Dragon's Revenge 01
Bylo šero. Sice začínal rozbřesk, ale časný. Ptáci si hledali potravu na nedalekém poli. Veverky přeskakovaly z větve na větev, ze stromu na strom. Každý si hleděl svého. Nikdo netušil, co se děje na druhé straně lesa. Až na dvě bytosti. Misaki a jejího draka Cormaca. Leželi na prahu jeskyně a vyčkávali. Čekali již několik hodin. Trpělivě. Cormacovy černé šupiny se leskly v začínajícím dni. Našel si místečko, kde trošku svítilo slunce.
Misaki byla hnědovlasá dívka. Vlasy jí sahaly až do půli zad, měla je stažené do culíku. Šedé oči byly přivřené. Na ní visely oprýskané džíny a černá bunda, která ji chránila proti chladu. Tiskla se blíže ke Cormacovi.
"Myslíš, že to zvládnou?" otázala se opatrně. Cormac jen sklonil hlavu. "Nevím. Ještě chvíli počkáme. Pak vyrazíme."
Misaki nic nenamítala. Tiše stále vedle svého věrného draka. Opřela se o něj a zavřela oči. Modlila se k dračím bohům, aby to dopadlo dobře. Připadalo jí, že čekají celou věčnost. Po chvíli se na ni ale Cormac podíval. "Jdeme," zavelel. Misaki se mu vyhoupla na šupinatý hřbet a pěvně se chytila. Létala už vícekrát. Je v tom dobrá. Jedna z nejlepších. Cormac se lehce odrazil od země a vyrazil na nebe. Bylo to nádherné, jako vždy. Ale ani jeden teď neměl náladu vychutnávat si to.
Letěli nad lesem. Misaki se koukala dolů. Děsila se toho, co uvidí. A měla důvod. Když přeletěli les, uviděli spoustu mrtvých těl. Jak lidská tak dračí. Nikde se nic nehýbalo. Všichni byli mrtví. Jezdci na Gryfech nejspíše vyhráli.
Cormac přistál uprostřed bojiště. Ležel tam mrtvý Diego, bratr Misaki, a Navar, jeden z Cormacových přátel. Jeho šupiny byly modré, potřísněné sytě rudou krví, která stékala na hlavu jeho jezdce, který byl zavalen pod ním. Ale ještě žil. Zvedl hlavu.
"Oni….bylo jich moc…," vydechl. Poté sklopil hlavu a přestal se hýbat. Nestihl ani zavřít oči. Misaki k němu natáhla ruku a oči mu zavřela. Po tvářích jí stékaly slané slzy. Objala pevně bratrovu hlavu a vzlykala. Uvědomila si, že je to naposledy, co bratra vidí. Už nikdy spolu nebudou létat na dracích. Už nikdy ho neuvidí smát se…bodlo ji u srdce.
Opatrně položila bratrovu hlavu zpět na zem a postavila se.
"Myslíš, že někdo přežil?"
Cormac natáhl hlavu a rozhlédl se. Poté udělal několik kroků na sever. Ale nic. Všude panoval klid. Puch mrtvol visel ve vzduchu. Bylo to nechutné.
Misaki se vyškrábala na Cormaca a přitulila se k jeho krku. Bylo ji smutno. Co teď budou dělat? Tolik mrtvých lidí….a draků.
"Musíme najít zbylé draky," rozhodl nakonec Cormac a odrazil se od země.
Letěli vysoko. Rozhlíželi se po ostatních svého druhu. Nikde ale nic nebylo. Proletěli každé místo nejméně 10x, ale všude bylo mrtvo. Přece někdo musel přežít!!
Cormac zamířil k jeskyni, ve které bydleli. Zjistil ale, že před vchodem stojí Gryf. Na něm seděl jezdec v brnění.
Cormac se okamžitě otočil a zamířil pryč.
"Co budeme dělat??!" zavrčel. Misaki mlčela. Vůbec netušila. Letěli snad hodinu na jih.
Tento svět má tři země. Vlastně už dvě. Kdysi byla Země lidí, Země Gryfů a Země draků. Jenže lidé si podrobili všechny Gryfy. O to se snažili i s Draky, ale to se jim nepodařilo. Draci se plnou silou bránili a pořád brání. Otec Misaki jednou vyprávěl, že před několika tisíci lety, měli
i koně vlastní zemi. Ale to už je dávná minulost. Lidé chtějí všechno. Jsou chamtiví a nic jim nestačí. Musí mít více a více…Draci už jsou snad jediný neochočený druh.
Už od počátku věků, kdy ještě byl na Zemi mír, přišla skupinka lidí do Země Draků. Draci je přijali. A tak vznikli Dračí Jezdci. Je jich málo. A Misaki je asi poslední…Dračí Jezdci žili společně s Draky a naučili se s nimi vycházet. Naučili se na nich létat. Jako jediní si podrobili draky. Ale na rozdíl od obyčejných lidí je považovali za své přátele, ne za bojové stroje.
