Severní
Ledový vítr zvedl ze země silnou vrstvu čerstvého prašanu. Celou noc tu zuřila krutá bouře při níž se teploty držely hluboko pod bodem mrazu a jen opravdový blázen by vystrčil v tomto počasí paty z domu. Jen pár minut strávených v těchto podmínkách by totiž znamenalo smrt. Vlastně zde vůbec nikdo nežil. V této obrovské – takřka nekonečné ledové pustině kde se vítr nikdy nezastaví byly podmínky pro život nulové, tedy pokud jste nebyli oživlé mrtvoly či nadbytosti. A právě jeden exemplář druhého případu zde bylo možné spatřit.
Říkal si Arctic a byl to král a vládce tohoto území, rozlehlého území ledu a sněhu. Byl to drak, po otci, záletném zabijákovi ze sopečných planin černý jako tma, jako noc, která zde v tuto dobu přetrvávala po dlouhé měsíce než se za další dlouhé měsíce promění ve stejně nekonečně dlouhý den. A po matce, ledové dračici, která ho jako malé dráče opustila a nechala na pospas mrazu a ledu doufajíc že snad umře získal spoustu světle modrých odznaků rovnoměrně rozmístěných po celém těle, které v již zmíněné tmě nádherně zářily a ohlašovali „mějte se přede mnou na pozoru, přilétá král“.
Arctic po svých rodičích podědil všechny možné i nemožné předpoklady pro to aby dokázal bez problémů přežít v těchto podmínkách. Silná křídla, která si poradila i z nejrychlejším větrem, tlusté šupiny, které narážejícímu sněhu nedovolili ho nijak zbrzdit a Ostré zuby, drápy a ostny, které mu mimo obživy přinášeli možnost pohybu i po pevném ledem pokrytém podkladu strmých a špičatých skal.
Černý drak zrovna letěl tmou jako přízrak vysoko v oblacích, kde byl vítr protentokrát ustálenější než nad rozbouřenou mrazivou zemí. Měl hlad, nejedl už snad dva měsíce a začalo se to na něm projevovat. Byl mnohem podrážděnější, agresivnější a míval často sklony k únavě. Pokud do několika týdnů nenajde něco málo co by se dalo sežrat tak asi zahyne. A najít něco k jídlu, to v těchto místech bylo velmi těžké protože tu opravdu nebylo co lovit až na pár výzkumných výprav, kterým se v krátkých mírnějších obdobích podařilo dostat až sem. Arctic sežral všechny bez milosti. Dobře věděl že tady přežije jen ten nejsilnější.
Naneštěstí čas plynul a po úmorném týdnu hledání něčeho stravitelného v nehostinné pustině se ukázalo že je to marné. Navíc zdejší pravidelné sněhové bouře zesílily a byly mnohem častější. Arctic už byl opravdu zničený a musel tak učinit zásadní rozhodnutí – poletí na okraj ledové pustiny, do míst kde je mírnější podnebí a lepší podmínky pro život i když by to možná znamenalo střet z jinými mnohem většími a silnějšími draky nebo nedejbože s lidmi. V těch místech měl život svůj řád, platila tam jistá pravidla a nikdo si nemohl dovolit tam jen tak sežrat koho chtěl, mimo to by tento drak vletěl na cizí území o kterém ani nevěděl komu patřilo, ale v případě že by se jednalo o opravdu mocného tvora by z toho mohla vzniknout spousta nepříjemností z nichž smrt patří k těm přijatelnějším. Jenže smrt by ho čekala i v případě kdyby zůstal a třeba bude mít štěstí. Na okrajích pustiny byly také nehostinné podmínky, také věčný led a sníh, také nekonečná tma a stejně tak i nesnesitelná zima, ale pro běžný život to bylo mnohem méně nesnesitelné než smrtící podmínky ve kterých on přežíval. Toto ledové území bylo opravdu obrovské a dostat se na jeho okraj nebyl vůbec lehký úkol mimo to si drak nebyl úplně jistý tím, zda bude mít dost sil případnou nalezenou kořist usmrtit dřív než ona usmrtí jeho. Vítr neustával, naopak jeho síla stále rostla a on už ani nevěděl kolik dní je na cestě a zda se svému cíli alespoň přiblížil. Byla to stále ta samá tma, stále nepřestávající led a sníh, a také spousty skal, které mu připadaly také všechny úplně stejné. Jednou se mu zdálo že snad minul pod ledem odpočívající sopku, ale úplně jistý si tím nebyl. Začínal být ochromený únavou a vyčerpáním natolik že už nevěděl co je skutečné a co se mu jenom zdá. Snad slyšel volání vlků do tmy, snad se vítr obrátil a nabral směr v jeho prospěch, on to nevnímal. Chtěl jediné, aby už bylo po všem...
