Strážce
Ztracen, ztracen v proudu života, ztracen v sušině smrti, ztracen v hořké minulosti, ztracen v nejisté přítomnosti, budoucnost neznám.
Žiji již mnoho let, sám už si ani nepamatuji kolik, vím jen to, že jsem obtěžkán břemenem nesmrtelnosti. Nyní bych řekl těm, kteří by si přáli nesmrtelný život, že je to největší chyba, které by se mohli dopustit, leč není již nikoho, kdo by mých slov poslouchal. Předurčen jsem byl ke stráži, stráži temné brány, tyčící se do výšky a zlověstně se ohýbající jako zkroucené kořeny, železo je zapleteno do sebe v obrazcích tvorů a bytostí, které svět obývaly před věky, nyní jsou však jen mlhavou vzpomínkou jednoho starého tvora, který bránu střežil už od té doby, co si pamatuje. Vždy přišli z dálky, a když procházeli, zdáli se najednou temní a zlověstní. Co je za tou bránou jsem nikdy nespatřil, můj zrak halí jen šedá mlha, kterou nejsem schopen prohlédnout. Ty obrazce stále přibývají, ten kdo projde branou, objeví se na ní. Už je skoro plná a samotní tvorové už ani nejdou rozeznávat, jen jedno místo je stále nezapletené, jedno malé místo na levém křídle.
Stojí na pokraji útesu, na druhé straně nic není, jen mlha, snad jen občas jsem měl dojem, že jsem v mlze zahlédl siluety a občas se mlha zformuje ve tváře. Tváře s prázdným pohledem, ani nemají oči, jen hlubokou temnou prohlubeň a snad jen úzkostně otevřená ústa, jako by se na mě snažili volat, jako by na mě mluvili a chtěli mi něco sdělit. Marně.
Hledím do oranžově červené dáli před bránou, písek se zvedá ze ztvrdlé hlíny a víří ve slabém větru. V pozadí čas od času zahlédnu kopce, staré útesy, ohryzané časem, vyhlazeny větrem. Zvedl se znovu vítr, písek mi zakrývá pohled. Obracím se, aby se mi nedostal do očí.
***
Dnes je vidět trochu Slunce, jeho světlo prosvítá lehce mezi hustými mraky a odhaluje pohled na pustinu. Připadá mi, že brána zase ožívá. Přijde další…
***
Písek víří kolem, létá mi do očí, lež vyčkávám a hledím do dáli, brzy přijde další, místo se zaplní. Skončí tak moje úloha? Vítr slábne, písek upadá zpátky na tvrdou křehkou zem, nebo je odnášen do neznámé dáli.
V dálce vidím pohyb, silueta, další tvor. Přichází stále blíž a blíž.
„Ty jsi strážce?“
„Ano, jsem. A kdo jsi ty?“
„Člověk.“
„Vítej, člověče. Za mnou je brána, neptej se na žádná jména, protože by se ti nedostalo odpovědi. Přišlo jich před tebou již mnoho, ptali se a já nebyl schopný odpovědět.“
„Mám něco, co jsem našel,“ řekl člověk a vytáhl vysokou oválovitou tmavě šedou a hladkou věc,„prý to je dar pro velkého strážce. Nový život…“
„Kdo ti to řekl?,“ tázal jsem se, ale člověk promluvil: „Já svůj úkol splnil, nyní je řada na tobě.“
Odkráčel k bráně, která se začala otvírat, a železo se znovu začalo zaplétat. Člověk ještě na poslední chvíli řekl: „Jdi a najdi svůj cíl.“ Brána se zavřela, zvedl se vítr a železo utvořilo obrazec člověka. Tváře neslyšně volaly.
***
Našel jsem to, ideální místo, daleko od brány, hluboko ukryté místo, plné všeho, co bude potřeba pro nový začátek. V tu chvíli jsem se usmál, poprvé za dlouhé roky. Zahleděl jsem se k obloze, mraky se roztrhaly a viděl jsem poprvé za celý svůj život hvězdy. Zářivá obloha plná hvězd různých velikostí a záře. Hleděl jsem na ně do té doby, než mě po celých věcích přemohl spánek. Zítra půjdu za svým osudem.
***
Vítr foukal a vířil písek, zrnka se točila ve spirálách a ty se kroutily a létaly všude kolem, některá zrnka se zachytávala o otevřená křídla brány. Hleděl jsem upřeně do otevřené brány a mlha se začala trhat a za branou se rozprostírala krajina, osvětlená slunečním svitem, žlutá stébla se vlnila ve větru a vzduchem se nesla vůně květů. Ohlédl jsem se za sebe, do šedého světa, kolem mě létal písek, zaslechl jsem dunivé hroucení se nějaké skály vzadu. Stál jsem tam beze slov, vítr pískal. V tu chvíli jsem pochopil svůj osud, svůj úděl. Nesmím projít branou, otočil jsem se a brána se hlasitě zavřela, vyvstala znovu mlha a bledé tváře se usmívaly.