Cormac s Misaki konečně doletěli na jih Země Draků. Přistáli na travnaté pláni a rozhlédli se. Všude panoval klid. Nedaleko byl malý háj. Cormac tam sebejistě zamířil.
Misaki byla hnědovlasá dívka. Vlasy jí sahaly až do půli zad, měla je stažené do culíku. Šedé oči byly přivřené. Na ní visely oprýskané džíny a černá bunda, která ji chránila proti chladu. Tiskla se blíže ke Cormacovi.
"Myslíš, že to zvládnou?" otázala se opatrně. Cormac jen sklonil hlavu. "Nevím. Ještě chvíli počkáme. Pak vyrazíme."
Misaki nic nenamítala. Tiše stále vedle svého věrného draka. Opřela se o něj a zavřela oči. Modlila se k dračím bohům, aby to dopadlo dobře. Připadalo jí, že čekají celou věčnost. Po chvíli se na ni ale Cormac podíval. "Jdeme," zavelel. Misaki se mu vyhoupla na šupinatý hřbet a pěvně se chytila. Létala už vícekrát. Je v tom dobrá. Jedna z nejlepších. Cormac se lehce odrazil od země a vyrazil na nebe. Bylo to nádherné, jako vždy. Ale ani jeden teď neměl náladu vychutnávat si to.
Letěli nad lesem. Misaki se koukala dolů. Děsila se toho, co uvidí. A měla důvod. Když přeletěli les, uviděli spoustu mrtvých těl. Jak lidská tak dračí. Nikde se nic nehýbalo. Všichni byli mrtví. Jezdci na Gryfech nejspíše vyhráli.
Cormac přistál uprostřed bojiště. Ležel tam mrtvý Diego, bratr Misaki, a Navar, jeden z Cormacových přátel. Jeho šupiny byly modré, potřísněné sytě rudou krví, která stékala na hlavu jeho jezdce, který byl zavalen pod ním. Ale ještě žil. Zvedl hlavu.
"Oni….bylo jich moc…," vydechl. Poté sklopil hlavu a přestal se hýbat. Nestihl ani zavřít oči. Misaki k němu natáhla ruku a oči mu zavřela. Po tvářích jí stékaly slané slzy. Objala pevně bratrovu hlavu a vzlykala. Uvědomila si, že je to naposledy, co bratra vidí. Už nikdy spolu nebudou létat na dracích. Už nikdy ho neuvidí smát se…bodlo ji u srdce.
Opatrně položila bratrovu hlavu zpět na zem a postavila se.
"Myslíš, že někdo přežil?"
Cormac natáhl hlavu a rozhlédl se. Poté udělal několik kroků na sever. Ale nic. Všude panoval klid. Puch mrtvol visel ve vzduchu. Bylo to nechutné.
Misaki se vyškrábala na Cormaca a přitulila se k jeho krku. Bylo ji smutno. Co teď budou dělat? Tolik mrtvých lidí….a draků.
"Musíme najít zbylé draky," rozhodl nakonec Cormac a odrazil se od země.
Letěli vysoko. Rozhlíželi se po ostatních svého druhu. Nikde ale nic nebylo. Proletěli každé místo nejméně 10x, ale všude bylo mrtvo. Přece někdo musel přežít!!
Cormac zamířil k jeskyni, ve které bydleli. Zjistil ale, že před vchodem stojí Gryf. Na něm seděl jezdec v brnění.
Cormac se okamžitě otočil a zamířil pryč.
"Co budeme dělat??!" zavrčel. Misaki mlčela. Vůbec netušila. Letěli snad hodinu na jih.
Tento svět má tři země. Vlastně už dvě. Kdysi byla Země lidí, Země Gryfů a Země draků. Jenže lidé si podrobili všechny Gryfy. O to se snažili i s Draky, ale to se jim nepodařilo. Draci se plnou silou bránili a pořád brání. Otec Misaki jednou vyprávěl, že před několika tisíci lety, měli
i koně vlastní zemi. Ale to už je dávná minulost. Lidé chtějí všechno. Jsou chamtiví a nic jim nestačí. Musí mít více a více…Draci už jsou snad jediný neochočený druh.
Už od počátku věků, kdy ještě byl na Zemi mír, přišla skupinka lidí do Země Draků. Draci je přijali. A tak vznikli Dračí Jezdci. Je jich málo. A Misaki je asi poslední…Dračí Jezdci žili společně s Draky a naučili se s nimi vycházet. Naučili se na nich létat. Jako jediní si podrobili draky. Ale na rozdíl od obyčejných lidí je považovali za své přátele, ne za bojové stroje.
Cormac s Misaki konečně doletěli na jih Země Draků. Přistáli na travnaté pláni a rozhlédli se. Všude panoval klid. Nedaleko byl malý háj. Cormac tam sebejistě zamířil.