Bouře ustala, Arctic ležel na skále v závětří druhé skály. Neměl ani ponětí jak se dostal na zem, proč tu leží, proč neletí dál ? Necítil své tělo, jako by celé zmrzlo, nedokázal se pohnout, nedokázal... se nadechnout. Musel spadnout, najednou konečně ucítil bolest, to byly jeho rozlámané kosti. Pro něho to byla dobrá zpráva. Hlásila mu totiž, že ještě není mrtvý. Ještě žije! I když si netroufal odhadovat nakolik je jeho zranění vážné a jak dlouho s ním může přežít, trochu ho to nakoplo. Skusil pohnout křídly. Jendo měl trošku pohmožděné, druhé celé pomačkané a rozbolavělé z toho jak si na něm ležel. Ale když setrvá současný stav počasí měl by zvládnout nějaký ten let. Už musel být blízko.Věděl to, protože na ledové pláni žil dostatečně dlouho na to, aby stihl zpozorovat, že nekonečná sněhová bouře jen tak z ničeho nic neustává ale začít může velmi náhle a proto musí co nejdříve do vzduchu. Země ho totiž čím dál více vyčerpávala, nemohl si dovolit zůstat déle na místě protože dokud se hýbe, je živý a navíc musí najít něco k jídlu co by mu ten život o nějakou dobu prodloužilo.
Spása přišla snad dřív než by čekal. Podařilo se mu totiž ulovit promrzlého a vyhladovělého zbloudilého orla. Pro draka to sice bylo opravdu velmi málo, ale když už nic tak ho to aspoň povzbudilo a k náladě mu přispěl i fakt že své zranění téměř necítil. Mohl za to mráz, jeho věrný společník, který jeho tělo v přijatelné míře paralizoval a s tím ochabovala i bolest.
V nekonečné tmě najednou něco zaslechl a nebyl to vítr narážející na skály. Nedokázal to identifikovat, ale rozhodl se vydat směrem odkud to přišlo. Když se to ozvalo znovu byl už dost blízko aby jasně rozpoznal o co jde. Byl to řev, řev něčeho co se cítí být v bezprostřední blízkosti smrti. Chvíli si myslel že je to nějaký živý tvor na kterém si mráz vybírá svou daň a v těchto místech ani to nebylo vyloučeno, jenže v dálce zahlédl siluety hned dvou draků. Arctic živého draka potkal jen jednou v životě a tak pocítil nutnost prozkoumat co jsou zač. Přilétl blíž a schoval se za jednu špičatou skálu opodál.
Oba draci měli bílou barvu, Ten první byl obrovský samec a Arctic věděl že kdyby se s ním dostal do sporu neměl by sebemenší šanci nějak vyváznout a ten druhý byla dračice. Malá vystrašená dračice a právě od ní byl ten řev. Byla úplně bezbranná a po těle jí stékaly stružky krve. Velký drak se jí očividně pokoušel znásilnit a nebránil se při tom použít svých drápů.
Arctic se na to nemohl dívat, ale nevěděl co má dělat. Velký drak si s ním poradí jako nic a on je navíc unavený a na pokraji sil. Věděl že zde přežije jen ten nejsilnější... A nejsilnější je on, on je králem pustiny a nikdo mu tu nebude dělat nic s čím by on nesouhlasil.
