Pomsta & spol.
Staré národy při vytváření vlastních bohů (ačkoliv nevyhnutelně věřili, že naopak bohové stvořili je) samozřejmě nezapomínali ani na jejich sídla. Každý přece musí mít kde bydlet, ne? Tahle, svým způsobem logická, myšlenka přetrvala prakticky ve všech kulturách, nutně ovlivněná daným stavebním slohem. Proto severští bohové sídlí v palisádou obehnané hodovní síni a řečtí polehávají v mramorovém altánku kdesi na Olympu. Ale všechna tato místa, ať už se jedná o vysokou horu, místo za duhovým mostem, nebe, nebo podsvětí, mají něco společného: dá se tam dostat. Třebaže nesnadno, někdy odtud není návratu, ale vždy existuje někdo, kdo ta místa navštívil, třebas jen v příbězích. To neplatí pro místo.... Vlastně ani slovo místo není vhodné, protože to naznačuje že se něco někde nalézá, ale jelikož lepší slovo nemáme, bude to místo. Tak toto místo se nalézá uprostřed ničeho a přírodní zákony, jako gravitace, elektromagnetismus a jaderné síly tu fungují víceméně jen pro pohodlí těch, kteří ho obývají. Ze stejného důvodu si většina z nich udržuje alespoň vzdáleně lidskou podobu, přestože tu byli dávno předtím, než se lidé objevili. Ne, nejsou to bohové, jsou ještě starší, vznikli v dobách, kdy první rozumem nadaná bytost učinila první rozhodnutí ze své svobodné vůle. Nemají nic z moci, kterou lidé bohům propůjčují (a nakonec nevyhnutelně zase berou), na druhou stranu, nejsou závislí na víře a jejich existence je omezená jen existencí bytostí schopných se samostatně rozhodovat. A časem. Jak zjistili lidé v jednom ze světů (oblíbeným hlavně pro nekonečný proud větších či menších válek, které zaručují, že se diváci nebudou nudit), čas je relativní. Mohou nechat roky běžet, nebo detailně zkoumat jedinou vteřinu, ale i nad nimi čas vládne: nezadržitelně plyne vpřed. Nelze ho zcela zastavit, nelze ho vrátit zpět. Ale to je vlastně jedině dobře, jinak by přeci sázky ani hry neměly smysl.
„No, tohle bylo opravdu nečekané, nemyslela jsem si, že to doopravdy dotáhne do konce,“ prohlásila asi třicetiletá plavovláska, která se právě objevila a posadila se za stoleček, který tu ještě před vteřinou nebyl.
„Ale netvař se tak spokojeně,“ zamračila se na svou společnici, „stejně se nakonec přikloní ke mně.“ Její společnice pokrčila rameny.
„Možná jednou, ale já tomu moc nevěřím, lidé dodali slovu pomsta úplně nový rozměr,“ usmála se samolibě. Pro ten úsměv by muži zabíjeli, ale v jejích oříškově hnědých očích nebylo po veselí ani stopy. Od Pomsty se koneckonců smysl pro humor nečeká.
„Lidi,“ prohlásila Milost znechuceně, „než se tady objevili, byly jsme vyrovnané. No, ne úplně, občas se přikláněli k tobě, občas ke mně, ale ten rozdíl byl vcelku nepatrný. Pak se objeví oni a celá rovnováha jde do ... někam. Přes všechnu jejich morálku, civilizaci a kulturu je to jen hromada sexem, násilím a mocí posedlých divochů.“
Její společnice se jen pobaveně usmívala, nestávalo se často, že by se Milost takhle rozjela. Ale po tom posledním případu, který sledovaly, se jí vůbec nedivila. Sama by nevěřila, že se někdo tak zaslepí myšlenkou na pomstu, navíc naprosto nespravedlivou.
