Markétce
Kolik nás takových zbylo, co zbloudilo cestou za modrými květy?
Jimž pod gilotinou se zalíbilo…
TOMÁŠ KLUS, MARKÉTCE
Sedět si jen tak na trávě, v prstech svírat klobouk (a nevnímat, jak se prsty třesou), kolem sebe nechat plynout čas a nad hlavou letní nebe, cáry bílých mraků jako dávnou vzpomínku. Za víčky zavřených očí najít klid.
Myslíš, že tak můžeš žít?
Zvedni hlavu, podívej se před sebe; zaslechla jsi kroky, už přichází. Můžeš se mu podívat do očí? Protože on tobě ano.
Snadno.
„Markétko…“
Takhle ti ještě neřekl, že?
„… věř mi.“
Klekl si vedle tebe do trávy, přesto se jediné stéblo nepohnulo. Ale na tom tobě přece nezáleží, že? Je to jen nepodstatný detail, opominutelný. Zapomenutelný jako vzpomínka na vinu.
„Dobré ráno, Markétko.“
„Jdi pryč.“
„To byla zbytečná dvě slova, maličká.“
„Jdi pryč.“
Natáhl ruku, snad tě chtěl pohladit po vlasech, malou schoulenou vílu, snad tě chtěl chytit za hrdlo a zardousit jako nešťastné ptáče, rychle, hlavně rychle. Útěcha jako útěcha; jenže ty jsi ucukla. Ze strachu?
„Neboj se. Mě ne.“
Neboj se. Jeho nemusíš.
„Bojíš se. Srabe.“
Prsty svírají zápěstí, nikterak jemně. Takhle ne, tohle je špatně. Jak jsi to mohla netušit? Vždycky se to zvrtne.
„Ty mě neznáš. Já se nebojím.“
„Bojíš se, nedotkneš se ho. Srabe. Srabe.“
Nadechla ses, srdce ti buší. Díváš se mu do očí, tak tě to on sám učil, ne? A co vidíš v těch jeho? Podzimní nebe… a ve skutečnosti nic, jenže teď si to ještě nepřipustíš. Stejně už je pozdě.
„Je pozdě, beruško. Ale pro tebe je pozdě už dávno, nemám pravdu?
Sedíš v trávě a dlaně máš přitisknuté k uším, slyšíš, ale nechceš slyšet, jeho slova ti drtí lebku a proplétají se myšlenkami. „Jdi pryč,“ šeptají ústa, „jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč.“
Sebral klobouk ležící zapomenut na zemi, oprášil ho ledabylým gestem ruky. Teď mu klobouk sedí na hlavě jako koruna krále bláznů – pruhovaný cylindr se šmouhami od krve. Ne, nikdo nemá chuť se smát.
„Parchante.“
Slova napovídají nenávist, trochu slabou, hodně marnou; ruce vzdaly svůj boj, bloudí po těle jako dva ztracení, vyděšení poutníci. Pocity; je jich tolik. Ještě před chvílí to bylo všechno tak snadné, tanec, zmatek, trocha smutku; tak proč jsi sem chodila?
Tak proč už jsi dávno neodešla?
„Neumíš jednat racionálně. Jsi člověk a nejsi; dračice bez křídel uvězněná v tomhle světě. Slabá. Zabíjíš sama sebe, proč?“
„Můžu jinak?“
Ano, příteli, může jinak?
„Sama jsi důkazem, že ano.“
„Já?“
Ona?
„My, květinko. My.“
A znovu k tobě natahuje ruce, ony…
… jsou horké, prsty tančí po kůži v rytmu zdvojeného dechu, zbylo tak málo lidského, tak málo racionálního, těla zmítaná a myšlenky uprchlé, skryté ve ztracenu.
„Věř mi, Markétko… věř mi…“
„Věř mi.“
Markétko, květinko malá! Včera jsi tančila, tanči dnes zas! Nač se stydět, čeho se bát? Na strach byl čas včera, dnes je nový den!