Arctic roztáhl křídla vzlétl a při tom zařval jak jen mu to síly dovolily což byl poněkud neuvážený krok protože bílému drakovi stačili jen dva skoky a mávnutí křídel aby Arctica srazil k zemi. Bílý drak ležel na černém a pokoušel se mu zarýt drápy do těla, šupiny černého draka však byly velmi odolné a drak sebou navíc prudce škubal při pokusech vyprostit se. Po chvíli se však bílému drakovi podařilo to co chtěl, jedna šupina povolila a jeho dráp prudce zajel do masa. Arctic nevěděl co má dělat a myslel si že brzo umře. Najednou ho však oslnila záře plamene – to se do rvačky pustila i dračice. Bílému drakovi oheň sice vůbec nic neudělal, ale upoutalo to jeho pozornost a když ocasem odrazil dračici na tvrdou ledem pokrytou skálu, tak se Arcticovi povedlo vyklouznout ze smrtících spárů a pokusil se dostat se do vzduchu. K jeho starým zraněním se však přidaly nové a on nebyl schopen žádného pořádného pohybu, jediné na co se tedy odhodlal bylo, že použil svůj ledový dech. To bílý drak nečekal a úplně ztuhl protože nejspíš nebyl zvyklí snášet zimu a právě toho černý drak využil. Zaryl mu vší silou drápy do krku a bílý drak padl k zemi kde se začal svíjet, jenže černý drak padl s ním - vyčerpáním. Měl rozlámané kosti, krvácel a navíc byl unaven z dlouhé cesty. Když se trošičku vzpamatoval, zrak mu padl na dračici – ležela pod skálou stočená da klubíčka a chvěla se - snad také vyčerpáním, snad strachem a nebo zimou. Arctic se k ní z posledních doplazil kolem umírajícího bílého draka, přehodil přes ní ochranitelsky křídlo a přitiskl si jí k tělu. „Neboj, to bude dobré...“, zašeptal. „...Bude to dobré, už bude...“, něžně ji pohladil zdravou tlapou. „...Po všem.“, otřel svou hlavu o její a ona se přestala třást. Vydechla, opravdu bylo po všem. Arctic se jí zakousl do krku. Bylo po všem a on se konečně mohl najíst.
„Toto je ledová planina, místo kde končí všechna naděje, místo kde nikdy nevíš co se stane nadcházející okamžik a místo kde přežije jen ten nejsilnější.“
Říkal si Arctic a byl to král a vládce tohoto území, rozlehlého území ledu a sněhu. Byl to drak, po otci, záletném zabijákovi ze sopečných planin černý jako tma, jako noc, která zde v tuto dobu přetrvávala po dlouhé měsíce než se za další dlouhé měsíce promění ve stejně nekonečně dlouhý den. A po matce, ledové dračici, která ho jako malé dráče opustila a nechala na pospas mrazu a ledu doufajíc že snad umře získal spoustu světle modrých odznaků rovnoměrně rozmístěných po celém těle, které v již zmíněné tmě nádherně zářily a ohlašovali „mějte se přede mnou na pozoru, přilétá král“.
Arctic po svých rodičích podědil všechny možné i nemožné předpoklady pro to aby dokázal bez problémů přežít v těchto podmínkách. Silná křídla, která si poradila i z nejrychlejším větrem, tlusté šupiny, které narážejícímu sněhu nedovolili ho nijak zbrzdit a Ostré zuby, drápy a ostny, které mu mimo obživy přinášeli možnost pohybu i po pevném ledem pokrytém podkladu strmých a špičatých skal.
Černý drak zrovna letěl tmou jako přízrak vysoko v oblacích, kde byl vítr protentokrát ustálenější než nad rozbouřenou mrazivou zemí. Měl hlad, nejedl už snad dva měsíce a začalo se to na něm projevovat. Byl mnohem podrážděnější, agresivnější a míval často sklony k únavě. Pokud do několika týdnů nenajde něco málo co by se dalo sežrat tak asi zahyne. A najít něco k jídlu, to v těchto místech bylo velmi těžké protože tu opravdu nebylo co lovit až na pár výzkumných výprav, kterým se v krátkých mírnějších obdobích podařilo dostat až sem. Arctic sežral všechny bez milosti. Dobře věděl že tady přežije jen ten nejsilnější.