„Abych řekla pravdu,“ přerušila ticho Pomsta, „ani já jsem nečekala, že to udělá. Myslím, že to trochu přehnal.“
„Trochu přehnal?“ zopakovala sžíravě Milost, „Bez jakéhokoliv rozumného důvodu zastřelil řidiče, který za tu nehodu nemohl, jeho ženu, která s tím neměla společného vůbec nic a jednoho policistu. Teď sedí v cele a dostane buď provaz, nebo doživotí. Nemluvě o tom, jak ublížil svým přátelům, kteří se mu snažili pomoci. Teď si budou vyčítat, že selhali. Kdyby měl jen trochu rozum, tak mu odpustí. Ne, že by vlastně bylo co.“ Milost frustrovaně praštila pěstí do stolku.
„Rozum do toho tahat nebudeme, že ne?“, zeptala se suše Pomsta. Obě kradmo pohlédly stranou, kde začtený do jakési knihy osamotě seděl Rozum. Byl pověstný tím, že na cokoliv nacházel tolik argumentů pro i proti, že během chvíle dokázal k smrti znudit kohokoliv, Smrt nevyjímaje.
„Ne, nebudeme,“ souhlasila víc než ochotně Milost, „už takhle je to dost zamotané.“
„Proč ti vlastně tolik vadí, že se tak často uchylují ke mně? Nejsi nějaký nedomrlý bůh, nejsi přece závislá na počtu věřících, na modlitbách nebo obětech. Vlastně ti může být úplně jedno, jestli se lidé navzájem vyvraždí, nejsou snad jediní, kdo je nadán rozumem a svobodnou vůlí. Je jich sice zdaleka nejvíc, ale na počtech nám nezáleží.“ Pomsta se odmlčela a se zájmem očekávala, co její společnice odpoví.
„Víš,“ zrozpačitěla náhle Milost, „prostě mi na nich záleží. Vím, že je to hloupé, ale já si je oblíbila. Ne jen lidi, samozřejmě, všechny. Nelíbí se mi, jak se vraždí, zotročují, snaží se jeden druhého ovládnout nebo zničit. Jako by neměli dost problémů i bez tebe. Nic ve zlém,“ zmírnila břit své poznámky úsměvem. Pomsta nevypadala, že by se jí to nějak dotklo.
„Třeba se budeš divit, ale i já je mám docela ráda a to, jak vychýlili rovnováhu směrem ke mně, se mi taky nelíbí. Úplně zapomněli, k čemu vlastně pomsta slouží. Nejde jen o bezduché vraždění těch, co se ti nějak znelíbí, nebo ti ublíží. Možná nebudeš souhlasit, ale jsem pro ně stejně důležitá, jako ty.“ Milost se nespokojeně zamračila, samozřejmě nesouhlasit chtěla, ale už se znaly dost dlouho, aby věděla, že Pomsta by jí nenabídla takové sousto, aniž by měla připravený pádný argument. Nebo spíš několik, byla v tomhle směru trochu, inu, pomstychtivá. Takže Milost zůstala zticha. Věděla, že Pomsta dlouho mlčet nevydrží a stejně jí svůj pohled na věc přiblíží.
„Takže když pomineme drobná příkoří, bezvýznamné zločiny a malé křivdy a soustředíme se jen na závažné věci, věci života a smrti...“ Pomsta se zarazila a sledovala směr pohledu její společnice. U šachového stolku opodál seděla dvojice zabraná do podivné hry. Hrací deska se jen hemžila figurami, které Život vytrvale posunoval vpřed. Naproti seděla Smrt a svou jedinou figurou metodicky likvidovala nekonečný příliv života. Figury mizely, jen aby uvolnily své místo novým, některé urazily jen jediné políčko, pár jich došlo skoro na konec, ale žádná nikdy nedosáhla protější strany herní desky. Život i Smrt byli do své hry, jejíž pravidla nikdo jiný nechápe, tak zabraní, že si pozornosti Pomsty a Milosti ani nevšimli.
