v takové budce na zastávce, rozhodně bych neotevírala tak brzy ráno. Už v osm. Normální člověk by měl touhle dobou ještě hlubokou noc. Hned vedle stánku stála bílá dodávka a dva maníci z ní právě vyndali několik štosů novin. Pan stánkař jim vyrazil vstříc, ve tváři brunátný a viditelně naštvaný. Vypadá to, že noviny přijely pozdě, nechtěla bych být na místě těch dvou maníků. Stánkař je totiž známý cholerik, velký břich se mu při každém záchvatu vzteku nevzhledně třese. Lepší bude zůstat stranou, dokud se břich zase neuklidní a noviny nebudou na svém místě.
Naštěstí hlasitá scéna na rohu ulice netrvá dlouho a já od stále brunátného pána získávám své noviny. Vsadím se, že bude brunátný ještě zítra.
Vybrala jsem si Třísk, i když je to asi jedno, bulvár jako bulvár. Ani nemusím listovat, jsme na první stránce. 'Stehlíková – Rabire, konečně spolu!', hlásá nápis do dáli. Holubová na to kápla. Ta by se divila, kdyby zjistila, jak to opravdu je.
Vyrážím zpět k domů a musím se smát.
Myslím, že si cestou koupím koblihy k snídani.
Tohle nebyla pohodlná cesta. Ani pohodlný život. A už vůbec ne pohodlný svět.
Kapka začínala vážně uvažovat o změně skupenství. Jako pára by se přeci určitě měla líp! Jenže – nebude to bolet? Bála se to zkusit, ale jestli to tak půjde dál a moře stále nikde, asi to opravdu udělá.
Připadala si nemožně a vůbec nechápala, proč tehdy tak moc chtěla být první venku. Tam nahoře, v mracích, tam jí bylo mnohem líp. Tady s ní pořád jen někdo smýká a manipuluje. Přesně tak, jako teď.
Byla jsi naprosto jistá tím, jak k tomu všemu došlo, ale na dobré náladě jí to moc nepřidalo. Jakmile stekla ze skleněné plochy, stěna, které se držela, zmizela neznámo kam. Pád byl ale jen velmi krátký. A byl do něčeho velmi měkkého.
Kapka tyhle tvory už vídávala předtím, nahoře v mracích. Vzpomínala na to téměř nostalgicky – jak ve vícečlenných skupinách kroužili sem a tam, zabodávali se do chapadel mračného otce jako šipky, aby hned zase vylétli na druhé straně a zformovali se do nějakého útvaru. Vypadali krásně a majestátně a mnohem krásnější a majestátnější obloha jim s radostí poskytovala útočiště. Kapky kolem říkaly, že se nazývají Vrány, nebo tak nějak.
Tenhle jeden byl sám a jeho černé peří se různobarevně lesklo. Kapka mu přistála hned za krkem a když se předklonil, zatekla mezi jemné chmýří. Tvor poskočil a kapka poskočila s ním. Znovu klovl do odpadků na zemi. A pak, najednou, Kapka ani nevěděla jak, letěli.
A to bylo velmi nepohodlné.
Pernatá křídla ji tloukla z obou stran, hlava se nakláněla sem a tam a celé zvíře se kývalo, houpalo, trhalo s sebou a nechávalo vítr, aby mu čechral peří, takže Kapce byla dokonce i
---------------------------------------------------------------------------------
zima. Vůbec si nemyslela, že má tohle zapotřebí.
Pták letěl nad město, černá tečka na černější obloze. Směřoval mimo město, někam ven. Letěli jen pár minut, pouhých pár minut, ale Kapka se nemohla ubránit pocitu věčnosti mezi zpoceným peřím.
Pták postupně klesal, pomaloučku, polehoučku. Zakroužil jabloňovou alejí a pak kolem přijíždějícího autobusu.
Být párou, měla by se líp.
Byla tma. Už dávno nepršelo a hvězdy svítily na protrhané obloze jako černé drahokamy odrážející záři kulatého měsíce. Nevadilo, že měsíc sám nesvítí a hvězdy ano, dnes v noci to bylo jedno. Magická noc. Kdybychom se nacházeli v pohádce, za nejbližší jabloní by se nejspíš schovávala víla a na konci dlouhé cesty by se tyčila skála – a v ní dračí sluj. My ale nejsme v pohádce.1)
Kousek od nejbližší jabloně stála starobylá lampa a vrhala nesmělé zlato mezi listoví lesknoucí se rosou. Na tmu její světlo nestačilo, to ani z daleka ne. Ale pro ceduli na jejím vlastním stonku paprsky vycházející z podlouhlé žárovky bohatě postačovaly. Byl na ní připínáčkem připíchnut obyčejný papír, před deštěm chráněný jen malou stříškou. Jízdní řád.