Ale co to? Ruka, která tě zve k tanci, je umazaná od krve. Jako ten klobouk, jako jeho klobouk. Je černobílý, černé pruhy na bílé látce, černá krev na bílé kůži.
„Věř mi.“
„Blázne.“
„Pověz mi; koho že to vlastně tolik miluješ?“
Čas běží dál, srdce se zastavilo. Myšlenky se vrátily, kladivo z kamene dopadlo na svět a rozbilo ho na kusy. Otázka – hák, který rozerval oblohu a z nebe padá led. Hvězdy vyhořely – pokud někdy vůbec byly.
A co odpovědět jiného než pravdu?
„Jednoho blázna.“
Díváš se mu do očí, ty to vidíš; něco se v něm pohnulo.
„A lháře?“
Celý svět.
Jenže… lze než souhlasit?
Nevěřícnost v jeho hlase zabíjí.
„To neříkáš mně.“
Ne; tak na koho mluvíš, Markétko? Na vzpomínku. Na oči, které ti řekly pravdu mnohem dřív, než slova.
„Co jsi udělala?“
„Tušíte, proč to udělala?“
Podíval se na ni; malou zlomenou postavu sedící v trávě, kývající se ve větru jako uschlé stéblo, šeptající si pro sebe nesmyslná slova a vzkazy pro neviditelné duchy. Kolik bolesti způsobila… a jak moc jí asi bylo ublíženo? A jak má on sám žít s tím, že byl celou dobu u toho, spal, místo aby ji chránil; spal, než ho probudil výkřik a rychlé kroky.
Zdál se mu sen, sen o krvi.
„Ne… ne, to netuším.“
„Tys ho zabil.“
Cítíš na sobě ruce, stejně jako předtím; tyhle tě drží za ramena a zvedají ze země. On, svědomí s kloboukem, se rozplývá v šedý kouř.
„Ne, beruško. To ty.“
Jimž pod gilotinou se zalíbilo…
TOMÁŠ KLUS, MARKÉTCE
Sedět si jen tak na trávě, v prstech svírat klobouk (a nevnímat, jak se prsty třesou), kolem sebe nechat plynout čas a nad hlavou letní nebe, cáry bílých mraků jako dávnou vzpomínku. Za víčky zavřených očí najít klid.
Myslíš, že tak můžeš žít?
Zvedni hlavu, podívej se před sebe; zaslechla jsi kroky, už přichází. Můžeš se mu podívat do očí? Protože on tobě ano.
Snadno.
„Markétko…“
Takhle ti ještě neřekl, že?
„… věř mi.“
Klekl si vedle tebe do trávy, přesto se jediné stéblo nepohnulo. Ale na tom tobě přece nezáleží, že? Je to jen nepodstatný detail, opominutelný. Zapomenutelný jako vzpomínka na vinu.
„Dobré ráno, Markétko.“
„Jdi pryč.“
„To byla zbytečná dvě slova, maličká.“
„Jdi pryč.“
Natáhl ruku, snad tě chtěl pohladit po vlasech, malou schoulenou vílu, snad tě chtěl chytit za hrdlo a zardousit jako nešťastné ptáče, rychle, hlavně rychle. Útěcha jako útěcha; jenže ty jsi ucukla. Ze strachu?
„Neboj se. Mě ne.“
Neboj se. Jeho nemusíš.
„Bojíš se. Srabe.“
Prsty svírají zápěstí, nikterak jemně. Takhle ne, tohle je špatně. Jak jsi to mohla netušit? Vždycky se to zvrtne.
„Ty mě neznáš. Já se nebojím.“
„Bojíš se, nedotkneš se ho. Srabe. Srabe.“
Nadechla ses, srdce ti buší. Díváš se mu do očí, tak tě to on sám učil, ne? A co vidíš v těch jeho? Podzimní nebe… a ve skutečnosti nic, jenže teď si to ještě nepřipustíš. Stejně už je pozdě.