„Ne doslova, i když ti dva s tím mají hodně společného. V dobách, kdy rozumem obdařených bytostí bylo jen pár a žili v malých skupinkách, jsem byla jediným způsobem, jak se vypořádat se zločinem. Někde je tomu tak dosud, třeba draci, jedni z prvních, stále chápou význam pomsty a dá se tak vlastně říct, že plní úlohu trestu. Není to přesné, zákon a trest je daleko pozdějším vynálezem, ale prosazovat zákon a trestat je možné až od určité hustoty osídlení. Takže když se někomu stane příkoří, ten se sebere, viníka dopadne a potrestá. Ne pokaždé, ale skoro vždy. Ač to vypadá jako chaotické a náhodné, funguje to docela dobře. Samozřejmě dochází i k omylům a křivdám, ale kupodivu je jich méně, než ve společnostech svázaných mnoha zákony a nařízeními.“ Pomsta se odmlčela a napila se ze skleničky, která se jen tak objevila v její ruce.
„Takže ty tvrdíš, že v menších společnostech díky tobě eliminují zločince, díky nějaké obecně vžité tradici, která není svázaná žádným pevným pravidlem,“ ujistila se Milost. Pomsta s lehkým úsměvem přikývla.
„Z toho tedy vyplývá, že od určité velikosti skupiny, od vesnice, přes město až po stát, bys neměla mít místo. Proč tomu tedy tak není? Proč se kdejakej ukřivděnej chudák rozhodne, že je ztělesněním spravedlnosti a jeho svatým posláním je pomstít se na lidech, kteří si to vůbec nezaslouží. Nezlob se na mě, ale tohle je zlo,“ poslední slova byla pronesena rozhodným, věcným tónem, ostře kontrastujícím se zapáleným projevem před tím. Na Pomstu to, zdá se, neudělalo valný dojem.
„Odvěká otázka dobra a zla. Tak se na ně podívej,“ pokynula rukou, „a řekni mi, který z nich je který.“ Zlo a Dobro se usmáli stejným andělským úsměvem a zamávali na Milost, která se do nich vpíjela pohledem. Jejich podoba se neustále měnila, jednou nádherná, vzápětí odporná, pak tvář tak nevýrazná, že ji každý hned zapomene, ale ve všech svých podobách byli nerozlišitelní. Po chvíli Milost sklonila zrak, dobře věděla, že je rozeznat nedokáže, tento fakt byl zdrojem mnohých hříček, jež si ti dva užívali na úkor ostatních.
„Jak to mají dokázat lidé, když to nezvládneš ani ty, ani já, vlastně je docela možné, že ti dva sami neví, kdo je kdo. Oni jsou možná ti nejneurčitější a nejméně pochopitelní z nás. Ty sama bys měla vědět, že i milost může vést ke zlu.“
„Tak to opravdu není nic nového, ten profláklý případ s propuštěným vrahem, který zabije znovu je starý jako lidstvo samo. Čekala jsem trochu rafinovanější argumenty,“ uštěpačně odsekla Milost.
„Opravdu starý argument, ale uvedla jsi ho ty. Já jsem ti spíš chtěla vyjasnit, proč mi lidé dávají přednost. Ale když o to nestojíš...“ Pomsta se pohodlně opřela a beze spěchu upila ze své sklenice. Milost ji chvíli upřeně pozorovala, pak se uvolnila a také se napila.
„Na tyhle hry jsme už trochu staré, nemyslíš? Známe se moc dobře na to, aby nám bylo oběma jasné, že si nenecháš ujít příležitost otlouct mi něco o hlavu, ty samolibá potvoro. Tak do toho, oblaž mě svou moudrostí,“ její sarkasmus řezal jako rozbité sklo. Pomsta si z toho pranic nedělala. Usmála se a začala vyprávět.