Čas pomalu běžel, lehký vánek ovíval ševelící listí, malá planá jablíčka se leskla ve světle hvězd. Nic se nedělo, všude byl pokoj a klid. Svět byl otevřená kniha, svět patřil všem. Nocí proletěl netopýr.
Do ševelení listů se přidal nový zvuk. Zprvu byl slabý, nenápadný, jen na hranici slyšitelnosti. Ale jak ubíhala započatá minuta nekonečného plynutí času, stával se slyšitelnější, nabýval na síle. Než ona zdlouhavá minuta opravdu uběhla, byl už zcela slyšitelný. A bylo jím hučení motoru.
Na obzoru - vršku nedalekého kopce - se objevily dva zářivé body a vyrazily po úbočí kopce dolů. Ne přímo, jejich trajektorie by se dala snadno přirovnat k hadím smyčkám nebo vlnící se stuze. Za denního světla by možná byly vidět i serpentiny na úbočí, teď však nebyly, a tak si světla zdánlivě náhodně prorážela světla tmou, zatímco se stále nenápadně kradla blíž. Netrvalo dlouho a byla velká přibližně jako jablka na stromech, kulatá a ostrá v jemné a hebké tmě.
Ozvalo se zběsilé skřípění brzd. Za pár vteřin se celý rychle zpomalující stroj vyloupl na světlo lampy. Zastavil. Otevírající se dveře zasyčely a vzduch se zachvěl v očekávání unikající páry, která se ovšem neobjevila. Motor dál jen hlasitě škytal.
Ze schodů neúměrně vysokých normálním lidským proporcím – jak už to ostatně u prostředků hromadné dopravy bývá – rychle sestoupila osoba, načež se dveře opět bleskurychle zavřely a autobus se rozjel do černé tmy, jeho zadní světla jako majáčky rudého slunce v temném světě soumraku.
Postava dlela na zastávce jen chvíli. Jasné světlo starobylé lampy osvětlovalo její rysy, ostře řezanou tvář, uhrančivě modré oči i nepoddajné tmavé vlasy. Byla to postava, díky které tisíceré fanynky padají do mdlob. Sichr Rabire osobně vykročil temnou alejí domů.
Kráčel pod vysokou klenbou stromů do kopce, ve stínu ševelícího listí, ve světle stříbrného měsíce, a přivykal oči na povidlovou tmu. Nešlo to snadno, byla jako černý závoj protkaný stříbrnými nitkami, jako jáma skrývající své nitro, jako tajemná komnata odhalující svou tvář jen vyvoleným. Byla Sfingou – šlo o to, uhádnout hádanku, abyste mohli být volní. A odpovědí byl čas.
Šel a své okolí rozeznával jen povrchně, vše bylo jednolitou černou plochou, neprohlédnutelnou zdí. A tak není divu, že si postavy vycházející mu vstříc všiml až tehdy, když do ní vrazil.
Byl to muž, jen o pár centimetrů menší, za to postavou nepatrně robustnější – svou štíhlost si ale stále zachovával. Oči se mu leskly ve světle měsíce, jinak byl halen v šarlatovém plášti tmy. Tiše zašeptal do tmy pozdrav a ozval se hlas hluboký a melodický, hlas zpěváka.
A pak, možná během vteřiny, možná ještě rychleji, si padli kolem krku, objímali se a líbali, skryti tmou, střeženi hvězdami, viděni jedině okem měsíce.
Ano, toto je konec. Konec povídky, která autorovi možná nedala spát mnoho nocí a možná i mnoho dnů. Náhodný čtenář by třeba mohl proti tomuto konci protestovat. Téma je ale splněno,
~
1)Nevyvracet, já mám vždycky pravdu.
---------------------------------------------------------------------------------
povídka zdánlivě hotová. Já mu však dávám za pravdu. Něco zůstalo nedořešené. Příběh není kompletní. A proto přichází konec konce.
Kapka už dávno neletěla na zádech vrány. Už ani neletěla vzduchem, nic takového se jí znovu nepodařilo. Nyní byla směstnána v malém temném místě a neměla nejmenší tušení, kde přesně se to octla. Jediné, co věděla, bylo, že se tu nachází opět větší množství kapek, že se mísí a spojují, ale tak nějak jinak. Vazby jsou mnohem pevnější a nejsou tak tekuté. Také pomaleji mluví a pomaleji myslí. Tohle už nejsou její sestry, ne tak, jak je zná.