Naneštěstí čas plynul a po úmorném týdnu hledání něčeho stravitelného v nehostinné pustině se ukázalo že je to marné. Navíc zdejší pravidelné sněhové bouře zesílily a byly mnohem častější. Arctic už byl opravdu zničený a musel tak učinit zásadní rozhodnutí – poletí na okraj ledové pustiny, do míst kde je mírnější podnebí a lepší podmínky pro život i když by to možná znamenalo střet z jinými mnohem většími a silnějšími draky nebo nedejbože s lidmi. V těch místech měl život svůj řád, platila tam jistá pravidla a nikdo si nemohl dovolit tam jen tak sežrat koho chtěl, mimo to by tento drak vletěl na cizí území o kterém ani nevěděl komu patřilo, ale v případě že by se jednalo o opravdu mocného tvora by z toho mohla vzniknout spousta nepříjemností z nichž smrt patří k těm přijatelnějším. Jenže smrt by ho čekala i v případě kdyby zůstal a třeba bude mít štěstí. Na okrajích pustiny byly také nehostinné podmínky, také věčný led a sníh, také nekonečná tma a stejně tak i nesnesitelná zima, ale pro běžný život to bylo mnohem méně nesnesitelné než smrtící podmínky ve kterých on přežíval. Toto ledové území bylo opravdu obrovské a dostat se na jeho okraj nebyl vůbec lehký úkol mimo to si drak nebyl úplně jistý tím, zda bude mít dost sil případnou nalezenou kořist usmrtit dřív než ona usmrtí jeho. Vítr neustával, naopak jeho síla stále rostla a on už ani nevěděl kolik dní je na cestě a zda se svému cíli alespoň přiblížil. Byla to stále ta samá tma, stále nepřestávající led a sníh, a také spousty skal, které mu připadaly také všechny úplně stejné. Jednou se mu zdálo že snad minul pod ledem odpočívající sopku, ale úplně jistý si tím nebyl. Začínal být ochromený únavou a vyčerpáním natolik že už nevěděl co je skutečné a co se mu jenom zdá. Snad slyšel volání vlků do tmy, snad se vítr obrátil a nabral směr v jeho prospěch, on to nevnímal. Chtěl jediné, aby už bylo po všem...
Bouře ustala, Arctic ležel na skále v závětří druhé skály. Neměl ani ponětí jak se dostal na zem, proč tu leží, proč neletí dál ? Necítil své tělo, jako by celé zmrzlo, nedokázal se pohnout, nedokázal... se nadechnout. Musel spadnout, najednou konečně ucítil bolest, to byly jeho rozlámané kosti. Pro něho to byla dobrá zpráva. Hlásila mu totiž, že ještě není mrtvý. Ještě žije! I když si netroufal odhadovat nakolik je jeho zranění vážné a jak dlouho s ním může přežít, trochu ho to nakoplo. Skusil pohnout křídly. Jendo měl trošku pohmožděné, druhé celé pomačkané a rozbolavělé z toho jak si na něm ležel. Ale když setrvá současný stav počasí měl by zvládnout nějaký ten let. Už musel být blízko.Věděl to, protože na ledové pláni žil dostatečně dlouho na to, aby stihl zpozorovat, že nekonečná sněhová bouře jen tak z ničeho nic neustává ale začít může velmi náhle a proto musí co nejdříve do vzduchu. Země ho totiž čím dál více vyčerpávala, nemohl si dovolit zůstat déle na místě protože dokud se hýbe, je živý a navíc musí najít něco k jídlu co by mu ten život o nějakou dobu prodloužilo.
Spása přišla snad dřív než by čekal. Podařilo se mu totiž ulovit promrzlého a vyhladovělého zbloudilého orla. Pro draka to sice bylo opravdu velmi málo, ale když už nic tak ho to aspoň povzbudilo a k náladě mu přispěl i fakt že své zranění téměř necítil. Mohl za to mráz, jeho věrný společník, který jeho tělo v přijatelné míře paralizoval a s tím ochabovala i bolest.