„Položila sis někdy otázku, co lidi odlišuje od ostatních rozumných tvorů? Mám na mysli zcela konkrétní, fyzickou vlastnost. Přemýšlela jsem nad tím hodně dlouho a nakonec jsem došla k závěru, že většina jejich chování je důsledkem krátké doby života.“ Milost neřekla nic, jen udiveně pozvedla obočí. Pomsta se nenechala znovu pobízet a pokračovala:
„Ještě před pár stovkami let byli rádi, pokud se dožili čtyřiceti let, dnes je to stěží osmdesát. Měli sotva dost času, aby se naučili co potřebují, rozmnožili se, naučili další generaci a nakonec zemřeli. Proto použili něco, co sice znají i ostatní, ale nepřikládají tomu takovou váhu. Příběhy. Příběhy se pro ně staly způsobem, jak předávat informace dalším generacím. Nejdříve vyprávěním, pak zápisem, nebo obrazem. Stále víc příběhů, stále rychleji šířených. Dnes už dokáže příběh oběhnout celou planetu během pár hodin. Říkají lidem, jak se chovat, jak a co si myslet. Staly se nejmocnějším nástrojem, kterým lidé vládnou, ovšem také nejnebezpečnějším pro ně samé.“
„Počkej,“ skočila jí do řeči Milost, „proč zrovna na lidi mají příběhy takový vliv? Všichni přeci vypráví příběhy, ale nikdo jim nevěří tak slepě a bezhlavě, jako lidé.“
„Naučili se jim věřit. Uvědomují si, že příběhy zjednodušují skutečnost, ale i tak jsou pro ně příliš užitečné. Ale jak jsi na začátku poznamenala, přes všechnu svou morálku a civilizaci je zajímá hlavně sex a násilí. Takže příběh, který má přetrvat, bude buď o lásce, nebo o pomstě. Pomsta totiž činí násilí přijatelným, někdy dokonce nutným. To je celý rozdíl mezi námi, prostě se vyskytuji ve více příbězích. Oresteia, Hamlet, Othello, Hrabě Monte-Christo, Moby-Dick, to jsou jen ty nejznámější. Ale dnes mají zdaleka největší vliv filmy, jsou jich doslova tisíce, většina z nich je docela nudná, ale existuje několik výjimek. Pro mne je asi nejzajímavější Vrána, hlavně proto, že autor pochopil myšlenku pomsty a dokázal ji ztvárnit jako poslední prostředek k potrestání křivdy. Ale o tom teď mluvit nechci. Lidé se prostě v situacích, se kterými se neumí vyrovnat chovají podle toho co viděli, slyšeli nebo četli. A protože většina příběhů už neukáže, kam pomsta tak často vede...“
„Myslíš na hřbitov,“ ujistila se Milost. Pomsta přikývla.
„Ale to jim přeci musí být jasné, většinou musí kvůli pomstě porušit spoustu zákonů a pak potrestají je. Alespoň na vlastní prospěch by měli myslet,“ uvažovala Milost nahlas.
„Tomu radši nevěř. Proč myslíš, že tolik z nich kouří nebo pije? I když dobře vědí, že je to dřív nebo později zabije, stejně jen málokterý dokáže přestat. Odpověď je jednoduchá. Dělá jim to dobře. A okamžik potěšení, ať je jakkoliv pomíjivý, je pro ně zajímavější, než vzdálený prospěch za několik let.“
„Jsem schopná pochopit, že alkohol, jídlo nebo sex jim poskytne natolik příjemné pocity, že ochotně zapomenou na možné důsledky. Ale co jim přinese pomsta?“
„A tady vstupuje do hry nejpitomější rčení na světě: „Pomsta je sladká“. Fakt nechápu, kdo to vymyslel,“ povzdechla si Pomsta. Milost ji chvíli nevěřícně pozorovala a pak se zeptala:
„Ale ty přeci nejseš...“
„Nejsem.“
„A nikdy jsi nebyla...“
„Nikdy.“
„Takže to celé...“
„Je jen další lež.“ Rozhostilo se ticho. Milost zírala někam do dálky a očividně usilovně přemýšlela. Pomsta ji nechtěla rušit. Nakonec Milost pokrčila rameny, natáhla se pro sklenku, naráz ji vyprázdnila a hodila za sebe.