Dostala se sem velmi spletitou cestou, sama pořádně nechápala, jak konkrétně. Co si pamatovala bylo, že letěla na vráně. Ano, o tom se ještě nedalo spekulovat. Ale co se dělo pak? V tom byl zmatek.
Během letu vrány – jak známo – mávají křídly. Dělají ve vzduchu obraty, zahybají a jejich pohyby by se všeobecně daly nazvat celkem chaotickými. A tak se najednou stalo, že kapka kdesi vyletěla z černavého peří na volný vzduch. Opět padala. Padala někam dolů.
A pak její pád skončil. Skončil tvrdě, protože padala z veliké výšky, při dopadu se smáčkla do úplné placky, než se opět trochu zakulatila. Byla na nějakém jiném pohybujícím se předmětu. Spíš tvorovi. Neviděla ho, ale když kolem projela jedna z těch pohyblivých věcí, ve kterých se lidské bytosti převážejí, z odrazu ve skle zjistila, že se nachází na jednom z rousů na hlavě samčí lidské bytosti. To se zase dostala na skvělé a úžasné místo.
V podstatě to nebylo tak zlé. Žádná tlukoucí křídla, jediným rušivým pohybem bylo pohupování, ale i to bylo oproti vráně celkem přijatelné. Procházeli mezi vysokými budovami s opravdu vysokými komíny. Vypadaly, jako by se pokoušely sestřelit mraky nad sebou. Kapka v hloubi duše fandila mrakům – ty byly domovem, vysoké lidské budovy byly podivně nepřátelské, dýmající ze všech komínů, dštící síru a chrlící lidi ze svých rozměrných vrat. Nelíbilo se jí to. A ještě víc se jí nelíbilo, že osoba, která ji nesla, mířila právě do jedněch takových vrat.
Kdyby do továrny vstoupil člověk znalý poměrů, řekl by si 'Kde to k sakru jsem? A proč je tu vše tak zastaralé?'. Kapka poměry neznala a nevěděla vůbec nic, vše jí tu přišlo děsivé a nějaké poměry opravdu neřešila. Vysoké stroje, pára, pohyblivé pásy. V této továrně většinu věcí ale stále obsluhovali lidé, stroje měly na práci jen chemické reakce. Muž, co nesl kapku, zamířil právě k jednomu takovému pohyblivému pásu.
V rozměrné krabici hned vedle něj byla obrovská hromada malých plastových kalíšků se závitem uvnitř. Přetékaly z krabice jako pěna z utíkajících brambor, několik se jich válelo na holé zemi. Muž přistoupil k pásu a vystřídal tak postarší paní s šátkem kolem hlavy. Sehnul se nad pásem.
Po pásu popojížděly jednobarevné tuby, tvarem trochu připomínaly válce. Vzhlížely ke stropu plastovým okrouhlým knoflíkem, po jehož stranách byl závit pasující do víček v krabici. Muž ta víčka jen montoval.
Nakláněl se nad pásem, ramena nahrbená, a rychle manuálně pracoval. Tehdy pro kapku začalo být těžké udržet se. Házel hlavou a ona pomalu ale jistě ztrácela rovnováhu. A pak, když se muž prudce naklonil nad pás, znovu padala.
A tak se octla tady. V tubě, zavíčkovaná, směstnaná spolu s těmi divnými kapkami. Cítila, že se celou dobu pohybovala, pak se zastavila, znovu pohybovala, podle toho, jak se hýbalo s onou tubou.
Pak se nedělo nic. Že by to byl konec? Takhle setrvávala právě teď – nečinná, nehybná, neschopná udělat si mezi hustými kapkami pořádnou vazbu. Vůbec se jí to nelíbilo.
Úplně nejhorší věcí však bylo, že tu měla spoustu času. Měla čas myslet na otce mraka, na sestry, i na to proklaté moře, po kterém všichni tak nesmyslně touží. Kdyby se teď mohla vrátit, všechny by varovala. Moře je jen smyšlená báchorka.
Něco se začalo dít. Kdesi mezi vzdálenými kapkami se něco dělo, ještě nevěděla co.
„Posuňte se!“
„Pozor!“
„Nestrkej do mě!“
To vypadalo na větší nepokoj, než jaký by tu čekala. A pak to ucítila taky. Tlak. Silný. Z vnitřku tuby. Ať chtěla, nebo ne, musela se mu podvolit. Spolu se skupinou divných kapek vyrazila vstříc jasnému světlu. Třeba tam bude moře.
Sichr Rabire promnul gelovitou hmotu mezi prsty a pak postavil tubu zpět na stůl. Stál na ní jen jeden jednoduchý nápis. 'Lubrikační gel'.
---------------------------------------------------------------------------------