„Je pozdě, beruško. Ale pro tebe je pozdě už dávno, nemám pravdu?
Sedíš v trávě a dlaně máš přitisknuté k uším, slyšíš, ale nechceš slyšet, jeho slova ti drtí lebku a proplétají se myšlenkami. „Jdi pryč,“ šeptají ústa, „jdi pryč, jdi pryč, jdi pryč.“
Sebral klobouk ležící zapomenut na zemi, oprášil ho ledabylým gestem ruky. Teď mu klobouk sedí na hlavě jako koruna krále bláznů – pruhovaný cylindr se šmouhami od krve. Ne, nikdo nemá chuť se smát.
„Parchante.“
Slova napovídají nenávist, trochu slabou, hodně marnou; ruce vzdaly svůj boj, bloudí po těle jako dva ztracení, vyděšení poutníci. Pocity; je jich tolik. Ještě před chvílí to bylo všechno tak snadné, tanec, zmatek, trocha smutku; tak proč jsi sem chodila?
Tak proč už jsi dávno neodešla?
„Neumíš jednat racionálně. Jsi člověk a nejsi; dračice bez křídel uvězněná v tomhle světě. Slabá. Zabíjíš sama sebe, proč?“
„Můžu jinak?“
Ano, příteli, může jinak?
„Sama jsi důkazem, že ano.“
„Já?“
Ona?
„My, květinko. My.“
A znovu k tobě natahuje ruce, ony…
… jsou horké, prsty tančí po kůži v rytmu zdvojeného dechu, zbylo tak málo lidského, tak málo racionálního, těla zmítaná a myšlenky uprchlé, skryté ve ztracenu.
„Věř mi, Markétko… věř mi…“
„Věř mi.“
Markétko, květinko malá! Včera jsi tančila, tanči dnes zas! Nač se stydět, čeho se bát? Na strach byl čas včera, dnes je nový den!
Ale co to? Ruka, která tě zve k tanci, je umazaná od krve. Jako ten klobouk, jako jeho klobouk. Je černobílý, černé pruhy na bílé látce, černá krev na bílé kůži.
„Věř mi.“
„Blázne.“
„Pověz mi; koho že to vlastně tolik miluješ?“
Čas běží dál, srdce se zastavilo. Myšlenky se vrátily, kladivo z kamene dopadlo na svět a rozbilo ho na kusy. Otázka – hák, který rozerval oblohu a z nebe padá led. Hvězdy vyhořely – pokud někdy vůbec byly.
A co odpovědět jiného než pravdu?
„Jednoho blázna.“
Díváš se mu do očí, ty to vidíš; něco se v něm pohnulo.
„A lháře?“
Celý svět.
Jenže… lze než souhlasit?
Nevěřícnost v jeho hlase zabíjí.
„To neříkáš mně.“
Ne; tak na koho mluvíš, Markétko? Na vzpomínku. Na oči, které ti řekly pravdu mnohem dřív, než slova.
„Co jsi udělala?“
„Tušíte, proč to udělala?“
Podíval se na ni; malou zlomenou postavu sedící v trávě, kývající se ve větru jako uschlé stéblo, šeptající si pro sebe nesmyslná slova a vzkazy pro neviditelné duchy. Kolik bolesti způsobila… a jak moc jí asi bylo ublíženo? A jak má on sám žít s tím, že byl celou dobu u toho, spal, místo aby ji chránil; spal, než ho probudil výkřik a rychlé kroky.
Zdál se mu sen, sen o krvi.
„Ne… ne, to netuším.“
„Tys ho zabil.“
Cítíš na sobě ruce, stejně jako předtím; tyhle tě drží za ramena a zvedají ze země. On, svědomí s kloboukem, se rozplývá v šedý kouř.
„Ne, beruško. To ty.“