„Pojď, půjdeme se podívat někam jinam.“ S těmi slovy se zvedla a vyrazila pryč od ostatních, jen tak si zmizet se považovalo za nezdvořilé. Pomsta ji rychle dohonila.
„A co lidé?“, otázala se.
„Co s nimi? Prostě se jednou za čas mrknem, jestli se ještě nevyvraždili. Stejně jim to nerozmluvíme, tak se nebudem namáhat.“ Její bezstarostný tón v sobě měl nepatrný nádech lítosti.
„Dobře, tak kam nejdřív? Co třeba draci?“
„Tak jo,“ ožila trochu Milost, „draci jsou fajn.“ Pak obě zmizely, v jednu chvíli stály vedle sebe, o okamžik později byly pryč. Bez záblesku, beze zvuku, bez efektů. Stejně tam nebyl nikdo, kdo by to ocenil.
Jsou věční, alespoň podle našich měřítek. A ačkoliv do našich životů přímo nezasahují, nabízejí nám možnosti. Proto se zamysli, kdykoliv budeš vybírat, třeba se zrovna dívají.
„No, tohle bylo opravdu nečekané, nemyslela jsem si, že to doopravdy dotáhne do konce,“ prohlásila asi třicetiletá plavovláska, která se právě objevila a posadila se za stoleček, který tu ještě před vteřinou nebyl.
„Ale netvař se tak spokojeně,“ zamračila se na svou společnici, „stejně se nakonec přikloní ke mně.“ Její společnice pokrčila rameny.
„Možná jednou, ale já tomu moc nevěřím, lidé dodali slovu pomsta úplně nový rozměr,“ usmála se samolibě. Pro ten úsměv by muži zabíjeli, ale v jejích oříškově hnědých očích nebylo po veselí ani stopy. Od Pomsty se koneckonců smysl pro humor nečeká.
„Lidi,“ prohlásila Milost znechuceně, „než se tady objevili, byly jsme vyrovnané. No, ne úplně, občas se přikláněli k tobě, občas ke mně, ale ten rozdíl byl vcelku nepatrný. Pak se objeví oni a celá rovnováha jde do ... někam. Přes všechnu jejich morálku, civilizaci a kulturu je to jen hromada sexem, násilím a mocí posedlých divochů.“
Její společnice se jen pobaveně usmívala, nestávalo se často, že by se Milost takhle rozjela. Ale po tom posledním případu, který sledovaly, se jí vůbec nedivila. Sama by nevěřila, že se někdo tak zaslepí myšlenkou na pomstu, navíc naprosto nespravedlivou.
„Abych řekla pravdu,“ přerušila ticho Pomsta, „ani já jsem nečekala, že to udělá. Myslím, že to trochu přehnal.“
„Trochu přehnal?“ zopakovala sžíravě Milost, „Bez jakéhokoliv rozumného důvodu zastřelil řidiče, který za tu nehodu nemohl, jeho ženu, která s tím neměla společného vůbec nic a jednoho policistu. Teď sedí v cele a dostane buď provaz, nebo doživotí. Nemluvě o tom, jak ublížil svým přátelům, kteří se mu snažili pomoci. Teď si budou vyčítat, že selhali. Kdyby měl jen trochu rozum, tak mu odpustí. Ne, že by vlastně bylo co.“ Milost frustrovaně praštila pěstí do stolku.
„Rozum do toho tahat nebudeme, že ne?“, zeptala se suše Pomsta. Obě kradmo pohlédly stranou, kde začtený do jakési knihy osamotě seděl Rozum. Byl pověstný tím, že na cokoliv nacházel tolik argumentů pro i proti, že během chvíle dokázal k smrti znudit kohokoliv, Smrt nevyjímaje.
