Na břehu řeky
Na břehu řeky
Už jsi někdy stál na břehu řeky a hleděl do jejích kalných vod valících se lhostejně kolem, a věděl v hloubi svého vědomí, že až tady , kde stojíš nezůstane ani stopa po tvé existenci, tato řeka se bude lhostejně valit dál.
Ohlédneš se zpátky po své stopě a vidíš jak se ztrácí v zlatavém oparu vycházejícího slunce.
Cesta tvá míří přímo k západu, pryč od zářivého slunce, pryč od naděje přicházejícího dne, pryč od oblaků prachu zdvihajících se nad pochodujícími muži ukutých do ocelových pancířů, třímajících v krutých pažích magií zakalené zbraně, potřísněné krví tvých bratří a sester.
Již slyšíš cinkání oceli a dupot vojenských bot zvedajících kotouče prachu v suché trávě. Cítíš tu sveřepou zlobu v temných srdcích toužících po tvé krvi, po krvi toho kdo jim v důvěřivé dobrotě poskytl ochranu a vědomosti, které je pozdvihly nad ostatní kmeny. Kmeny primitivních barbarů neznajících zpracování kovů, pěstování plodin, chov zvěře.
Vrhneš ještě jeden pohled na ječící hordu a pak roztáhneš blanitá křídla, svěží vítr vanoucí nad řekou se do křídel opře v mohutném závanu. Jak břitva ostré drápy zadních nohou se zaryjí do suché půdy a několika dlouhými skoky se odrazíš nad líně tekoucí kalné vody, jednou, dvakrát mávneš křídly a v pozvolném oblouku se vzneseš nad ocelový voj. Za občasného mávání kroužíš stále výš a výš . Vidíš překvapené obličeje pod ocelovými přílbami, některé zkřivené vztekem a nenávistí, nenávistí která tě bodá až do srdce. Přitáhneš křídla k tělu a střemhlav se vrhneš vstříc té nenávisti. Vyléčíš je teď z té zloby a z běsů které jim vládnou, vyléčíš je jednou provždy! Těsně nad zemí roztáhneš křídla a v zběsilé rychlosti proletíš nad mávajícími zbraněmi chrlíc svůj nejžhavější plamen . Kov štítů zasvítí bělavým žárem jež neoslaben rozžhaví ocelové pancíře a překvapení a odhodlání v obličejích se změní v černotu uhlíků. Výkřiky utichnou a vítr odvane kouř nad travnaté pláně vstříc slunci.
A znovu stojíš na břehu řeky a hledíš do kalných vod valících se lhostejně kolem tebe jako život. Ponoříš svou šupinatou paži do vody a cítíš jak ti protéká kalná teplá voda mezi prsty, prudce sevřeš pěst, vytrhneš ruku z vody a s trpkým poznáním hledíš do dlaně. Je mokrá ale prázdná! Prázdná jako tvůj život? Jsi snad také jen tak mokrý od života ?
Pohlédneš do trávy a víš, že až tady, kde stojíš nezůstane ani stopa po tvé existenci, tato řeka se bude lhostejně valit dál.
Už jsi někdy stál na břehu řeky a hleděl do jejích kalných vod valících se lhostejně kolem, a věděl v hloubi svého vědomí, že až tady , kde stojíš nezůstane ani stopa po tvé existenci, tato řeka se bude lhostejně valit dál.
Ohlédneš se zpátky po své stopě a vidíš jak se ztrácí v zlatavém oparu vycházejícího slunce.
Cesta tvá míří přímo k západu, pryč od zářivého slunce, pryč od naděje přicházejícího dne, pryč od oblaků prachu zdvihajících se nad pochodujícími muži ukutých do ocelových pancířů, třímajících v krutých pažích magií zakalené zbraně, potřísněné krví tvých bratří a sester.
Již slyšíš cinkání oceli a dupot vojenských bot zvedajících kotouče prachu v suché trávě. Cítíš tu sveřepou zlobu v temných srdcích toužících po tvé krvi, po krvi toho kdo jim v důvěřivé dobrotě poskytl ochranu a vědomosti, které je pozdvihly nad ostatní kmeny. Kmeny primitivních barbarů neznajících zpracování kovů, pěstování plodin, chov zvěře.
Vrhneš ještě jeden pohled na ječící hordu a pak roztáhneš blanitá křídla, svěží vítr vanoucí nad řekou se do křídel opře v mohutném závanu. Jak břitva ostré drápy zadních nohou se zaryjí do suché půdy a několika dlouhými skoky se odrazíš nad líně tekoucí kalné vody, jednou, dvakrát mávneš křídly a v pozvolném oblouku se vzneseš nad ocelový voj. Za občasného mávání kroužíš stále výš a výš . Vidíš překvapené obličeje pod ocelovými přílbami, některé zkřivené vztekem a nenávistí, nenávistí která tě bodá až do srdce. Přitáhneš křídla k tělu a střemhlav se vrhneš vstříc té nenávisti. Vyléčíš je teď z té zloby a z běsů které jim vládnou, vyléčíš je jednou provždy! Těsně nad zemí roztáhneš křídla a v zběsilé rychlosti proletíš nad mávajícími zbraněmi chrlíc svůj nejžhavější plamen . Kov štítů zasvítí bělavým žárem jež neoslaben rozžhaví ocelové pancíře a překvapení a odhodlání v obličejích se změní v černotu uhlíků. Výkřiky utichnou a vítr odvane kouř nad travnaté pláně vstříc slunci.
A znovu stojíš na břehu řeky a hledíš do kalných vod valících se lhostejně kolem tebe jako život. Ponoříš svou šupinatou paži do vody a cítíš jak ti protéká kalná teplá voda mezi prsty, prudce sevřeš pěst, vytrhneš ruku z vody a s trpkým poznáním hledíš do dlaně. Je mokrá ale prázdná! Prázdná jako tvůj život? Jsi snad také jen tak mokrý od života ?
Pohlédneš do trávy a víš, že až tady, kde stojíš nezůstane ani stopa po tvé existenci, tato řeka se bude lhostejně valit dál.