***
Vrátil jsem se a vychoval jsem ho, jako vlastní dítě… Toto je pravá nesmrtelnost…
***
„Co to je za bránu?“
„Je to jen stará brána, ani nevím k čemu ve skutečnosti je, nejde… ani… otevřít…“
„Co se děje, tati?“
„Nic, jen jsem se nechal unést jednou starou vzpomínkou…“
Žiji již mnoho let, sám už si ani nepamatuji kolik, vím jen to, že jsem obtěžkán břemenem nesmrtelnosti. Nyní bych řekl těm, kteří by si přáli nesmrtelný život, že je to největší chyba, které by se mohli dopustit, leč není již nikoho, kdo by mých slov poslouchal. Předurčen jsem byl ke stráži, stráži temné brány, tyčící se do výšky a zlověstně se ohýbající jako zkroucené kořeny, železo je zapleteno do sebe v obrazcích tvorů a bytostí, které svět obývaly před věky, nyní jsou však jen mlhavou vzpomínkou jednoho starého tvora, který bránu střežil už od té doby, co si pamatuje. Vždy přišli z dálky, a když procházeli, zdáli se najednou temní a zlověstní. Co je za tou bránou jsem nikdy nespatřil, můj zrak halí jen šedá mlha, kterou nejsem schopen prohlédnout. Ty obrazce stále přibývají, ten kdo projde branou, objeví se na ní. Už je skoro plná a samotní tvorové už ani nejdou rozeznávat, jen jedno místo je stále nezapletené, jedno malé místo na levém křídle.
Stojí na pokraji útesu, na druhé straně nic není, jen mlha, snad jen občas jsem měl dojem, že jsem v mlze zahlédl siluety a občas se mlha zformuje ve tváře. Tváře s prázdným pohledem, ani nemají oči, jen hlubokou temnou prohlubeň a snad jen úzkostně otevřená ústa, jako by se na mě snažili volat, jako by na mě mluvili a chtěli mi něco sdělit. Marně.
Hledím do oranžově červené dáli před bránou, písek se zvedá ze ztvrdlé hlíny a víří ve slabém větru. V pozadí čas od času zahlédnu kopce, staré útesy, ohryzané časem, vyhlazeny větrem. Zvedl se znovu vítr, písek mi zakrývá pohled. Obracím se, aby se mi nedostal do očí.
***
Dnes je vidět trochu Slunce, jeho světlo prosvítá lehce mezi hustými mraky a odhaluje pohled na pustinu. Připadá mi, že brána zase ožívá. Přijde další…
***
Písek víří kolem, létá mi do očí, lež vyčkávám a hledím do dáli, brzy přijde další, místo se zaplní. Skončí tak moje úloha? Vítr slábne, písek upadá zpátky na tvrdou křehkou zem, nebo je odnášen do neznámé dáli.
V dálce vidím pohyb, silueta, další tvor. Přichází stále blíž a blíž.
„Ty jsi strážce?“
„Ano, jsem. A kdo jsi ty?“
„Člověk.“
„Vítej, člověče. Za mnou je brána, neptej se na žádná jména, protože by se ti nedostalo odpovědi. Přišlo jich před tebou již mnoho, ptali se a já nebyl schopný odpovědět.“
„Mám něco, co jsem našel,“ řekl člověk a vytáhl vysokou oválovitou tmavě šedou a hladkou věc,„prý to je dar pro velkého strážce. Nový život…“
„Kdo ti to řekl?,“ tázal jsem se, ale člověk promluvil: „Já svůj úkol splnil, nyní je řada na tobě.“
Odkráčel k bráně, která se začala otvírat, a železo se znovu začalo zaplétat. Člověk ještě na poslední chvíli řekl: „Jdi a najdi svůj cíl.“ Brána se zavřela, zvedl se vítr a železo utvořilo obrazec člověka. Tváře neslyšně volaly.
***
Našel jsem to, ideální místo, daleko od brány, hluboko ukryté místo, plné všeho, co bude potřeba pro nový začátek. V tu chvíli jsem se usmál, poprvé za dlouhé roky. Zahleděl jsem se k obloze, mraky se roztrhaly a viděl jsem poprvé za celý svůj život hvězdy. Zářivá obloha plná hvězd různých velikostí a záře. Hleděl jsem na ně do té doby, než mě po celých věcích přemohl spánek. Zítra půjdu za svým osudem.
***
Vítr foukal a vířil písek, zrnka se točila ve spirálách a ty se kroutily a létaly všude kolem, některá zrnka se zachytávala o otevřená křídla brány. Hleděl jsem upřeně do otevřené brány a mlha se začala trhat a za branou se rozprostírala krajina, osvětlená slunečním svitem, žlutá stébla se vlnila ve větru a vzduchem se nesla vůně květů. Ohlédl jsem se za sebe, do šedého světa, kolem mě létal písek, zaslechl jsem dunivé hroucení se nějaké skály vzadu. Stál jsem tam beze slov, vítr pískal. V tu chvíli jsem pochopil svůj osud, svůj úděl. Nesmím projít branou, otočil jsem se a brána se hlasitě zavřela, vyvstala znovu mlha a bledé tváře se usmívaly.
***
Vrátil jsem se a vychoval jsem ho, jako vlastní dítě… Toto je pravá nesmrtelnost…
***
„Co to je za bránu?“
„Je to jen stará brána, ani nevím k čemu ve skutečnosti je, nejde… ani… otevřít…“
„Co se děje, tati?“
„Nic, jen jsem se nechal unést jednou starou vzpomínkou…“