„Ne, nebudeme,“ souhlasila víc než ochotně Milost, „už takhle je to dost zamotané.“
„Proč ti vlastně tolik vadí, že se tak často uchylují ke mně? Nejsi nějaký nedomrlý bůh, nejsi přece závislá na počtu věřících, na modlitbách nebo obětech. Vlastně ti může být úplně jedno, jestli se lidé navzájem vyvraždí, nejsou snad jediní, kdo je nadán rozumem a svobodnou vůlí. Je jich sice zdaleka nejvíc, ale na počtech nám nezáleží.“ Pomsta se odmlčela a se zájmem očekávala, co její společnice odpoví.
„Víš,“ zrozpačitěla náhle Milost, „prostě mi na nich záleží. Vím, že je to hloupé, ale já si je oblíbila. Ne jen lidi, samozřejmě, všechny. Nelíbí se mi, jak se vraždí, zotročují, snaží se jeden druhého ovládnout nebo zničit. Jako by neměli dost problémů i bez tebe. Nic ve zlém,“ zmírnila břit své poznámky úsměvem. Pomsta nevypadala, že by se jí to nějak dotklo.
„Třeba se budeš divit, ale i já je mám docela ráda a to, jak vychýlili rovnováhu směrem ke mně, se mi taky nelíbí. Úplně zapomněli, k čemu vlastně pomsta slouží. Nejde jen o bezduché vraždění těch, co se ti nějak znelíbí, nebo ti ublíží. Možná nebudeš souhlasit, ale jsem pro ně stejně důležitá, jako ty.“ Milost se nespokojeně zamračila, samozřejmě nesouhlasit chtěla, ale už se znaly dost dlouho, aby věděla, že Pomsta by jí nenabídla takové sousto, aniž by měla připravený pádný argument. Nebo spíš několik, byla v tomhle směru trochu, inu, pomstychtivá. Takže Milost zůstala zticha. Věděla, že Pomsta dlouho mlčet nevydrží a stejně jí svůj pohled na věc přiblíží.
„Takže když pomineme drobná příkoří, bezvýznamné zločiny a malé křivdy a soustředíme se jen na závažné věci, věci života a smrti...“ Pomsta se zarazila a sledovala směr pohledu její společnice. U šachového stolku opodál seděla dvojice zabraná do podivné hry. Hrací deska se jen hemžila figurami, které Život vytrvale posunoval vpřed. Naproti seděla Smrt a svou jedinou figurou metodicky likvidovala nekonečný příliv života. Figury mizely, jen aby uvolnily své místo novým, některé urazily jen jediné políčko, pár jich došlo skoro na konec, ale žádná nikdy nedosáhla protější strany herní desky. Život i Smrt byli do své hry, jejíž pravidla nikdo jiný nechápe, tak zabraní, že si pozornosti Pomsty a Milosti ani nevšimli.
„Ne doslova, i když ti dva s tím mají hodně společného. V dobách, kdy rozumem obdařených bytostí bylo jen pár a žili v malých skupinkách, jsem byla jediným způsobem, jak se vypořádat se zločinem. Někde je tomu tak dosud, třeba draci, jedni z prvních, stále chápou význam pomsty a dá se tak vlastně říct, že plní úlohu trestu. Není to přesné, zákon a trest je daleko pozdějším vynálezem, ale prosazovat zákon a trestat je možné až od určité hustoty osídlení. Takže když se někomu stane příkoří, ten se sebere, viníka dopadne a potrestá. Ne pokaždé, ale skoro vždy. Ač to vypadá jako chaotické a náhodné, funguje to docela dobře. Samozřejmě dochází i k omylům a křivdám, ale kupodivu je jich méně, než ve společnostech svázaných mnoha zákony a nařízeními.“ Pomsta se odmlčela a napila se ze skleničky, která se jen tak objevila v její ruce.
„Takže ty tvrdíš, že v menších společnostech díky tobě eliminují zločince, díky nějaké obecně vžité tradici, která není svázaná žádným pevným pravidlem,“ ujistila se Milost. Pomsta s lehkým úsměvem přikývla.