V nekonečné tmě najednou něco zaslechl a nebyl to vítr narážející na skály. Nedokázal to identifikovat, ale rozhodl se vydat směrem odkud to přišlo. Když se to ozvalo znovu byl už dost blízko aby jasně rozpoznal o co jde. Byl to řev, řev něčeho co se cítí být v bezprostřední blízkosti smrti. Chvíli si myslel že je to nějaký živý tvor na kterém si mráz vybírá svou daň a v těchto místech ani to nebylo vyloučeno, jenže v dálce zahlédl siluety hned dvou draků. Arctic živého draka potkal jen jednou v životě a tak pocítil nutnost prozkoumat co jsou zač. Přilétl blíž a schoval se za jednu špičatou skálu opodál.
Oba draci měli bílou barvu, Ten první byl obrovský samec a Arctic věděl že kdyby se s ním dostal do sporu neměl by sebemenší šanci nějak vyváznout a ten druhý byla dračice. Malá vystrašená dračice a právě od ní byl ten řev. Byla úplně bezbranná a po těle jí stékaly stružky krve. Velký drak se jí očividně pokoušel znásilnit a nebránil se při tom použít svých drápů.
Arctic se na to nemohl dívat, ale nevěděl co má dělat. Velký drak si s ním poradí jako nic a on je navíc unavený a na pokraji sil. Věděl že zde přežije jen ten nejsilnější... A nejsilnější je on, on je králem pustiny a nikdo mu tu nebude dělat nic s čím by on nesouhlasil.
Arctic roztáhl křídla vzlétl a při tom zařval jak jen mu to síly dovolily což byl poněkud neuvážený krok protože bílému drakovi stačili jen dva skoky a mávnutí křídel aby Arctica srazil k zemi. Bílý drak ležel na černém a pokoušel se mu zarýt drápy do těla, šupiny černého draka však byly velmi odolné a drak sebou navíc prudce škubal při pokusech vyprostit se. Po chvíli se však bílému drakovi podařilo to co chtěl, jedna šupina povolila a jeho dráp prudce zajel do masa. Arctic nevěděl co má dělat a myslel si že brzo umře. Najednou ho však oslnila záře plamene – to se do rvačky pustila i dračice. Bílému drakovi oheň sice vůbec nic neudělal, ale upoutalo to jeho pozornost a když ocasem odrazil dračici na tvrdou ledem pokrytou skálu, tak se Arcticovi povedlo vyklouznout ze smrtících spárů a pokusil se dostat se do vzduchu. K jeho starým zraněním se však přidaly nové a on nebyl schopen žádného pořádného pohybu, jediné na co se tedy odhodlal bylo, že použil svůj ledový dech. To bílý drak nečekal a úplně ztuhl protože nejspíš nebyl zvyklí snášet zimu a právě toho černý drak využil. Zaryl mu vší silou drápy do krku a bílý drak padl k zemi kde se začal svíjet, jenže černý drak padl s ním - vyčerpáním. Měl rozlámané kosti, krvácel a navíc byl unaven z dlouhé cesty. Když se trošičku vzpamatoval, zrak mu padl na dračici – ležela pod skálou stočená da klubíčka a chvěla se - snad také vyčerpáním, snad strachem a nebo zimou. Arctic se k ní z posledních doplazil kolem umírajícího bílého draka, přehodil přes ní ochranitelsky křídlo a přitiskl si jí k tělu. „Neboj, to bude dobré...“, zašeptal. „...Bude to dobré, už bude...“, něžně ji pohladil zdravou tlapou. „...Po všem.“, otřel svou hlavu o její a ona se přestala třást. Vydechla, opravdu bylo po všem. Arctic se jí zakousl do krku. Bylo po všem a on se konečně mohl najíst.
„Toto je ledová planina, místo kde končí všechna naděje, místo kde nikdy nevíš co se stane nadcházející okamžik a místo kde přežije jen ten nejsilnější.“