„Z toho tedy vyplývá, že od určité velikosti skupiny, od vesnice, přes město až po stát, bys neměla mít místo. Proč tomu tedy tak není? Proč se kdejakej ukřivděnej chudák rozhodne, že je ztělesněním spravedlnosti a jeho svatým posláním je pomstít se na lidech, kteří si to vůbec nezaslouží. Nezlob se na mě, ale tohle je zlo,“ poslední slova byla pronesena rozhodným, věcným tónem, ostře kontrastujícím se zapáleným projevem před tím. Na Pomstu to, zdá se, neudělalo valný dojem.
„Odvěká otázka dobra a zla. Tak se na ně podívej,“ pokynula rukou, „a řekni mi, který z nich je který.“ Zlo a Dobro se usmáli stejným andělským úsměvem a zamávali na Milost, která se do nich vpíjela pohledem. Jejich podoba se neustále měnila, jednou nádherná, vzápětí odporná, pak tvář tak nevýrazná, že ji každý hned zapomene, ale ve všech svých podobách byli nerozlišitelní. Po chvíli Milost sklonila zrak, dobře věděla, že je rozeznat nedokáže, tento fakt byl zdrojem mnohých hříček, jež si ti dva užívali na úkor ostatních.
„Jak to mají dokázat lidé, když to nezvládneš ani ty, ani já, vlastně je docela možné, že ti dva sami neví, kdo je kdo. Oni jsou možná ti nejneurčitější a nejméně pochopitelní z nás. Ty sama bys měla vědět, že i milost může vést ke zlu.“
„Tak to opravdu není nic nového, ten profláklý případ s propuštěným vrahem, který zabije znovu je starý jako lidstvo samo. Čekala jsem trochu rafinovanější argumenty,“ uštěpačně odsekla Milost.
„Opravdu starý argument, ale uvedla jsi ho ty. Já jsem ti spíš chtěla vyjasnit, proč mi lidé dávají přednost. Ale když o to nestojíš...“ Pomsta se pohodlně opřela a beze spěchu upila ze své sklenice. Milost ji chvíli upřeně pozorovala, pak se uvolnila a také se napila.
„Na tyhle hry jsme už trochu staré, nemyslíš? Známe se moc dobře na to, aby nám bylo oběma jasné, že si nenecháš ujít příležitost otlouct mi něco o hlavu, ty samolibá potvoro. Tak do toho, oblaž mě svou moudrostí,“ její sarkasmus řezal jako rozbité sklo. Pomsta si z toho pranic nedělala. Usmála se a začala vyprávět.
„Položila sis někdy otázku, co lidi odlišuje od ostatních rozumných tvorů? Mám na mysli zcela konkrétní, fyzickou vlastnost. Přemýšlela jsem nad tím hodně dlouho a nakonec jsem došla k závěru, že většina jejich chování je důsledkem krátké doby života.“ Milost neřekla nic, jen udiveně pozvedla obočí. Pomsta se nenechala znovu pobízet a pokračovala:
„Ještě před pár stovkami let byli rádi, pokud se dožili čtyřiceti let, dnes je to stěží osmdesát. Měli sotva dost času, aby se naučili co potřebují, rozmnožili se, naučili další generaci a nakonec zemřeli. Proto použili něco, co sice znají i ostatní, ale nepřikládají tomu takovou váhu. Příběhy. Příběhy se pro ně staly způsobem, jak předávat informace dalším generacím. Nejdříve vyprávěním, pak zápisem, nebo obrazem. Stále víc příběhů, stále rychleji šířených. Dnes už dokáže příběh oběhnout celou planetu během pár hodin. Říkají lidem, jak se chovat, jak a co si myslet. Staly se nejmocnějším nástrojem, kterým lidé vládnou, ovšem také nejnebezpečnějším pro ně samé.“
„Počkej,“ skočila jí do řeči Milost, „proč zrovna na lidi mají příběhy takový vliv? Všichni přeci vypráví příběhy, ale nikdo jim nevěří tak slepě a bezhlavě, jako lidé.“
„Naučili se jim věřit. Uvědomují si, že příběhy zjednodušují skutečnost, ale i tak jsou pro ně příliš užitečné. Ale jak jsi na začátku poznamenala, přes všechnu svou morálku a civilizaci je zajímá hlavně sex a násilí. Takže příběh, který má přetrvat, bude buď o lásce, nebo o pomstě. Pomsta totiž činí násilí přijatelným, někdy dokonce nutným. To je celý rozdíl mezi námi, prostě se vyskytuji ve více příbězích. Oresteia, Hamlet, Othello, Hrabě Monte-Christo, Moby-Dick, to jsou jen ty nejznámější. Ale dnes mají zdaleka největší vliv filmy, jsou jich doslova tisíce, většina z nich je docela nudná, ale existuje několik výjimek. Pro mne je asi nejzajímavější Vrána, hlavně proto, že autor pochopil myšlenku pomsty a dokázal ji ztvárnit jako poslední prostředek k potrestání křivdy. Ale o tom teď mluvit nechci. Lidé se prostě v situacích, se kterými se neumí vyrovnat chovají podle toho co viděli, slyšeli nebo četli. A protože většina příběhů už neukáže, kam pomsta tak často vede...“
„Myslíš na hřbitov,“ ujistila se Milost. Pomsta přikývla.
„Ale to jim přeci musí být jasné, většinou musí kvůli pomstě porušit spoustu zákonů a pak potrestají je. Alespoň na vlastní prospěch by měli myslet,“ uvažovala Milost nahlas.
„Tomu radši nevěř. Proč myslíš, že tolik z nich kouří nebo pije? I když dobře vědí, že je to dřív nebo později zabije, stejně jen málokterý dokáže přestat. Odpověď je jednoduchá. Dělá jim to dobře. A okamžik potěšení, ať je jakkoliv pomíjivý, je pro ně zajímavější, než vzdálený prospěch za několik let.“
„Jsem schopná pochopit, že alkohol, jídlo nebo sex jim poskytne natolik příjemné pocity, že ochotně zapomenou na možné důsledky. Ale co jim přinese pomsta?“
„A tady vstupuje do hry nejpitomější rčení na světě: „Pomsta je sladká“. Fakt nechápu, kdo to vymyslel,“ povzdechla si Pomsta. Milost ji chvíli nevěřícně pozorovala a pak se zeptala:
„Ale ty přeci nejseš...“
„Nejsem.“
„A nikdy jsi nebyla...“
„Nikdy.“
„Takže to celé...“
„Je jen další lež.“ Rozhostilo se ticho. Milost zírala někam do dálky a očividně usilovně přemýšlela. Pomsta ji nechtěla rušit. Nakonec Milost pokrčila rameny, natáhla se pro sklenku, naráz ji vyprázdnila a hodila za sebe.
„Pojď, půjdeme se podívat někam jinam.“ S těmi slovy se zvedla a vyrazila pryč od ostatních, jen tak si zmizet se považovalo za nezdvořilé. Pomsta ji rychle dohonila.
„A co lidé?“, otázala se.
„Co s nimi? Prostě se jednou za čas mrknem, jestli se ještě nevyvraždili. Stejně jim to nerozmluvíme, tak se nebudem namáhat.“ Její bezstarostný tón v sobě měl nepatrný nádech lítosti.
„Dobře, tak kam nejdřív? Co třeba draci?“
„Tak jo,“ ožila trochu Milost, „draci jsou fajn.“ Pak obě zmizely, v jednu chvíli stály vedle sebe, o okamžik později byly pryč. Bez záblesku, beze zvuku, bez efektů. Stejně tam nebyl nikdo, kdo by to ocenil.
Jsou věční, alespoň podle našich měřítek. A ačkoliv do našich životů přímo nezasahují, nabízejí nám možnosti. Proto se zamysli, kdykoliv budeš vybírat, třeba se zrovna dívají.